Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Kniha o přechodníkových konstrukcích v češtině

Eva Macháčková

[Discussion]

(pdf)

Книга о деепричастных конструкциях в чешском языке / A book on transgressive constructions in Czech

Poslední kniha Emila Dvořáka Přechodníkové konstrukce v nové češtině (UK, Monogr. 72, Praha 1978 (vyšlo v březnu 1983), 152 s.) v podstatě navazuje na jeho monografii Vývoj přechodníkových konstrukcí ve starší češtině, která vyšla v roce 1970 (srov. Klimeš, 1972). Podává výklad o celkové situaci týkající se přechodníků od obrození po dnešek; proto by snad byl býval lepší název Vývoj přechodníkovych konstrukcí od obrození po dobu současnou. I když v popředí autorova zájmu je situace současná, objasňují se vývojové tendence v jazyce spisovném; pro doplnění se přihlíží i k nářečím, částečně i k vývoji v jiných jazycích slovanských a k literatuře překladové.

Obsáhlý excerpovaný jazykový materiál byl utříděn podle doby vzniku. Celé zkoumané období bylo rozděleno na menší úseky, přitom jednotlivá období nebyla (kromě období posledních) stanovena mechanicky — např. po 50 letech, ale s citlivým přihlédnutím k celkovému vývoji jazyka a společnosti. Tak národní obrození člení autor na dvě fáze: 1781—1830, 1831—1855 (končí Babičkou B. Němcové), další období začíná Nerudovým Hřbitovním kvítím a končí r. 1918; je to období relativně dlouhé, jeho vnitřní členění však Dvořák oprávněně nepovažuje za nutné. Další údobí se člení takto: 1918—1945, 1945—1960, 1961—1970, 1971—1978. O excerpované literatuře nás v úplnosti informují frekvenční přehledy (od s. 85); v souhrnu na konci knihy jsou uvedeny jen případy zvláštní.

Kromě úvodu obsahuje kniha pět kapitol. V první se zkoumají přechodníky po stránce syntaktické (a dodejme i sémantické), ve 2. a 3. po stránce morfologické (jmenné a slovesné významy přechodníků), ve 4. kapitole po stránce stylistické (a dodejme i frekvenční), 5. kapitola se zabývá přechodníky ustrnulými. (Lze si představit i členění jiné: zprvu se věnovat přechodníkům po stránce morfologické a teprve pak se zabývat jejich fungováním ve větě.)

Po stránce morfologické probíhal vývoj jednotlivých typů přechodníků různě. Co se týče jmenných významů, kolísaly tvary v rodě i v čísle. U maskulin sg. přechodníku „přítomného“ se někdy vyskytovaly i tvary na -íc vedle náležitých tvarů na -e. Jak Dvořák uvádí, doporučoval je např. Dobrovský, a to v 1. vydání mluvnice u sloves, která mají náležité tvary homonymní (miluje, opáše milujíc, opášíc), v 2. vydání omezení na homonymní tvary vypouští. Podobně i F. Trnka (1831) doporučuje tvary na -íc; jeho příklad je velmi ilustrativní: On píšíc pro národ píše srozumitelně. Kolísal tvar neutra sg., kolísaly i tvary plurálové. Tvar na -c u plurálu [47]nachází Dvořák ještě u Erbena: (dítky) prostý kvítek, v němž majíc útěchu, mateří-douškou nazvaly.

Ze slovesných významů vyjadřuje přechodník kategorii osoby a modality jen zprostředkovaně přes verbum finitum (dále VF). Zato však je výrazná a důležitá vidová a časová stránka přechodníků. Autor podává promyšlenou analýzu jednotlivých typů. Když uvádí, že přechodníky přítomné (od sloves nedokonavých) vyjadřují v podstatě děj současný s dějem VF, ať je VF v jakémkoli čase, nespokojuje se tu s neurčitým pojmem současnosti, ale na jednotlivých příkladech ukazuje, že současnost je nutno chápat v širším smyslu; někde v časovém intervalu děje VF se odehrává i děj vyjádřený přechodníkem. „Minulému“ přechodníku dokonavých sloves konkuroval v obrození přechodník „přítomný“ sloves dokonavých (vjedouc mu prstem pod bradičku, zašišlala). Byl s ním někdy synonymní, jak dokazuje i příklad z Babičky B. Němcové: Řekla babička, udělavši kříž a vstanouc ze země. Tento přechodník však prakticky zanikl i v souvislosti s tím, že kodifikace předpisovaly, aby byl užíván pouze pro vyjadřování předčasného děje budoucího. Předpisovala to i první kniha věnovaná přechodníkům (Mittner, 1874). Toto omezení bylo jednou z příčin rychlejšího ústupu přechodníků. Když tedy zanikl přechodník „přítomný“ dok. sloves, vyjadřovala se předčasnost v minulosti jen „minulým“ přechodníkem dokonavých sloves: vstoupiv v síň (Švejk), kde měl být prozkoumán jeho duševní stav, vykřikl, zpozorovav na stěně visící obraz rakouského mocnáře.

