K vzájemným vztahům a vývoji základních pojmů pražské školy

Jan Kořenský

[Discussion]

(pdf)

К взаимоотношениям и развитию основных понятий пражской школы / On mutual relations and development of fundamental concepts of the Linguistic School of Prague

V prvních řádcích oddílu 1. Tezí (Metodické problémy plynoucí z pojetí jazyka jako systému a význam tohoto pojetí pro jazyky slovanské) je stručně a výstižně formulován základní teorém Tezí:

„a) Pojetí jazyka jako funkčního systému.

Jazyk jako výsledek lidské činnosti sdílí se s ní o záměrnost. Ať analyzujeme jazyk jako výraz nebo jako sdělení, úmysl mluvčího jest vysvětlení, které je nejvíce nasnadě a je nejpřirozenější. Proto jest při lingvistické analýze dbáti stanoviska funkčního. Z funkčního stanoviska je jazyk systémem účelných výrazových prostředků. Žádnému jazykovému jevu nelze porozuměti bez ohledu na systém, k němuž náleží …“

Na těchto nemnoha řádcích je vysloven program, jehož postupné naplňování nemohlo být věcí krátkého času. Je to program činnostního chápání jazyka v plné integrovanosti jeho vytváření a působení do komplexu lidských činností nejazykových, program „lingvistiky mluvčího“ jako lingvistiky zkoumání účelů výrazů a sdělení; právě v tom má být spatřována podstata funkčního stanoviska.

Je nesporné, že vývoj zdaleka nejen naší jazykovědy jde zejména v posledních desetiletích právě tímto směrem, je však zároveň dobře patrné, že ani u nás nešlo o pohyb jednoduše přímočarý a zcela jednoznačný. Jeho poznávání mající třeba i vlastnosti určitých rekonstrukcí může být uskutečněno pochopitelně různě: jeden ze způsobů je pozorovat vývojovou dynamiku jednotlivých základních pojmů pražské jazykovědné tradice, ale především vývojovou dynamiku vzájemných vztahů základních pojmů. Pokusíme se právě o tento způsob poznávání naší jazykovědy, přičemž se budeme opírat o soubor statí publikovaných ve Slově a slovesnosti a také jinde v posledních pěti letech; prostřednictvím odkazů na tyto jednotlivé stati odkazujeme i na rozsáhlou literaturu v nich citovanou.

Vyjděme z čtveřice pojmů jazyk – systém – funkčnost – řeč. Již v Tezích je patrné, že „erbovní“ pojem funkčnosti[1] je těsně spjat s ostatními základními pojmy, je pojmem vztahovým. Funkčnost je hledisko, metodologický postoj, způsob zkoumání jazyka, nikoli klíčové hypostatické a priori, kolem něhož by se budoval nebo měl budovat nějaký abstraktní, strnulý pojmový systém určený k důsledným aplikacím na jednotlivé jazyky. Toto nesporné pozitivum má ovšem i záporné stránky, které práce o pojmech [207]funkční/funkčnost/funkce zjišťují a konstatují: není snadné vývojový pohyb právě tohoto pojmu sledovat. Přece však je z dosavadních analýz patrné:

1. Funkčnost byla vymezována v rámci osy nástroj, prostředek – úloha, účel, cíl užití.

2. Historicky primárně se vyvíjely vyhraněné představy a pojmy tzv. funkcí vnějších, tedy funkcí výrazů a sdělení mimo systém jazyka, avšak pro způsob výkladu a pojetí tohoto systému určujících. Teorie těchto „vnějších“ funkcí byly specifikujícím výkladem pojmu účel.

3. Při výkladech organizace systému prostředků (srov. dále) se postupně vyvíjel pojem funkcí vnitřních, tj. výklad významů a platností prostředků v rámci organizace systému jazykových prostředků.

4. Do představ o vnitřních funkcích v různé míře a v různých souvislostech zasahovalo pojetí vztahů forma – funkce z hjelmslevovské glosématiky, především však z amerického strukturalismu, a do značné míry i matematicko–logické pojetí funkce.

