dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Text, komunikáty a jejich komplexy (Zamyšlení pojmoslovné)

Karel Hausenblas

[Articles]

(pdf)

Текст, коммуникаты и их комплексы (Рассуждения о системе понятий) / Text, communication units, and their complexes (Thoughts about concepts)

1. Formace, v nichž se realizuje přenos informace od podávatele k příjemci, sdělování, komunikování pomocí verbálních, jazykových prostředků, tedy jazykovými útvary[1] jako oznámení, dotaz, odpověď na dotaz, přednáška, diskusní příspěvek, monografie, úvodník, recenze, pohřební řeč, anekdota, báseň, román, drama …, a jejich komplexy jako rozhovor, diskuse, písemná polemika aj. zajímaly lingvistiku do doby poměrně nedávné vlastně jen jako pramen, východisko poskytující materiál ke zkoumání jevů fonických, gramatických, lexikálních. Poněkud více přihlíželi k celkům stylistikové při výkladu stylu a při pokusech o klasifikaci „slohových útvarů“ a pak ještě literární vědci — „bezděční lingvisté“ podle trefného vyjádření Vl. Skaličky —, zaměření ovšem jen na užší výsek, totiž na slovesná díla umělecká, resp. šíře literární.

V jazykovědných kompendiích nebývalo o dané problematice skoro nic (např. u Bloomfielda, 1933), ani pražská škola nevěnovala těmto otázkám pozornost. První statí u nás — a možná že v měřítku mezinárodním vůbec — je článek Vl. Skaličky z r. 1937. Vymezuje se tu promluva jako „totální sémiologická reakce“ v protikladu k větě jako „elementární sémiologické reakci“. Na široké základně se začalo zkoumání na tomto úseku rozvíjet až o čtvrt století později, zato velmi intenzívně: v posledních dvou desítiletích vznikla přímo záplava prací o textu. Termín pro centrální objekt tohoto zkoumání byl vybrán v pozoruhodné jednotě (text), nová disciplína však bývá označována různě: textová lingvistika (lingvistika textu), nauka o textu, textologie (tento termín je ovšem už dlouhou dobu obsazen pro pomocnou vědu literární), textika a asi ještě jinak. Přehlíží se přitom, že taková označení jako textová syntax, t. gramatika, t. lingvistika jsou příliš úzká: v textu přistupuje k jazykovým rovinám ještě rovina obsahová:[2] i v ní se uplatňují tektonické (resp. slohové) prostředky obdobně jako v rovinách jazykových, např. opakování nebo kontrast: proto je nezbytné, aby „nauka o textu“ rozšířila svůj pohled přes hranice lingvistiky.[3] Přechod od větné syntaxe, resp. nauky o větě, k nauce o komunikátu a k nauce o textu přináší některé zásadní změny týkající se předmětu zkoumání, takže nestačí pouze přenést „aparát lingvistický“ do „vyššího poschodí“.

Práce o textu nenavazují zpravidla plynule na tradice zkoumání jazykovědného a nechávají také stranou některé zásadní otázky, na které jazykověda hledá odpověď, např. otázku vztahu mezi jevy „languovými“ a „parolovými“ na rovině textu. My však chceme vidět danou problematiku v návaznosti na koncepci a pojmosloví předcházejících období (alespoň u nás). Považujeme v této souvislosti za užitečné podrobit kritické úvaze základní pojmy, s nimiž se tu pracuje, a termíny pro ně. V tomto článku se soustředíme na jeden pojem centrální (resp. na dva, neboť v tom, co bývá někdy zahrnováno pod jeden pojem, rozlišíme hierarchicky pojmy dva). Půjde nám o základní jednotky sdělování, komunikace a o komunikačně důležité komplexy, do nichž tato jednotka vstupuje, o komplexní formace, které se vytvářejí v komunikační praxi spojením jednotek základních, jejich vazbou.

