K pojetí systému a struktury v klasickém období české lingvistiky (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)

Anna Jirsová

[Rozhledy]

(pdf)

К понятию системы и структуры в классическом периоде чешской лингвистики / The conception of system and structure at the classical period of the Czech linguistics

1. Pojmy systém a struktura se objevují v centru pozornosti lingvistů se vznikem strukturalismu. Spolu s pojmem funkce (srov. o něm Svozilová, 1988) patří k výchozím pojmům lingvistické koncepce tzv. pražské školy (PŠ). Naším úkolem je doložit, jak se s těmito pojmy pracuje v českých lingvistických pracích v období od počátku 20. let do konce let 40.

1.1. Situace ve vědách a v lingvistice na počátku století

Čistě empirický pojem systémovosti jazyka, chápání jazyka jako celku, jehož části jsou nějak vzájemně spojeny, není cizí ani „předstrukturní jazykovědě“. (Např. každý autor gramatiky uměl ohraničit předmět svého zkoumání a musel chápat jazyk jako uspořádaný celek, který pak popisoval jistým způsobem a v jistých souvislostech.) I předstrukturní jazykověda často usilovala o soustavu jazykových prvků — ale tato soustava byla chápána jako prostý soubor jazykových jevů v nejširším smyslu, aniž se rozlišoval skutečný význam jednotlivých jevů pro vnitřní uspořádání jazyka, bez toho, že by se chápaly rozdíly v jejich jazykové hodnotě (srov. Kořínek, 1948, s. 17).

Systémové myšlení — jako usouvztažňování a jisté uspořádání prvků — je nezbytným atributem každé vědy. Na počátku 20. stol. dochází k programovému přihlášení se k těmto principům. Pojmy systém a struktura se objevují v celém komplexu věd (teoretická fyzika — struktury elementárních částic, biologie — struktura genetického kódu, sociologie — struktura společnosti, psychologie — struktura lidské společnosti apod.). A protože každá věda se vyvíjí ve spojení s celou „duchovědnou strukturou doby“ (Trnka, 1943b), jsou myšlenky systémovosti (a strukturnosti) jazyka zdůrazňovány, stávají se programem i lingvistického zkoumání.

1.2. Východiska systémového myšlení v jazykovědě

Zavedení pojmů systém a struktura do lingvistiky se spojuje se jmény J. Baudouina de Courtenay a Ferdinanda de Saussura. Jejich dílo je považováno za bezprostřední inspiraci pro vznik strukturalistických směrů v jazykovědě. Už G. W. Leibniz však [156]považuje jazyk za systém znaků sloužících dorozumění (srov. Petr, v tisku). Myšlenky o systémovosti jazyka (v jazyce není nic izolovaného, každý jeho element se projevuje jako část celku), dynamický přístup k popisu jazyka (jazyk je činnost (energeia), nikoli produkt této činnosti) najdeme (roztroušeně) také v pracích W. Humboldta (srov. Humboldt, 1984; Petr, 1986). V práci o zvukovém systému jazyků (1984, s. 87) mluví Humboldt o protikladech a podobnosti zvuků vytvářejících vztahy, do kterých tyto zvuky vstupují a které jazyk využívá k různým cílům. Tyto myšlenky našly svůj odraz především v pracích Baudouinových.

Baudouin de Courtenay (1963) chápe jazyk jako systém znaků, jako jistý komplex součástí. Dynamické, nestatické chápání jazykového systému je u něho zcela explicitní: V životě jazyka se projevuje neustálá činnost směřující k odstranění chaosu, k zavedení pořádku. Projevuje se to tak, že se zmenšuje bohatství forem, zvláště nespojených s ostatními, nastupuje zahrnutí pod jisté vymezené typy (II, s. 94—95). V jazyce, jako vůbec v přírodě se všechno pohybuje, všechno se mění. — Klid, zastavení, stagnace jsou jevy zdánlivé; je to zvláštní případ pohybu za podmínek minimálních změn. Statika jazyka je jen zvláštní případ jeho dynamiky nebo spíše kinematiky (II, s. 439). Toto dynamické chápání jazyka je provázeno i náznakem lišení jevů centrálních a periferních: V jazyce existují jednak formy přežívající z minulosti, které už[1] neodpovídají dané struktuře jazyka, a jednak jevy, které možno říci předvídají budoucí stav daného jazyka, následkem čehož ještě neodpovídají jeho synchronnímu stavu (II, s. 186).

Jazykový systém v Baudouinově pojetí není uzavřený, izolovaný — jazyk je výtvor nejen s vnitřními, ale i vnějšími vztahy, „s vnější a vnitřní historií“ (I, s. 69).

U Baudouina najdeme i počátky funkčního chápání jazykového systému: Jazyk není ani do sebe uzavřený organismus, ani nedotknutelný idol, je to prostředek a činnost (II, s. 150).

