dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Tvoření vět z propozic v současné ruštině

František Štícha

[Chronicles]

(pdf)

Образование предложений из пропозиций в современном русском языке / The construction of sentences from propositions in the present-day Russian

Dříve než vývoj synchronní lingvistiky u nás dospěl k překročení hranic tradiční větněčlenské syntaxe a k proniknutí do širších a hlubších oblastí soustavy formálněsyntaktických hodnot a jejich sémantických funkcí, uplynulo zhruba půl století. Teprve dnes již klasická a hojně citovaná studie Dokulila - Daneše (K tzv. významové a mluvnické stavbě věty. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha 1958, s. 108—112) vytvořila průlom a stala se programem; z něj vycházejí v šedesátých letech syntaktické studie Danešovy, jež přispěly ke konstituování moderní syntaktické teorie, nazírající syntakticky komplexní jazykové jednotky s výpovědní funkcí jako jazykové znaky, rozmanitě formálně i sémanticky strukturované. V r. 1980 vychází u nás první knižní monografie studující formy a funkce ve stavbě české věty (J. Panevová, Formy a funkce ve stavbě české věty. Praha 1980) a po ní rychle následují další (F. Daneš - Z. Hlavsa a kol., Větné vzorce v češtině, Praha 1980; R. Zimek, Sémantická výstavba věty. Praha 1980; rec. v SaS, 43, 1982, s. 37—42; H. Běličová, Sémantická struktura věty a kategorie pádu. Praha 1982; M. Grepl - P. Karlík, Gramatické prostředky hierarchizace sémantické struktury věty. Brno 1983; J. Kořenský, Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Praha 1984; F. Štícha, Utváření a hierarchizace struktury větného znaku. Praha 1984) a jiné budou nepochybně následovat. Mezi těmito monografiemi zaujímá významné místo kniha Přemysla Adamce Obrazovanije predloženij iz propozicij v sovremennom russkom jazyke (AUC. Philol. Monogr. 49. Praha 1982, 160 s.). Adamec v ní shrnuje, doplňuje, prohlubuje a uspořádává v celistvý konstrukt teoretická východiska, postuláty, dílčí konstrukty a empirické údaje tak či onak obsažené v jeho předchozích syntaktických studiích; jde tedy v jistém smyslu o dosavadní završení autorovy badatelské práce v oblasti syntaxe na bázi ruského jazyka.

Kniha má čtyři kapitoly s dalším vnitřním členěním. V první jsou představeny výchozí teoretické premisy, ve druhé se pojednává o typech prostých propozic a z nich tvořených vět s primární gramatickou prezentací a modálností, třetí kapitola probírá věty s neprimární gramatickou prezentací a poslední oddíl věty s neprimární modálností.

Výchozím postulátem teoretického konstruktu Adamcovy monografie je existence „obsahového jádra věty“ (s. 7), nazývaného autorem v podstatě shodně s územ soudobých syntaktických teorií termínem propozice, jako sémantické báze (k pojmu sémantické báze srov. Kořenský, 1984), z níž se procesem dvojí operace, specifikace a realizace, derivují konkrétní větné výpovědi, resp. „věty jako základní komunikativní jednotky“ (s. 9). Propozici autor definuje již v úvodu první kapitoly jako „konfiguraci lexikálních pojmenování, usouvztažněných sémanticko-syntaktickými vztahy v jeden významový celek představující nominaci nějaké denotativní situace in abstracto“ (s. 7) a charakterizuje ji ještě jako „obecný významový invariant určitého množství sémanticky příbuzných vět a jejich nominalizací“. Právě tato charakteristika propozice představuje problém (gnozeologicko-) jazykové entity — v různé míře a různým způsobem komplexní jazykové jednotky nominačně-predikativní — jako (komplexního) jazykového znaku, jehož různé a rozdílné vlastnosti a aspekty bude muset teoretická syntax nejen dále hypoteticky modelovat, ale ještě také postupně odhalovat. Budeme-li takovou entitu nazírat jako (syntakticky komplexní) znak pro typovou situaci, bude ovšem také třeba kvalifikovat status a abstrakční rovinu, resp. množinu teoreticky relevantních abstrakčních rovin „sémantického typu denotativních situací“ (s. 9). Je-li typová situace (dějové či staticky relační povahy) dána počtem, charakterem a způsobem interakce jejích participantů, lze se domnívat, že namísto o konfiguraci lexikálních pojmenování bylo by adekvátnější mluvit o konfiguraci parti[244]cipantů jako relačních sémantických hodnot bez ohledu na jejich lexikální zastoupení. Vždyť např. různost výpovědí Karel spí a Jirka spí lze nazývat právě pouze růzností výpovědí, popř. vět; ta je dána pouze růzností jedinečných nositelů daného typu procesu, zatímco syntaktická forma i její sémantický obsah jsou v obou výpovědích totožné.

Důležité a inspirativní je Adamcovo teoretické rozlišení vět s primární a neprimární gramatickou prezentací na bázi dvaceti typů propozic. Některé z těchto typů se na rovině věty realizují zřejmě pouze primárním způsobem gramatické prezentace, zatímco pro jiné typy propozic je charakteristické i neprimární gramatické ztvárnění. Autor ovšem z tohoto hlediska typy propozic důsledně nekvalifikuje, nýbrž spíše jen na některé odkazuje, když popisuje neprimární způsoby jejich gramatické prezentace. Některé typy propozic se v rámci primární gramatické prezentace větně realizují navíc v různých syntaktických formách; mohli bychom tu tedy hovořit o různých formálněsyntaktických vzorcích téhož typu propozic, např. propozice charakterizovaná autorem jako „psychický vztah prvního aktantu k druhému aktantu“ se v rámci primární gramatické prezentace syntakticky realizuje šesti různými způsoby. Způsob primárního gramatického ztvárnění propozice přitom autor pojímá jako trojí vlastnost větné formy: a) reprezentace aktantu podmětem nebo komplementem; b) forma predikátoru (slovesný, slovesně-jmenný a jmenný); c) pádová forma doplnění — tu jednak člení na akuzativní a neakuzativní, jednak v rámci formy neakuzativní uvažuje i jednotlivé pády.

