dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Úloha rázu a jeho ekvivalentů při signalizování předělu

Simeon Romportl

[Articles]

(pdf)

Роль гортанного взрыва и его эквивалентов при сигнализовании раздела / The role of glottal stop and of its equivalents in signalling the boundary

Fonologická stránka ani fonetická povaha rázu, hiátu i ostatních prostředků, které ráz buď suplují, nebo s ním kontrastují, nejsou ještě prozkoumány do té míry, abychom si o uvedených prostředcích mohli utvořit představu dostatečně komplexní. Východiskem pro jakékoli snahy tohoto druhu stále zůstává klasická studie Mathesiusova (1947), která je potenciálním integrujícím jádrem nauky o delimitativních signálech současné češtiny. Aby se však této koncepci dostalo potřebné infrastruktury, bude žádoucí do ní pojmout poznatky o jednotkách, které se delimitují, dále o jednotkách bezprostředně nižších i bezprostředně vyšších a spolu s tím také dostatečně podrobné poznatky o materiálové povaze delimitativních signálů samých.

Při posuzování vytčeného problému budeme tedy přihlížet k teorii slova, morfému a syntagmatu a dále slabiky, taktu a kóla, ale také k nejnovějším (a pro nás nejadekvátnějším) představám o akusticko-artikulační povaze hiátu, hiátového [j], rázu, jakož i změn ve znělosti souhlásek. Při posuzování taktu, slabiky a kóla se přidržíme tradičního pojetí hálovského (Hála, 1962, 1975; Romportl, 1981), avšak pokud jde o posouzení akusticko-artikulačních kvalit hraničních signálů samých, budeme muset zvažovat i poznatky nejnovější a reagovat na názory současné, mnohdy i protikladné. Svůj předmět pak chceme nazírat nejen v perspektivě synchronní, nýbrž i v jeho genezi — se zvláštním důrazem na dynamiku současného stavu. Tato otázka zahrnuje i aspekty areální a sociolingvistické.

Ať mají ty či ony hraniční signály jakoukoli fonetickou tvářnost, v poslední instanci jsou to způsoby spojení dvou hlásek. Vzhledem k této skutečnosti, jakož i k řetězovému charakteru parole řadí se hraniční signály mezi nejnespornější univerzálie. Nicméně univerzální nejsou konkrétní způsoby jejich realizace. Hiát, hiátové souhlásky nebo ráz, náhradní asimilace nebo specifická asimilace sandhiová se mohou v různých idiomech buď navzájem vylučovat, nebo doplňovat, popř. zastupovat, přičemž zvláště poslední způsob připouští velmi mnoho modifikací. Různými způsoby realizace hraničních signálů se dokonce může vnitřně diferencovat jinak homogenní jazykový areál, jak jsme toho svědky u českého a moravského typu výslovnosti češtiny hovorové a částečně i spisovné. Ba dokonce se setkáváme s tím, že určitá diferenciace uvedeného druhu má obdoby ve dvou sousedících jazycích. Tak můžeme srovnávat výslovnost severoněmeckou s jihoněmeckou a rakouskou na straně jedné a výslovnost českou s výslovností moravskou na straně druhé (ačli dokonce nejde o pokračování jedné a téže izoglosy přes hranice obou jazykových areálů — nutno zde uvážit i možnost pozdějšího posunutí této hypotetické izoglosy jen v rozsahu areálu českého nebo německého).

S delimitativní funkcí sandhiových asimilací i s územní diferencovaností způsobů jejich realizace se setkáváme i v jiných jazykových areálech, např. u mnoha jazyků abchazsko-adyžských (Lomtatidze, 1975). Způsob fungování hraničních signálů je ovšem do značné míry determinován morfologickým typem jazyka.[1]

[105]Neschopnost českého mluvčího uvědomovat si ráz pramení z toho, že v našem typu jazykového vzdělání dominuje ve vědomí uživatelů jazyka fonematická funkce hlásek a stranou jsou ponechány takřka všechny ostatní funkce hlásek i jiných zvukových útvarů, ať už jde o funkce fonologické nebo nefonologické. Tento aspekt je také zakotven v principu české grafiky. Tak zůstávají mimo sféru naší uvědomělé pozornosti rovněž ty funkce hlásek, které jsou dány jejich uplatněním při výstavbě slabiky. Ráz pak zůstává neuvědomen proto, že funkci fonematickou postrádá (jako jediná hláska v češtině). Jeho přítomnost (a tím i funkci) v slabice však postřehnou předškolní děti, které ještě nebyly ovlivněny grafikou ani jazykovou teorií.

Z pomíjení rázu na začátku výrazů, jejichž grafická podoba začíná samohláskovým písmenem, vyplývá i mylné typologické zařazování první slabiky takových výrazů jako slabiky bez levého okraje. Ve skutečnosti totiž takové slabiky levý okraj mají, neboť je v nich před samohláskami ráz a ten v slabice funguje jako souhláska.

Úloha rázu při výstavbě slabiky je obecně vzato úlohou při výstavbě autonomní struktury výrazu a spadá do sféry čistě fonetické. Hláska jakožto jednotka unilaterální se zde zúčastňuje výstavby jednotky vyššího řádu, slabiky, která je rovněž jednotkou unilaterální. Ráz má však ještě jednu funkci, totiž funkci delimitativní. Rovněž tato funkce mu propůjčuje postavení hlásky ve spisovné češtině zcela ojedinělé — v češtině obecné se mu pak jen částečně podobá protetické v. Funkce ohraničovací, jakožto funkce fonologická, činí ráz integrální součástí celého znaku — tedy jednotky bilaterální. Povšimněme si nyní, jaké znakové jednotky — pokud je jejich prvním fonémem samohláska — musí nebo mohou začínat rázem, a pokusme se podle toho charakterizovat rozsah funkčního využití rázu.

Ve výrazech jako otec, Ivan, ulice, o příteli, okrouhlý, otcovrah se vyskytuje ráz na začátku slov a je „povinný“. Ve výrazech za oknem, z okna, zaoblit, zohavit, zúrodnit, zaokrouhlit, samoúčelný, poraď už, přestaňte už atd. se ráz může vyskytovat dílem na začátku slov, dílem „uvnitř“ slov na začátku morfémů a je „nepovinný“. (Je-li před nepovinným rázem samohláska, vznikne v případě jeho nepoužití hiát, srov. za oknem, zaoblit, zaokrouhlit, samoúčelný, přestaňte už apod.) S rozdílem mezi obligátností a fakultativností rázu je spojen také rozdíl v rozsahu jeho funkce: ráz obligátní signalizuje nejen začátek slova, ale rovněž začátek taktu, srov. ulice, o příteli, okrouhlý, otcovrah, ráz fakultativní pak toliko začátek slova uvnitř taktu, srov. za oknem, z okna, poraď už, poraďte už, popř. jen začátek morfému (v každém případě však začátek jednotky znakové) uvnitř taktu, srov. zaoblit, zohavit, zúrodnit, zaokrouhlit, samoúčelný. (Sem by vlastně měly patřit také výrazy po předložce, protože se předložka chová k následujícímu výrazu stejně jako předpona.) Má tedy obligátní ráz dvojí funkci: fonologickou, protože signalizuje začátek slova; fonetickou, protože signalizuje zároveň začátek taktu; takt je pouze jednotkou autonomní struktury výrazu. Fakultativní ráz má naproti tomu toliko funkci fonologickou — signalizuje pouze začátek morfému, popř. slova (vždy jen uvnitř taktu).

Je pochopitelné, že na začátku taktu může rázem začínat jen takový morfém, kterým zároveň začíná slovo, srov. ulice, o příteli, okrouhlý, otcovrah. Uvnitř taktu se však, jak jsme právě ukázali, setkáváme s (fakultativním) rázem i na začátku některých morfémů, kterými slovo nezačíná, srov. zaoblit, zohavit, zúrodnit, zaokrouhlit, samoúčelný a vlastně také za oknem, z okna (viz pozn. v předešlém odstavci). Mohlo by se tedy zdát, že ráz není univerzálním prostředkem pro signalizování [106]začátku slov, nýbrž morfémů, pokud ovšem začínají samohláskou. S tím je však v rozporu chování morfémů příponových a koncovkových, které rázem nikdy nezačínají, srov. vakuový, idea, popř. také magnéziový, Anglie, egoista apod.

U substantiv, adjektiv, sloves a příslovcí, popř. u výrazů od nich odvozených může tedy začínat rázem jen morfém kořenový nebo předponový, srov. otec, ucelený, učit, asi a dále např. samouk, zaokrouhlení, po ulici, o úschově, zauralský, zaopatřený, vyobcovat, neodradit, neobyčejně (kromě toho mohou rázem začínat také různá slova příklonného charakteru, např. nemluvte už, ty jsi ale), tzn. jen takový morfém, který se zbývající částí slova buď tvoří, nebo by aspoň mohl tvořit morfologicky korektní podobu slova, resp. možné slovotvorné struktury, srov. vyobrazení obrazení. Z tohoto pravidla se poněkud vymykají příponové znedokonavující odvozeniny od dokonavých sloves předponových. Zde by bylo nutno sloveso nejprve uvést do podoby dokonavé a teprve potom by bylo možno od něho oddělit předponu (Komárek, 1971), např. sloveso přeorganizovávat musíme nejprve uvést do dokonavé podoby přeorganizovat a teprve potom je můžeme zbavit předpony, srov. organizovat. Fonetické vlastnosti rozhraní mezi koncem předpony a začátkem zbývající části slova se tím však ani u nedokonavého slovesa nemění — i zde se můžeme setkat s fakultativním rázem, začíná-li následující část slova samohláskou.

