dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Pojednání o dialektice a obecné problémy jazykovědy

Jan Kořenský

[Discussion]

(pdf)

Советский сборник о актуальных проблемах современного языкознания / A Soviet volume concerning topical problems of present day linguistics

J. Zeleného Pojednání o dialektice (Academia, Praha 1982, 197 s.) je soubor studií zaměřený zejména na aktuální otázky filozofie a metodologie vědy. Jednotlivé studie jsou věnovány jednak konfrontaci dialektickomaterialistického základu vědeckého poznání jako racionality nového typu s historickofilozofickými kořeny tohoto myšlení, jednak kritickému studiu aktuálních nemarxistických filozofických koncepcí v daných kontextech. K prvému okruhu patří studie „Problémová souvislost Kantovy transcendentální logiky a materialistické logiky“ a studie „K dialektické souvislosti logického a historického u Hegela a Marxe“. K druhému okruhu především studie „Marxistický a fenomenologický pohled na tzv. krizi věd“, „K Heideggerově kritice metafyziky“, „Racionalita a moralita“. Z hlediska těchto dvou okruhů přechodný charakter má studie konfrontující myšlení Hegelovo a Fregovo („Vztah logického a historického v pojetí Hegelově a Fregově“). V tomto souboru studií se autor také vrací k tématu logické výstavby Marxova Kapitálu. Rámec souboru studií tvoří „Úvod k logicko-ontologickým zkoumáním“ a závěrečná studie „Problém změn v základech soudobé vědy“.

Pouhý výčet témat potvrzuje konstatovanou všestrannou aktuálnost práce, která přináší nové pohledy na trvalé hodnoty německé klasické filozofie, kritiku klasického i současného fenomenologického myšlení a problematiku dynamiky matematických základů soudobé vědy.

Tento náš příspěvek bude věnován úvahám o obecných problémech současného lingvistického myšlení inspirovaným jednotlivými myšlenkami tohoto souboru filozofických studií. Půjde tedy o lingvistické poznámky a úvahy „na okraj“ filozofických úvah. Proto také budeme věnovat pozornost jen některým studiím a jen některým jejich myšlenkám, které shledáme pro univerzální základy současného lingvistického myšlení motivujícími.

V Úvodu k logicko-metodologickým zkoumáním se charakterizuje rozumné myšlení jako pohyb významů. Myšlení je vždy tranzitivně předmětné, a to i v podobě sebereflexívní. V paragrafu 4 je věnována pozornost dialektickému přetváření „ideálna“ (jako myšlenkového pohybu významů) v materiálno a naopak. V Úvodu je také formulována teze, že materialistická dialektika je jádrem nového historického typu vědecké racionality, a teze o potřebě historizace logické problematiky, což znamená zkoumání této problematiky v onto-praxeo-logických souvislostech; to opět znamená, že za základní způsob bytí je třeba považovat „být procesem“, nikoli „být hotovou věcí“. Pro lingvistické myšlení má zvláštní důležitost obsah par. 9 a 10. Ze sémiotického hlediska, tj. z hlediska jazykových procesů, na nichž se rozlišuje pragmatický, syntaktický a sémantický aspekt, je rozumné myšlení sémantický proces, k jehož ujasnění je třeba brát v úvahu i jazykový aspekt syntaktický a jazykový i mimojazykový aspekt pragmatický. Zelený soudí, že nejzávažnější současné dialekticko-logické problémy vznikají právě vzhledem k vztahu mezi „obyčejnou řečí“ (a formami práce) a „vědeckou řečí“ včetně metařeči v umělých jazycích. Jejich zkoumání vyžaduje, aby úzké hranice matematicko-logické [136]sémiotiky byly překročeny s programovou ideou budování širší dialekticko-logické teorie logických forem. Pro nefilozofa je instruktivní hodnocení Churcha, Frega aj. z hlediska nominalismu a platonismu. Současnou lingvistickou podobu vztahu mezi syntaxí a sémantikou věty potvrzují úvahy v par. 11. Podobně instruktivní je i hutná kritika pojetí soudu a logických forem Russellových, Fregových, Bolzanových a Husserlových v par. 12. Pro některé „očistné“ tendence v současné jazykovědě je užitečné připomenout tuto tezi z par. 13: „To, co socialismus … potřebuje, není absolutizace logiky ani její metafyzická negace, ale pochopení její oprávněnosti a povahy jako podřízeného momentu širší dialektickomaterialistické koncepce logických forem a souvislostí.“

V kapitole o souvislostech kantovské a marxistické dialektiky si všimneme metodiky odhalování toho, co je (třeba i mimo Hegelovu zprostředkující úlohu) stále aktuální v Kantově myšlení; podobné transpozice hodnot „ztracených“ v základním proudu vývoje hlavních tendencí lingvistického myšlení je patrná i ve vývoji od „předstrukturálního“ lingvistického myšlení k myšlení explicitně strukturnímu.

