dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ke vztahu mluveného a psaného textu (srovnání mluveného a psaného vypravování)

Olga Müllerová

[Articles]

(pdf)

К отношению между устным и письменным текстом (сопоставление устного и письменного рассказывания) / On the relation of spoken and written texts (a comparison of spoken and written narration)

1. Problematika psanosti/mluvenosti je neobyčejně široká a komplexní a úvahy o ní jsou prakticky vždycky zároveň úvahami o dalších příznacích textů, jako jsou připravenost/nepřipravenost, spisovnost/nespisovnost, spontánnost/čtenost, dialogičnost/monologičnost apod. Z nich se zaměříme podrobněji na příznak posledně zmíněný a na jeho vztah k psanosti/mluvenosti.

Nebudeme se zabývat otázkou častokrát již řešenou, zda psaný a mluvený jazyk jsou dva samostatné systémy, nebo zda jde o dvě varianty systému jednoho. Názor první je východiskem pro výklady o psaném a mluveném jazyce (psané a mluvené normě) v pracích Vachkových (např. 1942; podrobný rozbor Vachkových názorů v jeho dalších pracích srov. u Čadila, 1988), názor druhý je propracován např. u Feldbuschové (1985). Společně s ní chápeme psaný a mluvený jazyk jako dvě existenční formy téhož jazyka, z nichž každá pomocí určitých prostředků plní specifické funkce. Specifičnost obou těchto forem je způsobena především odlišnými podmínkami produkce příslušných textů. Ty mají vliv zejména na syntaktickou a textovou výstavbu psaných a mluvených projevů. Na ni se převážně zaměřují práce novější, kdežto v pracích Vachkových centrem zájmu je způsob materiální realizace, tj. rozdíl mezi zvukovým a grafickým ztvárněním textu a s ním spjatá problematika pravopisná, srov. k tomu výklad Čadilův, 1988.[1]

Zatímco mluvený a psaný text se výrazně odlišují způsobem materiální realizace, je obtížné vést nějakou určitější hranici mezi texty dialogickými a monologickými. Každý dialog se může přechodně změnit v monolog jednoho z partnerů (i tato možnost je postižena v základních pravidlech výměny mluvčích v rozhovoru, zformulovaných u Sackse - Schegloffa - Jeffersonové, 1974). Příkladem přechodné monologizace dialogu je vypravování v průběhu společenské konverzace, dlouhé repliky pracovníka se sociální rolí vedoucího v pracovních poradách, výklad učitele ve škole, navazující na besedu se žáky apod. Obdobně mnohé typy mluveného monologu, pokud to komunikační situace umožňuje, mohou přejít v dialog. Ovšem i psané monologické projevy, koncipované pro recepci vzdálenou časově i prostorově, u nichž nepřipadá v úvahu přeměna v dialog nebo variování k jednomu či druhému pólu, obsahují téměř vždy jazykové prostředky signalizující vztah k adresátovi, recipientovi, mnohdy vzdálenému, neurčitému. Tyto prostředky lze označit jako dialogické (některé z prostředků „adresovanosti“, které uvádí Sokolovská (1985/88) pro mluvené vědecké texty, jsou typické i pro texty psané).

Monologičnost/dialogičnost lze tedy chápat (přinejmenším) dvojím způsobem, a to jednak jako charakteristiku textu z hlediska výměny komunikačních rolí mluvčího a posluchače, jednak jako míru vztahu k recipientovi textu, vyjádřeného explicitně.[2] Pokud jde o hledisko první, lze si představit rozložení textů na ose, jejíž jeden pól je centrem dialogičnosti, s typicky dialogickými texty, charakterizovanými [206]rychlou výměnou replik a vzájemným vyváženým symetrickým reagováním jednotlivých partnerů. Druhý pól je centrem monologičnosti, s monologickými texty, na jejichž produkci se aktivně podílí pouze jeden z přítomných partnerů, ev. s texty určenými pro pozdější recepci. Tyto texty, jak bylo řečeno, obsahují v různé míře dialogické prostředky signalizující vztah k recipientovi/adresátovi textu. Mezi oba póly se dostávají texty, které co do výměny komunikačních rolí mají spíše dialogický, či spíše monologický ráz (srov. o tom už u Morávka - Müllerové, 1978).

Dialogické texty bývají převážně mluvené, případy současné výměny psaných replik partnerů komunikace mají význam celkem okrajový.[3] Monologické texty mohou být jak psané, tak mluvené, dialogické jsou častěji mluvené. Toto značně neurčité kvantitativní vyjádření intuitivně postihuje výsledek pozorování komunikace v různých komunikačních situacích; je ovšem zřejmé, že dialog má své primární místo v mluvené komunikaci probíhající mezi dvěma či více partnery komunikační situace, zatímco pro uskutečnění monologu, v němž je řečově aktivní pouze jeden z partnerů, je psaná či mluvená forma jazyka použitelná rovnocenně.

Specifické jsou dialogy dramatické. Skutečnost, že jsou většinou určeny k jevištní realizaci, vede jejich autora k volbě takových jazykových prostředků a k takovému jejich uspořádání, aby text více či méně (podle záměru autora) připomínal různé typy přirozených dialogů. Vždy se ale text dramatický od přirozeného spontánního dialogu v některých rysech jazykové výstavby liší, zejména v těch, které jsou vyvolány podmínkami produkce mluveného textu v přirozené komunikační situaci. Jde např. o některé druhy oprav, nefunkční opakování, tzv. syntaktické nepravidelnosti atd., které autor dramatického textu pro výstavbu svých dialogů nepoužije, neboť nejde o text primárně mluvený. Tyto jevy jsou charakteristickými indikátory spontánní mluvenosti a zároveň indikátory produkce řeči. Podobně se s těmito rysy nesetkáme ani v dialozích postav umělecké literatury, přestože i u nich se autor snaží napodobit přirozenou komunikaci. Zajímavé by bylo srovnat frekvenci slovních druhů v dramatickém textu a v přirozených rozhovorech (frekvenci slovních druhů v dramatech srov. u Jelínka - Bečky - Těšitelové, 1961).

