Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Na okraj nového příspěvku k polské historické dialektologii

Jan Petr

[Chronicles]

(pdf)

Замечания к новой работе по польской исторической диалектологии / En marge d’un ouvrage récent sur la dialectologie historique polonaise

Zygmunt Klimek, vědecký pracovník onomastického oddělení Jazykovědného ústavu PAN v Krakově, v práci Język polski w rozmówkach polsko-niemieckich „Książeczek polskich“ z r. 1539 (Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1978, 177 s.) monograficky zpracoval polskou část uvedené památky, vydané tiskárnou H. Wietora v Krakově. Zaměřil se při tom na podrobnou analýzu jazyka jen té části, v níž je obsažena konverzace, a nezabýval se dalšími částmi, které obsahují zlomek textu Marchołta, polská přísloví, ukázky dopisů, modliteb a náboženských písní. Pro takové omezení materiálu, který autor podrobil zkou[171]mání, mluví především ta skutečnost, že texty mimo vlastní polsko-německé rozhovory jsou přejaty z jiných pramenů a že jsou časově starší než vydaná konverzace. Časové rozdíly ve vzniku obou složek památky se také odrážejí v jazyce, zvláště v skladbě. Kromě toho konverzace je napsána živým jazykem, jehož se podle našeho předpokladu užívalo v době vydání knížky. Totéž můžeme říci o ostatních textech (obsah příručky autor uvádí na s. 13—14).

Jazyková analýza památky je zaměřena na fonologii, fonetiku, flexi, tvoření slov a na slovní zásobu. Její výsledky se srovnávají s jazykem soudobých textů pocházejících z dalších kulturních center Polska v XIV. stol. Z. Klimek sleduje archaismy a začínající inovace v jazyku památky, snaží se je vykládat z hlediska vývoje polštiny. Zvláštní pozornost věnuje nářečním jevům, které se vyskytují v jazyce, a na jejich základě se pokouší blíže určit území, z něhož pocházel autor příručky. Jako žák W. Taszyckého se opírá především o filologický materiál a v menší míře využívá současných nářečních poměrů k tomu, aby blíže osvětlil předpokládaný stav polských nářečí v XV. a XVI. stol. Rozdílná metodologická východiska pro polskou historickou dialektologii, reprezentovaná pojetím W. Taszyckého[1] a K. Nitsche,[2] jsou dobře známa slavistům a především polonistům.

Z. Klimek při studiu uvedené památky využil dosavadní odbornou literaturu, prověřil její výsledky na novém materiále a přinesl přitom některé nové poznatky. Ty jsou obsaženy především v části věnované lexikálním dialektismům. V této části práce se ovšem autor musel z pochopitelných důvodů v hojné míře opírat o současný nářeční materiál. Je pozoruhodné, kolik nových a dosud neznámých slovníkových dialektismů je možné najít v poměrně krátkém textu, který prošel revizí korektorů a tiskařů uvedené krakovské tiskárny (např. krepel, maca, pociask, reż, syrowy, uziąbać apod.), a to nejspíše proto, že jim byly známé.

S ohledem na zaměření časopisu, v němž se uveřejňuje tento referát, nebylo by vhodné podrobněji probírat polonistickou složku Klimkovy práce nebo hodnotit některé jednotlivosti. Bude však užitečné zmínit se o některých otázkách polské historické dialektologie, které se promítly do Klimkovy práce a které pro svou širší metodologickou platnost mohou zajímat čtenáře SaS. Činíme tak také proto, že problematika české historické dialektologie a její pracovní postupy jsou do jisté míry odlišné od těch, jichž se užívá v polské historické dialektologii. Půjde nám zde jen o stručný nástin problematiky, který bude odrazem osobních názorů autora této recenze na často sporné otázky. Některé z nich budou formulovány polemicky a budou vycházet z vlastních zkušeností jako výsledek studia staropolských textů.

