Ukrajinský sborník o marxistické metodologii v jazykovědě

Jan Petr

[Discussion]

(pdf)

Украинский сборник о марксистской методологии в вязыкознании / An Ukrainian collection of papers on Marxist methodology in linguistics

Kolektiv osmi autorů, pracovníků Jazykovědného ústavu O. O. Potebni AV USSR v Kyjevě, předložil výsledky své práce v sborníku Marxisticko-leninská metodologie zkoumání lingvistických objektů (Marksysts’ko-lenins’ka metodolohija vyvčennja linhvistyčnych ob’jektiv, Kyjiv, Naukova dumka 1983, 175 s.). Ústav tak reagoval na usnesení XXVI. sjezdu KSSS, v němž se mj. ukládá komunistům, pracovníkům [51]na úseku společenských věd, provádět tvůrčí kritiku buržoazních a revizionistických koncepcí společenského rozvoje a dále prohlubovat marxistickou metodologii ve vědeckém výzkumu. Pro sovětskou jazykovědu vyplynul z tohoto stranického usnesení významný úkol: posoudit současné lingvistické teorie ve světovém měřítku z hlediska marxisticko-leninské metodologie, dále rozvíjet marxistický přístup při zkoumání jazyka, prohlubovat studium otázek filozofie a teorie jazyka, a to vše s ohledem na efektivní využití výsledků jazykovědy v praxi rozvinuté socialistické společnosti.

V souvislosti s rozvojem jazykovědy opřené o marxistický světový názor se v úvodu sborníku vytyčují tyto základní problémy výzkumu: podstata jazyka jako společenského jevu; dialektický vztah jazyka a myšlení; vztah jazyka a dějin vývoje společnosti; poznání podstaty základních lingvistických kategorií, v nichž se zobecňuje proces poznání; vztah obsahu a formy v jazyce; charakteristika obecných a zvláštních metod lingvistického výzkumu. Jistě bychom mohli rozšířit soubor těchto ideologicky významných problémů z hlediska výše zmíněných zásad, např. o některé další otázky sociolingvistické a psycholingvistické, avšak tím bychom jen programově opakovali to, co se již vícekráte uvádělo v odborné literatuře.

Sborník, kromě předmluvy (3—4), obsahuje tyto příspěvky: V. M. Rusanivs’kyj, Metodologické základy lingvistických výzkumů (5—17); M. M. Peščak, Vzájemné působení formy a obsahu v jazyce (17—58); V. L. Karpova, Klasifikace jazykových jednotek ve světle dialektickomaterialistické teorie poznání (59—93); A. M. Muchovec’kyj, Marxisticko-leninské metody poznání objektu (93—108); H. Ch. Ščerbatjuk, Formování systému vědeckých pojmů (108—117); V. V. Nimčuk, Terminologický systém jako výsledek poznatelnosti objektu (117—126); N. M. Solohub, Vzájemné působení metod a objektů výzkumu (126—139); S. Ja. Jermolenko, Lingvistické teorie a konkrétní metody výzkumu (139—174).

Když se autoři zamýšlejí nad dialektikou poznání jazyka (jako objektu poznání) z hlediska jeho struktury a fungování, uvádějí na několika místech sborníku, že se při jeho zkoumání musí uplatňovat více různých metod (mluví o mnohoaspektovém přístupu k jazyku jako objektu poznání) a ty se mohou opírat o různé teorie, které jsou spojeny marxistickou metodologií (139). Každá z metod osvětluje jinou stránku jazyka, jejich výběr a charakter je určen zkoumáním dialektického vztahu mezi subjektem a objektem poznání (některé z nich jako algebraickou, distributivní, opozitivní apod. vedle tradičních uvádí Stepanov, 1975, s. 106—239). Marxistická metodologie neodmítá žádnou metodu, pokud se jeví jako plodná při zkoumání objektu (8) a je s ní z hlediska filozofických východisek v souladu. Metodologie tvoří základ každé dílčí teorie a současně obecnou filozofickou teorii, která umožňuje dělat objektivní závěry o hodnověrnosti faktů získaných pomocí různých metod. Praktická hodnota vědy spočívá nejen ve vědeckém poznání jevů, ale také v možném vlivu na ně. Na tuto skutečnost poukázal Lenin v konspektu Hegelovy knihy Věda o logice.

