dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Dějiny bádání o litevském jazyce

Jan Petr

[Chronicles]

(pdf)

История исследований о литовском языке / L’histoire des recherches de la langue lituanienne

V posledních desítiletích vzrostl nebývalou měrou zájem o soustavné studium dějin jednotlivých jazykovědných oborů a institucí, v nichž se tyto jazyky soustavně studovaly, popř. vyučovaly. Přední odborníci ukazují v časovém sledu rostoucí zájem domácích i zahraničních specialistů o zkoumání příslušného [168]jazyka, rozvoj studovaných problémů, dosažené výsledky a jejich návaznost na přínos dalších generací jazykovědců ke studovanému oboru. Do těchto historických přehledů se začleňují jak práce tištěné, tak také rukopisné, které v době svého vzniku nemohly být z různých důvodů publikovány. Přestože mohly ovlivnit jen omezený okruh čtenářů (některé se šířily v opisech, jiné zůstaly jen v jednom rukopise majetkem autora), pro nás jsou svědectvím zájmu, popřípadě péče o jazyk, chápaný jako nejvýznamnější atribut národnosti (národa). Zvláště u národností (národů) politicky nesvobodných se v minulosti zřetelně uplatňovala snaha autorů zvýraznit u jazyka funkci národně reprezentativní a tím posilovat národní uvědomění jeho uživatelů. Srovnávací hledisko, zdůrazňování jazykové příbuznosti a blízkosti k jiným jazykům mělo často vyvolat ve veřejnosti pocit širšího etnického zázemí a tím územní nebo početní velikosti a potlačit někdy rezignaci pronikající do hnutí o dosažení národních práv. Tyto všechny skutečnosti zařazují práce o dějinách jazykovědných oborů do široce pojatých dějin národní kultury a stávají se jejich významnou součástí. Jsou společensky aktuální v pravém slova smyslu.

Algirdas Sabaliauskas, vědecký pracovník Ústavu litevského jazyka a literatury AV LSSR ve Vilniusu, vydal po několika průpravných pracích dějiny bádání o litevském jazyce do r. 1940 a nazval je Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija iki 1940 m. (Vilnius, Mokslas 1979, 254 s.). Na ně má podle autorových slov (s. 239) navázat práce, která dovede dějiny lituanistiky až do současnosti. Kniha je rozvržena časově do tří větších částí. V první se pojednává o období do začátků 19. stol. (s. 5—58), v druhé se probírají v rámci menších statí věnovaných jednotlivým domácím a zahraničním baltistům a lituanistům dějiny oboru od začátku 19. stol. až do r. 1918 (s. 59—180) a v třetí se probírá rozvoj lituanistických studií v období let 1918—1940 (s. 181—239). Dále následuje litevské, ruské a anglické résumé a soupis zkratek častěji citované odborné literatury, který je doplněn bohatou literaturou předmětu průběžně uváděnou v textu pod čarou. Po s. 144 je zařazeno 16 stránek fotografií předních lituanistů (a baltistů) — mezi nimi je také portrét J. Zubatého —, titulních stránek několika významných prací o litevštině a faksimilie čtyř rukopisů litevských jazykozpytců. Kniha vyšla ve velmi pěkné typografické úpravě. Chybí v ní však tak potřebný jmenný rejstřík, který by skutečně usnadnil užívání této cenné a velmi informativní publikace.

A. Sabaliauskas začíná dějiny lituanistiky přehledem prvních zpráv o Litevcích a jejich jazyce, dále následují zápisy litevských slov v starších památkách (např. v letopisech a u Mykolase Lietuvise, 1615) a výklad názorů některých vědců z 17. a 18. stol. na poměr litevštiny k druhým indoevropským jazykům, zvláště slovanským (např. Ph. Ruhiga, 1745) a úvah o původu litevštiny (např. K. Bogusze, 1808). Dále následuje přehledné pojednání o vývoji litevského mluvnictví (XVII a. — XIX a. vidurio gramatikų apžvalga, s. 12—26), o lexikografických zpracováních litevské slovní zásoby (XVII a. — XIX a. vidurio žodynų apžvalga, s. 26—42), obecná charakteristika dějin litevštiny v 17.—19. stol. (s. 42—44), přehled zastoupení litevštiny v pracích předních indoeuropeistů (s. 44—52) a instruktivní přehled počátků zájmu o litevštinu u ruských vědců P. Keppena, P. Prejse, A. Gilferdinga aj. (s. 52—58).

