Klasikové marxismu-leninismu o jazyce

Jan Kořenský

[Rozhledy]

(pdf)

Классики марксизма-ленинизма о языке / Les classiques du marxisme-léninisme sur la langue

Práce J. Petra Klasikové marxismu-leninismu o jazyce[1] vytvořila svou existencí v naší marxisticky orientované jazykovědě kvalitativně novou situaci. Jak autor na s. 9 uvádí, podnět k zpracování názorů na jazyk, obsažených v dílech klasiků, vyšel ze semináře jazykovědců-komunistů z r. 1973. Publikace má dvě části: obsahuje jednak studii o Marxově, Engelsově a Leninově pojetí jazykové problematiky, jednak antologii myšlenek klasiků marxismu-leninismu o jazyce a jednotlivých jazycích. Výroky jsou uváděny v dostatečně širokém kontextu, jsou přes pochopitelné objektivní obtíže rozčleněny do vhodně zvolených tematických okruhů. Za šťastné rozhodnutí, které usnadňuje práci s antologií, je třeba považovat to, že autor uvádí ty myšlenky, které nedovolují jednoznačné tematické zařazení, ve více než jedné kapitole.

Je zřejmé, že v této podobě je Petrova knižní publikace nejen řešením vážného nedostatku, který naše jazykovědná literatura až dosud měla, ale i v širších mezinárodních souvislostech má v řadě ohledů prvenství. Liší se od starších sovětských a novější německé a jugoslávské práce obdobného typu nejen rozsahem antologie, ale především přítomností stostránkové studie, zaměřené do značné míry na obecnělingvistické názory klasiků. Toto spojení je neobyčejně cenné. Umožňuje čtenáři autorovo teoretické zobecnění v rámci jedné publikace konfrontovat s příslušnými myšlenkami klasiků, popřípadě snadno vyhledat v sebraných spisech ještě širší kontext než je ten, který mohl autor antologie uvést.

Důležité je připomenout, že Petrova studie obsažená v posuzované publikaci není jen příležitostnou studií usnadňující čtenářovu orientaci v antologii, ale je součástí celé série prací,[2] které autor v posledních letech filozofickým otázkám jazyka a odkazu klasiků marxismu-leninismu pro rozvoj jazykovědy věnoval. Již z tematického hlediska je jasné, že právě tato studie je dosud jádrem celé série. Na samém jejím počátku autor připomíná velmi důležitou skutečnost: Pro dialekticko-materialisticky orientovanou jazykovědu je filozofickým základem marxisticko-leninská filozofie jako celek, zvláště materialistická ontologie a gnozeologie. Nelze tedy příslušnou fundaci dílem klasiků omezovat na jejich přímé výroky o jazyce a jazykovědě. Teprve v rámci takto komplexního přístupu k filozofickým a metodologickým otázkám jazyka a vědy o jazyce lze určit správné místo pronikavé znalosti těch míst v díle klasiků, která se přímo nebo zčásti jazykovědné problematiky dotýkají. Teprve v tomto kontextu lze ocenit, zhodnotit a tvořivě využít rekonstrukci relativně ucelené soustavy jazykovědných názorů klasiků. A právě této rekonstrukci důsledně založené na dostupných [238](a v druhé části zveřejněných) faktech je Petrova studie především věnována. Soustavně je přitom upřena pozornost k souvislostem s dobovou filozofickou a lingvistickou situací; autor má ovšem na zřeteli především aktuální potřeby současné jazykovědy, tj. rekonstruuje zejména ty složky jazykovědného názoru klasiků, které mají stále pro lingvistické bádání zvláštní aktuálnost a naléhavost (např. jazyk a myšlení, teorie systému a struktury, teorie znaku aj.). Považujeme za užitečné (dříve než se budeme podrobněji věnovat některým jednotlivým problémům) charakterizovat celkové členění studie.