Poněkud zjednodušeně a schematicky lze říci, že od počátečního stavu, kdy funkčnost byla metodou, stanoviskem, badatelským „příkazem“ a zároveň nejvýš integrující pojmovou hodnotou, šel vývoj k úsilí o teorii funkcí, o jejich popis, hodnocení a klasifikaci.

Vztah pojmů jazyk – systém je záležitostí způsobů výkladu vnitřní organizace jazyka jako potenciálu postředků mluvčím užívaných v řeči. Uvažovat v tomto směru o byť i jen základních tendencích, směrech a výsledcích vývoje naší jazykovědy, která se hlásí a je inspirována tradicemi pražské jazykovědné školy, je obtížné především proto, že není nikterak nadsazeno, řekneme-li, že v podstatě každá významná jazykovědná práce, i když se zabývá nějakým dílčím problémem, více či méně přispívá k teorii „vnitřní“ organizace systému jazykových prostředků. Přesto se však zdá, že je možné formulovat určité dimenze, v jejichž rámci se tento vývojový pohyb přes svou nesmírnou složitost a mnohdy i nezřetelnost, danou množstvím autorských osobností a prací, které se na tomto pohybu podílely a podílejí, uskutečňoval.

Především je zcela zřejmé, že v naší jazykovědné tradici existují nesporné invarianty a konstanty systémového myšlení o jazyce. Byly shrnuty již dříve, a proto na ně pouze odkazujeme.[2] Stejně tak za velmi konstantní z hlediska převažujících názorů a stanovisek je možno považovat vztah mezi pojmy systém a struktura. Výrazně převažuje stanovisko, že systém, jehož základním organizačním principem je uspořádání pomocí pojmů stránka, oblast, plán, vrstva, rovina, je uspořádaný celek prvků, množina elementů, které jsou nositeli vztahů systém organizujících, a struktura jsou právě tyto vztahy, tato organizace (srov. Jirsová, 1988). Platí, že vývoj od spíše obrysových pojmů stránka, oblast, plán až ke stratifikačním rovinovým modelům v různé míře explicitním a formalizovaným byl veden především těmito fakty a zřeteli:

1. Při formulaci představ o systému jazykových prostředků docházelo k procesu, který lze označit za ontologizaci tradičních oddílů jazykovědného bádání, jako je hláskosloví, tvarosloví, skladba, slovník (srov. Kořenský, 1989b).

2. Vyhraněné představy o pojmu rovina, o typech rovin vznikaly při řešení funkčních vztahů mezi prostředky výrazovými a obsahovými.[3]

3. Vlastní stratifikační myšlení o uspořádání systému jazyka počíná pracemi Trnkovými (1958, 1961, 1966).

Právě na pozadí těchto invariantů a konstant proměnlivého myšlení o způsobech systémové organizace jazyka jako souboru potenciálních prostředků je možno stanovit určité dimenze, na jejichž základě lze proměnnost, průběhy a směry této proměnnosti charakterizovat.

[208]Soudíme, že jde o tyto dimenze:

1. vlastní vývoj našich jazykovědných teorií vycházejících z tradic pražské školy,

2. vnější vlivy, které tento vlastní vývoj provázely,

3. zřetele dané jednotlivými sémiotickými dimenzemi.

První rozměr, týkající se „samopohybu“ jazykovědných teorií počínaje klasickými teoriemi fonologickými, jeho etapy a případná větvení, nelze chápat jako absolutní jednosměrný pohyb na časové ose, ale spíše jen jako určité základní tendence takového pohybu, v jejichž rámci mohou být jednotlivé fáze i paralelní.

Ve smyslu prvního z rozměrů je východiskem klasická podoba fonologicko–morfonologické teorie strukturace jazyka uskutečněná v rámci hláskoslovného a tvaroslovného subsystému, přičemž – necháme-li teď stranou otázku začlenění lexikální zásoby do systému jazykových prostředků – langueová představa o souborech jazykových prostředků byla poměrně omezená, zahrnovala vedle hláskosloví spíše jen výrazové a obsahové prostředky morfologické. Fonologické myšlení však paralelně s tím, že se langueový výklad začínal programově uplatňovat i v oblasti základních syntaktických jevů, pronikalo do výkladu jevů syntaktických. Šlo o to, uplatnit fonologické výklady v rámci všech langueově chápaných plánů jazyka. Systémové myšlení o jednotlivých plánech, subsystémech usilovalo takto o metodologickou homogennost, o výkladovou izomorfii.