Další výklad dějin lituanistiky je zpracován jako sled vědeckých portrétů jednotlivých jazykovědců a zhodnocení jejich přínosu k studiu litevského jazyka užívaného jak na území Pruska, tak také v carském Rusku (v tzv. malé a velké Litvě), spisovného jazyka i dialektů, především nářečí aukštaitského a žemaitského. Z klasifikačních důvodů autor vyčleňuje německé, ostatní neslovanské a slovanské jazykovědce a teprve poté následuje výklad o lituanistech litevské národnosti (o Fr. a Al. Kuršaitisových, J. a V. Juškových, A. Baranauskasovi, K. Jauniusovi, J. Spudulisovi a dalších). Zvláště tato kapitola je pro nás zahraniční jazykovědce cenná a zajímavá. Můžeme jen litovat, že není ještě podrobněji zpracována i za cenu toho, že by se tak porušily autorem zachované proporce mezi jednotlivými částmi výkladu. V poslední kapitole věnované rozvoji lituanistiky v období mezi oběma světovými válkami se autor omezil na rozdělení lituanistů na domácí a zahraniční (E Hermann, R. Trautmann, G. Gerullis a další).

Autor svou prací prokázal rozsáhlou znalost materiálu a odborné literatury, dokonce drobnějších časopiseckých studií o litevštině uveřejněných v zahraničních časopisech, které [169]ovšem uvádí ponejvíce pod čarou jen potud, pokud mají význam pro sledování vývoje oboru v jeho základních směrech. Uvádím to proto, že by nebylo na místě chtít od něho, aby podával všechny práce uváděných lituanistů. Vždyť dějiny oboru jsou především souborným sledováním jeho základních vývojových linií, tematických okruhů a návazností v pojetí jednotlivostí i větších celků mezi pracemi jednotlivých vědců. Tuto stránku každého obrazu dějin oboru je možné stále prohlubovat, podobně jako upřesňovat vztah pojetí jazykových jevů a kategorií u domácích i zahraničních lituanistů ve vztahu k světovému vývoji jazykovědy. To platí např. o díle A. Baranauskase (Mikšytė, 1964; Kunįgo vyskupo, 1909) nebo K. Jauniuse (Drotvinas, Grinaveckis, 1970), který čerpal mnoho vědeckých podnětů z prací J. Baudouina de Courtenay (J. Baudouin de Courtenay, 1908). Škoda, že se v práci věnuje omezená pozornost J. Basanavičiusovi (s. 178—179) a M. Durysovi (s. 205—206), nebo některým nadšeným Litevcům z řad vesnických učitelů a duchovních, kteří v době národního útisku věnovali nemalé úsilí o hlubší poznání jejich mateřského jazyka. Některé z nich uvádí plným právem litevská národní encyklopedie (Mažoji … enciklopedija, 1966—1971).

Značnou pozornost A. Sabaliauskas věnoval hodnocení indoeuropeistického a lituanistického díla A. Schleichera. Ukázal na novátorskou hodnotu jeho litevské mluvnice z let 1856—1857 a několika statí o litevštině, význam, jaký měly tyto práce pro šíření znalosti tohoto jazyka v Evropě. Správně přitom připomíná, že však A. Schleicher znal pouze litevštinu užívanou v Prusku (jen tu také zpracoval ve své mluvnici) a že se nemohl seznámit s litevštinou v carském Rusku, především s tamními archaickými žemaitskými dialekty. Z cizinců se to podařilo teprve Čechovi L. Geitlerovi v r. 1873 během pětiměsíční studijní cesty, kterou uskutečnil za finanční podpory vlasteneckého spolku Svatobor. Podrobnosti o jeho terénních výzkumech uvádím při jiné příležitosti. Na tomto místě bylo by vhodné uvést výstižně formulovaný názor J. Zubatého, že Schleicherova cesta do Litvy a její vědecké výsledky patří k nejvýznamnějším úspěchům dějin indoevropské jazykovědy v 19. stol. Měl přitom na mysli především jeho litevskou mluvnici (Zubatý, 1901).

Česká lituanistika je zastoupena v Sabaliauskasových dějinách v přiměřeném rozsahu. Najdeme v ní zmínky o zájmu našich obrozenců P. J. Šafaříka a F. L. Čelakovského o litevštinu a litevské lidové písně, příznivé ocenění díla našeho průkopníka lituanistiky L. Geitlera a dosti obšírné pojednání o přínosu J. Zubatého k rozvoji světové baltistiky. V textu se uvádějí jména jako V. Machek, M. Hattala, A. Vaníček, O. Hujer, J. Gebauer, J. M. Kořínek a jejich práce, kromě nich se ještě odkazuje pod čarou na lituanistické studie (nebo jejich části týkající se problematiky tohoto oboru) V. Mathesia, L. Řeháčka, P. Trosta, K. Horálka a J. Petra. Jistě bychom si přáli, aby v knize byly uvedeny ještě některé další údaje o českém zájmu o litevštinu, např. práce o vnějších dějinách litevštiny. K tomu však musíme přispět především my přípravnými studiemi a poskytnout tak podklady k hlubšímu a všestrannému poznání dějin české lituanistiky. Dílčí výsledky takto zaměřeného výzkumu jsou již obsaženy v nedávno vydaném sborníku Praha - Vilnius (Praha 1981), který vydal rektorát Univerzity Karlovy u příležitosti oslav 400. výročí založení univerzity ve Vilniusu jako český dar této družební vysoké škole (sborník uspořádali J. Petr a L. Řeháček). O lituanistických zájmech L. Geitlera, který jako první přednášel česky na pražské univerzitě (v zimním semestru 1873—1874)[1] mluvnici litevského jazyka, vyšla zvláštní monografická studie (srov. o ní recenzi A. Sabaliauskase, 1980), připravuje se obdobná práce o J. Zubatém a další dílčí studie, které blíže osvětlí tradice české lituanistiky. V tisku je také obsáhlejší pojednání o Gebauerových překladech litevských dain (J. Petra). Studium těchto otázek se stalo součástí výzkumných úkolů pracovní skupiny pro baltistiku, která byla před lety ustavena [170]při katedře slavistiky filozofické fakulty UK v Praze. Litevskou jazykovědnou problematikou se také zabývají slavisté a indoeuropeisté na brněnské univerzitě.

