Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Příspěvek k národně-ruskému bilingvismu

Jan Petr

[Chronicles]

(pdf)

Работа о национально-русском билингвизме / A contribution to national-Russian bilinguism

Teoretická stránka bilingvismu, individuálního, částečného nebo úplného kolektivního, byla již předmětem zkoumání četných autorů. Přistupovali k němu z hlediska lingvistického (zkoumali důsledky interference systémů dvou jazyků), sociologického (zkoumali společenské podmínky jeho vzniku a důsledky pro fungování obou jazyků ve vymezeném společenství) nebo psychologického (zkoumali jeho důsledky pro růst mentálních a vyjadřovacích schopností jedinců i kolektivů a psychologické přístupy k tzv. přepínání řečových kódů). Marxisticky pojatá jazykověda klade v takto zaměřených studiích důraz na sledování společenské podmíněnosti dvojjazyčnosti a všech jevů s ní spojených (resp. tímto jevem podmíněných, vyvolaných), určuje její místo ve společenské komunikaci i rozsah fungování obou zúčastněných jazyků v rámci určitého společenství a jemu odpovídající jazykové situaci, popisuje z hlediska optimálního komunikačního procesu rozsah důsledků vzájemné interference obou jazyků. Bilingvismus může být jednostranný nebo oboustranný, obě jeho formy se projevují v různém rozsahu u nositelů obou jazyků, může být kolektivní nebo individuální, úplný nebo částečný.

Společenství národů Sovětského svazu, bohatá vnitřní strukturace nově vzniklého historického společenství sovětského národa, poskytuje nepřeberné množství příkladů na studium různých stránek bilingvismu. Stalo se příznačné právě pro sovětskou vědu již od 20. let (po VŘSR), že zkoumá tyto formy řečové činnosti u příslušníků četných národů a národností v rámci rozvoje sociální lingvistiky, a to právě pod zorným úhlem leninské národnostní politiky uskutečňované v Sovětském svazu.

Více pozornosti věnovali sovětští lingvisté vlivu ruštiny na druhé jazyky národů a národností SSSR (ne ve všech případech je ještě zpracován popis neruských jazyků z hlediska současných bilingvních podmínek) než studiu působení těchto jazyků na ruštinu (místně užívanou, popř. jako regionální prvky ve spisovné ruštině). Avšak také takto zaměřené studie, teoreticky a faktologicky, jsou zastoupeny v sovětské sociolingvistice (např. Mirtov, 1941; Tichonovová, 1970; Šelomencevová, 1971; aj.) a v posledních letech jich přibývá; takto zaměřená zkoumání se stávají součástí prací o bilingvní situaci určitého národního společenství. Mluví se o exotismech, regionalismech v ruštině a volá se po jejich lexikografickém zpracování pro každou kulturní a národní oblast SSSR. Tyto domácí prvky v ruském jazyce umožňují jeho všestranné fungování v různorodých etnických prostředích. Jejich přítomnost v ruštině však nás neopravňuje k tomu, abychom mohli mluvit o regionálních variantách ruštiny.

Vítaným příspěvkem k fungování národně-ruského bilingvismu je monografie Zul’karina Učužukoviče Bljagoze Adygejsko-russkoje dvujazyčije (Majkop 1982, 136 s.). Autor se již v minulosti zabýval otázkou užívání ruštiny v adygejském jazykovém prostředí (1976), bilingvismem a kulturou ruského jazyka (1977) a sledoval také působení adygejštiny na ruštinu v domácím školním prostředí (1973). Po takové rozsáhlé teoretické průpravě a dokonalé znalosti konkrétního materiálu ze své mateřštiny přistoupil nověji v publikaci, o níž zde chceme referovat, ke shrnutí svých poznatků a vyvození dalších zevšeobecňujících závěrů o mnoha aspektech národně-ruské dvojjazyčnosti.

Úvodem chci připomenout, že v r. 1922 byla utvořena v rámci Krasnodarského kraje RSFSR Adygejská autonomní oblast (dále Adyg. AO; užívám dnešní názvy a upouštím od uvádění všech organizačních útvarů od r. 1922) s centrem v Majkopu. V této aut. oblasti žije 404 400 obyvatel, vedle Adygejců (v SSSR jich žije okolo 100 000) jsou to Rusové, Arméni, Tataři, Čerkesové, Kabardinci, [248]Řekové aj. Adygejština patří k ibersko-kavkazským jazykům (k abchazsko-adygejské skupině), typologicky je to polysynteticko-aglutinační jazyk. Do VŘSR fungovala jen v ústní podobě, nebylo písemnictví, byla omezena na běžně dorozumívací a folklórní jazyk. Spisovný jazyk, kodifikovaný až po VŘSR, se opírá o temirgojevský a bžedugský dialekt. Uplatňuje se v hovorovém, vědeckém, uměleckém a publicistickém stylu, adygejština je jazykem písemnictví, žurnalistiky, kulturního a vědeckého života, je nástrojem politické aktivity a propagandy mezi místním lidem. Nevytvořil se pouze administrativní styl v plném rozsahu, tuto funkci obstarává ruština (Tcharkacho, 1982). Po VŘSR užívala adygejština arabské písmo, od r. 1927 latinku a od r. 1937 ruskou graždanku s dodáním litery I, přičemž složené souhlásky se vyznačují spřežkami.

