dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K interjekcím označujícím zvuky zvířat

Josef Štěpán

[Articles]

(pdf)

К междометиям обозначающим звуки животных / Sur les interjections indiquant les voix d’animaux

V tomto příspěvku se soustředíme na některé zvuky příznačné pro jednotlivá zvířata, jimž v jazyce odpovídají tzv. onomatopoická interjekce. Těm u nás věnoval pozornost v širším rámci již Fr. Trávníček,[1] dále J. M. Kořínek a J. Zubatý,[2] nověji H. Wissemann,[3] speciálních prací týkajících se zvuků zvířat je však málo.[4] Zvláštní pozornost jim věnuje tzv. zoolingvistika.[5] Stranou necháváme volání na zvířata, zvl. domácí.[6]

Všimněme si, jakou měrou se uplatňuje pojetí skutečnosti jistého zvuku zvířete ve spisovných jazycích několika evropských národů; jde o jazykové pojetí (1.). Dále půjde stručně o uměleckou stylizaci (pojetí), o způsoby využití zvuků zvířat v umělecké stylové oblasti (2.).

1. Protože je velmi obtížné získat dokladový materiál na zvuky zvířat v různých jazycích (málokteré slovníky totiž tyto zvuky uvádějí v úplnosti), zvolili jsme jako pramen označování zvuků zvířat pohádky. V nich se zvuky zvířat objevují relativně nejčastěji ze všech psaných textů (kromě zapsaných dětských říkadel). Srovnáváním několika pohádek navzájem nebo se slovníkem v jednom jazyce jsme se pokusili stanovit interjekce pro zvuky zvířat v jednotlivých spisovných jazycích; pokud neuvádíme jinak, abstrahovali jsme od interjekcí označujících zvuky zvířat v nářečích.[7]

Zvukům zvířat odpovídají v jednotlivých jazycích interjekce. Mezi těmito zvuky a interjekcemi je vztah objektivní podobnosti. Interjekce, jež jsou odrazem zvuků zvířat v jazyce, mají hláskový sklad často odlišný od normálního hláskového skladu toho kterého jazyka, srov. v češtině diftong au v interjekci mňau, kombinace k+i se v češtině na začátku slova kromě interjekce kikiriki vyskytuje jen u přejatých slov atd. Ještě jeden rys je pro tato interjekce charakteristický: při jejich výslovnosti pozorujeme nejrozmanitější odchylky od průměrné artikulace a to mívá vliv i na jejich psanou interpretaci, srov. v češtině neobvyklé skupiny a spřežky grafémů mééé, bzzzzz, mňňááu. K identifikaci zvukové podoby zapsaných zvuků zvířat v různých jazycích jsme užili práce H. F. Wendta.[8]

[205]Výběr pohádek se soustředil především na pohádky bratří Grimmů, protože byly přeloženy do mnoha jazyků.[9] Ostatní pohádky byly použity jako doplňkový materiál. Použili jsme také několika slovníků.

Soupis pramenů utříděných podle jednotlivých jazyků a jejich rozlišení zkratkami dále užívanými: čeština: Pohádky bratří Grimmů, Praha 1969-čG; K. J. Erben, Slovanské pohádky, Praha 1974-čE; V. Říha, Pohádky, Praha 1969-čŘ; Fr. Bartoš, Kytice, 1907-čB; V. Martínek, Knížka pohádek, 1930-čM; Slovník spisovného jazyka českého, Praha 1960-1971-SSJČ; němčina: Die Kinder- u. Hausmärchen der Brüder Grimm, Berlin 1962-nGa; totéž, Berlin 1969-nGb; Volksmärchen der Serben, Berlin 1854-nV; H. Siebenschein, Česko-německý slovník, Praha 1968, 1. díl-nS; ruština: Skazki brat’jev Grimm, Artija 1963-rG; Češsko-russkij slovar’, Moskva 1962-rS; angličtina: Grimm’s Tales, Hamlyn-London-New York-Sydney-Toronto 1972-aG; A. Osička—I. Poldauf, Anglicko-český slovník, Praha 1957-aS; francouzština: Contes de Grimm, Paris 1967-fG; Velký francouzsko-český slovník, Praha 1974-fS; španělština: Grimm Cuentos de hadas, Méxiko 1967-šG; portugalština: Z. Hampl, Portugalsko-český slovník, Praha 1975-pS; katalánština Jacob i Carles Grimm, Contes d’infants i de la llar, Editorial Catalana, Malorca-kG; maďarština: Jacob és Wilhelm Grimm, Terülj, terülj, asztalkám! Bratislava 1969-mG; italština: Fiabe dei fratelli Grimm, Editori Rinniti, Roma 1963-iG; rumunština: Punguta cu doi bani, Bucureşti-rumP.