Také F. de Saussure (1977) považuje jazyk (langue) za systém znaků; staví jej do protikladu k řeči (parole)[2] (podrobně o tom srov. Macháčková, 1987). (Stejně jako Baudouin, ani de Saussure systém explicitně nedefinuje.) Systém je podřízen „jen svému vlastnímu řádu“ (s. 61). Nepůsobí na něj činitelé vnější, srov.: Vnitřní organismus jazyka lze poznat bez respektování vnějších okolností. Není nutné znát podmínky, za kterých se vyvíjel ten či onen jazyk. Důležité jsou vztahy uvnitř systému (s. 60). Zkoumáním vztahů jazyka k vnějazykovým (geografickým, historickým, politickým aj.) faktorům se zabývá vnější lingvistika, která může hromadit jeden detail na druhý, není vázána tlakem systému — na rozdíl od lingvistiky vnitřní (s. 61).

Pro vnitřní uspořádání jazykového systému je podle de Saussura charakteristická jeho celostnost, vzájemné vztahy a podmíněnost elementů; vztahy elementů se redukují na protiklady. Srov.: Při analýze jazykového systému je nutné vycházet ze souborného celku, jehož analýzou lze dojít k elementům, které jej tvoří, základní chybou je postup opačný — vycházet z izolovaných jednotek a jejich skládáním vytvářet systém (s. 146). — Elementy jazykového systému tvoří celek a hodnota (valeur) těchto elementů vyplývá ze současné přítomnosti ostatních (s. 146). — V jazykovém systému jsou jeho části (elementy) ve vzájemné rovnováze podle jistých pravidel (s. 143) (srov. známý de Saussurův příměr s hrou v šachy). — V jazyce není nic kromě rozdílů. Obecně řečeno, rozdíl předpokládá existenci kladných členů vztahu, mezi kterými se ustaluje. Ale v jazyce jsou jen rozdíly bez kladných členů systému … v jazyce nejsou ani pojmy ani zvuky, které by existovaly nezávisle na jazyko[157]vém systému, jsou jen smyslové rozdíly a zvukové rozdíly vyplývající z tohoto systému (s. 152n.).

De Saussure neodmítá zcela spojení jednotek langue s jejich konkrétním materiálním substrátem, srov.: Žádná gramatická abstrakce není myslitelná bez řady materiálních elementů, které jsou pro ni substrátem a ke kterým je nakonec vždy nutno se vracet (s. 171).

Pokud jde o vývoj jazyka a jazykové změny, vykazuje je Saussure za hranice jazykového systému (za hranice langue), i když připouští, že jazyk se vyvíjí neustále. Z tohoto hlediska liší lingvistiku synchronní a diachronní — protiklad pohledu synchronního a diachronního je naprosto absolutní (s. 116). Všechno diachronní v jazyce je takové prostřednictvím řeči (parole), v parole je zdroj všech změn (s. 130). Jazykové změny se mohou zkoumat jen vně jazykového systému (vně langue) (s. 120). V Saussurově pojetí statická (tj. synchronní) lingvistika se zabývá synchronním stavem jazyka, tedy stadiem, kdy nedochází k žádným změnám, k žádnému pohybu v jazyce. Sám Saussure ale připouští, že takové stadium v jazyce neexistuje, že je proto nutné jisté zjednodušení: Absolutní „stav“ je dán nepřítomností změn, to však v jazyce není, jazyk se stále, třeba nepatrně mění; je tu tedy třeba jistého zjednodušení — nedůležité změny se neberou v úvahu (s. 134). Saussurův pojem langue je tedy teoretický konstrukt, abstraktní postulát, princip, který nepředpokládá ekvivalentní korelát v objektivní realitě.

V lingvistice zkoumaného období se navazuje jednak na domácí tradici (srov. už v r. 1911 Mathesiovu stať O potenciálnosti jevů jazykových, ve které probírá oscilace (kolísání), které lze sledovat v daném časovém období v daném jazyce a které slouží jako cenný ukazatel sil a pohybů působících v jazyce, jako ukazatel rozporu statiky a dynamiky), jednak tu působí vlivy zahraničních lingvistů — myšlenky B. de Courtenay a F. de Saussura.

Ze Saussurova učení je pro PŠ nejdůležitější důraz, který kladl na synchronii, na zkoumání jazyka jako fenoménu existujícího hic et nunc. (Srov. formulaci v Tezích (1929): „Podstatu a povahu jazykového systému lze nejlépe poznati synchronickým rozborem jazyků dnešních, které jediné poskytují úplný materiál a které lze přímo prožívati“, s. 35.) Myšlenka systémovosti jazyka je u de Saussura formulována nejzřetelněji, nejprogramověji, v tom byl i jeho vliv na všechny strukturalistické směry velmi výrazný (především jeho formulace o tom, že jazyk je celek tvořený vztahy vzájemně podmíněných elementů, které jsou ve složité rovnováze dané jistými pravidly, dále přístup k jazyku důsledně od celku, odmítání atomizace).

