Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Český psycholog o kauzalitě

Josef Štěpán

[Chronicles]

(pdf)

Чешский психолог о каузативности / A Czech psychologist on causality

Problematika kauzality se dostává v posledních letech do popředí zájmu československých lingvistů (K. Svoboda, S. Machová, J. Štěpán, B. Švihranová, Český jazyk I-IV aj.). Podobně je tomu i v jiných vědních disciplínách. Český psycholog Josef Khol publikoval monografii Kauzální přístup a psychologicko-metodologická analýza jednání (Academia, Praha 1984, 125 s.). Kniha je po mnoha stránkách zajímavá i pro lingvisty, a proto jí budeme v této recenzi věnovat pozornost.

V 1. kap. se J. Khol zabývá podstatou a povahou tzv. obecné etiologie. Představuje ji jako metodologické východisko pro obecnou teorii řešení problémů. Mezi teoretická východiska rozvoje obecné etiologie řadí explanační modely, tj. modely objasňující, vysvětlující, které jsou spojovacím můstkem mezi modely deskriptivními a normativními, a vědy o činnosti, rozvíjené především sovětskými psychology. Proti ahistorickým přístupům, které viděly každý problém jako statický systém, staví autor přístup kauzální, řešící problém jako systém dynamický. — Vykládá podrobně princip kauzality v marxisticko-leninské i nemarxistické filozofii a zabývá se současným vývojem pojetí kauzality v nemarxistických vědách. Polemizuje se stanoviskem, kdy se do ostrého protikladu klade kauzalita jako ekvivalent strohé, vnější determinace a tzv. účelovost, finalita nebo teleologie. Nesouhlasí s názorem, že zvláště na individuální lidskou činnost se princip kauzality nevztahuje, že je řízena vůlí, dokonce vůlí „svobodnou“, jež je nezávislá na všeobecné určenosti jevů světa. Ukazuje, že teprve nedávno, zhruba od r. 1960, nastal obrat ve vztahu nemarxistických věd ke kauzalitě, a to zřejmě vlivem rostoucího významu věd aplikovaných, které se zabývají procesy probíhajícími v reálném čase. Např. teorie relativity je dnes již interpretována ve vztahu k principu kauzality (o vztahu A. Einsteina k jazyku a jazykovědě srov. E. Holenstein, Von der Hintergehbarkeit der Sprache. Frankfurt a. M. 1980).

Pro lingvistiku je zvláště inspirativní 2. kap. věnovaná kauzálním systémům. J. Khol vychází z toho, že kauzální přístup ke studiu činnosti musí splňovat několik požadavků; jde o vyjadřovací prostředky a postupy systémové vědy, o požadavek obsahovosti namířený proti formalismu a mechanistickému a abstraktnímu pojetí systémů, dále o požadavek zkoumat komponenty systémů a substanci, povahu systému. Autor rozlišuje tři typy systémů: (1.) reálné systémy, tj. systémy, které existují nebo existovaly v hmotném světě; (2.) kognitivní (poznávací) systémy, tj. subjektivní odrazy nebo obrazy reálných systémů existujících ve vnějším světě (jde o systémy abstraktní nebo metasystémy); (3.) modely systémů, tj. zobrazení reálných a kognitivních systémů, způsoby a formy jejich exteriorizace a fixace.

Výchozí kategorií vědy o systémech je kategorie kauzálního systému. J. Khol se podrobně zabývá tříděním kauzálních systémů. Jejich základním typem jsou kauzální systémy lidských činností. Zde rozlišuje — jak [70]to bývá časté v psychologii — především lidské činnosti vnitřní, tj. rozhodování, a vnější, tj. jednání a chování. Rozhodováním se rozumí myšlenková činnost spočívající v hledání a řešení problému. Tato činnost se odehrává v subjektu, v jeho centrální nervové soustavě. Činnosti vnější, odehrávající se „na“ subjektu, mohou být činnostmi fyzickými (např. pohyby těla), které přímo vyvolávají změny prostředí nebo těla, popř. působí zprostředkovaně jako činnost komunikační, informační, tj. mluvení, psaní, gestikulace apod. To je pojetí psychologa. Podle mého názoru je možno oddělovat rozhodování jako myšlenkovou vnitřní činnost od vnější činnosti komunikační, jak to činí J. Khol, nelze ovšem nevidět, že jazyk má vedle funkce komunikační i funkci poznávací (kognitivní) a že jako aktivní odraz objektivní skutečnosti není bez vztahu k vnitřní lidské činnosti (J. Štěpán, Odrazová sémantika. SlavPrag, 21. Praha 1978, s. 279—285).

