dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Francouzská monografie o normě

Melánie Nováková

[Chronicles]

(pdf)

Французская монография о норме / Une monographie française sur la norme linguistique

Současné sociolingvistické výzkumy lze zhruba rozčlenit do tří okruhů: (1.) zkoumání komunikativních situací a jejich vlivu na jazykovou komunikaci, (2.) studium sociálních faktorů ovlivňujících jazykovou komunikaci, (3.) studium postojů k jazyku, vztahu mezi jazykovým chováním a vědomím. Především do posledního okruhu patří jedna z nových francouzských sociolingvistických studií, monografie E. Génouvriera, N. Guenierové a A. Khomsiho Francouzi a norma.[1]

V první části monografie je výzkum zaměřen na městskou mluvu v Tours; výběr města byl víceméně náhodný (je to působiště autorů, kromě toho leží v kraji tradičně pokládaném za kraj „dobré“ francouzštiny). Za předmět výzkumu byl zvolen mizící protiklad otevřeného e a zavřeného e,[2] práce měla ukázat, zda má výslovnost e sociolingvistickou platnost: zjistí-li se, že je u většiny mluvčích homogenní, nelze ji považovat za sociolingvistický příznak. (Testy však obsahují také foneticko-fonologická kritéria, jako je např. otevřenost a zavřenost slabiky, přízvučnost — nepřízvučnost apod.; první část monografie je tedy vlastně i foneticko-fonologickou studií.) Autoři si kladou za cíl určit v závislosti na sociální stratifikaci normu (1.) skutečnou (norme réelle), tj. skutečnou výslovnost e, (2.) ideační (norme fictive), tj. sebehodnocení (to, co respondenti uvádějí jako svou výslovnost), (3.) proklamovanou — to, co respondenti pokládají za spisovné.[3] 75 respondentů, s nimiž se při výzkumu pracovalo, bylo rozděleno podle sociálního zařazení: (1.) dělníci a pracující ve službách, (2.) úředníci a obchodníci, (3.) vedoucí podniků, svobodná povolání a vyšší kádry; a podle vzdělání: (1.) základní, (2.) středoškolské, (3.) vysokoškolské (kategorie podle sociální příslušnosti a podle vzdělání se zhruba kryjí). Pokud jde o věkový faktor, vybráni byli jen představitelé střední a mladé generace narození mezi r. 1939 a 1954 (věkový průměr 27 let). Vzhledem k tomu, že se v jednotlivých kategoriích nepodařilo získat stejný počet mužů a žen, nebralo se v úvahu pohlaví. Metody zkoumání skutečné a ideační normy (méně už normy proklamované) jsou promyšleny do nejmenších podrobností tak, aby respondenti byli co nejméně ovlivňováni. Postup výzkumu je vcelku běžný: četba novinových úryvků, jednotlivých vět, slov atp. Značná část testů byla určena k percepci textů se zkoumaným jevem, nikoli jen k jejich produkci; byly rozlišeny formální a neformální situace (do neformálních situací patřila konverzace nenápadně udržovaná mezi různými fázemi testu apod.). Pro maximální snížení subjektivity při hodnocení výsledků posuzovali autoři záznamy nezávisle na sobě, nicméně nepokládali za nezbytné přistoupit po vzoru některých amerických a anglických prací k škálovému hodnocení, ale snažili se v případě rozporného posouzení dojít k společnému stanovisku diskusí.

[248]V první části posuzované práce došli autoři k závěru, že v neformálních projevech se protiklad otevřeného a zavřeného e zpravidla nevyskytuje, nýbrž je tu zjevná tendence k výslovnosti e zavřeného. Ve formálnějších projevech, kdy se mluvčí na výslovnost soustředují, se protiklad v některých případech — ovšem daleko řidších, než vyžaduje kodifikace — zachovává. U třetí kategorie je nejlepší sebehodnocení i největší shoda s kodifikací (ve formálních projevech), naproti tomu u kategorie první je shoda s kodifikací nejmenší, také sebehodnocení nejméně odpovídá skutečné výslovnosti. U druhé kategorie nebylo možno vzhledem k velké nejednotnosti určit jednoznačné výsledky.