Za aktuální obecně metodologický (protože obecně gnozeologický) problém považujeme i z hlediska lingvistiky otázky dialektické souvislosti historického a logického. Rekonstrukce vztahu historického a logického u Hegela a Marxe s ohledem na vztah těchto veličin v objektu, se zřetelem k jejich pohybu v jevu a podstatě má inspirující hodnotu pro soustavné řešení vztahů mezi historickým faktem vývoje (určitého) přirozeného jazyka, obecnými vznikově rozvojovými principy (každého) přirozeného jazyka, mezi pružně stabilním procesuálním bytím (určitého) přirozeného jazyka jakožto souboru potencialit a jakožto prostředku i fenoménu společenské komunikace. Rekonstrukce dialekticko-logického nutného vyplývání a historicky nutného vyplývání ve vzájemných vztazích jako dialektického pohybu od „konkrétně“ historického k „ideálně“ historickému má rovněž značnou inspirativní sílu.

Úloha Fregových myšlenek při konstituci moderního lingvistického myšlení je všeobecně známa, těmto otázkám bylo věnováno již mnoho kritické pozornosti i v lingvistické literatuře. V kapitole věnované vztahu logického a historického u Hegela a Frega jde o vyjasnění povahy logična v dialektickomaterialistickém typu racionality, a to se záměrem přispět k vyjasnění vztahu materialistické dialektiky a matematické logiky. Že je tento problém také problémem lingvistiky, a to zdaleka nikoli pouze matematické lingvistiky, není třeba dokazovat. Za historicky rozumné (verständiges Denken) označuje Zelený způsob myšlení, který se vyznačuje fixními kategoriemi a tím také fixními, nezprostředkovanými protiklady. Jde o myšlení pohybující se v rámci abstraktní totožnosti. Za myšlení dialekticky rozumné (vernünftiges Denken) označuje myšlení, pro něž jsou charakteristické procesuální kategorie a princip jednoty a vzájemného prolínání protikladů. Za metafyzický způsob myšlení se označuje absolutizace ahistoricky rozumného myšlení. Fregovo myšlení je pak nutno označit za jednu z nejvyvinutějších forem současného ahistoricky rozumného myšlení. „Dialekticky rozumné myšlení, pokud chce být v plném smyslu současné, musí se vyrovnat se současnými formami ahistoricky rozumného myšlení a ujasnit svůj vztah k nim.“ Mnohé logicko-gnozeologické koncepce Fregovy mají podle našeho názoru v tomto smyslu velký pozitivní význam pro naléhavý úkol dát ahistoricky rozumnému momentu dialektickomaterialistického způsobu myšlení modernější, soudobější podobu, a tím jsou významné i pro další vývoj dialektickomaterialistického typu racionality“ (s. 65). Z důkazní procedury teze, že Frege je představitelem vyspělé podoby ahistoricky rozumného myšlení, uvedeme několik myšlenek: Frege mnohé starší pojmy (např. pojem funkce) zobecnil, pozvedl na vyšší vývojovou úroveň, ale zároveň absolutizoval v metafyzickém smyslu. Byl však filozofičtější (vztah k německé klasické filozofii) než jeho (dodáváme neopozitivističtí) následovníci, kteří ovšem tento pohyb „od filozofie“ považovali za [137]přednost. Frege akcentoval v logice pojem pravdy (pravdivosti). Podstatným rysem jeho myšlení je odtrhování a nezprostředkované protikladení logického a historického. Jako výstižná si dovolíme uvést dvě místa ve formě citátu: „Dialektickomaterialistický typ racionality …, nepopírá oprávněnost a poznávací hodnotu ahistoricky rozumného logického vyvozování včetně vyvozování kalkulového; vřazuje a podřazuje je však do širšího kontextu dialekticko-logické problematiky, jejímž základním principem je jednota logického a historického. Ahistoricky rozumné vyvozování není jediným výhradním způsobem logického vyvozování, protože spolu s ním a vedle něho existuje fundamentálnější způsob, totiž strukturálněgenetické dialekticko-logické vyvozování“ (s. 68). Dále se konstatuje, že již Hegel poukázal na možnost převedení jakéhokoli libovolného obsahu do ahistoricky rozumných forem, takže lze přijmout bez problémů Fregovu tezi o obecné platnosti ahistoricky rozumných způsobů logického vyvozování, řečeno v terminologii této studie. Zelený nedoporučuje ztotožňovat ahistoricky rozumné formy myšlení jen s matematizací a formalizací. Doporučuje rozlišovat mezi matematizací, formalizací a abstrahujícím převedením myšlenkových obsahů do ahistoricky rozumných forem, tj. do obsažných forem myšlení podřízeného principu abstraktní totožnosti. V závěru studie je v návaznosti na základní „fregovskou“ problematiku studie položena otázka poměru mezi ahistorickým a dialektickým rozumem (Verstand — Vernunft) a mezi Hegelovou a marxisticko-leninskou materialistickou dialektikou. Úvaha končí následujícími závěry: „… teprve dialektickomaterialistické přepracování problematiky ‚Verstand — Vernunft‘ vytváří podmínky pro prohloubenou objektivitu myšlení v rámci rodícího se nového historického typu racionality. Hegelův problém „nekonečného“ myšlení dostává v materialistickém přepracování novou podobu a objevuje se jako způsob i myšlení, který je založen na dialektickomaterialistickém monismu a tento monismus odůvodňuje. K tomu je potřebná dvojí historizace logické problematiky: historizace ve smyslu procesuálního pojetí všech forem bytí a myšlení a historizace ve smyslu historicko-společenského praktického pojetí myšlení“ (s. 70).

