dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K etnogenezi Baltů

Jan Petr

[Discussion]

(pdf)

К этногенезису балтов / Remarks on the ethnogenesis of the Balts

V posledních desetiletích se dostaly do středu pozornosti jazykovědců, historiků, archeologů, etnografů a také folkloristů otázky spojené s formováním baltských národů. Vždyť otázky etnogeneze patří k aktuálním problémům, které se v současné době těší u mnoha národů velkému zájmu a jsou jim věnována vědecká sympozia nebo části vědeckých zasedání (např. světových kongresů slavistů). Pro vědecké kru[164]hy národů Pobaltí to není nová problematika. K ní se již vyslovovali přední lituanisté a baltisté v 19. stol. a podařilo se jim zevrubně popsat jazyk, materiální a duchovní kulturu starých Baltů a jednotlivých etnických skupin. Novum v současnosti je v tom, že se tato tematika zkoumá všestranně a s ohledem na nové, zvláště archeologické nálezy a s využitím takových výzkumných technologií a možností, kterými dříve nemohl jednotlivec disponovat.

Na základě usnesení prezídia AV LitSSR ze dne 1. VII. 1977 o dalším rozvoji a koordinaci společenských věd se vytvořila zvláštní interdisciplinárně složená pracovní skupina, která je koncepčně řízena Ústavem dějin AV LitSSR. Do jeho výzkumných plánů byl zařazen komplexní tematický úkol „Etnogeneze Litevců“, který má zahrnovat studium těchto tří hlavních tematických okruhů: (1.) formování Baltů, (2.) jejich postupná etnická diferenciace až do vytvoření kmenů a kmenových svazů a (3.) utváření jednotlivých baltských národností, také těch, které se již v minulých stoletích asimilovaly, avšak zanechaly své jazykové rysy nebo kulturní prvky v současných baltských jazycích a kulturách. Tento soubor otázek se ve zmíněném vilniuském ústavu zpracovává v součinnosti s partnerskými ústavy druhých pobaltských akademií věd, které se zaměřují na zkoumání počátků etnických procesů u Lotyšů a Estonců.

K zvýšení efektivity výzkumu a publicity dosažených výsledků se pořádají vždy v rozmezí několika let mezirepublikové vědecké konference s názvem Problémy etnogeneze a etnických dějin Baltů; účastní se jich také odborníci z ostatních sovětských republik, především z Běloruské SSR a také z Ukrajinské SSR a RSFSR. První takto zaměřená konference se konala r. 1977 v Rize, druhá v r. 1981 ve Vilniusu. Kromě toho se v listopadu 1979 konala obdobná konference litevských vědců (referáty na ní přednesené vyšly v publikaci Iš lietuvių etnogenezės, Vilnius 1981, srov. můj ref. v Slavia 1981).

Publikace, o níž zde referujeme, obsahuje přepracované materiály (v podobě článků jednotlivých autorů-referentů) z druhé konference z r. 1981. Vyšla v ruském jazyce (s německými résumé na konci každého příspěvku) péčí Ústavu dějin AV LitSSR a nese název Problemy etnogeneza i etničeskoj istorii baltov. Sbornik statej. Odp. red. členka korespondentka AV LitSSR R. Volkaitė-Kulikauskienė. Mokslas, Vil’njus, 1985 (290 s.). Kromě úvodu, v němž se shrnují hlavní výsledky konference, sborník obsahuje čtrnáct archeologických, pět antropologických, pět jazykovědných a sedm statí s historickou, etnografickou a folkloristickou tematikou. Na konci knihy se uvádí soupis zkratek (převážně citovaných časopisů a sborníků) a její obsah.

Značný počet otištěných archeologických statí přináší novou látku k poznání etnických a materiálních základů, z nichž vyrůstalo celé baltské etnikum. Soudí se, že Baltové se v rámci ide. větve konstituovali koncem 3. a začátkem 2. tisíciletí p.n.l., kdy se v střední a severní Evropě rozšířily různé obměny kultury šňůrové keramiky. Její nositelé, poté co také přišli do Pobaltí, se zde setkali s místním obyvatelstvem, reprezentujícím na území dnešní LitSSR narevskou kulturu na severu a němenskou na jihu (srov. Girininkas, 1981). Neolitická němenská kultura měla (srov. Rimantienė, 1966, s. 54—62) místní charakter, rozšířila se od 4. tisíciletí p.n.l. na horním toku Němenu, na jih až po Pripeť a na západě až k řece Visle. Na severu sahala až k území, na němž se rozvíjela narevská kultura. Podle názorů odborníků (R. Rimantienė, 1966) její vývoj nebyl až do pozdního neolitu ovlivněn jinou kulturou a byla relativně jednotná. K jejímu rozrůznění došlo až poté, co na její území přišli ze západu nositelé šňůrové keramiky. Raná neolitická narevská kultura (J. Lose, 1977) tvořila základ pro krystalizaci a formování několika východobaltských kmenů. V jejím rámci se vyčlenily tři místní obměny, severní, severovýchodní a jihozápadní. Etnicky jednotnou byla jen její jihozápadní varianta, druhé dvě byly smíšené a byly pod vlivem etnika, které bylo asi totožné se vzdálenými předky [165]pobaltských Finů. Je do značné míry oprávněná domněnka, že nejspíše jejich součástí byl právě ten lid, od něhož se vyvozují počátky nejstaršího protobaltského obyvatelstva.

