Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Komunikační proces a text jako objekt teoretické interpretace

Olga Müllerová

[Discussion]

(pdf)

Коммуникативный процесс и текст как объект теоретической интерпретации / The process of communication and the text as objects of theoretical interpretation

Teoretická interpretace zahrnuje složité mentální činnosti interpreta—teoretika (v našem případě lingvisty). Lingvista interpretuje interpretační činnosti produktora a recipienta, které realizují v komunikačním procesu (o povaze interpretačních činností produktora a recipienta srov. u J. Hoffmannové, s. 134n. a I. Nebeské, s. 139n.), aby mohl interpretovat text, tzn. vysvětlovat ho, popisovat, vědecky analyzovat, jednak z hlediska procesu jeho vytváření, jednak z hlediska výsledku tohoto procesu. Lingvista prakticky vždy pracuje s textem v jeho podobě rezultativní (provádí zpětnou interpretaci textu jako výsledku komunikačního procesu); text však má i vlastnosti, které jsou projevem jeho postupného vznikání. Ukazují na ně některé jazykové prostředky, např. tzv. členicí signály, zejména ty, které signalizují způsob uvažování autora, jeho snahu o přehledné tematické uspořádání výkladu, postupnost tematických složek (srov. k tomu podrobně u Hoffmannové, 1983, v kap. o textových orientátorech), dále např. jazykové prostředky, které jsou výrazem postupně se realizujících komunikačních strategií účastníků určité komunikační události (srov. např. interpretaci strategií účastníků KU schůze studijní skupiny na vysoké škole u Hoffmannové - Müllerové, 1987/88a).

[143]Z řady problémů, které v sobě zahrnují tematický okruh vymezený názvem tohoto příspěvku, se zamyslíme zejména:

(1.) nad vztahem interpretace komunikačního procesu a interpretace textu,

(2.) nad možností interpretace komunikačního procesu,

(3.) nad povahou některých činností lingvisty při interpretaci komunikačního procesu a textu.

 

1. Domníváme se, že pro interpretaci textu je nutná (nebo alespoň vhodná) interpretace celého komunikačního procesu, jehož součástí text nepochybně při svém vzniku byl a s nímž zůstal, pochopitelně v různé míře vázané na typ textu, spjat i v době více či méně vzdálené od doby své produkce.[1] Jak bylo naznačeno, je nutno vzít v úvahu různé typy textu, jako ostatně při řešení mnoha dalších otázek spjatých s interpretací textu; právě s ohledem na typy textu vystupuje nutnost interpretace komunikačního procesu jako podmínka interpretace textu s větší či menší naléhavostí.

Nelze mít pochybnosti o tom, že v komunikační události, kde text postupně vzniká současnou produkcí a recepcí a zejména tam, kde se úlohy produktora a recipienta střídají u každého komunikanta, se bez interpretace celého komunikačního procesu nelze obejít. To je případ spontánního dialogu. Na interpretaci komunikačního procesu závisí často pochopení už věcné, obsahové stránky dialogu. Jen z verbální složky KU, která je pro interpretaci často k dispozici jen v podobě magnetofonového záznamu, nelze někdy poznat, o čem se vůbec mluví. To lze doložit krátkým příkladem dvoureplikového rozhovoru při nakupování (v prodejně lahůdek):

zákaznice:

deset za dvanáct

prodavačka:

můžu je dát do jednoho?

Verbální složka rozhovoru neposkytuje ani základní informaci o tom, co se prodává a nakupuje — obě komunikantky si ale dokonale porozuměly a rozhovor proběhl úspěšně (zákaznice nakoupila a prodavačka prodala zboží). Maximální redukce verbální složky v tomto rozhovoru je umožněna povahou komunikačního procesu. Ta je utvářena těmito faktory:

aktuální komunikační situace v rámci celkové situace společenské (jde o komunikační situaci v určitém typu prodejny a o způsoby nakupování v určité době a společenské situaci; v tomto rozhovoru nejsou např. žádné projevy zdvořilosti, což je pro současnou dobu stále více příznačné);

