Problémy zjišťování ekvivalentnosti heteronym v onomaziologických anketách

Slavomír Utěšený

[Discussion]

(pdf)

Проблемы определения эквивалентности гетеронимов в ономазиологических анкетах / Problèmes de l’établissement d’équivalence des hétéronymes dans les enquêtes onomasiologiques

Diatopické (areálové) rozrůznění heteronym[1] předpokládá pro zpracování v jazyko[138]vém atlase pevnou onomaziologickou identifikační bázi — a ovšem i pevné diastratické, diagenickodiachronické a diastylistické koordináty. Předpokládáme-li, že na slovní mapě jsou v různých vybraných bodech objektivně prezentovány čistě jen příslušné místní obměny celonárodního systému lidového (nářečního) jazyka, musí zde být anketou v „terénní laboratoři“ zjištěno nominální vyjádření téhož významu u nářečních mluvčích téže sociální a věkové vrstvy, v téže době a za týchž komunikačních podmínek. Rozhodování o významové totožnosti udávaných heteronym však nebývá jednoduchou záležitostí. I nejjednodušší protiklady typu čes. ves /mor. dědina přinášejí v anketě své svízele: na české straně existuje např. n. sg. vesnice v adverbiálních vazbách na vsi, za vsí, pode vsí ap., na mor. straně existuje Ves, Véska ap. v onymii; případnou polysémii výrazu dědina na obou stranách tu anketa zpravidla přechází bez komplikací. Na pomezí obou areálů, kde příznaková forma výrazněji ustupuje, dochází pak k nejrůznějším vedlejším kvalifikacím: „to se říkalo dřív — jen ti nejstarší — jen někteří — když někdo mluví zaostale — spíš ve vedlejší obci — soused, co se přistěhoval — když se zavzpomíná na staré časy atd.“ (nověji ovšem proniká spisovné vesnice (s případným koncovým -a) všude). Přitom bývá situace komplikována mnoha faktory dalšími, které chceme v stručném výčtu přehlédnout a komentovat pro představu, co všechno může narušovat prosté ekvivalenční významové rovnice:

1. Různé chápání představového a pojmového komplexu ze strany informátorů, ale i explorátorů: sem patří vztahy jako tvář — obličej (první výraz často zastupuje druhý, ve Slezsku ho nahrazuje); vřed — vřídek — vředovatost (krtičnatost) — žaludeční vřed — dětský „břed“ — nežit/nežid (ani pokud se zjišťuje alternace v-/b-, není vřed jako vřed a na druhé straně zase tradovaný výraz břed může mít jiný význam než spis. vřed).

2. a) Ústřední (obecný a nepříznakový) název v širším lexikálně syntaktickém poli: muž, muži (mužský, chlap) n. žena, ženy (ženská, roba) se zřetelným rozdílem heteronym v sg. a pl. a nutnost abstrahování od konkrétních vztahů k dílčím aspektům, rolím a valencím ponětí základního (ne tedy starý muž, ženatý muž, manžel, silný, nebojácný ap. muž, cizí, neznámý ap. muž).

b) Podobně existuje různé nominační pole při spojeních jako hezká tvář, postava, dívka, pobídka … Valenční variativnost adjektiv a sloves byla v anketě pro Český jazykový atlas limitována diagnostickými kontexty (ty děti už jsou … = veliké), i pak ne vždy úspěšně.

c) Zvláštní druh těchto omezení představuje frazeologizace výrazů (např. lůžko již jen ve spojeních jako jít na lůžko — podobně i expres. barák, kutě), častá ztráta jejich samostatnosti vede až k úplnému sémantickému vyprázdnění (sopouch jen ve spojeních jako umouněný jako sopouch, až jen nadávka takový sopouch).

3. Různá míra a pevnost terminologizace, zvlášť při dezignaci drobnějších objektů a jejich součástek, zejména jde-li o reálie prakticky vymizelé z užívání: nosidla na vodu jsou takto označována jako nůšky, váhy či vážky, háky či háčky ap., v odpovědích se tu však vyskytla i metonymie krumpolec, ba i zcela nespecifická hůlka, popř. jen označení taková hůl (tedy vlastně pouze opis). Podobnou řadu můžeme pozorovat např. u názvu pro svatojánskou mušku (světýlko, svítivá moucha, moucha co svítí …).

4. Různá hodnotová „váha“ termínu, která se projevuje zejména u ideologicky podmíněných a s vývojem společnosti proměnlivých vztahů ke skutečnosti, především k sociálním institucím: např. spojení svobodná matka//matka za svobodna bývalo na venkově nahrazováno neutrálním závitka (nosila zavité vlasy), ale ve více oblastech depreciativním přespanka, přeskočka, zmrhalka, mnohde pak jen určením subst. adjektivy zmrhaná, padlá, dopuštěná ap.: jak patrno, nejsou všechna tato jména na stejné rovině, nemluvě už o nadávkách jako běhna (ještě expresívnější a surovější bývalo označení nemanželského dítěte).