Některé rysy jeho teorie jazykového systému nebyly pro PŠ přijatelné (byly rozpracovány glosématikou); je to především

— chápání systémovosti jako záležitosti pouze synchronní, statické lingvistiky,

— uzavřenost jazykového systému, nepřístupnost vnějším vlivům,

— statičnost jazykového systému; vykázání jazykové změny za hranice langue,

— důraz na abstraktní teorii vztahů nadřazených různým vlastnostem elementů, které do nich vstupují.

V těchto bodech vychází PŠ z názorů B. de Courtenay:

— jazykový systém je otevřený; to souvisí s jeho funkčností (uspokojováním komunikačních potřeb); systémovost je podmínkou fungování jazyka,

— jazykový systém se vyvíjí, je dynamický,

— systémovost je vlastností nejen synchronie, ale i diachronie.

2. Vztah pojmů termínů systém a struktura

Pojmy termíny systém a struktura nejsou v pracích z 20. a 30. let (ale ani dříve) explicitně definovány. Jistou informaci podává jejich užití (srov. synchronický, auto[158]nomní, jazykový, sémantický, lexikální, syntaktický, morfologický, flexívní, zvukový (fonologický), grafický, formální (‚forem‘), … systém; systém znaků, konvencí, poznatků, prostředků, vztahů, opozic, funkcí, funkční gramatiky; struktura struktur, hodnot, jazyka, …; lexikální, gramatická, fonologická … struktura).

Výchozím pojmem je systém; to zřejmě souvisí i s programovým přihlášením se k systémovému přístupu (deklaruje se nutnost vycházet ze systému, chápat jazyk jako systém). Užívání pojmu struktura je ve většině prací z 20. a 30. let synonymní s pojmem systém. Explicitně se neuvádí, v čem je mezi nimi rozdíl, je-li tento rozdíl relevantní pro lingvistické zkoumání. (Pokud jsou oba pojmy rozlišovány, je to jen intuitivní.)

Jistou výjimkou z tohoto nediferencovaného užívání obou pojmů jsou Teze PLK. Tam se pracuje (bez definice) s oběma pojmy a je naznačena jejich hierarchie. Pojmu systém se užívá při funkčním definování jazyka, srov.: „Z funkčního stanoviska je jazyk systémem účelných výrazových prostředků. Žádnému jazykovému prostředku nelze porozuměti bez ohledu na systém, k němuž náleží“ (s. 35). Struktura je v Tezích chápána jako forma organizace jazyka (systému) — mluví se o strukturním schématu daného systému, o strukturních zákonitostech jazykových systémů (srov. např.: „… je nutno specifikovati vztahy mezi fonématy, totiž stanoviti strukturní schéma daného systému“, s. 39).

V pozdějším období vymezuje hranice mezi systémem, strukturou a zčásti i jazykovou normou B. Havránek (1940): „… strukturu je nejlépe chápat jako danost jazykovou a systém jako teoretické zpracování této struktury (odhalení jejích zákonitých souvislostí), norma je pak soubor jevů jazykových, viděných z jiného aspektu, z hlediska jejich závaznosti (s. 667) (srov. o tom i dále; o normě srov. Nebeská, 1987).

Pro PŠ jsou systémovost a strukturnost ontologické charakteristiky jazyka (jazyk má ve své podstatě vlastnost systémovosti, strukturnosti; tomu odpovídají formulace jazyk je systém …, jazyk je struktura …). Např. Kořínek (1948, s. 30) v polemice s názorem Vološinovovým, že jazykový systém je prostá abstrakce, namítá, že k abstrakci jazykového systému bychom nemohli vůbec dojít, kdyby tento systém neexistoval už předtím, tj. před jakoukoli naší abstrakcí, ve všech konkrétních jazykových projevech jako jejich faktická složka. Abstrakce jazykozpytce odpovídá faktické struktuře daného jazyka. Ontologický status systémového uspořádání jazyka je vlastní i Havránkovi (1940, s. 667), ovšem s tím, že strukturu definuje jako danost jazykovou (tedy ontologickou vlastnost objektu), zatímco systém jakožto způsob popisu této struktury, odhalení jejích zákonitých souvislostí (tj. záležitost gnozeologickou). Ve zkoumaném období nacházíme ještě náznak definice struktury u Skaličky (1947/48, s. 142), kde je strukturálnost rovněž chápána jako vlastnost objektu: „… strukturálnost … znamená, že Pražané vnášejí do jazykové problematiky problematiku útvaru, problematiku, jak je jazyk utvářen, jak jeho části spolu souvisí“.

Pokud jde o vztahy pojmů systém a struktura ve sledovaném období, můžeme tedy najít doklady pro všechny tři teoreticky možné typy jejich relací:

1. Jsou to v podstatě synonyma. Toto užití je nejčastější, srov. např. Havránkovu formulaci (1940, s. 455): „Strukturní lingvistika chápe jazyk jako strukturu jazykových znaků, tj. systém znaků majících přímý vztah ke skutečnosti.“ O synonymii obou pojmů svědčí i chápání jazyka jako systému systémů, popř. struktury struktur.