[2]2. Geniální poznatek S. Karcevského o „asymetrickém dualismu“ v jazyce (1929) se uplatňuje i zde, u pojmenování jevů, které sledujeme: jednotlivých frekventovaných termínů se užívá v řadě různých významů, označují se jimi různé jevy, a z druhé strany viděno, základní jednotka sdělování bývá označována různými termíny; my ji budeme nazývat komunikát.

Vyjdeme od termínu dnes v mezinárodním měřítku nejfrekventovanějšího, ba módního, tj. text. (Jednu nespornou přednost má: je to jeho mezinárodnost, může ho být — vlastně v téže podobě — užito v kterémkoli z jazyků naší sféry, a není překládán, nehledá se za něj slovo domácí; možná, že právě to podstatně přispělo k jeho silnému a rychlému rozšíření.) Termínu text se užívá v řadě rozdílných významů:

(1.) ‚písemný verbální výtvor‘, písemný rezultát řečové aktivity; to je význam nejstarší;

(2.) ‚jazykový komunikát‘, písemný i ústní, mluvený, jako základní jednotka, jíž se realizuje akt sdělování, popř. též komplex komunikátů (o těchto pojmech bude řeč níže). To je dnes v lingvistice význam hodně frekventovaný. — Dalším rozšířením pak je

(3.) ‚jakýkoli komunikát‘, i nejazykový, např. hudební skladba, jestliže se i hudební tvorba zahrnuje do komunikace. — Dále je to význam podstatně odlišný, totiž

(4.) ‚parole‘, jazykový proces, řeč,[4] jakožto manifestace jazyka. Sem spadá i pojetí textu u L. Hjelmsleva (1972), který zdůrazňuje neohraničenost textu, a u Vl. Skaličky (1960, s. 241n.), podle něhož text „nemá kvantitativní určení“; „diskurs, promluva, věta jako jednotky, které text organizují“. Někteří jdou ještě dále a vyvozují jakousi kombinaci významů (2) a (4), že text je

(5.) ‚souhrn všech řečových výtvorů realizovaných kolektivem‘ (to bývá někdy označováno jako „korpus“, srov. u Achmanovové (1966).

A podobně jako se text ve významu (2) někdy rozšiřuje i na výtvory neverbální, může být pojat i text ve významu (5) šíře jako

(6.) ‚souhrn všech výtvorů komunikační povahy, i neverbálních‘.

Nediferencovali jsme všechny významy, s nimiž se v pracích našich disciplín operuje. Tak např. Ju. Lotman (1970) chápe text jako manifestaci systému, ve shodě s významem (4), a zdůrazňuje přitom, že text obsahuje vždy i elementy nesystémové, avšak chápe jej jako formaci uzavřenou ve shodě s významem (2), resp. (3), tedy jako komunikát v našem smyslu, ovšem pouze jako komunikát v unikátní realizaci, in concreto; nezahrnuje pod pojem textu už zobecnění různého stupně, tedy to, co můžeme nazvat druhy komunikátů a komunikát vůbec. V literární vědě se setkáváme někdy s pojetím, které rozlišuje „text díla“ a „dílo samo“, srov. např. v knize J. Levého (1963). Jak už rozpoznal Vl. Skalička, odděluje se tím významová, ev. esteticko-obsahová stránka díla od té, která je jejím nositelem. A jistě by bylo možno uvádět jiná pojetí textu. Pro naše téma však stačí uvedená škála významů.

Není asi reálný požadavek (který bývá při obecném výkladu termínů často uváděn), aby termín měl v určitém oboru pouze jediný význam. Právě lingvistika nám dává poučení, že termínů jednoznačných, jako je dejme tomu moce (přechylování), je zřetelně méně než dvoj- nebo víceznačných, jako je třeba právě text, řeč,[5] jazyk. Některé významové kolize jsou méně nebezpečné než jiné: zda se textem míní komunikát verbální, anebo také neverbální, vyplyne většinou z širšího kontextu. Větší závadou je, nejsou-li terminologicky dobře rozlišeny jevy označované významy (2) a (4) termínu text, tedy text jako proces sdělování, při němž se manifestuje langue (se zřetelem k specifičnosti strukturace výrazu i obsahu v něm — mohli [3]bychom tuto specifickou strukturu nazvat texturou), a text jako základní jednotka sdělování, komunikování. Protože nám zde jde především právě o tuto jednotku, nebudeme pro ni užívat terminologicky příliš zatíženého termínu text.

