K problému kontextově podmíněné realizace propozičních struktur

Jan Kořenský

[Articles]

(pdf)

К проблеме контекстно обусловленной реализации пропoзиционных структур / Au problème de la réalisation de structures propositionnelles conditionnées par le contexte

1. Mají-li být posouzeny podmínky, za nichž fungují významy zjišťované u základových větných struktur (ZVS)[1] (tzv. propoziční významy) v textu, musí být nejprve položena otázka, zda vůbec můžeme věc podobným způsobem chápat, tj. v jakých typech (lingvistického) popisu textu lze podmínky fungování tzv. propozičních významů ZVS zkoumat.

2. Vyjdeme-li ze základní typologie (Viehweger, 1977) přístupů k lingvistice textu reprezentované lišením tzv. přístupu propozičního a tzv. přístupu z hlediska teorie (lidského) jednání („orientovaného k jednání“ — Handlungstheorie), zjistíme, že podobné zkoumání bude považováno za smysluplné v rámci přístupu prvého, nikoli však druhého. Oba typy přístupů se chápou zpravidla alternativně: třebaže bylo této otázce věnováno dostatek pozornosti, považujeme za účelné znovu se ptát po příčinách těchto odlišných, alternativních přístupů k lingvistice textu, a to z hlediska novějšího vývoje lingvistiky.

3. Odpověď lze hledat v podobě (podobách) badatelského kontextu, v jehož rámci současné lingvistiky textu vznikaly nebo vznikají. Lze rozlišit v zásadě tyto typy badatelských kontextů:

a) Lingvistickou teorii textu je možno chápat jako výsledek určité tendence myšlení v období klasických strukturalismů (viděno z hlediska kontextu evropského, zejména středoevropského), kterou označíme jako „syntaktizaci langue“; vyjdeme-li z předpokladu, že klasický saussurovský a také pražský lingvistický strukturalismus chápal systém (langue) především jako záležitost hláskosloví a tvarosloví a skladba vět byla chápána jako záležitost promluvových, „parolových“ aktivit, přičemž otázka systémových předpokladů nebyla buď kladena, nebo byla (de facto) zodpovídána negativně, lze soudit, že počínaje Karcevského (1931) pojmy proposition — phrase, Mathesiovým (1947) věta jako abstraktní vzorec a věta jako promluva a vůbec jeho úsilím o výklad vztahů funkční onomatologie a funkční syntaxe počíná proces zkoumání a formulování systémových pravidel větné a dále pak i nadvětné skladby, syntaxe. V rámci tohoto procesu vznikají gramatiky v zásadě stratifikačního typu, rozlišující vedle tradičních rovin i úroveň syntaxe významových i gramatických (výrazových) komponentů textu. Jestliže tyto modely přicházejí se systematickým zkoumáním, formalizací vztahů mezi prvky sousedních rovin (např. ve smyslu pojmů forma — funkce a pojmu reprezentace, srov. Sgall, 1967), pak je v rámci těchto gramatik naprosto smysluplné tázat se po způsobu fungování jednotek roviny ZVS (roviny elementárních větných jednotek sémantické i gramatické povahy) na rovině textu jako rovině vyšší syntaxe, hypersyntaxe atp. (srov. Daneš - Hausenblas, 1969).

