dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

IV. celopolská onomastická konference

Rudolf Šrámek

[Chronicles]

(pdf)

4ая общепольская ономастическая конференция / The 4th Polish onomastic conference

Konala se ve dnech 26.—28. září 1983 na univerzitě v Gdaňsku a pořádal ji Komitét jazykovědy PAN, Institut polského jazyka PAN, onomastická komise PAN a Institut polské filologie Gdaňské univerzity. Ústředním námětem konference byly „nowe tendencje w nazwach własnych i w nauce o nich“. Územní proměny polského státu po r. 1945 vyvolaly i potřebu vytvořit v nově osídlených místech nové názvosloví pro sídelní i nesídelní objekty a odstranit tak nežádoucí kontinuitu místních, pomístních, vodních aj. jmen cizího původu a jmen jsoucích sice domácí (polské) provenience, ale často při přejetí do němčiny k nepoznání proměněných. Byla tedy buď vytvořena jména zcela nová, nebo byla obnovena polská historická podoba. Touto velmi obtížnou prací (obtížnou mj. také proto, že v Polsku zničeném druhou světovou válkou neexistovaly téměř žádné vhodné historické nebo jiné prameny) byla pověřena speciální vládní komise, která je známa pod zkratkou KUNM (Komisja Ustalania Nazw Miejscowych). Od r. 1945 byl jejím předsedou W. Taszycki. Komise svou činnost vyvíjí až dosud, kdy více než pojmenovávací úlohu plní funkci standardizujícího orgánu.

Soubory úředních (oficiálních) pojmenování lidských sídel jsou v novodobých dějinách výrazem územní rozlohy státní (administrativní) správy; často mají vnějškově vyjádřit politickou svrchovanost nebo i ideologickou orientaci daného státního útvaru.

[79]V tomto smyslu mohlo mít jednání konference širší a obecnější význam, ale — kromě referátu H. Borka (Opolí) — nepřekročil žádný z polských referentů rámec daný činností KUNM. H. Borek si nejprve všiml, jakým způsobem se v různých (mnohonárodnostních) státech řeší vztah administrativní správa — úřední jazyk — politická orientace státu — vlastní jména místní. Správně konstatoval, že novodobá oficiální toponymie vzniká většinou administrativní cestou, a proto — podle jeho mínění — toponyma takto vzniklá nemohou být předmětem onomastického výzkumu. Avšak třebaže tato jména často postrádají historickou perspektivu a míra subjektivního činitele je velká, přece se onomastika musí jimi zabývat: jsou dokladem toho, co je v dané době pokládáno za toponymicky noremní, jaký motivační a slovotvorný repertoár byl použit, jaký je poměr jmen vzniklých uměle a spontánně apod. Ukázal, že se v individuálním a nahodilém skrývá obecné a zákonité. Rozlišil tři fáze ve vývoji toponymie: a) do r. 1918 — pojmenovací praxe vícenárodnostních států se řídí uplatněním jazyka vládnoucího národa, viz oficiální německou typonymii Rakouska-Uherska; b) do 2. světové války — po r. 1918 vznikají nové státy, oficiální toponymie se stávají národními, jsou výrazem státní svrchovanosti, a proto se pořizují závazné seznamy jmen (v Polsku v r. 1923, u nás v r. 1919), které však vycházejí později (1934, podobně u nás). Vznikají však rozdíly mezi soubory jmen úředního a např. železničního nebo poštovního styku apod.; c) po r. 1945 — nové zeměpisné uspořádání Polska, velká migrace obyvatelstva i nová politická orientace státu vyvolaly potřebu nového názvosloví ihned při zahájení činnosti nové státní správy. Bylo nutné toto názvosloví rychle ustálit, protože vedle úředního pojmenování, popř. ještě před ním vznikala nová toponyma spontánní cestou (tato dvoukolejnost žije mnohdy dosud). Přejmenovací praxe je — co se míry zásahů komisí i rozsahu jejich pravomocí týče — v různých zemích různá. V každé časové etapě se uplatňují zřetele politické (ideologické), sídelní, komunikativní, historické a jiné, např. provenience nových osídlenců: tak bývalý Frankštát, o. Šumperk, byl v r. 1947 přejmenován reemigranty z Volyně na Nový Malín na paměť Malína na Volyni.

K. Rymut (Krakov) podal dějiny a typologii činnosti KUNM. Komise ustálila dosud okolo 30 000 toponym (pro srovnání: u nás bylo v l. 1952—1957 zrevidováno přes 22 000 pomístních jmen, z toho téměř 8000 na návrh Vl. Šmilauera a J. Honla změněno nebo upraveno). Komisi se nepodařilo překonat některé překážky: Často zůstává protiklad mezi úředním a neúředním jménem, některá místní jména postrádají historické podloží nebo byla z existujících zápisů rekonstruována chybně (zde je dobře vidět vývoj názorů na onomastickou rekonstrukci), některé zápisy byly mylně spojeny s jinými sídelními objekty atd.

Nápadným znakem konference byla převaha anoikonymických, hydronymických a antroponymických příspěvků. I na jiných konferencích se projevuje jakýsi odklon od oikonymie (jmen osídlených objektů); např. i ve sborníku z 1. čs. onomastické konference „Onomastika jako společenská věda“ (Ostrava 1983; srov. zde s. 76—78) je oddíl „toponomastika“ početně nejslabší. Svědčí to o obratu, který lze v obecném vývoji onomastiky v poslední době pozorovat: tam, kde se nauka o vlastních jménech rozvíjí již delší dobu a má jistou tradici, studují se zpravidla jako první oikonyma a teoretickometodologické poznatky z těchto studií plynoucí se prověřují při analýze jiných druhů vlastních jmen — odtud i časté postupné rozšiřování zájmu zpravidla na jména pomístní a osobní a na problematiku klasifikace proprií, v novější době i na otázky onymicky systémové.