3. Co máme považovat za základní formaci, „jednotku“ sdělování, předávání informací, komunikování? Vysvětlení potřebuje už vymezení oboru, jehož jednotku máme určovat. Řečová aktivita členů určitého společenství (máme na mysli komunity dnešní, novodobé) je velmi rozmanitá a bohatě členěná. Výrazy, jimiž tuto aktivitu popisujeme, zachycují řečové akty a řečové výtvory jednoduché i určité jejich ustálené komplexy, postihují (jednosměrné, nezvratné) podávání informací i jejich „výměnu“, tj. reflexní tok se změnou rolí účastníků: sdělováním míníme předávání informací podávatelem adresátovi-příjemci (o možných kolizích mezi adresátem a faktickým příjemcem zde nebudeme hovořit), komunikováním míníme buď totéž, nebo jev komplexnější, totiž vzájemnou výměnu informací mezi komunikanty (srov. vymezení v našich slovnících), dorozumíváním jen tuto výměnu. Motivační poukaz (slovotvorný význam) těchto pojmenování však postihuje jen jednu (a to první) ze tří procesuálních složek, totiž aktivitu podávatele, vytváření komunikátu. Druhou je přenos materiálního komponentu komunikátu v prostoru a jeho trvání v čase. Třetí pak příjem, tj. vnímaní a interpretace komunikátu ze strany příjemce. (Ve vztahu k systému sdělovacích, komunikačních prostředků se první fáze jeví jako zakódování, třetí jako dekódování informace.) Technika fixace materiálního komponentu komunikátu (ruční grafický, ev. jiný záznam, tisk a novější záznamové techniky) dovoluje značnou prostorovou i časovou distanci mezi fází vytváření komunikátu a jeho příjmem a také častější a závažnější posuny mezi subjekty adresáta a faktického příjemce. (Před tím byla možná jen fixace nemateriální složky komunikátu v paměti.) Různé disciplíny se zaměřují na různé složky a stránky těchto procesů a výtvorů při nich vzniklých: jazykověda (systémová i „parolová“), nauka o textu i nauka o komunikátu vycházejí z analýzy struktury výtvorů řečové činnosti, komunikátů a jejich komplexů, dávajíce metodologicky přednost přístupu z hlediska příjemce (hlavně proto, že u něho není kolize mezi záměrem a realizací záměru).

Domníváme se, že dnešní realitě jazykově-řečové nejlépe odpovídá přístup, který za základní jednotku sdělování a komunikování bere jednotlivý komunikát, avšak nezůstává u něho, nýbrž popisuje a vykládá i různé ustálené komplexy komunikátů, které se ve sdělovací praxi společenské vytvořily (a stále nově vytvářejí). Přednost tohoto přístupu je už v tom, že nezkresluje povahu jednotlivých komunikátů „samostatných“, „monologických“. (Vyhláška o dočasných změnách v městské dopravě v Praze není součástí žádného bloku dialogické povahy, může být ovšem druhotně podnětem třeba ke kritickému komentáři čtenářů — Pražanů.) Přitom tento přístup umožňuje postihnout i komplexy komunikátů v jejich specifičnosti. Např. ke specifičnosti právě nejtypičtějších celků dialogických, jako je např. hádka nebo odborná polemika, patří to, že nejsou dostatečně jednotnými celky po dvou komunikačně nejdůležitějších stránkách, totiž co do smyslu a stylu. Pokud jde o „celkový smysl“ hádky i polemiky, bývá právě příznačné, že mezi účastníky k takovému stadiu, kdy by mohli o jednotě smyslu celku hovořit, velmi často nedochází, eventuální interpretaci nějakého „vnějšího“ subjektu, arbitra, by účastníci — a o ně jde — zpravidla neuznali.

