dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Lexikální projekt třetího tisíciletí

Petr Vavroušek

[Discussion]

(pdf)

Лексический проект третьего тысячелетия / A lexical project of the third millenium

1. Předpokládaným rozsahem je nový slovník sanskrtu An encyclopaedic dictionary of Sanskrit on historical principles (hlavní editor A. M. Ghatage, zatím vydán sešit 1—7, Poona 1976—1982, 88 + 1638 s.) dosud největším lexikálním projektem Indie; i mimo její hranice by mnoho konkurentů asi nenalezl. Podle místa provenience se začal běžně nazývat púnským slovníkem (dále PD) a snad jen v tom lze spatřovat jisté navázání na starší tradici.[1] Tento lexikální projekt jinak nemá vlastní přímé předchůdce. Využívá a respektuje přirozeně všechny starší slovníky sanskrtu a další velké množství vědecké literatury; nejde zde však nikterak o doplnění, přepracování nebo rozšíření nějaké starší (částečně již vydané nebo jinak využívané) lexikální sbírky či archívu; jde o projekt koncipovaný a připravený zcela nově.

[169]1.1. Nebude snad bez zajímavosti si připomenout alespoň stručně bohatou tradici sanskrtské lexikografie v Indii. Na jejím počátku stojí tzv. nighantu. Jsou to seznamy slov k jednotlivým védským textům, které sloužily k tomu, aby usnadnily jejich exegenezi. Nejstarší nighantu pocházejí zhruba z poloviny 1. tis. př.n.l. K dílům lexikálního charakteru se řadí i seznamy slovesných kořenů (dhátupátha), které tvořily součást domácích gramatik sanskrtu. Nejstarší je z počátku 5. st. př.n.l. dhátupátha k Pániniho gramatice, která (podobně jako celá tato gramatika) navazuje na starší tradici. Později k ní byly sepsány četné komentáře a byla i několikrát přepracována. Kromě toho se dochovaly dhátupáthy i k dalším gramatikám. Nejdůležitějšími lexikálními díly jsou však slovníky (kóša), vlastně ve verších psané příručky pro básníky, jimž měly přehledně zpřístupnit bohatou slovní zásobu sanskrtu, především nomina (slovesa tyto slovníky nezahrnují). Kromě synonymických slovníků (jsou to svým charakterem vlastně encyklopedie reálií) byly sestavovány i slovníky homonymické a dochovala se též díla smíšeného typu. Slova jsou v těchto slovnících řazena podle prvního nebo posledního písmene, ale též podle dalších kritérií (např. podle počtu slabik). Někdy se v jednom slovníku uplatňuje více systémů zároveň. Kromě toho udávají některé slovníky i rod substantiva. Nejstarším dochovaným slovníkem je synonymický slovník Námalingánušásana („Poučení o nominech a jejich rodu“), jehož autorem je Amarasinha (žil snad krátce po r. 600 n.l.; jsou však i jiná datování). Slovník je znám především pod zkráceným názvem Amarův slovník (Amarakóša). Amarasinha při sestavování svého díla navázal na celou řadu svých předchůdců. Starší slovníky jsou známy především z citátů obsažených v různých sanskrtských dílech, zčásti se dochovaly i jejich fragmenty. Amarův slovník je nejznámější z celé řady domácích slovníků sanskrtu. Posléze bylo k němu postupně sestaveno několik desítek komentářů (z nich se dochovala jen menšina) a též různé suplementy. Tato staroindická lexikální tradice byla neustále rozvíjena a poslední příručky tohoto typu vznikaly ještě v první polovině minulého století.

2. Vraťme se však k púnskému slovníku. Přípravné práce byly zahájeny (ještě pod vedením iniciátora celého projektu S. M. Katreho) zhruba před 40 lety; výsledkem asi pětadvacetileté excerpce (za účasti širokého kolektivu spolupracovníků) byla kartotéka s přibližně 8 000 000 lístků.[2] Původní záměr vypsat na lístky slova asi z 2000 děl sanskrtské literatury (do toho nejsou počítány komentáře) byl v průběhu prací zredukován na 1500 (pro srovnání, PW je založen na excerpci asi 450 sankrtských děl). Kolem r. 1973 dostal celý projekt (již pod vedením nynějšího vydavatele) nový impuls. Byl připraven a rozeslán ukázkový sešit, posléze se přistoupilo k vydávání vlastního slovníku. Bilancí uplynulých let je edice 7 sešitů, které tvoří dva celé svazky a začátek svazku třetího. Zpracována je část lexémů začínajících písmenem a, tj. a adhimāsāhata.