V souvislosti s prvotním rozsáhlým územním rozšířením baltského etnika od jihovýchodního pobřeží Baltského moře na západě až k střednímu toku Dněpru a hornímu toku řeky Oky na východě se také věnuje pozornost dněperské skupině Baltů (V. Sedov). Sestávala z příbuzných kultur v rané době železné. Podle archeologických nálezů se dá soudit, že se tento baltský kmen hlavně věnoval chovu dobytka a vedl pastevecký život. Tvořil svébytnou nářeční skupinu (okolo r. 500 p.n.l. se začaly baltské kmeny nářečně a kulturně diferencovat), která se udržela až do 6.—7. stol., kdy byla asimilována Slovany.

Po těchto příspěvcích širšího významu pro etnogenezi Baltů následují v sborníku stati věnované jednotlivým baltským etnikům. Podle archeologických nálezů se dá soudit (R. Volkaitė-Kulikauskienė), že původní centrum osídlení litevských Pražemaitů v 1.—4. stol. n.l. bylo území mezi dolním tokem řek Neris a Dubysa. V 5.—8. stol. se část Pražemaitů přesunula dále na sever a tak přenesla centrum celého etnika na území ležící mezi středními toky řek Šventoji a Dubysa; kromě toho část Pražemaitů postoupila na severozápad až k řece Jūra. O takovém migračním proudu tohoto etnika svědčí archeologické nálezy, podle nichž také můžeme soudit, že se teprve v 9.—12. stol. novým centrem Žemaitů stala oblast mezi řekami Dubysa a Jūra. Tento stav se již uvádí v písemných památkách. V 10.—12. stol. žemaitskou materiální a duchovní kulturu ovlivnili baltští Kurové (L. Vaitkunskienė).

Chtěl bych dodat, že se dnes již nesdílí starší názor, že Žemaiti jsou pouze etnografický pojem a že žemaitské kmeny nikdy neexistovaly (Jablonskite-Rimantene, 1955). Archeologické nálezy ukazují, že se v procesu rozpadu východní skupiny Baltů v období počátků n.l. až do poloviny 1. tisíciletí n.l. utvořil žemaitský kmenový svaz. Jeho kulturu můžeme pro období od 5.—6. stol. do 13. stol. lokalizovat a zkoumat její vývoj. Z východu a jihu Žemaiti sousedili s Aukštaity, na jihozápadě se Skalvy, na západě s Lamaty, na severozápadě s Kury a na severovýchodě s Žiemgaly (srov. Tautavičius, 1981). O vzniku žemaitského dialektu byla vyslovena zcela pravděpodobná domněnka, že se utvořil v důsledku lituanizace Kurů (jejich jazyk zanikl až v pol. 16. stol.). O tom mj. svědčí také některé kurské substrátové jevy v dnešních severních žemaitských nářečích (srov. Zinkevičius, 1981; Girdenis, 1981). Ovšem název žemaitský dialekt má své oprávnění až po zániku starého administrativního uspořádání Velkého knížectví litevského. Je to dialekt severozápadní části Žemaitského knížectví (Grinaveckis, 1973). Do té doby termín žemaičiai byl zeměpisný administrativní název obyvatelstva Žmudi.

V písemných památkách z 12. stol. se uvádějí Latgalové, jejichž dějinné osudy jsou těsně spjaty s dějinami baltského kmene Sélů (srov. Ancitis - Janson, 1962). V současné době se objevují pokusy (E. Šnore) hledat jejich předky v nositelích kultury mohylovitě nakupených hrobů s kamenným kruhem, kteří v 3.—4. stol. sídlili na levém břehu Dviny (přišli sem z jihu). Tuto domněnku doplňuje zjištění, že Sélové v 1. tisíciletí n.l. obývali jihovýchodní část dnešní LotSSR (I. Cimermane). Na základě archeologických nálezů na hradišti Dignāja (bylo obývané od 1. tisíciletí p.n.l. až do 13. stol. n.l.) se dá soudit, že sélská kultura byla příbuzná s kulturou severovýchodních Litevců.