Odlišnosti v textové a syntaktické výstavbě psaného a mluveného textu lze vysvětlovat jako výsledky působení některých faktorů a skutečností. Jedněmi z nejpodstatnějších jsou odlišné podmínky produkce (a recepce) psaného a mluveného textu; na ně se dále soustředíme.

Uvažujeme-li o produkci a recepci psaného a mluveného textu, musíme počítat s rozdíly způsobenými jistou asymetričností výskytu zmíněných dvou příznaků, totiž psanosti/mluvenosti a monologičnosti/dialogičnosti v každém textu: mluvenost textu předpokládá jak dialogičnost, tak monologičnost, psanost spíše monologičnost. Je otázka, zda je vhodné charakterizovat proces produkce a recepce textu bez ohledu na rozdíl mezi komunikací dialogickou a monologickou. Možné je to tehdy, jestliže se pohybujeme na nejobecnější rovině a uvažujeme o psychických mechanismech produkce a recepce, o druzích mentálních činností komunikantů atp. Jestliže začneme brát v úvahu okolnosti a podmínky, za nichž se produkce a recepce uskutečňují, rozdíl mezi monologem a dialogem se stává zjevným; o společných a rozdílných momentech vztahu interpretačních činností produktora a recipienta srov. u Hoffmannové (1988) a Nebeské (1988).

Zjednodušeně lze říci, že verbální komunikace se uskutečňuje tak, že obsahy vědomí produktora se ztvárňují do jazykových a textových forem a naopak, jazykové a textové formy (jazykově a textově ztvárněné obsahy vědomí produktora) přecházejí do vědomí recipienta jako určité obsahové entity. Celý tento proces je velmi složitý a lze ho popsat podrobněji jako sled interpretačních činností produktora a re[207]cipienta, jak ho uvádí Kořenský (1988, s. 133). Ze všech druhů interpretačních činností nebo fází[4] produkce a recepce textu, obecně platných pro jakoukoli komunikační událost, jsou některé rozhodující právě pro reálnou, materiální — psanou nebo mluvenou — podobu komunikace a výsledného textu.

Důležité jsou především dva druhy aktivit produktora textu. Produktor formuje obsahy vědomí pomocí výrazových prostředků (psaných nebo mluvených) a zároveň vysílá lineárně v čase akustický nebo grafický signál směrem k recipientovi/adresátovi (za diferencovaných podmínek daných různými typy komunikačních událostí), srov. Kořenský, 1988, s. 133. Další aktivita, jejímž prostřednictvím recipient přijímá akustický nebo grafický signál, už vlastní podobu textu neovlivňuje.

Produktor textu užije psanou nebo mluvenou formu jazyka na základě vlastního rozhodnutí, záměru, je ale při tom ještě ovlivňován komunikační situací v tom smyslu, že přítomnost recipienta předpokládá spíše mluvenou komunikaci (konstelace partnerů komunikační situace, zejména vzájemné vztahy partnerů komunikace působí pak na směřování k dialogičnosti či monologičnosti), jeho nepřítomnost, ev. neurčitost předpokládá spíše komunikaci psanou, monologickou. Různé komunikační situace ovlivňují komunikaci tak výrazně, že vznikají texty, v nichž se rysy psanosti/mluvenosti a dialogičnosti/monologičnosti kříží.

Složitá a zajímavá je z těchto hledisek např. komunikace rozhlasová. Produktor (hlasatel, moderátor a jeho prostřednictvím i autor pořadu) není v bezprostředním styku s recipientem (posluchačem), ale přesto tento styk sugeruje, počítá s ním, usiluje o něj a této snaze přizpůsobuje své řečové chování. Podkladem většiny pořadů je nepochybně nějaká písemná příprava. Podkladový psaný text je realizován ústním monologickým projevem moderátora, který ho do jisté a někdy i značné míry dialogizuje. Zajímavé jsou situace, kdy se vysílá rozhovor (interview) s odborníky, umělci, sportovci atp. Účastníci rozhovoru jsou v bezprostředním styku, cílem rozhovoru však není informovat (pobavit, poučit) moderátora, který rozhovor řídí, ale posluchače u rozhlasového přijímače; prostřednictvím živého (bezprostředního) rozhovoru se vede „rozhovor“ mezi autorem pořadu a posluchači.

Komunikační situace a rozhodnutí produktora realizovat komunikaci mluvenou nebo psanou formou má dalekosáhlé důsledky pro výběr a podobu výrazových prostředků. Grafická nebo zvuková realizace textu je nejnápadnějším znakem odlišujícím psaný a mluvený text, nicméně podstatné odlišnosti ve způsobu prezentace obsahu v obou druzích textu jsou v jejich výstavbě syntaktické a textové. Tyto odlišnosti jsou způsobeny, jak už bylo řečeno, především rozdílnými podmínkami produkce psaného a mluveného textu, tj. podmínkami, za nichž produktor formuje myšlenkové obsahy výrazovými prostředky. Současně musí produktor volbu výrazových prostředků přizpůsobovat příslušné komunikační situaci tak, aby jazyková složka komunikace byla v souladu s působením jejích pragmatických, sociálních a psychických momentů. Do hry vstupuje dále typ textu s určitým textovým vzorcem, strategiemi, ustálenými způsoby řečového jednání atd. I ten determinuje podobu textu užitím prostředků, specifických pro ten který textový typ; tak pro textový typ vypravování (srov. o něm podrobněji ve 2. části tohoto článku) jsou příznačné jevy jako např. způsob imitování přímé řeči, střídání přítomného a minulého slovesného času, dále prostředky vyskytující se i v jiných typech textů, např. signály navazování, zaplněné a nezaplněné pauzy atd.

