dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Text a reference

Petr Sgall

[Discussion]

(pdf)

Текст и рефференция / Le texte et la référence

Ačkoli v evropské lingvistice rychle přibývá prací o textu, konají se řady konferencí a vydávají se celé edice sborníků se statěmi o problematice textu, neexistuje dosud pro pojem textu žádná úplná a obecně uznávaná charakteristika. Termínu text se užívá v různých významech, většinou bez přesnějšího ujasnění. Zdá se např., že není nejvhodnější zahrnovat pod pojem textu každou posloupnost zvukových nebo grafematických signálů splňující (gramatické a popř. i další) podmínky správnosti tvoření, víceméně charakteristické pro daný jazyk; taková posloupnost může být nazývána textem ne sama o sobě, nýbrž spíše ve spojení se svým smyslem nebo obsahem, jak ještě ukážeme. Kromě toho může být patrně termín text vhodně uplatňován jen na posloupnosti splňující i podmínku záměrnosti svého vzniku.[1] V každém případě je třeba brát všechny uvedené rozdíly v úvahu a hledat vhodná terminologická rozlišení.[2]

Často bývá text dosud charakterizován jako „posloupnost vět“, aniž by se přitom specifikovalo, zda má autor na mysli opravdu věty (jako jednotky langue, jazykového systému, tedy tzv. větné výpovědi), nebo spíše výskyty vět (výpovědní události). Běžné užití termínu text zřejmě odpovídá v mnoha ohledech spíše druhému z těchto chápání.

Věta totiž existuje jako jednotka daného jazyka nezávisle na tom, zda už někdy byla některým mluvčím daného jazyka užita (vyslovena, napsána). Naproti tomu text, stejně jako výpovědní událost, neexistuje, dokud nebyl některým mluvčím vysloven (napsán ap.); text tedy není svým autorem užit, uplatněn, nýbrž je vytvořen. Je spíš součástí sdělovacího procesu než jednotkou, která by byla v tomto procesu aplikována, použita.

Ostatně větu nelze považovat (na rozdíl od výpovědní události) za přímou součást textu už proto, že v textech se vyskytují i výpovědní události nevětné.[3]

Abychom mohli lépe posoudit různé aspekty této otázky, podívejme se blíže na vztah mezi dvojicemi pojmů věta — text a jazykový systém (langue) — fungování jazyka ve sdělovacím procesu (parole). Je patrně vhodné za prvky jazykového systému považovat ne věty, ale pravidla týkající se větné struktury, a bylo by tedy možné za systémový protějšek textu považovat pravidla týkající se struktury textu.[4] Toto pojetí však naráží na nesnáze spojené s tím, že právě pravidla týkající se struktury textu pojednávají především o koherenci textu a o hierarchii jeho složek, tedy o jevech tradičně zařazovaných (jistě právem) do stylistiky. A stylistika je právě tou oblastí lingvistiky, která se zabývá primárně fungováním jazyka, jeho užíváním. To, co mělo být protějškem „parolového“ pojmu textu v oblasti jazykového systému, náleží pak tedy samo do oblasti fungování spíše než do oblasti systému jazyka. Je-li jazykový systém nástrojem sdělovacího procesu, pak text patří do oblasti výsledků tohoto procesu, výsledků fungování (užívání) jazyka jako systému.

[141]Do otázek koherence textu ostatně často zasahuje situace, takže nevystačíme s jednoduchými formulacemi ztotožňujícími koherenci textu se sémantickou konzistencí.[5] Pro koherenci textu je ovšem důležitá referenční návaznost, o níž bude řeč dále.

Charakteristické je ostatně i to, že pravidla týkající se struktury textu často nebývají vázána na určitý jazyk, týkají se stejně češtiny jako ruštiny nebo angličtiny. Příklady uváděné v pracích o textové lingvistice jako typické pro některý jazyk jsou zpravidla z jazyků náležejících do vzdálených kulturních oblastí (takže je pak těžké zjistit, do jaké míry jsou specifická pro daný jazyk a do jaké míry jsou naproti tomu dána kulturním kontextem širší zeměpisné nebo historické oblasti). Jindy se takové příklady zase týkají jen okrajových jevů jazykových systémů. Protože termínu gramatika (mluvnická stavba) se užívá pro oblast jevů, které jsou ve svém souhrnu specifické pro určitý jazyk jako systém, domníváme se, že termín textová gramatika zavádí a že snahy po formulování generativních gramatik, které by specifikovaly všechny možné koherentní texty určitého jazyka, nejsou nejvhodnějším zaměřením v rámci textové lingvistiky.