Za zvláštní je třeba označit vztah moderní lingvistiky k Husserlově fenomenologii: třebaže fenomenologie otevřela i pro lingvistiku řadu otázek vůbec a pro dialektickomaterialistickou lingvistiku představuje značný prostor ke kritickému naplnění, nelze vliv fenomenologie co do rozsahu a hloubky v moderní lingvistice ani zdaleka srovnat s rozsahem a hloubkou vlivu moderní, matematické logiky. Domácí i evropské výjimky jsou spíše nečetné, i když by si zasloužily hlubší analytickou pozornost. Přirozeně, že nesrovnatelně závažnější problém a prostor pro kritickou konfrontaci představuje klasická Husserlova i soudobá fenomenologie především pro filozofii. Zejména Husserlův pojem krize evropských věd, vzhledem k níž měla být fenomenologie renesancí vědeckého myšlení, vyžaduje ze zorného úhlu racionality nového typu soustředěnou pozornost.

Z kapitoly věnované této problematice si opět všimneme jen několika míst: pro lingvistiku považujeme za inspirující konstatování, že Husserlova filozofie je bohatá na výzvy, které jsou podnětné tím, že vyslovují řadu myšlenek, které domyšleny vedou k překročení těch horizontů, v nichž Husserl zůstává. Zkoumání systémových potencialit v procesu jejich reagování na objektivní realitu je oblastí, kterou Husserl ve jménu svého subjektivně idealistického monismu pronikavě prozkoumal, její dialektickomaterialistická reinterpretace nebyla ještě uskutečněna. Dodejme, že princip fenomenologické redukce fenomenologizující skutečnost životního světa včetně materiální praxe ve významovou strukturu konstituovanou subjektivitou nabývá kvalitativně nového smyslu, jestliže tento proces nechápeme jako „poslední, konečný“ výrok o světě a vědomí, ale jako procesuálně strukturální výstavbu historicky konkrétního vědomí zaměřeného na historicky konkrétní realitu. Nelze ani přehlédnout historicko-genetický aspekt fenomenologických výzkumů blížící se k jednotě [138]historického a logického. Ve vztahu k fenomenologii platí Leninovo stanovisko, že filozofický idealismus je pouze nesmyslem jen z hlediska materialismu hrubého, prostého, metafyzického. „Z hlediska dialektického materialismu je filozofický idealismus jednostranné, zveličelé rozvinutí jednoho rysu, stránky, hranice poznání v absolutno, odtržené od hmoty a zbožštěné“ (s. 79). Husserlova kritika vědeckého objektivismu, programové nefilozofičnosti novopozitivismu jako filozofičnosti určitého druhu zůstává také přijatelnou i pro dialektický materialismus. Aktuální je i Husserlova obhajoba lidského rozumu proti skepsi a relativismu.