Společné téma, které bývá pro „pravý“ dialog vyžadováno (srov. u Mukařovského 1982), ještě nikterak neznamená jednotu „celkového smyslu“. Podobně je tomu zpravidla se stylem: různí účastníci si do dialogu s jinými přinášejí rozdílný personální styl (někdy i různé odstíny stylů interpersonálních); může dojít ke snaze o vyrovnání, uhlazování rozdílů v tomto směru, ale někdy také naopak k jejich akcentování (motivovanému např. snahou některého účastníka o obranu nebo jiného o získání převahy atd.).

[4]K základním vlastnostem komunikátu (v našem smyslu) totiž patří kromě jiného jednota subjektu podávatele (zde míníme jako obsahověsémantický komponent struktury jakéhokoliv komunikátu; v každém komunikátu jsou — různě výrazně — obsaženy dva subjekty, podávatele a adresáta (skupiny adresátů), mohou tam být i další, ale nutně nemusí) a dále to, že komunikát má „svůj“ smysl; na rozdíl od toho „nižší“ jednotky jazykové i jiné, např. věty, slova atd., pokud je nebereme jako komunikáty (resp. jako výpovědi, tj. nejmenší specifické části komunikátů), nemají „ještě“ smysl, nýbrž „jen“ potenciální význam.[6] (Do komunikátu ovšem může být začleněn jiný komunikát, a to v přesné „citaci“, anebo v modifikované podobě — tuto známou problematiku zde necháváme stranou.)

V komplexech komunikátů se zvratným tokem informace, se střídáním rolí komunikantů, tj. v komplexech „dialogických“ v řeči mluvené, dochází sice často k velmi těsné vazbě jednotlivých komunikátů, „replik“, k přerušování, k přebírání syntaktických konstrukcí — větu dokončí jiný partner, než který ji začal —, ba i k simultánnímu překrývání replik, to však principiálně nemění základní fakt, že takový celek není „jeden komunikát“, nýbrž komplex komunikátů.

Tím, co bylo řečeno, nehodláme nikterak polemizovat s cennými poznatky o velké úloze živlů „dialogičnosti a monologičnosti“ (iniciátorem tohoto pojetí byl u nás J. Mukařovský (1982), studie Dialog a monolog, s. 208n.) v řeči, ve výstavbě komplexů komunikátů a jednoduchých komunikátů i „samostatných“. Z důvodů komunikační strategie, účinného působení na adresáta atd. využívají autoři nejrůznějších druhů dynamických prvků vlastních různým komplexům (jejich základem je napětí mezi subjekty, jak právem vyzdvihl Mukařovský, 1982). Naše stanovisko není tedy v rozporu se zdůrazňováním „dialogické povahy řeči“ ve starší i v poslední době. Naopak se domnívám, že pojetí dialogu, polemiky atd. nikoli jako jednoho projevu, nýbrž jako jejich komplexu (jehož výstavba se řídí ovšem rovněž určitými normami) je více právo specifice těchto formací, zvl. jejich vnitřní dynamice.

Pojmový protiklad dialogu a monologu byl vypracován zprvu na materiále děl dramatických, pak slovesných děl uměleckých vůbec a konečně přenesen do oblasti řečové vůbec. A tu je třeba připomenout, že je podstatný rozdíl mezi „dialogy“ v literatuře a „dialogy“ v běžné řeči, „naturálními“. Lépe řečeno, je třeba rozlišovat komunikaci primární a komunikaci sekundární, tedy např. rozhovor dvou manželů „v reálu“ a rozhovor dvou manželů — postav v Hrubínově Srpnové neděli, nebo dialog několika lidí o filozofickém problému „v reálu“ a sokratovský dialog Platónův. Zatímco primární dialog představuje komplex komunikátů, je sekundární dialog složkou (resp. náplní) jednoho komunikátu (Hrubínova dramatu, Platónova spisu). Za subjekty postav v Srpnové neděli je subjekt autora dramatu, za Sokratem a jeho spolubesedníky je subjekt spisovatele — filozofa. S tím je spjata existence celkového smyslu a stylu v případech komunikace sekundární, jejich častá nepřítomnost v případech komunikace primární. Uvádíme to zde proto, že se nejednou mlčky přechází od příkladů z děl uměleckých k mimouměleckým situacím primárním, aniž se podstatné rozdíly respektují. Jen tak je asi možné, že se běžně považuje primární dialog [5]za (jeden) „jazykový projev“, ačkoli je to speciální komplex komunikátů. A odtud se dostáváme k posledním dvěma věcem, které ještě potřebujeme uvést.

