České slovosledné pozice z pohledu aktuálního členění (II)

Aleš Svoboda

[Articles]

(pdf)

Позиции порядка слов и чешском языке с точки зрения актуального членения (I, II) / Czech word-order positions from the viewpoint of functional sentence perspective (I, II)

V první části tohoto článku (s. 22—34) jsme ve třech kapitolách probrali tři ze čtyř plánovaných okruhů: V oblasti aktuálního členění jsme stručně charakterizovali jednotlivé funkční jednotky tematické (vlastní téma, diatéma), tranzitní (vlastní tranzit, tranzit) a rematické (réma, vlastní réma). V druhé kapitole jsme předložili koncepci českých slovosledných pozic částečně integrovaných (preklauzální, interklauzální a postklauzální) a integrovaných (preiniciální, iniciální, postiniciální, mediální a finální). V kapitole o základním funkčním obsazení těchto pozic jsme se soustředili na tři výrazné tendence: (1.) postiniciální pozici obsazovat vlastními tématy, (2.) finální pozici obsazovat vlastním rématem, (3.) mezi iniciální a mediální pozicí komplementárně distribuovat diatéma a nositele vlastního tranzitu. Grafické znázornění systému slovosledných pozic (s. 29) je důležitým opěrným bodem i pro kapitolu čtvrtou, která tvoří druhou část našeho článku. Seznam literatury (s. 32—33) je pro obě části společný.

IV. Další tendence v obsazování slovosledných pozic

1. Iniciální pozice

V souvislosti s iniciální pozicí uvedeme čtyři tendence, které jsme hierarchicky uspořádali tak, že tendence předcházející ustupuje (při případném střetu) tendenci následující. V důsledku komplementární distribuce funkcí (srov. s. 30n.) je obsazení iniciální pozice svým způsobem určující i pro obsazení pozice mediální.

a) Subjektová signalizace

Je-li ve větě subjektové diatéma (diatematický subjekt), má takovéto diatéma tendenci obsadit pozici iniciální a nositel vlastního tranzitu je odsunut do pozice mediální (antikva v příkladech znamená pouze to, že jde o prvek či prvky, které jsou právě předmětem našeho výkladu):

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)		(finální)
Naše profesorka	to	Karlovi	vysvětlila	během pěti minut.
(subjektové diatéma)	(vlastní téma)	(objektové diatéma)	(vlastní tranzit, tranzit)	(vlastní réma)

Není-li ve větě subjektové diatéma, má tendenci obsadit iniciální pozici takový nositel vlastního tranzitu (určitý slovesný tvar), který zároveň signalizuje či spolusignalizuje subjekt:

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Vysvětlila	to	Karlovi	během pěti minut.
(vlastní tranzit, tranzit, subjektové vlastní téma)

Ve výše uvedeném příkladě jde o výlučnou signalizaci subjektu nesamostatným vlastním tématem (personálně numerálním exponentem) v rámci určitého slovesného tvaru. V následujícím příkladě jde o spolusignalizaci, protože primárním nositelem subjektového vlastního tématu je tvar jsem, který pak obligatorně obsazuje první místo v pozici postiniciální (srov. s. 29, pozn. 16):

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Vysvětlila	jsem to	Karlovi	během pěti minut.

[89]S tendencí signalizovat subjekt v rámci iniciální pozice jistě souvisí i kontrakce původně samostatného subjektového vlastního tématu jsi s výrazem stojícím v iniciální pozici:

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Vysvětlilas	to	Karlovi	během pěti minut.
Karlovi’s	to	vysvětlila	během pěti minut.

V tomto smyslu se iniciální a postiniciální pozice částečně funkčně překrývají.[1]

b) Větnědruhová signalizace

Na pozadí vět deklarativních bývají věty interogativní, imperativní a deziderativní považovány za příznakové. Firbas (1976) ukázal na materiálu jazyků analytických i syntetických, že slovněpořádkovým faktorem této „druhové příznakovosti“ je tendence signalizovat interogativnost, imperativnost a deziderativnost na samém počátku věty. V rámci vět interogativních, imperativních a deziderativních je pak takováto signalizace nepříznaková.

V součinnosti s intonací (interpunkcí) jsou signálem interogativnosti temporálně modální exponent slovesa (nejčastěji kombinující funkci vlastního tranzitu s funkcí tzv. anticipátora ohniska otázky), interogativní slovo (nejčastěji kombinující funkci diatématu, spolusignalizátora vlastního tranzitu a anticipátora ohniska otázky)[2] nebo interogativní partikule (nejčastěji ve funkci rozhodujícího spolusignalizátora vlastního tranzitu): 

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Chtěl	by se tam	Petr	zastavit?
Kdo	by se tam	chtěl	zastavit?
Že	by se tam	Petr chtěl	zastavit?

V české interogativní větě je tedy tendence obsadit iniciální pozici buď vlastním tranzitem, nebo diatématem s vlastnětranzitní signalizací, anebo takovým spolunositelem vlastního tranzitu, který signalizuje spíše (intenčně) modální než temporální zařazení věty.[3] Tyto prvky jsou v našem výčtu seřazeny podle stoupající priority při obsazování iniciální pozice ve větách z hlediska interogativnosti nepříznakových.

Také imperativní a deziderativní věty mají tendenci obsazovat iniciální pozici nositelem či spolunositelem vlastního tranzitu s (intenčně) modální signalizací:[4]

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Posaďte	se		na druhou stranu.
Ať	se	posadí	na druhou stranu.
Kéž (ať)	se	posadí	na druhou stranu.