společný zkušenostní komplex partnerek komunikace (obě mají zkušenosti s aktem prodávání a nakupování);

společná zásoba vědomostí komunikantek (zejména o způsobech nakupování prodávání a o zboží);

v závislosti na jmenovaných faktorech vzájemné střídavé anticipace a inference partnerek komunikace. Tyto faktory umožňují maximální střídavé obsahové i pragmatické předpokládání, anticipaci a současně maximální střídavé inference (vyvozování) obsahových i pragmatických komponentů komunikace (zákaznice oprávněně [144]předpokládá, že prodavačka ze stručné repliky „deset za dvanáct“ vyvodí, že jde o určité množství určitého zboží (kávy) a že jde o žádost (prosbu)). Prodavačka oprávněně předpokládá, že zákaznice z její repliky „můžu je dát do jednoho?“ a z aktuální situace vyvodí, že deset dekagramů kávy dostane ve dvou pětidekových balíčcích, které jsou při prodeji kávy běžné, a že je prodavačka uloží dohromady do jednoho sáčku a konečně že žádá o svolení k tomuto způsobu předání zboží;

opakovanost tematiky v typech rozhovorů i opakovanost celých rozhovorů (ta je pro rozhovory při nakupování charakteristická).

Jednotlivé typy mluveného monologu, např. přednáška, projev veřejného činitele, zprávy v rozhlase atp., musí být koncipovány s ohledem na různou míru časové a zejména prostorové distance a vzájemné obeznámenosti partnerů komunikace. Produktor nemůže počítat např. s aktivní rolí aktuální komunikační situace a nemůže ponechat tolik prostoru interpretačním činnostem recipienta jako u spontánního dialogu. Proto jen z pouhé verbální složky monologické KU lze většinou, na rozdíl od spontánního dialogu, pochopit věcné souvislosti (lze většinou poznat, o čem se mluví). Ale třeba už pro pochopení záměrů produktora, jeho strategií atp. je analýza celého komunikačního procesu nutná. Jsou jazykové prostředky v těchto komunikátech, jejichž platnost je zřejmá jen se znalostí mimojazykových složek KU. Typickým příkladem pro to jsou tzv. členicí signály s kontaktovými významy (srov. Hoffmannová, 1983; v terminologii Hausenblasově, 1962, a Müllerové, 1966, přívětné, event. přídatné konstrukce). V monologických veřejných vystoupeních je zajímavé sledovat významy zájmena 1. os., užívaného mluvčím. Pomocí interpretace mimojazykových souvislostí bylo možno identifikovat dva významy zájmena my v projevu jednoho z účastníků KU schůze studijní skupiny na vysoké škole, srov. Hoffmannová - Müllerová, 1987/88b: jednak význam ‚aktiv svazáckých funkcionářů‘, jehož členem mluvčí je, jednak význam ‚studentský kolektiv‘, za jehož člena se mluvčí považuje. Při analýze KU pracovní porada (srov. Müllerová, 1986) jsme zjistili, že její vedoucí užíval zájmena 1. os. č. j. v případech, kdy referoval o tom, co vykonal, nebo v případech, kdy vyjadřoval svůj osobní názor na určitou věc, ale také pro vyjádření kolektivní činnosti skupiny, kterou reprezentuje.

I pro interpretaci textů písemných, jejichž recepce je více či méně vzdálena od jejich produkce, lze interpretaci celého komunikačního procesu považovat za žádoucí. Jsou zde ovšem zase rozdíly mezi různými typy písemných textů, např. mezi texty odbornými vědeckými a texty publicistickými, které jsou někdy silně svázány s určitou komunikační situací. Avšak i při interpretaci odborných vědeckých textů se, někdy mimovolně nebo bezděčně, pokoušíme o interpretaci některých složek nebo momentů komunikačního procesu (informace o komunikační situaci vzniku textu mohou osvětlit třeba užívání určitého termínu u jistého autora, osvětlit volbu jisté tematiky, způsobu jejího řešení atp.). V krajním případě by interpretace celého komunikačního procesu mohla vést i k jiné interpretaci než k té, kterou umožňuje pouhý text.