Tyto filozofické otázky se s ohledem na jazykovědu podrobně probírají v stati V. M. Rusanivs’kého, dotýkají se jich také autoři ostatních příspěvků. Programově přitom vyznívá výklad V. M. Rusanivs’kého o východiscích jakékoliv lingvistické teorie, resp. o kritériích hodnocení konkrétních metod výzkumu (13). Podle něho je to uznání (1.) objektivní povahy jazyka jako jevu existujícího mimo člověka, mimo jeho vědomí, (2.) substanciálnosti jazyka, což se projevuje v nekonečných materiálně realizovaných řečových aktech, (3.) existence dialektických protikladů v každém zkoumaném jevu, z čehož vyplývá hodnocení každé užívané metody jako prostředku k odhalování dialektiky každého jevu a poznání příčin jeho proměnnosti, (4.) objektivní reálnosti jako vlastnosti jevu existujícího mimo naše vědomí i povahy vědecky poznaných faktů, (5.) systémového popisu jako předpokladu pro určení [52]popisovaných jevů a pro stanovení historicky proměnné povahy jejich vzájemných vztahů.

V. M. Rusanivs’kyj se také zamýšlí nad vztahem induktivní a deduktivní metody v procesu vědeckého poznání. Odmítá pokusy stavět obě metody do protikladu a poukazuje na to, že indukce a dedukce se uplatňuje v leninské triádě procesu poznání (14). Kriticky se staví k názoru, jako by bylo možné pomocí dedukce dělat určité závěry o jevu, aniž by se tento jev studoval. Poukazuje přitom na autory generativních mluvnic, kteří nenacházejí mezi kategoriemi jimi postulovanými žádnou, která by se nevyvozovala „z jediné objektivní danosti“, souboru řečových faktů. Také podle něho protiklad jazyk—řeč je pouze procedura rozdvojení téhož jevu proto, aby bylo možno důkladněji ho poznat. Je to možné jen ve sféře vědeckých abstrakcí (Kolšanskij, 1967, s. 38). Jazyk se projevuje jen v řečových aktech a může se poznávat pouze jejich analýzou.

Autor také poukazuje na metody příbuzných věd (např. sociologické, psychologické, fyzikální apod.), které se uplatňují při výzkumu jazyka. Zvláště se zamýšlí nad matematickými metodami, o nichž se v určité době soudilo, že jimi prováděná formalizace je výrazem objektivní vědecké analýzy. Avšak, jak uvádí V. M. Rusanivs’kyj, formalizace jazyka má své hranice (16), které jsou vymezeny vzájemným vztahem významového a formálního momentu v obsahu poznání. Odvolává se přitom na názor A. V. Loseva, podle něhož forma předmětu existuje pouze do toho momentu, pokud se nedotýkáme předmětu samého. Jakmile je předmět formalizován do konce, potom se celý mění na formu, a tehdy vzniká otázka, jak tedy vypadá forma celého neexistujícího předmětu (Obščeje jazykoznanije, 1973, s. 280). Na jiném místě se cituje O. S. Achmanovová (1967), která říká, že nezávisle na tom, jakou užijeme konkrétní metodu při výzkumu, základem jazykovědy jako vědy jsou sociální, psychické a intelektuální faktory.

Obdobnou problematikou, zaměřenou ovšem na metodu vědeckého poznání objektu (jevu) a zdůraznění povahy poznávací činnosti a přístupu k poznání (94), se zabývá příspěvek A. M. Muchovec’kého. Autor nejprve analyzuje význam slova metoda z hlediska hierarchie přístupu ke zkoumání objektu a uvádí, že metoda je uvědoměný způsob poznání, uskutečněný ve formě jistých principů, kategorií, teoretických zákonů poznávací činnosti (Sub’jekt, 1979, s. 166). Tuto formulaci autor upřesňuje v tom smyslu, že metodu poznání je možné označit jako subjektem uvědoměný způsob pojetí objektu v procesu poznávací činnosti (93). Metody poznání objektu jsou předmětem metodologie vědy, oblastí kompetence teorie poznání a jako celek filozofie. Tento vnitřní vztah metodologie vědy s gnozeologií a filozofií ji odlišuje od logiky vědeckého poznání jako vědy převážně o logické metodě vědeckého výzkumu.

