Významný internacionální příspěvek k sociolingvistickému bádání

Marie Krčmová, Stanislav Žaža

[Discussion]

(pdf)

Важная интернациональная работа о социолингвистике / A significant international contribution to the investigations in sociolinguistics

Projekt „Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti“, jeden z hlavních úkolů dlouhodobého cílového programu spolupráce vědeckých institucí socialistických zemí v oblasti společenských věd, který koordinoval Ústav pro jazyk český ČSAV (viz referáty J. Petra, Ju. D. Dešerijeva a H. Schönfelda v SaS, 43, 1982, a výběr příspěvků ze sympozia v Kišiněvě, otištěný v SaS, 45, 1984), dospěl k svému cíli v kolektivní monografii Razvitije jazykovoj žizni stran socialističeskogo sodružestva, Academia, Praha 1987, díl I—II, 600 s. Vedoucí autorského kolektivu Jan Petr a Junus Dešerijevič Dešerijev (SSSR) do ní zařadili celkem 32 příspěvků od kolektivu třiceti autorů, reprezentantů sociolingvistických bádání z SSSR, ČSSR, NDR, PLR, BLR, MLR; již výběr zúčastněných zemí ukazuje, že pozornost se obrací k vývoji v evropských zemích socialistického společenství. Publikace se zaměřuje především na otázky jazykové politiky a jazykového inženýrství jako součásti řešení národnostní otázky a na jejich výsledky i na optimalizaci rozvoje jazykové kultury a fungování národních jazyků v podmínkách vědeckotechnického rozvoje. Pozornosti se v ní dostává nejen vztahu mezi národem a jazyky, ale i tomu, jakou úlohu má jazyk v procesu společenského vývoje, jak se odráží vývoj společnosti v diferenciaci struktur a funkcí jednotlivých úvarů národního jazyka v podmínkách různých zemí a jaké jsou vzájemné vztahy jazyků podmíněné společenským vývojem. Přes rozdíly ve volbě zorného úhlu a dosti odlišnou historicky podmíněnou situaci v jednotlivých zemích tvoří příspěvky celek, který spojuje jednotná koncepce řešení problémů založená na marxisticko-leninském chápání vztahu jazyka a společnosti. Jednota výkladu je podtržena jazykovou formou (publikace byla vydána v ruštině jako integrujícím jazyku světové socialistické soustavy) a každá ze čtyř částí publikace je komponována jako celek uzavřený anglickým résumé.

Předmluvu k celému dílu napsal J. Petr (s. 11—15). Obecný úvod do problematiky a nastínění problému rozvoje jazyků v lidské společnosti pochází od Ju. D. Dešerijeva. Připomíná se tu společenská funkce jazyka v socialistické společnosti, problémy vznikající z mnohosti jazyků, která vytváří jisté bariéry v přenášení informací; nacházíme zde zamyšlení nad otázkou integrace jazyků, k níž se může dojít jen postupně cestou vývoje a rozvoje jednotlivých jazyků národních. Rozbor společných funkcí jazyků nejen v Evropě, ale i v jiných světadílech umožňuje ukázat obecné zákonitosti fungování jazyků v dnešní etapě společenského a technického rozvoje světa. Úvahy se opírají především o statistické údaje před r. 1970.

 