Sabaliauskasova práce, která si plným právem zasluhuje kladné hodnocení a naše uznání, je vskutku přínosná a cenná. Poskytuje kromě syntetického obrazu vymezené tematiky celou řadu nových poznatků a jejich hodnocení v rámci širších věcných a časových souvislostí. Instruktivně ukazuje, jak se rozvíjela lituanistika doma i v zahraničí, kolik jazykovědců se věnovalo výlučně nebo jen ve srovnávacím indoevropském, popř. balto-slovanském měřítku studiu litevského jazyka, kterému již druhé století připisuje srovnávací ide. jazykověda tak velký význam. Z jednotlivých statí je také patrný vývoj litevského mluvnictví a pojetí některých jevů (mluvnických kategorií), postupný proces nastolování a řešení klíčových otázek litevské jazykovědy. V neposlední řadě dějiny lituanistiky ukazují, jak v dobách největšího národnostního a sociálního útlaku práce domácích vlastenců o mateřském jazyce přispívaly k široce pojatému boji o práva litevského lidu. Často vznikaly za velmi obtížných podmínek.

Závěrem doporučuji, aby se podle možnosti zařadil do druhého připravovaného díla (o dějinách lituanistiky od osvobození do současnosti) souborný výklad o výuce litevského jazyka na domácích a zahraničních univerzitách (o univerzitních přednáškách, seminářích a lektorátech) na základě vydávaných seznamů (Index lectionum, Ordnung der Vorlesungen), aby se postihl také touto cestou vzrůstající zájem o studium litevského jazyka (obdobně to platí o vyučování litevské literatury).

 

LITERATURA

 

BAUDOUIN DE COURTENAY, J.: Do charakterystyki śp. Kazimierza Jawnisa. Draugija 4, 1908, č. 16.

DROTVINAS, V. - GRINAVECKIS, V.: Kalbininkas Kazimieras Jaunius. Vilnius 1970. Kunįgo vyskupo Antano Baranausko laiškai į profesorių Joną Baudouin’ą de Courtenay. Lietuvių tauta kn. 1, dalis 3, Vilnius 1909, s. 408—433.

Lietuvių literatūros istorija I (iki 1940 m.). Redaktorius Lankutis J. Vilnius 1979.

Mažoji lietuviškoji tarybinė enciklopedija. Vilnius I. 1966, II. 1968, III. 1971.

MIKŠYTĖ, R.: Antano Baranausko kūryba. Vilnius 1964.

Praha — Vilnius. Sborník prací k 400. výročí univerzity ve Vilniusu. Uspořádali J. Petr - L. Řeháček. Praha 1981.

SABALIAUSKAS, A.: Petr, J.: Leopold Geitler. Bibliografický soupis vědeckých prací s přehledem jeho činnosti. Praha 1979. (rec.) Baltistica 16, Vilnius 1980, seš. 1, s. 97—98.

ZUBATÝ, J.: Zu Schleichers litauischen Studien. In: Věstník Královské české společnosti nauk. Třída filosoficko-historicko-jazykozpytná, roč. 1901. Praha 1902, č. VII, s. 1—29.


[1] První soustavnou přednášku o litevské mluvnici spojenou s četbou textů konal na pražské univerzitě německy v zimním semestru 1870—1871 indoeuropeista A. Ludwig. Ve školním roce 1871—1872 přednášel o poměru litevštiny k slovanštině a ve školním roce 1879—1880 ohlásil přednášku o mluvnici litevštiny s ohledem na starou pruštinu a lotyštinu. Litevštinu přednášel po dobu svého působení na pražské univerzitě celkem v sedmnácti semestrech. K litevštině také přihlížel ve své vědeckobadatelské činnosti. Jeho žákem byl např. L. Geitler, který zájem o litevštinu převzal od něho a M. Hattaly.

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 2, pp. 167-170

Previous Hana Prouzová: Sovětský sborník Voprosy russkogo jazykoznanija

Next Ondřej Hausenblas: Sovětská práce o sociolingvistice