dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Sovětská práce o pragmalingvistice jako lingvistické disciplíně

Olga Müllerová

[Chronicles]

(pdf)

Советская работа о прагмалингвистике как лингвистической дисциплине / Un travail soviétique sur la pragmalinguistique comme une discipline linguistique

V současné době se při jazykových zkoumáních začíná ve větší míře uplatňovat široký okruh otázek týkajících se vztahu uživatelů jazyka k jazyku, nejenom ve smyslu sociolingvistickém (např. vztah jazyka jako celku k sociálním faktorům společenským apod.), ale také těch, které se přímo týkají vzniku a výstavby jazykových projevů (např. vliv mimojazykové situace na výstavbu jazykového projevu, vztahy partnerů komunikace určované jejich stabilními společenskými rolemi i jejich vztah momentální, cíle partnerů [168]komunikace apod.) i charakteru použitých jazykových jednotek. Tyto aspekty zkoumání jazykových projevů a jejich jednotek bývají někdy, jistě oprávněně, označovány jako pragmatické. Je však nutno přiznat, že výrazy pragmatický, pragmatika nejsou jednoznačné a že se jimi někdy označují jevy dosti různorodé. To je umožněno tím, že pragmatika jako jedna ze tří (event. čtyř) dimenzí jazykového znaku (vedle sémantiky a syntaktiky, event. sigmatiky[1]) se pochopitelně uplatňuje nejenom v rámci jazykového znaku, ale jakožto jedna z obecných sémiotických charakteristik je přítomna v každém jazykovém projevu a uplatňuje se při používání jazykových znaků. Nejvíce pozornosti se až dosud věnovalo syntaktickému aspektu jazyka, aspekt sémantický je v současné době v centru pozornosti jazykovědy; aspekt pragmatický nebyl ještě soustavně propracován. O to záslužnější je monografie L. A. Kiselevové Voprosy teoriji rečevogo vozdějstvija (Leningrad 1978, 158 s.), která je pokusem o soustavný pohled na otázky pragmatických aspektů jazyka z hlediska jazykovědy a je přímo pokusem o vytvoření nové lingvistické disciplíny — teorie řečového působení (pragmatické lingvistiky, pragmalingvistiky).

Monografie se člení na úvod a dvě části; v první části se pojednává o metodologických předpokladech pragmalingvistiky jako jazykovědné disciplíny, v druhé se určují její úkoly a předmět zkoumání, jednotky a kategorie, vyjasňuje se vztah mezi ní a jinými jazykovědnými disciplínami atd.

V úvodu zapojuje autorka práci do širších vědních souvislostí; uvádí základní sémiotické práce Pierceovy a Morrisovy, na něž navázal při svých výkladech o pragmatickém aspektu jazyka zmíněný německý marxistický filozof G. Klaus. Práce čerpá v mnoha směrech ze současných sovětských, i jiných prací sociolingvistických, psycholingvistických i filozofických, okruhem zpracovávaných otázek hledá souvislosti s „obsahovou analýzou“ a s japonskou „jazykovou existencí“.[2] Na mnohých místech se odkazuje na práci L. P. Jakubinského O dialogičeskoj reči,[3] zejm. na myšlenky týkající se pragmatické funkce jazyka, které podle autorky dlouho zůstaly mimo pozornost jazykovědců a k nimž se některé současné sovětské jazykovědné práce vracejí.[4] Úvod zaujímá v monografii důležité místo i v tom smyslu, že je v něm předveden způsob zpracování látky v monografii i způsob několikastupňové klasifikace založené na homogenním a heterogenním systematickém uspořádání prvků.

Označení pragmatický (které se někdy chápe ve smyslu úzkém, teoretickém, jindy velmi široce, obrysově jako označení souboru problémů spjatých s mezilidskou komunikací, se zkoumáním jazykových podnětů ovlivňujících chování lidí, dokonce i jako označení souhrnu praktických návodů, jak pomocí jazyka působit na jednání lidí, jak ovlivňovat jejich postoje a rozhodování[5]) má v pojetí L. A. Kiselevové význam jednoznačný, a to „účinný, působící a v důsledku toho regulující lidské chování“. Autorka ve svých úvodních úvahách o pragmatických vlastnostech jazyka a jazykových projevů klade důraz na dvě stránky každého aktu verbální komunikace, a to na proces porozumění a vnínámí řeči adresátem a na proces produkování řeči jejím autorem. Druhý z těchto procesů, který autorka zvláště zdůrazňuje, je i výchozí podstatou jejích výkladů. Subjekt řeči (autor) produkuje řeč s určitým pragmatickým cílem, s předpokladem pragmatického účinku na adresáta; jeho realizace je možná za dvou podmínek: (1.) že pragmatické vlastnosti a vztahy jsou vlastní jazyku samému, tj. že v jazyce samém (v jazykovém systému) jsou prostředky, které jsou „určeny k působení“, k pragmatickému efektu; (2.) že subjekt (autor) řeči i její adresát (interpret) stejně ovládají tyto pragmatické prostředky. Platnost zejména první podmínky (a tu se autorka snaží dokázat) je předpokladem pro budování pragmalingvistiky jako jazykovědné disciplíny.