K rozdílným podmínkám produkce mluveného a psaného textu, více či méně [208]s přihlédnutím k typu textu, k rozdílu mezi monologem a dialogem a ke komunikační situaci se přihlíží v pracích, v nichž rozdíly mezi psanými a mluvenými projevy jsou buď přímo hlavním tématem, nebo jde o problematiku řešenou na okraji témat jiných (srov. např. Hausenblas, 1962; Grepl, 1962; Chloupek, 1962; Chafe, 1982; Tannenová, 1982; Těšitelová a kol., 1982, 1983a; Feldbuschová, 1985; Šipková, 1987).

Z podmínek produkce uvádíme jako jednu z nejdůležitějších (víceméně ve shodě se jmenovanými autory) plynutí textu v čase. U mluveného textu plynutí v čase determinuje řečovou aktivitu produktora, u textu psaného produktor s časem sám hospodaří.

Dalším důležitým činitelem je krátkodobá (ale i dlouhodobá) paměť produktora. U mluveného textu produktor obtížně udržuje v paměti to, co řekl, úplnost toho, co vyslovil, i způsob formulace, kdežto u psaného textu tento problém v podstatě není.

Odlišnosti produkce psaného a mluveného textu jsou dále způsobeny různou mírou účasti paraverbálních a neverbálních složek komunikace. Jejich účast je nepochybná v obou druzích textů, jen proporce verbálnosti, paraverbálnosti a neverbálnosti jsou odlišné a rozdílný je i jejich podíl na strukturaci textu. Ve struktuře mluveného textu mají paraverbální a neverbální prostředky komunikace své místo, na první pohled přímo identifikovatelné. Jde např. o samostatné významy vyjadřované intonací, o významy sdělované jen gesty atp. V psaném textu jsou významy, sdělované v textu mluveném neverbálně nebo paraverbálně, „zašifrovány“ do prostředků jazykových a jejich uchopitelnost není přímá (jsou vyjadřovány např. některými metakomunikativními výpověďmi). Psaný text má ovšem své specifické způsoby vyjadřování, odpovídající paraverbální a neverbální složce mluvené komunikace, např. typy písma, možnosti různého prostorového uspořádání, interpunkční znaménka atd.

S plynutím textu v čase souvisí i linearita, která bývá zdůrazňována zejména pro text mluvený. Princip linearity je vlastní oběma druhům textu. U mluveného textu je charakteristické to, že se často současně s linearitou uplatňuje i zpětnost, návratnost, podobně jako u textu psaného, ale na rozdíl od něho většinou bez explicitních jazykových signálů, neočekávaně, živelně (existuje zde souvislost s obtížemi krátkodobé i dlouhodobé paměti). Další faktory, které ovlivňují podobu textu, se netýkají přímo (momentálních) podmínek jeho produkce, ale souvisejí už spíše s charakterem komunikační situace a s uspořádáním všech jejích složek (např. sociální role a vztahy partnerů komunikace mají vliv na formálnost/neformálnost rozhovoru, téma komunikace předpokládá užití určitých lexikálních prostředků atp.).

Podmínky recepce psaného a mluveného textu jsou pochopitelně také odlišné a navíc jsou silně vázány na podmínky produkce obou druhů textu; problematiku procesu produkce lze oddělovat od problematiky procesu recepce jen vzhledem k metodice výzkumu.

I při úvahách o recepci psaného a mluveného textu je nasnadě sepětí příznaku psanost/mluvenost s příznakem dialogičnost/monologičnost. U recepce je zásadní rozdíl v současném nebo naopak časově a prostorově vzdáleném vnímání textu. Recepci současně probíhající s produkcí předpokládá komunikace mluvená, jak monologická, tak i dialogická (zde se ukazuje ještě speciální problematika současné střídavé produkce a recepce u každého z partnerů dialogu). U některých druhů zprostředkované mluvené komunikace jde o recepci modifikovanou nedostatkem přímého kontaktu partnerů. Recepci časově a prostorově vzdálenou předpokládá komunikace psaná.

Recepce probíhající současně s produkcí je daleko méně odkázána na verbální prostředky komunikace, zejména u dialogu je podíl situace[5] na recepci velmi výrazný. Tato skutečnost je patrná i z podoby dialogického textu, jehož recepce [209](interpretace) bez znalosti situace a jejího zapojení do komunikace není někdy vůbec možná. U textu monologického některé z komponentů situace, zejména ty, které jsou spjaty se situací předmětnou, nejsou při interpretaci tak podstatné, tím méně pak pro interpretaci textu psaného (podrobněji srov. u Müllerové, 1988).

Další bohatou problematiku recepce psaného a mluveného textu ponecháme zde stranou a pokusíme se ve druhé části příspěvku na základě analýzy materiálu ukázat, jak se rozdíly způsobené psaností/mluveností projevují ve strukturaci psaného a mluveného vypravování.

 

2. Pro postižení rozdílů v produkci mluveného a psaného textu a zejména důsledků těchto rozdílů v jejich textové a syntaktické výstavbě jsme zvolili mluvené a psané vypravování. Jde o vyhraněný textový typ (o konvenčním vzorci vypravování srov. u Rumelharta, 1975) s mnohými společnými charakteristikami pro vypravování realizované ústně i písemně. Z nich lze uvést např. cíl vypravování, totiž pobavit, ev. poučit recipienta (posluchače), rozdělit se s ním o zážitky, zároveň projevit sebe, upozornit na svou osobu, dalším rysem je způsob tematického uspořádání, které je těsně spjato s postupem vypravěče atd.