První část monografie (s. 32—98), jejímiž autory jsou J. Petr a Ju. D. Dešerijev, nese název „Sociaľnyje teoretiko-metodologičeskije i ideologičeskije problemy razvitija jazykovoj žizni socialističeskogo obščestva“. V sedmnácti kapitolách se v ní z různých aspektů sledují obecné zákonitosti života jazyků v zemích s různým společenským zřízením a vytyčují se zároveň metodologické postuláty celé práce, které se pak realizují nejen v monografii samé, ale které mohou být podnětem i pro další sociolingvistická zkoumání. Důležité je tu trvalé zření k působení jak sociálních faktorů na jazyk, tak i vnitřních zákonitostí jazykového systému. Sociální faktory jsou přitom chápány velmi široce jako faktory hmotné i duchovní povahy určující život společnosti. Z konkrétních problémů je pozornost věnována vztahu jazyků světových a jazyků národních i postavení světového jazyka v různých společenských systémech, které je odrazem sociálních potřeb dnešního světa. Obecné postuláty jsou pak aplikovány ve formě analýzy působení společenských, přírodních a technických věd v socialistických zemích na rozvoj terminologie jednotlivých národních jazyků, v nichž dochází k vývoji jak konvergentnímu, tak i divergentnímu. Autoři přesvěd[306]čivě ukazují, že konvergentní vývoj terminologie není ve sledovaných jazycích otázkou majority některého jazyka, ale vychází z vnitřních potřeb komunikace ve společnosti. Připomíná se přitom specifické postavení terminologie společenskovědní, v níž je pojmová náplň termínu přímo spojena s ideologickou orientací společnosti, která ho užívá. Vzájemné působení jazyků a sbližování národních kultur probíhá v celém světě. Autoři stati si všímají rozvoje jednotlivých národů v zemích socialistických. Je samozřejmé, že se do popředí dostávají zkušenosti SSSR, který je mnohonárodnostním státem a má v řešení problematiky zkušenosti trvající po desítky let. Ve studii se nejprve vymezují skutečnosti, které mohou objektivně ukázat pozici národů včetně národnostních menšin ve státě (s. 69n.) a v přehledu se pak demonstruje, do jaké míry jsou právě v SSSR (na rozdíl od USA a carského Ruska) realizovány. Závěr této části práce tvoří stručné kapitolky věnované postoji k cizím slovům a otázkám purismu, vnitřní diferenciaci jazyka v socialistické zemi na základě teritoriálním, sociálním a profesním a vztahu jazyka a kultury v socialistických zemích. Rozsahem nevelké jsou i kapitolky ukazující roli národních jazyků při vnášení kulturních, estetických a etických norem a norem společenského života socialistické společnosti do vědomí jejích příslušníků. Celkově je tato část práce obecným uchopením problematiky, ukazuje častěji konfrontačně situaci zemí socialistických a jiných, vymezuje základní terminologii a směřuje k důsledné diferenciaci pojmů v ní (odlišení jazykové politiky od jazykové kultury nebo jazyka světového od jazyka mezinárodního; vymezení vztahu mezi sociálními faktory a strukturou jazyka; vztah mezinárodního a národního ve vývoji jazyků; vztah mezi tendencí k úplnému samostatnému vývoji národů a jejich jazyků a paralelní tendencí k integraci založené na vnějších faktorech fungování jazyka ve společnosti apod.). Terminologická složka této kapitoly je tak významná, že lze jen litovat, že publikace neobsahuje terminologický slovník paralelních termínů jednotlivých jazyků, jejichž lingvisté se na monografii podíleli.

 

