Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Lingvistická pragmatika a jazyková politika v práci J. Meye

Jana Hoffmannová

[Chronicles]

(pdf)

Лингвистическая прагматика и языковая политика в работе Й. Мэя / Linguistic pragmatics and language policy in the book by J. Mey

Aktivita severského lingvisty J. Meye v oblasti lingvistické pragmatiky a sociolingvistiky není našim čtenářům neznámá (viz jeho čl. v SaS, 27, 1966, s. 220—235, a recenzi sborníku Pragmalinguistics, theory and practice, jehož editorem je právě J. Mey, v SaS, 43, 1982, s. 67—69). Jeho poslední práce (Whose language: A study in linguistic pragmatics. J. Benjamins Publishing Company, Amsterdam - Philadelphia 1985, 412 s.) je pro nás zajímavá především jako vyhraněná ukázka společensky angažované lingvistiky. Ve svých teoretických ambicích je autor sympaticky reálný: pragmatická lingvistika je pro něho beze zbytku sociolingvistikou, proto se programově zaměřuje na užívání, fungování jazyka ve společnosti, a sice ve zcela konkrétní společenské situaci s přesnými sociálními, ekonomickými a vývojovými charakteristikami. Jeho funkční výklad jazyka v současné západní vyspělé industriální společnosti je přitom vědomě a záměrně jednostranný: jazyk prezentuje hlavně jako nástroj manipulace, útlaku, represe a petrifikace systému sociálních hodnot příslušné společnosti. Aby přesvědčivě doložil toto své pojetí, věnuje autor převážnou část své rozsáhlé publikace analýze reprezentativních sociálních struktur s důrazem na fungování jazyka: hlavním přínosem knihy je tedy živá, aktuální, pregnantní charakteristika řady sociálně komunikačních situací, v nichž se projevuje v různých podobách jazyková manipulace.

Autorova důsledná snaha vyhnout se ztotožňování struktur společenských a jazykových a zjednodušenému, příliš přímočarému chápání souvislostí mezi změnami ve společnosti a v jazyce je evidentní, ne však vždy zcela úspěšná. Mey se např. výslovně brání ekonomizaci lingvistického myšlení, známé v extrémní podobě z prací Rossi-Landiho — viz Sprache als Arbeit und als Markt, Mnichov 1974; Linguistics and economics, The Hague 1975; přesto však činí rozsáhlý — a zdá se, že ne příliš efektivní — pokus o využití celé soustavy kategorií marxistické politické ekonomie, tj. kategorií jako zboží, trh, směnná hodnota apod., při úvahách o vztahu jazyka a společnosti.

Meyova myšlenka o souvislosti jazykové manipulace s určitými vzorci sociální interakce je nesporně důležitá a podnětná, není však bohužel v teoretické rovině dále rozvedena. Kromě toho svou ústřední kategorii jazykové manipulace chápe autor velmi široce, její obrysy jsou málo zřetelné: počítá sem zřejmě i různé projevy sociální dominance, diferencí v sociálním statutu, ale i řečovou činnost směřující k utvrzení sounáležitosti sociální skupiny a její distance vůči jiným skupinám, projevy elitářství aj. Nemůže být sporu o manipulaci založené na zneužívání výrazů svoboda, rovnost, demokracie, dialog v buržoazní demokracii, ani o tom, že tzv. „sociolingvistická revoluce“ (tj. tendence k odstraňování vykání, k oslovování rodnými jmény) je projevem pouhé pseudodemokratizace. Nepochybná je rovněž manipulace spojená s volebními kampaněmi a plebiscity a celý rozsáhlý aparát manipulačních technik uplatňovaný sdělovacími prostředky v západních státech. Ty jsou představeny nejen na známém příkladu reklamy, ale i např. na technice pořizování interview; snahy o demagogické zkreslování skutečnosti jsou zřejmé i z analyzovaných informací dánského rozhlasu o stávkovém hnutí. Velmi podrobně je vyložena i manipulace prostřednictvím jazykového vzdělávání „gastarbeitrů“ v západoevropských kapitalistických státech: jazyková výuka je obvykle odtržena od sku[68]tečných zájmů, životních potřeb a postavení imigrantů a je orientována k přijetí středostavovských norem života, k nereálné společenské asimilaci a integraci, k potlačení sociální kritičnosti. — Autor zde polemizuje se známými teoriemi jazykového deficitu, bariér apod., které se nabízejí v souvislosti s jazykovou výukou dětí imigrantů: podle jeho názoru jde jen o jeden izolovaný aspekt širšího sociálního problému.