Existuje ještě jedna, a to velmi frekventovaná skupina výrazů, které mají tendenci obsazovat iniciální pozici a které jsou v jistém smyslu také nositeli větnědruhové signalizace. Jde o výrazy spojovací, přesněji o část spojovacích výrazů souřadicích a většinu podřadicích (kromě těch, které se obligatorně vyskytují pouze v pozici preiniciální nebo pouze interklauzální, viz dále). Zde primárně nejde už o větně[90]druhovou signalizaci modální,[5] ale o druhové zařazení věty do širšího větného či nadvětného rámce:

	(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
[Nedodělal to,]	protože	se mu	včera udělalo	špatně.

Funkčně je takovýto spojovací výraz hyperklauzální složkou vlastního tranzitu, a jde tedy — podobně jako u větnědruhové signalizace modální — o tendenci obsazovat iniciální pozici prvkem, který má charakter vlastního tranzitu.

Zdůvodnění tohoto tvrzení by si vyžádalo celého článku. Hlavní argumentace tkví v tom, že obligatorní kategorie v mezivětných vztazích jsou konjunktibilita a větný kázus. Jejich primárními nositeli jsou spojovací výrazy, které pak mají (podobně jako nositelé obligatorních temporálně modálních kategorií v rámci věty) charakter vlastního tranzitu.

V této souvislosti se zmíníme o partikuli -li. Ta se původně mohla pojit s kterýmkoli prvkem v iniciální pozici (Rubíne, skoro-li mé masti budú?) a signalizovala převážně otázku, ať už nezávislou, či závislou. V rámci vlastního tranzitu tak byla především nositelem signalizace modální, i když v závislých otázkách šlo i o signalizaci hyperklauzální. Ve vývoji češtiny došlo k částečnému funkčnímu přehodnocení této partikule, takže dnes je v rámci vlastního tranzitu především nositelem hyperklauzální signalizace konjunktibility a větného kázu, podobně jako jiné spojovací výrazy (srov. výše). — Mnohé z nich ostatně prošly podobným vývojem — od signalizace modu k signalizaci větného kázu — na rozdíl od jiných, u kterých šlo o povýšení původní signalizace kázu nevětného (nominálního), např. u předložkových vazeb, na signalizaci kázu větného.

S větnědruhovou signalizací zřejmě souvisí i to, že po vedlejší větě v preklauzální pozici má věta řídicí zřetelnou tendenci obsazovat iniciální pozici nositelem vlastního tranzitu: Jestliže nebude pršet, přinese si Jirka toho pejska domů už dnes.

c) Zvýraznění (kontextového) kontaktu a kontrastu

Souvislý text se vyznačuje souvýskytem prvků s denotací stejnou či podobnou na straně jedné, s denotací různou na straně druhé a s denotací, která se pohybuje mezi těmito póly. Prvky denotačně stejné či podobné napomáhají mezivětným sémantickým kontaktům, prvky denotačně různé vytvářejí v jistém slova smyslu sémantické kontrasty. Kontakt a kontrast jsou základními složkami nadvětné kontextové organizace sdělení.[6] Mluvčí má možnost zvýšit přehlednost kontextové organizace buď tím, že zvýrazní některý z prvků, který se vyskytuje ve větě předešlé, a tak zvýrazní i vzájemný kontakt těchto vět (Starý uhlíř měl jednoho syna a toho mu vzali na vojnu), nebo tím, že zvýrazní kontrast mezi dvěma prvky různými, ale srovnatelnými (Včera se smál a dnes pláče). Intenzita takovéhoto zvýraznění může být různá. Vzhledem k tomu, že se zatím zabýváme větami nepříznakovými, máme na mysli zvýraznění mírné, tj. takové, které neprezentuje zvýrazněný prvek jako ohnisko sdělení (vlastní réma).

Z charakteristiky funkčních jednotek v první kapitole (zvl. s. 23—25) jasně vyplývá, že typickým představitelem mírně zvýrazněného (kontextového) kontaktu a mírně zvýrazněného (kontextového) kontrastu je diatéma (hlavně ve funkci (2) [91]a (3)). Kontakt a kontrast může být nejen slovní, ale i situační. „Kontaktní“ a ještě více „kontrastní“ diatémata mají silnou tendenci obsazovat pozici iniciální: 

(preiniciální)	(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
	Jemu	jsem to	vysvětlil	já
a	jí	to	vysvětli	ty.[7]
	Dnes	vám	ukážu,	jak to funguje,
a	zítra	s tím	budete	pracovat.

„Kontaktní“ a „kontrastní“ diatémata mohou z iniciální pozice vytěsnit i vlastnětranzitní prvky s větnědruhovou signalizací (vytěsněný prvek je vyznačen antikvou): 

(preiniciální)	(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
	Tam	by se	chtěl Petr	koupat?
	Vy	se	posaďte	na tuto stranu
a	Petr	ať si	sedne	sem.
Ať	zítra	si to	nikdo nedovolí	zapomenout.
	[Nedodělá	to,]
protože	včera	se mu	udělalo	špatně
a	dnes	ho	odvezli	do nemocnice.

O vytěsněných prvcích se ještě zmíníme v komentářích k příslušným pozicím.

d) Příznakovost

V příznakových deklarativních větách je silná tendence obsazovat iniciální pozici vlastním rématem: 

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Do poslední kapky krve	by tam	Petr	bojoval.
(vlastní réma)	(vlastní téma)	(diatéma)	(vl. tranzit, tranzit)

Zdá se, že při obligatorním obsazení postiniciální pozice vlastními tématy přebírají komplementární distribuci diatématu a vlastního tranzitu pozice mediální a finální.