Druhá, rozsáhlejší část publikace nese název „Ideologičeskaja bor’ba i jazykovaja politika v uslovijach stroiteľstva i razvitija socialističeskogo obščestva“ (s. 99—268). Uvádí ji rozsáhlou studií Sovremennoje obščestvennoje razvitije i problemy jazyka Ju. D. Dešerijev (s. 99—185). Zabývá se v ní především pojmem jazykové politiky a jejím vztahem k rozvoji národnostních poměrů v současném světě. Jazyková politika je zde definována jako „koncentrované vyjádření ideologických a sociálních principů (v širokém významu), které určují politické, teoretické a praktické vztahy státu (popř. ideologického systému) k fungování, rozvoji a vzájemnému působení jazyků, jejich roli v životě národa“ (s. 102). Autor ukazuje, že základním předpokladem realizace jazykové politiky umožňujícím rozvoj národa a jeho jazyka je likvidace národnostního útlaku a realizace principu rovnoprávnosti národů, národností a jejich jazyků ve všech sférách života společnosti, rozvoj národní kultury na bázi národního jazyka a vytvoření hmotných a organizačních podmínek pro tento rozvoj. Přitom se zdůrazňují společné tendence v realizaci jazykové politiky v jednotlivých socialistických zemích, které jsou založeny na leninském principu sebeurčení národů; ze společenských podmínek určujících roli jazyků v životě společnosti vyrůstají pak jisté integrační tendence ve vývoji jednotlivých jazyků, realizující se při zachování specifika jazykových struktur a projevující se mj. i v sociálním členění uvnitř jazyků. Rozbor ideologických základů jazykové politiky a diferenciace pojmů jazyková politika a jazyk politiky směřuje k propracování a upřesnění terminologie; je zvýrazněn historickou analýzou problému (zaměřenou na starší fáze historie). Důležitou součástí této části knihy je kapitola „Tipologija jazykovoj politiki“, stanovující kritéria pro rozlišování typů jazykové politiky v ideologické orientaci společnosti a státu, který ji realizuje. Ke konfrontaci tu opět slouží údaje o uskutečňování jazykové politiky v SSSR, USA a předrevolučním Rusku (obdobně jako v první části mono[307]grafie). Rozbor situace v současném buržoazním světě v kapitole „Tipologija jazykovoj politiki v buržuaznom obščestve“ ukazuje, jak přes mnohost forem (vysvětlují se pojmy jazykový neokolonialismus, politika jazykové loajálnosti, jazyková westernizace, koncepce jazykové filtrace) jde v podstatě o formu jedinou — princip nadvlády jednoho jazyka, jazyka vládnoucí třídy nebo jazyka bývalých kolonizátorů. Přitom se důsledně odlišuje role světového jazyka jako jazyka mezinárodní komunikace v složitých mnohonárodnostních podmínkách zemí od skutečného omezování pozice jazyka domácího. Odtud přechází Dešerijev přes sledování vztahu mezi jazykovou politikou a sociálními faktory (autor se soustředil na působení vědy jako sociálního faktoru ovlivňujícího rozvoj jazyka) k rozboru situace zemí socialistického společenství. Kapitola „Osnovnyje principy osuščestvlenija jazykovoj politiki v SSSR“ na příkladu vývoje SSSR v l. 1917—1970 (s retrospektivami do předrevolučního Ruska) sleduje a dokládá rozvoj jazyků svazových republik. Je škoda, že se v této souvislosti jen ve zmínkách setkáme s poznatky o jazycích dalších sovětských národů a národností: složitá jazyková situace v SSSR a její vývoj se tak zbytečně oprostila. Podobně je třeba litovat, že autorův pohled nezabírá poslední desetiletí vývoje v SSSR.

Obecné řešení problému a představení jeho konkrétních výsledků na sovětské situaci doplňují kratší kapitolky sledující výsledky jazykové politiky v jednotlivých zemích zúčastněných na výzkumném projektu. Autoři v nich sledují vývoj od významného dějinného mezníku té které země po dnešní situaci a na základě konkrétních údajů dokumentují jak buržoazní řešení problematiky (důležité je to hlavně v mnohonárodnostních státech), tak marxistické řešení a jeho dnešní výsledky. Dílčí problematiku připomíná kapitola o významu ruštiny v mezinárodní spolupráci (E. Šustek v ní podává zprávu o výsledcích rozvoje znalostí ruštiny v některých závodech Severomoravského kraje). Obsahem hutné, i když rozsahem nevelké kapitoly jsou pak věnovány češtině (J. Petr), slovenštině (J. Horecký), vztahu jazyků v rámci ČSSR (J. Skácel), lužičtině (H. Žur), polštině (W. Lubaś a N. Strekalová — každý z autorů přitom volí jiný aspekt problematiky); M. Videnov se zabývá dílčím problémem jazykového purismu v historii bulharštiny a M. Smirnov obecnějšími problémy demokratizace spisovného jazyka v socialistické společnosti. Jednotlivé stati ukazují různost řešení problematiky v jednotlivých zemích v závislosti na historických a společenských podmínkách rozvoje států, zároveň však přes mnohost autorských pohledů ukazují společnou tendenci v řešení otázek jazykové politiky jednotlivých socialistických zemí, založenou na právu národů na uplatnění národní svébytnosti a vytváření vnějších podmínek pro to, aby mohla být socialistickým státem realizována.

 

Třetí oddíl sborníku (s. 269—448) je věnován otázce sociálních faktorů a jazyka. Je uveden obsáhlou statí W. Hartunga (NDR) „Obrazovanije jazykovych raznovidnostej i ich issledovanije“. Východiskem úvah jejího autora je myšlenka, že jazyk sociální skutečnost odráží, ale současně na ni působí. Autor ukazuje, že k novým úkolům v sociolingvistice patří dnes především odpověď na otázku, proč daný stav existuje a v čem je jeho sociální význam. Ve svém celku představuje tato stať program dalších výzkumů sociálních faktorů a jazyka.

