Nad novou syntaxí češtiny

Zdeněk Hlavsa

[Discussion]

(pdf)

Над новым синтаксисом чешского языка / On a new syntax of Czech

Nová práce, která usiluje o soustavný popis skladby současné spisovné češtiny, budí vždy pozornost. Vyplývá to jak z naší jazykovědné tradice, tak z postavení, které má syntaktické bádání v metodologickém kontextu dnešní lingvistiky. To platí [223]i o knize Miroslava Grepla a Petra Karlíka Skladba spisovné češtiny (Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1986, 474 s.).

Kniha navazuje přímo na obdobnou práci J. Bauera a M. Grepla, a to nejen osobou jednoho z autorů a titulem, nýbrž i neocenitelnou snahou průběžně se vyrovnávat s pokrokem v této oblasti jazykovědy, zahrnující též stálou aktualizaci bohaté bibliografie v každém novém vydání, jakož i svým určením pedagogickým (srov. Bauer - Grepl, 1980). Tato vlastnost nikdy neznamenala snížení nároků na odbornou úroveň, takže uvedená řada publikací měla a má výrazný podíl na prosazování a šíření moderního syntaktického myšlení u velké části učitelů, kteří prakticky formují obraz systému spisovného jazyka ve vědomí naší veřejnosti. Tentokrát pedagogická aplikace dokonce o více než rok předběhla — díky vydavatelské pohotovosti — prvotní vědecký impuls: Skladba spisovné češtiny uplatňuje též některé poznatky a postupy, které tvoří základnu syntaktické části Mluvnice češtiny 3 (srov. rec. na s. 217n.), na níž se oba autoři rovněž podíleli (M. Grepl dokonce jako jeden z trojice redaktorů).

Obsah jednotlivých kapitol recenzované publikace doplníme několika pozorováními, plníce tak konečně i výslovné přání autorů získat podněty pro další zlepšování knihy. V souladu s celkovou orientací práce na funkční a významovou stránku syntaxe vycházejí úvodní výklady z promluv (textů): zabývají se jejich segmentací, vztahem promluvových jednotek k jednotkám jazykového systému a předpoklady fungování promluvových jednotek v komunikativních aktech.[1] Vysoce je třeba ocenit zřetel k intonační stránce výpovědi, uplatněný i dále, ve výkladech o komunikativních funkcích výpovědi. V tom má tato práce prioritní postavení. Je třeba jen doufat, že výzkum v tomto směru půjde dál: jde o velmi aktuální problematiku v kontextu celosvětovém. Doporučovali bychom doplnit, že předmětem lingvistického popisu je výpověď jako konvencionalizovaný útvar a že i vlastnosti komunikativních situací jsou do jisté míry konvencionalizované — jinak by nebylo možno dosáhnout abstrakce potřebné pro syntaktický popis. (Jiným řešením by bylo volit „třírovinný přístup“ a pracovat ještě s rozdílem mezi výpovědí a výpovědní událostí.) Jisté rozpaky vzbuzuje pojetí mluvních aktů (s. 23—32). Autoři rozlišují akt propoziční (skládající se z aktu referenčního a predikačního) a akt komunikativního záměru mluvčího (terminologicky přesnější, ovšem neobratné by bylo mluvit o „realizaci komunikativního záměru“ — spojení „akt záměru“ se nemůže týkat jazykové činnosti). Zřetel k referenci je možno jen uvítat, avšak „logické“ pojetí reference, které se tu uplatňuje, je příliš úzké. V promluvovém užití je důležitější odkazování k výrazům (endofora) než ukazování na objekty skutečnosti (exofora); zakládat odkazování jen na koreferenci, o níž je tu konečně toliko krátká zmínka, se ukazuje jako nedostačující (srov. k tomu Daneš, 1985, s. 198—200). V recenzované práci lze najít pro to i důkazy: výrazy typu dole, nahoře, vespod, uvnitř (srov. s. 25) nemohou smysluplně fungovat jinak než ve vztahu ke kontextu; charakterizovat složky apozičního výrazu jako koreferenční (v přijatém smyslu) není možné, jestliže do něho mohou vstupovat i nesubstantivní slovní druhy (s. 221). Zmínka o tom, že se jako nominální fráze označuje výraz s referenční funkcí (s. 24), je omyl plynoucí jen z toho, že v úzkém pojetí mívá nominální (lépe: substantivní) fráze takovouto funkci. Ani pojem „predikační akt“ se nezdá být bez problému; funkcí, které plní, je příliš mnoho. Je účelnější rozlišovat predikát syntaktický (verbum finitum), který je nositelem aktualizačních příznaků, a tím i potenciální výpovědní platnosti věty, a predikát sémantický, odraz vlastností a vztahů v označované mimojazykové skutečnosti. Sémantický predikát není nutně predikátem ve smyslu prvním, zejména je-li nominalizován; v pojetí [224]autorů by patřil k aktu propozičnímu, zatímco aktualizační modální příznaky řadí syntaktický predikát k aktu komunikačního záměru.