Sélové a Latgalové se také významnou měrou podíleli na formování jednotné lotyšské národnosti, jejíž vznik se klade do období 14.—15. stol. (E. Mugurevič). Sélský substrát je také patrný v severovýchodní Litvě (Brejdaks, 1981). Podle archeologických nálezů uvádíme, že ve 13.—14. stol. Livové (pobaltské etnikum finského původu) společně s Kury přišli do jihovýchodní části dnešního Lotyšska, která byla v té době již osídlena Žiemgaly a Latgaly. Zde se Livové a Kurové postupně asimilovali a etnicky přispěli k formování lotyšské národnosti.

[166]Vztahy baltských a jihoestonských kmenů byly oboustranné a probíhaly ve dvou časových obdobích. Latgalové, Žiemgalové a další baltské kmeny nejprve v 2. pol. 1. tisíciletí ovlivnili duchovní a materiální kulturu jižních estonských kmenů (M. Aun). V 5.—7. stol. se zvětšil vliv východobaltských kmenů na celou jižní Estonii. Naproti tomu severní a východní Lotyšsko bylo až do 2. pol. 1. tisíciletí osídleno jižními Estonci, blízkými pobaltským finským kmenům. Teprve po příchodu baltských kmenů se začal na tomto území složitý asimilační proces. Toto staré finské obyvatelstvo zanechalo zřetelné stopy v etnografických, folkloristických (v lidovém básnictví) a jazykových poměrech severního Lotyšska (srov. J. Loze, 1977).

Baltské kmeny sídlily až do pol. 1. tisíciletí n.l. téměř na celém území dnešního Běloruska (Ja. G. Zverugo). Jejich asimilace zde probíhala poté, co (východo)slovanská kolonizace dosáhla horního Podněpří, Dviny a Němenu. Odborníci soudí, že mezi Balty a východními Slovany se vytvořilo v raném středověku přechodné území bez pevných etnických hranic. K intenzívnímu styku východních Baltů a východních Slovanů došlo až v 9.—10. století. Slovanské asimilaci podlehla v severním Bělorusku koncem 1. tisíciletí zvláštní etnická východobaltská skupina, která vytvořila v 8., ev. 7. stol. p.n.l. osobitou dněpro-dvinskou kulturu (V. I. Šadyro).

Krystalizaci baltského etnika a v důsledku diferenciačního procesu vzniklé baltské kmenové svazy a poté jednotlivé národnosti a národy je také možno podpůrným způsobem sledovat na základě antropologických poznatků. O to se také pokoušejí autoři několika statí zaměřených na výzkum odontologického typu obyvatelstva v Litvě (I. Balčiūnienė) a Lotyšsku (R. Grāvere), na krevní skupiny estonského obyvatelstva (L. Cheapost) a na antropologickou charakteristiku dlouhých kostí dnešních Litevců (J. Nainys). Souborně se také pojednává o etnické antropologii baltských kmenů na území Litvy v 1. tisíciletí n.l. (G. Česnys).

Jazykovědci přispěli k tematice konference několika historicky zaměřenými příspěvky. V pojednání o shodných balto-finských syntaktických jevech (V. Ambrazas) se poukazuje na to, že shody se projevují v tzv. modus relativus (resp. obliquus) a v postpozitivním lokálu. Modus relativus se vyvinul z ide. predikativní funkce participiálních tvarů, modální význam predikativních participií vyjadřoval nepřímé zkušenosti (obdobnou kategorii shledáváme v bulharštině); do soustavy slovesných tvarů byly zařazeny vlivem pobaltských finských dialektů. Postpozitivní lokál v litevštině nebo lotyštině (inesiv, adesiv, illativ a allativ) je ve své rozrůzněné vztahové funkci z hlediska svého původu vlastně ustrnulou syntaktickou konstrukcí (srov. litev. inesiv sg. rankoje ‚v ruce’ < rankāi en). Je pravděpodobné, že pobaltské finské dialekty projevily svůj vliv jen v období morfologizování jednotlivých lokál. pádů a aglutinace postpozicí. Další vývoj však nahradil (např. v litevštině) tyto postpozitivní konstrukce lokálu (illativu, allativu a adesivu v lotyšských a litevských žemaitských dialektech, srov. Zinkevičius, 1982) konstrukcemi s předložkami.