Přítomnost vlastního rématu v iniciální pozici vždy nesignalizuje příznakovost. Jak už bylo řečeno v první části článku (s. 30), „normálně“ přizvukované věty s vlastním rématem v iniciálně-finální pozici jsou nepříznakové:

(iniciálně-finální)	(postiniciální)
Vysvětlili	jsme mu to.

Jedním ze způsobů, jak takové věty učinit příznakovými, je intenzifikace přízvuku.[8]

Problematika příznakových protějšků nepříznakových vět interogativních, imperativních a deziderativních zatím není systematicky zpracována, a proto se zde omezíme jen na upozornění, že obsazení iniciální pozice prvkem, který je vlastním rématem a zároveň jako nositel vlastního tranzitu signalizuje interogativnost, imperativnost či deziderativnost (určitý slovesný tvar), nemusí být znakem plné příznakovosti. Zdá se totiž, že iniciální větnědruhová signalizace je nepříznaková bez ohledu na to, jakou další funkci v aktuálním členění daný výraz může mít. Do jaké míry tato teze platí, ukáže budoucí výzkum.

[92]2. Mediální pozice

O prvcích v mediální pozici už bylo řečeno, že ve svém slovosledném uspořádání jsou mnohem volnější než prvky v pozici postiniciální. Např. v následující větě se mohou prvky Petr, zítra a v klidu vyskytovat v mediální pozici v jakémkoli pořadí: 

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
On	si to	Petr zítra v klidu	přečte.

Takovými větami se nesmíme nechat svádět k domněnce, že slovosled uvnitř mediální pozice je volný. (Zkusme ve větě, která předchází této závorce, zaměnit v mediální pozici prvky nesmíme, nechat a svádět.) Jaký je funkční rozsah slovosledné vázanosti a volnosti prvků v mediální pozici, se pokusíme rámcově ukázat v komentáři ke čtyřem zjevným tendencím.

a) Podobně jako postiniciální pozice má pevné gramaticko-sémantické pořadí prvků vlastnětematických, tak i mediální pozice má svůj gramaticko-sémantický skelet, založený na pevném uspořádání prvků vlastnětranzitních a tranzitních:

(1.) pomocné finitní sloveso (budu atd. ve futuru, byl atd. v kondicionálu a pasívu préterita),

(2.) modální sloveso,

(3.) plnovýznamové sloveso. 

		(mediální)
Petr	si to	bude	muset	přečíst	znovu.

Slovnědruhových termínů zde užíváme pro zjednodušení výkladu. Je však třeba mít na paměti, že jde o skelet prvků tranzitního charakteru.[9]

b) Tento „pevný“ tranzitní skelet se pak „vyplňuje“ prvky diatematického charakteru, jak ukazuje následující příklad:

		(mediální)
On	si to	↑		bude	↑	muset	↑	přečíst	↑		znovu.
						|
						Petr
						(zítra)
					(v klidu)

Diatematický prvek Petr nebo zítra nebo v klidu se může vyskytnout na kterémkoli „volném“ místě (v kterékoli mezeře) tranzitního skeletu. Totéž platí o souvýskytu dvou nebo tří těchto prvků, ať už v různých mezerách, či v mezeře jediné. I pořadí těchto prvků je do velké míry zaměnitelné. Právě tato skutečnost vytváří zdání, že v mediální pozici je pořadí prvků volné. K tomu podstatně přispívají taková obsazení mediální pozice, kde prvky tranzitního charakteru mají zástupce jediného nebo žádného: 

(mediální)

On

si to

↑

přečte

↑

znovu.

|

Petr

zítra

v klidu

 

[93]		(mediální)
Musí	si to	↑	přečíst.
		Petr
		zítra
		v klidu

Je třeba si uvědomit, že relativní volnost mají prvky diatematického charakteru, které (někdy pouze pomyslně) vyplňují mezery relativně pevného skeletu tranzitního charakteru. Při jemnějším členění (viz s. 25) jde většinou o prvky k diatématu jen tíhnoucí, i když výskyt diatématu samého naprosto není vyloučen. Tyto prvky mají tendenci se spíše vyhýbat poslednímu místu mediální pozice, o kterém se zdá, že je přednostně obsazováno (ne vlastním rématem, pokud je ovšem ve větě vůbec přítomno).[10]

c) V první části článku (s. 30) jsme ukázali, že předložkové pronominální objekty a předložková pronominální adverbiália (na ni, pro ni, k ní, s ní), jakož i nepředložková „pronominální“ adverbiália (tu, tam, teď) stávají na posledním místě pozice postiniciální: 

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Zítra	to pro ni	budeme muset udělat	znovu.

Funkce těchto prvků z hlediska aktuálního členění je však často na předělu mezi „typickými“ vlastními tématy a „typickými“ diatématy (při jemnějším členění jde o témata tíhnoucí buď k vlastnímu tématu, nebo k diatématu, viz s. 23 a 25), a tomu odpovídá i jejich slovosledné řazení. To, že mají vlastnětematický charakter, i to, že jsou výpovědně dynamičtější než ostatní vlastní témata, staví je na poslední místo pozice postiniciální. Jejich diatematický charakter jim zase umožňuje vyskytovat se v „mezerách“ pozice mediální, jako je tomu u ostatních diatematických prvků. Z hlediska mediální pozice však přece jen tíhnou k místu prvnímu, které se tak překrývá s posledním místem pozice postiniciální. V důsledku této situace můžeme říci, že zmíněné prvky mají tendenci obsazovat předěl mezi pozicí postiniciální a mediální:

(postiniciální)					(mediální)
Zítra	to	↑		budeme	↑	muset	↑	udělat	↑		znovu.
						|
						pro ni
						(tam)

(Pokud je takovýto prvek „kontaktním“ nebo „kontrastním“ diatématem nebo vlastním rématem, zaujímá v duchu základních tendencí pozici iniciální (S ní si to vyřídím zítra) nebo finální (Zítra si to vyřídím s ní).)

d) Tendence zachovat pořadí modální sloveso—infinitiv je tak silná, že překračuje rámec pozice mediální a zasahuje i pozici finální. Tak místo

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Včera	jsem mu to	vysvětlit	chtěl.