Při posuzování těchto skutečností poněkud mate okolnost, že se s distribucí rázu povinného, rázu fakultativního a povinné absence rázu nekryje distribuce funkčních substitutů rázu. Jde především (ale nikoli toliko) o hiát, který přirozeně vznikne vypuštěním rázu v pozici po samohlásce. S ním pak má volnou distribuci ráz fakultativní. V pečlivé řeči ráz pochopitelně není zaměnitelný hiátem na hranici taktů.[2] S hiátem se naopak setkáváme i na rozhraní morfémů, z nichž druhý je příponou nebo koncovkou, srov. kontinuální, tabuový, vakuový, ideový, idea, stoa, kakao. V těchto pozicích nelze zase hiát zaměnit rázem. Přitom je příznačné, že v tomto směru není žádný rozdíl mezi distributivními vlastnostmi hiátu v pozicích právě uvedených na jedné straně a v pozicích vnitromorfémových na straně druhé, srov. aero, aul, poeta apod. K tomu přistupuje ještě další vlastnost, kterou sdílejí hiáty při příponových a koncových morfémech s hiáty vnitromorfémovými, že se totiž neudrží v takových samohláskových dvojicích, v nichž aspoň jedna ze samohlásek je [i] nebo [í], srov. koloniální, hiát, Anglie, unie, magnézium, jezuita, stoik apod. Hiát se zde odstraňuje vsunutím hiátového [j]. Hiát, který supluje ráz, naproti tomu hiátové [j] nepřipouští a drží se ve všech samohláskových kombinacích, pokud ovšem není odstraňován (fakultativně!) rázem, srov. do Itálie, polyamid, praindoevropský, zainteresovat, jdi už apod. Na základě toho můžeme rozlišovat mezimorfémové předěly trojího řádu: (1.) Předěl 1. řádu je co do fonetických vlastností totožný s vnitromorfémovým spojením hlásek. Hiát se v něm udržuje pouze v kořenech cizích slov jen na předělu cizího kořene (popř. základu) a sufixu nebo koncovky, a to jen pokud není aspoň jednou z obou samohlásek [i], resp. [í] (jinak se odstraňuje hiátovým [j], které se u cizích slov nerealizuje v grafice). Rázem se hiát ani na předělu 1. řádu, ani uvnitř morfémů nahrazovat nedá. — (2.) Předěl 2. řádu odděluje uvnitř taktu slovo začínající předponou a slovo začínající kořenem od jeho části předcházející (ne-úplný, samo-účelný), jakož i příklonku od předcházejícího slova. Začíná-li část po předělu samohláskou, může být předěl 2. řádu označován rázem; končí-li přitom samohláskou také část před předělem 2. řádu, může být ponecháno spojení hiátové, které pak plní stejnou funkci jako ráz (a je jedinou možnou alternativou rázu). Ráz a hiát jsou volně zaměnitelné. Složení samohláskových dvojic nemá vliv na výskyt hiátu, tzn. že se hiát vyskytuje i v samohláskových dvojicích obsahujících [i], [í]; hiátového [j] se na předělu 2. stupně nepoužívá. — (3.) Předěl [107]3. řádu signalizuje začátek slova koincidující se začátkem taktu. Začíná-li takové slovo samohláskou, je zde ráz povinný. Přes různý způsob využívání obou prostředků v uvedených třech typech předělů je patrna invariantnost těchto předělů.

Na předělu 1. řádu a uvnitř morfémů se podmínky, za nichž odstraňujeme hiát, liší podle toho, zda jde o slova domácí, nebo o slova cizího původu, resp. o jejich odvozeniny. Ve výrazech domácích je v těchto pozicích přípustné pouze spojení j-ové, srov. hraje, kuje, kupuje, kryje, dělají, báje, zmije apod. Hiátové [j] zde pochází ještě z doby předhistorické (jeho genezi vyložil F. Trávníček, 1928) a bylo v průběhu historie již dávno fonologizováno. Důsledně se také označuje v grafice. Ve výrazech původu latinsko-řeckého však na předělu 1. řádu a uvnitř kořenů původní hiát respektujeme ve všech situacích, kdy ani jedna ze samohlásek vytvářejících hiátové spojení není [i], resp. [í], srov. uvedené již idea, vakuový, aero, poeta aj. Protože češtině je hiát mimo předěl 2. řádu cizí, stal se tak hiát na předělu 1. řádu a uvnitř morfémů ukazatelem cizosti, podobně jako se jím např. pro pozdější češtinu stalo [g] v poměru k [h], srov. bohatý : guma. Analogickou dubletu vytvářejí např. výrazy taje : aero. Je-li však aspoň jedna ze samohlásek [i] nebo [í], je hiátové [j] povinné, ale graficky se neoznačuje. Na tyto okolnosti upozorňoval již V. Mathesius (1947). (V latině a staré řečtině se hiát vyslovoval i zde, při přejímání do češtiny se však přece jen slovanské hiátové [j] prosadilo, patrně pro svou blízkost hlásce [i].)

Kdy jde ještě o cisté [j] hiátové a kdy už je takové [j] fonologizováno, bývá těžko určit. Skutečné [j] hiátové si uživatel jazyka neuvědomuje, ale uvědomování fonémů spadá do nejnižší vrstvy našeho jazykového povědomí, která už úzce hraničí se sférou, do níž spadají skutečnosti zcela automatizované, probíhající mimo vědomí. Proto budeme ve svém jazykovém povědomí jen těžko hledat kritérium, jež by nám pomohlo určit, ve kterých slovech cizího původu (psaných bez j) toto [j] cítíme a ve kterých nikoli. Autor sám si např. uvědomuje přítomnost [j] ve slovech ischias nebo stoik, nikoli však např. ve slovech trias, dialekt, dioda atd. V této otázce by se ovšem jednotliví rodilí uživatelé českého jazyka sotva navzájem shodli, protože tu hodně záleží na diferencujících činitelích, jako je frekvence toho či onoho výrazu v idiolektu toho či onoho uživatele jazyka, stupeň jazykové kultury a jazykového vzdělání jednotlivce, jeho znalost cizích jazyků, zvláště antických, věk a mnoho dalších faktorů. Tento výklad si také neklade za cíl

 

 

[108]jakékoli normativní stanovení stavu, nýbrž má pouze ukázat problematiku a všechny faktory, ke kterým je nutno přihlížet při posuzování jednotlivých případů.

 

Poznámka. Z technických důvodů není ráz v tomto příspěvku označován jednotně.

Podmínky pro realizaci rázu, hiátu a hiátového [j] si můžeme znázornit grafem, v němž uzly budou reprezentovat diagnostické dotazy a koncové symboly realizační charakteristiku vokalických dvojic. Diagnostické dotazy jsou tři: zda vokalickou dvojicí prochází předěl 2. řádu, nebo 1. řádu (1), zda se vokalická dvojice vyskytuje ve výrazu domácím, nebo cizím (2), zda vokalická dvojice obsahuje aspoň jednu z hlásek [i], [í] (3). Uvedené uspořádání (posloupnost) dotazů je optimální, neboť dovoluje vytvořit graf, ve kterém se žádný úsek neopakuje. Řazením dotazů a odpovědí na ně získáváme trojí větvení se čtyřmi koncovými symboly (srov. s. 107).

Zaměníme-li však v grafu pořadí prvních dvou dotazů, dosáhneme toho, že se celý systém rozštěpí na dva subsystémy, jež budou analogické, takže se v systému budou dublovat všechny dotazy kromě druhého.

 

 

Tento druhý, upravený graf usnadní vidět rozdíly mezi poměry v subsystému výrazů cizích, resp. odvozenin od nich na jedné straně a v subsystému výrazů domácích na straně druhé. Názornost se ještě zvýší, upravíme-li obsahy koncových symbolů do podoby synoptických tabulek:

 

DOMÁCÍ VÝRAZY

1. dotaz (+)

 

1. dotaz (—)

 

do Itálie, po asfaltu, po ulici, praindoevropský,

3. dotaz (—)

 

0

proamerický, samouk, staroindický,

 

 

 

velkouzenář, vyobcovat,

 

 

 

zainteresovaný, za Ivanem, za oceánem,

 

 

 

zaokrouhlit, zauralský

3. dotaz (+)

 

0

 

[109]CIZÍ VÝRAZY

1. dotaz (+)

 

1. dotaz (—)

deagentní, polyamid, polyester,

3. dotaz (—)

aero, aul, geolog, chaos,

protoevangelium, protoindický,

 

kaolín, koalice

reinstalace, reorganizace, ultraakustika,

3. dotaz (+)

dadaismus, dialekt, heroický,

ultrainfantilní, ultraopozice

 

hiát, stoik

 

Na základě těchto tabulek snadno stanovíme společnou distribuční charakteristiku rázu, hiátu a intervokalického [j]. Distribuční poměry musíme totiž posuzovat paralelně ve dvou vrstvách — zvlášť ve vrstvě výraziva domácího a zvlášť ve vrstvě výraziva cizího (hlavně internacionálního). Protože nejširší rozsah mají ta distribuční pole, která připouštějí výskyt hiátu, zaměříme se především na stanovení rozsahu polí takto definovaných, přičemž neustále povedeme v patrnosti problematiku vztahu hiátu jak k rázu, tak k intervokalickému [j].

