dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Sovětský sborník Voprosy russkogo jazykoznanija

Hana Prouzová

[Chronicles]

(pdf)

Советский сборник Вопросы русского языкознания / Le recueil soviétique Voprosy russkogo jazykoznanija

Sborník, který vydalo Izdateľstvo Moskovskogo universiteta v r. 1979 za redakce K. V. Gorškovové (207 s.), je věnován památce předního sovětského lingvisty T. P. Lomteva; o jeho životě a díle pojednává úvodní stať sborníku. Vědecké zájmy tohoto badatele se týkaly širokého okruhu jazykovědných otázek, ať už to byly otázky obecné jazykovědy nebo lexikologie, sémantiky anebo syntaxe (v té je jeho přínos pro jazykovědu považován za nejzávažnější). Na Lomtevovy podnětné myšlenky navazují autoři jednotlivých příspěvků.

Vedle zmíněného úvodu obsahuje sborník dvacet statí sovětských lingvistů, které se zabývají různými aktuálními otázkami jazykovědy; informativně se zmíníme o všech příspěvcích, větší pozornost pak věnujeme některým, které se zabývají problematikou syntaktickou.

Početně málo — vždy jen jednou statí — je ve sborníku zastoupena problematika fonetická (E. F. Vaseko sleduje historii „akanja“ v hovorovém jazyce Moskvy v období středověku), fonologická (N. K. Pirogovová se zabývá modelováním paradigmatu ruského vokalického systému) a také slovotvorná (I. G. Miloslavskij sleduje poziční podmíněnost významu ruského sufixu -ec).

Bohatěji je zastoupena problematika morfologická: I. A. Marfuninová představuje ve své stati výsledky zkoumání souboru více než 1400 ruských sloves, nekorelativních pokud jde o příznak nezvratnost/zvratnost. — E. V. Klobukov se zabývá jedním z nejsložitějších aktuálních problémů morfologie, stanovením paradigmatických hranic ruského slova; řeší otázku účelnosti postulování dvou různých jednotek morfologického popisu (slovo — lexém) a dále otázku morfologického statutu tzv. analytických forem.

Řada autorů se zabývá problematikou lexikologickou. V souhlase s tendencí současné lexikologie studovat specifické zvláštnosti lexikálního systému věnuje se V. N. Prochorovová otázce mikrosystémovosti, tj. vzájemné vázanosti a podmíněnosti speciálních skupin slovní zásoby. — N. T. Šelichovová studuje vznik a vývoj předmětových významů u deverbativních substantiv (na památkách 14.—17. stol.). — V. M. Nikitevič dospívá na základě onomatologického členění textu k stanovení minimálních a hraničních pojmenovacích jednotek. — Funkčně sémantickými zvláštnostmi slovních spojení (zejména jejich informativní funkcí v rámci výpovědi) se zabývá T. A. Tulinová. — Problematika historické lexikografie, konkrétně rozlišování homonymie a mnohoznačnosti v historickém slovníku, je námětem příspěvku E. G. Šimčuka.

V popředí zájmu většiny autorů je problematika syntaktická. A. M. Muchin řeší otázku řízenosti (ve smyslu lexikálního vztahu; o řízenost jde tehdy, jestliže lexém s lexikálněsémantickým příznakem přechodnosti řídí s pomocí předložek nebo bez nich jiný lexém vystupující v roli doplnění) v ruštině a angličtině, a to pomocí metody experimentu, tj. transformacemi frází (lexikálních konstrukcí různého typu) a zejména pomocí metody modelování, tj. vytváření tzv. znakových modelů řízenosti (modelů frází vznikajících na základě řízenosti). — Na funkci spojek na začátku vět jakožto prostředku smyslové organizace textu upozorňují R. D. Oganesovová a E. V. Skorlupovská. — E. G. Nikitinová se zabývá gramatickou kategorií větného času v podřadných souvětích s vedlejší větou časovou; jde o tzv. „prodolžennoje vremja“. — Stať E. V. Gulygové vychází z myšlenky T. P. Lomteva, že všeobecnost je gramatická (syntaktická) kategorie věty aktualizovaná v jednotlivých syntaktických modelech. Autorka analyzuje takové větné modely (struktury), které se jeví pro vyjadřování kategorie všeobecnosti jako nejvhodnější (na ruštině a němčině).