V další rozsáhlé studii „Differenciacija nemeckogo jazyka“ sleduje H. Schönfeld (NDR) nejprve společenský a jazykový vývoj a mizení dialektů v souvislosti s rozvojem kapitalistických výrobních vztahů, posléze pak různé faktory působící po r. 1945 na situaci v obou německých státech. Škoda že tu není alespoň stručná zmínka o negativním vlivu, který mělo na jazyk období nacismu. Zajímavé jsou závěry o složitých vztazích mezi jazykem spisovným, dvěma typy hovorového jazyka (blízkého jazyku spisovnému a blízkého dialektům) a ještě existujícími dialekty.

Sociálními a demografickými posuny v období vědeckotechnické revoluce se za[308]bývá stať V. K. Žuravleva (SSSR) „Jazykovyje izmenenija, obuslovlennyje sociaľnymi processami“. Právem se tu poukazuje na to, že integrace heterogenních jazykových kolektivů ve sféře ekonomiky a duchovní kultury vede k zesílení procesu internacionalizace. Autor zdůrazňuje dialektickou jednotu této vnější integrace a vnitřní integrace v rámci jednotlivých jazyků.

V přínosné studii „Roľ sociaľno-kommunikativnych faktorov v leksičeskom obogaščenii literaturnych jazykov slavjanskich socialističeskich stran“ analyzuje G. N. Neščimenková (SSSR) bohatý materiál i celý rejstřík různých tendencí uplatňujících se v procesu obohacování slovní zásoby ruštiny, češtiny a polštiny (okrajově i bulharštiny), jako jsou jazyková ekonomie, růst produktivity slovotvorných typů (zde by snad bylo dobré sledované jazyky ještě více diferencovat) ap. Máme jen drobnou připomínku: sňatečnost je ‚počet sňatků za určitou dobu’, nikoli ‚průměrný počet sňatků’.

Originálně pojatá stať J. Donatha (NDR) „O nekotorych aspektach variativnosti značenij slov i tipa reči v processe razvitija ličnosti“ upozorňuje na to, že v určitých výrazových jednotkách mohou vystupovat do popředí různé složky jejich významu podle toho, kdo jich užívá (např. výraz socialistická výrobní kultura může být jinak chápán žákem, jinak slevačem nebo mistrem). Podává se dále zajímavý návrh (ověřený na respondentech v průmyslu a zemědělství) na průzkum vlivu situačních komponentů na typ řeči (spisovný jazyk, hovorový jazyk).

Stať M. Těšitelové a kol. „Jazykovyje aspekty massovoj kommunikacii v razvitom socialističeskom obščestve (statističeskij podchod)“ je cenná především tím, že statistickými údaji objektivizuje a hierarchizuje jevy, které registrujeme zpravidla na základě intuice, jako jsou sbližování ústní a písemné formy publicistiky v televizi, podíl spisovných a nespisovných výrazů, vývojové tendence v syntaxi a ve stavbě textu apod. Je třeba ocenit, že se podařilo odlišit jevy obecně platné od jevů specifických právě pro jazyk hromadných sdělovacích prostředků.

Studie kolektivu autorů z PLR „Jazyk radio i televidenija v Poľše“ je rovněž inspirována aktuálním problémem, a to vlivem sdělovacích prostředků na jazykovou kulturu. I zde se poukazuje na míšení kódů v televizí (ikonografického s jazykovým), na zvláštnost dialogické interakce mezi producentem a vzdáleným konzumentem těchto kódů a na obtíže vyplývající z toho při stanovení typologie programů a jejich jazykové stránky.

 

Čtvrtý oddíl (s. 449—600) je rozdělen na dvě části: první část, nazvaná „Teoretičeskije principy i istoričeskije predposylki jazykovoj kuľtury v stranach reaľnogo socializma“, je uvedena statí „K probleme vzaimootnošenija jazyka, kuľtury i kuľtury jazyka v razvitom socialističeskom obščestve“, v níž E. Isingová (NDR) chápe jazykovou kulturu jako součást celkové kultury společnosti a rozlišuje v jejím vývoji tři etapy (etapu kodifikace, kultivace a mezinárodní komunikace). Vzhledem k existenci problémů společných pro naše země postuluje vypracování obecné teorie jazykové kultury. Soudíme, že by napříště zasluhovala zvýšené pozornosti komunikace člověk — stroj, která se v současnosti stává velmi aktuální.

