dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K novému vydání bulharské mluvnice Neofita Rilského

Jan Petr

[Chronicles]

(pdf)

К новому изданию болгарской грамматики Неофита Рильского / A new edition of the Bulgarian grammar by Neofit Rilski

Do řady „Bulharské jazykovědné dědictví“, kterou vydává sofijské nakladatelství Věda a umění (Nauka i izkustvo), jsou zařazeny přetisky prací (knih a výbory z díla) významných bulh. jazykovědců, jako Lj. Andrejčina, B. Coneva, Lj. Miletiče, A. Teodorova-Balana, St. Romanského, K. Mirčeva aj. Jako celek tvoří obraz vývoje jazykovědné bulharistiky od posledních desítiletí 19. stol. až do současnosti, vědního oboru, který se významnou měrou podílel na formování bulh. národního vědomí. Kromě toho mají vyjít v této řadě fototypické reedice pěti obrozenských mluvnic, Neofita Rilského, Christaki Pavloviče, Ivana Bogorova, Joakima Grueva a Ivana Momčilova. První z nich, s názvem Bolgarska gramatika (Fototipno izdanie) vyšla v Sofii r. 1984 (XIX + 218 s.). Vydání připravil a úvod napsal profesor katedry bulh. jazyka na sofijské univerzitě Chr. I. Părvev, ve vědeckém světě známý mj. svými pracemi o dějinách bulh. mluvnictví a jeho vztahu k slovanské a evropské jazykovědě.

Fototypické vydání mluvnice Neofita Rilského (vlastním jménem Nikola Poppetrov Benin, 1793—1881) poskytuje možnost, aby se s jejím textem blíže seznámily široké kruhy bulharistů, zvláště zahraničních, kteří se odborně zabý[169]vají jazykovědnými a filologickými otázkami, nastolenými jako společensky nezbytné v období bulh. národního obrození. Vždyť jde o první bulh. mluvnici z tohoto období (byla vytištěna v Kragujevci, v Knížecí srbské tiskárně r. 1835), která kromě popisu jazyka také vytyčuje rozsáhlý národně buditelský, výchovně vzdělávací a kulturně jazykový program, srovnatelný s obdobnými programy formulovanými v 1. pol. 19. stol. u dalších malých slovanských národů. Uskutečňování a rozsah společenského působení těchto programů závisel na společenských podmínkách, které nebyly v té době u Slovanů stejné. Mám zde na mysli dosažené vývojové stupně konstituování novodobých národů a s tímto procesem spojený početní růst a vzestup ekonomické síly národní (malo)buržoazní třídy. Se začátky tohoto procesu, tradičně nazývaného národním obrozením, jsou většinou spojeny počátky novodobé národní jazykovědy, péče o formování a rozvíjení jednotného celonárodního jazyka. Tehdy vycházejí první moderní mluvnice, slovníky zachycující bohatost slovní zásoby (obvykle ve srovnání s některým vyspělým cizím jazykem), rozvíjí se původní a překladová literatura.

Mluvnice Neofita Rilského je výrazem úsilí pokrokové části nositelů bulh. národního obrození aktivně podpořit objektivně probíhající proces konstituování novodobého bulh. národa. Jejímu autoru se přitom dostalo názvu „učitel celého Bulharska“, náš K. Jireček jej nazval „patriarchou bulharských spisovatelů a pedagogů“. Byl totiž učitelem v nejširším slova smyslu, a to nejen ve školách (z iniciativy Vasila Aprilova organizoval první bulh. školu v Gabrovu 1835—1837, kromě toho učil také v Samokově, Koprivštici, na ostrově Chalky a v Rilském klášteře), ale také jako spisovatel a všestranný kulturní a osvětový pracovník. Pro potřeby školské výuky zpracoval bulh. učebnice, příručky a mluvnici (1835), pokusil se také o sestavení řecko-bulh. a poté bulh.-řeckého slovníku (začal vycházet r. 1875, ale po prvních dvou písmenech se přestal tisknout).