V dalších fázích souběžně s potřebou stále důkladnějšího poznání systémové organizace jednotlivých tříd jazykových prostředků docházelo jednak k volnějším výkladům fonologických principů, k jejich směšování s teoretickými prostředky předstrukturalistickými, ale zároveň k vytváření a přebírání zcela odlišných způsobů výkladu systémového charakteru jazykových prostředků. Tyto nové, nefonologické způsoby výkladu byly zpravidla víceméně specifické pro jednotlivé třídy jazykových prostředků, což byl proces tím patrnější, čím více se langueové myšlení rozšiřovalo na stále komplexnější jevy syntaktické ve výrazovém i obsahovém smyslu. Vznikaly tak spíše samostatné, do značné míry vzájemně nezávislé a neizomorfní výklady jednotlivých plánů jazyka. Prohlubuje se stratifikační myšlení o jazyce, ale způsoby výkladů jednotlivých rovin jsou vzájemně heterogenní.

Stratifikační myšlení o systému jazykových prostředků se tedy formuje a zpřesňuje pod vlivem významných, ale vzájemně do značné míry rozporných a protikladných tendencí: (a) tendence k langueovému výkladu stále většího počtu řečových jevů, (b) tendence k prohloubení a adekvátnímu poznání jednotlivých tříd jazykových prostředků, (c) tendence k metodologicky jednotnému systémovému způsobu výkladu řečových jevů. Řešením působnosti těchto protikladných tendencí bylo právě zpřesňování stratifikačních teorií jazyka.

Druhý rozměr, mezinárodní kontext vlastního vývoje našich jazykovědných teorií, byl vždy velmi významný. Platí to pochopitelně nejen o období Tezí, kde působil kontext východo– i západoevropských prestrukturalistických a strukturalistických teorií, zejména však schopnost vyjádřit odlišné a vyhraněné postoje vlastní, ale platí to i v dalších vývojových fázích. V těchto souvislostech lze hovořit o klasickém období (zhruba do 50. let), kdy vnitřní diferenciaci spíše než vnější badatelský kontext představovaly výrazné osobnostní rozdíly, dané jednak relativně důsledným fonologismem ruských představitelů školy, jednak osobností Mathesiovou, Havránkovou, ale i dalších.

Od 50. let působil podstatný impuls generativně transformačních teorií, který přes logický předpoklad Vachkův (1967), že jde vlastně o podnět pro rozvíjení lingvistiky parole, velmi výrazně ovlivňoval způsob výkladu tzv. vyšších a nejvyšších, tj. syntaktických rovin systému. Právě tento kontext přispěl k prohloubení poznání systematiky syntaktických rovin, ale zákonitě i k prohloubení diferencí ve způsobu, jakým jsou jednotlivé roviny modelovány, zvýšil tedy heterogennost systémového myšlení o jednotlivých subkomponentech systému jazyka.

[209]V podstatě stejným směrem působil i nemalý, i když na menší počet prací omezený vliv logicko–matematických prostředků, daný mezinárodním kontextem vzniku algebraické lingvistiky. Tento moment však působil ještě jinak: znamenal namnoze „nové potvrzení“, návrat ke klasickým teoretickým prostředkům fonologie a morfonologie (principy opozic a korelací, principy důsledného lišení minimálních a komplexních jednotek, které vznikají lineárním zřetězením jednotek minimálních aj., to vše vytváří dobré podmínky pro formalizaci), k vyhraněným formulacím teorií vnitřních funkcí (princip forma – funkce jako způsob řešení mezirovinových vztahů); znamenal tedy nový typ tendencí k opětně homogennímu izomorfnímu způsobu výkladu systémového uspořádání jednotlivých rovin jazyka, k obnovenému předpokladu izomorfní organizace jednotlivých subsystémů, směřoval k explicitním rovinovým globálním modelům.