Protože na začátku taktu, začíná-li fonémem samohláskovým, je vždy povinný ráz, odpadá problematika hiátu na předělu 3. řádu.[3] Můžeme ji tudíž zkoumat jen v situacích uvnitř taktu. Ve výrazech domácího původu se hiát může vyskytovat jen na předělu 2. řádu, kdežto celý ostatní distribuční prostor je vyplněn samohláskovými spojeními s původně hiátovým [j]. Avšak vzhledem k tomu, že v domácím výrazivu jsou již všechna [j] fonologizována (přičemž se také realizují v grafice), není z hlediska synchronního žádný rozdíl mezi původním [j] hiátovým a původním fonematickým [j] intervokalickým. Z hlediska synchronního tedy nelze mluvit o žádném intervokalickém [j] v domácím výrazivu jako o [j] hiátovém. Proto v domácích výrazech nebudeme brát v úvahu spojení typu [aja] (pro srovnání s vrstvou slov cizích se však někdy budeme muset odvolat na stav původní).

Také ve výrazivu cizího původu se hiát vyskytuje v plném rozsahu na předělu 2. řádu a je zde rovněž zaměnitelný rázem. Je tudíž předěl 2. řádu nejuniverzálnějším ze všech faktorů, které určují způsob, jímž se realizují dvojice samohláskových fonémů. (Proto je dotaz po předělu 2. řádu v prvním grafu zařazen na první místo.) Kromě pozice na předělu 2. řádu se však s hiátem v cizích výrazech setkáváme také na předělu řádu prvního i uvnitř morfémů. Jeho výskyt je zde ovšem omezen známou podmínkou, aby ani jedna z obou samohlásek nebyla [i] anebo [í]. V opačném případě se mezi ně vkládá hiátové [j] (které se v cizím výrazivu v grafice neodráží). Spojení hiátová a spojení s hiátovým [j] tak nemají distribuci volnou, nýbrž komplementární. Rovněž sjednocené distribuční pole obou těchto spojení ve vnitrotaktových pozicích mimo předěl 2. řádu je komplementární s distribučním polem hiátu volně zaměnitelného rázem. Ovšem podmínky vymezující ve vrstvě cizího výraziva distribuční pole hiátu mimo předěl 2. řádu na jedné straně a hiátového [j] na straně druhé mají podřadný význam. Uvážíme-li, že se rozsahy distribučního pole prvního shodují jak podmínkami (výskyt na předělu 2. řádu), tak vyskytujícím se jevem (hiát volně zaměnitelný rázem) ve vrstvě výraziva domácího i cizího, bude [110]se nám ve vrstvě výraziva cizího ukazovat distribuční pole druhé a třetí, jejichž součet se rozsahem shoduje s obdobným jednotným polem ve vrstvě výraziva domácího, jen jako varianta zmíněného jednotného pole. Při pohledu na obě vrstvy se nám bude zdát jako dominantní intervokalické [j]. S hiátem se setkáváme — v omezeném rozsahu — toliko ve vrstvě výraziva cizího. Jak ukazují hlavně příklady s hiátem uvnitř cizích kořenů, neplní zde hiát touž fonologickou funkci jako na předělu 2. řádu, kde signalizuje začátek slova existujícího nebo potenciálního. Je zřejmé, že mimo předěl 2. řádu nemá hiát žádnou funkci fonologickou a je pouze projevem tolerantnosti spisovné češtiny vůči hláskové podobě přejímaných výrazů. Tolerantnost ovšem nepřesahuje několikrát zmiňované hranice výskytu samohláskových dvojic, ve kterých ani jedna hláska není [i] nebo [í].

Uvedená pozorování nám dovolí zobecnit specifikum obou velkých komplementárních distribučních polí se zřetelem k funkci prostředků, jejichž výskyt příslušná pole vymezují. Specifikem prvního distribučního pole je přítomnost hiátu, jehož funkcí je vymezovat předěl 2. řádu. Specifikem pole druhého je výskyt hiátového [j]. Toto [j] dokazuje, že se v pozicích mimo předěl 2. řádu bezděčně vznikající hiáty ruší (až na malou skupinu slov cizích), aby zde uživatel snad nehledal předěl 2. řádu. Tak tedy hiátové [j] posiluje funkčnost hiátu.

Je příznačné, že v pozicích svého funkčního uplatnění je hiát volně zaměnitelný rázem — prostředkem, který se pro svou artikulační obtížnost hiátu podobá, ačkoli se od něho způsobem artikulace diametrálně liší. U rázu a hiátu se zřejmě jejich artikulační nesnadnosti využívá ikonicky — místo, které činí mluvidlům potíže, koinciduje s významovým předělem.

U hiátu je nesnadnost způsobena podobností obou sousedících hlásek. Optimálním podmínkám řeči totiž odpovídá neustálé střídání takových akusticko-artikulačních kvalit a intenzit, které jsou navzájem co nejodlišnější, tedy např. také pravidelný sled samohlásek a souhlásek, přesněji hlásek sonantních a nesonantních. To je také jeden z hlavních důvodů, proč je řeč organizována v slabiky. Sonantní hláska, která smí a musí být v každé slabice jen jedna, kontrastuje s hláskami nesonantními co do intenzity tónové složky (pokud tónovou složku vůbec mají), a když při sobě takovéhoto kontrastujícího partnera nemá (při hiátu), vznikají artikulační potíže. Díky tomu, že v češtině začíná převážná většina slabik aspoň jednou hláskou nesonantní, dostává se sonantní hláska do pozic hiátových jen výjimečně, a proto se hiátová spojení považují také za výjimečná.

Hiátové [j] tedy usnadňuje výslovnost. Proč ji však neusnadňuje ráz, který akusticko-artikulačně je neznělou souhláskou? K odpovědi nestačí brát v úvahu jen to, čím se ráz řadí mezi ostatní souhlásky, nýbrž také to, čím se od ostatních souhlásek odlišuje. Je třeba přihlížet k tomu, že při fonetické realizaci rázu jsou blokovány hlasivky, neboť jeho artikulační přehrada, jmenovitě závěr, je jimi tvořena. To činí výslovnost rázu mimořádně obtížnou[4] a dává mu to zvláštní postavení mezi všemi hláskami, jemuž také odpovídá funkční využití rázu v různých jazycích. Jakkoli má totiž ráz v mnoha jazycích úlohu řadové souhlásky (srov. dánské anden [anən] ‚jiný‘ : anden [an′ən] ‚kachna‘, tanken [taηken] ‚myšlenka‘ : tanken [taη′ken] ‚dík‘, tiende [tiəne] ‚mlčící‘ : tiende [ti′ənə] ‚desátý‘, kom [kɔm] ‚pojď‘ : kom [kɔm′] ‚přišel‘, løber [løbər] ‚běžec‘ løber [lø′bər] ‚běží‘ nebo arabské [kúl] ‚límec‘ : [ku′úl] ‚alkohol‘, [rass] ‚základ‘ : [ra′s] [111]‚hlava‘, [radd] ‚návrat‘ : [ra′d] ‚mladé děvče‘),[5] přece je také nemálo jazyků jako čeština, ve kterých ráz funguje právě jako tvrdý hlasový začátek (např. i v němčině).

Uvedená charakteristika vychází ještě z klasických představ o rázu jako násilném proražení semknutých hlasivek — představ odpovídajících propracované metodologii stroboskopického vyšetřování hlasivkové činnosti, které lze provádět jen při extrémně otevřených ústech. Mezitím však byla vypracována nová, Fabrova metoda glottografické registrace polohy hlasivek a jejich pohybů (na základě rozdílů v elektrické impedanci hlasivek se její pomocí registruje stupeň otevřenosti, resp. zavřenosti glottidy). Tuto metodu propracovala J. Ondráčková (1972) a J. Hlaváč a K. Pech (1981) jí použili ke srovnávacímu studiu rázu a neznělých explozív. Podobu rázu odpovídající tradičním představám považují autoři za netypickou, protože je málo frekventovaná. Ráz podle nich nejčastěji začíná při otevřené glottidě a vibrace jsou pak vyvolávány působením Bernoulliho principu, tzn. v podstatě sacím efektem proudícího vzduchu (tamtéž; Lieberman, 1972), který také podmiňuje negativní (dostředivou) fázi každé hlasivkové vibrace (první kmit hlasivek je negativní, tedy ve směru k sobě). Tím autoři zároveň popírají názor, že by byl ráz útvarem obtížným a pro hlasivky nezdravým.

Důkazy získané popsanou instrumentální metodou jsou věrohodné a glottografická technika je již ověřena (srov. např. Fourcin, 1972). Nepovažuji však za nesporné některé závěry, jež autoři na základě svých objevných pozorování postulují. Převaha rázu začínajícího otevřenou glottidou může totiž svědčit právě o tom, že si mluvidla vzhledem k obtížnosti rázu typu klasického — a jeho občasný výskyt autoři potvrzují — našla takto snazší způsob, jak jej realizovat. Obtížnou verzi rázu zavřeného (začínajícího při zavřené glottidě) by tudíž přece bylo možno považovat za podobu základní — ve shodě s tím, k čemu jsme např. dospěli při interpretaci příčin náhradní ztráty znělosti za nepřítomný ráz.

Otevřený ráz navíc stojí artikulačně blíže hiátu — snad se od něho ani neliší podstatněji než souhláska neznělá od příslušné souhlásky znělé. Bylo by jistě zajímavé přesvědčit se na základě poslechové konfrontace obou typů rázu a hiátu, zda nemá otevřený ráz vjemově blíže k hiátu než k rázu zavřenému — zda nemůže být spíše než jako „otevřený ráz“ interpretován jako „neznělý hiát“. Pokud pak jde o artikulační obtížnost, nebude jí — posuzujeme ovšem věc bez instrumentální techniky — zcela prost ani ráz otevřený, neboť se domníváme, že při každém začátku fonace trpí hlasivky větší ostrostí své oscilační křivky, dokud se neuplatní v plném rozsahu, resp. v plné intenzitě charakteristika dutin. Ta buď — díky tlumení — zmenšuje amplitudu hlasivkových vibrací, nebo — díky větší blízkosti (podobnosti) sinusoidě (při zesilování) — zaobluje ostrost jejich hrotů. Snad by se zde mohl uplatnit i časový interval frekvenčního (popř. i fázového) doladění na frekvenci (a fázi) dutin. Uvedené vlastnosti bude ovšem otevřený ráz sdílet i s neznělými souhláskami.