b) Současná lingvistická teorie textu má svůj původ (částečně nebo úplně) mimo rámec lingvistiky v oblasti psychologie, sociální psychologie, teorie sociální komunikace či strukturní analýzy uměleckého textu. Jde o inspirace extralingvistické, nelze je však z lingvistického hlediska považovat za náhodné, neboť mají zákonitou, přesvědčivou motivaci v rámci vývoje lingvistiky 20. stol. Klasický lingvistický strukturalismus negoval ve snaze o formulaci specificky lingvistického aparátu [25]psychologismus předcházejícího období lingvistiky; právě touto negací byla odsunuta z centra pozornosti sémantika, včetně sémantiky věty, a to i v době, kdy byla v rámci souvislostí (viz odst. a) pozornost na systémové zkoumání věty upřena. Když pak lingvistické modely, které v té nebo oné míře na principy klasických strukturalismů navazovaly, začaly věnovat pozornost sémantice věty a vyšších celků, obraceli lingvisté zákonitě pozornost opět k sociálně psychologickým kontextům fungování jazyka; obracejí ovšem pozornost spíše než k prestrukturalistickému období lingvistického psychologismu k soudobým sociálně psychologickým teoriím. A právě zde je kořen odmítavého postoje pojetí textu „orientovaného k jednání“ k propozičním teoriím textu: zatímco teorie propoziční zkoumají text jako systém pravidel jeho formace v procesu mluvení, „teorie orientované k jednání“ důsledně zkoumají text jako parole, jako promluvové aktivity samé s důrazem na jejich funkční popis za rámcem tradiční systémové lingvistiky období lingvistického strukturalismu. Otázka systémových předpokladů komunikace není kladena nebo je kladena a zodpovídána úplně nebo částečně mimo kontext „tradiční“ lingvistiky. Tuto stránku věci budeme ilustrovat poněkud podrobněji: Některé dnes už klasické teorie společenské (sociální) komunikace v soustavě svých základních pojmů vůbec nepočítají s jazykem jako systémem prostředků umožňujících komunikaci. Např. u Lasswella (srov. sb. Reader in public opinion and communication, 1953) chybí v soustavě prvků komunikačního aktu prvek „vyjadřovací prostředky“, „systém znaků“ (srov. naopak u Platta, 1965). Pokud tu jsou, pracuje se s pojmy, u nichž se lze odvolat na Meada, Daweye, Morrise, Carnapa, Frega, Churche, popř. Bühlera (srov. Janoušek, 1968), přičemž je řeč o nejzákladnějších pojmech sémiotiky a logické sémantiky. Protože mezi klasickými lingvistickými pojmy a pojmy z oblasti obecné sémiotiky a logické sémantiky jsou vztahy teprve budovány, je pak „nechuť“ k lingvistickým pojmům v teoriích komunikace a textu takto orientovaných zcela „opodstatněná“.

Aby s ohledem na výše konstatovaný „spor“ mezi propoziční teorií textu a „teorií orientovanou k jednání“ nedošlo při dalších výkladech k nežádoucímu nedorozumění, považujeme za nutné konstatovat, že náš další výklad bude založen na těchto stručně a schematicky formulovaných předpokladech:

A. Jazyk jako systém znakových vztahů (viz dále) je prostřednictvím svých nositelů (uživatelů) jako sociálních subjektů strukturní částí objektivní reality, je takto, tj. prostřednictvím objektivního biologického a společenského bytí člověka a společnosti, účasten „sebe-vědomí“ objektivní reality.

B. Jazyk jako subsystém komplexu systémů konstituujících objektivní realitu musí být zkoumán z hlediska dialektiky podstaty a jevu.

C. Podstata jazyka je dynamické uskutečňování znakových vztahů mezi částmi (tj. substrukturami) objektivní reality a jistými fyzikálními kvalitami zvukové a grafické povahy (tedy výrazovou složkou znakového vztahu), jimiž společenský člověk na základě určitých pravidel selekce z celkového potenciálu svých akustických a grafických možností víceméně stabilně označuje části proměnlivé skutečnosti, která ho determinuje a kterou spoluvytváří. Tyto dynamické vztahy označování jsou zprostředkovány komplexem jazykových významů, které jsou stejně jako pravidla konstituce výrazové složky znakového vztahu produktem lidského vědomí jako nejvýš organizované hmoty.

D. Funkcí jazyka jako systému znakových vztahů je odrážet stavy objektivní reality a uskutečňovat intersubjektivní sdělování (komunikaci).[2] Jde o dvě zá[26]kladní funkce jazyka, přičemž prvá je předpokladem druhé. Tyto funkce jazyk podstatně určují.