V textové lingvistice se, jak známo, projevují dva základní přístupy. První z nich postupuje od toho, co je známo o stavbě věty, ke studiu uplatnění výskytů vět v promluvách (můžeme tu uvést badatele, jako jsou Daneš, Hausenblas, Padučevová, Isenberg, Enkvist, Wunderlich, Bartschová, Brinker, Posner); tento směr se soustřeďuje na pragmatické a dynamické aspekty výstavby textu a zpravidla uvádí svůj výzkum jednoznačně do přímé souvislosti se stylistikou. Druhý přístup chápe text jako jednotku svým vztahem k jazykovému systému obdobnou větě a při popisu se snaží strukturu textu zachycovat tak, že rozbírá členění textu na složky (Petöfi, van Dijk, Martemjanov aj.). Z hlediska druhého směru je jistě možné chápat směr první jako jakési „přípravné stadium“ pro „skutečnou“ textovou lingvistiku, jako určitý přechod mezi tradiční lingvistikou věty a směrem druhým, který sám o sobě předpokládá, že získá rozhodující převahu, jakmile naše poznatky o struktuře textu dosáhnou takového stupně, že bude možné dospět k jejímu relativně úplnému popisu.

Zatím se však nedaří přesvědčivě zachytit stavbu textu prostředky obvyklými pro popis jazykového systému, generativní popisy hloubkové struktury textu jsou často příliš podobné popisům struktury věty[6] a ani různé jevy týkající se koherence textu nejsou ve druhém z obou směrů dost organicky začleněny do popisu jazykového systému. Je tedy, jak se zdá, dost důvodů pro to, abychom dali přednost přístupu prvnímu a zařazovali popis textu ne do popisu kompetence jazykové (která odpovídá jazykovému systému), nýbrž do popisu kompetence sdělovací, která se týká schopnosti mluvčího uplatňovat se ve sdělovacím procesu s pomocí jazykových výrazů, tedy odpovídá pravidlům užívání jazykového systému ve sdělovacím procesu. Právě to, že text (promluva, komunikát) je jev z oblasti užívání jazyka, a ne bezpro[142]středně z oblasti jazykového systému, je charakteristické pro text ve srovnání s větou nebo posloupností vět.[7]

Dalším důvodem pro toto stanovisko je i to, že identita výrazu zřejmě není dostatečnou podmínkou pro identitu textu.[8] Považujeme-li za jeden z definujících rysů textu jeho obsah (popř. smysl, význam), nemůžeme chápat text jako posloupnost vět, jednotek, jejichž struktura je záležitostí systému daného jazyka. Vždyť nejde jen o to, že různé výskyty věty homonymní (Nežeňme se) mohou konstituovat různé texty (užití věty v různém významu). Jde i o to, že význam věty, který obsahuje (v montaguovském pojetí) volné proměnné jako protějšky šiftrů či indexů, nepodává plnou referenční specifikaci objektů, o kterých se mluví. Posloupnost vět nemůže být tedy plně kontrolována co do své koherence, protože prvky jako , ty, teď, tady, tento ap. nejsou referenčně určeny. Teprve dané užití věty (s konkrétním mluvčím, posluchačem, okamžikem a místem promluvy) je spojeno nejen s abstraktním významem, ale i se specifikovaným smyslem. Teprve pro posloupnost výpovědních událostí je tedy možné kontrolovat, zda je koherentní v tom smyslu, že šiftry referují k různým objektům jen v určitých vymezených podmínkách (např. ty může svou referenci měnit v textu Ty tu zůstaň, Karle, ty, Jirko, půjdeš se mnou). To pak vede k závěru, že např. řeknu-li 12. září 1979 při náhodném setkání v Praze svému kolegovi Dobrý den. To dnes máme zase jednou hezké počasí, nebudeme to patrně pokládat za výskyt téhož textu, jako byl obdobný výrok vyslovený jistě již mnohokrát jinými mluvčími na jiných místech.