[169]Východiskem při vytváření systému pragmalingvistických kategorií je „řídící informace“ chápaná jako obsah, zpráva, která je základem jakéhokoli procesu řízení, a to i řízení sociálního a individuálního chování lidí. Součástí řídící informace, která je tvořena řadou dílčích typů informací (např. informace podmíněná sociálními podmínkami života a činnosti jednotlivce, informace podmíněná psychickými zvláštnostmi autora informace atd.) je i informace jazyková. Jí autorka rozumí různý obsah předávaný s různými komunikativními cíli prostřednictvím jazyka-řeči a zahrnující vedle vlastních intelektuálních (kognitivních) složek např. i hodnocení, pohnutky mluvčího, kontaktové zaměření apod. Při chápání obsahu jazykových jednotek jako informace se vychází v monografii z pojetí jazyka jako znakového systému zvláštního druhu. Jeho specifika spočívá především v jednotě dvou jeho základních funkcí, funkce myšlenkové (být nástrojem myšlení) a funkce komunikativní (být nástrojem styku). Jednota myšlenkové a komunikativní funkce charakteristická pro jazykový znak podmiňuje zvláštní ráz jeho sémiotické povahy: na základě zobecněného pojmového odrazu skutečnosti je jazykovým symbolem; na základě předurčenosti pro uskutečňování různých cílů komunikace představuje jazykový znak signál určený k regulaci vnitřního (psychického) a vnějšího chování člověka.

Jazyková řídící informace (jakožto součást celkové řídící informace) chápaná jako systém je tvořena řadou podsystémů. Jejich vzájemné působení v řeči určuje ve značné míře charakter a sílu pragmatického (působícího a řídícího) vlivu souhrnné jazykové informace na lidské chování. Podsystémy jazykové řídící informace dělí autorka na dvě základní skupiny: (1.) na vlastní informativní podsystémy (vlastní sémantický podsystém, podsystém vztahů a sociálně stylistický podsystém), které jsou předurčeny pro konstatování něčeho, informování o něčem, nepočítají s reakcí adresáta a neorganizují jeho chování; (2.) na vlastní pragmatické podsystémy (emocionálně hodnotící, emocionální, estetická, expresívní, vybízecí, kontaktová jazyková informace), které jsou charakterizovány pragmatickým zaměřením, jsou předurčeny pro působení na psychiku a pro regulaci chování adresáta. Mezi informativními a pragmatickými podsystémy jazykové informace je vztah projevující se v tom, že na rovině jazykového vyjádření informativně zaměřené jazykové prostředky mohou nabývat v konkrétním jazykovém projevu pragmatické zaměření, naopak při zaměření řečového aktu na informování může dojít k oslabení či neutralizaci (konstantních) pragmatických jazykových prostředků.

Hierarchicky uspořádanému systému řídící jazykové informace odpovídá pak hierarchicky uspořádaný systém jazykových funkcí, v němž na nejvyšší rovině stojí funkce myšlenková a komunikativní (tvoří dialektickou jednotu), které se realizují jako různé druhy dalších funkcí a v jejichž uspořádání má své místo i funkce pragmatická (viz první část monografie). Funkce pragmatická, která odpovídá pragmatickému podsystému jazykové řídící informace, se analogicky člení na modifikaci emocionálně hodnotící, emocionální, estetickou, expresívní, vybízecí a kontaktovou a má rovněž svůj protipól — funkci intelektuálně informativní (také dále modifikovanou). Hierarchickému systému jazykových funkcí, zejm. pragmatické a intelektuálně informativní, odpovídá opět hierarchicky uspořádaný systém funkčních jazykových polí (funkčním jazykovým polem rozumí autorka soubor jazykových prostředků, které jsou svým významem určeny pro vyjadřování jednotlivých funkcí) a analogický je i systém komponentů slovního významu. Postupem od nejobecnějších rovin zkoumání lidské komunikace (za pomoci termínů a kategorií teorie informace), od typologie jazykové řídící informace, přes systém jazykových funkcí a jim odpovídající systém funkčních jazykových polí až ke konkrétním jazykovým jednotkám se autorka snaží dokázat plnoprávnou existenci pragmatické složky v jazyce (na všech jazykových rovinách) a zdůvodnit tak oprávněnost snahy budovat pragmalingvistiku jako jazykovědnou disciplínu.