Po úvodní charakteristice cílů práce (I) autor charakterizuje přínos Marxe a Engelse jazykovědě jako čin z hlediska marxisticky orientované jazykovědy zakladatelský, z hlediska jazykovědy vůbec pak jako kvalitativní mezník. Uvádí jednotlivé práce, v nichž klasikové zejména přispěli k řešení jazykovědných problémů, a vztah klasiků k názorům jiných myslitelů (Humboldt, Darwin, Schleicher, Bopp, Grimm, Paul, Steinthal, Jespersen), přičemž jde v těchto souvislostech především o otázky vztahu jazyka a myšlení, materiálnosti a ideálnosti vědomí, myšlení a jazyka (II). Zvláštní pozornost je věnována těm myšlenkám, které zejména Engels přinesl dříve, než byly uvedeny v život jazykovědci, třebaže tuto skutečnost zpravidla tehdejší jazykověda vzhledem ke své odlišné světonázorové orientaci nebrala na vědomí. — III. kapitola je věnována zájmu klasiků o jednotlivé jazyky a jazykovědu, což bylo zejména pro Engelse velmi charakteristické. — IV. kapitola je shrnutím zájmů germanistických, slavistických a romanistických a zájmu o klasickou filologii; nejobsáhlejší je pasáž věnovaná zájmům slavistickým.[3] Ve všech případech autor věnuje pozornost filologickým schopnostem Marxe a Engelse, znalostem příslušné lingvistické literatury, zhodnocení jednotlivých prací, zmínek a poznámek ve spisech a korespondenci klasiků a především též souvislostem mezi lingvistickými a filologickými názory autorů s problémy politickými a mezinárodními. Z těchto výkladů je zřejmé, že B. Engelse je třeba plným právem považovat i za významného jazykovědce. — V. kapitola je věnována Leninovým obecnějazykovědným názorům, VI. pak Leninovým názorům na otázky jazykové kultury. — VII. kapitola je zhodnocením Stalinova přínosu marxisticky orientované jazykovědě; tento přínos je hodnocen nikoli jako teoretický; šlo o zásah, který orientoval sovětskou jazykovědu (dosud oficiálně zaměřenou na marrovskou koncepci) k rozvoji historickosrovnávací metody. V závěru této kapitoly je obsažena hutná charakteristika vývoje sovětské jazykovědy od 50. let k současnosti; její postavení ve světové lingvistice je označeno za vedoucí.

Chceme-li věnovat pozornost Petrovu výkladu nejobecnějších a přitom velmi aktuálních jazykovědných problémů v té podobě, jak se zrcadlí v díle klasiků, pak budeme těžiště studie spatřovat ve II. a V. kapitole.

Marxova i Engelsova materialistická filozofie je součástí historického materialismu, proto je věda o jazyce společenskovědní, nikoli přírodovědnou disciplínou. Jazyk se vyvíjí podle jiných (jemu vlastních), nikoli přírodních zákonitostí. Řeč je materiální v tom smyslu, že všechny její jednotky jsou vyjádřeny zvukovými prostředky. Jí odpovídající myšlení a vědomí je nemateriální, ideální, avšak závislé na svém materiálním nositeli — mozku. Myšlení je vlastností vysoce organizované hmoty; je vázáno svým vznikem a vývojem na materiální základnu nositele a tvůrce — na mozek. Myšlenka však nenese zjevný příznak hmotnosti. Jazyk je materiální, praktická stránka vědomí, zejména myšlení, jazyk plní úlohu prostředníka mezi objektivní realitou a subjektivními odrazy skutečnosti (je jevem v mnoha směrech pomezním).

Pod vlivem humboldtovské inspirace je u klasiků jazyk tedy spíše jen zvuková [239]složka (s určitou oscilací mezi tím, že jde o zvuky, avšak o zvuky „vybavené“ jazykovými významy — morfémy, slova, lexikální elementy — srov. s. 15, 17), a právě jako takový je jevem materiálním; myšlenkový obsah „vyjadřování“ je nemateriální. Jde tedy o dualistické řešení vztahu jazyka k myšlení s určitým gnozeologickým napětím v oblasti statutu jazykových významů. Úvahy o podstatě významu klasikové přirozeně zaměřovali především na úvahy o významu slova (srov. s. 29). Autor recenzované práce správně uvádí již zde problémy s řešením charakteru jazykového významu z hlediska duality materiální — ideální do souladu s pojmem objektivní reality (s. 28, 30, 36). Klasikové ovšem plně odhalili organickou jednotu zúčastněných materiálních a nemateriálních složek (řeč se stává materializací lidského myšlení, účastní se vlastního formování myšlenek (25)), mimo jazykové prostředky myšlení nemůže existovat, vytvářet se ani rozvíjet. Jazyk a myšlení však nejsou totožné. Vztah pojmů jazyk — řeč je vztahem obecného a zvláštního (31), s tím pak také souvisí chápání „jazyka jednotlivců“, konkrétních mluvních projevů jako vlastní jazykové reality (24).

Je patrné, že výše uvedené rekonstruované jazykovědné názory obou klasiků korespondují s aktuální potřebou marxistické jazykovědy dneška — dále řešit problémy ontologie jazyka se zřetelem k určitému napětí mezi výkladem jazyka ve smyslu duality materiální (hmotný) — ideální a potřebou vykládat jej ve smyslu materialistického monismu, a tedy v souladu se vztahem materiálnosti (filozofické kategorie hmoty) a objektivní reálnosti.