Mluvnice adygejštiny byla již několikrát zpracována, naposledy péčí G. V. Rogavové a Z. I. Keraševové v r. 1966. Vyšel také adyg. slovník výkladový (1960) a pravopisný (1968), slovník adyg.-ruský (1975), několik menších příručních slovníků a již nemalý počet syntetických zpracování adygejštiny, morfologie, skladba, tvoření slov, slovní zásoba, stylistika, vývoj spis. jazyka atd. Některé tyto práce se uvádějí v bibliografii připojené k Bljagozově knize (s. 132—134).

Bljagozova práce je zaměřena na komplexní výzkum adyg.-ruského bilingvismu: I. kap. „Adygejsko-ruský bilingvismus a jeho zvláštnosti“ (společenské funkce ruštiny a adygejštiny v podmínkách Adyg. AO, sociolingvistická charakteristika adyg.-ruského bilingvismu, zvláštnosti adygejštiny u rus. a adyg. bilingvistů, interferenční jevy v ruštině Adygejců-bilingvistů). II. kap. „Vliv ruského jazyka na adygejštinu v podmínkách bilingvismu“ (o vlivu cizího jazyka na slovní zásobu domácí, lexikálněsémantická charakteristika rus. výpůjček v adyg. jazyce, fonetická, mluvnická a sémantická adaptace rus. výpůjček v adyg. jazyce, elementy různé úrovně rus. jazyka v adygejštině). III. kap. „Fungování adyg. lexika v ruštině“ (teoretický úvod do problematiky, lexikálněsémantická a stylistická charakteristika adyg. slov, užívaných v ruštině, jejich fonetická a mluvnická adaptace).

Při studiu společenských funkcí ruštiny a adygejštiny v Adygii autor ukazuje, že funkce ruštiny jsou mnohem rozsáhlejší než adygejštiny, přesto však je zřejmá její velká úloha v životě Adygejců. Jde o mladý spisovný jazyk, který se uplatňuje kromě administrativně správního života (srov. výše) ve všech ostatních oblastech včetně školní výuky od základních škol až po výuku na pedagogickém ústavu a politického života země. Počátky adyg.-ruského bilingvismu ve větším rozsahu spadají do doby vzniku adyg. spis. jazyka. Je podmíněn sociálně ekonomickými podmínkami života adyg. lidu, bezprostředními rusko-adyg. styky v pracovní a společenské činnosti. V životě adyg. národa se uplatňuje vliv rus. kultury a vědy. Pokud se v knize mluví o pozdním adyg. bilingvismu, má tím autor na mysli časové vymezení jeho počátků, které se kryjí se školní docházkou dětí. Předškolní bilingvismus se vyskytuje v omezené míře u dětí z městského prostředí (např. z Majkopu nebo Tenčežska) a ještě v omezenějším rozsahu je patrný u vesnických dětí z adyg. aúlů. Jistou úlohu má přitom fakt, zda dítě chodí do mateřské školy nebo zůstává před docházkou do základní školy jen v rodinném prostředí. S ohledem na původ jde u Adygejců o kontaktní (ve městech) nebo nekontaktní (na vesnicích) bilingvismus. Sociálně se omezuje na inteligenci, na většinu mládeže, žáky IV. až X. třídy, studenty stř. a vys. škol a absolventy všech středních škol. Jednojazyčná je část staré a střední generace, zvláště ženy, vesnické děti předškolního věku a část dětí prvních tříd základních škol. Dvojjazyčnost v Adygii má povahu dynamického, stále se rozvíjejícího jevu. V současnosti zahrnuje ve své částečně kolektivní podobě asi 80 % obyvatel (v r. 1970 se uvádělo, že 67,9 % Adygejců mluví aktivně rusky).