Uplatnění rázu na předělech 3. a hlavně 2. řádu představuje pouze degradované případy jeho použití na začátku celků vyžadujících předěl řádu ještě vyššího, celků výdechových (srov. závěr této stati). Zde bude nutno ráz zavřený považovat za základní. Ráz otevřený, vyskytující se hlavně na předělech řádů nižších (i když ani zde není ráz zavřený vyloučen), nutno naopak považovat za odvozený, variantní. Docházíme tak znovu k názoru, že se může i při použití rázu otevřeného uplatnit reminiscence rázu zavřeného a s ní i jeho mimořádné artikulační obtížnosti. I ráz otevřený tak může (ze dvou příčin) fungovat jako delimitační signál ikonický.

Takto se mohou vlastnosti obou prostředků, rázu a hiátu, ve vztahu k jejich funkci chápat na té části území, kde se ráz zatím neprosadil do té míry, aby se stal prostředkem dominantním. Ve spisovné češtině však historicky mladší ráz vytvořil složitější strukturu vztahů. Substituty zde přicházejí v úvahu dva a také distribuční pole, v němž je ráz některým z nich zastupitelný, je širší. Vedle hiátu, [112]jehož distribuční pole je omezeno pouze na pozice intervokalické (kdežto distribučním polem rázu jsou všechny pozice prevokalické — samozřejmě na předělu 2. řádu), může ráz zastupovat také prostá ztráta znělosti, pokud rázu předchází souhláska znělá párová (dˋa > tˋa a to může dát ta). Tento způsob není sice spisovný, v české oblasti je však běžný.

Heuristicky je významné, že se zastupitelnost rázu ztrátou znělosti nezakládá na žádné „ikonické synonymii“, na žádném společném rysu obtížnosti obou prostředků, neboť vyslovení souhlásky neznělé na místě odpovídající znělé neruší plynulost projevu. Funkční ekvivalence ztráty znělosti je zde zakotvena v reminiscenci rázu, což jí ovšem vtiskuje charakter prostředku sekundárního. Ztrátu znělosti před prevokalickým předělem 2. řádu nelze považovat za způsob nepoužití rázu, nýbrž právě naopak za způsob jeho použití. Nepoužít ráz je zde ovšem také možno, znělá souhláska před předělem svou znělost neztrácí. Nestojí tedy proti sobě přítomnost a nepřítomnost rázu (tˋa < dˋa : da, ta), nýbrž použití a nepoužití rázu (tˋa < dˋa, ta : da). Adekvátnost tohoto předpokladu dotvrzuje ta okolnost, že na předělu 2. řádu není možno rázu nepoužít, stojí-li před ním souhláska od původu neznělá (jestliže tˋa dˋa, pak tˋa ta). Vypouštění rázu by zde znehodnocovalo variantní možnost označování předělu 2. řádu ztrátou znělosti (tzn. nahrazování rázu na předělu 2. řádu pouhou ztrátou znělosti) souhlásky před prevokalickým předělem 2. řádu. To je ve spisovné, resp. obecné češtině jediné omezení možnosti substituovat ráz prostředky funkčně ekvivalentními.

Mimo toto poměrně úzké distribuční pole, v němž je nesubstituovatelnost rázu jasně indikována, zůstává ve spisovné a hlavně obecné češtině možnost nahrazovat ráz prostředky funkčně ekvivalentními. Větší šíře tohoto pole v oblasti české proti oblasti moravské, kde se substituovatelnost omezuje jen na pozice intervokalické a jako substitut přichází v úvahu jen hiát, a dále skutečnost, že je zde sounáležitost prevokalické ztráty znělosti s rázem motivována reminiscencí rázu, vede pak k tomu, že se v české oblasti začíná i hiát (na předělu 2. řádu) chápat spíše jako derivovaný od rázu než jako s rázem rovnocenný. Reminiscence rázu tak zatlačuje do pozadí společnou vlastnost hiátu a rázu — artikulačně akustickou obtížnost — a stává se činitelem, který integruje oba substituty rázu (ztrátu prevokalické znělosti a hiát), resp. jejich distribuční pole. Mnemotechnický mechanismus, jímž se ráz připomíná, spočívá v tom, že se v místech rázu postkonsonantického zachovává průvodní jev rázu — ztráta znělosti, v místech rázu postvokalického pak zůstává pozice vlastního rázu neobsazena, rezervována pro myšlený ráz. Asociativní přítomnost rázu se tedy v tomto případě projevuje potlačováním mechanismu, kterým se indikuje realizace intervokalického [j].

V takto integrovaném českém systému je tedy distribuční pole rázu dublováno takřka v celém svém rozsahu distribučním polem těch prostředků, kterými může ráz být substituován, přičemž jsou uvedené prostředky, resp. jejich distribuční pole komplementární. Stejná komplementárnost existuje i ve sféře bezpříznakové. Ukázali jsme si již, že v pozicích postkonsonantických nemusejí souhlásky před předělem 2. řádu nutně ztrácet znělost, což znamená, že se pak nerealizuje ráz a vůbec se nesignalizuje předěl 2. řádu v daných pozicích. Podobně si jazyk hledá — od té doby, co se v české oblasti považuje hiát za druhotvar (jinotvar) rázu — způsob nerealizace rázu také pro pozici intervokalickou. V některých oblastech se takovýmto prostředkem stává používání intervokalického [j] na předělu 2. řádu, srov. [to je na jinfarkt], [hrát si na jindijáni], [nejimitovanej], [to už nejimportujou], [dijoptrije], [bijenále] atd.[6] S touto praxí se zatím ovšem nesetkáváme všeobecně — je omezena [113]regionálně, jen na některé výrazy a také komunikativně a individuálně. Zcela ojediněle pak proniká i do jazyka spisovného, avšak jen u výrazů, v nichž stojí [i] na prvním místě, srov. [dijoptrije], [bijenále]. Mnohovrstevnatost a komplementárnost distribuce se tak stává průvodním jevem integrace systému a zároveň symptomem umocňujících se dimenzí, pokud jde o realizační možnosti fonologických prostředků.

Zdá se, že ve vědomí uživatelů jazyka je takto integrované zařazení hiátu skutečností, ale zřejmě jen pro určitou stylovou vrstvu a pro určité komunikativní situace. Pro mnohé, zvl. moravské uživatele bude však přece jen hiátová výslovnost způsobem základním, kdežto výslovnost s rázem způsobem toliko variantním. V oblasti moravské nepokročila totiž integrace tak daleko právě proto, že se zde ráz tak nerozšířil a nestal se všeobecným; zůstává spíše jen jako prostředek sekundární, jímž se jen příležitostně obměňuje prostředek základní, kterým je hiát.

V české oblasti tedy vypadá systém protikladů takto:

V pozici [da]:

ráz (nebo ztráta znělosti) —

:

ponechání znělosti —

 

[přet′únorová],

 

[předúnorová]

 

([přetúnorová])

 

 

V pozici [aa]:

ráz (nebo hiát) —

:

intervokalické [j] —

 

[ne′imitovaná]

 

[nejimitovaná]/[neumnělá]

 

([neimitovaná])

 

 

V moravské oblasti vypadá systém protikladů takto: 

V pozici [da]:

ponechání znělosti —

:

ráz —

 

[předúnorová]

 

[přet′únorová]

V pozici [aa]:

hiát — [neumňelá],

:

ráz — [ne′umňelá],

 

[neimitovaná]

 

[ne′imitovaná]

Moravský systém je původní a všechny prostředky v něm fungují jen díky svým inherentním vlastnostem. Základním prostředkem je tu hiát, rázu se používá jen příležitostně; povinný je snad jen na začátku taktů po samohlásce (tj. na předělech 3. řádu). V pozicích po souhlásce je ráz jediný pozitivní prostředek pro označení předělu 2. řádu, častěji se zde však ráz nerealizuje a souhláska před předělem se vyslovuje zněle (mnohdy i souhláska neznělá, srov. [g učiteli]). — V české oblasti se naopak ráz rozšířil proti stavu původnímu, kdy se ho užívalo jen sporadicky, tak, že se z něho stal prostředek univerzální a systematický, i když nikoli povinný. Protože se zvýšila frekvence rázu, vznikly pro usnadnění výslovnosti varianty jeho užití. To vše mu propůjčilo charakter prostředku základního. V důsledku toho se funkce prostředků ekvivalentních (ztráty znělosti před samohláskou, hiátu) začala vysvětlovat jako odvozená od rázu, uplatňující se díky rázu. Proto tyto prostředky nestojí s rázem v protikladu ani s ním nekonkurují. Do protikladu s rázem a hiátem se však staví intervokalické [j] na straně jedné a s rázem a se ztrátou znělosti zachování znělosti na straně druhé.