4. Především se musíme vrátit k druhé stránce onoho asymetrického dualismu v oblasti pojmenování označujících jevy, jež sledujeme. Porovnejme, jakých termínů se u nás užívá pro onu základní formaci, kterou jsme nazvali

(1.) (jazykový, verbální) komunikát. Užívám tohoto označení v posledních dvou desítiletích, chtěje akcentovat příslušnost daného jevu ke komunikační soustavě: komunikát je nositelem toho, co se komunikuje, nese sdělovací, informační náplň. Tento termín nacházíme u R. Jakobsona (1960) v jeho schématu komunikačních složek, které vypracoval pro postižení základních jazykových funkcí. Výhodu tohoto označení vidím i v tom, že neukazuje jen k oblasti písemné, nebo jen k mluvené, a že dobře pokrývá i časté případy formací, v nichž se vedle prostředků verbálních užívá i neverbálních, tedy formace verbálně-neverbální, např. plakáty, písně atd. Jako i jiné jednotky, dovoluje a vyžaduje i tato různé stupně zobecnění. Příliš se však zatím tento termín neujal, zčásti také proto, že velkou frekvenci nabyl v poslední době termín

(2.) text; o něm jsme však konstatovali výše, že je mnohoznačný a že přitom funguje i ve významech, které je záhodno nesměšovat a nezaměňovat; řekl bych, že je ho nejvíce potřebí pro označení nikoli (relativně) uzavřených „jednotek“ sdělovacích, komunikačních, nýbrž onoho druhu strukturace — mohli bychom ji také nazvat texturou — jakou představuje manifestace, materiální manifestace jazyka, k níž ovšem nedochází nikde jinde než v jednotlivých konkrétních komunikátech.

Dosud u nás nejběžnější, zvláště také v pedagogické praxi, jsou termíny promluva a jazykový projev:

(3.) promluva: Tento termín nacházíme nejčastěji v pracích starších příslušníků pražské školy; svou motivací sice poukazuje k oblasti komunikátů mluvených, ta však bývala (a dosud asi většinou je) považována za oblast základní, neodvozenou, pro jazyk reprezentativní. Dalo by se očekávat, že se (snáze než u termínu text) rozšíří „neutrální“ užití termínu promluva pro komunikáty mluvené i písemné, avšak nestalo se tak dosti obecně, bývá to spíše jen při teoretických výkladech; např. o úvodníku a recenzi se běžně neřekne: V obou těchto promluvách

V termínu promluva je akcentováno to, že jde o řečový výkon a výtvor, podobně jako v termínu

(4.) jazykový projev (to je základní podoba termínu: projev — bez přívlastku — se užívá spíše jen jako druhotná podoba zkrácená; má ovšem ještě jiný význam, ‚proslov‘); ten má dnes asi celkově největší frekvenci, silně se však rozšířil až po druhé válce, zvláště s rozvojem stylistiky u nás. Je hodno pozoru, že se např. u Havránka najde ve třicátých letech ve spojení „projev jazyka“, což odpovídá koncepci, která programově do centra svého zájmu postavila úkol popsat a vyložit systém jazykových prostředků, „langue“, a z tohoto aspektu viděla i komunikáty jako manifestaci jazyka, jako projevy jazyka. Dnes bychom do pozice přívlastkového genitivu „subjektového“ dosadili leda pojmenování původce, např. projevy rodilých mluvčích apod. Termín jazykový projev snad převážil nad termínem promluva proto, že neodkazuje jen k jedné oblasti (mluvené nebo písemné). Důležité je uvést, že se jím neoznačují jen (jednoduché) komunikáty, nýbrž i některé jejich komplexy: tak se rozlišují jazykové projevy „monologické a dialogické“. Je vlastně s podivem, že dejme tomu diskuse se považuje za (jeden) jazykový projev; je evidentní, že je to komplex komunikátů. Soudím, že tento úzus má prameny v onom přístupu k výkladu komunikátů, který je viděl především jako „projevy jazyka“: do protikladu k (jeho) projevům monologickým se kladly (jeho) projevy dialogické.

