dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Sovětská práce o teoretických otázkách syntaxe

Růžena Bergerová

[Chronicles]

(pdf)

Советская работа о теоретических вопросах синтаксиса / A Soviet publication on theoretical problems of syntax

Syntaktická problematika je i nadále v centru pozornosti lingvistů, neboť zkoumání syntaktické roviny úzce souvisí se zájmem současné lingvistiky o fungování jazyka ve společnosti. Syntax se zabývá stavbou souvislé řeči a její základní jednotka, věta, je zároveň základní jazykovou jednotkou v komunikačním smyslu. Na propracování systému základních syntaktických pojmů je zaměřena práce Je. I. Šutovové Voprosy teorii sintaksisa (na osnove sopostavlenija kitajskogo i russkogo jazykov). Nauka, Moskva 1984, 261 s.

Autorka, známá dlouholetým výzkumem v oblasti syntaxe čínštiny, rozebírá ve své práci pojmy jednak tradičně užívané v syntaktických pracích, jako je věta, struktura věty, syntagma, syntaktický vztah, větný člen apod., jednak pojmy novější, např. pojem syntaktická paradigmatika. Ten autorka recenzované publikace chápe jako základ pro systematickou analýzu jazyka. Celá práce je jednotně založena na metodě dedukce od obecného k jednotlivému, od známého k neznámému.

Kniha se skládá ze dvou částí. První, nazvaná „Základní kategorie syntaktické analýzy“, je zaměřena na teoretický výklad těchto syntaktických otázek: předmět syntaxe a jeho části, podstata jazykového významu, úloha jazykových významů v mechanismu fungování jazyka a formování myšlenek, specifikum syntaktického významu a syntaktické formy, metody syntaktické analýzy syntagmat, struktura věty jakožto syntaktického celku, syntaktická struktura a druhy slov. Autorka na rozdíl od obvyklého dělení syntaxe na větu jednoduchou a souvětí rozlišuje ve své práci tři oddíly syntaxe, a to syntagmata, strukturu věty tvořenou větnými členy a nestrukturní způsoby formální organizace věty. [167]První dvě zařazuje pod tzv. strukturní syntax, třetí část (někdy označovanou jako hypersyntax) nazývá nestrukturní syntaxí. Souvětí chápe jako určitý způsob strukturní organizace věty, při kterém jedna část nebo několik jejích částí jsou vyjádřeny predikačním syntagmatem, které může být za určitých podmínek i samostatnou větou. Pojímá tedy souvětí jako konstrukci polypredikativní. — Způsoby spojení syntagmat ve větě, struktura věty jakožto syntaktického celku, tvoří po studiu struktur syntagmat podle autorky důležitou část syntaxe.

Tradiční dělení vět na jednoduché a složené (souvětí) je podle autorky oprávněné tehdy, jestliže komplikovanost souvětné stavby se projevuje ve vytvoření specifických syntaktických prostředků sloužících k zachycení syntaktických vztahů. Ukazuje, že tuto podmínku splňují indoevropské jazyky, které mají např. samostatný systém syntaktických prostředků (spojek, spojovacích výrazů). Není však tomu tak např. v čínštině, kde se většina prostředků k vyjádření syntaktických vztahů užívá nezávisle na charakteru vnitřní stavby syntaktického celku.

Nestrukturní způsoby formální organizace věty považuje autorka, jak bylo uvedeno výše, za třetí část syntaxe. Řadí sem studium zákonitostí frázového přízvuku a vztah mezi frázovým přízvukem a strukturou věty. Zdůrazňuje, že těmto otázkám se věnují zejména lingvisté studující aktuální členění věty. Podle Je. I. Šutovové frázový přízvuk ukazuje na významové centrum výpovědi a je ve složitých vztazích ke struktuře věty. Uvádí, že určité strukturní zvláštnosti mohou být vlastní větám tázacím, rozkazovacím, ev. přacím na rozdíl od vět oznamovacích. Na příkladu věty oznamovací a tázací (Matka myslí na syna a Na koho myslí matka?) ukazuje, že v indoevropských jazycích je pro věty tázací charakteristickým znakem zájmeno na začátku věty; to vede na rozdíl od věty oznamovací k jinému rozvržení lexikálně morfologické stavby věty tázací. Naproti tomu v čínštině struktura tázací věty je zcela totožná se strukturou věty oznamovací, neboť tázací zájmeno zaujímá v tázací větě tu pozici, kterou má odpovídající větný člen ve větě oznamovací.

Jazykový význam v syntaktické rovině je podle autorky určován obsahem kategorie vztahu, tedy kategorie, na níž je syntax založena. V práci jsou vyzdviženy a propracovávány dva faktory ovlivňující charakter obsahu kategorie syntaktického vztahu, a to univerzálně logický (platný pro všechny jazyky) a konkrétně jazykový (platný jen pro jednotlivé jazyky, ev. skupiny jazyků).