J. Khol ukazuje, že existují desítky typů lidské činnosti, a tedy i hledisek, podle nichž se třídí. Autor volí při pojmenovávání těchto typů výrazy, s nimiž pracuje v poslední době naše lingvistika orientovaná sémanticky. Za prvé jde o pojem-termín kauzální systémy procesů; procesem rozumí účelově definované výseky všeobecného pohybu hmoty, které svou kauzální strukturou vytvářejí celek, systém. Každý jev je chápán jako součást určitého procesu a může být součástí procesu jednoho nebo i více procesů (procesy se dále třídí na sekvence, děje a dění). Za druhé jde o pojem-termín kauzální systémy událostí; za událost se považuje každý kritický bod vývoje určitého procesu, pokud se vnějšně projeví nebo je identifikován. Na rozdíl od procesů události probíhají v časově úzce vymezeném úseku. Dalšími typy kauzálních systémů jsou kauzální systémy cílů, vztahů, systémy abstraktní a konkrétní, temporální a atemporální.

Zajímavé jsou Kholovy úvahy o obsazích různých pojmů vyjadřujících různé typy dynamiky a jejich vzájemné vztahy. Východiskem pro tyto úvahy je práce M. S. Kagana Čelovečeskaja dejateľnosť (Moskva 1974). Nejobecnějším pojmem vyjadřujícím dynamiku jednotlivých článků a prvků světa je pojem-termín pohyb. Tento termín odpovídá ruskému termínu dviženije. Pohyby živé hmoty označuje M. S. Kagan jako „aktivnosť“. Tento výraz lze přeložit rovněž jako aktivita. Aktivita je rysem přírody živé na rozdíl od přírody neživé. Jestliže však M. S. Kagan pro dynamiku živých tvorů, biologických organismů používá označení „žiznedejateľnosť“, dostáváme se při překladu do obtíží, neboť čeština tu nemá adekvátní výraz: činnost je rysem nejen živé, ale i neživé přírody. Mluvíme běžně o činnosti sopečné (ale stejně o sopečné aktivitě) apod. a naproti tomu aktivita se spojuje s činností, která není vyvolána popudy jen vnějšími, ale i vnitřními, která je výslednicí procesů samopohybu a samovývoje: aktivita se v češtině téměř ztotožňuje s iniciativou. M. S. Kagan uvažuje o lidské aktivitě pomocí termínu dejateľnosť - činnost zřejmě jen proto, že v ruštině nenachází vhodné označení specificky lidské schopnosti ‚být činným‘ na základě uvědomění si souvislostí, důsledků, cílů; výraz dejstvovanije tuto možnost sice dává, ale má příliš málo obecný charakter. Proti tomu v češtině existuje výraz jednání, který je dostatečně obecný a současně specifičtější než výraz činnost. Kholův termín jednání není nový, objevuje se již v sociologii a v tzv. praktické filozofii.

3. kap. Kohlovy monografie se zabývá už aplikací obecné etiologie na sféru centrálního společenského řízení a na problematiku subjektivního činitele rozvoje socialistické společnosti. Obsah této kapitoly souvisí s jazykovědnými otázkami velmi volně, a proto se jím zabývat nebudeme.

Třebaže přístup psychologa a lingvisty k problematice kauzality je a musí být rozdílný, ukazuje se, že psychologie a lingvistika se mohou vzájemně inspirovat a obohacovat. Hlavní přínos práce J. Khola spatřujeme v tom, že usiluje nalézt a uplatnit takové metody, které sníží rozpory mezi realitou a jejím subjektivním odrazem, pochopením. Je to v souhlase s tím, že subjekt, jeho myšlení a jazyk nelze vyloučit ze sféry rozhodování, spíše naopak, že jeho význam bude i dále stoupat.

Slovo a slovesnost, volume 47 (1986), number 1, pp. 69-70

Previous Jiří Kraus: O závažném zdroji pohybu v české slovní zásobě

Next Jan Petr: Česká příručka o baltských jazycích