Všechny signalizační prostředky pro předěl 2. řádu, o kterých byla až dosud řeč, využívají v moravské oblasti zvýšené sonority, kdežto v oblasti české využívají její absence. Platnost této obecné charakteristiky lze rozšířit i na zbývající hraniční signály, jimiž jsme se zatím nezabývali, totiž na sandhiové asimilace uplatňující se na předělech 2. a 3. řádu. Za východisko své argumentace vezmeme předěl 3. řádu. V obou oblastech — moravské i české — se vyžaduje, aby párová souhláska znělá svou znělost ztratila, stojí-li na konci posledního taktu, srov. [holup], [souset], [halus], [mládeš]. Pro obě oblasti rovněž platí, že neznělá souhláska párová na konci taktu nabývá znělosti vlivem 1. hlásky taktu následujícího. V české oblasti však může znělosti nabýt pouze souhláska od původu znělá, a to jen před souhláskou znělou šumovou (hlásku v a vzhledem k svému původu také ř je v tomto ohledu [114]nutno považovat za sonorní — k nim se druží rovněž h, které se chová nedůsledně),[7] srov. [holub zakroužil], ale [xlap zíval] a dále [holup krouží], [holup leťí], [holup vrká], [holup ˋuleťel], kdežto v oblasti moravské nabývá znělosti kterákoli koncová souhláska neznělá před kteroukoli souhláskou znělou (nejen šumovou, ale i sonorní), srov. [holup krouží], ale [holub leťí], [holub vrká] a podobně [xlab zíval], [víled mňestem] atd. Navíc, jak se zdá, není v moravské výslovnosti ani na začátku taktu povinný ráz,[8] a v takovém případě musí předcházející neznělá souhláska nabývat znělosti i před samohláskou, srov. [holub uleťel], [víled autobusem]. Neznělé souhlásce pak zbývá jen pozice před souhláskou neznělou ([holup krouží], [vílet prahou]).

Pro předěl 2. řádu platí v oblasti moravské stejná pravidla jako pro předěl řádu třetího, srov. [ˋod lesa], [g lesu], [od brna], [g brnu], [od vesňice], [g vesňici] ([od ulice], [g ulici]), [ˋot prahi], [k praze], v oblasti české pak táž pravidla jako v oblasti moravské, ale jen potud, pokud je souhláska před předělem svým původem znělá párová ([ˋod brna], [ˋod lesa], [ˋod vesňice]). Původní souhlásky neznělé zde nabývají znělosti toliko před znělými souhláskami šumovými, srov. [g brnu]. Nejsou tedy v moravské oblasti na rozdíl od české vzájemně diferencovány typy předělů (předěl 2. řádu od předělu 3. řádu), zato zde však hraniční signály mají univerzální použitelnost.

Mezi moravským a českým způsobem signalizace předělů můžeme tedy pozorovat dvojí rozdíl: první se týká fonetického principu (zvýšená znělost — absence znělosti), druhý pak spočívá v diferencovaném (Čechy), resp. generalizovaném (Morava) označování předělů podle jejich povahy. První rozdíl, jak již bylo uvedeno, není specifický jen pro češtinu; setkáváme se s ním také např. v němčině, srov. severoněmeckou a jihoněmeckou výslovnost následujících výrazů: [halp ˋaxt] : [halb axt], [apˋordnen] : [abordnen], [apnémen] : [abnémen], [frankraix] : [frangraix], [haushalt] : [hauzhalt] (prvé s neznělým, druhé se znělým h) apod. Není vyloučeno, že má tento rozdíl v obou jazycích také analogickou příčinu, totiž využívání, resp. nevyužívání rázu (v té či oné jazykové oblasti), jež podle našeho názoru rozhoduje o tom, který z obou fonetických principů bude pro funkci signalizování předělu zafixován.[9] Snad [115]by bylo možno přisuzovat týmž příčinám obdobný rozdíl mezi nářečími některých jazyků iberokavkazských (v mnoha z nich se rovněž vyskytuje ráz, i když častěji ve funkci fonému). Pokud pak jde o rozdíl druhý, jeví se moravský úzus jako faktor analytický, kdežto úzus český posiluje syntetický ráz češtiny, protože zvýrazňuje předěl 3. řádu (a tím takt obsahující zpravidla jeden lexém), a předěl 2. řádu oslabuje.

Vraťme se ještě k jedné nedůslednosti v užívání hiátového [j]. Připomenuli jsme již, že v některých cizích výrazech, jako jsou dioptrie, bienále apod., proniká hiátové [j] na předělu 2. řádu i do spisovného jazyka. Podobně jako u výrazů [na jinfarkt], [vo jindijánex] zde máme co činit s nerealizací předělu 2. řádu. Protože se ve spisovném jazyce s tímto jevem setkáváme jen u cizích výrazů jednoslovných, usuzujeme, že je jeho příčinou nerespektování, popř. i neznalost morfémové struktury příslušných výrazů — český uživatel neidentifikuje cizí předponu ani první část složeniny. Možnost užití hiátu nebo rázu zde samozřejmě odpadá. U těch cizích výrazů, které intervokalické [j] nepřipouštějí z důvodů fonetických, jako např. reagovat, koagulace, preambule apod., se ovšem v podobných případech může a musí použít hiátu. Avšak hiát bez alternativní možnosti použití rázu se může v takových případech vysvětlovat také jako projev kolísání mezi respektováním předělu 2. řádu a jeho nerespektováním. Jednoznačně se pak takové kolísání prozrazuje u výrazů, kde by fonetická situace intervokalické [j] na předělu 2. řádu připouštěla, avšak nepřipouští je úzus, aniž ovšem připouští ráz, srov. dioxid, diuretikum, diosmóza.

Stejně jako ráz, popř. i hiát je v některých cizích výrazech na předělu 2. řádu nepřípustná také ztráta znělosti před samohláskou jakožto zástupce rázu, srov. např. adekvátní, abundance, abúzus apod. Se ztrátou znělosti se naproti tomu u některých jiných výrazů můžeme setkat nejen před samohláskou (totiž před rázem), srov. abalienace, subakvální, subordinace, ale i před souhláskou sonorní (ovšem nikoli u mluvčích z oblasti moravské), srov. subnordický, subluxace, submarinní aj. Takové případy jsou možné jen u výrazů s cizí předložkou, předponou nebo první částí složeniny. Ztráta znělosti zde zřejmě patří k projevům generalizovaného principu, o němž se domníváme, že je rázem motivován — principu, podle něhož se předěl 2. řádu signalizuje absencí znělosti, srov. severoněm. (a spisovně něm.) ablehnen, abnehmen (viz také výše; české příklady srov. Chloupek, 1978).

Uvedené příklady jsou indiciemi o existenci principu, který si představujeme jako specifickou funkční strukturu odpovědnou za realizování všech modifikací hraničních signálů česko-severoněmeckého typu, jako strukturní model, na jehož základě je organizováno příslušné generující zařízení. Úkolem tohoto zařízení je dosadit do každého místa indikovaného jako předěl n-tého řádu adekvátní formu hraničního signálu — musí tedy mít svou sekci vstupní (indikování předělu a jeho řádu), generativní (generování neznělosti v jejích příslušných modifikacích ve stopách poslední hlásky před předělem a první hlásky po předělu), transformační (na základě indikace řádu předělu může anulovat jednu nebo obě stopy) a kontextovou (na základě výskytu konkrétních hlásek v místě předělu může anulovat generované terminální hodnoty).

Složité struktury lze zpravidla nejsnáze vyložit geneticky. Pokusíme se proto nastínit, jak si představujeme genezi hraničních signálů česko-severoněmeckého typu. Pozadím jsou vlastnosti předělů mezi výdechovými celky; nazvěme je předěly 4. řádu. Od nich jsou všechny předěly nižších řádů odvozeny. Na úrovni hlásek[10] se předěl 4. řádu manifestuje jen tehdy, končí-li první výdechový celek párovou souhláskou fonologicky znělou nebo začíná-li druhý výdechový celek fonologickým vokálem. V případě prvním se projevuje ztrátou souhláskové znělosti, v druhém přítomností vokalického začátku. Oba druhy ukazatelů jsou přirozené v tom smyslu, [116]že jsou dány pouze mechanikou mluvidel bez interference jiného principu: při ztrátě znělosti anticipují mluvidla klid fonačního aparátu, pokud pak jde o vokalický začátek, je pozice po předělu 4. řádu jediným místem, kde od něho při artikulaci vokálu nelze upustit. Obecně vzato mohli bychom ještě mít na vybranou mezi začátkem měkkým, dyšným nebo tvrdým (rázem); současná čeština spisovná i hovorová však zná pouze začátek tvrdý.

Úseky vymezené předěly řádů nižších vznikly redukcí úseků výdechových, totéž platí o jejich předělech ve vztahu k předělu 4. řádu. V první instanci se taková redukce předělu projevuje absencí výdechové pauzy. Tím mizí myofyziologická překážka, která bránila v uplatňování kontaktních vlivů mezi koncovou hláskou a následující iniciálou; to v češtině znamená, že obě hlásky jsou vystaveny vlivům asimilačním. Od této chvíle se uplatňují také souhlásky stojící bezprostředně po předělu, a to i tehdy, jestliže nejsou fonematické. (Tvrdý samohláskový (hlasový) začátek (ráz) má, aniž je fonémem, fonetické vlastnosti souhlásky neznělé.)