[94]s vlastním rématem ve finální pozici se zřejmě častěji (hlavně v projevu mluveném) setkáme s variantou zachovávající „gramatické“ pořadí prvků i za cenu, že vlastní réma bude v pozici mediální (signalizováno jednak kontextem, jednak intonačním centrem, které v našich příkladech — pokud je to třeba — značíme proloženým tiskem): 

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Včera	jsem mu to	chtěl	vysvětlit.

Totéž by bylo možno říci o sledu pomocné sloveso—modální sloveso, kde tendence k zachování pořadí je ještě silnější než u modálního slovesa a infinitivu, takže případný infinitiv se jednak vyskytuje před touto dvojicí 

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Petr	si to	přečíst bude	muset,

jednak pořadí v této dvojici je — podle našeho názoru — stěží zaměnitelné, i když je vlastním rématem člen první: 

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Petr	si to	přečíst bude	muset.

S podobnými případy se setkáváme i při snaze o zachování pořadí verbum—přímý objekt (hlavně tam, kde je možno uplatnit prozodické rysy): 

(preiniciální)	(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Ale	já	jsem mu	donesl	tu jeho knihu.

3. Finální pozice

Uvedené příklady s vlastním rématem v mediální pozici bychom chtěli odlišit od následujícího příkladu

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Včera	mi to	během pěti minut	bezvadně vysvětlil,

kde předposlední slovo s intonačním centrem není podle našeho názoru samo o sobě vlastním rématem, ale je spíše součástí verboadverbálního syntagmatu,[11] které jako celek zaujímá pozici finální a je vlastním rématem. Z funkčního hlediska má toto řešení velmi blízko k případům s atributivní vazbou ve finální pozici: 

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Včera	mi k tomu	dal během pěti minut	bezvadné vysvětlení.

Ve shodě s koncepcí připravované studie o aktuálním členění nominálních frází[12] poznamenávám, že u shora uvedeného příkladu atributivní vazby jde o komunikativní pole nižšího (podvětného) řádu, kde základní člen (vysvětlení) je jednak nositelem nevětných vlastnětranzitních kategorií čísla a pádu, jednak díky svému nocionálnímu obsahu nositelem tzv. tematického tranzitu, a je tedy jednotkou tematickou, zatímco atribut (bezvadné) je v nepříznakovém užití vlastním rématem.

Zdá se, že sled vlastní réma—tranzit (popř. vlastní tranzit) signalizuje kompaktnost nevětného syntagmatu (a to nejen v rámci nominální fráze), které pak na vyšší úrovni tím spíše vystupuje jako celek. Není vyloučeno, že takovéto zdůraznění kompaktnosti nevětného syntagmatu bylo jedním z faktorů, které přispěly k tomu, [95]že v určitém historickém období byl v češtině sled vlastní réma—(vlastní) tranzit (objekt—verbum) na konci věty (zdůrazňujeme na konci věty) běžný nebo dokonce většinový. Z větně funkčního hlediska mohlo totiž jít o jeden člen — vlastní réma ve finální pozici —, který měl své další funkční rozlišení teprve v rámci nevětného podpole. S uvolňováním nevětného verbo-objektového syntagmatu na úroveň větného verbo-subjektového syntagmatu docházelo tak k funkčnímu osamostatnění jednotlivých složek v rámci větného pole, a tím též k jejich samostatnému fungování v pozicích slovosledných.

Bylo již uvedeno (s. 91), že příznakové věty deklarativní mají silnou tendenci obsazovat iniciální pozici vlastním rématem. Při rutinním obsazení postiniciální pozice vlastními tématy zbývá pro další prvky pozice mediální a finální. Zdá se, že vlastní tranzit nebo tranzit mají v těchto případech tendenci obsazovat pozici finální; skutečné poměry ukáže teprve výzkum, který se bude muset zaměřit na nestylizovaný jazyk mluvený.

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Zítra	by mně to	Karel	udělal!
Zítra	by mně to	mohl Karel	udělat.
(vlastní réma)

4. Postiniciální pozice

Podle výkladu uvedeného výše se postiniciální pozice jeví jako systémově velmi čistá: je obsazována pouze vlastními tématy, má rigorózní pořadí těchto prvků a navenek je svým způsobem směrodatná pro určování ostatních slovosledných pozic. Naše dosavadní zkoumání však odhalilo čtyři tendence, které tuto vnitřní i vnější „čistotu“ narušují.

a) Sloveso být

Připomeňme (s. 30n.), že nositel vlastního tranzitu obsazuje pozici buď iniciální, nebo mediální. Finitní tvary slovesa být jsou primárními nositeli vlastního tranzitu v gramaticko-sémantické funkci verba existentiae, kopuly, pomocného slovesa ve futuru, kondicionálu a prézentním pasívu; podle toho se také slovosledně (iniciální a mediální pozice) i morfologicky (prefix ne-) chovají: 

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Budu	mu	dnes	k dispozici.
Dnes	mu	budu	k dispozici.
Byl	bych mu	dnes	k dispozici.
Dnes	bych mu	byl	k dispozici.
Jsem	mu	dnes	k dispozici.
Dnes	mu	jsem	k dispozici.