Obdobně jako Z. Klimek jsem vyšel ze školy W. Taszyckého.[3] Uznávám, že základním pramenem pro poznání nářeční rozrůzněnosti středověké polštiny jsou písemné památky. Poznatky získané jejich filologickým a linvistickým studiem srovnáváme se stavem nářečí, jak byl zaznamenán dialektology v XIX. a XX. stol. Cenná jsou také přímá svědectví starších gramatiků z XVI. a XVII. stol. o výskytu nářečních jevů.[4] Staropolské rukopisy do XV. stol., které k tomu účelu především zkoumáme, obsahují některé nářeční jevy (hláskoslovné, tvaroslovné, slovotvorné, syntaktické a lexikální),[5] které však nemají pro dějiny polského spisovného jazyka stejnou hodnotu, a proto je nemůžeme klást na stejnou rovinu, popř. aritmeticky sčítat. Dále je třeba zdůraznit, že ve srovnání s jevy, které byly ve středověku společné celému polskému jazyku [172]na všech územích, dialektismy tvoří jen mizivé procento. Vyskytují se v malém množství, nedosahují ani jedno procento celkového počtu jevů společných polštině ve všech regionech. Důležité je také to, že všechny hláskoslovné, tvaroslovné, slovotvorné a skladebné staropolské nářeční jevy byly bezprostředně srozumitelné příslušníkům všech polských území, jejich užití a přítomnost v textech (kromě některých lexikálních dialektismů) nezpůsobovala v celopolském měřítku jejich sníženou srozumitelnost.

Kromě toho dialektismů se neužívá v jednotlivých staropolských památkách důsledně, ale spíše sporadicky, někdy také vedle variantních forem, jejichž původ hledáme v druhém polském regionu. Nářeční jevy spíše budí dojem „chyb“ písařů, kteří jako by se již ve XIV. a XV. stol. přidržovali celopolské jazykové normy. Její relativní kodifikaci prováděly se vší pravděpodobností významnější písařské školy, z nichž vycházely obsáhlejší a obsahově významnější rukopisy. Jsou oprávněné pokusy roztřídit staropolské rukopisy vzhledem k jejich obsahu a adresátům do několika skupin v rozmezí biblické překlady — soudní zápisy.[6] Je příznačné, že tomuto stylistickému řazení odpovídá (a to nikoli náhodou) míra, množství nářečních jevů obsažených v jednotlivých textech. Tato skutečnost, která je dobře známa každému historikovi polského jazyka, potvrzuje výše uvedený názor o existenci celopolské jazykové normy ještě před uplatněním polštiny v tištěných textech (v XVI. stol.). Jejím nositelem byl jazykový útvar, který můžeme nazvat kulturní interdialekt, koiné nebo předspisovný jazyk mluvený a psaný.

Vznik polského spisovného jazyka ve vlastním slova smyslu spojujeme s rozvojem polského městského stavu a řemeslnického stavu ve městech a s širším uplatněním národně uvědomělé drobné a střední šlechty v hospodářském, politickém a kulturním životě polského feudálního státu. Společenská potřeba a vhodné hospodářskotechnické předpoklady umožnily, aby se tiskly v XVI. stol. polské tisky a šířily v nesrovnatelně větším rozsahu mezi polskými čtenáři, než tomu bylo v případě rukopisů (i kdyby existovaly ve více opisech).

Potřeba vydávat knihy, jejichž jazyk by byl přijatelný a co nejvíce srozumitelný nejširšímu okruhu potenciálních čtenářů ze všech částí Polska, který by byl podle současného pojetí v XVI. stol. kultivovaný, celonárodní a nikoli pouze regionální, nutila — to v souladu se zákonitostmi společenského vývoje — vydavatele polských knih k jazykovým úpravám textů a k vytváření standardního polského (spisovného) jazyka, atributu vyspělé polské národnosti. Při vytváření jazyka užívaného v krakovských tiscích docházelo k neutralizaci nářečně rozdílné realizace týchž jevů, která se projevovala v rukopisech. Součástí spisovné normy se stala jedna z existujících forem jevu podle volby, jejíž motivace není vždy zcela zřejmá a dnes snadno vysvětlitelná. Převažují sice podoby malopolského nářečního původu,[7] avšak v jazyce krakovských tisků se uplatnily také některé jevy velkopolské provenience. Další studium jazyka tisků ze XVI. stol. nejspíše odpoví na tyto otázky, které byly již nastoleny a v minulosti v některých případech různě formulovány a také vysvětlovány. Jejich nastolení jako vědeckovýzkumného problému nepochybně přineslo cenné podněty pro další rozvoj polské historické mluvnice a zvláště dialektologie.

Spisovná jazyková norma, kodifikovaná krakovskými tisky v 1. pol. XVI. stol.,[8] se v následujících desítiletích a stoletích rozvíjela v tom smyslu, že se obohacovala o jevy pocházející z ostatních polských regionů. Zvláště se při tom od XVII. stol. uplatnily jevy mazovského nářečního původu, některé z nich vytlačily ze spisovného jazyka starší malopolské varianty. Tím byl také posílen vliv severní části polského jazykového území na spisovný jazyk a v nevelké míře oslabena jeho složka jižně polská (tj. malopolsko-slezská).