Druhý díl knihy popisuje lexikální, gramatické a intonační prostředky, kterými jsou charakterizovány jednotlivé komunikativní funkce výpovědí. Tato část nahrazuje kapitolu o modální stavbě výpovědi ze zpracování předchozího. Třídění se tedy neopírá jen o formální exponenty modality, nýbrž vodítkem jsou výhradně funkce, jako např. oznámení, otázka, rozkaz, prosba, dovolení, námitka, nabídka, odmítnutí, varování, výstraha atp. Lze jistě namítnout, že bez zřetele k formálním ukazatelům bude taková typologie nevyhnutelně značně arbitrérní; snad by proto bylo vhodné více zdůraznit, že kritériem tu může být existence performativních formulí (varování: Varuji tě, abys tam (ne)chodil — Ne abys tam chodil! /Opovaž se tam chodit!/Jen tam jdi! atd.). To nic neubírá na ceně těchto částí, které jsou koncepcí originální, pozoruhodné bohatstvím shromážděného materiálu a poutavé svou interpretací. I když prvotní inspirace pochází zřejmě od Searla (srov. zejm. Searle, 1970), její rozvedení a aplikace na češtinu je velkým přínosem. Podobně hodnotné jsou i výklady o subjektivně modálních a emocionálních postojích mluvčího, třebas jejich podřazení výpovědním funkcím není zcela přesvědčivé, jestliže byla modalita jako třídicí kritérium opuštěna.

Třetí část knihy je nazvána „Větné struktury“. Zahrnuje přehled větných typů, popis jejich modifikací deagentních a dekauzativních, popis prostředků vyjadřujících význam nutnosti, možnosti a záměru a analýzu syntaktických vztahů. V souladu s novějšími syntaktickými postoji využívá se zde pojmu valence ve větší míře než dříve. Je však překvapující, že v typologii založené na valenci slovesa není místo pro typy bezpodměté a že není zřetelně vyjasněn vztah mezi valencí slovesného tvaru a slovesa jako jednotky lexikální.

Ve výkladech o větných členech zaujme fakt, že autoři nově zvolili Šmilauerovo řešení (srov. Šmilauer, 1966) a zařazují větné realizace do tohoto oddílu; na rozdíl od něho však jako závěrečnou část připojují ještě kapitolu o souvětí (do značné míry v ní přejímají koncepci Mluvnice češtiny 3), kde se k problematice vět v souvětí vracejí a probírají je podrobněji, zdůrazňujíce u příslovečných vět jejich specifika sémantická, u jiných typů zas hlediska formální. Do jaké míry je tento postup výhodný, ukáže snad nejlépe pedagogická zkušenost.

Kapitola o aktuálním členění se v principiálních věcech nezměnila. Ačkoli v chápání tohoto jevu existuje stále značná nejasnost, zdá se nám výstižnější rozlišovat aspoň tematicko-rematickou výstavbu a informační strukturu výpovědi. První je víceméně dána rozhodnutím mluvčího, druhá vyplývá z objektivnějších okolností. Tento rozdíl se ostatně promítl i do vymezení základních pojmů: východisko je podle něho „… část výpovědi, která většinou (proloženo recenzentem) vyjadřuje skutečnosti z předcházejícího kontextu … známé“ (s. 319). Formulace tedy vlastně předpokládá jinou definici toho, co je východiskem. Bylo by též asi užitečné ve výkladech o modifikacích aktuálního členění odlišit případy, kdy se k tomu využívá jeho vlastních prostředků (příznakové varianty intonace, slovosledu) a kdy se volí jiné strukturní schéma, aby bylo požadovaného členění dosaženo (vytýkání, opakování). Jako novum se stručně pojednává především o tematických posloupnostech, koncepci textové návaznosti, kterou do jazykovědy uvedl Daneš (1968). Zde je i vhodné připomenout, že v typu s průběžným tématem nemusí být téma trasy umístěno v pozici rematické (s. 324); setkáváme se běžně s tématy exponovanými vždy jen v tematické pozici.