2. V Tezích je zřetelná tendence přistupovat k systému a struktuře jako k pojmům vzájemně spjatým, ale ne totožným. Systém je tu pojem širší a vztahuje se k souboru všech jazykových jevů v jejich jednotě. Struktura se chápe jako součást systému určující vnitřní uspořádání jazykových jednotek. Z toho plyne uvědomování si hierarchie obou pojmů, nadřazenosti pojmu systém (v dalších pracích však není tento přístup realizován).

[159]3. Struktura je pojem hierarchicky vyšší — struktura je označení pro celkovou charakteristiku gramatické organizace daného jazyka; jako celek se gramatická struktura projevuje v řadě dílčích systémů (pádový, vidový ap.). Podobně systém představuje vztahy mezi jednotkami téže roviny (stejnorodými, na horizontální rovině) a struktura pak vztahy mezi jednotkami různých rovin (nestejnorodými, na vertikální rovině).

Je třeba zdůraznit, že systémový charakter se neomezuje jen na synchronii. V protikladu s de Saussurovou tezí o nepřekročitelnosti hranic mezi synchronií a diachronií a o tom, že systémová je pouze synchronie, zdůrazňuje se, že synchronní a diachronní zkoumání jazyka nelze oddělit, že jazyk je systém v každém bodě svého vývoje (Trnka, 1943b), že vývoj má nezbytně systémový charakter.

2.1. Principy strukturace jazykového systému

Pojmy systém a struktura charakterizují způsob organizace jazyka, jsou založeny na faktu vzájemné závislosti jeho elementů. Oba pojmy odrážejí způsob spojení elementů v celostní jednotu (vzájemný vztah, vzájemnou podmíněnost částí celku při dominantní roli celku).

V klasickém období byla nejpropracovanější složkou jazykového systému fonologie (fonologická teorie byla přesvědčivě prezentována na hláskosloví řady jazyků). Na fonologické rovině jsou nejdetailněji ukázány typy vztahů v systému. Tyto vztahy jsou charakterizovány jako vztahy tříd fonémů (fonologické korelace), vztahy jednotlivých fonémů (fonologické protiklady privativní, ekvipolentní, graduální), popř. jako (binární) protiklady distinktivních rysů fonémů (srov. Jakobson v první verzi už 1938 a zejm. pak v 60. letech). Trubeckoj (1931) klade důraz na to, že fonologický systém nemohou konstituovat jen disjunktní protiklady; pro vznik fonologického systému jsou podstatné i vztahy korelační. (Kdyby v jazyce existovaly jen disjunktní fonologické protiklady, tj. kdyby každý jednotlivý foném tohoto jazyka byl v témže protikladném poměru ke všem ostatním fonémům — pak by takový jazyk neměl žádný fonologický systém. Výstavba fonologického systému je možná jen proto, že ve skutečnosti jsou jednotlivé fonémy každého jazyka nejen v disjunktních, ale i korelačních vztazích — s. 96.) Vachek (1942) chápe fonologický systém jako soustavu fonologických protikladů vlastních danému jazyku.

Fonologický princip byl aplikován na vztahy elementů i na vyšších rovinách, zde však jeho uplatnění už nebylo bezvýjimečné. Vztahy elementů na těchto rovinách nejsou tak vyhraněné, vzájemná závislost gramatických jevů není tak přesná jako ve fonologii. Skalička (1935a, s. 29n.) charakterizuje tyto vztahy na vyšších rovinách jako opozice, nazývá je diferenciace. Na jiném místě (1936) mluví o třech typech gramatických protikladů: diferenciacích, korelacích a relacích. Trnka (1943a, s. 62) v souvislosti s rovinovým chápáním jazykového systému bere v úvahu vedle protikladů fonologických také protiklady morfologické (např. singulár : plurál) a syntaktické (např. podmět : přísudek).

V Tezích se v souvislosti s chápáním slovní zásoby jazyka jako lexikálního systému mluví o vztazích vzájemného vylučování, které z jednotlivých slov vytvářejí systém (srov.: „… jestliže se jednotlivá slova v lexikálním vědomí navzájem vylučují a jsou ve vzájemném vztahu, tvoří slova systémy, formálně analogické se systémy morfologickými“, 1929, s. 57).

Různorodost vztahů mezi jednotkami jazykového systému shrnuje Havránek (1940, s. 456): „Strukturní vztahy jevů jazykových jsou různorodé: předně jde obecně o alternující opozice, dále o korelace (s členy řady příznakové a bezpříznakové), o vztahy závislosti a o poměr znaku a jevu označeného a označujícího.“

Elementy jsou chápány vždy ve vztahu k celému systému: „Jednotlivé prostředky jazykové mají hodnotu jevů jazykových jen vzhledem k místu, které v celé struk[160]tuře zaujímají“ (Havránek, 1940, s. 455). Izolovaný element je zbaven vlastností, které mu dává jeho místo v systému (struktuře), takže jeho izolované zkoumání nedává správnou představu o jeho podstatě. Obecné vlastnosti celku nelze vyvodit z vlastností jednotlivých elementů. Srov.: „Struktura … je tvořena z jednotlivých jevů jako vyšší jednotka (celek), nabývající vlastností celostních, které jsou cizí částem; není prostě souborem, sumací složek“ (Havránek, 1940, s. 452).