V pohádkách vydává nejčastěji zvuky kohout (ráno kokrhá) a žába (večer kváká), méně už jiná zvířata (sova, koza, ovce, holub, kočka, havran, moucha, pes aj.). Všimněme si nyní, jak jsou uvedená zvířata slyšena a reprodukována v několika současných spisovných jazycích.

V českých pohádkách je doloženo několik pravopisných variant interjekcí označujících zvuk kohouta: kikiriki (čE, 109), kykyryký (čG, 76, 282),[10] SSJČ uvádí vedle těchto podob ještě kikirihí a kykyryhý; poslední má i (čŘ, 39); nářečně je doloženo kokrhuhú (čB), o uměleckém využití zvuku kohouta srov. níže v odd. 2.

Nejblíže k češtině má španělština: kikirikí (šG, 124), italština: chicchirichí [kikirikí] (iG, 113), portugalština: quiquiriqui [kikiriki] (pS, 703) a němčina: kickeriki (nV, 194) a kikeriki (nGa, 100, 155, 364).

Uvedené jazyky (kromě němčiny) se shodují ve zvukovém napodobení zvuku kohouta, rozdíly jsou jen v grafice. Naproti tomu v ruštině, maďarštině, srbochorvatštině, rumunštině a francouzštině se interjekce označující zvuk kohouta liší samohláskami, souhlásky zůstávají stejné: nejvíce odlišností je ve spisovné ruštině: kukareku (rG, 127; rS, 200), méně v maďarštině: kukuriku (mG, 58), v srbochorvatštině: kukurikú (sb. Čeština všední i nevšední, s. 148), rumunštině: cucurigu [kukurigu] (rumP, 5) a ve francouzštině: cocorico [kokoriko] (fG, 114; fS, 327). Zcela jinak je slyšen a reprodukován zvuk kohouta ve spisovné angličtině: cock-a-doodle-doo [khokə dúdldú] (aG, 105, 138; aS, 84).

Zvuk žáby v češtině nacházíme v podobách kvak, kvak, kvak (čG, 251), kvakva (čE, 197) a kvak, kvák (SSJČ, I, 1045). Podobná situace je v ruštině kvakva (rG, 229, 251), v němčině quak quak (nGb, 205) a italštině qua, qua, qua (iG, 229). Odlišné jsou zvuky žáby v angličtině croak, croak [krouk] (aG, 182) a ve španělštině croac, croac (šG, 247), popř. croc, croc (šG, 224).

V češtině dělá sova uhú, uhú (SSJČ, III, 956), v němčině schuh, hu, hu, hu (nGa, 235) a v angličtině shu hu-hu (aG, 133). V ruštině ugu, ugu, ugu (rG, 177) a italštině sciú, uh, uh, uh (iG, 152).

Ve většině jazyků vydává koza zvuk [mé]. Ten je podle ortografických pravidel jednotlivých jazyků různě zapisován: v češtině mé, méé (SSJČ, I, 1194), me-e-e (čE, [206]52), v ruštině me-me (rG, 23), v němčině meh, meh (nGb, 23) i mäh, mäh (nGa, 181; nS, 765), angličtině meh, meh (aG, 24) a italštině mèee (iG, 21). Variantou je zvuk [mek], který nepatří do současné české spisovné normy (čG, 87) a který je i v maďarštině (mG, 87). Ve francouzštině vydává koza zvuk bê, bê, bê (fG, 23), podobně ve španělštině bée, bée (šG, 23); v češtině tento zvuk označuje bečení ovcí, srov. bé, bé, bé (čŘ, 39).

Holoubkové v češtině vydávají zvuky vrkú, vrkú (čG, 68), ve francouzštině crou, crou [krú, krú] (fG, 21) a v maďarštině burukk, burukk [buruk, buruk] (mG, 158).

Kočka vydává v češtině zvuk mňau, mňau (čG, 166), v portugalštině mio (pS), v katalánštině meu (kG, 162), v němčině miau! mau! (nS, 394).

Havran v češtině dělá krá, krá (čG, 28; čŘ, 23) a v němčině krr, krr (nGa, 217).