Studie J. Krause „Jazykovaja kodifikacija, jazykovaja kuľtura i jazykovaja politika“ poskytuje čtenáři v konkrétní podobě pohled na způsoby regulace jazykových jevů v češtině od dob Husových. Přínosná je zejména analýza současného stavu, založená na uplatnění základního principu funkční teorie spisovného jazyka — rozlišení pojmů norma a kodifikace —, a přehled hlavních úkolů kodifikace v příštích letech. — Přínos obdobně zaměřené kratší studie J. Kuchaře „Jazykovaja kuľtura kak lingvističeskaja dejateľnosť“ spatřujeme v tom, že ukazuje na různé možnosti chápání pojmu jazyková kultura a na jeho specifické pojetí v bohemistice jako všestranného výzkumu a popisu jazykové normy.

L. I. Skvorcov (SSSR) v příspěvku „Aktuaľnyje problemy kuľtury russkoj [309]reči“ připomíná základní teoretické směry v oblasti jazykové kultury v SSSR. Ústředním pojmem jazykové kultury je tu jazyková norma. Autorovo pojetí variability normy se blíží pojetí české lingvistiky ve 30. letech, odhaluje však také rozpory v některých jiných koncepcích (např. u Hjelmsleva a Coseria). Právem zdůrazňuje znalost historického vývoje pro správnou identifikaci normy.

Podobnou problematikou se obírá i stať N. I. Tolstého (SSSR) „Voprosy kuľtury reči v trudach russkich lingvistov 20-ch godov“; autor ukazuje na teoretický i metodologický kvas, vyvolaný po Velké říjnové socialistické revoluci jazykovými změnami souvisícími s novou sociální skutečností. I on kladně hodnotí teze proklamované pražskou jazykovědnou školou (ne bez vlivu ruské tradice). Poměrně značnou pozornost věnuje vztahu sovětských lingvistů k přejímání cizích slov a k jazykovému purismu.

Ve studii „Problemy kuľtury reči“ analyzuje A. Wilkoń (PLR) příčiny složité situace celonárodního jazyka v PLR po osvobození: na jedné straně byl spoután řadou normativních pravidel, v podstatě puristických, na druhé straně někteří lingvisté přeceňují samoregulující mechanismy ve vývoji jazyka. V programu nápravy se počítá s účastí široké veřejnosti.

Stati „Istoričeskije predposylki, teoretičeskije osnovy i metody razvitija rečevoj kuľtury v Vengerskoj Narodnoj Respublike“ od L. Grétsyho a L. Lörincze a „Voprosy kodifikacii v Vengrii“ od A. Husára (MLR) poskytují řadu zajímavých informací z jazykového prostředí u nás méně známého. Dokládá se zde, že teprve po r. 1945 bylo v MLR překonáno dědictví purismu a podává se výklad o hlavních úkolech rozvoje maďarské jazykové kultury. Správně se klade důraz na jazykovou výchovu založenou na zásadě nedávat direktivní pravidla, ale spíše promyšlená doporučení. V stati se prezentuje také řada kodifikačních příruček s komentářem a s výhledy do budoucnosti.

Stati obsažené v druhém pododdíle s názvem „Jazykovaja kuľtura v sredstvach massovoj kommunikacii“ mají ráz převážně informativní: ukazují na společné i specifické problémy socialistických zemí v uvedené oblasti.

V úvodní studii „Zadači jazykovoj kuľtury v sredstvach massovoj informacii v ČSSR“ zdůrazňuje A. Stich podíl čs. jazykovědy na obecné péči o jazyk a styl a odmítá zakořeněné názory o nízké úrovni jazyka sdělovacích prostředků, zejména tisku. Nicméně autor soudí, že bude třeba ještě více dbát o jazykovou přípravu jejich pracovníků, zvláště v rozhlase a televizi.

Kritičtěji se o vztahu jazykovědců ke sdělovacím prostředkům vyslovuje stať „Roľ jazykovoj kuľtury v sredstvach massovoj kommunikacii v Bolgarii“ od M. Videnova (BLR). Konstatuje se v ní, že pro práci ve sféře jazykové kultury v BLR chybí dosud obecně přijatá teoretická a metodologická základna.