Mluvené i psané vypravování má různé varianty (podtypy). Mluvené vypravování může být monologickou součástí rozhovoru (o něm viz u Quasthoffové, 1980), může být značně samostatné (např. vypravování na dobrou noc, na přání atp.). U psaného vypravování přichází v úvahu stupeň jeho zpracování „literárního“, „uměleckého“ s určitými slohovými prostředky, jejichž užívání je součástí nácviku slohového útvaru vypravování např. ve vyučování slohu ve škole. Jiné vypravování se blíží spíše referování o něčem, jestliže se vypravěč snaží přesně postihnout nějakou událost a věcná stránka převažuje nad snahou zapůsobit na posluchače a snahou projevit sebe.

Každé vypravování je vypravováním někoho o něčem a někomu; tyto tři složky komunikační situace (spolu s dalšími faktory příslušné komunikační události) ovlivňují konkrétní podobu textu vypravování. Způsob jeho realizace, tzn. jeho psaná nebo mluvená podoba je těmito složkami modifikována. Již jsme se zmínili o tom, že srovnávat psaný a mluvený text vůbec je možné jen na velmi obecné rovině úvah o produkci a recepci textu, ale i při těchto obecných úvahách je obtížné oprostit se od zkušeností právě s určitým typem textu, s jeho podtypy či s texty konkrétními, které mohou obecné závěry ovlivňovat. Pro zjištění rozdílů způsobených pouze psaností a mluveností jsme proto zvolili komunikační situaci s týmiž charakteristikami jejích jednotlivých složek a ve stejném uspořádání pro vypravování mluvené a psané.

Deset pokusných osob, mladých lidí od 16 do 25 let mělo za úkol vyprávět stručně svůj první výrazný zážitek z dětství, a to ve dvou verzích. První verze byla ústní, vypravování se odehrálo za přítomnosti výzkumného pracovníka, který zároveň zastával roli posluchače. Pokusné osoby se řídily pokynem, aby vypravování bylo věcné, měly se tedy soustředit především na obsahovou stránku, ohled na posluchače byl v pozadí. Hned po skončení nahrávky vyprávěly pokusné osoby týž zážitek z dětství písemně. Dostaly pokyn, aby se pokusily zachovat v plném rozsahu obsah vypravování ústního.

U tří dalších osob byl zkušebně zvolen opačný postup — psané vypravování předcházelo před ústním. Ukázalo se však, že psanou formu pokusné osoby zachovaly relativně dobře v paměti a že ústní podoba jí byla příliš ovlivněna. Toto pozorování by ovšem bylo třeba ověřit na větším počtu pokusných osob.

Porovnáním psané a mluvené verze téhož „příběhu“ jsme se pokusili zjistit rozdíly v textové a syntaktické výstavbě, vyvolané výhradně způsobem (ústní či písemné) realizace textu; další rozhodující okolnosti, které mohou ovlivňovat výstavbu textu už v rámci mluvené nebo psané komunikace, totiž určitá komunikační situace a typ [210]textu, jsou v obou verzích stejné. Rozdíly v charakteristikách obou variant vypravování jsou tedy z velké části způsobeny psaností nebo mluveností; jsou tu patrny i některé rozdíly v produkci psaného a mluveného textu, o nichž jsme pojednali v 1. části příspěvku.

Byl proveden detailní rozbor dvojic psaného a mluveného vypravování; jednou z nich je následující ukázka:

 

psaná verze

mluvená verze

 

 

1. Školka, do které jsem v dětství chodil, byla v těsném sousedství našeho domu, a tak jsem asi od čtyř let docházel do školky samostatně.

1. no tak příběh který budu vypravovat se mi stal asi v pěti letech když sme měli školku hned naproti baráku a já sem odcházel protože to bylo na dohled tak sem do školky začal docházet asi právě od těch čtyř let sám

2. Jediným úskalím byla silnice protínající jinak asi dvousetmetrovou cestu.

2.

3. S mámou jsme proto byli domluveni, že před vstupem na vozovku zamávám.

3. a měli sme vždycky s mámou smluvené znamení že těsně před vstupem na silnici jí ještě naposledy zamávám

4. Jednou se mi však toto zamávání nevyplatilo, poslední kontakt s mámou mě natolik zaměstnal, že jsem přehlédl zprava se blížící autobus.

4. no a právě při té jedné cestě sem se tím zamáváním a tím otočením a tím posledním kontaktem ještě nějak ne rozrušil ale spíš sem se dekoncentroval takže jakmile sem potom chtěl vykročit do vozovky tak sem přehlédl že se zprava blíží autobus

5. Další dojmy jsou jen zprostředkované.

 

6.

6. no a dopadlo to tedy tím že sem v šoku upadl na silnici

 

5. potom mám takovou vlastně už jen vsugerovanou představu z vyprávění

7. Máma mě nesla v náručí na polikliniku, kde jsem byl podroben prvnímu vyšetření.

7. jak sem byl v náručí donesen na polikliniku

8. Pamatuji se, že jsem pociťoval silnou nevolnost a neustále jsem zvracel.

8. a samotnému mně utkvělo pouze dojem nevolnosti když sem ležel na bílým lůžku a vlastně sem jenom zvracel a vůbec nic sem nechápal

9. Cesta z polikliniky vedla do krčské nemocnice.

9. a dostal sem se do nemocnice myslim že v Krči sem ležel

[211]10. Na pokoji jsme leželi čtyři, ale já si pamatuji pouze jednoho kluka se zlatým zubem, který neustále plakal.

10. a vzpomínám si že sme leželi na pokoji asi čtyři kluci jeden z toho byl takovej takovej černovlasej kluk kterej furt brečel a měl zlatej zub

11. Byl snad po operaci kýly.

11.

12.