Autor zdůrazňuje podřízenost konkrétních vědeckých metod obecné marxistické metodologii jako základu metod poznání objektu. Otázka metody má ontologický (v plánu teorie odrazu) a logicko-gnozeologický (prakticko-normativní) aspekt (Judin, 1978, s. 8). A. M. Muchovec’kyj se odvolává na výklad M. V. Mostepanenka (1972, s. 8—17), když analyzuje tři druhy poznání na základě tří kritérií — podle stupně objektivnosti, zobecnění a systematizace —, přičemž mu nejde tolik o sociálně historický rozvoj těchto druhů poznání, ale o určité hierarchické vztahy mezi nimi. Senzuální a racionální, empirické a teoretické, bezprostřední a zprostředkované poznání chápe jako korelující s uvedenými třemi druhy poznání jako jejich dodatečná označení (98). Odvolává se přitom na výsledky materialistické teorie poznání a na aktivní povahu subjektu ve vztahu subjektu a objektu (100).

Ve vztahu k znakovým systémům, které se zkoumají v lingvistice, logice, psychologii nebo sociologii, autor uvádí, že v lingvistice tyto systémy jsou charakterizovány jako různé předměty v závislosti na zkoumání jazyka. Vyplývá z toho zvláštní [53]problém syntézy různých předmětů pro vytvoření jediné teorie objektu. Přínosné je dále autorovo zkoumání obecně vědeckých filozofických kategorií jako analýza, syntéza, kvalitativní a kvantitativní analýza, abstrahování a konkretizování, systém, struktura, funkce, model, pravděpodobnost atd. pro obecnou jazykovědu. Zvláště poukazuje na to (s odvoláním na čs. jazykovědu třicátých let 20. stol.), že funkce a funkční přístup jako organické pokračování nebo doplnění systémového přístupu je velmi přínosné také pro současnou lingvistiku (103). Takový přístup má však také své hranice, a to v metajazykové rovině.

Ve formulaci předmětu zkoumání jazykovědy A. M. Muchovec’kyj zdůrazňuje, že je to jazyk jako objektivní, materiální a ideální realita (105), v jeho podstatných vztazích s ostatními jevy, jazyk jako substance. Stává se objektivní skutečností a tvůrčím vyjádřením aktivního odrážení objektivní reality v jazykových znakových elementech, přičemž způsob takového vyjádření se uskutečňuje jak ve vědomí určitého subjektu, tak také ve společenském vědomí určitého kolektivu. Odtud podle autora vyplývá pro jazykovědu také problém studia subjektivní (ideální) reality (Dubrovskij - Černosvitov, 1979, s. 57—58). Je to odraz a konkretizace chápání marxistické dialektiky bytí a vědomí.

Metodologická úloha marxismu-leninismu se projevuje v tom, že na základě určitých principů, kategorií a zákonů materialistické dialektiky ve vědeckém poznání se vytváří určitý systém pojmů, který zobecňuje empirické údaje a stává se základem pro rozvoj takových principů a hypotéz, které umožňují vybudovat vědeckou teorii. Současně s rozvojem vědeckého poznání je třeba prohloubit a realizovat metodologické základy, jaké poskytuje materialistická dialektika, její vzájemné vztahy s příbuznými vědeckými obory a jejich konkrétními metodami. Tento úkol plní současná marxisticko-leninská metodologie vědeckého poznání (metodologie vědy se stává samostatnou vědeckou disciplínou, Judin, 1978, s. 96—97), v němž je možné rozlišovat určité roviny, např. filozofickou, obecně vědeckou, regionální a konkrétně vědeckou (106; srov. Semenjuk, 1978, s. 161).

Na obě předcházející stati tematicky navazuje studie N. M. Solohuba o vzájemném působení metod a objektů výzkumu. Autor právem uvádí, že zájem o metody a přístupy k vědecké analýze je vyvolán bouřlivým rozvojem vědy a techniky. Důležitým se přitom stává nejen výsledek, ale také nejracionálnější postupy, jimiž se těchto výsledků dosahuje. V současné době, kdy vznikají nová vědní odvětví, je aktuální a také možné přenášet metodiku vědecké analýzy z jedné vědní disciplíny do druhé. Zdůrazňuje, že dialektickomaterialistický přístup zabezpečuje jednotu všech věd, tvoří jejich obecný metodologický základ. Ve vztahu k metodám jednotlivých věd uvádí N. M. Solohub tyto rysy: (1.) dialektickomaterialistická metoda slouží jako základ metod konkrétních věd; (2.) dialektická metoda prostupuje dílčí vědecké metody prostřednictvím logických základů vědeckého výzkumu; (3.) dialektická metoda odhaluje obecné tendence rozvoje a změny jevů skutečnosti a dílčí vědecké metody umožňují odhalit detailní struktury předmětů a jevů skutečnosti; (4.) dialektická metoda dává abstraktní principy, dílčí metody je konkretizují; (5.) dialektická metoda se zdokonaluje v důsledku zobecňování dílčích vědeckých metod; (6.) filozofická metoda vstupuje do vědecké metody a funguje v rámci dílčích vědeckých metod (127). Tyto formulace přímo vedou k závěru, že dialektická metoda v konkrétních vědách nezaměňuje specifické dílčí metody poznání.