E. Jevovou složkou jazyka je text jako produkt komunikačních aktivit společenského člověka, jako rezultát realizace komunikačních funkcí jazykového systému.

F. Objektem lingvistiky v podstatě a celku je systém jako pravidla dynamického uskutečňování znakových vztahů ve smyslu C (předpoklad fungování jazyka) a toto fungování (viz D) samé, tedy funkční podstata jazyka. Jednotlivé typy lingvistických aktivit (někdy považované za disciplíny, jindy za metodologická specifika) stanoví z celku tohoto objektu dílčí, specifické objekty.

G. Bezprostředními objekty lingvistiky je text jako produkt komunikačních aktivit, aktivit společenského člověka, jako rezultát komunikační funkce jazykového systému a též komunikační aktivita sama. Nejbezprostřednějším objektem je právě text (pro jeho fixovanost v podobě grafické a fixovatelnost v podobě akustické).

H. Bezprostřední objekty (text, akt komunikace) jsou bezprostředními objekty pro jakoukoli obecnou (i specifickou) aktivitu, jejímž objektem je obecně stanovený nebo specifikovaný objekt — viz G. Bezprostřední objekt se však může stát „konečným“ objektem, konečným cílem specifikované lingvistické aktivity, je-li aktivita takto speciálně zaměřena.

CH. Jazyk může být objektem i jiných než lingvistických aktivit, i akt komunikace může být bezprostředním objektem jiných než lingvistických vědeckých aktivit. Různé vědecké aktivity zaměřené na jazyk (bezprostředně na proces komunikace a na text) se vzájemně ovlivňují.

I. Naše další úvaha nebude zaměřena na text jako „poslední“, „konečný“ cíl, ale na některé komponenty jazykového systému bezprostředně nebo nezbytně spjaté s určitými aspekty produkce textu jako výsledku komunikačních aktivit společenského člověka. Z podstatných jazykových funkcí nás bude zajímat tedy funkce komunikační a ty aspekty funkce odrazové, bez jejichž úkonu nelze funkci komunikační jako bezprostřední předpoklad produkce textu (jako rezultátu) objasnit.[3]

J. Funkce komunikační (a příslušné vyjadřovací prostředky) jsou ty funkce (a prostředky), které umožňují komunikaci jako praktické jednání a vedou ke vzniku textu jako rezultátu komunikačních aktivit. Jde o tyto jazykové funkční faktory: (1.) vztahy referenční identity/neidentity mezi mluvčím a posluchačem na straně jedné a participanty bázových relací na straně druhé,[4] (2.) s tím související časoprostorové vztahy mezi mluvčím, posluchačem a denotátem, (3.) široce postojové vztahy mezi mluvčím a adresátem navzájem, (4.) vztahy mluvčího a adresáta k denotátu: to se projevuje nejen výběrem příslušného bázového relačního významu ze třídy významů referenčně synonymních, ale i specifickými prostředky zaujetí postoje k danému bázovému objektu, (5.) komplex funkcí (a příslušných vyjadřovacích prostředků) textové koheze základních jednotek s odrazovou funkcí.[5]

[27]K. Základní jednotky s odrazovou funkcí budeme považovat za významy tzv. sémantické báze. Sémantická báze je množina významů majících charakter statických a dynamických relací. Jde o normovaný soubor modelů „stavů“ objektivní reality, vzniklý, formovaný a rozvíjený v historickém procesu odrazu, jsoucí mluvčímu k dispozici jako určitý sdělovací potenciál v procesu komunikace. V rámci sémantické báze, a tedy v sémantickém smyslu je soubor těchto odrazových prostředků formován jako lexikální, syntagmatická a větná realizace, čímž na základě příslušných pravidel vznikají tzv. bázová slova, bázová syntagmata a bázové věty, jimž jsou opět přiřazeny (na principu asymetrie významu a výrazu) určité vyjadřovací prostředky (Kořenský, 1974).