12. a vůbec nějak mně utkvělo jenom ten dojem jak brečel a že mně tam máma přinesla slona takovou malou figurku a tenhleten kluk neustále mě když sem odcházel tak mě neustále prosil s pláčem abych mu toho slona dal tak sem mu nakonec toho slona na přání mámy teda dal no

13. Máma za mnou často docházela a jakmile mi skončila dieta, nosila mi při každé návštěvě polárku.

13. a jinak si vzpomínám že když sem moh nějak jíst nejen dietu tak že máma tam za mnou docházela a jed sem vždycky v době návštěv polárku

14. Obvykle si sedla na postel a předčítala nám všem z knihy, která měla červeno-modro-žlutou obálku.

14. no a všem nám máma předčítala nějakou pohádku a já si vzpomínám že ta knížka z který četla že byla taková žluto-oranžovo-červená

15. Ta obálka byla pro mě dlouho po návštěvě jediným poutem s domovem.

15. že to byl pro mě takovej kontakt s domovem snad

 

Za základ pro srovnávání výstavby obou variant vypravování jsme zvolili jednotlivé věty psaného textu a odpovídající úseky textu mluveného, sekvence (s jednotkami srovnatelnými se sekvencí pracuje Chafe, 1987; rozlišuje intonační jednotky a myšlenkové jednotky, které jsou jednotkami intonačními postupně verbalizovány). Samozřejmě dochází k tomu, jak je vidět i v analyzované ukázce, že některé věty psaného textu nemají svůj protějšek (příslušnou obsahově odpovídající sekvenci) v textu mluveném a naopak (k tomu podrobněji srov. dále). Srovnáním vět psaného a sekvencí mluveného vypravování jsme dospěli k těmto poznatkům:

1. Sdělení téže informace (téhož dílčího obsahu) se v mluveném textu realizuje většinou rozsáhlejší sekvencí v porovnání s příslušnou větou v textu psaném. Příčiny je třeba hledat v jejich rozdílné syntaktické výstavbě, která těsně souvisí s rozdílnými podmínkami produkce obou variant textu (o syntaktické výstavbě srov. dále).

2. V psaném textu jsou informace (věty), které nejsou obsaženy v textu mluveném (není v něm odpovídající sekvence), a naopak. Tento jev je přirozený, je ale třeba odlišit od sebe dva případy: (1.) V jedné z obou variant textu informace opravdu chybí, protože ji mluvčí (autor) při produkci textu opominul; většinou jsou to podrobnosti, které jenom doplňují, dokreslují hlavní linii příhody. Jejich uvedením se na základním ději nic nemění, srov. např. větu (11), která nemá svůj obsahový protějšek v mluveném textu, a sekvenci (12), která nemá protějšek v textu psaném. (2.) Informace je v textu implicitně obsažena, recipient ji vyvodí z faktů sdělených explicitně. Např. sekvenci (6) neodpovídá věta psaného textu, ale to, co se jí expli[212]citně sděluje, vyrozumívá se implicitně z vět (4) a (7) (z faktu, že mluvčí přehlédl autobus, a z navazujícího sdělení o přepravě na polikliniku se vyrozumívá, že došlo k nešťastné události) a z věty (5), která nepřímo vypovídá o stavu mluvčího těsně po nehodě. Jde o jakousi obsahovou „zkratku“, jev, který lze zařadit k jednomu z druhů inferencí.[6] Zkratky tohoto druhu a předpokládaná inferenční aktivita recipienta jsou vlastní textu mluvenému i psanému (v analyzovaném vypravování se vyskytla jen v psané verzi), je zde ale rozdíl (mimo jiné) v míře záměrnosti. Při psaném vypravování implicitnost, která vede k inferencím recipienta, je spíše záměrná a může mít povahu stylistického prostředku. Při mluveném vypravování se záměrnost na prvním místě neuplatňuje. Záleží tu také na osobních vlastnostech vypravěče a jeho rozhodnutí (záměru) sdělovat informace detailně, explicitně, nebo dát spíš naopak prostor inferenční aktivitě posluchače. Záleží ovšem i na jiných faktorech, např. na čase, který má mluvčí k dispozici, na vlastnostech posluchačů atp. V této souvislosti se ukazuje potřeba přezkoumat všeobecně přijímané tvrzení, že text psaný je ve větší míře explicitní než text mluvený. Je otázka, jak chápat explicitnost a jaké jsou její druhy; je třeba vzít v úvahu její modifikace v různých typech textu (srov. Marzia, 1987; podrobný rozklad pojmů implicitnost a explicitnost a jejich vztah k pojmům jako jednoznačnost/víceznačnost, úplnost/neúplnost atd. srov. u Hausenblase, 1972).

 

3. Kompoziční výstavba obou variant vypravování je v podstatě stejná. Informace zprostředkované větami/sekvencemi jsou řazeny podle časového principu, tzn. podle průběhu příhody. Příhoda je uvedena větami/sekvencemi (1), (2), (3), které seznamují recipienta se situací, v níž k vypravované události došlo. Ve větách/sekvencích (4)—(9) je vylíčena vlastní příhoda a ve větách/sekvencích (10), (12), (13), (14) si vypravěč vybavuje jednotlivé zážitky z nemocnice. Poslední věta/sekvence (15) je reprodukcí citového zážitku a celé vypravování ukončuje.

Je uplatněn základní vyprávěcí postup, totiž vytváření postupné dějové linie. Významnou úlohu zde má způsob vybavování si jednotlivých detailů události, která se odehrála před relativně dlouhou dobou. Zobrazení způsobu vybavování si podrobností je většinou zapracováno do vět/sekvencí líčících příhodu, samostatně je vyjádřeno pouze ve větě/sekvenci (5). Ve větách psaného textu je toto vybavování obsaženo většinou implicitně, zatímco v sekvencích textu mluveného jde častěji o vyjádření explicitní (a vzpomínám si …; pamatuji se, že …; atp.).