Asimilační vlivy však nepůsobí bezvýhradně; povědomí o předělu udržuje zde ještě překážku na úrovni neurofyziologické, která přece jen uskutečňování asimilací brání. Vlivy kontaktní a neurofyziologická překážka se tak uplatňují jako protikladné. V češtině s nimi musíme počítat u předělů 3. a 2. řádu, u předělů 1. řádu působí už bezvýhradně vlivy kontaktní. Ve výslovnosti české, zvláště spisovné, je u předělů 3. a 2. řádu působnost obou protikladných principů odstupňována. Před předělem 3. řádu souhláska fonologicky znělá (znělá párová), stejně jako fonologicky neznělá, podržuje neznělost (jako před předělem 4. řádu), stojí-li po předělu souhláska sonorní, srov. [holup leťí], [vílet mňestem]. Podobně si po předělu 3. řádu podržuje samohláska ráz. Před ním a před souhláskami neznělými je specifická neutralizační pozice předělu 3. řádu, vyžadující neznělost jakékoli souhlásky párové (vlivem regresívní asimilace neznělosti, srov. [holup krouží], [plat sestri], [holup ˊuleťel]). Stojí-li však po předělu 3. řádu šumová souhláska znělá, mohou se uplatnit jak vlivy asimilační ([holub zakroužil]), tak neurofyziologická stopa po výdechové pauze ([xlap zakopl]). V prvém případě párová souhláska před předělem nabývá znělosti, v druhém zůstává neznělou. Spisovná ortoepická norma uměle upravuje stav tak, že souhláska fonologicky znělá podléhá asimilaci, kdežto souhláska fonologicky neznělá je vůči vlivu následující souhlásky šumové znělé blokována funkcí předělu. V nářečích českých se však v uvedené pozici chovají souhlásky znělé i neznělé zpravidla shodně, buď obě shodně znělosti nabývají (většinou), srov. [holub zakroužil], [xlab zakopl], nebo zůstávají obě neznělé (zřídka), srov. [holup zakroužil], [xlap zakopl].

Předěl 2. řádu se v české výslovnosti realizuje jen reziduálně, pouze u samohlásek, a do značné míry fakultativně. Prochází-li mezi dvěma souhláskami, z nichž je první párová, zachovává si základní (původní, fonologickou) podobu před souhláskami sonorními, srov. [od lesa], [k lesu], [odloučit], [sloučit], [strážmistr], [traťmistr], [muž nám psal] (kolísání, srov. [muš nám psal], zde může vyplývat z různého členění taktů), [napiš nám], a před šumovými podléhá regulérní znělostní asimilaci, srov. [ot prahi], [g brnu], [splna], [zďírat], [čtiř̯kilo], [čtvrdzlatňík], [muš to říkal], [pez bi mňel žrát]. Následuje-li bezprostředně po předělu samohláska, máme na vybranou artikulovat ji buď s rázem, nebo bez rázu; po souhlásce neznělé je ráz povinný ([vlk ˊuš nepřijde], [s ˊotcem], [k ˊotci]). Předchází-li souhláska fonologicky znělá (znělá párová), ztrácí před rázem znělost, srov. [ˊot ˊokna], [ˊotˊučit], [muš ˊo tom vjeďel] (asimilace), kdežto před samohláskou bez rázu se chová stejně jako před souhláskami sonorními, srov. [od okna], [odučit] (zachovává svou fonologickou podobu).

Fakultativně však může souhláska fonologicky znělá (znělá párová) ztrácet znělost i před samohláskou bez rázu (na předělu 2. řádu). Příčinu jsme vysvětlili již výše. Zde jen chceme upozornit, že takové případy nelze ztotožňovat s případy cizích výrazů typu subluxace, sub[117]marinní, subnordický (čti [sup-]) ani spisovně německých ablehnen, abnehmen (čti [ˊap-]), kde si neznělost vysvětlujeme jako stopu po pauze, tedy větším dosahem přímé působnosti modelu, jímž je předěl mezi výdechovými celky. Dokazuje to ta skutečnost, že se u příslušných cizích výrazů v češtině nemůže souhláska znělá párová vzdát před samohláskou znělosti jinak, než následuje-li ráz, srov. abalienace, subakvální, subordinace (čteme buď [abalijenace], anebo [apˊalijenace], nikoli však [apalijenace]). Ostatně ani u obdobných výrazů německých, a to i domácích, nelze volit výslovnost jinou než u internacionálních slov v češtině (srov. [abordnen] nebo [apˊordnen]). V češtině však není na rozdíl od němčiny přípustná ztráta znělosti před souhláskou sonorní u výraziva domácího, a to je, domnívám se, argument nejdůležitější. Navíc se ještě můžeme opřít o známou již nepřípustnost vynechání rázu (na předělu 2. řádu) po souhlásce neznělé. Proto si vysvětlujeme ztrátu znělosti ve výrazech jako [ˊot okna], [ˊotučit] vlivem rázu. Je to vlastně rovněž způsob přetrvávání stopy po pauze, ale zprostředkovaný — nepřetrvává zde původní neznělost koncové souhlásky (podle modelu, jímž je předěl 4. řádu), nýbrž asimilační neznělost po rázu (vznik asimilace zde svědčí o oslabeném vědomí předělu, ráz sám však naopak předěl připomíná).

Předchází-li samohlásce samohláska, lze spojení s rázem nahradit spojením hiátovým, které je samo signálem pro předěly nižšího řádu. (Snad by bylo možno považovat hiát za postvokalickou variantu měkkého začátku samohlásky, což by ovšem opět svědčilo pro to, že jde jen o jinou podobu vokalického začátku, čili opět o alternantu rázu, srov. výše). — Signálem předělu 2. řádu může tedy ve výrazech českých být pouze ráz nebo jeho substituty, přičemž po souhlásce nemusíme ani rázu, ani jeho substitutu použít vůbec (s výjimkou po neznělé), kdežto po samohlásce se musíme rozhodnout buď pro ráz, nebo pro hiát.

Jak si však vysvětlíme výslovnost moravskou? Zdá se totiž, že změna souhlásek neznělých ve znělé před souhláskami sonorními nesvědčí pro to, že by zde byla forma předělu odvozena od typu předělu 4. řádu, na druhé straně je však také v rozporu s Martinetovou poučkou o znělostních asimilacích (viz pozn. 7), srov. např. [plad máme stejní] (a ovšem také [hrad má cimbuří]) na předělu 3. řádu a [g lesu] (stejně jako [od lesa]) na předělu 2. řádu. Stejná změna nastává před samohláskou, pokud se nevyslovuje s rázem (což bývá méně časté; se ztrátou znělosti před nerealizovaným rázem se ve výslovnosti moravské nesetkáváme vůbec), srov. [plad učitele] nebo [klug aleni] (stejně jako [plod olivi]) před předělem 3. řádu a [g ohradě] (stejně jako [pod oknem]) před předělem 2. řádu. (Před souhláskami šumovými se na Moravě souhlásky párové důsledně podrobují kontaktní asimilaci, a to jednotně na předělech 3. i 2. řádu, srov. [holup krouží], [s toho ňiɜ nebude], [potpora], [muš to nevjeďel], [xlab zakopl], [g brnu], [z ďedou], [zbírat], [pez bi mňel žrát] atd. Chovají se tedy stejně jako za týchž podmínek ve výslovnosti české na předělu 2. řádu. Vůbec platí o výslovnosti moravské, že se v ní chovají hlásky na předělech 3. a 2. řádu jednotně.

Jak si tedy vysvětlit, že ve výslovnosti moravské nabývají neznělé souhlásky znělosti i před hláskami sonorními a sonantními? Před sonorami a sonantami není taková znělost poziční v tom smyslu, že by ji zmíněné hlásky vyvolávaly. Znělost si párové souhlásky do této pozice již přenášejí. Při degradaci předělu 4. řádu dochází totiž u neznělé koncové souhlásky ke znělostní inverzi. Tato inverze je všeobecná — při každé konfiguraci hlásek kolem předělů 3. a 2. řádu musíme párovou koncovou souhlásku považovat za primárně znělou. Ta podléhá před iniciálou šumovou kontaktní znělostní asimilaci, kdežto před iniciálou sonorní nebo sonantní zůstává v podobě původní, totiž v podobě invertované neznělé — to znamená v podobě znělé (chová se tedy invertovaná koncová souhláska obdobně jako ve výslovnosti české koncová souhláska neinvertovaná). Při této znělostní inverzi celého systému koncových souhlásek, jíž se v moravském systému využívá k signalizaci předělů nižšího řádu, se od neznělosti samé abstrahuje neutralizační povaha její specifické pozice. Je to změna odpovídající ekonomii mluvidel, neboť vyslovení souhlásky neznělé — napjaté — vždy vyžaduje většího artikulačního úsilí.

Pokusme se nyní ještě zpřesnit výše uvedenou paralelu mezi češtinou a němčinou. Shoda výslovnosti jihoněmecké (včetně rakouské) s moravskou je úplná. Vyznačuje se znělostní inverzí souhlásek koncových, nepoužíváním rázu (hlavně po souhláskách) a uniformitou poměrů na [118]předělech 3. a 2. řádu. Severoněmecký úzus však, jakkoli se s územ českým shoduje ve svých principech (uchovává neznělost párových souhlásek tak jako při zakončení výdechového úseku, důsledně používá rázu tak jako při vokalickém začátku výdechového úseku), vykazuje také řadu odlišností, z nichž nejdůležitější je uniformita předělů 3. a 2. řádu, a to ve prospěch většího uplatnění neurofyziologické stopy po předělu výdechovém. To prakticky znamená, že v severoněmecké výslovnosti mají předěly jak 3., tak 2. řádu charakteristiku předělů 3. řádu ve výslovnosti české. Odtud se patrně dostává typ [apnémen], tj. neznělá párová za znělou před sonorou na předělu 2. řádu (s příznakem cizosti), do češtiny jako model výslovnosti veškerých cizích výrazů s identifikovaným morfémovým složením, srov. českou výslovnost [supluksace], [supmarinňí], [supnordickí] příslušných výrazů latinských, která ani není motivována latinským vzorem, ani nemá analogii ve výslovnosti domácích slov českých.

