Nad 3. svazkem akademické Mluvnice češtiny

Přemysl Adamec

[Discussion]

(pdf)

Над третьим томом академической Грамматики чешского языка / The third volume of the Grammar of Czech published by Academia

Není jistě snadné psát recenzi na třetí, syntaktickou část akademické Mluvnice češtiny (1987). Nejen proto, že jde o dílo rozsáhlé (746 s.), ale především proto, že jde o dílo mimořádně obsažné, doslova nabité novými myšlenkami, názory, údaji a postupy. Lze říci, že jde o jisté reprezentativní předvedení všeho, čím v posledních desetiletích žila a v současnosti žije naše jazykovědná bohemistika, ale i slavistika a lingvistika vůbec. Předem je třeba tedy říci, že v krátké recenzi nebude možné zaujmout byť i jen nejstručnější stanovisko ke všemu tomu zajímavému, novátorskému a inspirujícímu, co recenzované dílo obsahuje.

Mluvnice češtiny 3, dále MČ 3, je dílo kolektivní, na jehož tvorbě se podílelo celkem 23 autorů. To má na jedné straně velkou výhodu v tom, že jednotlivá témata zpracovávali vždy nejpřednější specialisté na danou problematiku, na druhé straně to ovšem nutně muselo vést k jisté stylové a kompoziční nejednotnosti, dané rozdíly v individualitách jednotlivých autorů, kterou ani při maximální snaze jednotící redakce nebylo možno zcela eliminovat. Přestože tedy autoři vycházeli z přijatého jednotného projektu a redaktoři důsledně provedli věcné i terminologické sjednocení, připomíná dílo do jisté míry soubor vynikajících vědeckých monografií o jednotlivých součástech české syntaxe.

Vědeckou monografii připomínají některé části MČ 3 i svým stylem a celkovým laděním. Není ovšem nikde stanoveno, zda a jak se má styl a kompozice gramatického díla lišit od stylu a kompozice ostatní lingvistické produkce. Bylo by však možno zastávat názor, že gramatika by měla mít do jisté míry charakter informační příručky, v níž lze lehce hledat a rychle nacházet potřebné informace. Takový charakter má MČ 3 jen v některých částech, jiné z nich jsou určeny spíše jakoby k soustavnému studiu a promýšlení. Bylo by dále možno vyslovit požadavek, aby mluvnice, zvláště mluvnice akademického typu, měla do jisté míry charakter normativní, kodifikační. Tento cíl si MČ 3 zjevně neklade, až na nepatrné výjimky neobsahuje žádné poučky preskriptivního charakteru a naproti tomu se občas zařazují bez stylistické poznámky příklady vysloveně hovorové nebo naopak archaické. Konečně by bylo možno nastolit i otázku přístupnosti pro širší vrstvy potenciálních uživatelů. Stupeň náročnosti výkladů je na některých místech snad až příliš vysoký (je to dáno mj. i užíváním někdy dosti složité terminologie a odbornickým způsobem vyjadřování). Všechny tyto věci, které jsem záměrně formuloval v kondicionálu, jsou ovšem pouhými náměty do diskuse.