Složitá byla situace u přechodníků pasívních, kde teoreticky existovalo osm možných kombinací; u dokonavých sloves převládl v zásadě přechodník s tvary jsa + participium (vedle možného byv). Ve spojení s participii sloves nedokonavých užívá se pouze přechodníků jsa. Při výkladu o přechodnících pasívních neopominul Dvořák probrat dva typy konstrukcí, které bývají považovány za eliptické; přechodník se vypouští a zůstává pouze příčestí, popř. adjektivum, substantivum, příslovečný výraz. Přechodník je vždy možno v těchto konstrukcích doplnit a tyto konstrukce lze koordinovat s přechodníkovými. Přesto není nutno, jak autor uvádí ve shodě s jinými autory (např. Běličová-Křížková, 1969), předpokládat přímé odvození. Jak konstrukce s eventuální výpustkou přechodníků jsa, jsouc, jsouce (Rodák z Hukvald na Moravě, souvisí Leoš Janáček s půdou svého kmene. — Musela si, malá, stoupnout na špičky), tak i konstrukce s výpustkou přechodníků maje, majíc, majíce (A my kluci stáli, pusy dokořán. — Stojí, ve svalech napětí větřící antilopy) žijí dnes svým samostatným životem a z dnešního hlediska je není třeba považovat za neúplné.

V kapitole o morfologické stránce přechodníků je obsažena i nejdůležitější část práce: návrh na kodifikaci a novou terminologii. Dvořák zdůrazňuje, že nová kodifikace by měla vycházet z toho, že u vidových dvojic slovesných existují (ze čtyř možných kombinací vidu a tvaru) maximálně kombinace dvě. Od mnohých sloves se ovšem z různých důvodů přechodníky netvoří vůbec. Od nedokonavých sloves se tvoří přechodník „přítomný“, od sloves dokonavých přechodník předčasný „minulý“; zanikl přechodník předčasný „budoucí“. Autor poukazuje na to, že přechodníky vyjadřují relativní čas, a to dvakrát (videm a tvarem), což je výsledek složitého vývoje. Řešení navrhovaná Dvořákem nejsou úplně nová; jak autor uvádí, najdeme je např. již v gramatikách z minulého století, ale také u Šmilauera (1966) a Hausenblase (1971). Kodifikace tehdy navrhovaná byla asymetrická: označovala přechodník minulý dokonavých sloves jako předčasný minulý. Přechodník přítomný dokonavých sloves vyjadřoval budoucí předčasnost; u Šmilauera a Hausenblase najdeme tedy přechodník současný, předčasný minulý (pro předčasnost v minulosti) a přechodník předčasný budoucí (pro předčasnost v budoucnosti). Protože tento poslední přechodník se už dnes nevyskytuje, mohla by být asymetrie odstraněna tak, že by postačily jen názvy přechodník současný a předčasný. Přechodník předčasný by ovšem nemohl být omezen jen na děje minulé.