Referátů z okruhu nových tendencí v nauce o vlastních jménech bylo z polské strany málo. Kromě výše jmenovaných byly to referáty, v nichž se prosazovaly nové pohledy na klasifikace vlastních jmen. V polské onomastice se téměř všechny dosavadní analýzy materiálu pohybují v klasifikačním rozmezí stanoveném W. Taszyckým (ze sémantického hlediska) a St. Rospondem (z jazykově strukturního hlediska). Každý nový klasifikační pokus znamená v polské onomastice vlastně překročení tohoto taszyckovsko-rospondovského rámce, který tak silně poznamenává poválečný rozvoj polské nauky o vlastních jménech a tím jako by svazoval uplatnění nových teoretických principů.

Nové pohledy přinesly v okruhu pomístních jmen referáty J. Zagórského (Poznań; rozlišil [80]jména „syntetická“ a „analytická“, avšak pro nejasnost a nejednotnost kritérií, která na nižším stupni pracují opět s kritérii W. Taszyckého a St. Rosponda, nenalezl jeho návrh obecného souhlasu) a M. Kornaszewského (Poznań), který správně a vzhledem k polské onomastice netradičně vychází z požadavku odlišit význam „lexikální“ a „motivační“. Za onomastické pokládá klasifikace „motivační“. Rozlišuje dva typy motivace, zobecňující znaky pojmenovaného objektu nebo znaky relací mezi objekty. Z typologizace vycházejí čtyři třídy: „lokace, charakteristika, posesivita a činnost + okolnosti relevantní pro pojmenovaný objekt“. Je to první pokus zavést do polské onomastiky systematická modelová kritéria odpovídající těm, jež jsme formulovali v čl. Toponymické modely a toponymický systém (SaS, 33, 1972, s. 347—348).

O klasifikaci relací mezi pojmenovaným objekty se opírá i analýza místních jmen zakončených na -any, kterou podala E. Jakusová-Dąbrowská (Halle). — S. Kania (Zelená Hora) se snažil vnést podobný princip i do analýzy antroponym. — Většina jiných příspěvků však nevybočila z rámce tradiční polské onomastické školy. A tak bylo vlastně překvapivé, že „nowe tendencje w nauce o nazwach własnych“ reprezentovaly, jak také bylo v závěrečném slově konference uvedeno, kromě citovaných polských příspěvků referáty účastníků z NDR a ČSSR. Zabývaly se obecnějšími a metodologickými problémy: současnými tendencemi v antroponomastice, v obecné onomastické teorii, novými druhy jmen, standardizací, problematikou reslavizace i etymologického aspektu nových jmen; z NDR sem patří referát o principech areální antroponomastiky. V této souvislosti se nabízí i srovnání polské a čs. onomastiky, jak se projevilo na konferenci právě ve vztahu k „novým tendencím v nauce o vlastních jménech“. Čs. onomastika má, zdá se, jednotnější a propracovanější teoreticko-metodologickou úroveň a větší společenskou zakotvenost, což se ve svých důsledcích projevuje jednak tendencí k pracím obecnější povahy, jednak v komplexnosti zpracování určitého druhu proprií. Např. principy synchronně pojatého výzkumu antroponymie jsou koncipovány tak, že jich lze použít jako teoreticko-metodologického východiska i pro srovnávací studia; podobně je tomu i v projektu slovníku pomístních jmen češtiny. Polská onomastika má charakter disciplíny výrazně lingvistické, a proto se většina pozornosti věnuje jazykovým aspektům vlastních jmen, např. slovotvorné strukturaci proprií, jejich „významové“ stránce (významem se zde rozumí v podstatě lexikálně-sémantický obsah základních slov proprií shodný s apelativy, tedy stanovisko, které je v naší onomastice pokládáno za příliš úzké a které zbavuje propria jejich „typicky onymického“); společenský aspekt, umožněný jednak propojením onomastiky s jinými společenskovědními disciplínami (především s historií), jednak se sociologicky orientovanými analýzami jazykovědnými nebo dialektologickými, se zdůrazňuje málo. Zatímco čs. onomastika těží z výsledků naší lexikologie a v nauce o onymickém pojmenování ji rozvíjí, polská onomastika se opírá o polskou školu gramatickou a slovotvornou. Tím se (také) vysvětluje její převažující orientace na klasifikační a výkladové problémy, popř. na detailní analýzy některých gramatických, morfémových, afixálních jevů apod. (srov. např. výbornou práci A. Bańskowského Zmiany morfematyczne w toponymii polskiej. Prace onomastyczne Nr. 29. Wrocław et al. 1982, 186 s.).

IV. celopolská onomastická konference ukázala na kvantitativně rozsáhlý program polské nauky o vlastních jménech a přinesla mnoho nového materiálu, zvl. v hydronomastice (Polsko se účastní projektu Hydronymia Europae koncipovaného v Krahově duchu). Z dosavadních tří konferencí byla teprve tato — čtvrtá — skutečně celopolsky reprezentativní. Pro rozvoj disciplíny měla úlohu významného integrujícího činitele a další konference tento aspekt jistě zvýrazní, jak svědčí organizační úsilí onomastické komise PAN a také zaměření chystané V. celopolské konference věnované otázkám onomastické gramatiky (má se konat v r. 1985 v Poznani).

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 1, pp. 78-80

Previous Jana Pleskalová: Český sborník o onomastice jako společenské vědě

Next Jan Petr: Padesát let Slova a slovesnosti