Závěrem ocitujeme: „… základní Husserlův problém, výzkum různých způsobů danosti věcí a jevů v jednotě noeticko-noematické struktury (v jednotě mínění jako aktu a míněného jako obsahu, předmětu mínění) nepochybně prohlubuje v nikoli nepodstatných aspektech dosavadní názory na zkušenostní základ vědomí a na povahu zkušenostního vědění. Výzkum „proměnlivého proudu různých způsobů danosti“ vede přes idealistický rámec k některým plodným rozborům toho, jak jsou nám věci a jevy zkušenostně dány (jak se podávají a jak si je podáváme). Při tom zkušenost zdaleka není redukována jen na smyslové vnímání v nazíravém postoji. Základem je smyslové vnímání v aktivním životním postoji s eminentní rolí tělesného pohybu a tělesných funkcí. Vedle živého a vzpomínkového nazírání se zkoumá podnětně specifika prožívání obecnin s orientací na překonání roztržky mezi rozumem a názorem, kterou trpěl starý racionalismus. V požadavku zkoumat logické formy v jednotě významu a prožívání je vyjádřen důležitý aspekt dialektického principu jednoty logického a historického“ (s. 86).

Studie věnovaná Heideggerově kritice metafyziky je pro lingvistické uvažování aktuální tím, že Heideggerova kritika metafyziky „nás v této stati bude zajímat proto, že jejím závažným aspektem je kritika teoretického myšlení, které se pohybuje v abstraktním protikladu subjektu a objektu, myšlení a bytí a proto také ve vzájemně se živící polaritě subjektivismu a objektivismu“ (s. 107). Tento problém považujeme pro lingvistiku z celé řady příčin za mimořádně aktuální. V této souvislosti doporučujeme čtenáři lingvistovi k pozornémů čtení Zeleného výklad na s. 112n., který v konfrontaci s Heideggerovou kritikou před-stavějícího předmětného myšlení formuluje dialektickomaterialistické řešení „bytí“ s diferencovanou povahou předmětnosti. V našich souvislostech je třeba akcentovat i potřebu zpochybnění, dialektického zrelativnění kategorií a protikladů, jejichž strnulost a domnělá absolutní platnost v ontologickém smyslu byla do skutečnosti vnesena lidským myšlením a musí být novým myšlením přeměněna na proces a pohyb.

Zvláštní pozornost musíme věnovat úvahám o problému změn v základech soudobé vědy. V příslušné kapitole se Zelený zabývá současnou povahou pojmů Grundlageforschung a Fundation of Science, sleduje vývoj moderní matematiky, pracuje s pojmem matematické struktury, který má nejen matematický, ale i formálně logický a filozofický význam. Zabývá se dále otázkou univerzality takto pojaté matematické struktury a s tím spojenou otázkou redukce výzkumu základů vědy na teorii matematicko-logických systémů. Konstatuje známou skutečnost, že takový názor byl a je mnohdy vyslovován. Jako dialektický materialista přirozeně tuto gnozeologickou redukci odmítá a v souvislosti s tím konstatuje potřebu vztah materialistické dialektiky a filozofických základů matematické logiky blíže určit. Vychází z teze, že k revoluci ve vědě dochází tehdy, jestliže vzniká nový pojmový systém, v jehož rámci se chápe nový materiál a na jehož základě jsou tvořeny nové teoretické závěry, odporující dřívějším koncepcím. Z tohoto hlediska posuzuje autor nejnovější vývoj vědy. Za klíčové momenty vývoje soudobé vědy označuje vznik kybernetiky, vývoj fyziky, astrofyziky, současný kosmonautický výzkum, biologickou genetiku, proces matematizace vědy, změny společenské funkce vědy, v souvislosti s tím dochází [139]i k ideologické polarizaci soudobého vědeckého myšlení. Bezprostřední kontakt s lingvistickou problematikou mají následující skutečnosti:

V mnoha oborech dochází k rozchodu vědeckého poznání se smyslovou názorností, obecně teoretické, systémově teoretické a matematické modelování neodpovídá dřívějším požadavkům verifikace názornou evidencí. Toto modelování nabývá však heuristické hodnoty. Jinak řečeno dialektický protiklad názorného a nenázorného nemizí, ale nabývá nových forem. Zelený v těchto souvislostech zaujímá také stanovisko k tomu, že přirozený jazyk přestává být nástrojem vědeckého poznání, že je plně nahraditelný jazykem „formalizovaným“: soudí, že také vztah těchto prostředků nabývá nových podob. Pokud jde o ideologickou stránku vědy, autor konstatuje, že za škodlivou vulgarizaci je třeba považovat představu, jako by existovaly dvě matematiky, kybernetiky, formální logiky apod. — říká: „Samy speciálně vědecké popisy, hypotézy a teorie, pokud vycházejí z kritiky zjišťovaných faktů a podrobují se prověrce v experimentech a materiální praxi, nemají třídně ideologický charakter. Třídně ideologický charakter má jejich gnozeologický a světonázorový výklad a využití, …“ (s. 153). Tuto část svých úvah autor uzavírá konstatováním, že povahu revolučního převratu v základech vědy měl vznik dialektického materialismu. Výše konstatované kvalitativní změny v moderní vědě se zřetelem k tomuto základu moderního vědeckého poznání (reprezentovanému vznikem dialektického materialismu) neznamenají rozhodně srovnatelnou událost, spíše mají charakter potvrzení a prohloubení této revoluce v dějinách vědeckého poznání.

V souvislosti s tím klade autor další otázku: „Je potřebná, žádoucí, nutná změna formy dialektického materialismu v souvislosti s rozvojem vědy a společenské praxe v posledních desetiletích a v současnosti?“ (s. 155). V rámci odpovědi konstatuje, že je třeba dále rozpracovávat leninské pojetí materialistické dialektiky v souvislosti se současnými převratnými procesy ve vědě. Za stále naléhavější označuje potřebu fundace všeho vědeckého poznání materialistickou dialektikou, a to ve směru hlubšího objasnění dialektickomaterialistického historického typu racionality.

V té části, kde autor zkoumá specifiku nového historického typu racionality, uvádí zajímavou Dijksterhuisovu (Die Mechanisierung des Weltbildes. Berlin 1956, s. 555) myšlenku, že totiž přechod od newtonovského myšlení k dnešnímu nebyl tak pronikavou změnou ve srovnání s přechodem od aristotelského k newtonovskému — tento přechod totiž byl přechodem od substancionálního myšlení, které se dotazovalo na podstatu věcí, k funkcionálnímu myšlení, které zjišťovalo chování věcí v jejich vzájemné souvislosti. Nový typ racionality (v částečné polemice s Dijksterhuisovým chápáním vztahu substancionálního a funkcionálního myšlení) je myšlením o dynamicky, pohybově (v nejširším slova smyslu), procesuálně pojatých podstatách věcí ve vývojovém i nevývojovém smyslu. Vše, co existuje, je časoprostorový strukturovaný proces (čili procesuální struktura) nebo — v odvozené sféře významů, v abstraktní idealizaci — více nebo méně fixovaná z časoprostorového procesu abstrahovaná významová struktura. Termínu struktura je zde užito v nejobecnějším smyslu (vše, co je jakýmkoli způsobem jednotou mnohého, má skladbu (strukturu)). Racionalita nového typu musí usilovat o procesuální přetavení, procesuální chápání všech kategorií, zejména pak kategorií věc — vlastnost — vztah.

V druhé části se pokusíme zformulovat několik tezí týkajících se metodologických výhledů obecné teorie přirozeného jazyka, přičemž budeme vycházet ze základních tezí Zeleného souboru studií jako z filozoficky formulovaného programu metodologických základů vědy. Je samozřejmé, že si nečiníme v žádném případě nároky na nějakou závaznost; bude však příležitost ukázat, že úhrn aktuálních obecně teoretických a metodologických tendencí je plně kompatibilní s právě touto formulací dialektickomaterialistické filozofie jako racionality nového typu.

[140]Zvláště aktuální platnost pro současnou jazykovědu má teze dvojí historičnosti:

1. Pro syntetický rozvoj systémového lingvistického myšlení je metodologicky aktuální to, co Zelený nazývá „dvojí historizací logické problematiky“. Jazyk a řeč je procesem nejen jako řečové chování společenského člověka, ale i jako předpoklad tohoto řečového chování — dynamický systém znakových vztahů mezi výrazovými prostředky a objektivní realitou v jejich syntakticko-sémanticko-pragmatické úplnosti — přičemž každá z těchto složek představuje specifický typ abstraktní idealizace.

