Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Sovětská práce o společenských podmínkách jazykového vývoje

Jiří Kraus

[Chronicles]

(pdf)

Советская работа об общественных условиях развития языка / A Soviet contribution concerning social conditions of language development

Monografie V. K. Žuravljova Vnešnije i vnutrennije faktory jazykovoj evoljucii (Moskva 1982, 327 s.) je zajímavým a materiálově bohatým důkazem systematického rozpracovávání obsahu a rozsahu současné sovětské sociolingvistiky. Svým pojetím zároveň dokumentuje skutečnost, že sovětští sociolingvisté si jsou vzájemně blízcí nejen společnou metodologií a pracovními postupy, ale i vědomím názorové jednoty (podepřeným poměrně dob[250]rou bibliografickou informovaností, v současné vědě ne vždy samozřejmou) a úsilím o rozvíjení jednotné terminologie oboru.

Autorem pojmů a termínů, s nimiž Žuravljov ve své knížce pracuje, je významný představitel současné sovětské sociolingvistiky Ju. D. Dešerijev (1977, recenzi obsahující zmínky též o terminologii práce srov. Kraus, 1979). Jsou to termíny sociolingvém, varianta jazykového prostředku, jejíž existence byla vyvolána působením jednoho nebo několika sociálních faktorů, sociolém ‚společenská skupina užívající jeden jazyk‘ a lingvém ‚jazyk sloužící jako nástroj dorozumívání jedné společenské skupiny‘. Zásluhou Žuravljovovy knížky je, že všechny tyto termíny, vyznačující se systémovostí a zřetelnou motivovaností, bohatě ilustruje příklady z mnoha evropských i světových jazyků, převážně ovšem jazyků Sovětského svazu. Čtenáři se tak dostává široce koncipovaný pohled na dějiny jazyků i na sociální kontext, který tyto dějiny obklopuje a ovlivňuje.

I když autor názvem díla i úvodním výkladem připomíná, že vztah vnějších (mimojazykových) a vnitřních (jazykových) faktorů je třeba chápat v dialektické jednotě, přece jen nesrovnatelně víc pozornosti věnuje samostatnému působení faktorů vnějších. V této souvislostí lze jen litovat, že mu unikla Vachkova zásadní stať o vlivu vnějších činitelů na jazykový systém (vyšla anglicky i česky, srov. Vachek, 1962, 1963), která dokazuje primární úlohu vnitřních zákonitostí jazykového systému. Díky jim totiž tento systém i jeho podsystémy — fonologický, mluvnický, lexikální — některé vnější vlivy, např. přejímání z cizích jazyků, do sebe zahrnuje (pokud jsou v souladu s potencemi jeho dalšího vývoje), jiným se brání. Důsledkem toho, že knížka se vzájemným vztahem vnějších a vnitřních činitelů podrobněji nezabývá (i když se v úvodu o něm mluví), je i skutečnost, že uváděné příklady vycházejí převážně jen z roviny lexikální, s občasnou připomínkou variant výslovnostních a grafických.

Rozvržení práce na čtyři základní oddíly a na řadu dílčích kapitol odpovídá rozsahu sledovaných faktorů i stupni důležitosti, jaký jim autor přisuzuje.

První oddíl nese název „Vývoj výroby a výrobních vztahů“ a zabývá se ekonomickými podmínkami vývojové dynamiky společnosti a jazyka. Obsahuje kapitolu věnovanou sociolingvistické charakteristice prvobytně pospolné společnosti a období jejího přechodu do společenských formací třídních; další kapitoly pak rozebírají podmíněnost jazyka rozvojem obchodu, průmyslu, státní administrativy a strukturní přeměny společenských skupin.

Druhý oddíl se zabývá rozborem působení kategorií duchovní kultury na jazyk. Zahrnuje široce zaměřený výklad teorie a dějin písma, poučný zejména v kontextu současného světového zájmu o tuto problematiku (srov. např. Gelb, 1965; Friedrich, 1966; Derrida, 1967), dále dvě kapitoly o vlivu středního a vysokého školství a knihtisku na normalizaci a unifikaci kulturních a později spisovných jazyků a konečně kapitolu o utváření a přetváření kulturně-historických areálů v souvislosti s prohlubováním funkcí jazyků nadnárodního dorozumívání.

Ve třetím oddíle jsou shrnuty jednak sociolingvistické důsledky vzájemných kontaktů mezi jazyky (rozebírají se tu kontakty geografické, politické, kulturní i úloha překladů), jednak periodizace vývoje spisovných jazyků, zvláště v souvislosti s procesy normalizace a demokratizace.