L. Mluvčí vybírá na základě sdělovacích potřeb ze souboru referenčně synonymních realizovaných bázových významů a přiřazuje jim opět na principu výběru řízeného příslušnými pravidly vyjadřovací prostředky.[6]

 

Vrátíme-li se — při respektování tezí A—L — k tématu stati, budeme je formulovat následujícím způsobem:

Jde o kontextově podmíněné realizace bázových významů v textu, jenž vzniká v procesu komunikace na základě výběru (lexikální, syntagmatické a větné) realizace bázových významů (jako odrazového předpokladu komunikační aktivity) a výběru vyjadřovacích prostředků, způsobů jejich pragmatizace (srov. odstavec J(1.)—(4.) a textové koheze, odst. J(5.)). Tento proces výběru normovaných, referenčně synonymních a na principu asymetrického dualismu variantních prostředků je řízen vyjadřovací a sdělovací potřebou mluvčího. — Diference ve způsobu realizace a vyjádření bázových významů v „izolovaných“ ZVS a v textu budeme ilustrovat následujícím způsobem:

 

Mějme následující úryvek textu:

Benedikt se posadil: „Pivo,“ řekl, „žízeň jako trám,“ pokračoval rozmrzele, „do večera nevylezu, dokud se neochladí, …“

 

Nejprve oddělíme (autorskou řeč) metařeč a monolog mluvčího (Benedikta)

 

I.1 Benedikt se posadil: „…,“ 2 řekl, „…“, 3 pokračoval rozmrzele, „…“ …

II.1 „Pivo,“ …, 2 „žízeň jako trám,“ … 3 „do večera nevylezu, dokud se neochladí, …“

 

V I. platí:

1. (Autor textu ≡ autor metařeči) ≢ mluvčí dicendiálních bázových významů v řeči jako součásti odráženého „stavu“ objektivní reality.

2. Symbolický zápis metařeči v termínech bázových významů (pro větší srozumitelnost bude užito češtiny jako (gnozeologického) metajazyka).

I. 1 Benedikt je interním agentem mutačního procesu změny polohy těla ve smyslu ‚změna polohy ze stoje/chůze/leže do sedu‘.[7]

I. 2 Benedikt je mluvčím dicendiální aktivity.

I. 3 Benedikt je mluvčím dicendiální aktivity.

[28]I. 1: Konstrukce S_nom VF_ref je v lexikálním obsazení posadil se. Autor vybírá ze souboru lexikálních možností jazyka v tomto případě tzv. stylově neutrální prostředek.

I. 2: (S_nom) VF_{3 sg} autor volí nejvíce neutrální lexikální prostředek jazyka.

I. 3: Konstrukce (S_nom) VF_{3 sg} Adv má sémantickou interpretaci ‚mluvčí, původce dicendiální aktivity, setrvává v této aktivitě; autor hodnotí tuto aktivitu jako poznamenanou nepřítomností dobrého pocitového stavu‘.

(Autorská) metařeč má jako celek tuto bázově sémantickou strukturu: mluvčí jako objekt této metařeči (a tedy jako součást stavu odrážené objektivní reality) mění polohu těla, projevuje dicendiální aktivitu a setrvává v ní. Prvek setrvání je možno považovat za projev textové koheze, nikoli ovšem za textový gramatém, ale za bázově sémantický prostředek fungující v důsledku určité struktury textu metařeči, jako prostředek textové koheze.[8] Příklad ukazuje možnosti „funkčního přehodnocení“ bázově sémantického prostředku na prostředek textového navazování.

 

V II. platí:

Autor textu ≡ mluvčí ≡ autor dicendiálních bázových významů v řeči jako součásti „stavu“ objektivní reality.

II. 1 Obsahem dicendiální aktivity je v bázově sémantickém smyslu ‚chci dostat pivo‘ (diktálně modálně „rámovaná“ deagentně vyjádřená událostní relace), s gramatickou strukturou (S_nom VF_{3 sg mod}. INF) S_acc. (Závorkami je vyznačena nepřítomnost prvků ve smyslu lexikálního a gramatického vyjádření. Z hlediska bázově sémantické interpretace zde chci dostat pivo spíše jen reprezentuje třídu bázových významů v daném kontextu obsahově synonymních.)