[48]Po stránce syntaktické je nutno brát v úvahu nejen tvar přechodníku, ale celou, třeba velmi rozvitou, přechodníkovou konstrukci. Jejím základem je nevětná propozice začleněná do propozice jiné, zpravidla větné. Dvořák zkoumá postavení přechodníkových konstrukcí (jejich antepozici, postpozici a interpozici), těsnost jejich připojení, případné začlenění podmětu do konstrukce, rozsah a způsob připojení konstrukcí, užití spojek, kladení čárek. Dospívá k závěru, že z dnešního hlediska jsou nejtěsnější konstrukce postponované, podmět, pokud je vyjádřen, realizuje se u VF. Autor zdůrazňuje, že funkční synonymie přechodníkových konstrukcí s větou byla známa již starším gramatikům, počínaje Blahoslavem a Rosou; transformačně chápal konstrukce už Gebauer. Myšlenky o transformacích byly později v úplnosti propracovány, např. pro ruštinu Běličovou-Křížkovou (1969).

Důležitým předpokladem pro užití přechodníkových konstrukcí je stejnopodmětost, tj. konstrukce by po transformaci ve větu měly mít stejný podmět jako přísudkové VF. Autor předpokládá, že z hlediska sémantického by bylo žádoucí, aby měl podmět i stejnou roli sémantickou. Příklady jako Kmet … byl zdvořile a jemně nesen na smrt, ptaje se proč? (s. 17) působí podle autora rušivě; to se však nezdá opodstatněné.

Po stránce sémantické pomáhají přechodníkové konstrukce — jak známo — hierarchizovat děje; nikoli z hlediska obsahové závažnosti, ale z hlediska dílčího komunikativního cíle mluvčího. Z toho vyplývá, že děj, který je z hlediska komunikativního záměru mluvčího druhotný, vyjadřuje se přechodníkem. Proto se primárnost a sekundárnost dějů může podle záměrů autora proměňovat: Poděkovala, sklánějíc hlavu. Sklonila hlavu, děkujíc. Významový odstín vztahu děje vyjádřeného přechodníkem a děje vyjádřeného VF se explicitně nevyjadřuje. Teprve na základě kontextu a možnosti transformace vedlejší větou můžeme většinou určit, jaké jsou skutečné významové vztahy mezi ději. Převládá kladná průvodní okolnost bez další specifikace, dále jde o zápornou průvodní okolnost (transformováno větami s aniž), adverzativní vztah, obecnější pojmenování děje vyjádřeného VF, časovou okolnost, příčinu, důvod, účel, podmínku, přípustku, vlastní způsob, prostředek.

Sémantický vztah není možno určit vždy jednoznačně. Např. následující konstrukci bychom mohli transformovat třemi způsoby: Každá z těchto složek práce představuje spojnici dvou specifických forem podmínek společenského života, měníc tyto podmínky ve specifické užitné hodnoty — protože mění (tím, že mění) a (při tom) mění. Vztah dějů také neodpovídá plně ani souřadnému, ani podřadnému souvětí. V souřadném souvětí je sepětí dějů menší a děje jsou chápány jako rovnocenné, v podřadném souvětí je zvýrazněna syntaktická subordinace a zároveň jistý sémantický vztah. Náhrada přechodníkové konstrukce větou není tedy vždy adekvátní. Vyjadřuje-li se prostá průvodní okolnost, pak se vztah přibližuje spojení koordinačnímu, ale jak autor náležitě uvádí, o koordinaci tu nejde. Oba děje nejsou plně rovnocenné. Přiblížení se koordinaci signalizují transformace se spojovacími výrazy a, a při tom, a potom, přitom. Přechodníkové konstrukce jsou tedy jednak prostředkem hierarchizace dějů, jednak prostředkem komplexní kondenzace, „zkracování vět“.

V kapitole týkající se stylistického rozboru přechodníkových konstrukcí se dokládá — i pomocí frekvenčních rozborů — trvalý ústup všech přechodníkových konstrukcí po celé údobí. Ústup ovšem neprobíhá stejnou měrou u všech typů a ve všech stylech. Z Dvořákovy analýzy jednoznačně vyplývá, že tvary přechodníku „současného“ jsou živější. Původních tvarů přechodníku „předčasného“ sloves, jejichž kmen je zakončen na souhlásku, se neužívá dnes vůbec. Snad tu působila i nežádoucí homonymie přechodníkových tvarů maskulina s minulým časem v obecné češtině: zved, zdvih, přines, přived. U 2. slovesné třídy pronikly však novotvary typu přitisknuv, zdvihnuv. Bez problémů je tvoření přechodníků od sloves, jejichž minulý kmen je zakončen na samohlásku (zvoliv, vstoupiv, shledav).