Na tuto tematiku navazuje i závěrečný oddíl čtvrtý, nazvaný „Vědeckotechnická revoluce, jazyk a jazykověda“. Jak už tradicím sovětské sociální lingvistiky odpovídá, nalézá tu čtenář promyšlený výklad o otázkách jazykové výstavby, tj. regulovaného vývoje jazyků s nedlouhou spisovnou tradicí.

Shrnutí rozsáhlého množství sociálních i jazykových údajů dovoluje uvedené závěry bohatě historicky dokumentovat a prohloubit poznatky i termíny, k nimž moderní sociolingvistika dospěla zatím převážně jen na materiálu jazyků současných. Platí to zejména o podrobném rozboru funkce bilingvismu a diglosie v minulosti. Obě tyto kategorie se totiž zvláště široce rozvinuly v období feudalismu jako důsledek závažného protikladu mezi místními dialekty a knižním jazykem v jeho písemné i mluvené podobě. O diglosii se pak mluví tehdy, jsou-li oba tyto útvary jazykově příbuzné (např. ve feudálním Rusku vztah nářečí — církevní slovanština), o bilingvismu v případě opačném (v Polsku polština — [251]latina, v pobělohorských Čechách čeština — němčina, po osmanském vpádu do Bulharska bulharština — turečtina). Tento živelný proces často v historii vyvolával snahu předních státních činitelů posílit integrační funkci jazyka vládnoucích tříd, a to prostřednictvím normativních traktátů o jazyce nebo o řečnictví a stylizaci státních dokumentů, uzákoňováním pravopisných reforem, zakládáním akademických institucí a univerzit nebo rozhodováním o oficiálním statusu jednoho z jazyků užívaných státním společenstvím. Pojem jazykové politiky tak dostává v autorově pojetí historickou dimenzi a zároveň je osvětlen i řadou zajímavých a ilustrativních příkladů (v celé knize je poměrně dost příkladů z češtiny).

Pozornost si zaslouží kapitola věnovaná dějinám a funkcím písma (Razvitije pis’mennosti. Vzaimodejstvije pis’mennoj i ustnoj lingvem). Přehledně se v ní uvádějí základní typy a vývojové etapy písem — textografie, logografie, sylabografie, fonémografie — i jejich vztah k vývojově dynamičtější zvukové podobě jazyka. Rozdíl mezi psaným a mluveným jazykem v některých případech se vyostřuje (čínština), v jiných vede ke vzniku kompromisních jazykových útvarů (sanskrt). Existence tohoto rozdílu se projevuje jednak na rovině lingvémů (knižní jazyk a dialekty se vzájemně ovlivňují), jednak na rovině sociolémů (potřeba ovládnout prestižní jazykový útvar — knižní, kulturní, spisovný — směřuje k neustálému rozšiřování okruhu jeho uživatelů). Pokud je prestižní forma příliš výlučná (má příliš úzkou sociální základnu nebo jí dokonce chybí mluvená podoba, jako tomu např. bylo u rumunské varianty církevní slovanštiny), podléhá její norma značnému kolísání, popř. ustupuje jazykovému útvaru jinému, životnějšímu.

Vznik písma, jeho upevnění prostřednictvím knihtisku a případnou záměnu písmem jiného kulturně-historického areálu považuje Žuravljov za závažnou sociolingvistickou charakteristiku jazyka i kolektivu jeho nositelů. Zatímco v minulosti, zhruba až do konce 19. stol., byly hranice těchto areálů v zásadě určovány činiteli náboženskými, prosazují se v současné době při rozhodnutích o změnách abecedních systémů hlediska politická a kulturní. Ve Valašsku a Rumunsku byl přechod z cyrilice na latinku spojen se změnou orientace na Francii a Itálii, kdežto Moldavsko, které své spojení s Východem upevnilo i politicky, přešlo jednoznačně na azbuku. Příznačný byl také několikanásobný přechod mezi cyrilicí a latinkou v novějších dějinách Litvy; latinka se tu prosadila až s převládnutím katolického (jezuitského) školství. V přechodu mnohých národů Sovětského svazu z arabského písma na latinku a od třicátých let na azbuku spatřuje autor převládnutí celkové tendence těchto národů k integraci a ke vzniku nového společenství, sovětského národa. Tento proces je zároveň spojen s dezintegrací starších kulturně-historických areálů a vede ke vzniku areálu kvalitativně odlišného, založeného na principech společné ideologie, politického uspořádání a socialistické ekonomiky. Tím se autor i ostře kriticky staví proti pokusům zavádět latinku v jazycích, kde ruská grafika už zdomácněla (osetinština, komijština, udmurština, jakutština, mordvinština, čuvaština, marijština).

