Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Inspirace lingvistikou a pro lingvistiku

Alena Macurová

[Chronicles]

(pdf)

Вдохновление лингвистикой и для лингвистики / Inspiration by linguistics and for linguistics

Více než patnáctileté úsilí Vědeckovýzkum[347]ného pracoviště literární komunikace a experimentální metodiky Pedagogické fakulty v Nitře (VPLKEM)[1] o vybudování systému komunikačně a sémioticky pojaté literární teorie nachází průběžnou odezvu i v odborných lingvistických časopisech českých; recenze monografických studií vzniknuvších v rámci VPLKEM i recenze prací kolektivních se publikují v Jazykovědných aktualitách, Českém jazyku a literatuře a v neposlední řadě také v našem časopise.[2] Zájem, který lingvistika o odbornou činnost VPLKEM projevuje, není nijak náhodný; dán je i historicky, tím, jak významnou úlohu sehrála jazykověda při konstituování moderní literární vědy ve 20. a 30. letech 20. století.

Ani z hlediska synchronního není ovšem vazba komunikačně a sémioticky pojaté literární teorie na lingvistiku nevýznamná. Specifické zákonitosti literární komunikace totiž vyrůstají z obecných zákonitostí komunikace jazykové, komunikační hledisko, jež analyzuje text jako komponent společenského dorozumívacího procesu a jež tak ústrojně vyrůstá z marxistického pojetí jazyka a řeči, je s nesporným užitkem aplikovatelné při analýze textů všech funkčních stylů.

Průřez teorií literární komunikace pěstovanou v Nitře v letech 1967—1982 podává poslední[*] knižní práce Antona Popoviče Komunikačné projekty literárnej vedy (Štúdie 4. Vedeckovýskumné pracovisko literárnej komunikácie a experimentálnej metodiky Pedagogickej fakulty v Nitre. Pedagogická fakulta v Nitre 1983, 167 s.).

Přínos VPLKEM pro rozvoj disciplíny zabývající se literárním dílem jako složkou společenské komunikace vidí Popovič především v propracování (1.) systematiky primární a sekundární literární komunikace, (2.) systematiky komunikační teorie překladu, (3.) systematiky literárního vzdělávání a jeho subsystémů, (4.) komunikačního statutu literatury pro děti a mládež, (5.) komunikační interpretace populární literatury.

Na první pohled je zřejmé, že jednotlivé tematické okruhy jsou s jazykovědou v různě těsných vztazích. Analogicky to platí i pro jednotlivé oddíly Popovičovy publikace. Ta vedle úvodního slova, doslovu a obsáhlého résumé v ruštině a angličtině obsahuje jeden rozhovor zařazený na závěr a označený titulem Nové cesty literárnovedných výskumov a šest studií: Komunikačný aspekt v slovenskej literárnej vede (Príspevky nitrianskej skupiny); Komunikačná systematika literárnej vedy (spoluautorem je P. Zajac); Semiotické modelovanie obrazu sveta v texte; Komunikačný charakter interpretácie umeleckého textu; Komunikačný aspekt literárnej diachrónie — Literárna tradícia, literárny proces; Literárna história v škole.

I ve studiích od lingvistiky zdánlivě velmi odlehlých však jsou vztahy literární teorie (tak jak ji rozvíjí nitranská škola) a lingvistiky zřejmé, byť ne vždy na první pohled. Souvisí to s tím, že (1.) komunikace — i komunikace literární — je primárně realizována jazykovými znaky; (2.) umělecký text, na jehož zkoumání se nitranští v první řadě zaměřují, tj. literární dílo, je textem slovesným. Autoři nitranské školy mají tyto skutečnosti — jak Popovičův výklad průběžně dokládá — na mysli. Jejich potenciálně celostní přístup k problematice společenského sdělování orientovaný především[3] na typologicky vyhraněné sdělování literární přitom stále respektuje souvislost slovesného textu uměleckého se slovesnými texty neuměleckými, popř. i uměleckými texty neslovesnými (Miko - Popovič, 1978).

Ostatně i Mikova výrazová soustava[4] opřená o dvě základní funkce jazyka (sdělovací, oznamovací x zobrazovací) a budovaná na základě protikladu kategorie operativnosti a ikoničnosti[5] funguje potenciálně jako jisté [348]„stylistické langue“ pro texty všech funkčních stylů. Vztahy literárního textu k textům typologicky odlišným se promítají i do Popovičova schématu postihujícího „specifickosť slovesného umenia vo vzťahu k iným jazykovým činnostiam“ (s. 69). Jednotlivé typy textů jsou rozlišovány ve vztahu k způsobu uchopení reality takto: Realita (A) zvládnutá operativně (Aa) pojmově → administrativní text; (Ab) zážitkově → hovorový text; (B) zvládnutá ikonicky (Ba) pojmově → vědecký text; (Bb) zážitkově → literární text.

