dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Významná česká práce o morfologii

Jan Kořenský

[Discussion]

(pdf)

Значительная чешская работа о морфологии / Un ouvrage important sur la morphologie du tchèque

S vročením 1978 vyšla v SPN jako téměř nedostupná bibliofilie neuvěřitelně nízkým nákladem 200 výtisků významná práce M. Komárka Příspěvky k české morfologii (151 s.). Jde o práci autora, který svými publikacemi v časopisech i sbornících (domácích i zahraničních), svou starší publikací z historické fonologie a nakonec i svým nástinem českého fonologického a morfologického vývoje (napsaným pro nerealizovanou Čs. vlastivědu, který zatím bohužel existuje jen jako vysokoškolské skriptum) (Komárek, 1958, 1963) prokázal a prokazuje, že je v současnosti nejpřednějším odborníkem pro otázky hláskosloví a tvarosloví (přirozeně včetně tvaroslovného významosloví).

Recenzovaná monografie byla (ještě jako práce v tisku) označena (nesporně právem a šťastně) za jeden z koncepčních zdrojů v současné době zpracovávané akademické Mluvnice češtiny. Vedle Komárkovy monografie bylo přisouzeno podobné poslání projektu Vědecká synchronní mluvnice češtiny (VSMČ) (koncepce a problémy), Praha 1974, a projektu Ruská gramatika, výsledky a perspektivy, Praha 1976.

Zmiňujeme se o těchto souvislostech ze dvou důvodů: Za prvé, morfologické výklady v projektu VSMČ lze považovat (vedle řady již zmíněných časopiseckých publikací) za předběžné publikační ověření obsahu monografie (M. Komárek je hlavním autorem této části projektu) a příslušné výklady projektu ruské gramatiky ve své definitivní verzi vykazují zřejmou a záměrnou tendenci sblížit se s řešením otázek navržených v projektu VSMČ. Lze tedy konstatovat, že Komárkovo pojetí morfologické problematiky má značný a významný ohlas.

Druhý důvod, proč mluvíme o širších souvislostech práce, vyplývá z prvého: Komárkova monografie má v současné odborné literatuře v uvedeném smyslu zvláštní postavení, což autora recenze opravňuje posuzovat ji nejen jako dílo výsledné a završující určitou etapu Komárkovy vědecké činnosti, ale také jako dílo programové a koncepční.

Posuzovaná práce má dva základní oddíly: prvý je věnován teoretické prezentaci systému autosémantických slovních druhů v češtině, druhý základním pojmům formální morfologie a morfonologie.

 

Prvý oddíl nejprve přináší úvahy o kritériích klasifikace slovních druhů, dále předkládá pojmy a premisy navrhovaného modelu a konečně prezentuje soustavu základních autosémantických slovních druhů a soustavu tzv. nástavbových slovních druhů, obojí v navrženém pojetí.

Soustředíme pozornost na část 2.—4. prvého oddílu.

[149]V 2. části autor vychází z priority syntaktických kritérií klasifikace slovních druhů; oporou mu je při tom přístup Kuryłowiczův. V souvislosti s tím je zdůrazněna i teze, že ve stavbě věty se uplatňují tytéž gnozeologické principy, které lze zjistit rozborem významové stránky slovního druhu. Předpokládá se, že je vazba mezi syntaktickými funkcemi a obecnými významy, které jsou základem pro vymezení významových vlastností tzv. autosémantických slovních druhů, u nichž se počítá se schopností „navázat přímý kontakt se skutečností“. Slovní druh je nejvíce „sám sebou“ v primární funkci, v sekundární funkci je jeho význam posunut, „zabarven“ sémantikou slovního druhu, který má tuto funkci jako primární.

Autor se dále zabývá otázkou hranic slovních druhů, prakticky zejména hranicemi struktury slovního druhu slovesa. Zkoumá kritéria, která by umožnila u slov, ve kterých se kombinují vlastnosti dvou slovních druhů, hodnotit poměr těchto vlastností a podle toho slovo zařadit. Tak např. u substantiva verbálního zjišťuje převahu vlastností substantivních, kdežto u tzv. verbálních adjektiv naopak převahu vlastností verbálních; podobně u přivlastňovacích adjektiv shledává převahu vlastností, které tato adjektiva spojují se substantivem atd. To mu umožňuje chápat paradigma slovního druhu šíře, než je obvyklé. Po poznámce o slovních druzích z hlediska povrchové a hloubkové struktury přechází autor k prezentaci základních autosémantických slovních druhů.

