Sociolingvistické problémy jazyků národů SSSR

Jan Petr

[Chronicles]

(pdf)

Социолингвистические проблемы языков народов СССР / Sociolinguistic problems concerning languages of the nations of the USSR

Pod tímto názvem vydal sovětský jazykovědec Magomet Izmailovič Isajev, pracovník Jazykovědného ústavu AV SSSR v Moskvě, sociolingvistickou práci (Sociolingvističeskije problemy jazykov narodov SSSR. Voprosy jazykovoj politiki i jazykovogo stroitel'stva. Moskva, Vysšaja škola 1982, 167 s.), která navazuje svým tematickým zaměřením na Úvod do sociolingvistiky A. D. Švejcera a L. B. Nikol'ského z r. 1978 (vyšel také v českém překladu r. 1983, srov. můj referát v NŘ, 67, 1984, s. 51—55). Zatímco tato práce dvou autorů je zaměřena na obecné problémy oboru, práce M. I. Isajeva se zabývá především otázkami nastolenými a řešenými po VŘSR (také pod vedením Narkomnacu, tj. Lidového komisariátu pro národnostní otázky RSFSR) v souvislosti s uskutečňováním leninské národnostní politiky v mnohonárodnostním sovětském státě. Cíle této politiky můžeme shrnout do těchto bodů: (1.) odstranit všechna privilegia jednoho národa a jeho jazyka a nastolit důslednou rovnoprávnost všech národů (národností) a jejich jazyků ve všech sférách společnosti, (2.) uplatnit důsledně zásadu sebeurčení národů až do práva na jejich oddělení, (3.) vytvořit pro všechny národy a národnosti odpovídající formy státních útvarů (republiky, autonomní republiky, autonomní oblasti nebo okruhy) a zajistit v jejich rámci plné fungování místního národního jazyka, (4.) zajistit ze strany sovětského státu každému národu (národnosti) rozvoj jeho kultury na základě jeho mateřského jazyka, (5.) vytvořit nezbytné politické, organizační a materiální podmínky pro nerušený rozvoj všech národů a národností, jejich kultur a mateřských jazyků (včetně školství).

Tento politický program komunistické strany si kladl v rovině jazykové politiky za cíl: (1.) vytvořit písemnictví včetně publicistiky v jazycích, kterých se dosud neužívalo v písemné podobě, (2.) využít domácích jazyků k rozvíjení kultury národů a národností, (3.) využít domácích jazyků k likvidaci negramotnosti (pozůstatku sociálního a národního útlaku v carském Rusku), k zvýšení politické, hospodářské a kulturní úrovně (včetně vzdělanosti) všech národů a národností Sovětského svazu (Ruska).

V knize se shrnují bohaté zkušenosti sovětských jazykovědců (např. N. Ja. Marra, Je. F. Karského, L. V. Ščerby, I. I. Měščaninova, A. N. Samojloviče aj.), kteří se aktivně podíleli na vytvoření četných spisovných jazyků národů a národností Kavkazu, střední sovětské Asie, severních oblastí a východní Sibiře. Popisují se v ní metody a výsledky dosažené při rozvíjení národních literatur pomocí takto kodifikovaných spisovných jazyků, při vydávání novin, časopisů a školních učebnic a bohatá problematika, která se dostala do popředí při sestavování [168]abeced pro tyto nové spisovné jazyky. Z knihy se dovídáme o procesu nahrazování starších abecedních soustav (např. arabské abecedy) latinkou a poté od r. 1936 postupně až do konce 30. a zač. 40. let ruskou graždankou (ta má 32 litery a pro potřeby neruských jazyků bylo třeba ji doplnit o 50 nových grafémů). V současné době se užívá v SSSR vedle graždanky s doplněnými literami a latinky (litev., lotyš. a eston.) ještě zvláštního písma pro arménštinu a gruzínštinu. Není na světě státu, který by měl tak výrazné úspěchy v řešení národnostní politiky jako Sovětský svaz, v němž je v současnosti 15 svazových republik, 20 autonomních republik, 8 autonomních oblastí a 10 autonomních okruhů. V nich se užívá 130 rovnoprávných národních jazyků.

V práci autor shrnuje výsledky sovětské sociolingvistiky, která se od 60. let rozvíjí v dosud nebývalé míře a navazuje přitom na cenné poznatky sovětských jazykovědců z 20. a 30. let, z období, kdy se řešily otázky rozvoje a fungování četných jazyků v SSSR z hlediska aktuálních potřeb jazykové výstavby, jazykové politiky komunistické strany a sovětské vlády.