II. 2 přináležitostní relace s významem přináležitosti tělesného stavu kvalifikovaná relací konfrontační, s gramatickou strukturou (S_nom VF_{3 sg}) S_acc jako S_nom.

II. 3 po dosažení platnosti postcedentního stavu mutačního procesu změny stavu teploty ovzduší směrem k nižšímu stupni bude časově (avšak ve smyslu kauzality) následovat platnost relace mutačního procesu změny lokace; nositel lokace je totožný s mluvčím. Tato složitá relace je (sémanticky?)[9] prezentována formou dvojí negace; má gramatickou strukturu (S_nom) VF_{3 sg} praep S_gen dokud VF_{ref 3sg}.

Sémantické složky obsahu dicendiální aktivity II.1 a II.2 jsou ovšem (pravděpodobně obsahově, nikoli ve smyslu bázově sémantické interpretace) ve vztahu příčinném, tj. ‚chci dostat / dejte mi pivo, protože mám žízeň …‘, tvoří jedinou výpověď jako základní jednotku struktury textu. Naproti tomu II.3 je vzhledem k II.1 a II.2 samostatnou výpovědí.[10]

[29]Naznačená analýza (rozhodně by ji bylo možno dále prohloubit i z hlediska bázově sémantické analýzy textu, tím spíše z hlediska teorie produkce textu v procesu komunikace) ukazuje, že při určitém pojetí sémantické analýzy „izolovaných“ vět (základových větných struktur, propozičních významů vět) lze užít systémových jednotek k interpretaci významových a vyjadřovacích „prostředků“ textu ve výše uvedeném pojetí tohoto pojmu. Za pozornost v této souvislosti stojí zejména textově systémová přítomnost/nepřítomnost vyjadřovacích prostředků, kde lze hledat souvislosti se známými diferencemi mezi různými typy konstitutivní přítomnosti participantů.[11] Lze to dobře ukázat na rozdílu mezi II.1 a II.2 na jedné straně a II.3 na straně druhé.

Zatímco struktura vyjádření segmentu II.3 je „úplná“,[12] všechny významy s výjimkou nositele/iniciátora změny lokace jsou vyjádřeny explicitně, struktura segmentů II.1 a II.2 je „neúplná“, řada sémantických prvků vyjádřena není. Lze to dobře ukázat na vztahu bázově sémantické analýzy struktur 1—3 z hlediska analýzy textu a z hlediska analýzy „izolovaných“ základových struktur. Zatímco výsledky sémantické analýzy II.3 z hlediska „izolovaných“ struktur a z hlediska bázově sémantické analýzy textu by byly shodné, výsledky analýzy II.1 a II.2 z týchž hledisek by byly výrazně odlišné. Segment II.1 by z hlediska izolované analýzy bylo třeba interpretovat jako specifický gramatický vzorec nominativu jmenovacího a segment II.2 jako nevětně vyjádřenou kvalifikaci konfrontací. Ve srovnání s analýzou II.1, kde by byl výsledek obou analýz zcela odlišný, by výsledek izolované analýzy II.2 byl z hlediska textové analýzy neúplný.