Úvod k mluvnici, nazvaný „Filologičesko preuvědomlenije“ (s. 1—72) N. Rilski zakončil rusko-církevněslovanským pozdravem Zdravstvujte a opatřil datem 20. 8. 1834. V něm shrnul své pojetí filologického programu bulh. národního obrození. Zdůraznil zde potřebu vytvořit jednotný celonárodní spisovný jazyk, který by se stal nástrojem rozvoje národní kultury, osvěty, vzdělanosti a v neposlední řadě šíření národního uvědomění mezi porobeným a sociálně utlačovaným bulh. lidem. Jednotný spisovný jazyk se měl stát podle Neofita Rilského výrazem jednoty všech Bulharů.

Při zdůrazňování sjednocovací a národně reprezentativní funkce bulh. spisovného jazyka, o jehož vytvoření Neofit Rilski usiloval také prostřednictvím své mluvnice (i po jejím vydání ji soustavně zdokonaloval a ve svém exempláři si zaznamenával její doplňky a připomínky k ní), musel teoreticky a poté prakticky řešit několik závažných otázek. Byl to především vztah bulh. mluveného jazyka k církevní slovanštině ruské redakce, k starším vývojovým fázím bulharštiny, k nářečnímu rozrůznění bulharštiny (zvláště ke vztahu její východní a západní podoby) a k jejímu vztahu k turečtině a řečtině, které ovlivnily především slovní zásobu mluvené bulharštiny. Neofit Rilski se přiklonil ke slovansko-bulharské koncepci výstavby spisovného bulh. jazyka v 2. čtvrtině 19. stol., stal se jejím zakladatelem a mluvčím. Z tehdejších dvou protichůdných názorů na spisovný jazyk Bulharů, zda to má být církevní slovanština nebo živá mluvená novobulharština, Neofit Rilski stál na stanovisku, které bylo bližší koncepci novobulharské než církevně slovanské. Nešlo přitom o kompromisní řešení, jak se obvykle uvádí v odborné literatuře. Jeho pojetí můžeme formulovat podle našeho názoru takto:

Základ spisovného jazyka, který v mluvnici kodifikoval a v dalších svých pracích (tištěných a rukopisných) rozvíjel, tvořila nadnářeční norma živého novobulharského jazyka, arbitrem při výběru z několika existujících nářečních realizací téhož fonetického (včetně akcentologického), mluvnického nebo lexikálního jevu měla být církevní slovanština, popř. další slovanské jazyky (ruština a Karadžićova srbština). Podle csl. jako jazyka s vyšší společenskou prestiží a dlouhodobou literární tradicí v Bulharsku se měl doplňovat i živý jazyk a tím vytvořit kodifikovaná spisovná norma. Středobulharské texty, jak sám uvedl, bohužel neznal. Takto měla vzniknout rozvinu[170]tá spisovná bulharština jako celonárodní jazyk a nástroj kultury, vzdělání a písemnictví, který se měl podle jeho představ v budoucnosti stále více přibližovat živému mluvenému jazyku a oddalovat se od csl. O tom svědčí některé jeho výroky a také jím navrhované náhrady za cizí slova, které uvádí v úvodu ke své mluvnici. Nedomníval se, že by bylo možné tak jako v Srbsku jednorázově přerušit kontinuitu církevní slovanštiny, nejspíše hlavně s ohledem na tehdejší nositele písemnictví mezi bulharským obyvatelstvem v podmínkách osmanské poroby.

Neofit Rilski znal mluvnici M. Smotrického a A. Mrazoviče, práce A. Ch. Vostokova a J. Dobrovského a koncepci Vuka St. Karadžiće, podle níž kodifikoval novodobý spisovný srbský (srbocharvátský) jazyk. Znal také jeho sbírky jihoslovanských lidových písní, které jej proslavily v celém kulturním světě. Jeho cesta se mu však nezdála pro bulh. společenské poměry zcela využitelná, přestože plně doceňoval její nesporné průkopnické hodnoty. Proces vytváření spisovného jazyka vzhledem k vztahu tradičních a současných mluvených jazykových útvarů podrobně studoval na příkladě řečtiny a čerpal z něho poznatky, které částečně také uplatňoval ve své kodifikační činnosti.