Pouze u préterita jsou finitní tvary pomocného být primárními nositeli vlastního tématu (nepřibírají prefix ne-), a tedy náležitě obsazují pozici postiniciální: 

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Dnes	jsem mu	připravil	překvapení.

Analogie s postiniciálním postavením prézentních tvarů být ve složeném préteritu však vyvolává systémový tlak, jehož výsledkem je tendence užívat prézentních tvarů jsem, jsi atd. v postiniciální pozici i tenkrát, fungují-li primárně jako vlastní tranzit. Jde však — analogicky s préteritem — jen o tvary pozitivní:

[96](iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Dnes	jsem mu		k dispozici.

b) Pronominální subjekty

Ve srovnání s „funkčním“ narušením postiniciální pozice vlastním tranzitem v případě slovesa být máme u pronominálních subjektů co dělat s narušením jiného rázu. Víme, že v češtině nemusí být subjekt ani nominálně, ani pronominálně vyjádřen (tuto nepřesnou formulaci chápejme jako užitečnou zkratku), funguje-li jako vlastní téma. Ve funkci diatématu či vlastního rématu alespoň pronominálně vyjádřen být musí a má pak silnou tendenci obsazovat pozici iniciální (diatéma) nebo finální (vlastní réma): 

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Tys	mu to	včera udělal	naschvál.
Včera’s	mu to	udělal naschvál	ty.

Zaslouží pozornosti, že jak nepřízvučné, tak přízvučné pronominální subjekty se mohou vyskytnout na různých místech postiniciální pozice, a tím jsou schopny v této pozici narušit jinak rigorózně dodržovaný gramatický pořádek prvků: 

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Včera	tys mu to	udělal	naschvál.
Včera’s	ty mu to	udělal	naschvál.
Včera’s	mu ty to	udělal	naschvál.
Včera’s	mu to ty	udělal	naschvál.

Pojednání o pronominálních subjektech v postiniciální pozici jako o tvarech přízvučných ponecháme stranou, protože to úzce souvisí s otázkou vět tzv. druhé instance, o kterých se zde nezmiňujeme.[13] Pronominální subjekt v nepřízvučném tvaru funguje jako fakultativní vlastní téma, které se objevuje jaksi navíc vedle zcela integrovaného vlastního tématu (s totožnou denotací) vyjádřeného personálně numerálním exponentem slovesa. Takovéto fakultativní vlastní téma považujeme za volné vlastní téma; jeho menší integrovanost v rámci věty se projevuje i jeho nepevným zakotvením v postiniciální pozici. (O této otázce viz ještě dále.)

c) Částicové prvky

V souvislosti s „kontaktními“ a „kontrastními“ diatématy jsme ukázali (s. 90), že tato diatémata vytěsňují prvky s modální signalizací z iniciální pozice. Jednou z možností je vytěsnění do pozice postiniciální: 

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Petr	ať si	sedne	sem!

Vytěsněné části vlastního tranzitu pak zaujímají v postiniciální pozici místo ještě před původně prvním místem subjektovým: 

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Včera	ať jsem si to	zkoušel	z kterékoli strany, …

[97]Formálně i funkčně souvisí toto „nulové“ postiniciální místo s pozicí iniciální tak úzce, že je považujeme za vzájemně se překrývající periférii pozice iniciální a postiniciální. Tvary z této periférie nezřídka vytvářely a ještě vytvářejí s prvky v pozici iniciální jeden slovní celek. Tím se do jisté míry odlišují od jiných, formálně i funkčně podobných prvků, které kmenově obsazují pozici interklauzální.

d) Příznakovost

O příznakovosti věty se většinou mluví v souvislosti s pozicí iniciální a s jejím obsazením vlastním rématem. Avšak i postiniciální pozice se svými typickými představiteli — vlastními tématy — může v otázkách příznakovosti hrát důležitou úlohu, jak ukazují následující příklady: 

S’to	uhodl!
Se mi	líbíš!
Tě	zdravím.
Sme	pukli.

Tyto (hovorové) příklady nejsou podle našeho názoru pouhým výrazem nedbalé mluvy či řečové ekonomiky, ale fungují jako příznakové (expresívní) protějšky nepříznakových vět. Někteří — i jazykově kvalifikovaní — mluvčí tvrdí, že v těchto případech cítí elipsu iniciální pozice osazené (v naší terminologii) diatématem: 

(iniciální)	(postiniciální)	(finální)
(Ty)s	to	uhodl!
(Ty)	se mi	líbíš!
(Já)	tě	zdravím.
(My)	jsme	pukli.

Podle této interpretace můžeme říci, že příznakovost věty způsobuje elipsa iniciální pozice signalizovaná přítomností pozice postiniciální (s jejími typickými prvky — vlastními tématy) na samém začátku věty.

Naše příznakové věty však mají ještě jeden možný protějšek, u kterého nejde o dodatečné obsazení eliptické iniciální pozice, ale o skutečně existující obsazení pozice iniciálně-finální vlastním rématem, a tedy o obsazení nepříznakové: 

(iniciálně-finální)	(postiniciální)
Uhodl’s	to.
Líbíš	se mi.
Zdravím	tě.
Pukli	jsme.

Naši druhou interpretaci příznakovosti vět začínajících postiniciální pozicí bychom mohli formulovat takto: Zatímco sled „iniciálně-finální pozice obsazená vlastním rématem — postiniciální pozice obsazená vlastním tématem či tématy“ propůjčuje české větě za normálních prozodických poměrů rys nepříznakovosti, inverze těchto dvou pozic (postiniciální — iniciálně-finální) s jejich funkčním důsledkem — totiž sledem „vlastní téma(ta) — vlastní réma“ — je pak signálem příznakovosti.