Stať E. Isingové „Zadači jazykovoj kuľtury v sredstvach massovoj kommunikacii v GDR“ informuje o situaci ve sdělovacích prostředcích v NDR specifické tím, že se v nich využívá jazyka společného pro společenství třídně rozdělená. Proto je nutno obezřetně přistupovat k různým výrazům pronikajícím z jiných německy mluvících států. Péči o spisovný jazyk věnují sdělovací prostředky NDR velkou pozornost. Uznání neologismů podmiňuje autorka oprávněně jejich obecnou srozumitelností.

Studie A. Husára „Kuľtura jazyka i sredstva massovoj kommunikacii v Vengrii“ informuje o dvou skutečnostech: jak se v MLR pečuje o jazyk sdělovacích prostředků a jak sdělovací prostředky pečují o jazykovou kulturu veřejnosti. Základním jazykovým útvarem v rozhlase a v televizi má být podle autora kultivovaná hovorová řeč. Pozornost čtenáře vzbuzují i pasáže o jazykově výchovném zaměření pořadů v rozhlase a televizi.

Všechny články druhého pododdílu přinášejí zajímavé informace; kromě stati o NDR však v nich chybí bibliografie.

[310]V závěrečné kapitole „Perspektivy daľnejšego osuščestvlenija jazykovoj politiki v socialističeskich stranach“ nastiňují autoři J. Petr a Ju. D. Dešerijev prognózu budoucího vývoje. Vědomi si úskalí prognostické činnosti, byť i vědecky fundované, vyslovují předpovědi uvážené a reálné, s takovou mírou konkretizace, která ani nezůstává na hranicích obecnosti, ani nevzbuzuje nedůvěru přílišnou spekulativností. Máme jen připomínku, že představa formování jednotného národa (nacija) v rámci společného státu (s. 596), jak se zdá, poněkud předbíhá další prognózy, v nichž se v plné míře počítá se zachováním a rozvojem různých národních jazyků, národních kultur ap. Soudíme také, že existenci několika mezinárodních jazyků v epoše světového socialismu je třeba považovat nikoli za možnou (s. 600), ale za jistou.

Škoda že se tomuto obsahem i rozsahem reprezentativnímu dílu nedostalo větší péče po stránce vnějšího vybavení (málo kvalitní vazba). Zřejmě také časová tíseň při konečné úpravě textu a nedokonalá písařská práce způsobila, že se v něm vyskytuje poměrně dosti formálních poklesků, většinou tiskových chyb a neopravených překlepů, ale i závažnějších prohřešků, např. differencija m. differenciacija (v obsahu na s. 8 dvakrát), ortografii m. orfografii (304), kapitaľnosť (367), nastivajutsja m. nastraivajutsja (389), poľnosťju m. polnosťju (451), chybná diakritická znaménka v maďarských textech, zejm. na s. 550—555 (nerozlišování kvantity); nejednotnost v citaci literatury: Dešerijevova práce z r. 1976 (cit. na s. 169) není uvedena v seznamu literatury; na s. 210 je vročení u Havránka 1863, u knihy Pečať v SSSR 1979, ač vyšla 1969, na s. 143 uveden Muratov, ale na s. 183 Muratova apod. U některých statí seznam literatury chybí.

Konstatujeme-li některé formální nedostatky, je naproti tomu třeba si uvědomit, s jakými potížemi byla příprava sborníku spojena. Už jen redakční zpracování dílčích rukopisů v několika jazycích a překlad značného počtu příspěvků různě zaměřených a terminologicky se lišících zasluhují vysokého ocenění. To, že přes tematickou různorodost jednotlivých komponentů vyniká nicméně základní jednotící idea celého díla, je výsledkem promyšlené koncepční činnosti hlavních redaktorů sborníku. Proto je třeba na závěr znovu zdůraznit mezinárodní význam a poslání sborníku a vyjádřit přesvědčení, že se stane podnětným příspěvkem pro další rozvoj jazykové politiky i jazykové kultury v socialistických zemích.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 4, pp. 305-310

Previous Josef Štěpán: Slovenská monografie o syntagmatice

Next František Daneš, Olga Müllerová: Z prací o promluvové intonaci a jevech příbuzných