V mluvnici Neofita Rilského se ve velké míře přihlíží k novobulharštině, v popisu jména a ještě více slovesa (rozlišuje 12 slovesných časů). Autor významným způsobem překročil schéma mluvnického popisu csl. mluvnic a uvedl výklady o specifických novobulharských jevech (pro ně také zavedl nové mluvnické termíny). K nim patří i pojednání o postpozitivním členu, jehož zdroj hledal v řečtině. Věděl o jeho různých formách v nářečích a snažil se jich společně s pádovými předložkami využít (ovšem uměle) při rozlišování pádových forem substantiv (pojímal je z hlediska flektivních slovanských jazyků).

Významné výklady věnoval otázkám jazykové kultury a jazykové čistoty, odstraňování nepotřebných tureckých a řeckých výpůjček. Snažil se nahradit je slovy domácími, popř. slovanskými. Zdůrazňoval, že bulharština je slovanský jazyk a je třeba doplnit ji tím, čeho se v ní nedostává (to byl také důvod, proč přihlížel k církevní slovanštině). Musí být samostatným a dokonalým jazykem tak jako řečtina, italština, ruština nebo srbština.

Neofit Rilski znal nářeční varianty bulharštiny a ve své mluvnici je popsal na svou dobu s nevšední důkladností. Naši pozornost upoutá především jeho hluboká znalost rozdílů mezi východní a západní variantou bulh. nářečí, které hodnotil (poté co je popsal) s ohledem na jím kodifikovanou normu celonárodního bulh. spisovného jazyka. Znal většinu dosavadní tištěné bulh. literární tvorby (včetně překladové literatury); uvedl ji v mluvnici a hodnotil jazyk jednotlivých spisovatelů s přihlédnutím k jejich zeměpisnému původu a potřebám jeho mluvnice, kterou pojímal jako (podle jeho slov) „obšta gramatika“.

Mluvnice Neofita Rilského (a úvod, který jí předchází) si vskutku zaslouží důkladné studium. Obsahuje nepřeberné množství myšlenek, které ještě nebyly v plném rozsahu využity pro naše poznání bulh. národního obrození. Jeho práce, jíž chtěl přispět k povznesení bulh. národa na vyšší stupeň společenského vývoje, odráží poznatky soudobé slovanské filologie v Evropě, ovšem jen do té míry, pokud odpovídaly potřebám bulh. společnosti a Neofitovým ideovým záměrům. Z tohoto hlediska je příznačné, že se ohlas díla J. Dobrovského podle našeho přesvědčení projevuje v pozitivní negaci schémat csl. mluvnic a v nastolení principů srovnávací metody s ohledem na jiné slovanské jazyky, které měly být arbitrem při výběru a posuzování spisovnosti jevů. Podle Dobrovského zřetele k češtině 16. stol., který uplatňoval při kodifikaci novodobé spisovné češtiny, Neofit Rilski mohl také přeceňovat význam csl. jazyka pro kodifikaci novodobé spisovné bulharštiny. Nešel cestou, kterou pro spisovnou srbštinu zvolil Vuk St. Karadžić, a hlásal, že psaný jazyk se musí odlišovat od prostonárodního jazyka. Jednotící celonárodní funkci spatřoval totiž především v psaném jazyce, u kultivovaného mluveného jazyka předpokládal ještě dlouho jisté rozdíly. Je pravděpodobné, že se v bulh. společnosti obával obdobné opozice konzervativních církevních kruhů vůči uvedení běžně mluveného bulh. jazyka do písemnictví, jako tomu bylo v Srbsku ve vztahu ke Karadžićovu folklórnímu spisovnému jazyku. Byl přesvědčen, že by v té době nemohl nad takovou konzervativní opozicí zvítězit, nemohl ani počítat s takovou podporou, jaké se dostalo snahám Vuka St. Karadžiće v tehdejší evropské kulturní společnosti. Kdyby bulh. konzervativní kruhy [171]zvítězily nad jeho koncepcí jazykové politiky, oddálila by se jeho snaha o zavedení jednotného spisovného bulh. jazyka (a to bylo prius jeho snažení) o několik desítiletí.

Slovo a slovesnost, volume 47 (1986), number 2, pp. 168-171

Previous Růžena Bergerová: Sovětská práce o teoretických otázkách syntaxe

Next Jiří Kraus: Kniha o jazykové situaci v Litvě