V Tezích je ještě kladen větší důraz na vztahy elementů než na jejich kvalitu (moment vztahů, souvislostí v jazyce byl programově zdůrazňován), srov.: „Senzuální obsah fonologických prvků jest méně podstatný než vztahy v systému“ (s. 38). Zdůrazňuje se závislost kvality elementu na jeho postavení v celku jazyka: „Jednotlivé jevy nejsou oddělitelné části složitého celku, ale, spojeny vzájemnými vztahy, jsou tím, čím jsou, vždy jen se zřetelem k celkům hierarchicky uspořádaným“ (Havránek, 1940, s. 452).

Postupem času se důraz na kvalitu a v rámci systému i jistou samostatnost elementů zvyšuje (např. Skalička (1947/48, s. 139): „Tento postup /Hjelmslevův postup při analýze od celku k částem/ je rozhodně užitečný. Celek je vždycky více než souhrn částí. Ale nemůže nás uspokojit. Části nejsou jen částmi celku, mají také samostatný život a samostatný vztah k mimojazykovému světu“).

3. Rysy pojmů systém a struktura

K základním rysům obou pojmů patří funkčnost, dynamičnost, otevřenost a komplexnost.

a) funkčnost

Určující vlastností jazykového systému (struktury) je jejich funkčnost (srov. i termín funkčně strukturní jazykověda; o pojmu funkce srov. ve stati N. Svozilové, 1988). Pro PŠ je rozhodující zkoumání jazyka jako „funkčního systému“, „funkční struktury“. Jazyk je chápán jako systém prostředků sloužících určitému cíli, jako „systém účelných výrazových prostředků“ (Teze, s. 63), popř. jako „systém hierarchicky uspořádaných znaků napjatých k jistým účelům“ (Trnka, 1943b, s. 77). Účelnost spočívá v tom, že jazyk uspokojuje vyjadřovací potřeby členů daného společenství. (Srov. Trnka (1943a, s. 68): „Jazyk se snaží být vždy adekvátním prostředkem sdělným a výrazovým pro své nositele, čili podle slov Bröndalových je svým vlastním optimem.“)

Funkčnost jazykového systému tedy souvisí především se vztahy jazyka k mimojazykové skutečnosti, s otevřeností jazykového systému. Jazykový systém není uzavřený do sebe, není izolovaný od mimojazykové skutečnosti, jeho hlavní funkcí je reagovat na tuto skutečnost, odkazovat na ni. V této souvislosti Skalička (1947/48, s. 138) při srovnávání pražského strukturalismu a glosématiky kritizuje, že Hjelmsleva nezajímají vztahy jazyka ke skutečnosti, jeho stránka funkční.

Funkčnost jazykového systému motivuje i jeho vývoj, jeho změny (např. Mathesius (1927) vidí příčiny jazykových změn v posouvajících se potřebách jazykového vyjadřování).

b) dynamičnost

Dynamičností jazykového systému se rozumí skutečnost, že jazykový systém je trvale ve stavu jisté nevyváženosti, nerovnováhy. Jazykový systém „není snad nikdy v naprosté rovnováze sil“ (Mathesius, 1936, s. 50), „skutečná rovnováha v systémech konkrétních jazyků v daném časovém bodě jejich dějin je fikce“ (Kořínek, 1948, s. 31). Dynamismus jazykového systému je hnací silou jeho vývoje.

[161]Zárodek myšlenky o dynamice jazykového systému lze hledat v Jakobsonově (1929) teorii jazykových změn. Tato teorie (aplikovaná na fonologický systém ruštiny) interpretuje každou změnu se zřetelem k celému systému. Většina změn v jazyce má podle Jakobsona „terapeutickou funkci“, tj. mají obnovit rovnováhu jazykového systému, která je na některém jeho místě ohrožena (slabými místy, strukturálními defekty). Uskutečněná změna však může vyvolat nerovnovážný stav opět v jiné části systému; tak mohou tyto změny pokračovat ad infinitum. Jakobsonova koncepce systému, který se sám reguluje, má v sobě zárodek principu imanentismu (který dnes musíme chápat jako projev autoregulativních schopností systémů vyšších řádů). Sám Jakobson ale nebyl zastáncem radikálního imanentismu; bere v úvahu kontakt jazykového systému s okolním světem, připouští, že terapeutický charakter nemají všechny změny v jazyce; uvádí, že často je např. důvodem změn v systému stylistická diferenciace.