Mluvnice češtiny 3 je rozdělena do 12 oddílů, označených písmeny A—M, a to: A. Úvod (s. 7—20, autor Z. Hlavsa), B. Větné struktury základové a rozvité (s. 21—40, autor F. Daneš), C. Větné členy (s. 41—169, autoři H. Běličová, F. Daneš, Z. Hlavsa, E. Macháčková a H. Prouzová), D. Typy základových větných struktur (s. 170—232, autoři Z. Hlavsa a E. Macháčková), E. Modifikace propozice (s. 233 až 305, autoři M. Čejka, M. Grepl a P. Karlík), F. Komunikativní složky výpovědi (s. 306—390, autoři M. Grepl, J. Chloupek, M. Rulfová a S. Žaža), G. Zmnožení syntaktické pozice (s. 391—435, autoři Z. Hlavsa, E. Macháčková a P. Piťha), H. Větné [218]ekvivalenty (s. 436—441, autor O. Šoltys), J. Souvětí (s. 442—548, autor J. Hrbáček), K. Aktuální členění (s. 549—599, autorka L. Uhlířová), L. Slovosled (s. 600—621, autorka L. Uhlířová) a M. Textová syntax (s. 622—715, autoři F. Daneš, E. Dvořák, K. Hausenblas, J. Hoffmannová, O. Müllerová, J. Nekvapil, B. Palek a B. Rulíková). Tímto rozvržením se redaktorům svazku (F. Daneš, M. Grepl a Z. Hlavsa) podařilo dobře pokrýt celou syntaktickou problematiku, zabránit opakováním, která se často v syntaxích vyskytují, a naopak nedopustit vynechání některých důležitých otázek. Zvláště pak je třeba vyzdvihnout zařazení kapitoly M o textové syntaxi, které představuje významný mezník v našem mluvnictví. Na druhé straně by ovšem bylo možno vyslovit i některé pozměňovací návrhy a dezideráta. Tak např. se mi zdá, že by bylo na prospěch zařazení samostatné kapitoly věnované větám s nefinitními predikacemi (kondenzovanými větami), které v celkovém systému české syntaxe zaujímají významné postavení a funkčně stojí na pomezí mezi větami jednoduchými a souvětími. Větným kondenzátům (infinitivním vazbám, substantivním nominalizacím, participiálním vazbám, přechodníkovým konstrukcím atd.) jsou sice na různých místech MČ 3 věnovány poznámky a krátké pasáže, ale domnívám se, že by si tato podle mého soudu vysoce závažná problematika zasloužila soustavného výkladu ve zvláštní kapitole. Na druhé straně zas není nesporné vzájemné oddělení kapitol K, L, M. Není samozřejmě třeba dokazovat, že aktuální členění je jednou z nejpodstatnějších složek textové syntaxe, ani že slovosled je nejpodstatněji ovlivňován aktuálním členěním; z toho by tedy vyplývalo, že celá kapitola K a určitá část kapitoly L by se mohly zařadit jako podkapitoly do kapitoly M, v kapitole L by zůstalo jen to, co není v souvislosti s AČ. K přijatému řešení autory a redaktory zřejmě vedlo to, že o slovosledu je těžko mluvit bez AČ, proto tedy byla předřazena kapitola K kapitole L, místo aby byla zařazena do kapitoly M. Také kapitoly B, C a D pojednávají zčásti o analogických otázkách a bylo by možno uvažovat o určitém přerozdělení. Otázky přerozdělení však nejsou zásadní důležitosti.

Co uživatel v práci opravdu citelně postrádá, je seznam a výklad všech symbolů, zkratkových symbolů a formulí, s nimiž se v knize operuje. Uvažovat by se mělo také o vypracování nějakého definitivnějšího a obecně platnějšího systému označování, ev. znázorňování intonačně akcentuačních kontur vět, v knize se totiž na různých místech používá různých způsobů.

Jak jsem již výše podotkl, není možno ani zkratkovitě zaznamenat všechno závažné, novátorské a podnětné, co obsahují jednotlivé kapitoly díla, a tím méně zaujímat ke všemu stanovisko. Všimnu si proto jen některých problémů, které se mi v daném momentu jeví jako nejzávažnější.

Ústředním pojmem, z něhož se v přijaté koncepci vychází, je pojem propozice. Od samého počátku úvah o budoucí akademické mluvnici se o tomto pojmu uvažovalo a diskutovalo, ale přesto se mi zdá, že jeho náplň není dodnes plně ustálena, a ani v MČ 3 není používán zcela jednotně. Občas vzniká dojem, že používání tohoto pojmu má jakýsi „minusový“ charakter, propozice je obsah dané věty (výpovědi) minus to, o čem se právě pojednává, tedy pojednává-li se o modalitě, minus modalita, pojednává-li se o čase, minus čas, pojednává-li se o komunikativní funkci, minus komunikativní funkce, pojednává-li se o sémantickém vztahu mezi složkami souvětí, jsou propozicemi tyto složky minus daný vzájemný vztah atd. Takové používání termínu je pro výklad na každém daném místě velmi výhodné, takový „minusový“, resp. „zbytkový“ pojem je zřejmě velmi potřebný, je ale otázka, zda se má nazývat právě propozicí, protože tento termín by měl zůstat obsahově jednotný (což asi znamená, maximálně zobecněný, abstrahovaný od maximálního počtu doplňkových sémantických a komunikativních charakteristik).