2.1. Ani přes svůj velký rozsah nebude PD indexem verborum. Široká základna textů,[3] z nichž PD vychází a která je reprezentativní, je totiž jen částí sanskrtsky psané produkce (byť částí nejpodstatnější). O jejím celkovém množství se můžeme stále jenom dohadovat (A. M. Ghatage soudí, že existuje nejméně 5000 sanskrtsky psaných děl; k nim je třeba připočítat i četné komentáře); mnohé je stále ještě [170]nevydáno a zejména komentářová literatura je zatím jen těžko přehlédnutelná.[4] Excerpované texty jsou v úvodu prvního sešitu PD typologicky utříděny do 62 skupin (s dalšími podskupinami). Pro představu můžeme uvést, že je zde bohatě zastoupena celá védská literatura (od čtyř hlavních sbírek, přes bráhmany a upanišady až k rituálním textům atd.), eposy, nábožensko-mytologická a filozofická díla, domácí vědecká tradice (fonetiky, gramatiky, slovníky, poetické příručky, lékařské, astrologicko-astronomické, matematické a další traktáty), dále poezie, dramata, kroniky, tzv. vyprávěcí literatura, ale i sanskrtské nápisy atd.

2.2. V časovém rozpětí pokrývá PD slovní zásobu od védů[5] až po díla 18. stol. n.l.; tento široký záběr, ve srovnání se slovníky jiných jazyků neobvyklý, je v případě sanskrtu nejen možný, ale u díla typu PD i nutný. Tento přístup umožňuje nejen neobyčejná kontinuita sanskrtsky psané literatury, ale i značná fonologická a morfologická stabilita sanskrtu (s ohledem na třítisíciletý vývoj jen minimum změn), daná jistě i tím, že šlo o jazyk, který nebyl nikdy nástrojem a prostředkem masové komunikace.

3. Výstavba hesel PD vychází z jednotné struktury, která je v maximální podobě (prakticky realizovatelné jen u rozsáhlých hesel) členěna na 13 hlavních částí (s dalším rozčleněním některých z nich). Vedle základních gramatických, ortografických, syntaktických, akcentologických a dalších informací obsahuje každé heslo údaje o chronologii (první a poslední výskyt slova, jeho zastoupení v různých typech literárních děl, resp. epoch); dále se uvádí etymologie (jde však v podstatě jen o stručné odkazy na příslušné etymologické slovníky), některé (zejména gramatické a etymologické) informace z domácích jazykovědných příruček. Hlavní část hesla tvoří podrobná analýza všech významů, které jsou řazeny historicky (popř. je u každého z významů další chronologické členění) a bohatě dokumentovány doklady z textů (ve velmi širokém kontextu, který je uveden). Následuje zvláštní užití a idiomatika, v relevantních případech i další kulturněhistorické nebo geografické informace. PD podává tedy nejen detailní filiaci všech významů, ale přináší i bohaté informace o historických sémantických procesech, které vedly k vzniku těchto významů (tedy slovník založený na „historických principech“). Činí tak v rozsahu skutečně neporovnatelně větším než jiné sanskrtské slovníky; navíc vychází z nesrovnatelně širší materiálové báze (proto je označován jako „encyklopedický slovník“).

3.1. Počet lexémů celého slovníku odhaduje A. M. Ghatage asi na 2 000 000; do jisté míry je tento počet ovlivněn tím, že se za samostatné lexémy považují např. i slovesa s prefixy, odvozené slovesné kmeny, všechna deverbativa (participia, infinitivy atd.); v PW nebo v pw jsou tyto jevy zpracovány pod příslušným kořenem. Jako samostatné lexémy jsou též uváděna všechna kompozita dvoučlenná, negativní apod.