K dalšímu rozdílu mezi oběma variantami vypravování dochází působením reálného času při produkci textu. Zatímco při psaném vypravování je plynutí reálného času neutralizováno vědomím produktora, že recepce není současná, že se může vrátit k tomu, co už bylo napsáno, a ulehčit tak náporu na krátkodobou paměť, je u vypravování mluveného plynutí reálného času faktorem velmi silným. Projevuje se to v postupnosti vypravování, a to nejen v postupnosti, která souvisí s dějovou linií příhody, ale i s postupností při vybavování si jednotlivých podrobností a s jejich bezprostřední verbalizací. Tuto druhou postupnost signalizují počátkové a navazovací výrazy no, no a, a, potom. Jimi začínají téměř všechny sekvence. Psané vypravování nepotřebuje tyto členicí (a navazovací) signály v takové míře, protože členění na věty je signalizováno způsobem pro psaný text obvyklým.

[213]Postupné sdělování informací v jednotlivých sekvencích mluveného textu se uskutečňuje v podstatě jedním způsobem, stereotypně. Většina sekvencí je uvedena výrazy, kterými vypravěč verbalizuje proces vybavování si příběhu, např. (10) a vzpomínám si že sme leželi …; (13) a jinak si vzpomínám … atp. a až další pokračování sekvencí je syntakticky rozmanitěji ztvárněno. V psaném vypravování autor neverbalizuje proces vybavování si příběhu, syntaktické ztvárnění obsahu v jednotlivých větách je daleko více propracováno. Nepochybně tu hraje roli i snaha o kvality slohové, pěstované jazykovou výchovou (neopakovat se, nevyjadřovat se stereotypně).

 

4. Syntaktická výstavba mluveného a psaného vypravování se liší v těch základních rysech, které už byly charakterizovány v některých českých základních pracích o syntaxi mluvených projevů (srov. např. Hausenblas, 1962; Grepl, 1962; Chloupek, 1962; Jelínek, 1966; Těšitelová a kol., 1982, 1983a,b; Šipková, 1987; a další; srov. též práce o mluvené ruštině, např. Zemská, 1981). Jde např. o neurčitost hranic mezi jednotlivými syntaktickými konstrukcemi v sekvencích mluveného vypravování proti hranicím vět a větných celků v textu psaném, určeným v podstatě přesně (srov. sekvenci a větu (1)), o tendenci klást v mluveném textu za sebou syntaktické konstrukce bez vyjádření syntaktického vztahu (srov. větu a sekvenci (10)). Nedostatek syntaktické perspektivy je hlavní příčinou „zdlouhavějšího“ formulování, toho, že pro dostatečné sdělení určité informace (určitého dílčího obsahu) musí mluvčí provést více (zčásti opakovaných) formulačních pokusů. Vede to k jisté nadbytečnosti, uvolněnosti, zdlouhavosti vyjádření, které kontrastuje se sevřeností, integrovaností textu psaného (srov. větu a sekvenci (4)). Integrovanost, větší zhuštěnost psané varianty vypravování je způsobena i známou tendencí k nominálnímu vyjadřování v psaném textu (srov. větu/sekvenci (4): že jsem přehlédl zprava se blížící autobus — … tak sem přehlédl že se zprava blíží autobus). K těmto vlastnostem mluveného textu přispívá i častější užívání deiktických prostředků, které nemají zástupnou nebo ukazovací platnost, ale jsou spíše opěrnými, retardačními slovy s neurčitými významy, jichž mluvčí užívá v místech, kde má formulační potíže atp. (srov. užívání zájmena takový v sekvenci (5), (10), (14), (15); SSČ tento jeho význam formuluje jako ‚nesnadnost, nemožnost, popř. nepotřebnost přesnějšího vystižení vlastnosti … nebo citové zaujetí ap.‘).[7]

S nedostatkem syntaktické perspektivy jsou spjaty jevy, které Hausenblas (1962) označil jako „neplná realizace syntaktických konstrukcí systémových“ (srov. též Hausenblas, 1979). To se projevuje jednak nedokončováním, přerušováním syntaktických konstrukcí (srov. sekvenci (1) … a já sem odcházel protože to bylo na dohled tak sem do školky začal docházet …), jednak jejich modifikacemi a dokonce porušováním syntaktické strukturace úseků textu. Nedostatečná syntaktická perspektiva je příčinou i jednoho druhu oprav v mluvených textech (oprava v sekvenci (4) … při té jedné cestě sem se … ne rozrušil ale spíš sem se dekoncentroval … je ovšem jiného druhu; je způsobena snahou zvolit slovo s co nejvýstižnějším významem).[8]

 

5. Obě varianty vypravování se liší ještě např. výskytem spisovných a nespisovných tvarů v jednotlivých slovech. Tyto odlišnosti nejsou pochopitelně způsobeny rozdílnými podmínkami produkce psaného a mluveného textu, ale souvisejí s oblastí jiné problematiky, totiž se vztahem psanosti/mluvenosti a spisovnosti/nespisovnosti. [214]V mluvené variantě vypravování se objevují nespisovná slova a tvary, zatímco text psaný je plně spisovný. Tato problematika už ale s tématem příspěvku těsně nesouvisí.

Předvedený rozbor jedné z dvojic mluveného a psaného vypravování by pochopitelně mohl být detailnější, zejména pokud jde o srovnání jejich syntaktické výstavby, a mohl by se týkat i dalších dimenzí textu. Potvrdil hypotézu, že rozdílné podmínky v produkci psaného a mluveného textu vyvolávají odlišnosti v jejich syntaktické a textové výstavbě. Faktor plynutí textu v čase způsobuje neustále signalizovanou postupnost mluveného vypravování a je zároveň jednou z příčin stereotypního syntaktického ztvárňování obsahu v jednotlivých sekvencích proti syntaktické propracovanosti vět. Plynutí textu v čase a spolu s ním i krátkodobá paměť mají největší vliv na syntaktickou strukturaci mluveného textu, na vznik jevů souvisejících s nedostatkem syntaktické perspektivy. Ukázalo se ovšem, že některé rozdíly v obou verzích vypravování byly způsobeny dalšími příčinami, především tím, že existují rozdílné požadavky na psaný a mluvený text. Normy, jimiž se produktor při vytváření psaného textu řídí a které jsou poměrně striktní, se týkají např. užívání spisovných a nespisovných jazykových prostředků a tvarů, a vedou také k úsilí produktora o stylistické kvality textu. Vytváření předpokladů pro inferenční aktivitu příjemce souvisí i s typem textu.