Autor nesouhlasí s názory některých vědců, jako by dílčí metody byly samy o sobě neutrální, protože každá metoda vždy přímo nebo zprostředkovaně závisí na obecné filozofické teorii. Také v těchto případech, kdy vědec proklamuje svou nezávislost na filozofii, je možné v jeho pracích vždy vysledovat určitý filozofický přístup k objektům, které zkoumá (128). Ve všech vědách se uplatňují obecné vědecké metody. Jejich principy odrážejí obecnější stránky reality, a proto v širších hranicích regulují poznávací proces (129).

[54]Současně s rozvojem vědeckého poznání roste také počet metod, přičemž dílčí metody mohou překračovat rámec jednoho vědního oboru. V současné době se rozšířily zvláště matematické metody v různých vědách (130). Je to pochopitelné, protože matematika zkoumá kvantitativní a kvalitativní vztahy skutečnosti a tyto vztahy jsou vlastní všem předmětům a jevům. Přesto však tyto metody mají dosti zvláštní povahu, protože jsou vázány jen na jednu stránku reality. Uplatnění metody určité vědy v druhé se uskutečňuje tak, že jejich objekty se podřizují zákonům také druhé vědy. Tak např. historické metody se uplatňují v jazykovědě na tom základě, že objekty jazykovědného a historického výzkumu v té či oné míře obsahují sociální formy pohybu hmoty.

Autor zdůrazňuje, že aspekt výzkumu je způsobem poznání skutečnosti, pomáhá vydělit z ní základní stránky, jevy, objekty, aby je bylo možno podrobit speciálnímu studiu. Odhalení nových vlastností objektu odkrývá nové aspekty jeho zkoumání. Na základě těchto aspektů se vytvářejí různá odvětví vědy, v rámci jazykovědy např. fonetika, fonologie, lexikologie, syntax atd. Jsou to různé aspekty studia jednoho objektu a tím je jazyk. Metoda výzkumu vždy předvídá nějaký aspekt. Za idealistické označil autor stati ztotožňování aspektu a objektu výzkumu (131). O lingvistické teorii uvádí, že musí být především teorií svého objektu (134), přirozeného jazyka, tato teorie je podle svého principu předmětná, induktivní a empirická. O pracích lingvosémiotických, lingvomatematických apod. uvádí, že nepřispívají jen k rozvoji jazykovědy, ale jsou také empirickou bází pro vlastní sémiotické, matematické a gnozeologické teorie.

Upozorňuje na snahu představitelů strukturní lingvistiky změnit jazykovědu v exaktní vědu, což se projevilo snahou uplatňovat logicko-matematické metody výzkumu, zdůrazňováním logických a formálních aspektů poznání, převahou deduktivních metod výzkumu nad metodami induktivními, kterých se využívalo ve velkém rozsahu v tradiční jazykovědě. K tomu N. M. Solohub dodává, že uplatnění těchto metod nesmí spočívat v jejich mechanickém přenášení z matematiky a logiky na jazyk, ale ve zkoumání těch stránek jazyka, které nejefektivněji umožňují využít tyto metody, a ve vymezení jejich hranic poznání jazyka, neboť metody poznání objektu jsou určeny objektem samým. Přitom hlubší poznání objektu vytyčuje metody a vytváří metody nové, z nichž všechny měly a mají svou poznávací hodnotu. Podle autora (139) metoda je vždy systémem. V jazykovědě ji tvoří tyto tři komponenty: (1.) teorie metody; (2.) komplex vědeckovýzkumných přístupů, jejichž obsah se vyznačuje vědeckými, teoretickými základy metody; (3.) komplex technických přístupů a procedur (srov. Obščeje jazykoznanije, 1973, s. 260; Stepanov, 1975, s. 6).

