dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Podíl etnologie (zejména P. G. Bogatyreva) na vypracování a aplikaci funkčně strukturální metody Pražského lingvistického kroužku

Jaroslava Hlavsová

[Discussion]

(pdf)

The part of ethnology (esp. of P. G. Bogatyrev) in elaboration and application of functional and structural method of the Linguistic Circle of Prague

Na otázku, proč zařazujeme problematiku etnologie, tedy disciplíny pouze příbuzné, do okruhu základních teoretických východisek PLK, se pokusíme odpovědět připomenutím společných otázek a jejich analogických řešení. Upozorníme též na shodnou pojmovou náplň pojmů–termínů, patřících k základnímu konceptuálnímu aparátu strukturalismu od klasického období PLK.

Hlavní metodologické aplikace jsou spojeny nejen se jménem člena PLK P. G. Bogatyreva, ale i dalších osobností ruské skupiny PLK, zejména Jakobsona a Trubeckého, které zpravidla uvádíme do souvislosti pouze s jejich dílem lingvistickým. Je třeba připomenout v této souvislosti i některá východiska v pracích ruských formalistů Vl. Proppa a J. N. Tyňanova, jakož i poválečné rozpracování funkčně strukturální metody, navazující na PLK v školách zahraničních, zejména v studiích etnologů, etnolingvistů a antropologů francouzských i amerických (např. C. Lévi–Strausse, A. Dundese, R. Barthese, K. Pikea, E. Haugena a Della H. Hymese).

Nejprve několik životopisných dat P. Bogatyreva. Narodil se r. 1893 v Saratově, do Prahy přišel na pozvání Jakobsonovo jako osmadvacetiletý absolvent moskevské univerzity r. 1921. Byl jedním ze zakladatelů moskevského lingvistického kroužku a Opojazu (Obščestvo poetičeskogo jazyka), stál u zrodu PLK r. 1926. Přednášel etnografii na bratislavské univerzitě, r. 1939 se vrátil do Moskvy. Za stalinismu byl ostře kritizován, teprve po tezích V. M. Žirmunského mohl pokračovat v přednáškách o folklóru v duchu funkčně strukturální metody PLK. Zemřel r. 1971 v Moskvě.

Dílo P. Bogatyreva je cílevědomou aplikací funkčně strukturální metody lingvistiky v oblasti etnografie, literární folkloristiky, teatrologie a sémiotiky. Významné jsou i jeho úvahy o metodologických paralelách lingvistické a etnologické geografie. Vychází z etnografického materiálu našeho prostředí, hlavní stati věnuje teoretickému zobecnění etnografických jevů sémiotické povahy z oblasti východní Moravy, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Hodnotí synchronním funkčním pohledem nejrůznější zkoumané folklórní jevy (např. lidovou píseň, obřady, pověry, lidový kroj, loutkové divadlo, vánoční stromek), využívaje při tom pojmy i základní teze strukturální metody, zejména dichotomie langue – parole, synchronní studium jevů (jež je podle P. Bogatyreva v etnografii obtížnější než v lingvistice, která v synchronní rovině může vycházet z introspekce), pojmy systému a struktury, které ovšem (v dobovém chápání) nerozlišuje, ale užívá spíše synonymně, a zejména pojem funkce jako důsledně uplatňovaný přínos PLK.