5. Preiniciální pozice

Od příznakových vět začínajících nepřízvučnou postiniciální pozicí je třeba lišit věty, které také začínají pozicí relativně nepřízvučnou, avšak preiniciální. V preiniciální pozici se pravidelně vyskytují některé souřadicí spojovací výrazy (a, i, ale, avšak, ba i, kdežto, leč, než, nýbrž):

(preiniciální)	(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Ale	odvezli	ho	včera	do nemocnice.

[98]Jak už bylo uvedeno (s. 89 a 90), část souřadicích a většina podřadicích spojovacích výrazů zaujímá pozici iniciální, pokud z této pozice není vytěsněna „kontaktními“ a „kontrastními“ diatématy (popř. vlastními rématy). V takovém případě se spojovací výraz ocitá v pozici preiniciální, srov.: 

	(preiniciální)	(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
[Nedodělal to,]		protože	mu	včera bylo	špatně.
[Už to nedodělá,]	protože	včera	mu	bylo	špatně
	a	dnes	ho	odvezli	do nemocnice.
[Nevěděl jsem,]		že	se mi	Karel	smál.
[Nevěděl jsem,]	že	Karel	se mi		smál.

Podobná je situace u nejrůznějších částic, které ve funkci části vlastního tranzitu (ať, nechť, kéž, copak, že apod.) obvykle obsazují pozici iniciální. O jejich vytěsnění na periférii pozice iniciální a postiniciální jsme se již zmínili (s. 96); zde uvedeme příklady na jejich vytěsnění do pozice preiniciální:

(preiniciální)	(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
	Ať	se na to	Petr podívá	jako první.
Ať	Petr	se na to	podívá	jako první.
	Copak	se na to	Petr díval	jako první?
Copak	Petr	se na to	díval	jako první?

Do preiniciální pozice jsou vytěsňovány i částice diatematického charakteru (tak, pak apod.). Je-li vytěsňovatelem nositel vlastního tranzitu (obvykle určitý slovesný tvar), zdá se, že preiniciální postavení takovéto částice napomáhá signalizovat příznakovost:[14] 

(preiniciální)	(iniciální)	(postiniciální)	(finální)
	Tak	se	posaďte.
Tak	posaďte	se!
	(pozice iniciálně finální)

6. Preklauzální pozice

Styčným bodem mezi integrovanou pozicí preiniciální a částečně integrovanou pozicí preklauzální je postavení některých vlastnětranzitních částicových prvků, u nichž můžeme pozorovat různé stupně integrovanosti a podle toho je hodnotíme jako součást vlastního tranzitu nebo jako volný vlastní tranzit. Zatímco částice copak byla ve výše uvedených příkladech stále ještě součástí vlastního tranzitu, v následujícím případě její desintegrace pokročila natolik, že se stává volným vlastním tranzitem, který obsazuje pozici preklauzální:

(preklauzální)	(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Copak,	vy	si	nevíte	rady?

Kromě volných vlastních tranzitů se v preklauzální pozici vyskytují volná diatémata, většinou vyjádřená volnými nebo vytčenými větnými členy: 

(preklauzální)	(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Pavle,	přines	mi		vodu.
Ta Anička,	budete	ji	muset	přemluvit.

[99]Nejčastěji však bývá preklauzální pozice obsazena vedlejší (nezřídka adverbiální) větou, která funguje jako diatéma věty řídicí:[15] Když to uděláš včas, dám ti něco na zub. Je-li v preklauzální pozici přímá řeč, funguje obvykle jako vlastní réma věty řídicí:

(preklauzální)	(iniciální)	(postiniciální)	(finální)
„To je legrační jméno,“	řekl	si	Vašek.
(vlastní réma)	(vlastní tranzit, tranzit)	(vlastní téma)	(diatéma)

7. Interklauzální pozice

Zatímco ostatní slovosledné pozice mají svou vzájemnou polohu jednoznačně vymezenu, specifikum interklauzální pozice tkví v tom, že tato pozice (přesněji prvky, které ji obsazují) se může objevit na několika — systémově ovšem také vymezených — místech. Interklauzální pozice je vlastně ještě více uvolněnou variantou „volných“ míst v pozici mediální (viz s. 92). Volná umístění interklauzální pozice (tedy jejích prvků) se už neomezují jen na mediální pozici a její okolí, ale zasahují i mezi pozici iniciální a postiniciální, popř. až mezi pozici preklauzální a iniciální, jak to také ukazuje schematické znázornění pozic na s. 29.

V interklauzální pozici se vyskytují především ty prvky s celovětnou platností, které se zároveň z hlediska funkčního řadí nad diatémata, ale pod vlastní tranzit. I když tyto prvky mají jak vlastnětranzitní, tak diatematický charakter, přece jen se obvykle zdá jeden z těchto rysů převažující. K vlastním tranzitům tíhnou prvky vyjadřující jistotní modalitu (např. snad, asi, jistě), její „osobní“ zabarvení (doufám, myslím) na straně jedné a její „časové“ zabarvení (už, zase, ještě) na straně druhé.[16] 

Včera	↑		jste si	↑	byli	↑	pro stravenky	↑		kolem desáté.
					|
					snad
					(doufám)
					(už)

K diatématům tíhnou prvky (nadvětného) spojovacího charakteru (zato, proto, sice, však) a prvky charakteru „vokativního“ (Pavle, víš). 