Práce obsahuje množství zajímavých a cenných poznatků opírajících se jak o jazyk beletrie, tak o mluvený úzus; snad by bylo vítané, kdyby bylo šířeji využito textů patřících též věcnému stylu, který je stále více určující pro spisovnou normu. Pedagogickému zaměření díla by prospělo, kdyby termíny, u kterých nemůžeme před[225]pokládat obecnou známost, byly důsledněji vykládány (delimitace, predikátor - predikát, transformační derivace, smysl atd.). Potřebám vyučování vychází vstříc např. srovnání valence významově blízkých sloves, ale též poukazy k řešení (bohužel stále preferovaných) problémů v určování větných členů (např. s. 209). Nemá však smysl, abychom zde vyzdvihovali jednotlivosti a s jinými polemizovali. Uveďme snad jen to, že se neshodujeme s autory v názoru, že substantivní výrazy v apozičním vztahu se „tvarově přizpůsobují“; „shoda“ přívlastku a substantivního základu vyplývá jen ze shodnosti syntaktické pozice (viz s. 220, resp. 264). Při zmínce o významovém rozdílu mezi přívlastkem volným a těsným je vhodné zdůraznit, že tento rozdíl autoři vidí jen u přívlastku postponovaného; postupné rozvíjení, které se probírá zároveň, už totiž postpozici nepředpokládá (s. 263—264). Značně násilné se nám zdá pojetí, že se predikát u vedlejší věty podmětové shoduje se zájmenným formálním ukazatelem podmětu, a to dokonce i když není vyjádřen: (To), že se Petr rozvedl, mě překvapilo (s. 234—235). Je daleko přijatelnější chápat střední rod singuláru u verba finita jako kategoriálně „neutrální“, uplatňující se všude tam, kde podmětem není výraz s rodovou a číselnou charakteristikou. Taková koncepce vyhovuje i pro podmět infinitivní, kde užít zájmena nelze; nejsou dokonce vyloučeny ani případy, kde k infinitivu ani větná alternativa není možná, např. Baví ji plést (nikoli *Baví ji to, aby pletla apod.).

Nové je řešení tzv. korelativního spojení vět. Autoři chápou opěrné zájmeno jako plnoprávný substantivní člen, tedy vedlejší věta se považuje za přívlastkovou; v typu Kdo se bojí, nesmí do lesa se předpokládá elize (formulace nebývá však jednoznačná: jednou se mluví o větě „primárně přívlastkové“, která je „v pozici podmětu“ a má „podmětovou funkci“ (s. 238), jinde o „povaze přívlastku“ u této věty (s. 262)). Ale u vedlejších vět obsahových se asi s takovou interpretací nepočítá (srov. s. 112), podobně jsou nesnáze s korelativním spojením opěrného adverbia a relativa (tam, kde; tehdy, kdy … apod.), kde bude mít závislá věta rovněž různý statut (tam, kde žil — příslovečná, v místech, kde žil — přívlastková). Neodvažujeme se tedy prohlásit, že Greplovo a Karlíkovo pojetí je jednodušší, a přitom adekvátnější.