Může (spíše však musí) být položena otázka, která z analýz je adekvátnější z hlediska obecně pojatého objektu lingvistického zkoumání (ve smyslu F). Domníváme se, že nemůže být pochyb o tom, že analýza textová. Z těchto důvodů je třeba považovat izolovanou analýzu (propoziční analýzu realizovaných a vyjádřených bázových vět a jiné termíny) nejen za speciální, ale za speciálnější, než je bázová sémantická analýza textu. Z tohoto důvodu skutečně propoziční analýza textu zde ve smyslu 2 (a srov. Viehweger, 1977) je „neoprávněná“, neboť výsledky speciálnější analýzy de facto nadřazuje analýze, jejíž objekt má nesporně blíže k úplnému objektu lingvistiky ve smyslu F a je nucena chápat textová pravidla jako „pouhá“ pravidla spojování těchto propozičních struktur. Toto konstatování ovšem nezahrnuje výše naznačenou bázově sémantickou analýzu textu, neboť v tomto případě nejsou výsledky bázově sémantické analýzy ZVS a jejích derivátů (ve smyslu větné realizace a vyjádření) vstupními prvky analýzy textové. Oprávněnost námitek proti tzv. propoziční teorii textu v literatuře konstatovaných (podepřeli jsme ji i z hlediska našeho pojetí věci) ovšem neznamená, že lingvistika musí rezignovat na ryze lingvistický „systémový“ přístup ke zkoumání svého objektu, chce-li věnovat soustavnou pozornost textu. Vymezení objektu lingvistiky v rámci A až L naznačuje, že při tomto pojetí [30]objektu lingvistiky je pozornost textu jako objektu věnována zcela zákonitě, třebaže jde i v tomto případě o analýzu nepřekračující rámec myšlení o jazyce jako o systému prostředků znakové povahy.

 

LITERATURA

 

BERELSON, B. - JANOWITZ, M., eds: Reader in public opinion and communication. Free Press, Glencoe, Illinois 1953.

DANEŠ, F. - HAUSENBLAS, K.: Problematika urovnej s točki zrenija struktury vyskazyvanija i sistemy jazykovych sredstv. In: Jedinicy raznych urovnej grammatičeskogo stroja jazyka i ich vzaimodejstvije. Moskva 1969.

JANOUŠEK, J.: Sociální komunikace. Praha 1968.

KARCEWSKI, S.: Sur la phonologie de la phrase. In: TCLP IV. Praha 1931.

KOŘENSKÝ, J.: Problémy konstrukce gramatiky ze sémantické báze. SaS, 35, 1974, s. 241 až 255.

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

PLATTE, H. K.: Soziologie der Massenkommunikationsmittel — Analysen und Berichte. München 1965.

SGALL, P.: Generativní popis jazyka a česká deklinace. Praha 1967.

VIEHWEGER, D.: Úvahy ke gramatice textu: propoziční pojetí textu proti pojetí orientovanému k jednání. SaS, 38, 1977, s. 1—8.

 

R É S U M É

Zum Problem der kontextbedingten Realisierung der Propositionsstrukturen

Der Autor geht von der Konfrontation der sog. propositionalen Textauffassung und der auf die menschliche Handlung eingestellten (handlungstheoretischen) Textauffassung aus. Er verfolgt ihre Wechselbeziehung im Zusammenhang mit dem linguistischen und nichtlinguistischen Forscherkontext, in dessen Rahmen diese alternativen Theorien der Textlinguistik entstanden.

In grösseren Zusammenhängen der linguistischen Forschung konfrontiert dann der Autor — unter Anwendung der sog. Theorie der semantischen Basis — die Ergebnisse der „isolierten“ semantischen Analyse der zugrunde liegenden Satzstrukturen (der propositionalen Bedeutungen) und der Analyse der analogen Einheiten als Textsegmente. Durch unterschiedliche Ergebnisse dieser Analysen sind die Grenzen der proportionalen Textauffassung nachgewiesen, sofern diese Theorie den Text als Ergebnis von Anordnung, Verkettung der Bedeutungen der (im Wege der isolierten Analyse festgestellten) zugrunde liegenden Satzstrukturen begreift.

Die basis-semantischen Relationen werden im Text anders realisiert und ausgedrückt als in isolierten Sätzen, genau sowie sie in Sätzen und „isolierten“ Wörtern unterschiedlich realisiert und ausgedrückt werden.

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 1, pp. 24-30

Previous Otakar Zich: Lidová přísloví a teorie logických typů

Next Josef Štěpán: Odkazování za hranici věty k časovým významům nevyjádřené myšlenky