Zvuky zvířat v pohádkách a v jazyce určitého národa, jejichž ukázky jsme tu uvedli, jsou odrazem přírodní skutečnosti ve společenském vědomí toho kterého národa. Ke zkoumání onomatopoických interjekcí pro zvuky zvířat jsme byli přivedeni pozorováním dítěte, které kolem prvního roku svého života v elementární komunikaci s rodiči dovedlo odpovídat na otázku, jak dělá kohout, pes apod.[11] U dospělého člověka se smyslové vnímání zvuků zvířat uskutečňuje již na podkladě zkušeností socializovaného jedince. Řečové vyjádření těchto zvuků však není zprostředkováno pojmy, nýbrž zvuky jsou napodobovány zvukovými prostředky jednotlivých jazyků; proto řečová vyjádření zvuků zvířat jsou si v různých jazycích podobná. Tento typ řečových vyjádření se tak podstatně liší od typu spojeného s abstrakcí mimojazykové skutečnosti, od řečových vyjádření zprostředkovaných pojmy.[12]

Interjekce, jež jsou odrazem zvuků zvířat v jazyce, mají specifický hláskový sklad obdobný v jazycích i nepříbuzných. Mívají společný konsonantický, popř. vokalický element. Např. pro řečové vyjádření zvuku kohouta je ve všech uvažovaných jazycích souhláska k; ve většině jazyků se opakuje k třikrát, v některých dvakrát, jak jsme se pokusili doložit materiálem. Společný vokalický element je např. příznačný u zvuku sovy a kozy; pro zvuk sovy je charakteristický „temný“ vokál, proto řečové vyjádření všech našich jazyků má vokál u; pro zvuk kozy je zase v různých jazycích společný vokál é. Řečová vyjádření jsou ovšem vázána na ortofonickou a ortografickou normu jednotlivých jazyků. Na rozdíl od řečových vyjádření objektivní skutečnosti zprostředkovaných pojmy se v řečových vyjádřeních zvuků zvířat uplatňuje jazykové pojetí objektivní skutečnosti velmi málo.

Samostatnou problematiku, jíž se zde nemůžeme pro nedostatek místa zabývat, představuje odvozování sloves a podstatných jmen od interjekcí pro zvuky zvířat.[13]

2. V uměleckých textech bývají interjekce pro zvuky zvířat využity různým způsobem.

Interjekční zvuk zvířete bývá modifikován proto, aby byl možný rým, srov. Ale měli tam kohouta, a ten bez přestání z celého hrdla kokrhal: „Kukuriku — hezká Marice v korytu!“ (čE, 42). Jiný příklad: Kačena … spustila: „Kač, kač, kač, co je to jen zač!“ (čŘ, 39).

Umělecky se využívá i toho, že některé hlásky mají obdobné zvukové kvality jako zvuky některých zvířat, srov. přímou řeč hadů v dokladu: „Sssprávně, jak sssisss přál, všecko jsssme udělali,“ syčeli hadi (čM).

[207]Zajímavé umělecké využití zvuku zvířete představuje pohádka bratří Grimmů Sedm Švábů. Její pointa je založena na tom, že zvuk žáby zasahuje do komunikace mezi lidmi a ovlivňuje jejich jednání. Žába vydává v německém originálu (nGb, 224) zvuk wat, wat, wat. Švábové se domnívají, že to volá neznámý muž stojící na druhém břehu Mosely; v okolí Mosely totiž wate! se rovná broď se! Švábové jdou proto do vody, a protože je řeka hluboká, utonou. Zvuk žáby je tak příčinou smrti Švábů v souhře řady okolností.

Uvedenými doklady jsme pochopitelně nevyčerpali všechny způsoby uměleckého využití interjekcí pro zvuky zvířat.

3. Pokusili jsme se ukázat, že interjekce pro zvuky zvířat nejsou v různých jazycích motivovány jen přírodní skutečností, třebaže ta je rozhodující, ale také jsou modifikovány jednotlivými spisovnými jazyky a uměleckým využitím. Interjekce, jež jsou odrazem zvuků zvířat v jazyce, mají specifický hláskový sklad obdobný v jazycích i nepříbuzných a lišící se od hláskového skladu „normální“ slovní zásoby.

Vycházeli jsme z pohádkových textů různých evropských jazyků, protože pohádky poskytují z psaných textů relativně nejbohatší repertoár interjekcí pro zvuky zvířat. Materiál by však bylo užitečné konfrontovat s živým mluveným jazykem, ukázat, jak uvnitř jednotlivých jazyků jsou zvuky zvířat řečově vyjadřovány.