Včera	↑		jsme si	↑	byli	↑	pro stravenky	↑		kolem desáté.
					|
					zato
					(však)
					(, Pavle,)

Tyto prvky stojící funkčně nad diatématem nebo pod vlastním tranzitem představují celou škálu gramaticko-sémantických prostředků od volně vsunutých větných, polovětných a nevětných výrazů až k „těsně vsunutým“ větným členům a partikulím.[17] I když interklauzální pozice je, jak víme, „pohyblivá“, ukazuje se [100]tu jistá tendence k výskytu na předělu pozice postiniciální a mediální. To však neznamená, že by se např. níže uvedené interklauzální výrazy nemohly stejně dobře vyskytovat na předělech jiných (výraz s tím může být považován za součást jak pozice postiniciální, tak pozice mediální, a proto se interklauzální pozice může vyskytovat před ním i za ním): 

Petr	↑		si	↑	s tím	↑	nedělal	↑		žádné starosti.
						|
					, jak všichni dobře víme,
					, jak víme,
					, víme,
					(,) pravda(,)
					přece
					ale
					už

V souvislosti s tím, co bylo řečeno o pozici interklauzální, bychom za jeden z prvků, který ji obsazuje, mohli považovat i fakultativní pronominální subjekt ve funkci volného vlastního tématu (srov. s. 96). Ten ovšem má schopnost vniknout i mezi jednotlivé prvky v pozici postiniciální, což se ostatním „představitelům“ interklauzální pozice jen zřídkakdy podaří. Mohli bychom říci, že ve směru od „volných“ míst z pozice mediální přes pohyblivá (ale přece ještě omezená) umístění pozice interklauzální jde o další uvolnění, které má za následek absolutizaci volnosti. Takováto absolutní interpozice se může vyskytnout v kterékoli „mezeře“, tedy mezi kterýmikoli dvěma funkčními jednotkami (i v pozici postiniciální). Fakultativní pronominální subjekt ve funkci volného vlastního tématu je pak jejím hlavním obsazovatelem: 

Zítra

↑

si

↑

to

↑

s ní

↑

bude

↑

muset

↑

přečíst

↑

znovu.

|

on

Není bez zajímavosti, že do této absolutní interpozice se občas dostávají výrazy (jako asi, však), které obvykle obsazují pozici interklauzální. (Pozná se to pouze v oblasti, kde se tyto dvě pozice nepřekrývají, totiž v „mezerách“ pozice postiniciální.) 

Zítra	si	(asi)	to	s ní	bude	muset	přečíst	znovu.
		(však)

Normativně se takovýto výskyt obvykle považuje za přeřeknutí či chybu. Ve shodě s dosavadním výkladem bychom však spíše považovali tyto případy za systémový (i když periferní) jev představující přechod od pozice interklauzální k interpozici absolutní.

Podobné přechodové jevy můžeme najít i ve směru od pozice mediální k interklauzální, kdy „typičtí“ představitelé „mezer“ v mediální pozici se vyskytnou v interklauzální pozici v okolí pozice iniciální: 

Petr	(zítra)	si to	bude muset přečíst	znovu.
	(v klidu)

[101]Také v těchto případech mají slovosledné „chyby“ zdůvodnění v periferním působení systémových tendencí.

Jistá podobnost s obsazením pozice interklauzální se projevuje i u mnohých prvků, které podléhají „vytěsnění“ z pozice iniciální do pozice preiniciální nebo „nulové“ postiniciální (srov. s. 97 a 96). Tyto dvě pozice by mohly s ohledem na své funkční obsazení také být považovány za zvláštní (k iniciální pozici tíhnoucí) druh pozice interklauzální.

8. Postklauzální pozice

Postklauzální pozici obsazují kromě vlastních rémat a volných vlastních rémat i volné vlastní tranzity (Tys to neviděl, co?) a volná diatémata (Pojď se podívat, ty nemehlo). V případě „nevětných“ výrazů je situace obvykle jasná, nesnadnější už to je s výrazy větnými.

Na základě psaného jazyka se zdá, že existuje silná tendence obsazovat postklauzální pozici větnými výrazy, které fungují jako vlastní rémata či volná vlastní rémata. Toto zdání patrně dozná závažných korekcí, až bude dokončen rozsáhlejší výzkum nejen v oblasti jazyka psaného, ale — a to hlavně — v oblasti jazyka mluveného. Nejen intenzita vazby sémantické a kontextové, ale i intonační ztvárnění preferovaných syntaktických možností (např. postponování obsahových vět) bude zřejmě důležitým článkem jak při funkčním hodnocení postklauzální pozice, tak při upřesnění kritérií pro její odlišení od pozice finální. Omezíme se zde na uvedení jednoho příkladu s vedlejší větou, která bude v centru naší pozornosti. Začneme s jejím zasazením do pozice finální:

(iniciální)	(postiniciální)	(finální)
Nevěděli	jsme,	že je nemocný.
(vlastní tranzit, tranzit)	(vlastní téma)	(vlastní réma)

Je-li intonační centrum na nemocný (tedy na vedlejší větě), jde o pozice a funkce, jak je vyznačeno výše. Vyměníme-li prvky v pozici iniciální a finální s tím, že intonační centrum zůstane v rámci pozice finální, bude to mít tyto funkční důsledky: 

(iniciální)	(postiniciální)	(finální)
Že je nemocný,	jsme	nevěděli.
(diatéma)	(vlastní téma)	(vlastní réma, vlastní tranzit)

Jde např. o kontextovou situaci, kdy fakt, že je někdo nemocný, se nám stal známým a my chceme sdělit, že jsme to dříve nevěděli.