4. Není pochyb o tom, že PD je odvážný, vědecky velice přínosný a svým rozsahem úctyhodný projekt, který se může stát skutečným mezníkem nejen sanskrtské filo[171]logie, ale může se zařadit mezi přední slovníkové projekty vůbec. Zamýšlený rozsah díla přirozeně vyvolává otázku, kterou si kladla i řada recenzentů prvních sešitů PD[6] — zda jde o projekt, který má vůbec naději na dokončení. Ani po deseti letech nelze posoudit všechny aspekty tohoto problému. Ovšem již pouhé srovnání (a jistě jen hrubé a nepřesné) s PW nebo pw ukazuje, že očekávaný rozsah PD je obrovský. Obsahuje-li 7 zatím vydaných sešitů PD (na základě srovnání s pw) asi 1,6 % předpokládaného rozsahu celého díla, pak lze očekávat asi dalších 100 000 stran, které budou ještě vydány. Vyjdeme-li z průměrného rozsahu dosud publikovaných sešitů, lze soudit, že by mělo vyjít dalších nejméně 400 sešitů PD. Bylo-li jich za deset let vydáno pouze 7, pak se perspektiva zdárného ukončení celého projektu ztrácí v skutečně závratné a netušené budoucnosti poloviny příštího tisíciletí. I když lze doufat, že by zde mohla urychlit práce moderní výpočetní technika, zůstává bližší posouzení PD (snad) úkolem až příštích generací.

 

LITERATURA

 

A HISTORY OF INDIAN LITERATURE. Ed. J. Gonda. Wiesbaden 1973.

BÖHTLINGK, O.: Sanskrit Wörterbuch in kürzerer Fassung. St. Petersburg 1879—1889.

BÖHTLINGK, O. - ROTH, R.: Sanskrit-Wörterbuch. St. Petersburg 1852/55—1875.

CARDONA, G.: Recenze PD. In: Indian linguistics, 38, 1977, s. 234—243.

GARG, G. R.: An encyclopaedia in Indian literature. Delhi 1982.

MORGENROTH, W.: Recenze PD. In: Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, 33, 1980, s. 734—736.

MYLIUS, K.: Recenze PD. In: Wissenschaftliche Zeitschrift, Karl-Marx-Universität Leipzig. Gesellschafts- und Sprachwissenschaftliche Reihe, 28, 1979, s. 158—160.

MYLIUS, K.: Geschichte der Literatur im alten Indien. Leipzig 1983.

VOGEL, C.: Indian lexicography. Wiesbaden 1979.


[1] Dosud největší sanskrtské slovníky (Böhtlingk - Roth, 1855—1875; Böhtlingk, 1879—1889) se podle místa vydání běžně nazývají a citují jako velký (PW) a malý (pw) petrohradský slovník.

[2] Ač to editor výslovně nezdůrazňuje, zdá se, že při zpracování jednotlivých lexémů slovníku bylo (vedle zmíněné kartotéky) využíváno také indexů vydaných k řadě sanskrtských děl. Jinak by totiž tento (byť úctyhodný) rozsah excerpce těžko odpovídal odhadovanému počtu lexémů slovníku (srov. 3.1.) a počtu děl, jejichž slova byla podle editora vypsána na lístky. V průměru připadá něco přes 5000 slov na jedno excerpované dílo (a to bez komentářů); je to poměrně málo s ohledem na rozsah např. védských textů apod.

[3] K 1500 textům, které uvádí seznam, je třeba připočítat ještě řadu sanskrtsky psaných komentářů k nim, které, ač byly do korpusu pojaty, nejsou (až na výjimky) v seznamu uváděny. Jde někdy o komentáře rozsáhlé, v krajních případech i větší než komentované dílo. Uvádí se, že celkové množství textů použitých v PD se blíží ke 3000. Jde ovšem o díla velmi různého rozsahu, např. vedle Mahábháraty se zhruba 100 000 dvojveršími jsou to drobná básnická díla o několika desítkách veršů apod.

[4] Informativní přehled dějin sanskrtské literatury podává např. Garg (1982) nebo Mylius (1983). Zatím největší (ale dosud neukončený) přehled jejího vývoje (Gonda, 1973) má v sedmi svazcích (tj. část, která se této problematiky týká) zatím 17 dílů (5 je v tisku a další plánované) o celkovém rozsahu téměř 3000 stran. Ani tento rozsah neumožnil v některých případech autorům podat více než stručně komentovaný přehled hlavních titulů.

[5] Tj. časově zhruba od 14.—12. stol. př.n.l., ovšem absolutní i relativní chronologie védské (zčásti i pozdější) literatury je velmi složitá. Na některé problémy s jejím datováním v PD upozorňují v recenzích např. Cardona (1977, s. 239) nebo Mylius (1979, s. 159).

[6] Srov. též některé úvahy o rozsahu projektu, které uvádí v recenzi prvních sešitů např. Morgenroth (1980, s. 736) nebo Mylius (1979, s. 159).

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 2, pp. 168-171

Previous Jan Petr: K etnogenezi Baltů

Next Vlasta Straková: Sovětská práce o hodnocení jako sémantické kategorii