Z Mikovy výrazové soustavy vyrůstá nitranský výzkum stylu a v návaznosti na něj pak také teorie textu. I její metodologická východiska implikují fakt, který Popovič konstatuje explicitně, totiž že „vzhľadom na povahu umeleckého diela literárnu vedu v jej výskumoch nikdy neopustí lingvistika“, s. 122 (srov. též metodologickou inspiraci pojmovým aparátem lingvistiky, ať už klasické lingvistiky funkční — langue x parole, synchronie x diachronie nebo novější lingvisticky orientované stylistiky — např. pojetí stylu jako faktoru integračního a diferenciačního aj.). To na jedné straně. Na druhé straně je nitranské pojetí výzkumu textu literárního zpětně metodologicky inspirativní i pro texty ostatních stylů funkčních: mám zde na mysli především dva okruhy výzkumu textu, jež se v nitranské koncepci dialekticky doplňují. První zahrnuje výzkum „imanentných súvislostí, t. j. vnútorné či vnútrotextové postupy a formy nadväznosti“ (s. 19). Druhý okruh „sa viaže k problematike celkového komunikačného pôsobenia textu. Tu sa vychádza z percepcie a recepcie textu a skúmajú sa zákonitosti, ktoré jeho vplyv a komunikačný dosah určujú“ (s. 18). Ústrojné propojení těchto dvou hledisek, z nichž je text nazírán a analyzován, umožní nacházet vztahy a souvislosti mezi vnitřním ustrojením textu a jeho komunikační působností a dobírat se tak funkce textu v souvislostech společenského sdělování.

Toto soustavné dialektické nazírání textu považuji za nejzásadnější impuls,[6] jenž nitranská koncepce textu uměleckého přináší pro zkoumání textu vůbec. Jednotlivé studie Popovičovy publikace však poukazují i na dílčí, nikoli nezásadní podněty aplikovatelné v úvahách orientovaných převážně lingvisticky, popř. lingvostylisticky (srov. např. zapojení teorie odrazu do teorie textu, pojetí jednoty komunikace a metakomunikace využitelné např. při analýze projevů odborného stylu — polemiky, diskuse apod., teorii autora a čtenáře aplikovatelnou např. při zkoumání srozumitelnosti textů odborných a publicistických aj.).

Spolu s teorií nitranského VPLKEM probírá Popovič zároveň různé oblasti jejího společenského využití — ve vyučovacím procesu, v muzejní, archívní, editorské a knihovnické práci, v praxi překladatelské. Z jeho výkladu jednoznačně vyplývá, že úzké vzájemné propojení teorie a praxe je užitečné oboustranně. Popovičova publikace je tak svého druhu shrnutím komplexní komunikační a sémiotické teorie jednoho typu slovesného textu — literárního díla i shrnutím jejího bezprostředního společenského využití. Je zároveň i výzvou — přinejmenším výzvou k uplatňování obdobně komplexního přístupu k slovesným textům neuměleckým.

 

LITERATURA

 

KABINET LITERÁRNEJ KOMUNIKÁCIE A EXPERIMENTÁLNEJ METODIKY PEDAGOGICKEJ FAKULTY V NITRE. Výskum, bibliografia 1967—1981. Red. A. Popovič. Pedagogická fakulta Nitra 1981.

MIKO, F.: Od epiky k lyrike. Bratislava 1974.

MIKO, F. - POPOVIČ, A: Tvorba a recepcia. Estetická komunikácia a metakomunikácia. Bratislava 1978.


[1] Bylo zřízeno ve smyslu nového vysokoškolského zákona z r. 1980 v návaznosti na činnost Kabinetu literární komunikace a experimentální metodiky PF v Nitře, jenž rozvíjel svoji činnost od r. 1967 (srov. Popovič, 1981).

[2] Bibliografii ohlasů prací VPLKEM v českých lingvistických časopisech srov. Popovič, 1981.

[*] Bohužel opravdu poslední, protože A. Popovič zemřel v červnu 1984.

[3] Nitranské pracoviště se zaměřuje i na jiné texty než slovesné texty umělecké: v rámci pravidelných Letních škol interpretace originálního a překladového textu v Nitře jsou od r. 1977 zřízeny sekce věnované textům neuměleckým (vědeckým, odborným, společenskovědním, přírodovědným atp.).

[4] Systematiku tzv. výrazových kategorií spolu s jejich textovými indikátory srov. u Mika, 1974.

[5] Operativnost a ikoničnost jsou vymezovány jako dva základní vyjadřovací způsoby, kterými autor ztvárňuje realitu.

[6] Popovičova publikace je ovšem podnětná i v širším ohledu, např. pro organizaci vědecké práce. Dokládá plodnost interdisciplinárního přístupu k jedinému objektu zkoumání a užitečnost i vědecký přínos práce týmové (v l. 1970—1982 konfrontovali pracovníci VPLKEM své výzkumy mj. s pražským mezioborovým týmem pracujícím při Ústavu teorie a dějin umění). Bibliografie připojená k Popovičově práci zahrnuje na 330 titulů knižních i časopiseckých prací autorových z l. 1956 až 1982; připojen je výběr jejich ohlasů v našem i zahraničním odborném tisku.

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 4, pp. 346-348

Previous Vlasta Červená: K nové práci o antonymii v ruštině

Next Kateřina Pösingerová: Polský sborník věnovaný sociolingvistice