Tyto poznámky se týkají jednotlivostí, a pokud mají kritický tón, žádným způsobem nesnižují úroveň celé práce. Podstatnější je obecný problém, který Greplova a Karlíkova kniha demonstruje snad jen o něco zřetelněji než jiné souhrnné popisy české skladby z poslední doby. Autoři si byli zřejmě naléhavě vědomi potřeby uvést do obecnější známosti některé nové poznatky a přístupy, ale tradice i vědomí, že se obracejí ke čtenářům v této tradici (a jen v ní) vychovaným, je přinutily napsat knihu, které schází sjednocující pohled a přístup. Jestliže ve smyslu valenčního pojetí má slovesný tvar centrální postavení ve větné struktuře a usouvztažňuje jednotlivé větné členy (s. 119), není možno ho zároveň považovat za člen závislý na podmětu a sémanticky ho blíže určující, vyjadřující jeho příznak (s. 201, 234 i jinde). Snad by věci pomohlo, kdyby byl sám pojem „závislost“ opravdu definován; pak by bylo možno postavit aspoň diskusi na pevnějším základu. Soudíme též, že zvolíme-li valenční koncepci jako východisko popisu, má to důsledky pro další postup výkladu: je třeba probírat podmět a předmět jako jiný druh větných členů než fakultativní adverbiále a především než přívlastek, který jediný nemůže být vlastnostmi verba finita nijak určován. V recenzované práci je však přívlastek probírán ihned po podmětu a přísudku. Není nám zcela jasná ani argumentace, kterou má být rozdíl mezi větněčlenskou funkcí slovesa a valencí objasněn (s. 241), naopak fakt, že se v některých tvarech slovesných valenční potenciál redukuje, určuje celkovou koncepci syntaxe: valence je vlastností slovesa jako jednotky lexikálního systému jazyka, a protože se jí jeho jednotlivé tvary mohou různit, je výhodné valenci tvarů vyjádřit na vztahu nějaké „základní větné struktury“ k jejím variantám, jinak řečeno nějakou paradigmatikou věty, systémem možných transformací. Některé z těchto variant [226]ztrácejí povahu věty a vstupují do valenčních pozic predikátů jiných, takže vznikají — už jen z pohledu sémantického — struktury o více predikátech. Teprve v popisu těchto útvarů je kromě jiného místo pro popis přívlastku. Tyto rozmanité vztahy by měly být podle našeho názoru hlavní náplní nově pojatých výkladů o syntaxi. Fakt vázanosti valence na slovesné lexémy (valenci mají i substantiva a jiné slovní druhy; o tom se v práci však nemluví) tuto problematiku nevylučuje z gramatiky: volbou predikátu volí mluvčí i větnou strukturu (množinu struktur), v které predikátu použije. Vedle toho možné rozvíjení slovesa nevalenčními členy (převážně hlavně příslovečnými určeními) je dáno některými obecnějšími vlastnostmi sloves, jejich příslušností k třídám jako slovesa pohybu, slovesa akční atp.; valence liší predikáty až uvnitř těchto tříd. Toto vše se týká věcněvýznamové stránky predikátu; není však jistě náhodou, že sloveso vyjadřuje jednak vztah mezi objekty, jednak je nositelem aktualizačních kategorií, tedy umožňuje, aby se větná struktura stala nástrojem vypovídání o situacích, nikoli jen pojmenování jejich elementů.

Dodržet jednotu pojetí, pokud jde o formálně gramatickou stránku, je možné. Obtížnější je to vzhledem k požadavku důsledně postihovat stránku jak „významovou“, tak výrazovou (s. 33). Existují zřejmě různé „úrovně“ sémantiky, a mluví-li se na jedné straně např. o tom, že v dativním předmětu je specifikován beneficient, tj. ten participant implikovaný v sémantické struktuře predikátu, v jehož prospěch/neprospěch se něco děje (s. 141), a na druhé straně se přívlastku připisuje význam „statického příznaku substance“ (s. 260), jde jistě o odlišné úrovně: v prvním případě se význam vysvětluje poukazem k vyjadřované mimojazykové skutečnosti, v druhém jde o významové asociace spojené s povrchovou formou — vždyť např. ve spojení pomoc příteli lze výrazu příteli snadno připsat význam obojí. Z hlediska potřeb praxe jsou asi potřebné úrovně obě, protože uživatel jazyka stojí obvykle před úkolem nalézt nejvhodnější formu (nejvhodnější i z hlediska významu) pro vyjádření určitého obsahu. Není úplně jasné, jak tato hlediska zapojit do výkladu určeného širšímu čtenářstvu, aby vznikl opravdu homogenní celek.

Greplova a Karlíkova práce přináší tedy mnoho nových, cenných pohledů na skladbu dnešní spisovné češtiny, některé kapitoly mají cenu původních, samostatných monografií. V celém svém metodologickém půdorysu však zároveň nastoluje naléhavou otázku, jak dál. Soudíme, že reálné alternativy zaběhnutých přístupů existují; bylo by však třeba vytvořit předpoklady pro to, aby nabyly konkrétní podoby, a především vzbudit ochotu čtenářů i institucí takové alternativy přijmout.

 

LITERATURA

 

BAUER, J. - GREPL, M.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1980. 3. vyd.

DANEŠ, F.: Typy tematických posloupností v textu. SaS, 29, 1968, s. 125—141.

DANEŠ, F.: Věta a text. Praha 1985.

MLUVNICE ČEŠTINY 3. Skladba. Praha 1988.

SEARLE, J. R.: Speech acts. An essay in the philosophy of language. Cambridge, Mass. 1970.

ŠMILAUER, Vl.: Novočeská skladba. Praha 1966. 2. vyd.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 3, pp. 222-226

Previous Přemysl Adamec: Nad 3. svazkem akademické Mluvnice češtiny

Next František Štícha: Elipsa a teoretická syntax