Z teorie tzv. terapeutických změn lze vyvodit, že jazykový systém je v neustálém pohybu, že nikdy není dokonale vyvážený, dokonale „systematický“, spíše jen stále k (určitému typu) systému směřující[3] (srov. o tom později Vachek, např. 1968).

Odlišný přístup k interpretaci jazykových změn najdeme v práci Kořínkově (1948). V intencích Saussurových zdůrazňuje, že původ jazykových změn je v řeči individuí: „Počiatky jazykových zmien sú v parole, mimo jazykového systému /ve smyslu Saussurovy langue/ a postupujú prostredníctvom substituovania jednotlivých prvkov systému až k ozajstnej zmene jazyka, totiž k zmene štrukturálnych vzťahov v príslušnom systéme tohto jazyka“ (s. 25).

Příčiny pohybu v jazykovém systému odhaluje také Karcevského (1929) koncepce asymetrického dualismu jazykového znaku. Podle Karcevského je pohyb v jazykovém systému podmíněn povahou jazykového znaku: Forma (označující) a funkce (označované) jazykového znaku se plně nekryjí. Táž forma má několik funkcí, týž význam se vyjadřuje několika formami. Označující směřuje k tomu mít jiné funkce, než je jeho vlastní, označované směřuje k tomu, aby se vyjadřovalo jinými prostředky, než je jeho vlastní forma. Jsou tedy asymetrické, jsou ve stavu neúplné rovnováhy. Asymetrický dualismus jazykového znaku motivuje pak jazykové změny a komplikuje pravidelnost vztahů v jazykovém systému.

Skutečnost, že jazykový systém není statický (ale spíše stabilní) zachycuje i Mathesiův (1932) pojem pružné stability. Při charakteristice spisovného jazyka zdůrazňuje Mathesius princip řádu. Ideu řádu neztotožňuje s představou něčeho stálého, trvalého, neměnného, ale řád vidí v „pružné stabilitě souborného celku organizovaného v systém“ (s. 17).

Dynamičnost, nedokonalá vyváženost jazykového systému se projevuje také současnou přítomností prvků nových a ustupujících. Už v 30. letech formuluje Jakobson (1931) myšlenku o tom, že jazyk v každém bodě svého vývoje obsahuje jednotky, které se nově objevují, a jednotky, které vycházejí z užívání. (Tento problém byl v poválečné době řešen pomocí pojmů centrum a periférie jazykového systému, srov. TLP, 1966).

c) otevřenost

Tento rys vyplýval z chápání jazykového systému jako systému funkčního (jako systému prostředků sloužících určitému cíli — komunikaci). K tomu srov. Mathesiovo pojetí jazyka jako prostředku k plnění „obecných potřeb výrazových a sdělovacích, společných veškerému lidstvu“ (1947, s. 157).

[162]V Tezích (s. 44) se mluví o politických, sociálně hospodářských a náboženských podmínkách jako (jen) o vnějších činitelích při vytváření spisovných jazyků. Fakt, že vnitřní a vnější síly jsou ve vývoji jazyků tak těsně spjaty, že je nikdo nemůže od sebe oddělovat, aniž by tím deformoval skutečnost, zdůrazňuje Mathesius (1927). Také Jakobson (1929, s. 96) považuje za potřebné zjištění vnitřních zákonů fonologického vývoje doplnit zřetelem ke vztahům mezi fonologickým systémem jazyka a „jinými systémy řádu sociálního a geografického“, blíže však tento požadavek nespecifikuje, ani ho dále nerozpracoval.

O působení vnějších činitelů na vývoj jazykového systému se také zmiňuje v diskusi na zasedání PLK B. Havránek (srov. TCLP, 4, 1931, s. 304). Zdůrazňuje, že to jsou jen vnitřní důvody, které mohou řešit problém, proč jisté cizí (tj. vnější) vlivy na jazykový systém působí, zatímco jiné zůstávají bez účinku. Z toho vyplývá, že — v Havránkově pojetí — systém akceptuje jen takové vnější zásahy, které jsou ve shodě s jeho strukturními potřebami.[4] (Na tuto myšlenku navazuje a dále ji rozpracovává J. Vachek ve stati z r. 1962.)

V pozdějším období zdůrazňuje otevřenost jazykového systému Skalička (1947/48) při charakteristice rozdílů mezi strukturalismem PŠ a glosématikou — právě v tomto bodě jsou mezi oběma směry výrazné rozdíly. Glosématika se snaží odpoutat jazyk od vnějšího světa, chápe jej jako v sobě samém spočívající celostní útvar — chce vytvořit lingvistiku čistě „lingvistickou“, tj. imanentní. Nebere v úvahu „všechny ty složité vztahy jazyka k literatuře, společnosti, kultuře a umění atd.“ (s. 139). V tomto pojetí jazyk přestává být prostředkem poznání mimojazykových jevů, stává se „hrou bez úkolů“ (s. 138). Podle PŠ mají jednotlivé jazyky přímý vztah k realitě, snaží se vystihnout realitu co nejpřesněji a za tímto cílem jdou ovšem různými cestami. — Srov. k tomu i Havránek (1940, s. 455): „Strukturní lingvistika chápe jazyk jako strukturu znaků jazykových, tj. základní řady z říše znaků vyznačené přímým vztahem k realitě.“ Jazyk tedy není do sebe uzavřený celek, separovaný od mimojazykové skutečnosti, ale jeho hlavním úkolem (funkcí) je reagovat na tuto realitu.