Tato úvaha nás ale vede už k dalšímu problému, zmíněnému na začátku tohoto příspěvku, a s ním nás poněkud posune z oblasti teoretického uvažování do oblasti empirického výzkumu. Empirická stránka v rámci problematiky interpretace komunikačních procesů by v žádném případě neměla být opomíjena. Ostatně lze pozorovat, že i v teoretických úvahách vždy máme v jejich pozadí určitý typ textu nebo komunikační oblast, k níž tyto úvahy vztahujeme. Chyba pak je, když svá tvrzení, k nimž jsme dospěli na pozadí jednoho z typů textu, zobecňujeme.[2]

 

[145]2. Dále se zamyslíme nad otázkou, zda (většinou zpětná) interpretace komunikačního procesu je vždy možná. Považujeme za vhodné hledat odpověď na tuto otázku opět v rámci uvažování o spontánním dialogu, o mluveném monologu a o textech písemných.

Lingvista při interpretaci textu rekonstruuje komunikační proces pomocí několika zdrojů poznatků. U spontánního dialogu jde o tyto zdroje jeho poznatků: a) magnetofonová nahrávka, event. videozáznam, b) více či méně detailní obeznámenost s komunikační situací, c) více či méně detailní obeznámenost s účastníky příslušné KU, d) vlastní pozorování průběhu KU, e) vlastní účast v KU (zúčastněný pozorovatel), f) vlastní komunikační zkušenost, zkušenost účastníka obdobných KU (pro odhady průběhu, řešení, nálad, ovzduší KU).

Je jisté, že pro adekvátní interpretaci komunikačního procesu, při němž probíhá spontánní dialog, je nutné mít k dispozici všechny vyjmenované zdroje poznatků o průběhu KU, jejím širším pozadí a o aktuální komunikační situaci. Základem pro jazykovou a šíře komunikativní interpretaci komunikačního procesu včetně textu je pochopitelně magnetofonová nahrávka, event. videozáznam, podložená obeznámeností interpreta s komunikační situací a s účastníky příslušné KU. Neopomenutelná a v jistém smyslu nezastupitelná je ale úloha, kterou má vlastní pozorování průběhu KU nebo dokonce vlastní účast lingvisty v KU — to jsou faktory, které nám zaručují, že můžeme interpretovat řečové chování účastníků jako součást jejich chování a jednání celkového a jsou zároveň do velké míry zárukou toho, že naše teoretická interpretace vystihuje dobře KU v její globálnosti.

Někdy se uvádí názor, že vlastní komunikační zkušenosti interpreta mohou nahradit ostatní zdroje poznatků o komunikačním procesu. Jsme také schopni zkonstruovat na základě komunikačních zkušeností v podstatě jakýkoli rozhovor. Ten je však vždy ukázkou nějaké situace modelové, je představitelem určitého typu situace. Takové jsou i dialogy literární.

Reálná komunikace ukazuje dialogickou interakci účastníků v přirozeném stavu a ten je právě pramenem informací o povaze lidské komunikace a interakce (jedním z jevů, jejichž interpretace dokáže říci mnoho zajímavého a podstatného třeba právě o produkci textu, o aktivitách produktora i recipienta, jsou např. pauzy (i další prozodické prostředky), které lze zkoumat právě empirickou analýzou spontánního mluveného textu).

Videozáznam, který se stává v současné době stále častěji prostředkem analýzy rozhovoru, je nepochybně důležitým zdrojem informací o průběhu komunikace. Nemůže však nahradit poznatky získané vlastní účastí interpreta v dané KU, jeho vnímání celkového ovzduší. Pro výzkum některých jevů, např. mimiky, gestikulace, směru pohledů mluvčích, jejich pohybu v prostoru, chování mluvčích v pauzách, je ovšem zcela nezbytný.

U mluveného monologu jsou pro interpretaci textu a komunikačního procesu podstatné tytéž zdroje poznatků jako u spontánního dialogu. Vzhledem k tomu ale, že jazyková složka jednotlivých typů mluveného monologu je relativně úplnější, nejeví se např. tak naléhavě potřebné, aby interpret sám pozoroval průběh KU nebo se jí účastnil. Interpret se dobírá aktivní účasti v „pravém“ chodu KU, jen pokud jde o produktora (co řekl a jak to myslel), i když i v této interpretační činnosti lingvisty se musí brát v úvahu, že produktor anticipuje, jak recipient vnímá každý okamžik KU.