Ostatní dvě části monografie jsou po stránce metodologické i koncepční nejednotné a méně jasné. Zkoumají se v nich postoje k „normě“, definice pojmu norma je však poněkud vágní. Autoři vycházejí v podstatě z Coseria,[4] i když mu vytýkají, že nepřihlíží k dynamice normy a systému. Jeho pojetí dále rozvíjejí a doplňují: norma si vybírá z různých možností systému a tento výběr se děje na základě kritérií, která jsou různá pro normu (1.) objektivní (norme objective), skutečně existující, blížící se systému svým aspektem mnohosti (pluralité), ale obsahující i unifikační rys, který ji spojuje s kodifikací; (2.) subjektivní (norme subjective), postoj k určitému jazykovému faktu, (3.) preskriptivní (norme prescriptive), která má „silný institucionální nebo implicitní vliv na mluvčí v jazykových společenstvích a jejíž nejmarkantnější projev ve Francii je purismus. Purismus není … nic jiného než zhodnocení (valorisation) preskriptivního aspektu normy, spojené historicky s vytvořením národního jazyka (français national) a přetrvávající dnes jako doména a zároveň symbol sociální dominace“ (s. 72). Autoři si uvědomují, že jejich koncepci normy je ještě třeba propracovat a zpřesnit,a chtějí k tomu dospět na základě dalších výzkumů.[5] Když v třetí a druhé části knihy mluví o „postoji k normě“, míní tím zřejmě normu preskriptivní, tj. kodifikaci. V některých případech by se pak dalo mluvit i o postoji k spisovnosti vůbec (srov. dále otázky v testech).

V druhé části knihy se zjišťuje postoj k normě v prostředí „s jazykovou jistotou“ — v městě Tours. Pracuje se se stejnými respondenty jako v části první. Otázky k zjišťování postojů jsou záměrně neurčité: Mluvíte správně (nesprávně)? V čem spočívá „mluvit správně“ — záleží to na výslovnosti, syntaxi, výběru slov, něčem jiném? apod. Při posuzování odpovědí hodnotili autoři rovněž úroveň vyjadřování respondentů i jejich reakce na anketu. Závěrem však nepodali ucelený přehled postojů, ale pouze uvedli nejčastější odpovědi, a to zpravidla formou citátu (např. „na mluveném jazyce nezáleží, důležitější je správně psát“), bez hlubší analýzy a zobecnění. Nejčastěji se objevovaly motivy estetické („je třeba normu dodržovat, protože francouzština je starý, pěstěný a elegantní jazyk“) a sociální („v určitém postavení si člověk nemůže dovolit mluvit nesprávně“). Za hlavní kritérium spisovnosti byla většinou uváděna výslovnost: ideální prý je taková výslovnost, která nevzbuzuje pozornost, nepodává žádnou informaci o sociální nebo regionální příslušnosti mluvčího.

V třetí části se zkoumají postoje k normě v prostředí „s jazykovou nejistotou“ — v městech Lille, Limoges a Saint-Denis-de-la-Réunion. Pracuje se s menším počtem respondentů než v Tours (Lille: 21, Limoges: 18, Saint-Denis: 28), roztříděných rovněž do tří kategorií. Třetí část monografie je spíš komplementární, autoři se zaměřili hlavně na zvláštnosti prostředí „s jazykovou nejistotou“ ve srovnání s prostředím „s jazykovou jistotou“. Ve všech třech uvedených městech se např. — na rozdíl od města Tours — velice často zdůrazňuje motiv dorozumění („není nutné mluvit ve shodě s normou, podstatné je dorozumět se“ apod.). Pro zkoumaná města je příznačná diglosie — „situace, ve které dva mluvené [249]idiomy uvnitř jednoho jazykového společenství jsou sociálně i kulturně nerovnocenné“ (s. 121).[6] Autoři se mj. zajímají o míru závislosti mezi diglosií a jazykovou nejistotou a o původ pocitu jazykové jistoty a nejistoty (hlouběji je tato problematika rozebrána ve dvou dodatcích vztahujících se k druhé a třetí části knihy: (1.) původ pocitu jazykové jistoty v Tours, (2.) diglosie a jazyková kontinuita na ostrově Réunion). Při hodnocení jazykové jistoty a nejistoty v jednotlivých městech z hlediska sociální příslušnosti mluvčích se podle autorů monografie v podstatě potvrdilo labovovské zjištění, že střední vrstvy mají k normě největší respekt, přitom však projevují značnou jazykovou nejistotu (a z ní vyplývající hyperkorektnost apod.).