Pokud jde o typy propozic, bylo by jistě možno stanovit při aplikaci menší dávky abstrakce podstatně rozsáhlejší množinu těchto typů a v ní pak systematickým odměřováním vyšších dávek abstrakce vymezovat podmnožiny o tom či onom počtu prvků, představující typy propozic jiného řádu. Vzhledem ke zvoleným východiskům, teorémům a předpokládanému působení konstruktu v kontextu současné syntaktické teorie rozvíjené v rámci metodologie československé a sovětské jazykovědy je však Adamcovo řešení přijatelné, nosné a inspirativní.

Ve třetí kapitole se autor zabývá procesy neprimárního gramatického ztvárnění propozic a stanovuje tři základní způsoby takové větné organizace propozičního obsahu; nazývá je konverzí, resp. konverzní prezentací, bezpodmětovou prezentací a alternativním ztvárněním predikátu. Konverzní jsou Adamcovi ty větné struktury, v nichž druhý aktant je reprezentován podmětem a první aktant je v pozici komplementu, zatímco v souvztažných strukturách s primární gramatickou prezentací je tomu naopak. Jde tu jistě o syntaktickou souvztažnost, již je třeba uvažovat jako vztah svého druhu, avšak termínem (syntaktická) konverze by bylo možno označit i jiné, popř. všechny případy systémově rozdílné syntaktické reprezentace téže struktury sémantické; tohoto termínu bylo již také v lingvistické literatuře užito k označení širší oblasti syntaktických vztahů než té, kterou jím nazývá Adamec, a bylo by bývalo vhodné na to alespoň upozornit.

V rámci konverzní syntaktické perspektivy autor rozlišuje čtyři způsoby neprimární prezentace: pasívní, demipasívní, mediální a konverzívně aktivní. U vět s pasívní diatezí si všímá rozdílu v prezentativním významu vět s pasívní a primární syntaktickou prezentací příslušné propozice, sleduje typy propozic běžně pasívní transformaci podléhající i restrikce pasívní derivace. Některé vlastnosti vět s pasívní diatezí jsou vázány spíše anebo výhradně na formu reflexívní nebo na formu participiální, např. přítomnost tzv. agentivního doplnění a jeho druh, modální významy pasívní diateze, rezultativní význam, homonymie sémantických struktur a sémantická funkce doplnění, a jsou proto autorem dokumentovány a hodnoceny zvlášť v partiích věnovaných odděleně větám reflexívně pasívním a participiálně pasívním. Demipasívní věty jako druhý typ konverzní neprimární prezentace propozičního obsahu jsou rozlišeny podle formy predikátoru na reflexívně demipasívní a adjektivně demipasívní (Mne vspominajetsja slučaj Turistu byla vidna gora), zatímco poslední dva typy — mediální a konverzívně aktivní — jsou toliko reflexívní konstrukce typu Komnata zapolnilas’ dymom a Ljudi vozmuščajutsja etimi nedostatkami. Všechny čtyři způsoby konverzní neprimární syntaktické prezentace propozičních obsahů představují tedy zcela nebo zčásti různé typy reflexívních konstrukcí; ty jsou charakterizovány a vzájemně rozlišeny [245]jednak syntaktickou formou konstrukce, jednak sémantickou funkcí aktantů v pozici podmětu a komplementu.

Bezpodměté věty jako třetí typ neprimární syntaktické realizace propozice se rozlišují na aktivní a stativní (Vetrom sneslo kryšu - Pisatelju ne rabotajetsja) a konečně věty a alternativním vyjádřením predikátu se klasifikují na adjektivní (Direktor soglasen s predloženijem), substantivní (Syn pomoščnik materi), předložkově substantivní (Brat i sestra v ssore), multiverbizační (My vedem bor’bu s predrassudkami) a existenciálně nominalizační (U menja jest’ somnenija nasčet etogo).

S řadou výkladů a charakteristik nejrozsáhlejší kapitoly (60 s.) lze pochopitelně polemizovat právě tak jako k některým argumentům lze vznést protiargumenty; avšak Adamcův konstrukt neprimárních syntaktických realizací propozičních obsahů je empiricky fundovaný, komplexní, teoreticky koherentní a celistvý, vnitřně nerozporný, přehledný a relativně uzavřený. V kontextu typologií, resp. klasifikací reflexívních konstrukcí a prací o slovesném, resp. syntaktickém rodu, diatezi a hierarchizaci sémantické struktury věty zaujímá významné postavení.

Srovnání Adamcova konstruktu dvaceti typů propozic a jejich primárních a neprimárních syntaktických realizací s koncepcemi, modely a empirickými údaji ostatních syntaktických monografií u nás dosud vyšlých ukazuje, že oblast vztahů formy a funkce v rámci syntaktických útvarů (počínaje syntagmatem) je značně rozsáhlá a členitá, a že typologizace, resp. klasifikace a taxonomická deskripce formálně-sémantických struktur syntaktických útvarů vyžaduje uvažovat různé oblasti vztahů a pracovat s různými abstrakčními rovinami jejich popisu.

Adamcova monografie je nesporně jednou z prvních prací otvírajících perspektivy komplexní syntaktické teorie.

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 3, pp. 243-245

Previous Zlata Kufnerová: K současnému stavu teorie básnického překladu

Next Karel Frank: Polská práce o perceptivních slovesech