Základní autosémantické slovní druhy (substantivum, verbum, adjektivum, okolnostní slova) jsou dostatečně rozlišeny svými primárními syntaktickými funkcemi, jsou bází soustavy slovních druhů v češtině. Formou tabulky (s. 20) jsou v pojmech tradičních větných členů charakterizovány primární a sekundární funkce základních slovních druhů v nejobecnějším smyslu. Dále jsou stručně charakterizovány jednotlivé základní slovní druhy (včetně specifiky spony); zvláštní pozornost je věnována adjektivu, přesněji řečeno obhajobě interpretace tzv. deadjektivních adverbií jako nekongruentních adjektiv. V souvislosti s tím jsou zkoumány korelativní a nekorelativní vlastnosti tvarů na -o a -e; soustavná pozornost je věnována též krátkým tvarům kongruentních adjektiv. Autor dospívá k závěru, že neproduktivní třída krátkých kongruentních adjektivních tvarů u kvalitativních adjektiv tvoří plynulý přechod mezi statickými příznaky (adjektivy) a dynamickými příznaky (slovesy).

„Zbytek“ tradičních adverbií tvoří soubor okolnostních slov (cirkumstantiv). Číslovky a zájmena jsou pojata jako tzv. nástavbové slovní druhy. Funkční vlastnosti číslovek jsou rovněž prezentovány formou tabulek, které jsou náležitou analogií tabulky základních autosémantických slovních druhů. Stejně tak tradiční zájmena jsou jako deiktická slova (identifikátory) prezentována jako nástavbový slovní druh. Liší se identifikace neurčitá a určitá — indefinita a definita — v tomto rámci dále personalia (posesíva, reflexíva), demonstrativa, identifikátory ztotožňující (s přihlédnutím k totožnostním adjektivům), totální identifikátory a vztažná slova (relativa).

Samostatná pozornost je věnována tzv. predikátorům. Za predikátory autor považuje výrazy s funkčním příznakem v, tj. Sv, Av, Vv, Cv. Ponecháme-li stranou Vv, tj. VF v predikativní (primární) slovesné funkci, jde o „posponové“ funkce příslušných slovních druhů, označovaných jinde (včetně dřívějších prací Komárkových) jako predikativa.

Otázku predikativa řeší autor nyní takto: Jde o heterogenní třídu slov vnitřně rozpornou, která nemůže být chápána na stejné úrovni jako základní autosémantické slovní druhy, ale ani jako slovní druhy nástavbové. Jedině s tímto vědomím je možno zařadit pojem predikativum do gramatického pojmosloví. Komárek liší predikativa neosobní a osobní, přičemž kritériem je, zda jsou (se sponou) predikátem v jednočlenné nebo dvoučlenné větě. Další vnitřní klasifikace predikátorů je již větně sémantická.

Pozoruhodné je grafické řešení závěrů o nástavbových slovních druzích, kde se [150]autor skutečnou podstatu nástavbových slovních druhů pokouší řešit pomocí společných bodů kruhů; graf naznačuje, že nástavbovost nelze chápat jako zobrazitelnou pomocí jednoduché geometrie, bývalo by však užitečné zobrazení prohloubeněji komentovat.

 

Druhý oddíl Komárkova homogenního souboru studií je nazván K základním pojmům formální morfologie. Autor nejprve věnuje pozornost otázce pojetí morfému. Řeší se vztah pojmů morfém, morf, alomorf. Tato část není opřena o hlubší analýzu vývoje těchto pojmů v novější lingvistice (to ostatně již bylo s úspěchem vícekrát provedeno, srov. Dokulil, Arutjunovová). Otázky řeší z hlediska potřeby syntaxe, z hlediska dialektického pojetí znaku a z hlediska typologických vlastností češtiny. S ohledem na optimální vzájemné vztahy uvedených hledisek pak stanoví základní pojmy formálně morfologického popisu (slovní tvar, morfologická báze, morfologické paradigma, morfologické typy, morfém). Nedochází tu k radikálnímu rozchodu s naší „skaličkovskou“ a distribucionalistickou tradicí, objevují se však určité inovace terminologické (kumulativní morfém, asociované morfémy), za specifický typ je považován tzv. šev.