Uvedená řada termínů pro jednotku, kterou označujeme termínem komunikát, [6]by se už asi o mnoho rozšířit nedala. Vl. Skalička (1960) navrhoval termín mezinárodní povahy z latinského základu enunciace jako ekvivalent českého promluva.

5. Jako poslední bod chceme ještě připojit několik poznámek o komplexech komunikátů. Už Skalička (1960) správně uvedl, že promluva není nejvyšší jazykový útvar. Nad ni klade ještě podle anglického úzu diskurs. Diskurs však, zdá se, není jednoznačně vyhraněn jako komplex komunikátů, spíše se opírá o představu „delší, rozsáhlejší formace“, ať už (častěji) dialogické, nebo i monologické povahy. U nás se s termínem diskurs příliš často nepracuje. Užívá ho např. P. Sgall (1973). Domnívám se, že můžeme komplexnější formace vhodně označovat právě jako komplexy komunikátů. Je v tom signalizováno, že základní jednotkou sdělování je komunikát, ale zároveň vyjádřeno, že komunikace neprobíhá jen v izolovaných jednoduchých komunikátech, nýbrž velmi často i v složených celcích, mezi nimiž můžeme rozlišit několik ustálených a normovaných druhů, rozlišených jednak podle směrovanosti toku informace, jednak podle stupně komplexnosti celků. Podle prvního kritéria se výrazně odlišují dva, resp. tři druhy: jeden představují komplexy se zvratným, reflexním tokem informace, přičemž se střídají role podávatele a adresáta (skupiny adresátů), tzn. komplexy dialogické povahy, jako jsou rozhovor, hádka, diskuse, písemná polemika; k druhému druhu patří komplexy s nezvratným, nereflexním tokem informace, jako je cyklus přednášek, „číslo“ novin a časopisů, rozhlasové nebo televizní zprávy atd. Jako třetí druh pak můžeme ještě vydělit kombinaci obou typů přechozích: např. rozhlasové nebo televizní zpravodajsko-reportážní relace, v nichž jsou vedle hlášení, resp. vyprávění zařazeny i rozhovory. Podle stupně komplexnosti pak můžeme vydělit formace dvou nebo i více řádů: např. sbírka básní, sebrané spisy autora, ediční řada (knižnice). Zatímco dialogické komplexy jsou typičtější pro mluvenou komunikaci, uplatňují se sestavy nedialogické především v tisku, kombinované komplexy se vyvinuly ve zvukových a zvukově-obrazových médiích hromadného sdělování. Typologii komplexů komunikátů bude ovšem třeba podrobněji propracovat.

Sdělovací technika během jedné dvou generací bohatě rozvinula a dále rozvíjí formy komunikátů a jejich komplexů. Uvnitř oblasti jednotlivých médií se poznatky o příslušných jevech zčásti systemizují, je však potřebí i vzájemné konfrontace jevů a vyvození poznatků obecnějšího rázu. Lingvistika, stylistika, estetika a další ještě disciplíny nemohou setrvávat pouze u rudimentárních forem sdělování (z těch mnohé ovšem nadále uplatňují svůj vliv v rámci forem nových), změněné situaci musí přizpůsobovat i svůj pojmový a terminologický aparát.

 

LITERATURA

 

ACHMANOVA, O. S.: Slovar’ lingvističeskich terminov. Moskva 1968.

BLOOMFIELD, L.: Languague. New York 1933.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

HAUSENBLAS, K.: Výstavba jazykových projevů a styl. Praha 1972.

HAUSENBLAS, K.: Zu einigen Grundfragen der Texttheorie. In: Probleme der Textgrammatik II. Ed. F. Daneš - D. Viehweger. Studia grammatica, 18. Berlin 1977, s. 147n.