Třetí rozměr není snadné formulovat, třebaže je zvláště v nejnovějších vývojových souvislostech velmi významný. Je dán změnami badatelské pozornosti, zaměřené buď na výrazovou, formální stránku jazykových jevů, nebo spíše na stránku obsahovou (v tomto rámci pak na prostředky sémantické reflexe „vnějšího“ světa nebo na obsahové hodnoty vztahů mezi mluvčím a posluchačem), přesuny pozornosti od evidence tzv. jazykových jednotek různého typu na jejich vztahovou organizaci v systému apod. Jde tedy o různé směry přesouvání badatelské pozornosti na ose dané protikladem výraz – obsah a na ose dané sémiotickými dimenzemi syntax – sémantika – pragmatika.

V kontaktu s pohybem ve smyslu dvou výše uvedených rozměrů dochází postupně v prostoru tohoto rozměru třetího k zajisté nikoli přímočarému, ale přece jen zcela zřejmému přesouvání centra pozornosti badatelů od evidence a analýzy převážně minimálních výrazově–obsahových korelací, kde východiskem jsou elementy a komplexy výrazové, k sémantickým a pragmatickým hodnotám vysoce komplexní povahy, přirozeně že s následným zřetelem k jim odpovídajícím výrazovým prostředkům syntaktickým a textovým. V tomto procesu sémantizace a pragmatizace i naší jazykovědy jsou patrné zcela zřejmé paralely s předchozími rozměry: postupná sémantizace a pragmatizace je paralelní s tendencí k užívání různých konstrukčních principů jednotlivých tříd jazykových prostředků v rovinové interpretaci (např. zavádění různých rovin sémantických a textových).

Zcela zásadní význam má vzhledem k základnímu teorému Tezí uvedenému na počátku této stati vývoj vztahů mezi pojmy jazyk a řeč. Způsob chápání tohoto vztahu má zvláštní důležitost právě v současné fázi vývoje věd o řeči a jazyce, jenž podle našeho názoru má nejen v domácím, ale i širším rámci do značné míry charakter velmi soustavného potvrzování a uskutečňování smyslu uvedeného citátu Tezí. Také vývoj způsobů chápání vztahu jazyk – řeč je velmi obtížné sledovat a rekonstruovat, mimo jiné i proto, že nebývá často předmětem samostatné a přímé teoretické pozornosti, neboť v řadě i významných prací je považován za něco zcela zřejmého; pojetí tohoto vztahu je třeba spíše vyrozumět z výkladů jiných lingvistických problémů.

Při pokusu o rekonstrukci myšlenkových pohybů týkajících se vztahů pojmů jazyk – řeč je třeba vyjít z „původní“ trojice pojmů langage – langue – parole. Zdá se, že trojice těchto pojmů bývá v období klasických strukturalismů uspořádána především dvojím způsobem: jednak v tom smyslu, že se langue a parole chápou jako dvě stránky téhož jevu, jímž je langage, jednak v tom smyslu, že langue je staticky a synchronně chápaný, uspořádaný, vyvážený a uzavřený systémový základ langage, což je soustava předpokladů řečové činnosti v úplnosti její historické, diachronní i funkčně dynamické, synchronní, otevřené a nestabilní, nevyvážené existence.[4] Není nepodstatné, že český text Tezí pracuje výhradně s termíny jazyk – řeč /projev/ mluvení, přičemž mezi termíny řeč, projev, mluvení je z hlediska opozice k termínu jazyk vztah ekvivalence se [210]zřejmou dominací termínu řeč.[5] Termíny langue a parole jsou užity v tomto textu pouze jako vysvětlující.

Základní tendence vývoje vztahu mezi pojmy jazyk – řeč v naší jazykovědě se pokusíme naznačit rovněž pomocí určitých dimenzí pohybu jejich vztahů.

Budou to tyto dimenze:

1. centrace badatelské pozornosti na jazyk, nebo na řeč,

2. míra teoretické spjatosti jevů chápaných jako jazyk a jevů chápaných jako řeč,

3. otázka tzv. prvotnosti jazyka, nebo řeči.