Podrobná pozornost je věnována tzv. spojovacím morfémům (konektémům). Morfém je definován jako znak, konektém je v zásadě jen výrazové, „technické“ povahy. To je diference velmi podstatná, konstatuje se však zároveň, že hranice mezi morfémy a konektémy „není neprostupná“. Konstatuje se dále, že konektém může být nositelem významu, „ale nikoli v téže paradigmatické souvislosti, ve které funguje jako prostředek konektivní …“. Právě pro tyto vlastnosti nelze podle autora užívat termínu prázdný morf. Sémantická funkce konektémů je tedy sekundární. Morfémy jsou znakové jednotky, mohou však mít opět sekundárně konektivní, jen „technickou“ funkci.

V uvedených souvislostech se navrhuje — (srov. i Slavíčková, 1975) zavedení termínu složený slovotvorný morfém, a to pro ty případy, kdy bezprostřední složkou morfologické báze je sekvence slovotvorných morfémů, v níž před tzv. jaderným morfémem předchází slovotvorný morfém se sekundární konektivní funkcí.

Konektém může tvořit „těsnější celek“ buď s předcházející morfologickou bází, nebo s následujícím gramatickým sufixem. V prvém případě má konektém funkci kmenotvorné přípony, v druhém spolutvoří složený gramatický sufix (obdoba složeného slovotvorného morfému). Rozlišení obou způsobů řešení je dáno celkovým charakterem formálního paradigmatu.

V dalších výkladech jsou charakterizovány morf a konekt jako konkretizační výrazová forma morfému a konektému. Jsou stanoveny podmínky alomorfie a alokonektémie. Za zcela bezvýjimečnou je považována podmínka identity významu, problematika výrazové souvislosti mezi alomorfy je označena naproti tomu za značně rozdílnou u morfémů různých typů. Roli tu hraje jednak příslušnost (gramatického) morfému k morfologickému typu, komplementárnost u jednofonémových morfémů aj. U různomorfémových morfů je zaveden pojem paralelního morfému (komplementární v rámci téhož gramatického významu), synonymní morfémy jsou paralelní morfémy komplementární jen v poměru k různým morfémovým typům. V logické návaznosti na tyto pojmy je zaveden pojem nulového morfému.

Považujeme za potřebné poznamenat, že výše uvedené operace s morfémem a konektémem (pojmy (alo)morfie a (alo)konektémie) poněkud stírají zásadní diferenci mezi morfémem a konektémem. Ve skutečnosti konektém, je-li primárně neznakové povahy, nemůže být založen na identitě významu, neboť na prvé místo se dostává kritérium materiální souvislosti a kritérium distribuční.

Další výklady jsou věnovány morfonologii (Trubeckoj, Bloomfield, Gleason, Chomsky, Harris, Halle, Horecký, Laskowski). Za skutečnou elementární jednotku zvukového plánu považuje autor fonémy, nikoli distinktivní rysy. Jde o výrazové [151]kvality, které teprve v „nejvyšších rovinách“ vstupují do znakových vztahů. V těchto souvislostech nezbývá než konstatovat známý fakt, že z hlediska reálné vydělitelnosti jsou na rovině fonologické — a tedy v autorově pojetí neznakové — určité obtíže právě s distinktivními rysy (odtud pak tendence považovat distinktivní rysy za elementární/minimální jednotky), neboť fonémy lze stěží s úspěchem vydělit bez zřetele k sémantickým informacím „vyšších rovin“.

V práci je věnována pozornost vztahům mezi morfematikou, morfonologií, fonetikou a fonologií, a to zejména se zřetelem k problematice morfonologické. Vztahy jsou řešeny z hlediska stratifikačních gramatik, z hlediska pojmoslovného lišení paradigmatických a syntagmatických souvislostí. Touto cestou jsou vyděleny „oddíly“ morfematika, morfonologie, fonologie, fonetika, přičemž jsou graficky naznačeny závislosti, které ukazují, že autor nepočítá se zjednodušeně stratifikačním jednosměrným typem závislostí; jeho oddíly jsou spíše než tradiční roviny funkční komponenty.

Ve výkladech obecných principů teorie základních výrazových prostředků jazyka je Komárkova gramatika gramatikou „hybridní“; lze ji označit za gramatiku stratifikačně generativní s důrazem na spíše funkčně komponentové než tradičně stratifikační pojetí jednotlivých „oddílů“ gramatiky.

 

Ve 3. oddílu (Formační pravidla české konjugace) se zabývá autor gramatickými kategoriemi českého slovesa spjatými s tzv. konjugací — tedy nikoli videm slovesným.