Budeme-li však požadovat referenční identitu všech indexů v textu obsažených (zejména tedy mluvčího, posluchače, místa a času),[9] aby bylo možné mluvit o témž textu, pak ovšem o různých výskytech téhož textu v přesném slova smyslu vůbec mluvit nemůžeme. Není to požadavek upřílišněný?

Uvažme nejprve, za jakých okolností můžeme skutečně mluvit (v běžném slova smyslu) o opakování téhož textu, nejen týchž vět. Jak jsme dovodili jinde (viz pozn. 4), je tu třeba rozlišovat na jedné straně texty primární (především běžný hovor) a na druhé straně texty institucionalizované (především umělecké, ale i jiné texty psané a ovšem tištěné, a také např. modlitby nebo i průpovídky, bez ohledu na to, zda kdy byly zapsány). Reprodukuje-li mluvčí A promluvu mluvčího B, pronesenou v běžném hovoru, pak zpravidla nejde o opakování téhož textu, nýbrž o reprodukci mající podobu nepřímé řeči (kde jsou ovšem šiftry změněny, nejde už o původní , zde atd.). K tomu, aby byl text běžného hovoru skutečně opakován, dochází často za okolností vymykajících se běžné primární komunikaci; text např. opakuje mluvčí sám proto, že mu nebylo rozuměno. Všimněme si, že např. prosté opakování pokynu jako Otevři okno — jako celého textu — je možné, jestliže se oslovený chová tak, že lze usoudit, že pokyn neslyšel; uvede-li např. argumenty, proč okno otevřít nechce, pak nebudeme pokyn prostě opakovat jako celý text, ale půjde už o začlenění do nového kontextu, např. vyvracejícího platnost oněch argumentů; opakovaný pokyn bude tedy částí rozsáhlejšího, neopakovaného textu.

[143]Mohu se ovšem také rozhodnout, když osoba A můj pokyn neprovedla, dát tento pokyn stejnými slovy osobě B. Je otevřenou otázkou, zda potom máme mluvit o opakování téhož textu (i když ty zde má už jinou referenci). Kladná odpověď by znamenala, že buď šiftru ty nepřiznáme stejnou důležitost pro otázku identity textu jako šiftrům jiným (což by bylo nutné zvlášť odůvodnit), nebo že i výše uvedené výroky o hezkém počasí (na různých místech a v různých dobách) budeme považovat za výskyty téhož textu, což by vedlo ke zmíněným obtížím týkajícím se možnosti kontroly referenční koherence textu.

Spíše je možné mluvit o opakování téhož primárního textu tam, kde se mění jen některá z koordinát v daném textu deikticky nespecifikovaných, nebo specifikovaných jen zčásti (např. teď jako interval, ne jako okamžik). Nejde-li o pokyn (který obsahuje referenci k adresátovi), nýbrž o konstatování neobsahující zájmeno (ani slovesný tvar) druhé osoby, pak mohu patrně týž text opakovat jinému adresátovi, pokud se místo ani okamžik promluv nezmění způsobem, který by měnil referenci příslušného šiftru. Dvojí vyslovení věty Dnes je opravdu aprílové počasí může být považováno za dva výskyty téhož textu, pokud k nim došlo týž den (tedy reference slova dnes zůstala stejná); protože tu není obsažena první osoba, máme snad možnost mluvit o témž textu i tehdy, vyslovují-li ho různí mluvčí. Šlo by pak ovšem o dvojí vytvoření téhož textu, ne o jeho dvojí užití (jen ve zvláštních případech tu jeden mluvčí opravdu vědomě opakuje, napodobuje druhého).