Platí v těchto souvislostech totéž, co bylo řečeno výše v souvislosti s dimenzemi, na jejichž základě jsme se pokusili formulovat vývoj názorů na systémovou organizaci jazyka. Rovněž nejde jen o jednosměrný lineární myšlenkový pohyb, ale o pohyby vícesměrné, namnoze paralelní.

Z hlediska prvního rozměru představují právě Teze příklad vyváženého zaměření pozornosti na jazyk a řeč. Svědčí pro to nejzřetelněji pojetí vztahu mezi funkční řečí a funkčním jazykem. Bezprostředně další vývoj měl však charakter stále výraznějšího soustředění pozornosti na teorie systémové organizace jazyka, přičemž ustupoval podle našeho názoru i důsledný zřetel k tomu, co je v Tezích založeno, totiž k požadavku modelovat systémovou organizaci jazyka na základě důsledného zřetele k funkčnímu principu. Převládal určitý imanentismus optimálního řešení systémové organizace jednotlivých tříd prostředků jazyka, s tím ostatně souvisí i menší míra pozornosti zaměřené na systematickou teorii typů funkcí. Řeč byla namnoze redukována na pouhý surový materiál (srov. Kořínek, 1948). Počínaje 40. lety – zprvu spíše ojediněle[6] – dochází k obnovenému zaměření na lingvistiku řeči, což je od 70. let v souvislosti s mezinárodním kontextem, s tzv. pragmatickým obratem, proces směřující k výrazné dominaci zaměření na řeč, tj. na text, na řečovou komunikaci.

Druhý rozměr (míra spjatosti jazyka a řeči) je ze všech tří rozměrů nejvýznamnější. Vyvážená pozornost jazyku i řeči je spjata s vědomím vysoké míry spjatosti obou pojmů a jevů. Je proto charakteristická pro Teze, představuje vědomí skutečnosti, že se jazyk projevuje v řeči a že je řečí neustále ovlivňován. Vysoký stupeň vědomí funkční spjatosti jazyka a řeči je provázen doceňováním významu tzv. vnějších vlivů na systém jazyka, vytváří podmínky pro dynamické pojetí systému jazykových prostředků, vede k teorii terapeutických změn. Naproti tomu tendence k nezávislému pojetí jazyka koresponduje se spíše statickým chápáním systému jazyka, s akcentací vnitřních dispozic pro jeho vývoj daných potřebou vyváženosti, symetrie, systémové elegance. Významné pojmy jako pružná stabilita, centrum a periférie jsou teoretickým prostředkem jistého vyrovnání mezi závislým a nezávislým, statickým a dynamickým pojetím jazyka. Různé podoby chápání míry spjatosti jazyka a řeči ovlivňují celkové pojetí systémové organizace jazyka; vyšší míra spjatosti „vtahuje“ teorii norem[7] do soustavy organizačních principů systému jazyka (např. v podobě tzv. systémových norem), nezávislé pojetí jazyka spolu s jeho spíše statickým pojetím „vykazuje“ teorii norem mimo hranice jazyka („pouze“ řečové normy) do oblasti pravidel instrumentálně chápaného výběru a užívání jazykových prostředků. Velmi podstatným způsobem otázka míry spjatosti jazyka a řeči souvisí s mírou instrumentalistického pojetí jazykových prostředků: zvláště nezávislé a statické pojetí jazyka je spjato se značnou mírou antropomorfických představ o instrumentalitě jazyka.

[211]Třetí rozměr (tzv. prvotnost jazyka, nebo řeči) bývá některými badateli považován za zcela neopodstatněný. Platí tu však významná souvislost s předchozími rozměry, v jejichž rámci se pojetí vztahu jazyka a řeči pohybuje a vyvíjí: všude tam, kde převládá spíše statické, výrazně synchronní, nezávislé a uzavřené, instrumentalistické pojetí jazyka, je jeho hypostazující prvotnost zpravidla samozřejmostí. Naopak tam, kde dominuje dynamické synchronně–diachronní, otevřené pojetí jazyka předpokládající i konstrukčně teoreticky vysoký stupeň spjatosti jazyka a řeči, je akcentována prvotnost řeči, zpravidla však je s odkazem na dějinnou i aktuální funkční spjatost řeči a jazyka otázka prvotnosti pomíjena. V textu Tezí je zejména ve výkladech o vztahu funkčních řečí a funkčních jazyků zcela patrná ona optimální míra teoretického zřetele k řeči i jazyku.