Syntaktický vztah dělí pak autorka na tři univerzální typy: predikační, determinační a koordinační. První dva typy staví do protikladu k třetímu a zároveň je pojímá jako navzájem protikladné. (Srov. k tomu naše syntaktické práce, např. F. Kopečného, J. Bauera - M. Grepla, J. Oravce, R. Bergerové aj.). Z hlediska příznaku přítomnost — nepřítomnost funkčního aspektu obsahu je do protikladu stavěn na jedné straně predikační a determinační vztah, mající strukturně funkční charakter, a na druhé straně koordinační vztah jakožto vztah strukturní, ale nefunkční. Predikační vztah jakožto vztah tvořící větu je v protikladu ke vztahu koordinačnímu a determinačnímu, které větu nevytvářejí.

Autorka se také vyjadřuje k paradigmatickým a transformačním vztahům mezi syntaktickými strukturami. Oba tyto typy vztahů považuje za předmět studia syntaxe. Ukazuje, že pojem syntaktické paradigmatiky byl vynucen systémovým přístupem k jazyku; v té souvislosti připomíná přínos F. de Saussura a pražské lingvistické školy. Paradigmatické vztahy jsou v pojetí Je. I. Šutovové vztahy mezi modely jakožto abstraktními syntaktickými schématy, obsaženými v syntaktickém systému; transformační vztahy chápe jako vztahy mezi syntaktickými modely vzatými v konkrétní sémantické reprezentaci při fungování syntaktického systému, tj. vztahy mezi reálnými větami. Paradigmatické vztahy jsou prvotní, transformační vztahy (tj. z oblasti fungování jazyka) druhotné. Paradigmatické vztahy pak určují vztahy transformační.

Je. I. Šutovová se dále věnuje otázkám metody syntaktické analýzy syntagmat. Rozlišuje tři stupně této analýzy: První stupeň je charakterizován určením vztahů a zjištěním inventáře strukturních syntagmatických variant v daném jazyce — bez ohledu na charakter a obsah syntaktického vztahu; druhý [168]stupeň zahrnuje zjištění univerzálních typů syntaktických vztahů (tj. predikační, determinační, koordinační) a rozdělení inventáře strukturních syntagmatických variant v daném jazyce na odpovídající tři třídy struktur; třetí stupeň je dán analýzou konkrétních jazykových zvláštností univerzálních typů syntaktických vztahů, určením systémově paradigmatických vztahů mezi jednotkami třídy predikačních, determinačních a koordinačních struktur v daném jazyce. Tento stupeň předpokládá uskutečnění formální a obsahové analýzy syntagmat.

Při rozboru věty jakožto syntaktické jednotky se autorka dostává k pojetí podmětu, přísudku a dále rozvíjejících větných členů. U nich respektuje dva faktory, a to obligatornost — fakultativnost a vztah větných členů ke slovu, větnému členu a k větě. Zastává názor, že valentnost slovesa nemá vliv na strukturu věty přímo a bezprostředně, ale zprostředkovaně pomocí syntaktických kategorií daného jazyka, že závisí na způsobech vyjádření syntaktických vztahů v jazyce, na charakteru jeho modelů a syntaktických klasifikacích, na existujícím systému větných členů. Ukazuje, že na valenci slovesa má např. vliv rozdílný charakter kategorie slovesného rodu v ruštině a čínštině, existence kategorie pádu v ruštině a její neexistence v čínštině apod.

Po rozboru kategorie predikace v ruštině a čínštině dospívá autorka k závěru, že kategorie osoby, času a modálnosti netvoří syntaktickou kategorii predikace, ale že je to pouze jeden ze způsobů vyjádření této kategorie, neboť např. v čínštině predikace může mít i jmenný charakter.

Z výkladů Je. I. Šutovové vyplývá, že v jejím pojetí základ věty tvoří systém větných členů jakožto strukturně funkčních kategorií určitého jazyka závislý na systému syntaktických modelů tohokterého jazyka. Od tradiční syntaxe se autorka liší v pojímání formy a obsahu větných členů. Jejím cílem je vytvořit takový systém syntaktických modelů a větných členů, který vysvětluje jak strukturu věty jako celku, tak i v každé konkrétní promluvě. Z toho pak autorka vyvozuje, že protiklad mezi syntaxí a sémantikou nemá své oprávnění, neboť podle autorky sémantika výpovědi patří do syntaktické struktury věty, tvoří význam syntaktických struktur a kategorií jazyka.

V druhé části práce, nazvané „Paradigmatická stavba třídy predikačních struktur ruského a čínského jazyka“, jsou teoretické závěry uvedené v první části prakticky aplikovány na analýzu systému predikačních struktur v ruštině a čínštině. Tato část práce je mimo jiné zajímavá i jako konfrontační studie syntaktických systémů typologicky kontrastních jazyků. Seznam literatury obsahuje značný počet citací a není jistě bez zajímavosti, že jsou mezi nimi i práce některých našich syntaktiků.

Práce Je. I. Šutovové je přínosem k propracování teoretických otázek syntaxe a k jejich praktické aplikaci na typologicky rozdílné jazyky. Je určena lingvistům zabývajícím se jak skladbou, tak i typologií jazyků.

Slovo a slovesnost, volume 47 (1986), number 2, pp. 166-168

Previous Ludmila Uhlířová: O pragmatických aspektech v bulharské větě

Next Jan Petr: K novému vydání bulharské mluvnice Neofita Rilského