Není pravda, že v současnosti jsou otázky jazykové výstavby méně aktuální, než byly v období mezi oběma světovými válkami. Je však přirozené, že nabývají některých nových forem a že jejich obsah odpovídá v současnosti dosaženému stupni vývoje vyspělé socialistické společnosti v SSSR. K nim např. nyní patří teoretické a praktické otázky jazykové kultury národních jazyků (i jazykové kultury ruštiny u neruských národů a národností), zkoumání procesu sbližování slovní zásoby (zvláště terminologie), normalizační činnost společenských institucí (politických, vědeckých a kulturních) zaměřená na zajišťování optimalizace fungování jazyků, otázky zdokonalování pravopisu národních jazyků při použití graždanky jako základu (zvláště pravopisné vyjádření složitých souhláskových skupin v kavkazských jazycích) a upevňování ortoepické normy atd. Důležitou aktivní úlohu na tomto úseku jazykové politiky má vědecká rada komplexního výzkumu Zákonitosti rozvoje národních jazyků v souvislosti s rozvojem socialistických národů (byla založena r. 1963), která zkoumá tyto teoretické a praktické otázky v širších souvislostech marxisticko-leninské sociolingvistiky.

Kromě závěrů a bibliografického aparátu je kniha rozdělena do pěti kapitol. V první kapitole se podává výklad o marxisticko-leninském učení o národě a jazyce (na základě děl klasiků), druhá uvádí výčet jazyků u národů a národností žijících v SSSR (jazyky se dělí na větve a v jejich rámci podle skupin, u každé skupiny se uvádí stručná sociolingvistická charakteristika), ve třetí kapitole se probírá teoretická a praktická stránka jazykové výstavby v období leninské kulturní revoluce, popisují se procesy spojené s vytvářením nových spisovných jazyků, likvidace negramotnosti, zavádění latinské a posléze ruské abecedy (graždanky) u jazyků Kavkazu, střední Asie a Severu, čtvrtá kapitola se zabývá procesy sbližování národů a vzájemným působením jazyků. V páté, závěrečné kapitole se rozebírají otázky národně-ruského bilingvismu, osvětluje se postavení ruštiny jako jazyka mezinárodového styku v SSSR a její vliv na rozvoj národních jazyků. Připojená bibliografie uvádí nejdůležitější práce věnované jazykové situaci v SSSR, popř. v některých sovětských republikách nebo státně administrativních celcích nižšího řádu. Zachycují se zde také některé významné kolektivní práce a sborníky, např. Voprosy razvitija literaturnych jazykov narodov SSSR v sovetskuju epochu (Alma-Ata 1964), Voprosy social'noj lingvistiky (Leningrad 1969), práce Ju. D. Dešerijeva, M. K. Isajeva, K. Ch. Chanazarova, I. K. Belodida aj.

Práce M. I. Isajeva přináší pro zahraničního čtenáře některé cenné a zajímavé údaje o procesu jazykové výstavby po VŘSR. K nim nepochybně patří výklad o sestavování abecedních systémů pro jazyky neužívané do VŘSR v písemné podobě (zvítězil přitom fonologický princip) a využívání matematické formule N. F. Jakovleva (1928), která byla zaměřena na maximální ekonomii liter při sestavování abeced pro jazyky s velkým počtem souhláskových fonémů. V práci se také pojednává o problémech, s nimiž se setkávali jazykovědci při kodifikaci spisovné normy nově konstituovaných spisovných jazyků v souvislosti s jejich nářeční rozrůzněností. Autor uvádí, že se přitom bralo v úvahu sociolingvistické kritérium. Za základ spisovného jazyka se určil ten dialekt, jehož uživatelé obývali hospodářské a kulturní centrum národnosti, popř. byli početnější než nositelé druhých dialektů.

[169]Autor se také zamýšlí nad některými teoretickými sociolingvistickými problémy. Vysvětluje (především pro potřeby své práce) obsah pojmů jazyková politika a jazyková výstavba, zvláště proto, že jejich pojímání není mezi odborníky jednotné (srov. také M. I. Isajev, Jazykovoje stroitel'stvo v SSSR, Moskva 1979). Původní chápání jazykové politiky jako přístupu stranických a státních orgánů k řešení jazykové složky národnostní otázky bylo nahrazeno jejím pojetím jako vědomého řízení sociální řečové činnosti, jako praktická stránka této otázky, vlastně jako jazyková kultura nebo praktická stylistika. Za jazykovou výstavbu se původně označovalo řešení lingvistických otázek bez účasti sociologického pohledu, předmětem jejího zkoumání byl pouze jazyk. V současné době se někteří sovětští lingvisté (a také autor knihy) přiklánějí k názoru, že jazyková politika je jazykový aspekt stranické a státní politiky v národnostní otázce, praktickým prováděním této politiky je jazyková výstavba, teorie a praxe vědomého působení společnosti na průběh jazykového rozvoje, řízení procesů fungování jazyků a zdokonalování komunikačních styků uplatňováním nových jazykových prostředků.