Pokusili jsme se naznačit rozměry myšlenkového prostoru, v němž se uskutečňoval pohyb teorií vycházejících z inspirace Tezí až k době nejnovější. Lze říci, že podstata funkčního stanoviska tkví ve studiu podmínek, okolností a způsobů, jakými aktuálně „přecházejí“ jazykové prostředky do řeči. Důsledně uplatňované funkční stanovisko však také předpokládá, že systémová organizace těchto prostředků bude založena právě na způsobech, jakými se úmysl mluvčího v procesu jejich „přechodu“ do řeči, jejich uplatnění v řeči projevuje a jaké „krátkodobé“ (synchronně–dynamické) a „dlouhodobé“ (diachronní, vývojové) důsledky toto projevování pro jejich systémové vlastnosti a podstatu má.

Právě jen takto může být systém jazykových prostředků vyložen důsledně jako funkční systém. Funkcionalistický přístup žádá proto „vyváženou“ pozornost řeči i jazyku, homogenní pojetí teorií řeči a jazyka. Vývoj naší jazykovědy však ukázal, že teoretická pozornost platila po dlouhou dobu převážně jazyku, že jazyk byl modelován namnoze „z něho a pro něj“. Řeč byla spíše jen účelově segmentovaným materiálem než svrchovaným předmětem teoretického poznání ve své dynamice a aktuálnosti. Pozitivním průvodním jevem tohoto vývoje oboru byla „languizace parole“, tj. rozšiřující (a ovšem i prohlubující) se výklad i velmi komplexních řečových jevů ve smyslu jejich systémových předpokladů (syntax, text). Do značné míry pod vlivem mezivědních vlivů dochází postupem času k „parolizaci“ naší lingvistiky, tj. k výrazně zvýšené pozornosti, zaměřené na aktuální řečovou komunikaci a text. Značné množství poznatků o textu a procesech řeči se však nereflektuje vždy v teoriích jazyka.

V těchto souvislostech lze položit řadu otázek, jejichž postupné zodpovídání může hlouběji osvětlit dlouhodobý vývoj naší lingvistiky, její současný stav a snad i budoucí tendence. Mohou to být např. tyto otázky:

 

1. Nakolik souvisí menší míra propracovanosti teorie funkčních vztahů mezi jazykem a řečí s výše uvedenými vývojovými procesy. Nakolik postupné upouštění od úsilí o konzistentní teorii funkčních řečí a příslušných funkčních jazyků ovlivnilo celkový vývoj naší jazykovědy.

 

2. Pro naši jazykovědu je příznačné, že nepracovala s pojmem langage a tudíž ani s některými z možných řešení vztahů langue – langage – parole. Je pravděpodobné, že právě tato skutečnost vedla nebo přinejmenším přispěla k výraznému soustředění pozornosti na teorie jazyka; vzniká otázka, do jaké míry tyto skutečnosti způsobily, že „pragmatický obrat“ je u nás pociťován jako velmi výrazná změna paradigmatu jazykovědy (tedy jako významná změna předmětu i teorie), že se vyhranila (v poslední době i dosti konfrontativně) lingvistika klasických teorií jazyka a lingvistika řečově komunikativní.

 

3. Za soustavné prozkoumání také stojí, nakolik vliv generativně–transformačních teorií ovlivnil vývoj naší jazykovědy, i tím, že popř. odsunul některá významná vědecká témata období Tezí stranou, nebo až do časů po „pragmatickém obratu“, popř. zda [212]nezbavil naši lingvistiku (dočasně) klasicky pražské komplexnosti, všestrannosti zkoumání řeči a jazyka.