Stati L. N. Zasorinové a A. A. Kamyninové se dotýkají problematiky predikátové [167]struktury výpovědi; první z nich analyzuje předložkové konstrukce s významem lokace ve výpovědích typu kniga na stole kniga ležit na stole; autorka druhé stati se zabývá analýzou předložkových pádů (vazeb, spojení) charakterizovaných ve větě jako syntaktické členy (jednotky) se „slabou řízeností (přimykáním)“. Ty jsou mnohými lingvisty považovány za potenciálně predikační, přičemž predikačnost se chápe jako sémantický příznak, jehož podstatou je, že přibližně týž obsah lze vyjádřit (i) větou. — Problému konverze v syntaxi je věnován příspěvek N. M. Lariochinové; autorka zkoumá zejména zvláštnosti konverze vět, jejichž struktura obsahuje slovesně-jmenné analytické formy typu voschiščať privodiť v voschiščenije, voschiščaťsja prichodiť v voschiščenije. — Konečně G. A. Chaburgajev věnuje pozornost jednomu z typů tzv. neúplných vět v ruštině, např. On (pošel) v sad. Na fungování nulového slovesa pohybu autor dokazuje, že možnosti použít kterékoli jazykové jednotky z hlediska smyslu výpovědi i jejího syntaktického zapojení jsou přesně určeny jejím obecným lexikálním významem a s ním spojenými gramatickými kategoriemi (potenciálními gramatickými vlastnostmi), které se realizují v rovině řeči.

Závěrem našeho přehledu se budeme podrobněji zabývat dvěma statěmi s obecně syntaktickou problematikou ilustrovanou na ruském jazyce, a to úvahou S. I. Kokorinové nazvanou K otázce sémantického subjektu a statí V. A. Belošapkovové Poznámky o syntaktickém vztahu mezi podmětem a přísudkem. Autorka prvé z nich úvodem připomíná badatele, kteří se problémem sémantického subjektu zabývali (mezi nimi např. T. B. Alisovovou, V. A. Belošapkovovou, F. Daneše, K. Hausenblase) a upozorňuje na různost názorů v této otázce. V souhlase s ruskou a sovětskou jazykovědnou tradicí vychází autorka příspěvku v pojetí sémantického subjektu z toho, že jde o nositele ‚predikovaného příznaku“, přičemž tímto příznakem je nějaký proces (děj nebo stav) nebo predikativní kvalitativní charakteristika. Sémantický subjekt realizuje levou intenci predikátu, která se může, ale nemusí ztotožňovat s levou intencí slova (výrazu) jakožto lexikální jednotky, které pozici predikátu zaujímá. Vedle lexikální charakteristiky výrazu v pozici predikátu se ve významu predikátu uplatňuje rovněž gramatická sémantika příslušné větné konstrukce. Proto např. ve větě Lodku uneslo vetrom pokládá autorka za sémantický subjekt výraz lodku, ačkoliv u slovesa unesti jakožto lexikální jednotky předpokládá levá intence přítomnost agentu (Veter unes lodku).

Druhá stať se zabývá otázkou vztahu mezi podmětem (nominativem substantiva) a přísudkem (určitým tvarem slovesným), považovaného částí syntaktické tradice za jeden z typů vztahu podřízenosti. Charakteristika tohoto vztahu se podle autorky nevyčerpává pojmem shoda ve smyslu připodobnění formy přísudku povaze (tvaru) podmětu (o shodě nelze mluvit v případech, kdy výraz v podmětu postrádá kategorie čísla a rodu, srov. Otstupať značit pokryť sebja pozorom). Shodu je třeba chápat jako souvztažnost formy hlavního a závislého komponentu, která se projevuje tím, že závislý komponent se připodobňuje hlavnímu v kategoriích čísla a rodu nebo osoby jim společných anebo která signalizuje svou formou, že hlavní komponent není charakterizován těmito kategoriemi. Existuje tu i závislost v opačném směru, tj. požadavek určitého tvaru slovesného na určitý pád substantiva, v tomto případě 1. pád. Závislost podmětu na přísudku je dána jednak lexikálně gramatickou povahou slovesa v přísudku (s nominativem jména se mohou spojovat jen slovesa vyjadřující děj přisuzovaný podmětu (určité osobě) na rozdíl od sloves tzv. neosobních, srov. Ja splju Mne spitsja), jednak gramatickou formou slovesa (s nominativem jména se mohou spojovat jen určité tvary slovesné, nikoli např. infinitiv, srov. Ja splju *Mne spať).

Sborník Voprosy russkogo jazykoznanija je vzhledem k aktuálnosti témat a řešených problémů přínosem nejen pro literaturu rusistickou; příbuznost ruštiny a češtiny a z ní plynoucí blízkost mnohých problémů jej činí zajímavým i pro čtenáře české.

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 2, pp. 166-167

Previous Slavomír Utěšený: Sovětský příspěvek k teorii i praxi nářeční lexikologie

Next Jan Petr: Dějiny bádání o litevském jazyce