Jako projevy manipulace vykládá ovšem Mey i asymetrickou komunikaci mezi lékařem a pacientem (dominance lékaře je dána jeho odbornými znalostmi a řadou situačních faktorů), dialogy dospělých s dětmi (užívané manipulační techniky vedou u dospívající mládeže často k projevům protestu, vzdoru, revolty), výraz nadřazenosti a elitářství v komunikaci profesorů západních univerzit se studenty (vyúsťující až v konstituování speciálního prestižního „akademického jazyka“). Autor sem rovněž zařazuje řečovou reflexi trvající nadřazenosti mužů nad ženami v západní společnosti.

V této souvislosti podává Mey jeden z důkazů, že je oprávněno zařazení jeho studie do sféry lingvistické pragmatiky: odkazuje totiž ke Griceovým konverzačním maximám a dokládá, že jejich formulace platí pouze ve vztahu k nocionálnímu, objektivnímu, abstraktnímu, souvislému a sebejistému vyjadřování mužů, že je však nelze vztahovat k mnohem subjektivnějšímu, emocionálnějšímu, obšírnějšímu a méně tematicky soustředěnému vyjadřování žen. (Jiný pohled na tyto diference viz v článku M. Těšitelové On some questions of spoken scientific discourses of men and women. From the point of view of quantitative analysis of their vocabulary. PSML, 6, 1978, s. 47—58.) — Podobně autor podrobuje ze svého hlediska kritice další stěžejní pragmalingvistický koncept, totiž pojem řečového aktu a jeho „felicity conditions“: na řečovém aktu slibu dokazuje, že podmínky úspěšnosti řečového aktu nezahrnují v příslušné teorii sociální parametry řečové aktivity, konkrétní společenský kontext. Vysvětluje, že možnosti slibovat a přijímat sliby jsou sociálně vázané, že při asymetrických vztazích komunikačních partnerů mohou být prostřednictvím jazykové manipulace sliby vynucovány, dávány pod nátlakem; tak dochází ke slibům nesplnitelným, neplatným apod.

Viděli jsme už z uváděných příkladů komunikačních a sociálních struktur s jazykovou manipulací, jak silně je celý autorův přístup podmíněn společenskou situací, v níž jeho dílo vzniká. Tato determinace je patrná i tam, kde ji Mey nezdůrazňuje a kde ho nevede k výraznějšímu negativnímu hodnocení: tak např. konstatuje pokles významu řečové komunikace, tendenci k „absenci jazyka“, snižování potřeby verbální kvalifikace ve věku rostoucí automatizace a mechanizace. Uznává sice důležitost řečové činnosti ve sféře rozhodování, řízení, plánování v průmyslu a celé společnosti — na druhé straně však konstatuje nesrovnatelně menší význam jazyka při manuální práci (v rozporu s teoriemi o podílu komunikace na společné činnosti, známými nám hlavně z prací J. Janouška).

Pokusíme-li se na závěr o stručné shrnující hodnocení rozsáhlé studie J. Meye, docházíme ke dvěma jejím hlavním přednostem:

(1.) Autor připisuje důležité společenské poslání a význam nejen jazyku, ale i lingvistice. Svůj metodologický přístup sám označuje jako metody „kritické sociolingvistiky“ a správně zdůrazňuje, že při popisu a výkladu komunikačních překážek, nezdarů, možností porozumění, skrytých záměrů a strategických faktorů nevystačíme s metodami tradičními. Uvažuje o „emancipačních“ možnostech lingvistiky, varuje před extrémismem („lingvistickými revolucemi“ např. v oblasti výslovnosti, pravopisu) a formuluje pro současnou lingvistiku velmi sympatický cíl, totiž přispět k optimalizaci některých sociálních struktur.

(2.) Meyova kniha upoutává svou aktuálností: málokdy do lingvistické publikace vstupuje s takovou naléhavostí a konkrétností sám život, mimořádně závažné společenské situace a události (viz např. stávku dánských typografů v r. 1981, kdy autor pracoval na své studii, a její důsledky; nebo rozdílný průběh plebiscitu o členství v EHS v Norsku a Dánsku, podmíněný mj. i odlišnými historickými konotacemi spjatými v obou zemích s výrazem unie).

Tyto nesporné přednosti nás mohou smířit s tím, že vlastní lingvistická interpretace zajímavého materiálu, analýza zachycených komunikačních procesů mohla být důkladnější a subtilnější. Zde autor zdaleka nevyužil všech možností, které se nabízely.

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 1, pp. 67-68

Previous Jarmila Panevová: Instrumentál v sémantické a syntaktické stavbě věty

Next Olga Müllerová: Empirická práce o institucionálních rozhovorech v němčině