[49]Přechodník je knižní jazykový prostředek. Z toho vyplývá, že v řeči mluvené se s ním setkáváme jen ojediněle, zpravidla při záměrném ozvláštnění řeči, např. při záměrné knižnosti nebo žertovném tónu. V jednotlivých stylech je jeho užívání různé. Nejvíce je doložen v beletrii, a to v historické próze, někdy se ho však užívá i v próze týkající se minulosti nepříliš vzdálené. Od nejstarších dob se především vyskytoval v dynamických postupech epických, méně ve statických pasážích. Mezi autory jsou rozdíly; svůj význam tu má i regionální původ, protože v některých dialektech není přechodník zcela neobvyklý, i když dnes třeba v adverbializované podobě. Poměrně značný je ústup přechodníků v odborné literatuře; mezi autory jsou však také velké rozdíly.

Velký ústup přechodníků zaznamenal autor ve sféře publicistické, neboť jazyk novin se v některých útvarech přibližuje hovorovému jazyku. Malou frekvenci přechodníků v publicistických textech dokládá i publikace Kvantitativní charakteristiky současné české publicistiky (1982). V kapitole o frekvenci morfologických kategorií slovesa od M. Ludvíkové (1982, s. 29, 36) bylo z 25 168 zkoumaných tvarů pouze 13 přechodníků. Byla to většinou ustálená „klišé“ s větně uvozující funkcí typu plníce usnesení, používaje této příležitosti apod. Nepoměr mezi celkovým počtem slovesných tvarů a přechodníků by ještě vzrostl, kdybychom přihlédli k adjektivům a substantivům dějovým: ve snaze snažíce se apod. Jedním z důvodů většího ústupu přechodníků v publicistických textech je, že v novinových zprávách je častý slohový postup informativní, charakterizovaný krátkými souvětími se souřadným spojením vět (I. Nebeská, 1982, s. 58).

Zajímavá a podnětná je poslední kapitola knihy týkající se ustrnulých přechodníků. Tyto tvary se vyznačují tím, že u nich není náležitá shoda v rodě a v čísle s podmětem věty: nemusí být ani stejnopodmětost. Užitečný je i Dvořákův rozbor těchto tvarů po stránce sémantické: mají význam vymezovací (nehledě), limitativní (vyjadřují počáteční a koncovou hranici: počínaje/íc, konče/íc), zahrnující (v to počítaje), výjimkově omezovací aj. Může u nich dojít k posunutí významu, k úplné změně (takřka), k ztrátě schopnosti rozvíjení závislými členy. Autor konstatuje, že slovesný význam byl u některých přechodníků oslaben; proto přecházejí nebo přešly k jiným slovním druhům: příslovcím (kleče, vkleče), předložkám (vyjma), částečně i k spojkám, avšak tento proces nebyl v úplnosti dokončen (nehledě, nemluvě). V některých případech není možné tvar zařadit jednoznačně k jednomu slovnímu druhu. Ke kodifikaci ustrnulých přechodníků docházelo postupně.

Je třeba si uvědomit, že tyto — většinou adverbializované — přechodníky nepřispívají k tomu, aby se zvýšila jistota uživatelů při tvoření přechodníků neadverbializovaných. Protože tvary jako nemluvě o, nehledě na, takříkajíc apod. nemusí mít shodu v rodě a čísle s podmětem, užívá se různých tvarů přechodníků i tam, kde by shoda v rodě a čísle měla být. Domnívám se, že na překážku většímu užívání přechodníků není ani požadovaná stejnopodmětost, ani nezřetelné vyjadřování sémantických vztahů, ale velká nejistota v tvoření tvarů shodných v rodě a čísle s podmětem a homonymie některých tvarů s indikativem prézentu (kupuje kupuje; maže maže). Přestože je přechodník tvar knižní, může být někdy pro ozvláštnění řeči (např. pro oficiální nebo ironický tón) i prostředkem vítaným. — Homonymie současných přechodníků s indikativem prézentu vadí jen v některých případech, tak např. tehdy, je-li VF v 3. os. mask. prézentu. Je-li však např. VF v minulém čase, homonymie nevadí: řekl mužíček, ukazuje svůj chrup co nejpotěšeněji … Stejně nevadí, není-li VF ve 3. osobě: Jak vykládám (zdůrazňuji), navazuje na jiné badatele. Jak může být homonymie tvarová na překážku, dokazuje následující — chybně utvořený — tvar v příkladu z tisku: Jistý kardiochirurg ordinuje svým pacientům dávky vytrvalého běhu, při zoufalých protestech nepovoluje, zdůrazňujíc sugestivně, že … (správně by mělo být nepovoluje, zdůrazňuje).