U písemných textů lze komunikační proces do jisté míry rekonstruovat studiem mimojazykových (společenských atd.) souvislostí, spjatých se vznikem textu, a současně interpretací vlastního textu (platnost některých jazykových prostředků se může ukázat právě v procesu objasňování zapojení textu do mimojazykových souvislostí, které ovlivňovaly komunikační proces, při němž text vznikl). Zde vystupuje [146]rozdíl mezi texty psanými dříve a texty současnými, jejichž interpretace pomocí rekonstrukce komunikačního procesu je spíše možná.

 

3. V průběhu teoretické interpretace lingvista rekonstruuje komunikační proces a zapojení textu do tohoto procesu. Interpretaci textu provádí tak, že usouvztažňuje prostředky jeho výstavby s jednotlivými rysy substruktur KU (substruktury subjektově-objektové, pragmatické, tematicko-obsahové a s rysy celkové situace společenské; srov. ukázku takové interpretace u Kořenského - Hoffmannové - Jaklové - Müllerové, 1987; u Hoffmannové - Müllerové, 1987/88a, b).

Při úvahách o teoretické interpretaci a hlavně pak při vlastní teoretické interpretační práci s jednotlivými texty narážíme na problém týkající se míry (hloubky) interpretace komunikačního procesu a textu. Naskýtá se otázka, zda maximální a při důkladné znalosti KU a všech společenských a jiných souvislostí jistě oprávněná hloubka interpretace odpovídá vždy skutečnosti. Úvahy o tomto problému je zase možno vázat na různé typy textů. Pokud jde o interpretaci písemných textů literárních, uměleckých, pak je samozřejmě co největší hloubka interpretace všech složek výstavby textu vždy oprávněná, protože vždy se ptáme nebo se snažíme přijít na to, jakou úlohu mají jazykové a textové prostředky v realizaci záměru autora a jak se podílejí na vytváření smyslu textu. Každý prostředek výstavby textu lze z tohoto hlediska posuzovat, interpretovat.

U textů neliterárních, neuměleckých, je tomu poněkud jinak. Např. u spontánního dialogu chybí počáteční jednotné východisko, představované u literárních textů záměrem jejich autora (neustále se snažíme u těchto textů postihnout vztah prostředků jejich výstavby k němu). Máme-li k dispozici všechny zdroje poznatků o komunikačním procesu v určité KU (srov. o nich v bodě 2), pak jsme nejvíce oprávněni provádět jeho co nejhlubší interpretaci. Dokážeme v tom případě interpretovat nejen užité jazykové prostředky, ale třeba i neverbální chování partnerů komunikace (při analýze KU schůze studijní skupiny, srov. Hoffmannová - Müllerová, 1987/88a, jsme interpretovaly i chování komunikačně pasívních účastníků této KU, např. jejich záměry a úlohu mlčení v jejich komunikační strategii). Chybí-li nám některý ze zdrojů poznatků o komunikačním procesu, má naše interpretace povahu dohadů; ty pochopitelně kontrolujeme a korigujeme prostřednictvím poznatků ze zdrojů ostatních a hlavně svou vlastní komunikační zkušeností.

Zajímavé z tohoto hlediska jsou texty publicistické, např. některé novinové články, které mají sice autora, ale jejichž interpretace může nabízet vzhledem k aktuálnosti tematiky, k okruhu čtenářů, k často bohatému komunikačnímu kontextu, společenské situaci atp. velké možnosti a široký prostor pro výklad substruktur KU a pro výklad jazykových prostředků. Bylo by někdy zajímavé konfrontovat u takového článku co nejhlubší interpretaci lingvisty s výkladem autora.

V závěru tohoto příspěvku se chceme dotknout ještě jednoho problému, s nímž je nutno se vyrovnávat při výzkumné jazykovědné práci. Jde o dialektický vztah teorie a praxe jazykového výzkumu.