d) komplexnost

Komplexnost jazykového systému souvisí s rovinovým principem (o pojmu rovina srov. samostatnou stať H. Prouzové). Jazykový systém (struktura) „není prostý soubor jevů, ale složitá, celostně uspořádaná jejich stavba, v níž jsou jednotlivé jazykové jevy pevně skloubeny vzájemnými vztahy, hierarchicky uspořádány a utříděny podle několika plánů“ (Havránek, 1940, s. 455). Jazykový systém tedy netvoří suma rovin, ale je to struktura vyššího řádu, v níž jsou všechny roviny vzájemně podmíněny. Tuto podmíněnost, vzájemnou závislost jednotlivých stránek jazyka zdůrazňuje Mathesius (1929, s. 137): „… fonologický systém jazyka nelze nějak přesně a bezvýhradně odloučit od jiných stránek jazyka, nýbrž i tu se jazyk reprezentuje jako komplex faktů vespolek souvisejících, které ani nejpřesnější systematická lingvistika nedovede roztrhati v samostatné třídy.“

Existence takových vzájemných (mezirovinových) vztahů předpokládá chápání jazyka jako celku, jehož části se nacházejí ve složitých vzájemných vztazích, tedy chápání jazyka jako systému systémů, popř. struktury struktur (Kořínek, 1948: „jazyk je štruktúra štruktúr (nadindividuálnych znakových) hodnôt, kde každý prvok má svoje jedinečné miesto a kde každá hodnota a hierarchia týchto hodnôt vyplýva zo vzájomného štrukturálneho napätia medzi všetkými složkami týchto štruktúr, inými slovami: z ich vzájomného protikladu“).

Systémový charakter jednotlivých rovin jazyka je však odstupňovaný — čím vyšší rovina, tím nižší stupeň systémovosti (o tom se v pracích zkoumaného období [163]nemluví, nicméně vychází se z rovin nižších, jejichž systémový charakter je nesporný). PŠ se zabývala jazykovými rovinami, kde je systémovost nejmarkantnější: fonologickou a částečně morfologickou. Pokud se systém spojuje s představou dokonale pravidelných vztahů (uspořádání) složek, je to také možné především na těch nejnižších rovinách. Systémové lingvistické myšlení, systémový popis vyšších jazykových rovin (např. textu) se rozvíjí teprve v poslední době. (Také to souvisí s tím, že dnešní systémové chápání jazyka překračuje hranice klasických představ o jazykovém systému, které byly dány do značné míry Saussurovými názory a strukturálními principy fonologie.)

 

Závěrem: Ve zkoumaném období nejsou pojmy systém a struktura důsledně rozlišovány, v jednotlivých pracích nejsou (až na výjimky) definovány. V zásadě je lze pro toto období považovat za synonymní. Jazyk je chápán nejen jako synchronní systém, ale jako systém, který je v určitém pohybu v čase. Jazykový systém je posuzován v (korelativních) pojmech relací a nositelů těchto relací. PŠ má výhrady proti (novopozitivistickému) chápání jazyka jako systému čistých vztahů a čisté formy. Zdůrazňování funkčnosti jazykového systému vede k tomu, že není absolutizována imanence, neztrácí se spojení jazyka s mimojazykovým světem. Jazykový systém se nechápe jako vyvážený, rovnovážný — jsou mu vlastní „defekty“ uvnitř jeho struktury, k vyváženosti, rovnovážnosti tedy jenom stále směřuje. Jazykový systém je charakterizován jako komplex jazykových faktů vzájemně souvisejících, hierarchicky uspořádaných a vzájemně podmíněných.

 

LITERATURA

 

BAUDOUIN de COURTENAY, J.: Izbrannyje trudy po jazykoznaniju. Tom I, II. Moskva 1963.

HAVRÁNEK, B.: Hesla Struktura, Strukturální lingvistika, Systém. In: Ottův slovník naučný nové doby, VI, 2. Praha 1940.

HUMBOLDT, V. von: Izbrannyje trudy po jazykoznaniju. Moskva 1984.

JAKOBSON, R.: Remarques sur l’évolution phonologique du russe, comparée à celle des autres langues slaves. TCLP, 2, 1929, s. 3—115.

JAKOBSON, R.: Prinzipien der historischen Phonologie. TCLP, 4, 1931, s. 217—267.

JAKOBSON, R.: Observations sur le classement phonologique des consonnes. In: Proceedings of the third international congress of phonetic sciences in Ghent 1938, s. 34—41.