Toponymický materiál posloužil k určení rozsahu jazykových jevů pocházejících v litevském jazyce ze zaniklých nářečí jatvingských na jihu, kurských na západě, žiemgalských na středním severu a sélských na severovýchodě (o tom A. Vanagas). Jde o jevy hláskoslovné, slovotvorné a lexikální. S ohledem na některé shodné rysy těchto vymřelých nářečí (např. přechod š ž > s z nebo toponymický základ vepr-, liel-) není vždy snadné jednoznačně určit jejich původ. Toho je si však autor studie dobře vědom.

O současných litevských nářečích se často uvádí, že jejich hlavní rysy (a podle nich je dělící izoglosy) jsou poměrně pozdního data a že vznikly až koncem středověku (Z. Zinkevičius). Jako diferenční jevy sloužící za podklad pro jejich třídění se uvádějí tyto: přechod ą ę > ų į ve východní Litvě, obdobného zeměpisného rozsahu přechod (úžení) vokálu před nosovou souhláskou ve skupinách an am en em > un um in im, tzv. dzúkání, tj. změna *ti *di > c dz (ve srovnání s realizací jako č dž), podobně změna t(v) > c(v), d(v) > dz(v) před vokály typu i, změna plynné souhlásky l před [167]e > t a rozdílný vývoj pralitevské skupiny *tia *dia > te de v žemaitských dialektech (podobně střídnice ou u o v žemaitských dialektech za pralitevské , srov. ve spisovném jazyce střídnici uo). Analýza filologických dokladů ukazuje, že současné litevské dialekty a jejich diferenční jevy se utvořily v dnešní podobě ještě ve středověku před vznikem starého litevského státu.

Na význam sélského dialektu pro formování litevského a lotyšského národního jazyka již upozornili K. Būga, J. Endzelins, V. Mažiulis a další baltisté. Nověji se podnikají pokusy tyto jejich poznatky dále rozvíjet (s kritickým posouzením dosavadních výsledků) na základě nového materiálu především na úseku hláskosloví (A. Breidaks).

Nověji se uvádějí tyto jevy sélského dialektu: distribuce vokálu o v přízvučném a nepřízvučném postavení, poziční přehláska e > a, ė > ā, přechod s z > š ž a změna palatálního k’ > č. Význam Sélů (a jejich nářečí) spočívá v tom, že společně s Latgaly (a jejich nářečím) se podíleli na etnických (a jazykových) procesech formování především lotyšského národa (a jeho jazyka). Uveďme zde také to, že Sélové a Latgalové začali v 6.—7. stol. postupovat z jihovýchodního Lotyšska na sever a přibližně v 13. stol. dosáhli severovýchodní hranice dnešní LotSSR. Během svého přesouvání na sever asimilovali většinu původního obyvatelstva pobaltsko-finského původu, které setrvalo po jejich příchodu na svém původním území.

Toponymický materiál dnešního Běloruska poskytuje možnost zkoumat dávné slovansko-baltské styky (Je. M. Katonová). Tento přístup je historicky a lingvisticky podložený, neposkytuje však ve všech případech jednoznačný výklad jednotlivostí. O tom svědčí některé příklady uváděné v stati. Zcela oprávněná je však formulace východiska těchto zkoumání.

V části referátů věnovaných dějinám, etnografii a folklóru je nepochybně pro nás nejzajímavější příspěvek o lokalizaci a rozsahu Mindaugasovy Litvy (E. Gudavičius). Nejspíše se potvrzuje starší domněnka H. Łowmiańského, že se tento litevský stát nacházel na území Litvy (v užším slova smyslu), a to v její jižní části, a že zahrnoval oblast, v níž se rozvíjela kultura čárkované keramiky. Z dalších statí tohoto tematického okruhu zde uvedeme jen jejich obsahové zaměření. Jsou věnovány výkladu o původu východobaltského typu vesnického domu (E. Tynisson), litevsko-slovanským vztahům na úseku pěstování dobytka v době od 2. pol. 16. stol. do 18. stol. (R. Merkienė), vztahům Lotyšů a sousedních národů ve světle tradiční výroby mléka a zpracování mléčných výrobků (L. Dumpe, terminologie tohoto oboru je baltského původu), sledování rozsahu výroby a užití jednoduchých dopravních prostředků u všech baltských národů (A. Viires) a lidovým hudebním nástrojům a etnokulturním svazkům národů východního Pobaltí (I. Tynurist). V mnohém je pro nás národopisně zajímavý příspěvek o shodných rysech (co do funkce a obsahu) litevských a běloruských písní zpívaných v různých denních dobách o žních a poté na dožínkách (V. Misevičienė). V příspěvku se přihlíží také k úloze, kterou tyto písně měly v pracovním procesu, z něhož se také ve většině případů (nikoli však u všech písní ženců) odvozuje jejich obsah.