Interferencí Z. U. Bljagoz rozumí všechny změny strukturních elementů jazyka v řeči (ve významech, vlastnostech a „chování“ jazykových jednotek), které jsou výsledkem vzájemného působení jazykových systémů (s. 32). Shledává je v zvukovém, mluvnickém a lexikálním plánu adygejštiny; důsledky interference jsou také patrné ve stylistice. Poukazuje na případy, kdy ruština aktivizuje potenciální (latentní) možnosti adygejštiny, ovšem také na případy, kdy se do ní dostávají [249]prvky jí cizí (s. 75). Autor tato zjištění dokumentuje četnými příklady ze své mateřštiny (materiál získal poslechem u mládeže a starších informátorů nebo výpisy z literatury a periodik). Východiskem interferenčních jevů je podle něho a) vliv struktury a systému mateřského jazyka, b) vnitřní jazyková analogie, c) asymetrie jazykového znaku druhého jazyka, nebo d) vliv pravopisu na mluvenou řeč bilingvistů (s. 39). Autor uzavírá tyto své úvahy poznámkou, že interferenci by bylo možno omezit na minimum, kdyby se ve školní a mimoškolní výuce obou jazyků dosahovalo optimálních výsledků.

Autor také zkoumá jazykovou interferenci v obou směrech, tj. ovlivňování adygejštiny ruštinou a ruštiny adygejštinou. Dochází při tom k závěru, že jevy pronikající do druhého jazyka nejsou v obou případech stejné; u Rusů mluvících adygejsky se kromě interference se spisovným jazykem ještě projevuje ovlivňování adyg. dialekty.

Vlivem ruštiny se adygejština rozvinula stylisticky a lexikálně, rozšířila také svůj značně bohatý inventář konsonantů o několik dalších souhlásek (např. v, k a poziční r), vlivem ruštiny se také rozvíjí do té doby neznámá mluvnická kategorie rodu (obdobně je tomu v tatarštině, jakutštině, evenkijštině, evenštině, jukagirštině aj.), jazyk hledá a ustaluje prostředky odpovídající funkci kategorie rus. sloves. vidu.

V současné době žije v Adygii ještě místní monolingvní obyvatelstvo, vedle něho ve většině bilingvisté, kteří si v dětství nebo dospělosti osvojili ruštinu, a to na základě své mateřštiny. Znalost ruštiny není zděděna z generace na generaci v rodinném prostředí. Autorovo pozorování ukazuje, že adygejština monolingvního mluvčího se kvalitativně liší od adygejštiny užívané bilingvistou (s. 24).

Když v rámci vlivu adygejštiny na místní ruštinu autor zkoumá fungování slov přejatých z adygejštiny do ruštiny (užívá přitom termínu exotismy), zdůrazňuje, že to jsou stylizační výrazové prostředky a že tvoří součást pasívní slovní zásoby ruštiny (uvádí příklady z literatury a publicistiky). Podle něho se jich užívá v ruštině a) ve vztahu k určitému omezenému regionu (např. adyg. usako ‚básník‘), b) mají omezenou srozumitelnost pro rus. čtenáře mimo oblast svého původu, a proto se musí nezřídka při užití v textu vysvětlit pod čarou. Některé tyto exotismy se staly postupně výpůjčkami v pravém slova smyslu a zařazují se do slovníku souč. spis. ruštiny.

Z. U. Bljagoz podal ve své práci všestranný popis jazykových a společenských projevů adyg.-ruského bilingvismu, jak se vázanost obou jazyků projevuje v jazykové a řečové rovině procesu komunikace. Se znalostí odborné literatury předmětu sleduje také důsledky bilingvismu projevující se rozšířením domácího adyg. hláskového a mluvnického systému (tyto výklady potvrzují některé obecně lingvistické poznatky o míře prostupnosti těchto plánů) a uvádí stylovou charakteristiku rus. lexikálních výpůjček do adygejštiny. Obecné závěry se opírají o bohatý jazykový materiál. Podle našeho soudu jde o práci promyšlenou, zdařilou a přinášející nové poznatky.

 

LITERATURA

 

BLJAGOZ, Z. U.: Tipy ošibok v russkoj reči učaščichsja-adygejcev i ich istočniki. Majkop 1973.

BLJAGOZ, Z. U: Kontaktirovanije russkogo i rodnogo jazykov v uslovijach dvujazyčija. Rostov na Donu 1976.

BLJAGOZ, Z. U.: Dvujazyčije i kul’tura russkoj reči. Majkop 1977.

MIRTOV, A. V.: Leksičeskije zaimstvovanija v russkom jazyke Srednej Azii. Taškent - Samarkand 1941.

ŠELOMENCEVA, Z. S.: Slovar’ tjurkizmov v russkom jazyke žitelej Kirgizii. Frunze 1971. TICHONOVA, E. V.: Uzbekskaja leksika v proizvedenijach russkich pisatelej Uzbekistana. Taškent. 1970.

TCHARKACHO, Ju. A.: Stanovlenije stilej i norm adygejskogo literaturnogo jazyka. Majkop 1982.

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 3, pp. 247-249

Previous Anna Rácová: Jazyková situácia v Indii

Next Jiří Kraus: Sovětská práce o společenských podmínkách jazykového vývoje