 

LITERATURA

 

BACHTIN, M. M.: Dostojevskij umělec. Praha 1971.

BACHTIN, M. M.: Román jako dialog. Praha 1980.

ČADIL, J.: Psaná a mluvená forma jazyka (Vývoj názorů české lingvistiky na problém v období od konce 20. do poč. 60. let 20. stol.). Diplomová práce. UK, Praha 1988.

DANEŠ, F.: Předpoklady a meze interpretace textu. In: Fungování textu ve společenské komunikaci. V tisku.

FELDBUSCH, E.: Geschriebene Sprache. Untersuchungen zu ihrer Herausbildung und Grundlegung ihrer Theorie. Berlin - New York 1985.

FELDBUSCH, E.: The communicative functions of written language. In: Written communication, Vol. 3, 1986, s. 81—89.

GREPL, M.: K podstatě a povaze rozdílů mezi projevy mluvenými a psanými. In: Otázky slovanské syntaxe I. Praha 1962, s. 342—345.

HAUSENBLAS, K.: O studiu syntaxe běžně mluvených projevů. In: Otázky slovanské syntaxe I. Praha 1962, s. 313—325.

HAUSENBLAS, K.: Explicitnost a implicitnost jazykového vyjadřování. SaS, 33, 1972, s. 98—105.

HAUSENBLAS, K.: Gramatická syntax textu. In: Referati od X. zasedanie na slovenskite literaturni jazyci. Skopje 1979, s. 175—192.

HOFFMANNOVÁ, J.: Typy a vzájemné vztahy interpretačních činností produktora a recipienta v komunikačních procesech. SaS, 49, 1988, s. 134—139.

CHAFE, W.: Integration and involvement in speaking, writting and oral literature. In: Spoken and written language: Exploring orality and literacy. Ed. D. Tannen. Norwood 1982, s. 179—191.

CHAFE, W.: Repeated verbalizations as evidence for the organization of knowledge. In: Vorabdruck der Plenarvorträge. XIV. Internationaler Linguistenkongress. Berlin 1987, s. 88—111.

CHLOUPEK, J.: O specifičnosti nářeční skladby. In: Otázky slovanské syntaxe I. Praha 1962, s. 325—336.

JELÍNEK, J. - BEČKA, J. V. - TĚŠITELOVÁ, M.: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. Praha 1961.

JELÍNEK, M.: Postavení hovorového stylu mezi styly funkčními. SaS, 27, 1966, s. 104—118.

[215]KOCH, M. - ROSENGREN, I. - SCHONEBOHM, M.: Ein pragmatisch orientiertes Textanalyseprogramm. In: Sprache und Pragmatik. Lunder Symposium 1980. Hrsg. I. Rosengren. Lund 1981, s. 155—203; rec. v SaS, 46, 1985, s. 331—339.

KOŘENSKÝ, J.: Obecná teorie interpretačních procesů a řečová komunikace. SaS, 49, 1988, s. 131—134.

MARZIA, C. A.: An experimental investigation of the determinants of implicitness in spoken and written discourse. Discourse processes. A multidisciplinary journal, 1987, vol. 10, s. 31—42.

MATHESIUS, V.: Přívlastkové ten, ta, to v hovorové češtině. In: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947, s. 185—189.

MORÁVEK, M. - MÜLLEROVÁ, O.: Dyadická komunikace (Pokus o komplexní charakteristiku situace dialogu). SaS, 37, 1976, s. 195—201.

MÜLLEROVÁ, O.: Komunikační proces a text jako objekt teoretické interpretace. SaS, 49, 1988, s. 142—148.

NEBESKÁ, I.: Produktor vs. recipient: specifika jejich interpretačních činností. SaS, 49, 1988, s. 139—142.

NEBESKÁ, I.: Relevance jako hlavní princip komunikace. SaS, v tisku.

QUASTHOFF, U. M.: Erzählen in Gesprächen. Tübingen 1980.

RUMELHART, D. E.: Notes on a schema for stories. In: Representation und understanding. Studies in cognitive science. Eds. D. Bobrow and A. Collins. New York 1975, s. 211—236.

SACKS, H. - SCHEGLOFF, E. A. - JEFFERSON, G.: A simplest systematics for the organization of turn-taking for conversation. Language, 50, 1974, s. 696—735.

SOKOLOVSKAJA, T. D.: Otraženije adressovannosti ustnoj naučnoj reči v soderžaniji soobščenija i v jego jazykovej forme. In: Sovremennaja russkaja naučnaja reč’. Obščije svojstva i fonetičeskije osobennosti. Ed. O. A. Lapteva. Krasnojarsk 1985/1988, s. 168—187.

ŠIPKOVÁ, M.: Syntax hanáckých nářečí. Kandidátská disertační práce. Brno 1987.

TANNEN, D.: Oral and literate strategies in spoken and written narratives. Language, 58, 1982, 2, s. 1—22.

TĚŠITELOVÁ, M.: Jak se liší slovník projevů psaných a mluvených? In: O češtině v číslech. Ed. M. Těšitelová a kol. Praha 1987, s. 25—27.

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Kvantitativní charakteristiky české publicistiky. Linguistica II. Praha 1982. Interní tisk ÚJČ ČSAV; rec. v SaS, 46, 1985, s. 137—145.