 

4. Stojí také za zamyšlení, zda inspirace významnými teorémy klasického období, jako je vztah činnosti pojmenovací a činnosti usouvztažňovací (srov. Leška – Novák, 1968), byly dostatečně uplatněny v teoriích jazyka a řeči, především v teorii vztahů jazyka a řeči, tj. jako jeden z hlavních principů výstavby jednotné teorie řeči a jazyka. Také nejúspěšnější pražská „exportní“ teorie aktuálního členění byla využita spíše jako zcela samostatná teorie, třebaže svými tvůrci postupně integrovaná do teorie textu (srov. Danešovy teorie tematických posloupností postupně vytvářené od 70. let), a nebyla dosud vyložena jako jeden z univerzálních funkčně výstavbových principů jazyka a jeho řečového fungování vůbec.[8]

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F.: On Prague School functionalism in linguistics. In: Functionalism in linguistics. Ed. R. Dirven – V. Fried. Amsterdam – Philadelphia 1987, s. 3–38.

JIRSOVÁ, A.: K pojetí systému a struktury v klasickém období české lingvistiky. SaS, 49, 1988, s. 155–164.

JIRSOVÁ, A.: K pojetí systému a struktury v současné české lingvistice. SaS, 50, 1989, s. 238–248.

KOŘENSKÝ, J.: K stratifikačnímu modelování jazyka v kontextu tendencí současné jazykovědy. In: Přednášky z 27. běhu LŠSS v r. 1983. Praha 1984.

KOŘENSKÝ, J.: Ke vztahu obecné a speciální teorie systémů z hlediska lingvistiky. In: Teoretické otázky jazykovědy. Linguistica XVI. Ed. O. Šoltys – J. Nekvapil. Praha 1986.

KOŘENSKÝ, J.: Procesuální modelování řečové činnosti a tradice české jazykovědy. In: Přednášky z 29. běhu LŠSS v r. 1985. Praha 1987.

KOŘENSKÝ, J.: Dynamika myšlení o dynamice jazyka a řeči. JazAkt, 26, 1989a, s. 16–22.

KOŘENSKÝ, J.: Teorie přirozeného jazyka. Praha 1989b.

KOŘÍNEK, J. M.: Vymedzenia vedného predmetu jazykospytu „langue“ a „parole“. In: Úvod do jazykospytu. Bratislava 1948, s. 9–12.

LEŠKA, O. – NOVÁK, P.: O chápání „jazykového pojmenování“ a „jazykového usouvztažnění“ (K Mathesiově koncepci funkční lingvistiky). SaS, 29, 1968, s. 1–9.

MACHÁČKOVÁ, E.: O názorech na dichotomii langue a parole. SaS, 48, 1987, s. 232–239.

MACHÁČKOVÁ, E.: O názorech na dichotomii langue a parole (2. část). SaS, 50, 1989, s. 56–65.

NEBESKÁ, I.: Ke klasickému pojetí normy v české lingvistice. SaS, 48, 1987, s. 334–342.

NEBESKÁ, I.: K současnému pojetí normy v české lingvistice. SaS, 50, 1989, s. 157–167.

PROUZOVÁ, H.: K pojmu rovina v českém lingvistickém myšlení. SaS, 49, 1988, s. 329–341.

SKALIČKA, V.: The need for a linguistics of „la parole“. In: Recueil linguistique de Bratislava 1948.

SVOBODA, A.: Kapitoly z funkční syntaxe. Praha 1989.

SVOZILOVÁ, N.: K vývoji pojetí funkce. SaS, 49, 1988, s. 64–71.

TRNKA, B.: Morfologické protiklady. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha 1958, s. 93–104.

TRNKA, B.: Principles of morphological analysis. PhilPrag, 4, 1961, s. 129–131.

TRNKA, B.: On the linguistic sign and the multilevel organization of language. TLP 1, 1966, s. 33–40.

VACHEK, J.: Glosa k dnešní situaci ve studiu jazykové synchronie. SaS, 28, 1967, s. 364–369.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 3, pp. 206-212

Previous Jaroslava Hlavsová: Podíl etnologie (zejména P. G. Bogatyreva) na vypracování a aplikaci funkčně strukturální metody Pražského lingvistického kroužku

Next Igor Němec: K tezi o odhalování zákonitosti vývoje jazykového systému