Někdy se zdá, že teoretické poznatky, teoretické hypotézy jsou v rozporu s výsledky empirického výzkumu, nebo spíše empirický výzkum nepotvrzuje vždy teoretické hypotézy v plné míře. Teoretické úvahy nemohou totiž počítat se všemi možnostmi, eventualitami, situacemi, zvraty reálné skutečnosti. Tento rozpor ukážeme na dvou příkladech.

V české teorii dialogu (Hausenblas, 1984; Mareš, 1985) se dialogický text nepokládá za jeden souvislý text, ale za soustavu textů (komplex komunikátů), to znamená, že každá replika dialogu je samostatným textem. Toto tvrzení se teoreticky zdůvodňuje tím, že u dialogu nelze hovořit o jednotě celkového smyslu a stylu (jednota smyslu a stylu představuje vedle jednoty subjektu podavatele podstatný konstitutivní příznak textu). Empirická práce s dialogem nemůže tento teoretický vývod bez[147]výhradně potvrdit. Repliky jednotlivých partnerů, zejména v některých typech dialogů, bývají samy o sobě nesamostatné, zato navzájem bývají obsahově a formálně silně na sebe vázány. Chápání každé jednotlivé repliky jako samostatného textu naráží i na to, že při jeho často maximální redukci nelze dost dobře uvažovat o jeho soudržnosti, koherenci. Ta naopak bývá velice silná právě mezi jednotlivými replikami (a to nejen mezi otázkou a odpovědí). Ani tezi o nejednotnosti stylu v dialogu nelze jednoznačně uplatňovat; partneři se nezřídka jazykově a stylově vzájemně přizpůsobují (k tomu srov. Müllerová, 1978). Zdá se tedy, že empirické pozorování různých druhů dialogického textu nevede jednoznačně k jeho chápání jako soustavy textů, i když teoretické důvody samy o sobě jsou nepochybně přesvědčivé.

Na základě teoretické úvahy o mentálních činnostech produktora a recipienta při komunikaci (při komunikačních procesech) lze dospět k názoru, že v dialogu vlastně ani nelze v každém okamžiku rozlišit roli mluvčího a posluchače (srov. zde v příspěvku Hoffmannové, s. 135). Každý komunikant je v dialogu neustále potenciálním mluvčím i potenciálním posluchačem. Vstupuje do dialogu s vědomím, že má možnost vystupovat v obou komunikačních rolích. Empirický výzkum reálného dialogu, který se zabývá mimo jiné průběhem komunikace, ukazuje ale zcela zřetelně faktickou výměnu komunikační role mluvčího a posluchače. V časovém sledu jdou za sebou repliky jednotlivých mluvčích a je zřejmé, že při verbálně aktivním vystoupení jednoho partnera je druhý partner posluchačem (samozřejmě současně s vnímáním řeči mluvčího se připravuje na své aktivní vystoupení). Pro popis mechanismu střídání partnerů v dialogu je oddělení role mluvčího a posluchače nutné (srov. pravidla výměny mluvčích v dialogu, konstituovaná trojicí Sacks - Schegloff - Jeffersonová, 1974).

Bylo by možné uvést další případy rozporů mezi teoretickými hypotézami a výsledky empirického výzkumu, např. vytváření typologií dialogů a množství nevyhraněných, přechodných dialogických textů, které vykonstruované typologie relativizují (s obdobnými rozpory se lze setkat nejenom v oblasti zkoumání textu, ale všude tam, kde se snažíme aplikovat lingvistické teorie na živý jazykový materiál).