KARCEVSKIJ, S.: Du dualisme asymétrique du signe linguistique. TCLP, 1, 1929, s. 88—93.

KOŘÍNEK, J. M.: Einige Betrachtungen über Sprache und Sprechen. TCLP, 6, 1936, s. 23—29.

KOŘÍNEK, J. M.: Úvod do jazykospytu. Bratislava 1948.

MACHÁČKOVÁ, E.: O názorech na dichotomii langue a parole. SaS, 48, 1987, s. 232—239.

MATHESIUS, V.: O potenciálnosti jevů jazykových (1911). Přetištěno in: U základů, s. 5—34.

MATHESIUS, V.: Nové proudy a směry v jazykovědném bádání (1927). Přetištěno in: Z klasického období, s. 5—18.

MATHESIUS, V.: K fonologickému systému moderní angličtiny. ČMF, 15, 1929, s. 129—139.

MATHESIUS, V.: O požadavku stability ve spisovném jazyce. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Ed. B. Havránek - M. Weingart. Praha 1932, s. 14—31.

MATHESIUS, V.: Pokus o teorii strukturální mluvnice. SaS, 2, 1936, s. 47—54.

MATHESIUS, V.: O soustavném rozboru gramatickém. In: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947, s. 157—174.

NEBESKÁ, I.: Ke klasickému pojetí normy v české lingvistice. SaS, 48, 1987, s. 334—342.

PETR, J.: Filozofie jazyka v díle K. Marxe a B. Engelse. Praha 1980.

PETR, J.: Nad antologií z díla Wilhelma Humboldta. SaS, 47, 1986, s. 47—52.

PETR, J.: Jazykovědné zájmy G. W. Leibnize. SaS, 49, 1988 (v tisku).

PROUZOVÁ, H.: Ke klasickému pojetí roviny (rukopis).

SAUSSURE, F. de: Kurs obščej lingvistiki. In: Trudy po jazykoznaniju. Moskva 1977, s. 31—273.

[164]SKALIČKA, V.: Zur ungarischen Grammatik. Praha 1935a.

SKALIČKA, V.: Asymetrický dualismus jazykových jednotek. NŘ, 19, 1935b, s. 296—303.

SKALIČKA, V.: K otázkám fonologických protikladů (1936). Přetištěno in: Z klasického období, s. 41—47.

SKALIČKA, V.: Kodaňský strukturalismus a „pražská škola“. SaS, 10, 1947/48, s. 135—142.

SVOZILOVÁ, N.: K vývoji pojetí funkce. SaS, 49, 1988, s. 64—71.

TEZE PŘEDLOŽENÉ PRVÉMU SJEZDU SLOVANSKÝCH FILOLOGŮ V PRAZE 1929. Přetištěno in: U základů, s. 35—65. (Dále Teze.)

TRAVAUX DU CERCLE LINGUISTIQUE DE PRAGUE, 4. Prague 1931. (Dále TCLP.)

TRAVAUX LINGUISTIQUES DE PRAGUE, 2. Les problèmes du centre et de la périphérie du système de la langue. Prague 1966. (Dále TLP.)

TRNKA, B.: Obecné otázky strukturálního jazykozpytu. SaS, 9, 1943a, s. 57—68.

TRNKA, B.: Jazykozpyt a myšlenková struktura doby (1943b). Přetištěno: SaS, 10, 1947/48, s. 73—80.

TRUBECKOJ, N. S.: Zur allgemeinen Theorie der phonologischen Vokalsysteme. TCLP, 1, 1929, s. 39—67.

TRUBECKOJ, N. S.: Die phonologischen Systeme. TCLP, 4, 1931, s. 96—116.

TRUBECKOJ, N. S.: Grundzüge der Phonologie. TCLP, 7, 1939, s. 5—261.

U ZÁKLADŮ PRAŽSKÉ JAZYKOVĚDNÉ ŠKOLY. Ed. J. Vachek. Praha 1970. (Dále U základů.)

VACHEK, J.: Über die phonologische Interpretation der Diphtonge mit besonderer Berücksichtigung des Englischen. In: Příspěvky k dějinám řeči a literatury anglické. Praha 1933, s. 87-170.

VACHEK, J.: Písmo a transkripce ve světle strukturálního jazykozpytu (1942). Přetištěno in: Z klasického období, s. 49—55.

VACHEK, J.: K otázce vlivu vnějších činitelů na vývoj jazykového systému. SlavPrag, 4, 1962, s. 35—46.

VACHEK, J.: Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny. Praha 1968.

Z KLASICKÉHO OBDOBÍ PRAŽSKÉ ŠKOLY 1925—1945. Ed. J. Vachek. Praha 1972. (Dále Z klasického období.)

Slovo a slovesnost, ročník 49 (1988), číslo 2, s. 155-164

Předchozí Jana Hoffmannová: Sovětská monografie o relační sémantice

Následující Otakar Šoltys: Petříkův odkaz stále živý