S. Ja. Jermolenko ve svém příspěvku zkoumá vzájemný vztah teorie a metody v dějinách lingvistiky z hlediska marxistické filozofie. Úvodem poukazuje na to, že v jazykovědě jsou složky, v nichž se bezprostředně odrážejí světonázorová filozofická východiska (srov. také Panfilov, 1979), a k nim také patří teorie a metoda. Nestačí jen shromáždit empirický materiál, ale je třeba dále jej zkoumat a vykládat na základě marxistické metodologie společenských věd. V rozsáhlé retrospektivě a kritickém přehledu současných směrů v jazykovědě autor poukazuje na to, že je mnoho speciálních teorií, z nichž každá je spojena s určitou filozofií. Lingvistická teorie je logická forma, struktura, v níž se vyjadřuje naše poznání o určitém objektu. Zájem o teorii jazyka je patrný již od doby antiky (142). S. Ja. Jermolenko však soudí, že teprve v 19. stol. se vytvořila vyhraněná teorie jazyka a metoda jeho zkoumání, tedy podle jeho slov, lingvistika jako věda. Tehdy, zásluhou historicko-srovnávací metody se jazykověda oprostila od starších filozofických a historických pohledů na jazyk, vytvořila si své vlastní pojmosloví a vymezila si především předmět svého zkoumání, a co je důležité, odlišně od jazyka jako předmětu studia [55]filozofie jazyka a logiky. Tehdy se oddělila obecná (filozofická) a historickosrovnávací jazykověda. K vybudování obecné lingvistiky také významným způsobem přispěli ruští jazykovědci.

S odvoláním na publikaci Filosofskije problemy jazykoznanija na meždunarodnych naučnych kongressach i konferencijach 1970—1979 gg. (Moskva, INION 1981) autor upozorňuje na tři oblasti, v nichž se hledají nové teorie. Je to obecná metodologie lingvistického výzkumu, sémantické a pragmatické aspekty fungování jazyka. Promýšlí se také vymezení místa jazykovědy v systému věd, a to v souvislosti s jejím určením jako vědy sociálně humanitní, která má i blízké vztahy k přírodním vědám. Toto či jiné její určení má ovšem vliv na výběr teorie, na obsah a podstatu lingvistického výzkumu.

S. Ja. Jermolenko rozlišuje v jazykovědě metody obecné a dílčí. K obecným počítá metodu historickosrovnávací, deskriptivní spojenou s principy synchronních a diachronních popisů různých rovin jazyka, a metodu sémantických univerzálií. K dílčím metodám řadí metodu distributivní, metodu opozic, modelů, transformací apod. (159). Dílčí metody organizují určitým způsobem popis lingvistického materiálu, jeho prezentaci (to platí také o matematických metodách, 160), ale nemají bezprostřední vliv na změnu teorie, základních východisek pro zkoumání jevů. Uplatňuje se přitom vícekráte uváděná zásada, že mnohoaspektový přístup k jazyku jako objektu poznání vyžaduje aplikace různých metod, může se opírat o různé teorie, které jsou vzájemně spojeny marxisticko-leninskou metodologií (139).

Na základě analýzy vztahu teorie a metody v dějinách jazykovědy dochází autor k těmto závěrům (171—172): (1.) Jazyk je složitý objekt výzkumu, což neumožňuje formulovat jedinou obecnou teorii, která by osvětlovala povahu jazyka, jeho strukturní organizaci a zvláštnosti jeho fungování. Ani nelze tvrdit, že určité metodě patří priorita v procesu poznávání jazyka. (2.) V každé metodě se odráží celostní pojetí teorie, každá teorie, zvláště dílčí lingvistické, se tvoří jako systém poznatků na základě využití určité metody. V dějinách jazykovědy byla období, kdy vládly určité metodiky popisu lingvistických objektů, a období, kdy se vytvářely jim odpovídající teorie. (3.) Obecné teorie jazyka vycházejí z aspektů filozofického problému jazyk — myšlení — skutečnost, dílčí lingvistické metody vycházejí z výkladu podstaty různých jazykových jednotek, z osvětlení vzájemného vztahu jejich formy a funkcí, významu v jazyce. (4.) Výkladové možnosti každé metody pro adekvátní popis určitých jazykových jednotek nejsou stejné. Např. při výzkumu zvukové nebo mluvnické roviny se využívá vlastního systému pojmů, termínů, využívají se specifické metody a metodiky operací výzkumu.