Přes některé nedostatky (nevyváženost jednotlivých částí knihy po stránce metodologické, koncepční i vědecko-informativní; nepřehlednost knihy — některé kapitoly mají charakter spíš izolovaných postřehů, chybí celkové shrnutí a závěr, definice jsou rozptýleny po různých kapitolách) jde o knihu přínosnou, snažící se přispět k teoretickému zvládnutí problematiky normy — problematiky, která byla poválečnou francouzskou lingvistikou opomíjena a kterou v poslední době rehabilitovala zvláště sociolingvistika. Je třeba ocenit i snahu autorů vymanit se z mechanického napodobování angloamerických vzorů.


[1] Les Français devant la norme, Contribution à une étude de la norme du français parlé, Collection Créoles et Français régionaux, Paris 1978, 200 s. Autoři monografie působí na Univerzitě F. Rabelaise v Tours (E. Génouvrier je jeden z předních francouzských lingvistů věnujících se problematice normy, a to zvláště v souvislosti s výukou francouzštiny, srov. E. Génouvrier - J. Peytard, Linguistique et enseignement du français, Paris 1972, aj.). Na knize se dále podíleli M. Carayol a R. Chaudenson, profesoři v Univerzitním centru v Saint-Denis-de-la-Réunion.

[2] Postupný rozklad tohoto fonologického protikladu konstatoval už A. Martinet, srov. A. Martinet - H. Walter, Dictionnaire de la prononciation française dans son usage réel, Paris 1973, aj.

[3] Uvádíme termíny ideační a proklamovaná norma užívané u nás (srov. např. R. Buchtelová, Příspěvek k aplikaci některých sociolingvistických metod na výzkum výslovnosti slov přejatých, SaS 32, 1971, 45—54). Pro tzv. proklamovanou normu nemají autoři v recenzované monografii žádný pevný termín, pracují s různými opisy, např. ce qu’ils (les enquêtés) pensaient que l’on devait produire (s. 9) apod.

[4] Tj. z jeho druhé definice normy: E. Coseriu, Sistema, Norma y Habla, in Teoria del languaje y linguistica general, Madrid 1967, 11—113.

[5] … notre concept de norme, qu’on s’étonnera peut-être de trouver si schématiquement esquissé, alors qu’il se trouve au centre de tout notre travail. C’est que le but de nos recherches est de le construire progressivement et non d’en vérifier ou infirmer une définition considérée a priori comme théoriquement achevée (s. 72n.). — Z novějších příspěvků k problematice normy u nás srov. např. Š. Peciar, K pojmu norma, úzus, priemerný úzus, SaS 39, 1978, 295—299. — O pojetí normy ve Francii viz M. Nováková, K některým problémům normy a kodifikace ve Francii, NŘ 63, 1980, 26—29.

[6] Lille je na hranici picardské zóny, kromě toho tam jsou citelné valonské a vlámské vlivy; v Limoges interferuje okcitánština a francouzština; v Saint-Denis-de-la-Réunion — ležícím na ostrově Réunion v zámořském departmentu Francie — se mísí francouzština s kreolštinou.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 3, pp. 247-249

Previous Milan Romportl, Jana Ondráčková, Marie Dohalská, Jiřina Novotná-Hůrková, Zdena Palková, Jaroslava Pačesová, Olga Schulzová: IX. mezinárodní kongres fonetických věd v Kodani

Next Emanuel Michálek: Sovětská práce o směrech v soudobé jazykovědě