MČ 3 pracuje s větnými členy, což je podle mého soudu třeba vítat, protože přes všechny diskuse a pochyby o jejich účelnosti a adekvátnosti, jsou stále zřejmě nej[219]vhodnějším nástrojem postižení vnitřní struktury vět. Učení o větných členech se velmi ústrojně spojuje s učením o větných vzorcích (vycházejícím z koncepce známé monografie F. Daneše, Z. Hlavsy a kol.), takže celkový obraz je velmi plastický. Při vymezování větných členů hraje v daném díle jednu z hlavních úloh hledisko valenční. Především na základě tohoto hlediska je vymezen člen komplement (doplnění), což je v podstatě každé valenční doplnění predikátového slovesa. Z takového pojetí komplementu ovšem vyplývá jeho veliká šíře a rozmanitost. K jednomu a témuž větnému členu se přiřazují nejen tradiční přímé a nepřímé předměty a valenčně vázaná příslovečná určení (Bydlí v Praze, Chová se vzorně), ale i tradiční „nutné doplňky“ (Ukázala se výbornou hospodyní, Cítím se opuštěný, Zvolili ho předsedou, Udržovala byt čistý). Vtírá se otázka, zda takové krajně široké pojetí komplementu (doplnění), v důsledku něhož se do jedné kategorie dostávají případy intuitivně velmi různé, přece jen poněkud nesnižuje aplikační užitečnost tohoto pojmu. Kromě toho není tak bezvýhradně jednoznačné, máme-li při určování větněčlenské platnosti do takové míry preferovat hledisko valenční ve srovnání s hledisky jinými, např. slovnědruhovým, referenčním apod.

Ze seznamu větných členů byl vypuštěn nejen doplněk obligatorní, ale doplněk vůbec, tzn. i nevalenční tzv. doplněk určující — ten byl zařazen do kategorie příslovečného určení jako tzv. adverbiále komitativní. Nejsem plně přesvědčen o užitečnosti tohoto kroku, i když si mohu domýšlet důvody, které k němu autory zřejmě vedly, totiž funkční blízkost případů jako Vrátil se vesele/Vrátil se veselý, těžká rozhodnutelnost případů jako Seděl v zamyšlení, Našel ho v plné práci (adverbiále? doplněk?) a konečně paralelnost s řešením členů valenčních (jednotný člen valenční — komplement, jednotný člen nevalenční — adverbiále). Avšak pomineme-li už to, že doplněk byl vždy považován za jistý výdobytek české syntaktické tradice, nemůžeme myslím popřít, že to není koncept tak zcela neužitečný. Formální a do jisté míry i funkční rozdíl mezi případy Vrátil se vesele/Vrátil se veselý, kongruence se subjektem nebo objektem, dvojitý syntaktický vztah, jistá blízkost k predikativu — to všechno jsou znaky, které poněkud odlišují doplněk od příslovečného určení. Podobně jako valenční komplement, je tedy i nevalenční adverbiále v MČ 3 kategorií značně širokou, do níž se dostávají případy intuitivně dosti různé (srov. ještě např. Opustil nás zdrcený a zahanbený, Cítím vonět lípy). Osobně se domnívám, že obecná tendence by měla jít spíše ke zvyšování počtu větných členů nežli k jeho snižování; čím širší a obecnější jsou tyto kategorie, tím menší je podle mého soudu jejich poznávací hodnota.

Ne zcela vyjasněný je v MČ 3 status substantivního nebo adjektivního predikativu. Na s. 23 a jinde se sice ve shodě s běžnou tradicí považuje za součást predikátu, avšak na s. 30 se označuje za „nereferenční participant“ a také praxe jeho označování ve vzorcových formulích v kapitole D se shoduje s označováním participantů, tzn. v daném případě komplementů, srov. Lidé opovrhují zrádcem — vzorec S_n — Vf — S_i, Ta dívka je mou sestrou — vzorec S_n — Vf být — S_i; S_i je tedy v obou případech traktován jako samostatný komponent větné struktury. Přičteme-li k tomu ještě to, že tzv. nutné doplňky, což jsou vlastně také v jistém smyslu predikativy, jenže stojící nikoli po čisté sponě, ale po tzv. slovesech „polosponových“, se považují jednoznačně za participanty (také nereferenční), a to komplementy, nedocházíme opravdu k jasnému a jednoznačnému závěru, zda máme predikativ považovat za součást větného členu nebo za člen samostatný.

Soustředil jsem se zatím na některé polemické momenty v souvislosti s kapitolami B, C a D, tzn. na kapitoly o větných členech a větných vzorcích. Na druhé straně ovšem obsahují tyto kapitoly nepřeberné množství originálních myšlenek, novátorských postupů a svěžího materiálu, což všechno významně obohacuje naše znalosti o vnitřní stavbě českých vět.