Sborník přináší jak nové poznatky o etnogenezi baltských národů a jejich vzájemných vztazích, tak i shrnutí dosavadních znalostí o této problematice. Pokusili jsme se zde uvést v souvislém výkladu nejdůležitější nové poznatky, kterými podle našeho názoru sborník obohacuje naše dosavadní znalosti o dané tematice. V některých případech jsme náš výklad rozšířili nad rozsah sborníku. Většinou nepodávám názvy jednotlivých statí a jména autorů dílčích poznatků v statích uvádím v závorce. Literaturu, na niž odkazuji, uvádím podle běžného úzu časopisu.

Autoři ve svých příspěvcích soustavně navazovali na práce předních baltistů z předchozích let. Uveďme zde alespoň některá často citovaná jména jako K. Būga, J. Endzelīns, A. Bielenstein, Chr. Stang nebo A. Bezzenberger. Zařazením jejich díla [168]do kontextu současného stavu vědeckého poznání autoři statí přispěli k prohloubení našeho hodnocení a aktuálního využití jejich záslužného díla, které je po právu vysoce oceňováno ve světové indoeuropeistice a také v československé jazykovědě.

 

LITERATURA

 

ANCITIS, K. Ja. - JANSON, A. Ja.: Nekotoryje voprosy etničeskoj istorii drevnich selov. Sovetskaja etnografija, 1962, č. 6.

BIELENSTEIN, A.: Die Grenzen des lettischen Volksstammes und der lettischen Sprache in der Gegenwart und im 13. Jahrhundert. St. Petersburg 1892.

BREJDAKS, A. V.: O selonskom substrate v severo-vostočnoj Litve. In: Problemy etnogeneza i etničeskoj istorii baltov. Tezisy dokladov. Vilnius 1981.

ENDZELĪNS, J.: Latviešu valodas gramatika. Rīgā 1951.

GIRDENIS, A.: Žemaičių dzūkavimas: dabartinė padėtis ir istorija. Baltistica, 16, 1980, č. 1.

GIRDENIS, A.: Kuršių substrato problema šiaurės žemaičių teritorijoje (Fonologijos dalykai). In: Iš lietuvių … 1981.

GIRININKAS, A.: Svjazi neolitičeskich narvskoj i nemanskoj kul’tur v Vostočnoj Litve. In: Problemy etnogeneza i etničeskoj istorii baltov. Tezisy dokladov. Vilnius 1981.

GRINAVECKIS, V.: Žemaičių tarmių istorija (Fonetika). Vilnius 1973. Rec. A. Girdenis - A. Rosinas v čas. Baltistica, 10, 1974, č. 2.

IŠ LIETUVIŲ ETNOGENEZĖS. Vilnius 1981. (Dále Iš lietuvių … 1981.)

JABLONSKITE-RIMANTENE, Ja.: O drevnejšich kul’turnych oblastjach na territorii Litvy. Sovetskaja etnografija, 1955, č. 3.

LOZE, J. A.: Vzaimootnošenije baltskich i pribaltijsko-finskich kul’tur na territorii Litvy v epochu neolita. In: Problemy etničeskoj istorii baltov. Tezisy konferencii. Rīgā 1977.

PETR, J.: Iš lietuvių etnogenezės. Vilnius 1981; rec. in: Slavia, 50, 1981, s. 211—215. RIMANTIENĖ, R. K.: Stojanki rannogo neolita v jugo-vostočnoj Litve. In: Drevnosti Belorussii. Minsk 1966.

RUDZĪTE, M.: Latviešu dialektologija. Rīgā 1964.

TAUTAVIČIUS, A.: Žemaičių etnogenezė (archeologijos duomenimis). In: Iš lietuvių … 1981.

ZINKEVIČIUS, Z.: Lietuvių kalbos dialektologija. Vilnius 1978.

ZINKEVIČIUS, Z.: Žemaičių tarmės kilmės klausimu. In: Iš lietuvių … 1981.

ZINKEVIČIUS, Z.: Lietuvių kalbos postpoziciniai vietininkai. Baltistica, 18, 1982, č. 1.

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 2, pp. 163-168

Previous Milena Rulfová: Sovětské sborníky o pragmatice a psycholingvistice

Next Petr Vavroušek: Lexikální projekt třetího tisíciletí