Její základní úkoly a předmět vymezuje v druhé části práce. Úkolem pragmalingvistiky je zkoumání jazyka v jeho pragmatické funkci (zkoumání verbálního řízení lidského chování, modelování sociálního a individuálního chování lidí pomocí řeči), předmětem pragmalingvistiky je souhrnná jazyková informace jako řídící informace. To předpokládá [170]zkoumání pragmatických vlastností, jak daných v jazyce (u vlastních pragmatických jazykových prostředků, které jsou nositeli konstantní pragmatické informace a jsou tak zároveň konstituenty pragmatického funkčního jazykového pole), tak těch pragmatických vlastností, kterých v řeči nabývají vlastní jednotky informativní. Pragmalingvistika zkoumá pragmatické vlastnosti různých jazykových jednotek (morfémů, slov, slovních spojení, vět atd.) a zákonitosti pragmatického fungování těchto jednotek při jejich používání v různých mimojazykových situacích, s ohledem na sociální a psychické charakteristiky jak subjektů (autorů) řeči, tak adresátů a s ohledem na cíle jednotlivých výpovědí i jazykových projevů. Specifika úkolů a předmětu pragmalingvistiky z ní činí disciplínu, která se nachází v průsečíku několika jazykovědných disciplín — v této souvislosti se v monografii podrobněji mluví o vztahu pragmalingvistiky a sociolingvistiky, pragmalingvistiky a stylistiky.

V druhé části práce se dále popisuje systém pragmalingvistických jednotek, z nichž základními jsou pragmémy (jednotky různých jazykových rovin, které mají pragmatické zaměření: jsou předurčeny pro regulaci lidského chování a jsou nositeli konstantní pragmatické informace, např. emocionální, emocionálně hodnotící a vybízecí citoslovce, slova jako otvratitel’nyj, prelesť apod.) a informémy (jednotky různých jazykových rovin, které jsou nositeli intelektuální, racionální informace a mají informativní zaměření: jsou předurčeny pro konstatování a předávání intelektuálního, racionálního obsahu s cílem informovat, nejsou zaměřeny na regulaci lidského chování, např. slova jako konstatirovať, materik apod.). Pragmémy mají často vedle funkce pragmatické i funkci informativní, informémy zase mohou v řeči, v závislosti na zaměření daného řečového aktu nabývat významu pragmatického.

Dále autorka pojednává o kategoriích pragmalingvistiky: o pragmatické a informativní konstantě, o pragmatické síle pragmémů (stupeň, intenzita jejich možného působení na psychiku a chování člověka), o kategorii pragmatické hodnoty a pragmatického efektu. Zmiňuje se také o pragmatických překážkách (šumech), jimiž míní všechno, co je na překážku dostižení plánovaného pragmatického efektu. Také při stanovení těchto kategorií i při výkladu o nich vychází autorka z poznatků teorie informace, přesněji ovšem vztah pragmalingvistiky a teorie informace nevymezuje.

Na konci práce se pak charakterizují různé jazykové větné i nadvětné jednotky, hovoří se o komunikativních a nekomunikativních cílech (a jejich modifikacích) uplatňovaných v různých jazykových projevech. Cíl produkování řeči se chápe jako řečový záměr subjektu (autora) sdělení, cíl přijímání (vnímání) řeči jako připravenost (ochota) adresáta k přijetí autorova záměru.

Práce L. A. Kiselevové o pragmalingvistice má charakter dobře promyšleného, na některých místech snad až příliš neproblematického konstruktu; jeho dalším podrobnějším rozborem by se možná některá tvrzení nezdála tak jednoznačná (např. sama klasifikace jazykové řídící informace, jazykových funkcí, funkčních jazykových polí i konstituentů slovního významu nebo určování míry pragmatičnosti jednotlivých slov i jiných jednotek, při němž jsme odkázáni na víceméně subjektivní odhad). Nepochybně však jde o cenný přínos do lingvistické literatury zejména tím, že se ukazuje jeden z možných způsobů systematického uspořádání tak široké problematiky, která se označuje jako pragmatická a která se v současném jazykovědném bádání jeví jako stále aktuálnější.


[1] Srov. G. Klaus, Síla slova, Praha 1975, s. 19n.

[2] Do řady prací podobného charakteru je možno zařadit i studie etnometodologické, srov. např. A. V. Cicourel, Ethnometodology, Current Trends in Linguistics 12, Linguistics and Adjacent Arts and Sciences, The Hague 1974, 1563—1628 (ed. T. A. Sebeok).

[3] Sb. Russkaja reč I, Petrohrad 1923.

[4] Srov. např. Osobennosti russkoj razgovornoj reči i struktura kommunikativnogo akta, Slavjanskoje jazykoznanije, VIII. meždunarodnyj sjezd slavistov, Zagreb - Ljubljana 1978, doklady sovetskoj delegacii, 172—196.

[5] Srov. G. Klaus, o.c. v pozn. 1, s. 17.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 2, pp. 167-170

Previous Ludmila Uhlířová: Sovětská monografie o sémantice adjektiva

Next Jan Petr: Na okraj nového příspěvku k polské historické dialektologii