Otázka je, jak vzájemně sladit výsledky teoretických úvah a výsledky vyplývající z empirického zkoumání textů. Většinou jevy, které se snažíme vysvětlit pomocí teorií a které zároveň podrobujeme empirickému zkoumání, mají komplexní povahu; jejich vysvětlování by mělo brát v úvahu všechny aspekty této komplexnosti. Tak např. u prvního problému, u vymezení dialogického textu, se vychází z vymezení textu obecně (mimo jiné pomocí rysů jednota smyslu a stylu), ale zároveň je třeba vzít v úvahu specifičnost tohoto typu textu, která se výrazně projevuje právě v práci s konkrétním materiálem. Naše závěry nemohou být striktně jednoznačné, protože by byly zkreslující. U problému druhého, tj. u výměny komunikačních rolí, se jako příčina rozporu mezi teoretickým závěrem a empirickými poznatky jeví rozdílné hledisko uplatňované v obou přístupech, v přístupu teoretika, který staví do popředí mentální činnosti komunikantů při komunikaci, a v přístupu badatele, který na základě průběhu reálné komunikace pozoruje střídání obou rolí. Jde v tomto případě o dva stupně poznání jednoho jevu — oba dva se podílejí svou měrou na jeho komplexním vysvětlení.

 

LITERATURA

 

HAUSENBLAS, K.: O studiu syntaxe běžně mluvených projevů. In: Otázky slovanské syntaxe I. Praha 1962, s. 213—225.

HAUSENBLAS, K.: Text, komunikáty a jejich komplexy (Zamyšlení pojmoslovné). SaS, 45, 1984, s. 1—7.

HOFFMANNOVÁ, J.: Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu. Linguistica VI. Praha 1983. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

[148]HOFFMANNOVÁ, J. - MÜLLEROVÁ, O.: K rozboru textu jako součásti komunikační události II. ČJL, 38, 1987/88a, s. 60—68.

HOFFMANNOVÁ, J. - MÜLLEROVÁ, O.: K rozboru textu jako součásti komunikační události III. ČJL, 38, 1987/88b, s. 109—118.

KOŘENSKÝ, J. - HOFFMANNOVÁ, J. - JAKLOVÁ, A. - MÜLLEROVÁ, O.: Komplexní analýza komunikačního procesu a textu. PF České Budějovice 1987. Učební text.

MAREŠ, P.: Styl, text, smysl (O slovesném díle K. Čapka). Kandidátská disertační práce. Praha 1985.

MÜLLEROVÁ, O.: K syntaxi nepřipravených souvislých mluvených projevů (Přídatné výrazy a konstrukce). SaS, 27, 1966, s. 118—126.

MÜLLEROVÁ, O.: O jazykovém přizpůsobování partnerů v dialogu. NŘ, 61, 1978, s. 57—68.

MÜLLEROVÁ, O.: The influence of social roles of participants on group and interpersonal verbal communication. In: Reader in Czech sociolinguistics. Ed. J. Chloupek - J. Nekvapil. Praha 1986, s. 176—194.

SACKS, H. - SCHEGLOFF, E. - JEFFERSON, G.: A simplest systematics for the organization of turn-taking for conversation. Language, 50, 1974, s. 696—735.


[1] Zejména u některých typů mluvených spontánních textů se nabízí úvaha o adekvátnosti interpretace textu. Jako podstatná se jeví otázka, zda interpretace vystihuje takový text skutečně tak, jak byl míněn, jak ve skutečnosti v dané KU probíhal a jak se do ní zapojoval. Neadekvátní interpretace by mohla vést k nedorozumění (nedorozumění způsobené neadekvátní interpretací zápisu pracovní porady, např. způsobu a míry účasti jednotlivých pracovníků na splnění úkolu). U jiných typů textu, zejm. uměleckých, o takto míněnou adekvátnost nejde, alespoň ne v takové míře; cílem interpretace uměleckého textu není především a výhradně rekonstrukce příslušné komunikační události, jako je tomu u mnoha textů běžných, spontánních.

[2] O tom, že problémům empirického výzkumu je věnována pozornost v mezinárodním měřítku, svědčí i to, že na 14. světovém lingvistickém kongresu byla jeho metodice, způsobům zkoumání i způsobům spojování jeho výsledků s teoretickými poznatky věnována diskuse kolem jednoho z „kulatých stolů“.

Slovo a slovesnost, volume 49 (1988), number 2, pp. 142-148

Previous Iva Nebeská: Produktor vs. recipient: specifika jejich interpretačních činností

Next Jana Hoffmannová: Shrnutí diskuse lingvistické sekce