Označuje osobu a číslo za kategorie syntakticky závisle proměnné; srovnatelně se soustavou osobních zájmen je poměr kategorie osoby k subjektu zkoumán z hlediska referenční totožnosti/netotožnosti s mluvčím/posluchačem.

Zvláštní pozornost je věnována kategoriím temporálně modálním, které podle autora tvoří složitou soustavu, v níž jsou čas a modus navzájem propojeny. Jde o kategorie komunikativní povahy, „aktualizační kategorie predikátu“. Autor označuje minulost a přítomnost za časy empirické — budoucnost a také oblast imperativnosti chápe jako „zahrnutou“ neempiričností.

Základem významové struktury modu činí Komárek rysy hypotetičnosti a apelovosti. Celá soustava temporálně modálních kategorií je pojata binaristicky. Osoba je označena za „kategorii převážně kongruenční“, kategorie temporálně-modální jsou gramatické kategorie „povahou“ komunikativní.

Třebaže se, jak je výše zřejmé, k funkcím (v komunikaci, v textu) přihlíží, odlišují se vlastnosti, které jsou „již“ věcí syntaxe (např. relativní časy), a jevy, které mají morfologickou povahu.

Slovesný rod autor označuje za morfologickou kategorii, která je součástí gramatické kategorie diateze. Prostředky diateze mají morfologickou, morfologicko-syntaktickou a lexikální povahu. První dva „typy“ jsou předmětem morfologie. Autor upouští od tzv. perifrastického pasíva jako slovesného rodu ve smyslu morfologické kategorie.

Z neurčitých slovesných tvarů se infinitiv chápe jako pojmenovací tvar slovesa, analogický (funkčně) s nominativem substantiv. Funkčním vlastnostem je přizpůsobena interpretace tzv. příčestí. S Kopečným zařazuje autor mezi příčestí tvary na -ný, -tý, -lý a nadto ještě tvary typu dělající.

Po exkursu věnovaném vývoji deskriptivního a generativního pojetí slovesných tvarů (Jakobson, Rubenstein, Hale, Kučera, Romportl) objasňuje autor vlastní pojetí věci.

České sloveso má v Komárkově pojetí „v zásadě dva kmeny, a tedy i dva kmenové konektémy“. Kmenový konektém je chápán důsledně jako morfologická jednotka ve výše uvedeném smyslu. Jeho funkce je formální, technická, jen „zprostředkovaně“ (tedy sekundárně) může vyjadřovat způsob slovesného děje (vid, faktitivnost, inchoativnost atd.).

[152]Při posuzování autorova pojetí slovesného tvaru je třeba vyjít z toho, že jde o model generativního typu, jehož cílem je postihnout souborem pravidel základní principy tvarové soustavy, postihnout pravidla, jimiž se řídí tvarová soustava většiny českých sloves. Jádrem klasifikace založené na těchto principech je stanovení 6 konektémů (při dvoukmenovém pojetí českého slovesa). U 5 konektémů jde o soubor 2—5 alokonektů, z nichž prvý je označen vždy za základní. Soubor alokonektů má v rámci 8 kombinací tyto základní vlastnosti: s výjimkou alokonektu /-e/ není žádný vázán na jediný kmen, liší se slovesa dvoukmenová (I—IV) a jednokmenová (V—VIII); u 1. typu dvoukmenových sloves je mezi supletivními alokonekty vztah determinace ve směru Ki → Kp. Výskyt alokonektů závisí na zvukové struktuře následujícího morfému, na „otevřenosti nebo zavřenosti“ základu, v některých případech na počtu slabik. Jsou konstatovány komplikace způsobené tzv. kolísáním, objasňují se další omezení z hlediska úplnosti popisu, která v podstatě vyplývají ze zásad generativního popisu.

Formou pravidel je dán popis alternací kmene a jsou popsány posloupnosti pravidel odvození indikativu, prézentu, imperativu, přechodníků, trpného příčestí a základní tvar opisných empirických časů a infinitivu. Je rovněž posouzena situace u nepravidelných sloves. Dále jsou popsána pravidla formace opisných slovesných tvarů.

V Závěrech pak autor sám vidí přínos svých příspěvků především v tom, že na „půdě“ soudobého generativního přístupu užil s úspěchem dvoukmenový systém popisu českého slovesa. Soudí, že pojem kmenové přípony přizpůsobil v podobě konektému soudobé teorii morfému.

Přínosem uskutečněné analýzy složených slovesných tvarů (kde jde o odhalení obsahově morfologických, nejen výrazových záležitostí) jsou pak nová zjištění týkající se celkové interpretace těchto kategorií. Připojena je i diachronní příloha.