Významným teoretickým vkladem P. Bogatyreva je hierarchizace a relativizace funkcí (rozlišuje funkci dominantní a další – strukturně spjaté a jedna v druhou přecházející). P. Bogatyrev si poprvé uvědomuje funkci struktury funkcí, nazvanou takto pak K. Horálkem (Horálek, 1948), který ji formuluje jakožto funkci jazykovou. P. Bogatyrev uvádí do polyfunkčních vztahů jevy sociální, fakta, jež mají vždy několik funkcí vzájemně propojených, často nepřímo úměrně: když etnografický jev ztrácí jednu funkci a zachovává si životnost, vzrůstá jeho funkce jiná (např. magická zaniká, estetická vzrůstá, jak dokládá na obřadech, na užívání vánočního stromku aj.). Funkčně strukturální pohled uplatňuje Bogatyrev též v teorii přejímání etnografických jevů: poznáme-li základní funkci a strukturu kulturních faktů přijímajícího prostředí, pochopíme, proč byl fakt přijat. Při přejetí, tj. přechodu do jiné sociální struktury se funkce přemisťují, mění se jejich hierarchie. Obdobně jako problémy s přejímáním jevů jazykových z prostředí jazyka geneticky nepříbuzného se řeší i otázky přejetí etnografických jevů od nepříbuzných etnik. Bogatyrev upozorňuje na práce Zeleninovy o souvislostech ruských a finských mýtů; Trubeckoj posuzoval z tohoto hlediska (v párovém konceptu [203]jazykových svazů a kulturních zón) ruské a neruské kultury ruského impéria a v duchu Schmidtovy teorie vln též sousedící nepříbuzné dialekty i jazyky (Trubeckoj, 1937). Uvažování v hierarchických strukturních vztazích P. Bogatyrev dokazuje též v pojetí jevu (např. kroje) jakožto znaku, který je nositelem celé struktury znaků (Bogatyrev, 1938) – příslušnosti k třídě, vyznání, generaci aj. Na příkladech divadelních rekvizit osvětluje pojem znaku znaku.[1] Takto strukturně podmíněné hierarchizované pojmy jako znak znaku, funkce struktury funkcí nebo pojem–termín PLK systém systémů připomínají pozdější tezi Lévi–Strausse, že význam (mýtu) lze najít analýzou vztahů mezi vztahy.

K de Saussurově dichotomii langue/parole přispívá Bogatyrev s Jakobsonem aplikací na folklór (Jakobson – Bogatyrev, 1929/1971). Tak jako individuální řečové odchylky od jazyka (langue) se stávají jeho fakty až tehdy, kdy je přijme společenství za obecně platné, tak i ve folklóru se ústní projev stává folklórním faktem až po jeho přijetí kolektivem, jeho socializací. Cestu od individuálního projevu k ritu přirovnává k cestě od individuální řečové deformace k jazykové změně. Rozdíl langue – parole je rozdílem mezi uměleckým dílem a jeho objektivizací, tj. konkrétními variantami při přednášení. Ačkoliv klade důraz na langueový charakter folklóru (na rozdíl od literatury psané, která je zaměřena na parole), tedy na nadindividuálnost lidového umění, varuje před zobecňujícím přímým usuzováním z určitého společenského jevu na mentalitu společenství.

Na analogickou chybu, totiž na možnost usuzování z jazykové formy na myšlení uživatelů, upozornil při posuzování vztahu jazyka a myšlení A. Marty. V polemice s názorem psychologa W. Wundta, že jazyk přímo odráží rozdíly v myšlení, Marty soudí, že jazyk je systémem konvenčních znaků, nikoli jen výsledkem reflexových procesů (Mathesius, 1926).

Ačkoliv Bogatyrev strukturní vztahy sociálních faktů sleduje důsledně v rovině synchronní, nevyplývá z jeho pojetí, že je třeba se omezit pouze na systém v daném časovém průřezu, tedy na systém přísně uzavřený, odpovídající pojetí de Saussurovu. Vztahy uvnitř systému i vztahy k systémům jiným chápe v dynamické proměnlivosti funkcí, s jejich nepředvídatelnou kvantitou i kvalitou. Už tím, že do hry vstupuje toto funkční hledisko, se systém otevírá. Jeho strukturu pak vytvářejí prvky centrální a periferní (v systému kultury ovšem Bogatyrev folklór za periférii nepovažuje!), prvky produktivní a neproduktivní, jež nejsou už vzorem pro tvůrčí obdobu. Tezi o prostupnosti dvou systémů s výslovným upozorněním, že systém není uzavřeným celkem, najdeme i ve formulaci P. Bogatyreva s příkladem průniku dvou protikladných etických noremních systémů v chování jedince (při tzv. obřadní krádeži se v určitý den venkovan z tradice krádeže dopouští, ačkoli jinak krádež odsuzuje).