Všechny dílčí teorie musí vycházet z jedné obecné teorie (a to jsou filozofické problémy jazykovědy) a metodologických základů jazykovědy (Rusanivs’kyj, 1980). Pro ni je rozhodující uznávání objektivní povahy jazyka, neoddělitelnosti jeho rozvoje od rozvoje společnosti a jeho znakovosti. Pravdivost teorie se projevuje v její objektivnosti (Panfilov, 1977, s. 11).

K těmto studiím se řadí čtyři další, v nichž se pojednává o neméně významných otázkách marxistické jazykovědy. M. M. Peščak se soustředil na zkoumání vzájemného působení formy a obsahu v jazyce a na analýzu teorie jazykového znaku. Všímá si také dynamiky vztahu (21) obsahu a formy a nerovnoměrného vývoje obou složek ve vývoji jazyka. Podle něho výklad o nemotivovanosti formy a obsahu znaku není dosud uspokojivě vyřešen (29). Jazykový znak chápe jako bilaterální opozici, v níž se vyčleňuje forma a obsah. Slouží jako prostředek k označení jednotek jazykové kategorie-pojmu, jímž jako výsledkem rozumové činnosti se vyjadřují jevy poznané lidským kolektivem, jakosti, procesy objektivního světa. V takovém kontextu jazykový znak se v zásadě redukuje na slovo, v němž mluvnická sémantika vystupuje jako forma lexikálního významu. Materiální vyjádření jazykového znaku je prostředkem spojení jeho formy a obsahu.

[56]V. L. Karpovová se zaměřila na klasifikaci jazykových jednotek ve světle dialektickomaterialistické teorie poznání. Analyzuje také jazykový znak, kloní se k jeho asymetrickému chápání, a to s ohledem na nerovnoměrný vývoj jeho materiální a ideální složky (67). Upozorňuje i na rozšířený názor, že plným jazykovým znakem není slovo, ale sdělení, které se vzájemně spojuje s konkrétně vytvořenou situací a formuje se jako věta. Slovo se v tomto případě pojímá jako neúplný, dílčí znak, který se aktualizuje jen v rámci plného znaku, věty (79). Jazyk ovšem nechápe jen jako systém znaků, uzavřený v sobě a soběstačný. Prostřednictvím jeho společenských funkcí má na něj vliv společnost (90). Avšak koncepce jazyka jako znakového systému za předpokladu dialektickomaterialistického pojímání podstaty a povahy jazykových jednotek a jejich specifiky v závislosti na sémiologických funkcích, které vykonávají, příznivě ovlivňuje vytvoření vědeckých poznatků, které v současné etapě rozvoje našich poznatků nejvíce adekvátně odrážejí principiální významné vlastnosti jazyka.

Stať H. Ch. Ščerbatjuka je věnována vytváření systému vědeckých pojmů v závislosti na stálém rozvoji lidského poznání skutečnosti. Zdůrazňuje přitom, že stupně procesu od prosté abstrakce k zevšeobecňující činnosti nereprezentují zvláštní typy lidského myšlení, ale jsou to kvantitativní formy uvědomění si skutečnosti. Jinak řečeno, tyto stupně myšlení se liší hloubkou obsahu pojmů (Janovská, 1972, s. 41). Tyto poznatky autor dokládá analýzou kategorie čísla a procesem vyčleňování číslovek jako slovního druhu z třídy jmen. Zamýšlí se také nad vztahem vědeckých pojmů a termínů a nad jejich specifičností.

Tematicky na tuto stať navazuje konkrétně filologicky zaměřená studie V. V. Nimčuka o terminologickém systému jako výsledku poznatelnosti objektu. Zdůrazňuje velkou péči sovětských jazykovědců o rozvoj terminologie již po VŘSR, obdobně tomu je po 2. svět. válce, kdy o této významné, společensky prospěšné problematice vyšlo několik teoretických studií. Zvláštní pozornost autor věnuje vývoji ukrajinské mluvnické terminologie od 16. stol., a to z hlediska motivace nově vznikajících termínů. Dochází přitom k závěru, že v dějinách terminologického systému se zpočátku poznávají různé stránky objektu a potom objekt jako celek. Terminologické jednotky postupně ztrácejí etymologickou motivaci a do popředí se dostává poznání vědeckého pojmu, jeho obsah se modifikuje a rozšiřuje současně s poznávacími úspěchy lidstva.