[173]Polská historická dialektologie dosáhla v posledních desítiletích (zvláště v l. 1947 až 1958) značných úspěchů. Podařilo se určit základní soubor jevů, jimiž se mezi sebou lišila ve středověku nářečí hlavních polských regionů. Práce z tohoto oboru, které vycházejí v šedesátých a sedmdesátých letech, navazují na starší již dosažené výsledky, prověřují je na novém materiále a v jednotlivostech je upřesňují. Nově uvádějí některé nové jevy převážně periferní povahy. Rozvoj polské historické dialektologie se v současnosti ubírá především ve směru zkoumání nářeční diferenciace lexikálních jednotek. K těmto studiím jsou vhodné především texty ze XVI. stol., jichž máme k dispozici značný počet. Část z nich byla lexikálně zpracována v rámci přípravy a vydávání slovníku polštiny XVI. stol. (péčí Literárněvědného ústavu Polské akademie věd).

Klimkova práce je příkladem dialektologicky zaměřeného historického studia jazyka. Shrnuje a využívá dosavadní poznatky oboru, na jejich základě se snaží přinést odpověď, v jaké části polského jazykového území vznikla zkoumaná knížka, analyzuje jazyk a na širším pozadí odkrývá některé dosud neznámé staropolské nářeční jevy (především ze slovní zásoby). Vzhledem k dosavadní odborné literatuře předmětu nejde o práci metodologicky novátorskou, protože je zpracována (v dobrém slova smyslu) podle metodologických postupů již vypracovaných. Je však nesporně přínosná v tom smyslu, že přináší nový materiál a nové poznatky, jimiž, jak jsme již uvedli, obohacuje polskou historickou dialektologii. Náš čtenář se z ní může dovědět o řadě problémů, jimiž se zabývá historicky pojatá jazykověda. Jazykový popis památky (příručky) je opravdu zdařilý a cenný.


[1] W. Taszycki, Co to jest dialektologia historyczna? Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego, Filologia nr. 2, Prace Językoznawcze, Kraków 1956, 59—71.

[2] K. Nitsch, Co wiemy naprawde o dialektach ludowych XVI wieku, Język Polski 33, 1953, 225—244; týž, O wzajemnym stosunku gwar ludowych i języka literackiego, tamtéž 1, 1913, 33—38, 79—83, 172—179, 193—199, 281—287.

[3] J. Petr, K sedmdesátinám prof. dr. W. Taszyckého, Onomastické práce 2, Praha 1968, 5—12. W. Taszycki zemřel 8. srpna 1979 v Krakově. Nekrology o něm budou uveřejněny ve Zpravodaji Místopisné komise ČSAV a v časopisu Slavia.

[4] P. Zwoliński, Wypowiedzi gramatyków polskich XVI i XVII w. o dialektyzmach w ówczesnej polszczyžnie, Pamiętnik Literacki 43, 1952, 375—407.

[5] Jejich výčet a často rozdílné hodnocení je obsaženo např. v statích uveřejněných ve sb. Pochodzenie polskiego języka literackiego, Studia staropolskie, t. III, Wrocław 1956.

[6] St. Urbańczyk, Glos w dyskusji o pochodzeniu polskiego języka literackiego, Pamiętnik Literacki 44, 1953, 196—216; týž, W sprawie polskiego języka literackiego. I. O dawności dialektu kulturalnego, Język Polski 30, 1950, 97—109.

[7] Hypoteticky můžeme uvést, že se ve spisovném jazyce ustálily zvláště ty podoby jevů malopolského původu, které současně měly oporu ve slezském dialektu, a to nejspíše proto, že ze Slezska pocházela část zaměstnanců (na různé funkční úrovni) krakovských tiskáren v 1. pol. XVI. stol.

[8] Vzornou práci z tohoto hlediska zpracoval M. Borecki, Kształtowanie się normy językowej w drukach polskich XVI wieku …, Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1974; srov. mou recenzi v čas. Slavia 45, 1976, 316—319.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 2, pp. 170-173

Previous Olga Müllerová: Sovětská práce o pragmalingvistice jako lingvistické disciplíně

Next Ludmila Uhlířová: Bulharský časopis pro konfrontační lingvistiku