Jako žák D. M. Zelenina si Bogatyrev uvědomuje vztah formy a funkce, jejich vzájemnou podmíněnost, avšak i prioritu funkce při hodnocení vývoje kulturních jevů, např. obřadů, zvyků. Rané studie P. Bogatyreva i R. Jakobsona nesou stopy spolupráce s ruskými formalisty, jejichž vliv na počínající český i pozdější francouzský strukturalismus se často uvádí. Proto nelze nepřipomenout významnou práci V. Proppa Morfologie pohádky, vydanou r. 1928 zásluhou V. M. Žirmunského. Je totiž významná nejen vzorovou tematicko–strukturní analýzou rozsáhlého korpusu ruských pohádek, ale též jejím pozdějším zhodnocením ve studii C. Lévi–Strausse (C. Lévi–Strauss, 1960/1970). Autor studie tu připomíná mj. spojitost PLK s ruskými formalisty, ale též přenos myšlenek pražské školy prostřednictvím Jakobsonovým do USA. Lévi–Strausse překvapuje anticipace mnohých pozdějších úvah a konceptů strukturalistů v Proppově starší studii, jemu však do té doby neznámé. Jde zejména o pojmy výchozí situace, skupina substitucí, transformace (vzhledem k řešení protikladu neměnnost formy a proměnlivost obsahu), snahu redukovat funkce na dvojice opozic, a zejména hypo[204]tézu, že existuje jakoby jediná pohádka a soubor všech ostatních známých pohádek představuje řadu variant jediného typu. Lévi–Strauss tu též vysvětluje vztah mezi pohádkou a mýtem, který se stal v strukturální etnologii přímo klasickým objektem analýzy. Pozoruhodné je tu i Lévi–Straussovo odhalení slabin formalistického přístupu: „… neintegruje-li se násilně obsah do formy, je forma odsouzena k tomu, že zůstane v rovině abstrakce, že už nic neznamená a že už nemá žádnou heuristickou hodnotu. Formalismus ruší svůj předmět”; přechází tedy od konkrétního k abstraktnímu, ale nezná cestu zpět.

Princip Proppovy klasifikace je vystavěn na logicky vyčleněných skupinách funkcí a na dějových sledech, připomínajících tematické posloupnosti v textové analýze. Propp přitom vystihl, že obsah pohádek je schopný permutací podle jistých zákonitostí. Není však zcela libovolný, jak soudil. Při konstantní formě jsou proměnné funkce (jež Propp redukuje na minimum), takže jedna funkce v různých momentech podstoupí postupně v čase řadu transformací.

Podrobnější výklad o Proppově studii i o úvahách Lévi–Strausse o ní uvádíme proto, že je východiskem dalších strukturalisticko–behavioristických paralel pojmů, a to zejména pojmu funkce. Tento pojem se poprvé uplatnil právě u ruských formalistů, a to nejen u V. Proppa, ale též o rok později – roku 1929 u J. N. Tyňanova, který definuje funkci jako souvztažnost každého prvku (literárního díla jakožto systému) k jinému prvku i k celku.[2]

V tradici etnologů PLK i v pozdějších pracích etnologů zahraničních se však v strukturálních výkladech setkáváme vždy s pojmem funkce ve významu ‚role, úloha’, nikoli v glosématicko–logickém významu ‚vztah’. Upozorněme též na synonymní termín K. Pikea, užívaný v jeho tzv. unitární behavioristické teorii (unified theory) struktury, aplikovatelné na jazyk i např. na rituální chování. Pike ve významu Proppovy funkce užívá termín motifém, označující minimální jednotku v tzv. emické rovině strukturní morfologické analýzy, která je založena na předpokladu, že cílevědomá činnost člověka je strukturovaná a strukturou jazyka je možno posuzovat i jiné vědy o člověku a jeho společnosti.