[220]Kapitola E, pojednávající o modifikaci propozic, je rozdělena na podkapitoly: hierarchizace propozic (z pera M. Grepla a P. Karlíka), polarita kladu a záporu (od M. Čejky) a vyjadřování možnosti/nutnosti/ záměru (napsaná M. Greplem). Celá kapitola se čte se zaujetím, jednak proto, že jde o problematiku velmi zajímavou, jednak proto, že tato problematika je výstižně a vynalézavě zpracována (mezi stylem výkladu jednotlivých podkapitol není ovšem plné jednoty, Čejkova část je orientována více směrem k logice). V kapitole poněkud postrádám pouze konstatování o existenci dvojího typu záporu u modálních a hodnotících výrazů, a to (1.) pouhé popření dané modality nebo daného hodnocení (Nemusíš tam jít, Kaviár nezbožňuji) a (2.) současná indikace opačné (protikladné) modality nebo hodnocení (Nemáš tam chodit, Kaviár nemám rád). U některých modálních a hodnotících výrazů se vyskytuje výlučně nebo převážně první typ záporu, u jiných druhý, což má potom své důsledky i pro význam a vzájemné ekvivalence jednotlivých možnostně-nutnostních výrazů. Souvisí to také do jisté míry s rozdělením kategorie N na vlastní nutnost a náležitost (žádoucnost), neboť u vlastní nutnosti se vyskytuje zápor typu prvého a u náležitosti zápor typu druhého. Proto také u záporné náležitosti budou ekvivalentnostní souvislosti jiné než u záporné vlastní nutnosti, např. záporná náležitost je přibližně ekvivalentní záporné přípustnosti (a přípustnost je typ možnosti), srov. Tak se to nemá/nesmí/nemůže dělat, takže zde vlastně platí formule neg N ≡ neg M, která absolutně neplatí u vlastní nutnosti a vlastní možnosti, srov. Nemusíš tam jít ≠ Nemůžeš tam jít.

Jisté výhrady by bylo možno vyslovit proti zařazení možnosti, nutnosti a záměru do jedné a téže podkapitoly. Domnívám se, že zatímco možnost a nutnost (spolu s přípustností a náležitostí) k sobě opravdu neoddělitelně patří, kategorie záměru se od nich v mnoha směrech dosti podstatně liší, a měla by být tedy vydělena do zvláštní kapitoly. Naproti tomu tzv. jistotní modalita se dostala dokonce až do jiné základní kapitoly, tj. do kapitoly F, ačkoliv, pokud je vyjadřována stejnými konstrukcemi jako tzv. „modalita voluntativní“ (s tímto termínem se mimochodem nemohu smířit, připadá mi zavádějící, a užitím v MČ 3 se zbytečně kanonizuje), lze ji velmi často těžko odlišit, srov. např. Ještě nemohl přijít (kde jsou zároveň obsaženy oba typy modality — „voluntativní“, tj. situace mu to zatím nedovolovala, i jistotní, tj. usuzuji, že to není pravděpodobné); podobně Tato situace musí nastat („podmínky si to vynutí“ i „je to maximálně pravděpodobné“).

Drobnou poznámku bych měl k některým užitým příkladům. Je totiž otázka, do jaké míry mají reálnou existenci (resp. postačující frekvenci) takové věty jako Nemusí neodmítnout, Musí neodmítnout, Neslibuji, že neprodám své auto apod.

Výklady o komunikativních funkcích výpovědí (z pera M. Grepla), které tvoří první podkapitolu následující kapitoly F, patří podle mého soudu k největším přínosům díla. Zčásti se sice pojednává o věcech nadjazykových, univerzálních, ale z druhé strany se podává výčet živých konstrukcí současné češtiny, obsluhujících jednotlivé komunikativní funkce; tento výčet může být velmi užitečný mj. i pro cizince učící se česky. Dále se v této kapitole pojednává o jistotní modalitě (rovněž M. Grepl), orientaci výpovědi k partnerům komunikativního aktu (M. Rulfová), vztažení propozičního obsahu k místu komunikativního aktu (S. Žaža), vztažení propozičního obsahu k okamžiku komunikativního aktu (J. Chloupek) a kapitolu uzavírají výklady o tzv. delimitaci, tj. identifikaci a kvantifikaci (pravděpodobně Z. Hlavsa — údaj o autorství této podkapitoly z úvodu vypadl). Předposlední tři podkapitoly přinášejí celou řadu velmi cenných postřehů, ale na to, že pojednávají o aspektech dosti paralelních, jsou svými autory pojaty značně různě. Důležité výklady o delimitaci jsou podle mého soudu až příliš stručné. Kromě toho vzniká otázka, zda by alespoň zčásti nepatřily do okruhu textové syntaxe — minimálně by to mělo být řešeno nějakými odkazy.