Princip absence znělosti a princip zvýšené znělosti jsou nejvyššími řídícími principy — lze od nich odvodit všechny realizační formy hraničních signálů. Přestože však pocházejí ze stejného základu (pročež je lze uvést na společného jmenovatele) a ve srovnatelných realizačních stupních (řádech) jsou synonymní, stojí oba v protikladu, což se prakticky projevuje tím, že jsou vzájemně inkompatibilní v rámci jednoho a téhož idiomu.

Při synchronním pohledu se nám bude inverze neznělosti jevit jako transformace, jíž je podrobena funkční struktura principu absence znělosti v celém svém rozsahu, počínajíc entitami získanými aplikací první generující operace. Jednotlivé idiomy se navzájem liší především podle toho, zda ve svých realizačních funkčních strukturách tuto transformaci mají či nikoli. Snad nejvíce charakteristickým symptomem typu neznělostního, ale také faktorem, jenž inverzi vedoucí k typu znělostnímu zabraňuje, je hojné užívání rázu ve funkci hraničního signálu (v abchazštině, adyžštině a abazštině je např. ráz fonematizován, pročež se jej neužívá jako signálu delimitativního, a tím vznikají příznivé podmínky pro znělostní inverzi, srov. Kumachov, 1967; Lomtatidze, 1967a, 1967b).

Odhlédneme-li od drobnějších rozdílů, o nichž už byla řeč výše, srov. např. spisovně české [obnosit] se spisovně německým [apnémen] nebo spisovně české [xlap zakopl] s obecně českým [xlab zakopl], bude pro nás druhým důležitým dělítkem významových předělů vztažení hierarchických stupňů předělů na specifické skutečnosti morfologického typu jazyka. V tomto směru není ještě ani jeden jazyk probádán uspokojivě, češtinu nevyjímajíc — zde např. bude nutno počítat aspoň s jedním mezistupněm mezi předěly 4. a 3. řádu; při indikování tohoto předělu a předělu 3. řádu se budou křížit aspekty syntaktické (predikace : determinace aj.) s aspekty aktuálního větného členění.

Velmi mnoho si lze slibovat od podrobného probádání delimitativních signálů v jazycích typologicky kuriózních. V abchazštině, adyžštině a abazštině svědčí např. předěl mezi ukazatelem subjektu děje přechodného a kořenem slovesa (vyjádřený inverzí neznělosti) o tom, že zde slovesné tvary typu koncentrického nejsou zcela polysyntetické. Ba ani těsnější spojení mezi subjektem děje nepřechodného a slovesným kořenem není, jak se zdá, původní. Jinak bychom si u subjektu těžko vysvětlovali nepřítomnost spodoby před souhláskou šumovou znělou ([sɜaxwejt]). Pravděpodobně je to relikt stavu před znělostní inverzí, kdy zde asimilaci souhlásky tehdy neznělé zabraňovala neurofyziologická stopa po výdechovém předělu. Tento stav se pak nezměnil ani po degradaci předělu na řád první — zřejmě proto, že jazyk mezitím dospěl k inverzi. Znělost souhlásky před předělem (ať už vznikla inverzí nebo asimilací) se nyní stala natolik typickou pro předěl, že tam, kde neměl být předěl signalizován, jazyk raději asimilaci nedopustil. Delimitační signály nám tedy umožňují přesněji stanovit skutečný stav i odhalit genezi slovesného typu inkorporujícího a opravit si vžitý názor o jeho původnosti.

Pokusili jsme se objasnit fonetickou povahu delimitačních signálů segmentálního typu a ukázat složitost jejich distribučních vztahů v jazyce, která je podmíněna nejen mnohostí delimitačních signálů samých, ale také vícestupňovým systémem předělů jevících se jako invarianty. Ukázali jsme rovněž, že se konstituování in[119]ventáře delimitačních signálů (představujících soubory delimitačních akusticko-artikulačních „nápovědí“) podřizuje integrujícímu fonetickému principu — fonetické determinantě — a že v historii jazyků podléhá i tato determinanta vývojovým změnám. Vývoji podléhají také typy a distribuce významových předělů jako takových.

 

LITERATURA

 

FABRE, Ph.: Un procédé électrique percutané d’inscription de l’accolement glottique au cours de la phonation: glottographie de haute fréquence. In: Bulletin de l’Académie Nationale de Médecine. Paris 1957, s. 66—69.

FOURCIN, A.: Perceptual mechanisms at the first level of speech processing. In: Proceedings of the seventh international congress of phonetic sciences. The Hague - Paris 1972, s. 48—62.

HÁLA, B.: Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě. Praha 1962.

HÁLA, B.: Fonetika v teorii a v praxi. Praha 1975.

HLAVÁČ, S. - PECH, K.: Lidský hlas jako pojem a fyzikální veličina (K některým otázkám produkce hlasu v souvislé řeči). SaS, 42, 1981, s. 134—142.

CHLOUPEK, J. a kol.: Výslovnost spisovné češtiny. Výslovnost slov přejatých. Výslovnostní slovník. Praha 1978.

KOMÁREK, M.: Prefixální slovesa ve vývoji českého slovesného vidu. In: Miscellanea linguistica. AUPO. Fac. philos. Philol. Suppl. Ostrava 1971, s. 107—112.

KUMACHOV, M. A.: Adygejskij jazyk. In: Jazyki narodov SSSR. Ed. V. V. Vinogradov. Tom 4: Iberijsko-kavkazskije jazyki. Ed. E. A. Bokarev - K. V. Lomtatidze. Moskva 1967, s. 145—164.

LIEBERMAN, P. (diskusní vystoupení): Ondráčková, J., Vocal chords activity: Its dynamics and role in speech production. In: Proceedings of the seventh international congress of phonetic sciences. The Hague - Paris 1972, s. 29—47; tamtéž, s. 44—45.

LOMTATIDZE, K. V.: Abchazskij jazyk. In: Jazyki narodov SSSR. Ed. V. V. Vinogradov. Tom 4: Iberijsko-kavkazskije jazyki. Ed. E. A. Bokarev - K. V. Lomtatidze. Moskva 1967a, s. 101—122.

LOMTATIDZE, K. V.: Abazinskij jazyk. In: Jazyki narodov SSSR. Ed. V. V. Vinogradov. Tom 4. Iberijsko-kavkazskije jazyki. Ed. E. A. Bokarev - K. V. Lomtatidze. Moskva 1967b, s. 123—144.

LOMTATIDZE, K. V.: K voprosu o prirode sonantov i ob ich korreljativnych parach (Po dannym abchazsko-adygejskich i kartvel’skich jazykov). VJaz, 1975, č. 3, s. 112—118.

MARTINET, A.: Économie des changements phonétiques. Traité de phonologie diachronique. Berne 1955.

MATHESIUS, V.: Několik slov o hiátu v dnešní češtině. In: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947, s. 91—95.

ONDRÁČKOVÁ, J.: Vocal chords activity: Its dynamics and role in speech production. In: Proceedings of the seventh international congress of phonetic sciences. The Hague - Paris 1972, s. 29—47.

ROMPORTL, M.: Základy fonetiky. Praha 1973 (2. vyd. Praha 1981).

TRÁVNÍČEK, F.: Prothese či hiát? In: Symbolae Grammaticae in Honorem Ioannis Rozwadowski. Vol. 2. Kraków 1928, s. 139—151.

 

R É S U M É

The role of the glottal stop and its equivalents in signalling the boundary

In the present paper, only those delimitative signals are dealt with which do not exceed the extent of two phonemes provided that the word or morpheme boundary is between the two phonemes. The boundary itself is signalled either by the manner the phonemes are connected, [120]or by the manner they are changed (in regard to the positions where no boundary occurs). To the first class belong the connections by means of a non-phonological sound (this may make the articulation more difficult, or easier; it is worth mentioning that the connection by means of a hiatus, although free of any third, unphonological sound, makes the articulation more difficult). To the second class belong cases of substitute assimilations for a non-present unphonological sound, or the cases of sandhi-assimilations.

In Czech the following modifications occur: connections by means of a hiatus or of a glottal stop (making the articulation more difficult), or by the epenthetical [j] (making the articulation easier); an assimilation of a voiced consonant to the following (voiceless) glottal stop (the glottal stop may be absent, so that the assimilation may occur before a mere vocal); sandhi-assimilations of the noise consonants. The rules for their use are all but simple, and depend upon the distinction between three types of boundaries: (i) The first-rank boundary is the one between the ending or the suffix and the foregoing part of the word (in this position the two sounds behave in the same manner as if they stood inside the morpheme). (ii) The second-rank boundary is the one between a preposition and the following word, between a prefix or the first part of a compound and the following part of the word, between an enclitic and the foregoing word. None of the second-rank boundaries may coincide with the tact boundary. (iii) The third-rank boundary, in which the beginning of a word coincides with the beginning of a tact. (The classification just given is not valid for the allegro speech.)

Each of the three types of boundaries is invariant irrespective of the fact that the above-mentioned means may not be uniform when manifesting the boundaries in individual cases. Thus some of the means are specific for only one type of the boundary, others are used for signalling boundaries of more types; some means have a free distribution, others a complementary one; some can be considered as representatives (variants) of others, whereas others, in their turn, as their concurrents. Some of the means having identical functions can be reduced to the same denominator, as far as their acoustical and articulatory qualities are concerned. Thus we can either establish a common principle of articulation in them (especially if the delimitative signals have iconic character, such as, e.g. the hiatus and the glottal stop, having the articulatory difficulty in common), or be reminded by one means of another one which we then consider to be primary (cf. the loss of voice in a prevocalic consonant, if followed by the glottal stop, with the same loss of voice, if the glottal stop is omitted).