Ekvivalence obou pojmů–termínů synchronní strukturální analýzy (Proppova funkce jako nejmenší konstantní prvek a Pikeův odpovídající emický motiv neboli motifém) jsou srovnávány v jedné z významných prací francouzského strukturalisty A. Dundese (Dundes, 1962) o emických jednotkách struktury folklórních textů, které využívá při analýze textů vyprávění severoamerických indiánů a litevských pohádek.

Některé z principů, na nichž později stavěla strukturní analýza členů i pokračovatelů PLK, byly však naznačeny již dříve. R. Jakobsona i C. Lévi–Strausse v tom ohledu předjímá dánský folklorista A. Olrik, který již 1908 publikoval klasický esej o epických zákonech vyprávění, v němž z konceptu Sagenweltu (světa staroskandinávské ságy) odvozuje zákony aplikovatelné na mnoho jiných žánrů (zákon otvírání, zavírání, opakování, zákon tří, čtyř, zákon jednoty zápletky aj.). V jeho systémovém pohledu tu už na počátku století nacházíme náznaky mnohého z toho, co jako vědomé pokračování PLK rozvinula po 2. světové válce řada západních etnologů a antropologů při strukturní analýze mýtů. Kromě Jakobsonova univerzitního kolegy z válečného období, antropologa C. Lévi–Strausse, je to především francouzský sémiotik R. Barthes.

Po linii přímého osobního vlivu R. Jakobsona na spolupracovníky americké se dostáváme i k dalším vědomým pokračovatelům některých teorií PLK. Z okruhu harvardských vědeckých osobností je to např. E. Haugen, který se v sborníku vydaném k Jakobsonovým 60. narozeninám (Haugen, 1956) odvolává na fonologické práce Jakobsonovy i dalších členů PLK a jejich přínosné pojmy, jako minimální opozice, distinktivní rysy [205]a neutralizace kontrastu za podmínek irelevance distinktivních rysů v určité rovině. Tyto a další pojmy aplikuje (podobně jako Lévi–Strauss ve studiích o strukturách mýtů) na struktury mýtů staroskandinávských.

Jakobsonovi je věnován i známý programový esej amerického antropologa Dell H. Hymese (Hymes, 1968) Etnografie řeči, který poprvé takto r. 1962 nazývá nové pole výzkumu jazyka.

Rámec etnografie řeči Dell Hymes založil na Jakobsonově modelu šesti komunikačních funkcí (Jakobson, 1960). Hymesův model má sedm komponentů, neboť odděluje situační a referenční aspekt toho, co Jakobson nazývá kontextem.[3]

Po odbočce k americkým aplikacím myšlenek PLK, které spojujeme s Jakobsonovou osobností, se vraťme ještě k rozpracování strukturní metody u badatelů francouzských. Zmíněný sémiotik R. Barthes se v 60. letech zabýval strukturální analýzou folklórního vyprávění, založenou na lingvistice textu, v níž uplatnil třírovinný přístup k textu (rovina funkcí, jednání a narace). O jeho široce zaměřeném díle se zmíníme alespoň v souvislosti se základní otázkou – otevřenosti systému (struktury). Proti de Saussurově představě struktury v synchronním průřezu ucelené, uzavřené, odvozuje R. Barthes při aplikaci na vyprávění závěry opačné, a to opět na základě teze o diferenčním vymezení prvků pomocí jejich distinktivních rysů. Tak jako již dříve u nás P. Bogatyrev, který považoval každé jednotlivé vyprávění za jev individuální, jež se stane záležitostí langue – systému až po jeho přijetí společenstvím, vidí i R. Barthes shodně v těchto individuálních realizacích díla zdroj strukturních proměn, a tedy dynamiky a otevřenosti systému.