U textů institucionalizovaných není možnost opakování (a tedy různých výskytů téhož textu) tak omezena. Různá provedení (recitace, inscenace, rozhlasové přednesení atd.) uměleckých textů, oficiálních projevů atd. jsou jistě různými výskyty téhož textu. Podobně to v jiných souvislostech platí o různých vysloveních téže modlitby nebo i zaříkávadla, pořekadla aj. Musíme tu ovšem rozlišovat různé stupně vztahu mezi „typem“ a výskytem; nejde jen o to, že mohu několikrát číst týž text, ale mohou to být různé exempláře téhož vydání knihy, nebo různá vydání atd. a podobně různé poslechy téže desky s textem, různé exempláře téhož vydání desky, různá vydání (nahrávky) daného textu čteného týmž mluvčím, různé nahrávky s různými mluvčími atd. Jistě tu pak můžeme mluvit i o různých stupních identity textu, ať už jde o větší nebo menší rozdíly relevantní z hlediska uměleckého „provedení“ textu, nebo o rozdíly verzí relevantní z hlediska textové kritiky aj.

Různé výskyty téhož institucionalizovaného textu (jeho opakování) z lingvistického hlediska zřejmě přesahují rámec primárního uplatnění textu ve sdělovacím procesu. Rozbor těchto opakování má význam především z hlediska povahy daného textu (umělecká hodnota u textů literárních, přesnost reprodukce u jiných typů projevu). Takový rozbor je ovšem spojen s celou řadou různorodých, a také lingvistických otázek, které je třeba studovat. Vztah mezi textem jako takovým a jeho výskyty však tu nedává podklad pro rozlišení „parolového“ textu (výskytu) a tzv. textému ap. jako systémové jednotky. Není tu obdoba známého vztahu mezi větou (výpovědí) a výpovědní událostí.

Připomeňme, že ostatně i prostředky delimitace textu jsou často spíše vnější; jen ve specifických případech je začátek nebo konec textu delimitován jazykovými prostředky samými.[10]

Referenční platnost čtyř základních indexů (, ty, zde, teď) je dána právě výskytem věty, jednotlivým případem jejího užití ve sdělovacím procesu. Také u prvků ostatních (zejména u referujících substantiv) je k určení referenční platnosti nutné (s výjimkou výrazů označujících jedinečné objekty a jednoznačných užití anaforických zájmen) vyjít za hranice jazykového systému a opřít se i o momenty pragmatické. Na jedné straně tu jde o to, že posluchač při určování referenční platnosti vý[144]razů užívá své znalosti daného úseku skutečnosti: např. věta (uvedená v diskusi Ö. Dahlem) Do S. měl přijet spisovatel XY, ale vláda mu nedala vízum může být vhodně vyslovena, ví-li posluchač dost o zemi S. i o spisovatelově vlasti, aby poznal, o které vládě se mluví. Na druhé straně je referenční platnost často určena na základě stupňů aktualizovanosti jednotlivých prvků zásoby informací společné mluvčímu a posluchači. Zejména výrazy kontextově zapojené (a tedy především složky základové) jsou vybírány právě z těch, které referují k objektům, jejichž protějšky ve společné zásobě informací mají aktualizaci vysokou. Řeknu-li Televizor už je opraven, pak posluchač má poznat, o kterém televizoru mluvím, na základě toho, že (jak jako mluvčí předpokládám) určitý televizor je v hierarchii aktualizovanosti v daném okamžiku značně výše než kterýkoli jiný. Obdobná je situace i u výrazů kontextově nezapojených (zejména rematických), mají-li určitou referenci, srov. Opravili televizor. Aby posluchač výskytu takové věty porozuměl, k tomu musí nejen ovládat jazyk, ve kterém byla vyslovena (ovládat ho jako systém), ale musejí být splněny i podmínky další, na daném jazyce nezávislé: ať byla výpovědní událost vyslovena česky, portugalsky nebo v jazyce burušaskí, musí posluchač při úspěšné komunikaci vědět, že jde právě o tento a ne jiný televizor; předpokladem tedy je, že v paměti posluchače je právě obraz daného televizoru aktivován ve vyšší míře než obrazy televizorů jiných.