[139]5. Nesnadná porovnatelnost výrazů inherentně expresívních: uhodit se — udeřit se, ale i praštit se, bacit se, bouchnout se, křápnout se …, líný — zdechlý; nosní hlen — vozher — smrkanec. Svízele jsou i s expresívností adherentní a přenesenou: děvče — žába — slota — kurva (!). V obou případech, zvlášť jde-li o výrazy neslušné, bývají odpovědi od některých informátorů uhlazenější než faktický úzus.

6. Zdánlivě zcela konvenční etiketa: mezivrstvová a mezikrajová heteronyma typu tatík — tatíček — táta, dědek — dědoušek, teta — tetka — tetička často explorátor vůbec náležitě neposoudí a neutřídí. Např. stč. tatík vystřídán tatíčkem a pak tatínkem, citové dětské táta (mor. tata), hypokor. taťka a vokativní nominalizované tati tuto šestici dotvořily. Všechny tyto výrazy jsou dodnes v živém úzu, avšak např. ve stř. Čechách samých se tu mezigenerační etiketa mění od jedné generace k druhé takto: tátu vystřídal tatínek a toho znova táta, který však už dnes ustupuje, dokonce i dříve jen oficiálnímu otec.

7. Vývoj technických a společenských reálií: starý cumel ‚plátěný uzlík s řídkou kaší‘ vystřídal mnohde gumový dudlík nasazovaný na láhev a konečně do třetice celuloidové šidítko, bez něhož se asi nemluvňata neobejdou nikdy. Názvy těchto tří tak rozličných artiklů se však v terminologii namnoze beznadějně proplétají (i triviální případ psacího pera je tím zřejmě předstižen). — Mezikrajové rozdíly v různém stupni přechodu sociálních vztahů od předkapitalistické vesnice po závěrečnou třídní diferenciaci venkova před združstevněním a zejména různý odraz těchto procesů ve společenském vědomí zanechaly vedle sebe jako mezikrajově široce ekvivalentní výrazy např. čtveřici až pětici hospodář/hospodyně — strejček/teta — pantáta/panímáma — pán/paní (až milostpán/milostpaní).

8. V obou druzích reáliové diferenciace uvedených v bodě 7 je nakonec dialektolog donucen (stejně jako v případech expresivity) k určitým ústupkům při požadování striktní ekvivalence heteronym. Zvlášť obtížné je však jeho postavení při zkoumání rozdílně vykrystalizovaných mikrosoustav technických a sociálních, hodlá-li zůstat jen u zpracování terminologické stránky. Součást pluhu, která oře, se odedávna zvala lemeš, v češtině pak převládl název radlice. Tato radlice měla původně neodmontovatelné ostří a její zaoblená část, obracející zemi, s ní též mohla tvořit už před tovární výrobou pluhů pevný celek. Zpravidla se tedy jeden kus pluhu jmenoval jednak jako celek (radlice), jednak měl názvy pro své části: odvalový plech a ostří. Různý název pro ostří přešel pak zpravidla i na odšroubovatelnou součástku v jeho místě, název pro radlici se mohl zúžit jen na onu základní část bez ostří (a podobně je i ve vztahu radlice — odval či deska). V kraji, kde neexistují u obyčejného vozu hnojného vstavitelná čela a spodní prkna, nýbrž obojí tvoří pevný celek, nemá označení pro čela a spodnice stejný význam. Podobně není strýc jako strýc, pokud ještě existuje území, kde se liší strýc a ujec jako příbuzní z otcovy a matčiny strany. V německé dialektologii byl vytvořen spojený model věcného i terminologického zpracování věcných a významových polí.[2] To je možné a vítané pro monografie. Jsme však přesvědčeni, že pro onomaziologické i sémaziologické mapy zůstane v klasických jazykovězeměpisných anketách u pouhých souřadných sestav individuálních map, které při identitě pojmu budou podávat jeho co nejzaručenější heteronymní nominační ekvivalenty a při identitě výrazů jeho co nejpregnantnější různooblastní obměny významové — heterosémní. Stanovení invariantů a variantů pro formu či pro význam (výraz a obsah), tj. jinak řečeno volbu onomaziologického východiska a postupu od obsahu k jeho pojmenování nebo sémaziologické cesty od slova k významu je možno při zpracování změnit, ale to již patří další fázi — vlastnímu areálovému zpracování nářečního lexika.[3]

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 2, pp. 137-139

Previous Nikolaj Savický: Produktivnost, frekvence a strukturní význam slovotvorných typů

Next Petr Sgall: Text a reference