Jazyk jako procesuální objekt substanciálně funkční povahy je klasickou diachronní lingvistikou formulován jako konkrétně historická struktura; ideálně historická formulace jazyka jako výsledek „historizace“ logického patří k úkolům obecné jazykovědy: teorie vznikově rozvojových principů jazyka jako dynamický historický aspekt funkční systémové „synchronní“ teorie jazyka je pouze naznačena.

2. Gnozeologický protiklad „ahistoricky“ rozumného a dialekticky rozumného, spjatý s principem abstraktní idealizace, je filozoficko-metodologickým předpokladem systematického budování prostředků převoditelnosti formálně dokonalých aparátů majících charakter záměrně „ahistoricky“ rozumné formulace objektu a adekvátních „dialekticky“ rozumných formulací téhož objektu. V této oblasti půjde o soustavné studium „úplných“ (syntakticko-sémanticko-pragmatických) tradičně lingvistických soustav ve vztahu k formálním logicko-matematickým modelům. Tento záměr ovšem neznamená rezignaci na specificky lingvistické řešení „historizace“ logického ve smyslu bodu 1.

3. Problematika monistické formulace dialektiky subjekto-objektového protikladu je v lingvistice problémem materialistického kladení jazyka jako objektu, je problémem pochopení rozdílu mezi materijností výrazové stránky jazyka a materiálním charakterem jazyka ve smyslu filozofické kategorie objektivní reality (otázka monistického pochopení ideálního charakteru jazyka a myšlení jako specifické formy materiálna). Teorie subjektu „nositele“ jazyka, dvojakost jazyka jako objektu zkoumání (jako izomorfní, strukturní části objektivní reality) a jako strukturní části nazírajícího subjektu je v materiálně monistické formulační jednotě pouze naznačena, nikoli dovedena v rámci všech souvislostí do důsledků.

4. Zeleného formulace myšlení jako sémantického procesu dovoluje nekomplikovaný přístup ke vztahům jazyka a myšlení, zejména pochopitelně pokud jde o sémanticko-pragmatickou formulaci jazyka.

5. Matematizace lingvistického myšlení jako speciální projev obecné tendence vědeckého myšlení je proces, který je pozitivní, objektivní a náležitý. Je žádoucí, aby tento proces byl provázen kladením požadavku „úplnosti“ formálních modelů a soustavným zřetelem k studiu vztahů ahistoricky rozumného a dialekticky rozumného. Oba procesy i v případě lingvistiky jsou příspěvkem k historizaci logického.

6. K výrazně aktuálním problémům současné lingvistiky patří vztah mezi tzv. substanciálním a funkcionálním myšlením. Zvláštnost situace v lingvistice spočívá v těchto aspektech:

a) Tradiční lingvistika sama sebe shledává myšlením substanciálním, přičemž ontologicko-gnozeologická podstata tohoto substanciálně-kategoriálního myšlení nese rysy apriorního kategorialismu vyznačujícího se určitou strnulostí. To platí s nečetnými výjimkami.

b) Formální matematicko-logické systémy v zásadě rezignují na substancionální ontologicko-gnozeologické určení sebe sama. Z toho plyne, že Dijksterhuisova představa o vztahu substancionálního a funkcionálního myšlení je v současné lingvistice výrazným způsobem materializována právě ve svém nedialektickém zadání. Řešení [141]situace spočívá pro současnou lingvistiku v přijetí procesuálního myšlení o poměru mezi jednotkou, vlastností a vztahem jako substancionálních hodnotách, a to v průniku s úsilím o historizaci logického i v rezignaci na ahistoricky kategoriální myšlení tradiční strukturní lingvistiky. Neboť jedním z nejtragičtějších zkratů v současné lingvistice je neadekvátní identifikace nefunkčního, kategoriálního nedialektického myšlení s materialistickou dialektikou v konfrontaci s ahistoricky rozumným funkcionálním myšlením formálních systémů jako nežádoucím idealismem. Jinak řečeno — idealismus primitivní je podvrhován na místo dialektickomaterialistického myšlení proti (v nejhorším případě) idealismu „chytrému“, tj. idealismu, jehož výzvy lze realizovat směrem za hranice jeho vlastních možností.

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 2, pp. 135-141

Previous Jasňa Šlédrová: Sémantické odchylky v zapamatování věty

Next Jan Petr: Francouzská antologie Leninových výroků o jazyce