Sama hierarchie aktualizovanosti se ovšem v průběhu promluvy mění, a to jednak vlivem průběhu promluvy samého, jednak i v důsledku změn situace. První z těchto aspektů lze charakterizovat tím, že první výskyt výrazu referujícího k danému objektu (zpravidla rematický a ještě neurčený: Z lesa vyjel jezdec) je spojen s podstatným zvýšením aktualizovanosti daného prvku, jehož tematické užití je pak v dalším textu nasnadě (mluví-li se dále o jezdci bez bližší specifikace, bude to jistě jezdec právě zmíněný).[11]

Hierarchii aktualizovanosti prvků společné zásoby informací je třeba soustavně studovat z hlediska její proměnlivosti v průběhu promluvy (diskursu, textu). Vyjděme z předpokladu, že tu jde o částečné uspořádání, kterým je dáno odstupňování aktualizovanosti (aktivovanosti) především mezi některými prvky jednotlivých množin objektů, které mohou být označeny týmž pojmenováním (tedy mezi různými televizory, dále mezi různými jezdci atd., není však vždy určeno, zda např. prvek odpovídající určitému jezdci je aktivovanější než některý televizor). Můžeme pak předpokládat, že prvek odpovídající vlastnímu rématu posledně vyslovené výpovědi je nejaktivovanější v rámci své třídy (resp. ve všech třídách, do kterých patří: jezdec, muž, člověk …). Příští výpovědní událost má už pravděpodobně jiné jádro, a je-li v něm jiný prvek téže množiny, bude nyní aktivovanější než prvek předchozí: Z lesa vyjel jezdec. Uprostřed pole se setkal s jiným jezdcem. Ten se zastavil … Zájmeno ten v takovéto pozici označuje druhého z jezdců; významem tohoto zájmena je totiž dáno, že označuje nejaktivovanější prvek dané třídy. Naproti tomu pokračování Zastavil se by nebylo zcela jednoznačné; zájmeno on (v nulovém tvaru nominativu) tu bude primárně chápáno jako odkazující k základu předchozí výpovědi.[12] Podobně by tomu bylo s opakováním substantiva: Jezdec se zastavil. Zdá se, že rozdíl v aktivovanosti obou prvků tu není dost velký, aby mohl — bez užití zájmena ten — sám zajistit, že základem výpovědi se stává aktivovanější z nich.

Ukazuje se tedy, že je třeba hledat míru pro stupně aktivovanosti (a minimální distanci, která musí být přítomna při vhodném užití vět jako Jezdec se zastavil nebo Opravili televizor, aby substantiva byla použita v dané situaci dost jednoznačně). [145]Patrně by bylo možné vyjít tu z elementárních distancí daných aktuálním členěním věty (stupně dynamičnosti lze považovat za řádově jemnější rozdíly než rozdíl mezi základem a jádrem). Bude tu ovšem nutný soustavný výzkum mezioborový, na rozhraní lingvistiky a psychologie (nebo, chceme-li, výzkum psycholingvistický), jehož nutnou součástí je i zkoumání struktury lidské paměti. Podaří-li se např. v struktuře krátkodobé paměti najít rysy podobné paměti zásobníkové (s tím, že prvek dříve uložený postupně svou aktuálnost ztrácí, alespoň za určitých okolností), pak bude možné říci více i o podmínkách, za kterých může být aktualizovanost natolik snížena, že prvek z krátkodobé paměti vypadne. Jistě tu nepůjde jen o vztahy kvantitativní, ale i strukturní povahy, v souvislosti se strukturou textu (např. ukončení epizody ve vyprávění může být rozhodující pro „ztrátu aktivovanosti“ prvků, které do vyprávění vstoupily v této epizodě).

Z hlediska studia jazykového významu je třeba dodat, že referenční platnost jednotlivých pojmenování je často dána pragmaticky;[13] jak jsme viděli, platí to nejen o čtyřech základních referenčních indexech (jejichž referenční platnost je v primární jazykové komunikaci určena právě užitím dané věty), ale také o substantivech (a substantivních skupinách) s delimitačním rysem určenosti,[14] jejichž referenční platnost záleží na okamžitém stavu hierarchie aktualizovanosti ve společné zásobě informací. Z toho vyplývá, že i pravdivostní podmínky věty (které ovšem závisejí na referenční platnosti výrazů ve větě obsažených) jsou podmíněny stavem paměti mluvčího a posluchače v okamžiku užití věty. Dospíváme tedy k závěru, že sémantika přirozeného jazyka nemůže být soustavně popsána bez zřetele k jevům pragmatickým. Neznamená to, že bychom měli kapitulovat před bezbřehou proměnlivostí pragmatické problematiky. Naopak, z předchozích úvah právě vyplývá, že stojí za to snažit se konečnými prostředky popsat ty pragmatické jevy, jejichž relevance pro významovou stavbu věty je strukturně podmíněna; a to jsou právě jevy z oblasti výstavby textu. Existují zde — i když mimo systém toho nebo onoho jazyka, spíš v oblasti struktury paměti a souhry mezi pamětí a vnímáním, tedy v oboru psychologie — obecná pravidla empiricky zjistitelná a explicitně formulovatelná.