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Psaná a mluvená odborná čeština z kvantitativního hlediska (v rámci věcného stylu). Linguistica IV. Praha 1983a. Interní tisk ÚJČ ČSAV; rec. v SaS, 46, 1985, s. 137—145.

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Kvantitativní charakteristiky současné odborné češtiny (v rámci věcného stylu). Tabulky a přehledy. Linguistica VII. Praha 1983b. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

VACHEK, J.: Psaný jazyk a pravopis. In: Čtení o jazyce a poezii. Praha 1942, s. 231—308.

ZEMSKAJA, J. E.: Russkaja razgovornaja reč’. Obščije voprosy, slovoobrazovanije, sintaksis. Moskva 1981.

 

R É S U M É

On the relation of the spoken and the written texts (a comparison of spoken and written narration)

1. Within the theoretical part, the author discusses relations of written vs. spoken and dialogical vs. monological texts, and tries to find an explanation for the differences in the structures of written and spoken texts: this explanation is based on the different conditions of production of both the text modi. These production conditions (enforcing differences mainly in the syntactical and text structures) include: the flow of text in time — as the most important factor — accompanied by the linearity principle, productor’s short — time (as well as long-time) memory, and a variable degree of the presence of paraverbal and non-verbal components of communication.

[216]2. The empirical part provides a comparison of spoken and written narrations (10 persons told their eraliest obvious experience from their childhood and wrote about it afterwards in the experiment). The author tries to ascertain the differences in the textual and syntactical structures caused solely by the way of (spoken or written) text realization.

The comparison was carried out on the sentences of written texts and on the sequences of spoken ones. It yield the following results:

(1.) within the spoken text, the communication of the same content is realized mostly by means of a more extensive sequence compared with the respective sentence in the written text;

(2.) the inferences (and/or text expliciteness/text impliciteness) are of a different nature both in the written and the spoken text;

(3.) there are differences in the composition approaches of both the variants of narration, especially as regards reflecting of the succession of the respective actions;

(4.) there are differences in the syntactical structures particularly brought about by the shortage of the syntactical perspective in spoken narrations.


[1] Rozdíly v textové a syntaktické výstavbě jsou patrné na první pohled při srovnávání spontánního denního rozhovoru a stati v odborném časopise. V některých druzích textů se však syntaktické rysy psanosti a mluvenosti mohou prolínat, např. v nečtené vysokoškolské přednášce jsou obvykle zastoupeny rysy jak typicky mluvené, tak psané. Zvláštní postavení mají texty umělecké, v nichž podle výkladů některých badatelů (Zemská, 1981; Tannenová, 1982) jsou i v autorské řeči rysy typické pro spontánní mluvené projevy. Je třeba ovšem připomenout, že v uměleckém textu, na rozdíl od běžně mluvených projevů denního apod. styku, mají syntaktické „mluvenostní“ jevy své specifické funkce, jsou stylisticky příznakové, na rozdíl od jejich stylisticky neutrálního postavení v textech primárně mluvených.

[2] Nejširší pojetí dialogičnosti srov. např. v pracích Bachtinových (1971, 1980).

[3] Za zvláštní druh dialogu lze považovat korespondenci mezi dvěma partnery (i institucemi), v níž vždy jeden dopis je replikou dialogu (o některých aspektech takto chápané korespondence srov. u Kocha - Rosengrenové - Schonebohma, 1980).

[4] Označení fáze neznamená nějaký dílčí časový úsek. Je zřejmé, že jednotlivé interpretační aktivity jak produkce, tak recepce textu probíhají ve skutečnosti v podstatě současně, v dialogické komunikaci lze dokonce uvažovat o současné realizaci jak produkčních, tak recepčních aktivit u každého komunikanta (srov. Hoffmannová, 1988). Pro teoretické uvažování o produkci a recepci textu je jejich oddělení zdůvodnitelné metodicky.

[5] Jde o aktuální komunikační situaci v rámci celkové situace společenské, o společný zkušenostní komplex partnerů komunikace, společnou zásobu jejich vědomostí apod.

[6] O inferenci (usuzování, vysuzování, domýšlení se) a jejích druzích pojednal u nás zatím nejpodrobněji Daneš (v tisku, tam i další literatura týkající se této problematiky). Jde o jev, který je předmětem zájmu jednak odvětví psycholingvistiky, zabývajícího se modelováním komunikačního procesu a zejména reprezentací mentálních aktivit produktora a recipienta (k tomu srov. výklad Nebeské, v tisku), jednak teorie textu a jeho interpretace, při níž inference mají podstatnou úlohu. Některé z druhů inferencí, především tzv. inference „přemosťovací“, překlenující obsahové mezery textu, jsou jednou z nejvýraznějších charakteristik dialogu a mají i svou dosud nedostatečně popsanou stránku výrazovou. Tento druh inferencí se vyskytuje ovšem i v jiných druzích textů; v textech uměleckých mají své specifické funkce.

[7] Vysoká frekvence deiktických prostředků, zvláště ukazovacího zájmena ten, je jedním z nejcharakterističtějších znaků mluvených projevů, jak ukázala Těšitelová a kol., 1983a, b; Těšitelová, 1987. Současně se věnuje pozornost i postižení příčin jeho výskytu, srov. už stať Mathesiovu, 1947.

[8] V porovnání s jinými typy mluvených, zejména spontánních projevů se v mluvené verzi vypravování nevyskytují jevy vyvolané situačností, tzn. situační elipsy a další jevy výrazové situační ekonomie. Je to pochopitelné, protože předmětná situace nemá v tomto textu v podstatě žádný význam.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 3, pp. 205-216

Previous Jana Hoffmannová: Modelování textových typů ve vztahu ke komunikačním procesům II

Next Přemysl Adamec: Nad 3. svazkem akademické Mluvnice češtiny