 

R É S U M É

Über Interjektionen zur Bezeichnung von Tierlauten

Die Interjektionen zur Bezeichnung von Tierlauten haben eine spezifische Lautgestalt, die auch in unverwandten Sprachen analog ist. Diese Lautgestalt unterscheidet sich im Tschechischen in der Lautanordnung vom übrigen tschechischen Wortschatz (vgl. etwa die Kombination k + i, die im Tschechischen im Anlaut außer der Interjektion kikiriki nur bei Fremdwörtern vorkommt). Von der Mehrheit der lexikalischen Mittel, die mit der Abstraktion der außersprachlichen Wirklichkeit verbunden sind, unterscheiden sich nämlich die Interjektionen für Tierlaute dadurch, das die Tierlaute mit den Lautmitteln der einzelnen Schriftsprachen nachgeahmt werden. Als Material wurde ein Märchen in elf europäischen Sprachen benutzt.


[1] Fr. Trávníček, Neslovesné věty v češtině, díl I, Brno 1930, 17—34. Zde zkoumá větnou platnost a verbalizaci onomatopoických citoslovcí.

[2] J. M. Kořínek, Studie z oblasti onomatopoje. Příspěvek k otázce indoevropského ablautu, Praha 1934; J. Zubatý, Studie a články I, část první, Praha 1945, s. 145.

[3] Untersuchungen zur Onomatopöie, 1. díl, Heidelberg 1954.

[4] Wackernagel, Voces variae animatum, 1869; nově sb. Čeština všední i nevšední, Praha 1972, 148—149. Zvuky ptáků s mravním naučením ze 16. stol. uvádí Č. Zíbrt v čl. Staročeská ptačí řeč r. 1528, Český lid 24, 1924, 195—197.

[5] Ta se zabývá prostředky sdělování a uchovávání informace v živočišném světě, srov. H. G. Birch, Communication between Animals, Cybernetics, 8 Conference, New York 1952, 134—172; E. Benveniste, Die menschliche Sprache und die Mitteilung der Tiere, Diogenes 1953, No. 1, s. 1—8; V. V. Ivanov, Jazyk v porovnání s jinými prostředky sdělování a uchovávání informace ve sb. Prikladnaja lingvistika i mašinnyj porevod, Kijev 1962, 79—116, tam další literatura.

[6] Tím se podrobně zabývala E. Siatkowska v kn. Zachodniosłowiańskie zawolania na zwierzięta (Stan obcony, funkcje historiczne, stosunek do systemu językovego), Warszawa 1976.

[7] O nářeční diferenciaci interjekcí označujících zvuky zvířat v češtině podává svědectví Archív lidového jazyka Ústavu pro jazyk český v Praze; v němčině srov. R. Wossidlo, Mecklenburgische Volksüberlieferungen, 2. B. Die Tiere im Munde des Volkes, Wismar 1899, 504 s.

[8] Sprachen, Frankfurt am Main 1961.

[9] Jejich velmi důkladný rozbor představuje třísvazková práce J. Bolte - G. Polívka, Anmerkungen zu den Kinder- u. Hausmärchen der Brüder Grimm, Leipzig 1913—1918. Tam jsou rozebrány různé verze pohádek v řadě evropských i mimoevropských jazyků.

[10] V závorce užíváme zkratku výše uvedeného pramene a stránku.

[11] L. S. Vygotskij ukázal, že dítě v uvedeném věku užívá zvuků nezávisle na myšlení a že teprve kolem dvou let se vývojové linie myšlení a řeči, dosud jdoucí odděleně, křižují, vývojově scházejí, srov. Myšlení a řeč, Praha 1970, s. 106.

[12] Zkoumání zvuků zvířat ve vztahu k řečovému vyjádření je dílčí problematikou tzv. odrazové sémantiky, jejíž program jsme se pokusili naznačit v přednášce Jazykovědného sdružení při ČSAV, srov. Jazykovědné aktuality 16, 1979, s. 65.

[13] Touto problematikou se zabývali už Fr. Trávníček a J. Zubatý, o. c. v pozn. 1 a 2, s. 25n. a 145.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 3, pp. 204-207

Previous Alena Macurová: Funkce metajazyka a metařeči ve Fraisových Mužích z podzemního kontinentu

Next Libuše Kroupová: Žena v zaměstnání a povolání