HAVRÁNEK, B.: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha 1932, s. 70n.

HJELMSLEV, L.: O základech teorie jazyka. Praha 1972.

JAKOBSON, R.: Closing statement: linguistics and poetics. In: Style in language. Ed. E. A. Sebeok. New York 1960, s. 350n.

KARCEVSKIJ, S.: Du dualisme asymétrique du signe linguistique. TCLP, 1. Praha 1929, s. 33n.

LEVÝ, J.: Umění překladu. Praha 1963.

LOTMAN, Ju. S.: Struktura chudožestvennogo teksta. Moskva 1970.

[7]MUKAŘOVSKÝ, J.: Studie z poetiky. Praha 1982.

SGALL, P.: K programu lingvistiky textu. SaS, 34, 1973, s. 39n.

SKALIČKA, V.: Promluva jako lingvistický pojem. SaS, 3, 1937, s. 139n.

SKALIČKA, V.: Syntax promluvy (enunciace). SaS, 21, 1960, s. 241n.

 

R É S U M É

Text, Kommunikate und deren Komplexe

In diesem Artikel stellt der Verfasser kritische Betrachtungen über die Begriffe und Termini an, die (vor allem in der tschechischen Sprachwissenschaft) Grundformationen der sprachlichen Mitteilung, der Kommunikation erfassen. Der Verfasser empfiehlt, den Termin „Text“ für die Bezeichnung des Mitteilungsprozesses, für die Manifestation des Systems der Mittel in der Rede zu reservieren. Was die Haupteinheiten der Realisation der Mitteilung betrifft, unterscheidet er das Kommunikat (ein linguales, außerlinguales oder gemischtes) als eine Grundeinheit und den Kommunikatenkomplex als eine höhere Einheit; er unterscheidet auch die Hauptsorten dieser Komplexe. Es ist angezeigt und notwendig, die Kommunikate und deren Komplexe mit verschiedenem Grad Verallgemeinerung zu verfolgen.


[1] Volíme tu záměrně neterminologizovaná nebo slabě terminologizovaná pojmenování (formace, útvar), abychom zatím nevnášeli určité užší, speciální pojetí a přístup k výkladu jevů, o kterých bude řeč.

[2] Srov. též mé předchozí výklady (Hausenblas, 1972, 1977).

[3] Najdeme už u B. Havránka (1932) místo, kde mluví o „plánu tematickém“, ale dlouho se to dále nerozvíjelo.

[4] Bereme tu lingvistiku (a podobně jazyk, řeč atd.) v obvyklém pojetí, nerozšiřujíce rozsah těchto pojmů na neverbální komunikaci a neverbální znakové soustavy.

[5] V jednom z četných významů termínu řeč (to zde musíme nechat stranou).

[6] Není zde místo pojednat o komunikátu z jiných stránek. Musíme však alespoň heslovitě naznačit, že i komunikát (a ustálený typ komplexů komunikátů) nebereme pouze jako jev parolový, resp. textový (ve významu (5)), nýbrž že i tu můžeme v různém stupni zobecňovat: na nižším stupni zobecnění (od jednotlivého ke zvláštnímu) rozlišujeme druhy komunikátů (uvedli jsme jich výše, v prvním odstavci, řadu), na nejvyšším (od různých stupňů zvláštního až k obecnému) pak „komunikát vůbec“: některé jeho rysy sémantické a stylové jsme uvedli výše. Počet obecných rysů této vysoce komplexní jednotky komunikační není velký, praxe vyžaduje obrovskou variabilitu druhů, avšak ani tu nejsme zbaveni povinnosti postihnout jejich modely, „vzorce“; budou mít ovšem jinou povahu než např. vzorce větné (o těch srov. Daneš - Hlavsa a kol., 1981).

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 1, pp. 1-7

Previous Josef Štěpán: Ještě ke směšování funkčních úseků textu v lingvistice

Next Olga Müllerová: Analýza telefonických rozhovorů z hlediska řečového jednání