Vedle základních ontologicko-gnozeologických předpokladů jazykovědy je předmětem pochopitelného Petrova zájmu vztah obou klasiků k soudobým lingvistickým koncepcím a metodám, zejména pak těm, které se v době Marxově a Engelsově utvářely a rozvíjely jako perspektivní a které byly zejména Engelsem podstatně fundovány třebaže bez žádoucího dobového ohlasu. Výrazná pozornost je věnována pozitivnímu vztahu klasiků k historicko-srovnávací metodě a jejímu materialistickému a dialektickému rozvíjení (srov. zejm. 16, 19, 20, 23); předpokládá se tu i vliv Leibnitzova Dissertation sur l’origine des langues jako reakce na logizující a univerzalizující tendence jazykovědy 17. a 18. století. Zároveň je ovšem oceňována Marxova zásluha o progresívní pochopení významu studia jazykových univerzálií chápaných na úrovni vztahu obecného a zvláštního jako součást materiální jednoty objektivní reality (36). Právem je akcentována zásluha obou klasiků o rozvoj dialektického a materialistického systémového myšlení o přírodě a společnosti. Právě v této souvislosti věnuje autor studie pozornost i otázce vztahů dedukce a indukce (empirie), a to ve vztahu s kritickým zhodnocením filozofických základů strukturalismu v různých jeho obměnách. Pozornost je věnována pochopitelně i Marxovu pojetí vztahu (relace). Citace z Marxe (33) a Lenina (34) spolu se závěry uprostřed s. 34 včetně další citované literatury ukazují, že právě toto je opět jedna z oblastí, které vyžadují z dialekticko-materialistického hlediska další prohloubené analýzy.

Třebaže autor k Leninovým názorům průběžně přihlíží, věnuje pochopitelně právem jeho názorům na jazyk samostatnou kapitolu. Konstatuje, že Leninovo dílo obsahuje nepřeberné množství myšlenek pro rozpracování marxistické filozofie jazyka i pro jazykovou politiku. Na s. 86 uvádí základní teze Leninova názoru na jazyk. Reprodukované myšlenky zejména na s. 87, 88 z Materialismu a empiriokriticismu a Filozofických sešitů naznačují směr, kterým lze některé výše konstatované ontologicko-gnozeologické problémy řešit právě prostřednictvím Leninova pojetí filozofické kategorie hmoty jako objektivní reality.

Právem věnuje Petr zvláštní pozornost také Leninovu pojetí znakové teorie. Je známo, že právě v Materialismu a empiriokriticismu Lenin podrobil teorii znakovosti v soudobé gnozeologii kritice. Autor konstatuje, že Lenin se však bezprostředně nezabýval otázkou znakovosti v jazyce; tuto teorii nepotvrdil ani neodmítl. Na základě [240]bohaté literatury autor soudí, že Leninova teorie odrazu umožňuje kriticky posoudit saussurovské pojetí znaku a formuluje takovou bilaterální teorii jazykového znaku, kterou je podle našeho názoru třeba považovat v kontextu současných tendencí v teorii jazykového znaku za perspektivní. Na závěr (s. 93) konstatuje, že teorie znakovosti při výkladu jazyka nestojí v protikladu k Leninovu odmítnutí teorie znakovosti v gnozeologii a ve svých gnozeologických důsledcích nevede k agnosticismu.

Jak je zřejmé, autor s úspěchem usiloval ve výstavbě studie o spojitou paralelnost dvou plánů: plánu zčásti cyklické, zčásti tematické rekonstrukce názorů klasiků v kontextu dobových názorů a plánu vlastního domýšlení vybraných problémů v kontextu s rozsáhlou současnou literaturou, jak o tom ostatně svědčí bibliografie publikace. Po stránce obsahově tematické lze jen opakovat, že se zaměřil právě na ty okruhy, které mají mimořádnou důležitost pro dnešní marxistickou jazykovědu, mimořádná pozornost je věnována pochopitelně metodě historickosrovnávací.

 

Závěrem konstatujeme, že Petrova práce svou druhou částí (antologií myšlenek Marxe, Engelse a Lenina) dává naší jazykovědě to, co naléhavě potřebovala; svou prvou částí (zobecňující studií) přináší nejen nutné shrnutí jazykovědných názorů klasiků marxismu-leninismu, ale i řadu přístupně zformulovaných podnětných myšlenek, které představují tvůrčí rozvíjení klasického odkazu.

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 3, s. 237-240

Předchozí Helena Flídrová: Dopravní značky z hlediska lingvistického

Následující Petr Piťha: Nová teorie koordinace v lingvistice NDR