Pomocí termínů sociolém, lingvém, sociolingvém vymezuje autor přesněji a výstižněji i starší lingvistické termíny související s bilingvismem — substrát, superstrát, adstrát. Všechny tři totiž označují zvětšení sociolému o příslušníky sociolému jiného, a to prostřednictvím masově rozšířeného bilingvismu. Příkladem substrátu (vymizelého jazyka porobeného národa) je pro latinu oskičtina a umbrijština (lupus — ‚vlk‘, popina — ‚hospoda‘), galština (caballus — ‚kůň‘) apod., příkladem superstrátu (vymizelého jazyka dobyvatelů) je germánský jazyk Franků ve Francii a turkotatarská protobulharština v Bulharsku a ve slovanské oblasti vůbec (z obou těchto jazyků pochází pojmenování země — Francie, Bulharsko; v současné ruštině přetrvaly protobulharismy bojarin, čertog — ‚palácový sál‘, biser — ‚skleněné perle‘, kumir — ‚modla‘, kovčeg — ‚archa‘). Konečně adstrátem se rozumí jazyk přistěhovalců, který však nevymizel, ale uchoval se v jiném jazykovém společenství. Např. normanština je vůči angličtině superstrátem, francouzština adstrátem. Mezi adstráty lze tak počítat švédštinu ve vztahu k finštině, turečtinu k bulharštině, arabštinu k španělštině, slovanské jazyky k rumunštině, ugrofinské jazyky k ruštině atp. Specifikou adstrátu je tedy to, že oba kontaktující jazyky [252]si uchovávají samostatnou existenci a že bilingvismus jejich nositelů nemusel nutně mít masový charakter.

Výklad normalizace a kodifikace jako soustavných a záměrných zásahů do vývoje a fungování spisovného jazyka čerpá především z oblasti slovanské. Správně zdůrazňuje úlohu jak oficiálních jazykových příruček (slovníků, mluvnic), tak vzorových textů (původních i překladových), jejichž cílem bylo upevnit kodifikaci v praxi. (Tak tomu bylo např. v případě Lomonosovova vlastního literárního i vědeckého díla a jeho překladů, v případě Jungmannovy Slovesnosti a uměleckých překladů i Karadžičových sbírek srbských pohádek a lidových písní.) Těžiště kodifikační činnosti spatřuje Žuravljov v pravopise (v daleko pozdějším období též v interpunkci, již do pravopisu nezahrnuje), v tvarosloví a v regulování slovní zásoby, hlavně terminologické. I když cílem regulovaného vývoje spisovných jazyků je podle něho odstraňování nadbytečné nejednotnosti (např. pro ruštinu 17.—18. stol. udávají slovníky sedm způsobů psaní adjektiva anglijskij, z nichž některé se ještě odlišují přízvukem), přece jen existenci variant ve spisovné normě oprávněně připouští a považuje ji za základní zdroj jejího nerušeného vývoje.

V období vědeckotechnické revoluce se rozsah, obsah i vnitřní diferenciace textů šířících spisovnou normu ještě zvyšuje, zvláště díky překladům, nejrůznějším typům odborných textů (vědeckých, učebních, pracovních, popularizačních aj.) a díky prostředkům hromadného sdělování. To se zpětně odráží i v růstu společenské důležitosti normativní jazykovědy i mimoškolní jazykové výchovy. Proto také normativní jazykověda ve stále větší míře nabývá institucionální charakter a v souvislosti s tím i důležitou úlohu zvláště v těch společenstvích, u nichž dochází k četným mezinárodním a nadnárodním kontaktům.

Žuravljovova práce svým širokým záběrem i vyvážeností diachronního i synchronního pohledu na problematiku jazykového regulování a jazykové výstavby zaujímá mezi současnými sovětskými pracemi o sociolingvistice významné místo a zaslouží si pozornost všech čtenářů, kteří se zabývají vnějšími i vnitřními dějinami jazyků i postavením jazykovědy v současném světě.

 

LITERATURA

 

DERRIDA, J.: De la grammatologie. Paris 1967.

DEŠERIJEV, Ju. D.: Social’naja lingvistika (K osnovam obščej teorii). Moskva 1977.

FRIEDRICH, J.: Geschichte der Schrift. Heidelberg 1966. (Rusky Moskva 1979.)

GELB, I. J.: A study of writing. The foundations of grammatology. Chicago - London 1965.

KRAUS, J.: Nová významná sovětská práce o sociolingvistice. SaS, 40, 1979, s. 168—171.

VACHEK, J.: On the interplay of external and internal factors in the development of language. Lingua, 11, 1962, s. 433—448.

VACHEK, J.: K otázce vlivu vnějších činitelů na vývoj jazykového systému. SlavPrag, 4, 1963, s. 35—46.

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 3, pp. 249-252

Previous Jan Petr: Příspěvek k národně-ruskému bilingvismu

Next Nikolaj Savický: O jazyce vysokoškolské výuky ve svazových republikách SSSR