Princip členské sounáležitosti i tendence spojené s postavením vedlejších vět v češtině nás však mohou přimět k tomu, abychom uvedené sdělení formulovali např. takto (intonační centrum zůstává na nevěděli): 

(iniciální)	(postiniciální)	(finální)	(postklauzální)
To	jsme	nevěděli,	že je nemocný.
(diatéma)	(vlastní téma)	(vlastní réma, vlastní tranzit)	(volné diatéma)

Vedlejší věta je volným diatématem, protože v hlavní větě má svého diatematického zástupce to (podobně jako je tomu u vytčených větných členů). Vypustíme-li zástupné to a budeme-li větu formulovat s intonačním centrem na nevěděli, dostaneme: 

(iniciální)	(postiniciální)	(finální)
Nevěděli	jsme,	že je nemocný.
(vlastní réma, vlastní tranzit)	(vlastní téma)	(diatéma)

[102]Vzhledem k intonačním (i předpokládaným kontextovým) poměrům je vedlejší věta jasně diatématem (nikoli volným, ale „normálním“). Můžeme si však položit otázku, zda vlastní réma je skutečně v pozici iniciální a diatéma v pozici finální, což by znamenalo, že celá věta je příznaková (hořejší řešení), nebo zda vlastní réma je v pozici iniciálně-finální, což — jak už víme — je obsazení nepříznakové, a diatéma je v pozici postklauzální: 

(iniciálně-finální)	(postiniciální)	(postklauzální)
Nevěděli	jsme,	že je nemocný.
(vlastní réma, vlastní tranzit)	(vlastní téma)	(diatéma)

Druhé řešení je zároveň systémovým zdůvodněním, proč můžeme výše uvedené souvětí považovat za nepříznakové, zatímco podobná věta (taktéž s intonačním centrem na nevěděli) 

(iniciální)	(postiniciální)	(finální)
Nevěděli	jsme	o jeho nemoci.
(vlastní réma, vlastní tranzit)	(vlastní téma)	(diatéma)

bude zřejmě považována za příznakovou, protože diatematický nevětný výraz se za daných okolností může vyskytovat jen ve finální (a ne tedy postklauzální) pozici a obsazení iniciální pozice vlastním rématem a finální diatématem je příznakové.

 

Závěrem této kapitoly, ale i celého článku bychom se ještě chtěli zmínit o základním rozložení výpovědní dynamičnosti ve větě, kterým podle Firbase (1980) rozumíme lineární (slovosledné) uspořádání prvků od nejméně dynamických k nejdynamičtějším, tedy od vlastních témat, přes diatémata, vlastní tranzit a tranzit, dále přes rémata až k vlastnímu rématu. Jako u základních samohlásek ve fonetice jde i zde o uspořádání idealizované, které je podkladem pro vyhodnocení těch uspořádání, která se v řeči realizují. Jednotlivé jazyky je možno charakterizovat na základě systémových odchylek, které jejich větné struktury vzhledem k základnímu rozložení vykazují. O češtině se (zdůvodněně) tvrdí, že svým systémovým uspořádáním prvků ve větě projevuje relativně silnou tendenci k základnímu rozložení výpovědní dynamičnosti. Závěr našeho zkoumání slovosledných pozic z funkčního hlediska ukazuje, že typickou českou systémovou odchylkou od základního rozložení je slovněpořádkové soustředění samostatných prvků se systémově nejnižšími stupni výpovědní dynamičnosti, tedy vlastních témat, do „druhé“ (v naší terminologii postiniciální) slovosledné pozice.

 

R É S U M É

Czech word-order positions from the viewpoint of Functional Sentence Perspective (II)

The present paper is a sequel to the paper of the same name published in the preceding volume of our journal. While the first three chapters (Part I) dealt with the communicative units, the fully and partly integrated word-order positions, and the three main word-order tendencies in Czech, Chapter IV (the present paper) deals with further word-order tendencies according to the character of communicative units which occupy the separate integrated and partly integrated positions. Since it is impossible to inform the reader about all the minor tendencies mentioned in the text, the summary of main points will have to suffice:

1. Initial position: a) diathemes expressing the subject, b) transitions proper signalling intentional modality, c) diathemes of contact and contrast, d) rhemes proper in marked clauses.

[103]2. Medial position: a) fixed order of transitional elements, b) diathematic elements entering transitional framework, c) prepositional pronominal objects and ‘pronominal’ adverbials, d) modal verbs and infinitives.

3. Final position: verb-adverb syntagms, (attributive constructions), transition proper and transition in marked clauses.

4. Postinitial position: a) verb ‘to be’, b) pronominal subjects as loose themes proper, c) particles, d) marked clauses.

5. Preinitial position: conjunctions, ousting conjunctions and particles from initial to preinitial positions.

6. Preclausal position: loose transitions proper, loose diathemes, subordinate clauses, ‘direct-speech’ clauses.

7. Interclausal position: moveable character, elements between diathemes and transitions proper, the absolute interposition, peripheral phenomena.

8. Postclausal position: the relation to the final position, subordinate clauses, rhemes proper, diathemes and loose diathemes.

The author also touches upon the concept of the basic distribution of communicative dynamism and comes to the conclusion that — in Czech clauses — the main deviation from the basic distribution is the occurrence of (systemically) least dynamic elements (themes proper) in the ‘second’ (postinitial) position.

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 2, pp. 88-103

Previous † Bohumil Trnka: Hlavní principy strukturální jazykové analýzy

Next Simeon Romportl: Úloha rázu a jeho ekvivalentů při signalizování předělu