In many cases different means are used for signalling identical functions in the Bohemian area on the one hand, and in the Moravian on the other hand, the qualities of which are based on diametrically differing principles. Similar differences, deriving from the regional relations, can be found in German and in many other languages (e.g. in the Ibero-Caucasian ones). In Czech we can observe some oscillation between the respecting and the non-respecting of the second-rank boundary and in foreign words even between the awareness and the non-awareness of the second-rank boundary.

The first-, second-, and third-rank boundaries are derived from the boundary between the expiratory segments, the so called fourth-rank boundary. They came about through its gradual degradation. The most typical features of the fourth-rank boundary are the voicelessness of the consonantal coda and the glottal stop before the initial vowel. In some idioms the system of the voiceless codas has been inverted into a system of voiced codas (Moravia, South Germany) during the process of degradation of the fourth-rank boundary into the third-rank boundary. A frequent use of the glottal stop hinders, however, the voicelessness inversion.

The number of ranks of the boundaries, their distribution, as well as the manner of their degradation stand for the main criteria for establishing a typology of the delimitative signals. To them the supplementary criterion is associated, namely whether or not the language makes use of the inversion of voicelessness. A set of the delimitative features specific for a language depends on a phonetic determinant, which may, however, change in the course of the history of the language.


[1] Tak v abchazštině, adyžštině a abazštině — jazycích typu inkorporujícího s koncentrickým slovesem — je vyhrazena sandhiová asimilace znělosti (nabývání znělosti) pouze pro signalizování předělu mezi (inkorporovaným) slovesným ukazatelem subjektu přechodného děje (jde o prefigované ukazatele 1. os. sg. a pl. [s-], [x-] a 2. os. pl. [š(v)ə-]) a začátkem slovesného kořene. Nejsou-li splněny všechny tyto podmínky, k sandhiové asimilaci nedojde. Tak např. utvoříme-li od labilního (tzn. intenčně „konvertibilního“) slovesa [(a)-ɜaxra] přechodný tvar 1. os. sg. (při objektu ve 3. os. sg. — s ukazatelem [i-]), nabude osobní předpona [-s-] znělosti, kdežto u téhož tvaru nepřechodného zůstane [s-] neasimilováno, srov. abchaz. [izɜaxwejt] (to-já-šiji) : [sɜaxwejt] (já-šiji ‚zabývám se šitím‘). Také stejně znějící předponový ukazatel předmětu nepřímého v podobných pozicích znělosti nenabývá. K asimilaci nedochází ani tehdy, nenásleduje-li slovesný kořen bezprostředně, tzn. tehdy, je-li rozšířen předponou nebo kořenem jmenným. Při splnění všech uvedených podmínek však asimilace nastává i před souhláskami sonorními, srov. abch. [izlagojt] nebo abaz. [izlagit] (to /rozuměj obilí/-já-mlátím) : abch. [slagojt], abaz. [slagit] (já-mlátím) (Lomtatidze, 1975).

[2] V této stati se snažíme postihnout pouze úzus řeči pečlivé, jejž považujeme za základní, a případy rychlého tempa řeči ponecháváme stranou.

[3] Při rychlém tempu řeči se pravidlům vztahujícím se na organizaci taktů, popř. i jednotek nižších, podřizují také jednotky vyšších rovin. Proto se při něm můžeme setkat i na předělu 3. řádu s hiátem. Případy tohoto druhu zahrnuje do své studie V. Mathesius (1947), srov. jeho příklady na hiát: po svaté Anně, takováhle omítka, že se to uzná, celé okolí, náramně elegantní, velice inteligentní apod.

[4] Na základě poznatku Hlaváčova - Pechova (1981) nutno opravit názor na neznělé souhlásky, jmenovitě na snadnost jejich artikulace. Rád bych v této souvislosti upozornil na skutečnost, že se ve funkci souhlásky hiátové vyskytují, pokud je mi známo, vždy jen souhlásky znělé. Výjimku tvoří jen ty případy, kdy hiátová souhláska nevzniká na základě mechanismů roviny fonetické (např. francouzské -t-, srov. A-t-il?, je motivováno analogiemi morfematických struktur). Je ovšem třeba přísně rozlišovat mezi souhláskou hiátovou a protetickou (podrobněji Trávníček, 1928). V naší terminologii bychom označili za distribuční sféru souhlásek hiátových pozice uvnitř morfémů a na předělech 1. řádu, za sféru souhlásek protetických pak pozice na předělech řádů vyšších; v rychlé řeči se ovšem hranice mezi výskytem souhlásek hiátových a protetických posouvá spíše mezi předěl 2. a 3. řádu.

[5] Zdá se, že i ráz fonematický má v různých jazycích různé modifikace; např. dánský stød se pravděpodobně vyskytuje převážně v podobě otevřené, kdežto arabské hamza, které bývá i zdvojeno, je ve své základní podobě zavřené. Za otevřený ráz nutno považovat také glottální substitut neznělých explozív, jehož užívání se šíří v současné hovorové angličtině — na konci slova zde však závěr nastává (viz níže).

[6] Podle autorova názoru, opírajícího se hlavně o zkušenosti získané v oblasti mezi Poličkou, Svratkou a Novým Městem na Moravě, se zde s hiátovým [j] setkáváme i při řeči pomalé.

[7] Podle semiuniverzální Martinetovy poučky o podmínkách a směru souhláskových znělostních asimilací (Martinet, 1955) se přisuzuje uspořádaným dvojicím souhlásek šumových povinná asimilace regresívní, neuspořádaným dvojicím sestávajícím ze souhlásky sonorní a neznělé — fakultativní ztráta znělosti sonory. S touto zásadou se však namnoze nesrovnávají jevy sandhiové, především moravské (o nich pojednáme níže). Z českých uveďme zmíněné vynětí souhlásek fonologicky neznělých z asimilačních vlivů následující souhlásky znělé. To je však jev sekundární, umělý (ale nikoli nežádoucí) — preskribuje jej pro předěl 3. řádu spisovná ortoepická norma na základě grafémové reprezentace příslušných hlásek. V české výslovnosti nářeční i nadnářeční se zde fonologicky neznělá i znělá souhláska koncová chová stejně: buď se jednotně podrobuje asimilaci znělosti (většinou) bez zřetele k tomu, zda je fonologicky znělá nebo neznělá, nebo zde rovněž jednotně zůstává neznělou za všech okolností (méně často) — v povědomí mluvčího trvá v takovém případě stopa po výdechové pauze (předpokládáme totiž, že jsou úseky nižších řádů i jejich předěly odvozeny „degradací“ od úseků výdechových a jejich předělů — srov. níže). Velmi nesnadné bude posoudit chování hlásek v, ř, h. U žádné z nich si totiž nejsme zcela jisti, zda jde o souhlásku sonorní nebo šumovou, přičemž u každé z nich spočívá její nejednoznačnost v něčem jiném. Jejich neznělé podoby [f], [ř], [x] nejsou jen nehlasnými sonorami, nýbrž skutečnými souhláskami šumovými, [f] a [x] mají v češtině dokonce statut fonému. Všechny tři sonory mají také podobu šumovou znělou, srov. [v̄zdux], [řada], [soudruγ žák], ř pak sonorní podobu vůbec nemá. Přesto však má k sonoře nejblíže, protože jediné podléhá ve spisovné češtině obousměrné asimilaci neznělosti a jeho varianta [ř̯] neinterferuje se žádným jiným fonémem (v pozicích sandhiových však regresívní asimilaci vyžaduje, srov. [g řece], [klug řeční], [štáb řeďitele]). Aby se mohla udržet a stát univerzální platnost nesmírně cenné Martinetovy poučky, bude nutno vyjít z autorovy intence a poučku do jisté míry pojmoslovně odfonologizovat.

[8] V pozici postvokalické je však ráz i na Moravě v pečlivé řeči povinný; nicméně se zdá, že zde má řeč rychlá, projevující se hiátem, na řeč pečlivou větší vliv než v oblasti české.

[9] Jak jsme již uvedli na začátku, bylo by užitečné prozkoumat, zda izoglosa rozdělující naše území podle způsobu označování předělu není, resp. nebyla jen pokračováním obdobné izoglosy německé. Stejně pravděpodobné, ale zároveň slučitelné s uvedeným předpokladem je, že se český typ šířil jako vlna z ohnisek německých usedlíků, pokud mezi nimi převažoval živel severoněmecký. (Bylo by však také třeba znát datum znělostní inverze v němčině; o inverzi neznělosti viz níže.)

[10] Předěly čtvrtého řádu i řádů nižších se manifestují rovněž zlomy v průběhu suprasegmentálních složek souvislé řeči. Typy průběhu suprasegmentálních složek i typy hranic mezi nimi lze rovněž odstupňovat a jejich nižší typy geneticky odvozovat od vyšších. Mezi rozsahem suprasegmentálních složek a jejich hranicemi na straně jedné a výskytem delimitativních signálů na úrovni hlásek na straně druhé pozorujeme shodu, a to i co do stupně (řádu). V této stati, jak jsme již výše její rozsah vymezili, se zabýváme pouze takovými manifestacemi předělů, které lze zařadit do roviny hlásek.

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 2, pp. 104-120

Previous Aleš Svoboda: České slovosledné pozice z pohledu aktuálního členění (II)

Next Ladislav Nebeský: Znovu o jazyce matematického textu