[221]Následující kapitola G je nazvána „Zmnožení syntaktické pozice“. Tímto terminologickým novem se označuje „střechový“ pojem zahrnující jednak koordinaci, jednak tzv. adordinaci (tímto dalším terminologickým novem se označují jevy zhruba řečeno apoziční povahy — ať už jde o apozice připojené těsně či volně). Jak koordinace (zpracovaná P. Piťhou), tak i adordinace (od Z. Hlavsy a E. Macháčkové) jsou probrány neobvykle podrobně a hluboce. Styl výkladu se mi však na některých místech jeví příliš teoretický a „nemluvnicový“.

V krátké kapitolce H se pojednává o tzv. větných ekvivalentech, čímž se rozumějí výpovědi nemající větný vzorec, avšak plnící obdobné komunikativní funkce jako explicitní věty. Tyto útvary jsou velmi rozmanité, více nebo méně strukturované, některé z nich stojí na pomezí eliptických vět. Podle mého soudu je v některých případech s vyšším stupněm strukturovanosti někdy diskusní, zda větný vzorec opravdu nemají — mám na mysli případy jako např. Petr a krást? (vzorec S_n — a — V_inf?), a zda tedy nejde nikoli o větné ekvivalenty, ale o věty explicitní.

Následuje rozsáhlá kapitola J věnovaná souvětí (autor J. Hrbáček). Celá kapitola je zpracována na základě moderních zásad (analyzují se typy vzájemných vztahů mezi spojovanými propozicemi a druh tohoto vztahu je základním kritériem pro klasifikaci souvětí). V kapitole se objevuje mnoho nových typů vedlejších vět, např. věty výjimkové, zřetelově vymezovací, navozující téma a řada jiných. Výklad je velmi podrobný a výstižný, na některých místech ovšem snaha o maximální podrobnost a úplnost vede k menší přehlednosti — to však je asi dilema, jemuž se žádný autor popisující souvětí nemůže vyhnout.

Kapitola K je věnována aktuálnímu členění a její autorkou je L. Uhlířová. Autorce se podařilo sjednotit ve své koncepci všechno nejcennější, co bylo dosaženo jednotlivými proudy našeho bádání o AČ (učení o východisku/základu a jádru, učení o výpovědním dynamismu, učení o základním/sémantickém slovosledu, učení o tematických posloupnostech) se svými vlastními výsledky bádání v jednotný celek. Kapitola obsahuje řadu nových důležitých aspektů, např. analýzu charakteru jednotlivých prvků tématu, pojednání o aktuálních částicích, učení o komunikativních polích různých řádů aj. Vzhledem k tomu, jakou velkou úlohu v aktuálním členění hraje intonace, byla by mohla tato kapitola obsahovat nějaká intonační schémata (podobná jako např. v kapitole F).

Také autorkou následující kapitoly L zabývající se slovosledem je L. Uhlířová. Jak již bylo řečeno, je problematické oddělovat slovosled od aktuálního členění. Autorka se však s tímto problémem dobře vyrovnala tím, že do centra svých výkladů o slovosledu položila pojmy variability a stabilizace slovosledu. Domnívám se pouze, že více pozornosti by bylo mohlo být věnováno postavení příklonek, neboť je to otázka, zvláště pro cizince, velmi obtížná.