[50]Tvoření tvarů na -íc (předpisovaných pro ženský rod) by nemělo být, podle mého soudu, ani ve škole žádným problémem; mohlo by se totiž vycházet z adjektiv slovesných: nesoucí, volající, hledící, tisknoucí, prosící, kupující. Tvoření těchto adjektiv nepředstavuje pro uživatele žádné úskalí. Tvary na -íc mají i oporu ve slovenštině. Uživatelé většinou neumějí tvořit tvar pro maskulinum a rovněž nerozlišují singulár a plurál. Přechodníky předčasné jsou asi odsouzeny k dřívějšímu zániku; při jejich tvoření není ani opora v adjektivech; tvarů zvolivší, shledavší apod. se užívá jen málo.

Autor uvádí, že se stále méně lidí učí užívat přechodníků četbou: jejich frekvence v literatuře se totiž neustále snižuje. Vliv cizích jazyků s větším výskytem přechodníků by se musil patrně prokázat jen v souladu s vývojovými tendencemi. Protože dnes přistupují překladatelé k překladům citlivě, neužívají přechodníků ve shodě s originálem, ale povětšinou se jim vyhýbají. I když tedy přechodníky neustále ustupují (jak autor konstatuje na s. 98), souhlasila bych s M. Sedláčkem (1969), že přechodník je prostředek „málo běžný, ale (ještě - E. M.) nikoli zanikající“. To platí především pro přechodník současný (tvar ženského rodu).

Naše recenze Dvořákovy knihy nemůže v žádném případě nahradit její četbu. Pro autora je příznačné, že se nespokojoval s neověřenými tvrzeními, ale do nejmenších detailů svá tvrzení pečlivě ověřoval a jednotlivé jevy dále analyzoval i po stránce sémantické. Dvořákovu jemnou analýzu doporučujeme každému, kdo se hlouběji zajímá o vývojové tendence v češtině. Je velká škoda, že se dalších prací z autorova pera již nedočkáme.

 

LITERATURA

 

BĚLIČOVÁ-KŘÍŽKOVÁ, H.: Syntaktická charakteristika přechodníkových konstrukcí v ruštině. Bulletin ÚRJL 13. Praha 1969, s. 115n.

HAUSENBLAS, K.: K terminologii slovesných tvarů a významů v současné češtině. In: Miscellanea linguistica. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Ostrava 1971, s. 99n.

KLIMEŠ, L.: O vývoji přechodníkových konstrukcí ve starší češtině. SaS, 33, 1972, s. 66n.

LUDVÍKOVÁ, M.: Kvantitativní charakteristiky morfologických kategorií slovesa. In: Kvantitativní charakteristiky současné české publicistiky. Linguistica II. Ed. M. Těšitelová a kol. Praha 1982, s. 29—36.

MITTNER, E. J.: O správném užívání přestupníkův v české řeči. Praha 1874.

NEBESKÁ, I.: Kvantitativní charakteristiky souvětí. In: Kvantitativní charakteristiky současné české publicistiky. Linguistica II. Ed. M. Těšitelová a kol. Praha 1982, s. 55—71.

SEDLÁČEK, M.: Přechodníky v novinách. NŘ, 52, 1969, s. 320.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. 2. vyd. Praha 1966, s. 343n.

TRNKA, F.: O českém jazyku spisovném. Brno 1831.

VOROVKA, K.: Strážce jazyka. Slovníček gramaticko-fraseologický, jenž jest zároveň Brusem jazyka českého. Praha 1896.

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 1, pp. 46-50

Previous Zdeněk Hlavsa: K české práci o sémantice věty a pádu

Next Jan Petr: Ukrajinský sborník o marxistické metodologii v jazykovědě