V knize se analyzuje pojetí jazykového rozvoje, které se v dosavadní lingvistické literatuře nejednotně podává a vysvětluje (někdy se jeho chápání neodlišuje od vývoje jazyka, pokroku v jazyce nebo od jazykových změn vůbec). V práci se poukazuje na to, že je třeba tento proces vidět ze dvou hledisek, jednak z hlediska vnitřní struktury jazyka, jednak z hlediska jeho funkčního sociologického rozvoje. První uvedený aspekt se projevuje ve vývoji (inovacích) zvukového a mluvnického plánu (na jeho základě nelze mluvit o rozvinutých a nerozvinutých jazycích), ten závisí na vývojových zákonitostech, popř. tendencích každého jazyka. Druhý aspekt, tj. funkční rozvoj jazyka, zahrnuje ty procesy, které jsou podmíněny sociálními činiteli, směřují k rozšíření možností komunikace. Ju. D. Dešerijev uvedl 28 sfér společenského života, které podmiňují rozvoj společenských funkcí u různých jazyků národů SSSR. Rozvoj jazyka se uskutečňuje v těsné spojitosti s vývojem společnosti, je výrazem dialektiky jazyka a společnosti.

Za rozvinutý jazyk je třeba považovat takový, který je nástrojem komunikace společenství s vysokou úrovní materiální výroby a duchovní kultury, vědy a techniky, přičemž toto určení platí vždy pro konkrétní časové období. Rozvinutost jazyka (především stupně jeho rozvoje) se projevuje ve slovní zásobě, která bezprostředně odráží dosažený stupeň vývoje společnosti, v menší míře v mluvnické stavbě, která se mění velmi pozvolna a většinou nezávisle na procesech probíhajících ve společnosti. Tyto otázky byly již v dosavadní odborné literatuře vícekráte zvažovány z různých hledisek a je třeba říci, že se přitom docházelo k rozdílným výsledkům.

Při zdokonalování jazyka máme na mysli úsilí o dosažení nové sociální kvality v rámci plnění komunikativní funkce jazyka, a to vždy s ohledem na aktuální potřeby společnosti. Jde o inovace v jazyce, které lépe než do té doby umožňují jazykovými prostředky popisovat a jejich pomocí poznávat (s ohledem na mentální funkci jazyka) skutečnosti v přírodě, společnosti a vědomí společensky jednajícího člověka. Nemůžeme všechny změny, které probíhají a pozvolna se uskutečňují evolucí v jazyce, označit za jeho zdokonalení (např. hláskoslovné nebo tvaroslovné jevy, pokud neodstraňují nežádoucí homonymii apod.), i když se může tímto způsobem dosahovat např. ekonomičtější strukturní distribuce jednotlivých hlásek, mluvnických kategorií apod. Za objektivní zdokonalení jazyka (a zde je třeba uplatňovat jen sociolingvistická hlediska) můžeme označit jen takové jevy (nové nebo nově užívané), které směřují k optimalizaci jeho sdělovacích schopností. Je přirozené, že to jsou jevy podmíněné společensky. Zatímco první druh změn probíhá v jazyce tak, že si je uživatelé často neuvědomují (až v konečném výsledku jsou pro ně zřejmé), druhý je výsledkem jejich vědomé aktivity, cílevědomého působení na jazyk, zvláště spisovný, především na jeho slovní zásobu, frazeologii, idiomatiku a někdy také na skladbu.

Poslední, pátá kapitola shrnuje poznatky o fungování národně-ruského bilingvismu v SSSR. Poukazuje se na jeho význam pro rozvoj jazyků neruských národů a národností a na úlohu ruštiny jako jazyka mezinárodového styku. Autor vymezuje bilingvismus jako znalost dvou jazyků (nerozlišuje přitom stupeň znalosti druhého, nemateřského jazyka uživa[170]tele) a jejich užívání v každodenním styku. Jistě bychom mohli toto pojetí prohloubit např. na základě české odborné literatury, zvláště pokud jde o typologii bilingvismu (popř. multilingvismu) a stupně jeho funkčního společenského rozsahu. Důležitý je však autorův konkrétní popis fungování tohoto společensky podmíněného jevu v sovětských podmínkách. Na tyto skutečnosti jsme také upozornili v souvislosti s rozvojem moldavského jazyka (SaS, 45, 1984, s. 231—241).

Isajevova práce poskytuje rozsáhlá poučení o sociolingvistických otázkách, které řešila sovětská společnost od VŘSR do současnosti také za aktivní spoluúčasti jazykovědců. S ohledem na světodějný význam leninského řešení národnostní otázky je třeba, aby se těmito problémy, stále aktuálními pro společenský život mnohonárodního sovětského státu, seznámila dnešní mladá generace, především studenti na vysokých školách.

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 2, pp. 167-170

Previous František Štícha: Sovětská práce o typologii rezultativních konstrukcí

Next Hana Ševčíková, Milena Turbová: Sovětská práce o nominalizaci v angličtině