Tak se kruhem vracíme k východiskům později aplikovaných principů, které formulovali členové PLK. Není možno sledovat všechny linie dalšího vývoje výchozích myšlenek a tezí ve světové strukturálně orientované vědě. R. Barthes jako sémiolog vidí vyústění v translingvistice (Barthes, 1965), jejímž předmětem bude právě tak mýtus, pohádka, jako časopisecká stať a jiné objekty naší civilizace.

Studiu těchto širších souvislostí, naznačených již v pracích členů PLK, jsme dosud ještě hodně dlužni.

 

LITERATURA

 

BARTHES, R.: Le Degré zéro de l’ecriture, suivi de Élements de sémiologie. Paris 1965. Přetištěno in: Strukturalizm za i protiv. Moskva 1975, s. 138–149.

BOGATYREV, P.: Znaky divadelní. SaS, 4, 1938, s. 138–149.

DUNDES, A.: From etic to emic units in the structural study of folktales. Journal of American Folklore, vol. 75, 1962, s. 95–105.

HAUGEN, E.: The mythical structure of the ancient Scandinavians: some thoughts on reading Dumézil. In: To honour Roman Jakobson. The Hague 1956. Přetištěno in: Structuralism. A reader. Ed. M. Lane. London 1970, s. 170–183.

HORÁLEK, K.: La fonction de la structure des fonctions de la langue. Recueil linguistique de Bratislava, 1, 1948, s. 39–44.

HYMES, DELL H.: The etnography of speaking. In: Readings in sociology of language. Ed. J. A. Fishman. The Hague – Paris 1968.

JAKOBSON, R.: Linguistics and poetics. In: Style in language. Ed. Th. A. Sebeok. New York 1960, s. 350–377.

JAKOBSON, R. – BOGATYREV, P.: Folklór jako zvláštní forma tvorby. In: P. Bogatyrev: Souvislosti tvorby. Praha 1971, s. 36–47. (Původně vyšlo 1929.)

[206]LÉVI–STRAUSS, C.: La structure et la forme. Réflections sur un ouvrage de Vladimir Propp. Cahiers de l’Institut de science économique appliqué. Série M 7, No. 99. Přetištěno in: Vl. Propp, Morfologie pohádky se studií Claude Lévi–Strausse. Praha 1970, s. 177–203. Interní tisk Ústavu pro českou literaturu ČSAV.

MATHESIUS, V.: New currents and tendencies in linguistic research. In: MNHMA, sborník na počest J. Zubatého. Praha 1926, s. 188–203.

TRUBECKOJ, N.: Nová kniha o indoevropské pravlasti. SaS, 3, 1937, s. 105–107.


[1] R. Jakobson pracuje s pojmem znak znaku odlišně, ve významu ‚znak jednoho druhu umění transponovaný do umění jiného druhu’, např. socha měděného jezdce v poémě Puškinově.

[2] Jemnější Tyňanovovo dělení na autofunkci a synfunkci (tj. vztah k prvkům téhož systému nebo k prvkům systému jiného) se neujalo.

[3] Podle Della Hymese každá řečová událost zahrnuje tyto komponenty (ve vzájemných vztazích): podavatel, příjemce, forma sdělení, kanál, kód, téma, situace (scéna). Těmto sedmi faktorům odpovídá sedm funkcí: expresívní, direktivní (neboli pragmatická, rétorická, konativní, persuazívní, vybízecí), poetická, kontaktová, metajazyková, referenční a kontextová (situační). Kontextová funkce Jakobsonem zvlášť vymezena není.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 3, pp. 202-206

Previous Otakar Šoltys: Kulturní kontext Pražského lingvistického kroužku

Next Jan Kořenský: K vzájemným vztahům a vývoji základních pojmů pražské školy