Dodejme ještě, že vedle delimitačního rysu určenosti, pro který je charakteristický tento pragmaticky podložený vztah k referenci, existují i rysy jako tzv. specifičnost (určitost bez určenosti), neurčitost a generičnost,[15] které mají referenční platnost dánu „rámcově“, podobně, jako je tomu u takových kvantifikátorů jako všichni, některý, mnoho. Opět jinou problematiku v oblasti reference mají vlastní jména, kterými se tu už zabývat nemůžeme; připomeňme jen, že i u nich je jednoznačnosti méně a pragmatické podmíněnosti více, než by se zdálo podle toho, co o nich zpravidla čteme v logických pracích o sémantice.

Význam je tedy v přímém vztahu k jazykovému systému a k jeho jednotkám, zatímco reference, a tedy i obsah promluvy (textu) jsou bezprostředně určeny jazykovými jednotkami spíše jen tam, kde jde o referenci rámcovou (bez delimitačního rysu určenosti, popř. s kvantifikací typu všichni, některý, mnoho); jinde jsou záležitostí fungování jazyka, tedy sdělovacího procesu.


[1] Srov. např. D. Viehweger, Zur semantischen Struktur des Textes, sb. Probleme der Textgrammatik 2, Studia grammatica 18, Berlin 1977.

[2] Sám termín text není nejvhodnější a jeho dnes rozšířené užívání je spojeno se ztrátou určitých distinkcí (ve srovnání s termíny jako verbální komunikát), jak ukazuje K. Hausenblas, Zu einigen Grundfragen der Texttheorie, ve sb. uved. v pozn. 1, s. 147—158.

[3] Viz např. M. A. K. Halliday a R. Hasanová, Cohesion in English, London 1976, zejm. odd. 7.1.1. (rec. J. Jiřičkové v SaS 40, 1979, 59—69), také Lyonsovy (Semantics, Cambridge 1977, sv. 2, s. 387) pojmy system-sentence a text-sentence ukazují na nutnost takového rozlišování. Otázka, čím se řídí členění textu do jednotlivých výpovědních událostí, na kterou jsme upozornili v SaS 34, 1973, 39—43, je jednou ze základních otázek v oblasti syntézy textu, jak ukazuje J. Horecký, Základy jazykovědy, Bratislava 1978, s. 89n.

[4] Srov. P. Sgall, O pojęciu tekstu, ve sb. Semantyka tekstu i języka, red. M. R. Mayenowa, Wrocław 1976, 7—16.

[5] Takové zjednodušení kritizují J. a Ö. Dahlovi ve sb. Probleme und Perspektiven der neueren textgrammat. Forschung 1, Papiere zur Textlinguistik 5 (red. Ihwe a kol.), Hamburg 1974, s. 122n.; o vztahu k logickému pojmu konexnosti píše W. Mariszewski, Syntaktische Konnexität und Textkonnexität, Probleme d. Textgramm. 2 (viz zde pozn. 1), 173—180; k zajímavým lexikálním aspektům koherence textu viz nově A. Neubert, Words and Texts, ve sb. Trends in English Text Linguistics, Linguistische Studien A 55, Berlin 1979, 16—29.