 

Ve 4. oddílu se autor zabývá stavbou tvarů adjektivní a pronominální flexe. Smyslem této části je ukázat, že v adjektivní a pronominální flexi se uplatňuje (podobně jako u sloves) princip konektému a že na tomto principu je možné stanovit jedinou soustavu pravidel, neboť se projevují v podstatě jako jediný flexívní typ. „Konektémová“ interpretace stavby slovního tvaru je u adjektiv a zájmen novým řešením; právě proto jsou zde principy a kritéria, jimiž se v Komárkově pojetí „zavádění“ konektému řídí, zřejmější.

V „konektémové“ interpretaci spatřuje Komárek užitečnou pomůcku při hledání principů, podle kterých je organizována výrazová struktura jazyka. Pro vyčlenění konektému svědčí možnost dosáhnout paralelismu u všech deklinačních typů. Tam, kde chybí příslušný segment, zavádí se (vlastně na principu analogie) jeho nulový alokonekt. (Srov. pravidlo na s. 122.) (Tam, kde by „konektémová“ interpretace naopak izolovala určitou třídu slov téže slovnědruhové kategorie od ostatních typů, se tato interpretace nezavádí, srov. např. u feminin, s. 122.)

Teoretický výklad uvedené interpretace adjektiv a pronominální flexe doprovází experimentální návrh a generativní prezentace dané problematiky.

 

Na závěr odkazujeme znovu k hodnocení vstupnímu, z něhož vyplývá, že jde o práci mimořádně významnou. Klade si všechny základní otázky teorie slovních druhů, podstatné otázky jejich gramatických prostředků a s výjimkou substantivní flexe i všechny klíčové otázky výrazové stavby ohebných slovních druhů.

Se zřetelem k možnosti využít Komárkovy práce jako teoretického východiska při soustavném mluvnickém popisu češtiny položíme otázku, která by jinak u souboru studií položena být nemusela nebo snad ani neměla; jaký typ gramatiky Komárkovy práce představují. Je zřejmé, že část I. osciluje mezi výrazně funkčním pojetím mluvnického významosloví, které počítá se zcela určitým („danešovským“) typem soudobé interpretace skladby a klasickou interpretací tvaroslovného významosloví. Části ostatní věnované popisu slovního tvaru vycházejí (samozřejmě, že velmi tvo[153]řivě) z distribucionalistické interpretace jazyka v její soudobé variantě (s podstatnými rysy generativními). Právě zde jde o typ gramatiky předpokládající v rámci stratifikačního chápání jazykového systému, že každá z vrstev je definována ve smyslu povrchové a hloubkové struktury, jejichž ontologická opodstatněnost v teorii je založena na protikladu podstaty a jevu (srov. s. 17, a též Komárek, 1978). Pojmů jako např. hloubková přítomnost pomocného slovesa, hloubkové slovní druhy (s. 17), výrazová hloubková struktura (např. u tvrdých adjektiv, s. 123) se pak využívá v rámci nerozporné interpretace různých jevů téhož řádu prakticky jen v teorii výrazové stránky jazyka.

Lze konstatovat, že mezi „gramatikami“ jednotlivých částí je určitý gnozeologický rozpor. Ten nepochybně alespoň zčásti tkví ve specifice obsahové a výrazové stránky jazyka (důsledný paralelismus a izomorfie je v současném mluvnickém popisu stěží uplatnitelným teoretickým předpokladem), zčásti nepochybně však tkví v současném stavu lingvistického bádání v daných oblastech a představuje problém „zrající k řešení“.

 

LITERATURA

 

KOMÁREK, M.: Historická mluvnice česká I. Hláskosloví. Praha 1958.

KOMÁREK, M.: Nástin českého fonologického a morfologického vývoje (skriptum). Praha 1963.

KOMÁREK, M.: K pojetí povrchové a hloubkové struktury. SaS, 39, 1978, s. 285—287.

Ruská gramatika, výsledky a perspektivy. Praha 1976.

SLAVÍČKOVÁ, E.: Retrográdní morfematický slovník češtiny. Praha 1975.

Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny. SaS, 36, 1975, s. 18—46.

Vědecká synchronní mluvnice spisovné češtiny (koncepce a problémy). Interní tisk. Praha 1974.

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 2, pp. 148-153

Previous Alla Bémová: Slovesná prefixace z hlediska intence

Next Iva Nebeská: Česká monografie o složitém souvětí