Poslední kapitolou je kapitola M, textová syntax. Jak bylo již zdůrazněno, představuje její zařazení mimořádně důležité novum v našem mluvnictví. Je rozdělena do tří oddílů: 0. Obecná charakteristika textu, 1. Realizace a modifikace syntaktických konstrukcí v textu, 2. Prostředky koherence textových jednotek. Jako maličkost by bylo možno vytknout, že 0 se nikde jinde v desetinném třídění MČ 3 nepoužívá; závažnější je však otázka, zda obecné úvahy o textu nejsou v této podkapitole na některých místech poněkud příliš teoretické a výkladové, uvážíme-li, že jde o součást gramatiky. Do podkapitoly 0 je zařazen také oddíl o výstavbě dialogického textu od O. Müllerové, který možná spolu s oddíly o výstavbě jiných konkrétních druhů textů mohl být vyňat z obecných výkladů a vydělen do zvláštní podkapitoly. Obecné výklady o textu obsahují mimořádně cenné úvahy o tématu a hypertématu v textu (podotkl bych pouze to, že by explicitněji mohly být upřesněny shody a rozdíly mezi pojmem téma v textové syntaxi a v nauce o aktuálním členění, pevněji stanovena a do jisté míry kodifikována náplň pojmů téma, mikrotéma, makrotéma, [222]hypertéma). Jako velmi cenné se mi jeví výklady o různých způsobech rozvíjení textů (korektura, rektifikace, analogie, exemplifikace apod.), tyto věci mohly být podle mého soudu podány i šířeji. Maximálně důležité pro textovou syntax jsou ovšem i výklady o koherenci (kohezi) textu; zde se liší koherence obsahová :: koherence (koheze) formální, přičemž za hlavní se považuje koherence obsahová. Obecným problémem zřejmě zůstává, kde je hranice mezi textovou syntaxí a naukou o kompozici jazykových projevů. Ne do konce zodpovězenou zůstává i otázka hranice mezi větnou a textovou syntaxí, ev. otázka, zda se vůbec máme o stanovení takové hranice za každou cenu snažit. Každá věta (výpověď) je koneckonců součástí textu a její stavba je tedy textem ovlivněna. Ale i souřadné souvětí bývá, zvláště v mluvené podobě, dost těžko odlišitelné od sledu vět; o různých vsuvkách a vložených výrazech by se mohlo docela dobře pojednávat v rámci větné syntaxe, podobně i o elipse aj. O celkové neustálenosti předmětu textové syntaxe svědčí i nepříliš průhledný název podkapitoly 1. „Realizace a modifikace syntaktických konstrukcí v textu“. Obsahuje ovšem velmi cenné a zčásti novátorské výklady o textové elipse (E. Dvořák), volně připojených a vložených výrazech (B. Rulíková) a vyčleňování a přičleňování (J. Nekvapil). Výklady o tematických posloupnostech, zařazené jako první oddíl do podkapitoly 2., nazvané „Prostředky koherence textových jednotek“, zjevně tvoří jedno z nejvlastnějších jader textové syntaxe. Na devíti stránkách zde F. Daneš v maximálně zhuštěné podobě podává to, co by mohlo být podáno na mnohem větším počtu stránek. Celé toto světově proslulé učení o tematických posloupnostech je ovšem sotva oddělitelné od učení o aktuálním členění, které se v MČ 3 probírá v jiné kapitole. Jako velmi důležité se mi jeví vyčleňování výpovědí jednoduchých, složených a stažených (vše z hlediska AČ), a dále stažených výpovědí s komplexním tématem, např. Vznikající při tom kysličník vápenatý vyplouvá lehce na povrch železa a s komplexním rématem, např. Aminokyseliny jsou potřebné pro vytváření proteinů, skládajících se z dlouhých řetězců těchto jednotek; tím se otvírají dveře ke zkoumání AČ textů, zvláště odborných. Od F. Daneše pocházejí i velmi zajímavé výklady v další podkapitole nazvané „Lexikální prostředky koherence“, v níž se pojednává o tzv. identifikátorech a alterátorech, tzn. o opětovném pojmenování či označování téhož, ev. označování něčeho odlišného. Závěr podkapitoly 2 a zároveň i celé kapitoly M pak tvoří výklady o připojovacích konektorech a některých dalších procesech textové koherence (autorka J. Hoffmannová); nacházíme zde poměrně podrobné poučení o spojovacích výrazech propojujících text, jimž se až donedávna dostávalo málo pozornosti.

 

Závěr. Nemůže být pochyb o tom, že MČ 3 — Skladba — je stěžejní dílo, důstojně reprezentující československou lingvistiku. Do jednoho svazku se zde dostávají prakticky všechny syntaktické a sémantickosyntaktické poznatky, k nimž naši badatelé dospěli v průběhu posledních desítiletí. Na druhé straně však by bylo mohlo být poněkud přístupnější širšímu okruhu uživatelů, koncentrovanější a stylově jednotnější. V každém případě však bude muset po tomto monumentálním tezauru syntaktických vědomostí týkajících se současné češtiny sáhnout každý, kdo se touto oblastí hodlá vážněji zabývat.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 3, pp. 217-222

Previous Olga Müllerová: Ke vztahu mluveného a psaného textu (srovnání mluveného a psaného vypravování)

Next Zdeněk Hlavsa: Nad novou syntaxí češtiny