[6] Na tento zjevný nedostatek některých „textových gramatik“ poukazuje např. H. Isenberg, Texttheorie und Gegenstand der Grammatik, Linguistische Studien A 11, Berlin 1974; podobně se vyslovují i H. Rieser a J. Wirrer ve sb. Probleme und Perspektiven (viz zde pozn. 5), s. 23, a také M. Dascal a A. Margalit tamtéž, s. 125; také K. Brinker, Zur Gegenstandsbestimmung und Aufgabenstellung der Textlinguistik, ve sb. Text vs. Sentence (red. J. S. Petöfi), Papiere zur Textlinguistik 20, Hamburg 1979, zejm. s. 4n., upozorňuje, že vztahy mezi částmi textu jsou zásadně jiné než vztahy mezi větnými členy uvnitř věty. O jednom aspektu členění textu na jednotky „větší než věta“ uvažuje B. Palek v témž sb. ve stati Where Next in Text Linguistics, s. 281—291, zejm. 284n. J. S. Petöfi (v Journal for Pragmatics 2, 1978, s. 366) dává na úvahu, zda by nebylo účelnější místo „textové gramatiky“ mluvit o „teorii koherenčních vztahů“.

[7] Viz k tomu i P. Hartmann, Textlinguistische Tendenzen in der Sprachwissenschaft 8, 1975, s. 3; též T. M. Nikolajeva, Lingvistika teksta. Sovremennoje sostojanije i perspektivy, sb. Novoje v zarubežnoj lingvistike 8, Moskva 1978, zejm. s. 18—23. Zdá se, že E. Gülichová a W. Raible, Linguistische Textmodelle, München 1977, s. 92, neprávem vyvozují z Hjelmslevova stanoviska o základní povaze textu pro lingvistický výzkum, že text je jednotkou jazyka jako systému. Důležité je i upozornění R. Zimka Dependence of the Semantics of an Utterance on a Text, Trends in English Text Linguistics (viz zde pozn. 5), s. 52—58, zejm. s. 55, že je obtížné na úrovni textu hledat paradigmatické vztahy (kromě synonymie). Také E. Agricola, Textstruktur — Textanalyse — Informationskern, Leipzig 1979, rozbírá text především jako prvek sdělovacího procesu.

[8] M. R. Mayenowa, Poetyka teoretyczna — Zagadnienia języka, Wrocław 1974, s. 254n., pokládá totožnost mluvčího i totožnost posluchače za nutnou podmínku koherence textu.

[9] Tím není dotčeno např. střídání mluvčích v dialogu ap.

[10] Viz T. Dobrzyńska, Delimitacja tekstu pisanego i mówionego, ve sb. Tekst - Język - Poetyka, red. M. R. Mayenowa, Wrocław 1978, 101—118.

[11] Jde tu o problematiku zpracovávanou u nás především Fr. Danešem, jak v jeho známých pracích o tematických posloupnostech, tak i v jeho stati v SaS 40, 1979, 257—270, kde rozbírá i různé možnosti koreferenční (anaforické) návaznosti bez plné identity označovaných objektů.

[12] Je však možné i chápání, při kterém i zájmeno on odkazuje k jejímu jádru; podrobnější rozbor anglických příkladů tohoto druhu podávají Halliday a Hasanová ve své knize cit. výše (viz zde pozn. 3), s. 311n.

[13] Jak dovozuje J. Lyons (ve své kn. Semantics, o. c. v pozn. 3, s. 657), reference je u určených substantivních skupin vždy založena na deixi, tedy na prvku pragmatickém.

[14] Termínu určenost (předpokládající i určitost) tu užíváme ve smyslu operátoru Un, známého z přístupu Zd. Hlavsy (Denotace objektu a její prostředky v současné češtině, Praha 1975, zejm. s. 14 a 27n.), který se opírá o starší podněty J. Vachka a I. Poldaufa.

[15] Přímý vztah k aktuálnímu členění věty najdeme i u těchto delimitačních rysů, zejm. u neurčitosti, která jen ve specifických kontextech (snad jen v druhé instanci) může vystupovat v základu věty. Dodejme ještě, že vedle uvedených delimitačních rysů, určujících způsob referenční platnosti substantiv, je třeba ještě počítat se známým užitím atributivním (predikativním), při kterém substantivum vůbec nereferuje (viz např. predikát věty Lev je šelma kočkovitá).

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 2, pp. 140-145

Previous Slavomír Utěšený: Problémy zjišťování ekvivalentnosti heteronym v onomaziologických anketách

Next Anna Jirsová: Sovětská práce o morfologických modelech