Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Česká příručka o baltských jazycích

Jan Petr

[Chronicles]

(pdf)

Чешское пособие о бальтских языках / A Czech manual of Baltic languages

Indoeuropeista A. Erhart z filozofické fakulty univ. J. E. Purkyně v Brně vydal pro potřeby vysokoškolské výuky publikaci s trojjazyčným názvem Baltské jazyky. Baltų kalbos. Baltu valodas (SPN, Praha 1984, 199 s.), v níž podává stručný mluvnický nástin litevského, lotyšského a staropruského jazyka. V úvodu se stručně zmiňuje o Baltech a jejich jazycích v současnosti a minulosti, přičemž označuje období až do konce 1. tisíciletí za prehistorické. To však není nesporné s ohledem na některé starší dochované zápisy kmenových, popř. zeměpisných jmen. Ty jsou přirozeně častější až po r. 1000, kdy zesílily vojenské výpravy Poláků, Rusů a severních Germánů na území obývaná balt. kmeny. Název Litua je poprvé doložen v Quedlinburských análech k r. 1009. Autor dále uvádí kmenové rozdělení Baltů a jejich kmenových svazů, Prusů, Jatvjagů (Jotvingů), Litevců, Žemaitů, Kurů, Zemgalů, Sélů a Latgalů a jejich stručné dějiny. V této souvislosti bych raději mluvil o chełmenské než kulmské zemi, popř. kraji (pol. Ziemia Chełmińska). — Při popisu blízkosti slovan. a balt. jazyků se také uvádí výklad o tzv. protobaltském jazykovém areálu, z jehož jižní okrajové části se měla vykrystalizovat slovanština a slovanské etnikum (srov. k tomu J. Petr, Slavia, 50, 1981, s. 211—215). Východisko slovanské je ovšem mnohem kompaktnější než předpokládané východisko prabaltské, záhy rozčleněné na část východní a západní (pruskou). Úvodní kapitola končí stručným výkladem o rozdílech mezi balt. jazyky a jejich kontakty se slovan. jazyky (popř. s němčinou).

Vlastní jádro práce tvoří stručný popis zvukového a mluvnického plánu litevštiny, lotyštiny a staré pruštiny. S ohledem na učebnicový ráz příručky se také přihlíží k potřebám těch, kteří se setkávají především s jazykem psaným a méně s jazykem mluveným, především při výkladu grafického systému jazyků a do jisté míry při popisu slabiky a přízvuku. Vhodně se také upozorňuje na rozdílnou realizaci slovan. a litev. (je to inovace) akutu a cirkumflexu. Autor se zcela nepřiklání ke Kuryłowiczovu výkladu o nesrovnatelnosti balto-slovan. a řeckých intonací (mají rozdílný původ) a připouští, že intonační rozdíly v těchto ide. jazycích mají alespoň zčásti starý původ a souvisí s různým původem délek, tj. slabik s dvou-, resp. třímórovým vrcholem. Tento výklad není ovšem zcela přesvědčivý, jestliže si uvědomíme, že intonace v ide. jazycích (včetně těch, které shledáváme v indických paňdžábských dialektech) vznikly jako náhrada za určitý (vždy však rozdílný) fonetický proces, jako jeho kompenzace. Dále by bylo právě z didaktických důvodů vhodné uvést, že známý zákon F. F. Fortunatova a F. de Saussura o posunu přízvuku platí jen pro jazyky baltské, nikoli slovanské.

Tvarosloví je popsáno velmi hutně a přehledně, jeho výklad je uspořádán podle morfologických kategorií jednotlivých slovních druhů. Zvláště se upozorňuje na zánik některých ide. kategorií a na vznik inovací, popř. specifik v balt. jazycích, často ve srovnání (slovním nebo myšleném) se slovan. jazyky. Litev. substantiva se dělí do pěti tříd s ohledem na původní kmenové zakončení a podle pohybu přízvuku v dvoj-, troj- a víceslabičných slovech. Právem se podotýká, že lotyš. gramatiky sice uvádějí sedm pádů, že však s ohledem na pádový synkretismus je situace značně jednodušší (instr. sg. = akuz. sg., instr. pl. = dat. pl., vok. pl. = nom. pl., vok. sg. jako zvláštní pád značně omezen). Výklad o deklinaci uzavírá A. Erhart kapitolou o jejím vývoji v balt. jazycích z hlediska ide. Adjektiva, zájmena a číslovky se podávají přehledně a faktologicky, výklad o významu složených adjektiv je s ohledem na to, co např. víme z prací Z. Zinkevičiuse (srov. Voprosy slavjanskogo jazykoznanija, 3, 1958, s. 50—100, nebo jeho litev. monografii z r. 1957), poněkud stručný.

U balt. slovesa se autor přidržuje komparatistického uspořádání a přehlednosti výkladu. Uznává sice kategorii vidu jako příznačnou pro litevské sloveso, avšak zároveň o ní soudí, že nehraje takovou úlohu jako ve slovan. jazycích, a o její mluvnické povaze vyslovuje právem pochybnosti. Slovesa se dělí podle tvoření prézentního kmene (s přihlédnutím k tvoření infinitivu a préterita) do sedmi tříd a dále podtříd. Osmou třídu pak by měla tvořit atematická slovesa, což ovšem pro současný spis. jazyk není třeba. [72]Uvádí se také archaické supinum, které je doloženo v starších textech a v některých nářečích. K publikaci je připojen shrnující výklad o vývoji slovesné flexe, který má své nesporné studijní hodnoty. Výklad o syntaxi balt. jazyků se zaměřuje především na litevštinu a jen v případech, kdy se od ní lotyština liší, citují se z ní syntaktické příklady s výkladem. Jsou to vlastně jen výstižné poznámky s četnými jazykovými příklady. V závěru publikace se podává (na dvou stránkách) základní (studijní) literatura, zkratky jazyků uváděných v textu příručky a slovníčky litev.-český, lotyš.-český a prusko-český, vztahující se k příkladům v textu mluvnického výkladu.

Učební příručka A. Erharta o balt. jazycích je bezesporu užitečná a prospěšná jako úvod do studia jazykovědné baltistiky na našich vysokých školách (vyšla ve 300 výtiscích). Uvádí zájemce do dané problematiky a poskytuje jim spolehlivou zásobu vědomostí v rozsahu, který je nezbytný také pro zájemce jiných ide. jazykovědných oborů (např. pro věd. aspiranty slavistiky). S ohledem na toto poslání je také třeba posuzovat rozsah výkladu a jeho uspořádání. Naše celkové hodnocení příručky o balt. jazycích je kladné.

Slovo a slovesnost, volume 47 (1986), number 1, pp. 71-72

Previous Josef Štěpán: Český psycholog o kauzalitě

Next Olga Müllerová: Bibliografický soupis prací B. Havránka