 

Závěrem. Z uvedeného ukrajinského sborníku jsme vybrali ty hlavní poznatky, které mají vztah k aktuálním otázkám současného rozvoje obecné jazykovědy v ČSSR a mohou být prospěšné jako podněty (popř. východiska) pro naše soustavné úsilí o prohloubení tří základních složek marxistické jazykovědy (Petr, 1981). Tyto podnětné myšlenky jsme se v našem referátu snažili zasadit do širších souvislostí a zaujmout k nim také náš postoj. Jak se v sborníku uvádí, významným rysem současné vědy (a tedy i jazykovědy) se stává úsilí vědců nespokojovat se jen s existujícími teoriemi, metodami nebo hypotézami, ale začleňovat do nich své požadavky a prostřednictvím situací hodnocení a změny vědeckého paradigmatu měnit situaci výběru teorií a metod (107; Gipoteza, 1980, s. 11—12).

Celkově hodnotíme sborník jako vskutku velmi přínosný a prospěšný, ucelený a obsahově vyrovnaný. Výklady jednotlivých autorů jsou tvůrčí a samostatné, vycházejí z rozsáhlé sovětské odborné literatury předmětu. Škoda, že se také nepřihlédlo k pracím autorů z bratrských socialistických zemí, např. z ČSSR, kteří se již po řadu let zabývají obdobnou tematikou. Názorně by to ukázalo jejich společné tvůrčí úsilí o důkladné zpracování dialektickomaterialistické koncepce jazyka a obecné jazykovědy. Sborník jako celek poskytuje možnost dalšího promýšlení a prohlubování problematiky, která se v posledních desítiletích dostává do středu pozornosti marxistický orientovaných jazykovědců.

 

[57]LITERATURA

 

ACHMANOVA, O. S.: Lingvistika i kvantitativnyj podchod. In: Problemy jazykoznanija, 1967, s. 5—10.

DUBROVSKIJ, D. I. - ČERNOSVITOV, Je. V.: K analizu struktury sub’jektivnoj real’nosti (cennostno-smyslovoj aspekt). Voprosy filosofii, 1979, č. 3, s. 57—69.

GIPOTEZA V SOVREMENNOJ LINGVISTIKE. Moskva 1980. (Dále: Gipoteza.)

JANOVSKAJA, A. A.: Metodologičeskije problemy nauki. Moskva 1972.

JUDIN, E. G.: Sistemnyj podchod i princip dejatel’nosti. Moskva 1978.

KOLŠANSKIJ, G. V.: K voprosu ob opredelenii osnovnych ponjatij nauki o jazyke. In: Problemy jazykoznanija … 1967, s. 37—41.

MOSTEPANENKO, M. V.: Filosofija i metody naučnogo poznanija. Leningrad 1972.

OBŠČEJE JAZYKOZNANIJE. METODY LINGVISTIČESKICH ISSLEDOVANIJ. Moskva 1973. (Dále: Obščeje jazykoznanije.)

PANFILOV, V. Z.: Filosofskije problemy jazykoznanija. Gnoseologičeskije aspekty. Moskva 1977.

PANFILOV. V Z.: Marksizm-leninizm kak filosofskaja osnova jazykoznanija. VJaz, 1979, č. 4, s. 3—18.

PETR, J.: K pojetí marxistické jazykovědy. SaS, 42, 1981, s. 84—90.

PROBLEMY JAZYKOZNANIJA. Doklady i soobščenija sovetskich učenych na X Meždunarodnom kongresse lingvistov. Moskva 1967.

RUSANIVS’KYJ, V. M.: Marksysts’ko-lenins’ka metodolohija vyvčennja linhvistyčnych ob’jektiv. Movoznavstvo, 1980, č. 6, s. 3—11.

SEMENJUK, E. P.: Obščenaučnyje kategorii i podchody k poznaniju. L’vov 1978.

STEPANOV, Ju. S.: Metody i principy sovremennoj lingvistiki. Moskva 1975.

SUB’JEKT I OB’JEKT KAK FILOSOFSKAJA PROBLEMA. Otv. red. M. A. Parnjuk. Kijev 1979.

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 1, pp. 50-57

Previous Eva Macháčková: Kniha o přechodníkových konstrukcích v češtině

Next Marie Těšitelová: Nad frekvenčním slovníkem ukrajinštiny