K pojetí systému a struktury v současné české lingvistice (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)

Anna Jirsová

[Rozhledy]

(pdf)

К пониманию системы и структуры в современной чешской лингвистике / On the conception of system and structure in the present-day Czech linguistics

Úkolem této stati je v návaznosti na předchozí stať (srov. Jirsová, 1988) doložit, jak se s pojmy systém a struktura pracuje v naší lingvistice od 50. let do současnosti.

První polovina 50. let je obdobím diskusí a ostrých (spíše jen deklarativních) kritik strukturalismu, vyvolaných Stalinovými statěmi o jazykovědě z r. 1950. Strukturalismu (pražské škole) je vytýkáno (srov. především Trávníček, 1951; Sgall, 1951/52), že jazyk zkoumá staticky, bez ohledu na historický vývoj, že odtrhuje synchronii od diachronie (pražská škola „zásadně oddělovala studium vývoje jazyka od „synchronického“ studia jazykové struktury“, Sgall, 1951/52, s. 4), nedostatečný zřetel ke vztahu jazyka a mimojazykové skutečnosti, ignorování souvislosti jazyka s vývojem společnosti (přeceňování vnitřních vztahů v jazykovém systému, imanentismus) („metafyzické chápání jazyka jako soustavy „arbitrárních“ znaků a s tím souvisící snaha vidět jazyk jako uzavřený systém, což vede ke schematičnosti a k idealistickým teoriím o imanenci jazykového vývoje“, ibid., s. 11). gnozeologický idealismus („chápat jazyk jako soustavu znaků, symbolů, znamená odtrhovat jazyk od myšlení … To je idealistické řešení otázky o poměru bytí a vědomí“, ibid., s. 11), nedostatečný zřetel k praxi, odtrženost od praktických potřeb společnosti, negativní vztah k tradicím domácí jazykovědy, kosmopolitismus (orientace na zahraniční, hl. západní vědu) aj.

Za přelom v tomto přístupu k jazykovědnému strukturalismu lze považovat konferenci o vědeckém studiu soudobých jazyků (1957). Bylo na ní mimo jiné konstatováno, že na úrovni doby je vědecké zkoumání současného jazyka jako systému.

V r. 1960 se konala konference o marxistické jazykovědě (srov. sborník Problémy marxistické jazykovědy, 1962). Zde se věnovalo hodně pozornosti systémovosti jazyka ve vztahu ke kategoriím marxistické dialektiky (srov. „vztah jednotlivého jevu k celku a celku k jednotlivému jevu je podstatným dialektickým vztahem projevujícím se v jazyce a jádrem chápání jeho systémovosti“, Havránek, 1962, s. 15). Podstatné bylo také konstatování, že „jako pracovní metoda nemůže být popis struktury ani idealistický, ani reakční“ (Poldauf, 1962).

Ve vystoupení o aktuálních metodologických problémech marxistické jazykovědy B. Havránek zdůraznil dialektickou povahu systémovosti jazyka: Charakter jazyka určují dialektické protiklady, především protiklad existujícího a vznikajícího, projevující se v dialektickém vztahu jazykového systému a jazykového procesu. Tak jako bylo nesprávné saussurovské izolování systému od jazykového procesu, byli bychom v rozporu s dialektikou i skutečností, kdybychom připisovali reálnou existenci pouze jazykovému procesu a systémovost považovali jen za jeho vlastnost; ztráceli bychom ze zřetele to, že se tu nesporně projevuje dialektika obecného a zvláštního (1962, s. 20).

V lingvistice nastává období nového rozvoje synchronního zkoumání jazyka, uplatňování kategorií dialektiky při analýze jazykového systému. Tento proces se plynule rozvíjel v 70. a 80. letech, takže v současné jazykovědě se systémovost pova[239]žuje za základní vlastnost objektivní reality, systémovost je vlastní samým objektům skutečnosti, je to objektivní vlastnost reality (Krupa, 1980; Petr, 1980, 1984). A protože systémové objekty nelze zkoumat nesystémově, lze libovolný reálný objekt (i jazyk) zkoumat jako systém nebo jako element (podsystém) jiných širších systémů. Jazyk je pak charakterizován jako „subsystém komplexu systémů konstituujících objektivní realitu“ (Kořenský, 1984, s. 9).

 

Vztah pojmů systém a struktura[1]

Ve zkoumaném období dochází k diferenciaci obou pojmů, k jejich hierarchizaci, a to v duchu formulace uvedené v Tezích (1929), kde jsou oba pojmy chápány jako vzájemně spjaté, ale ne totožné — systém je pojem širší (univerzálnější) a vztahuje se k souboru všech jazykových jevů v jejich jednotě, struktura pak je chápána jako způsob organizace systému.[2]

Pro současnou lingvistiku je jedním ze základních (a samozřejmých) metodologických předpokladů analýza jazyka jako systému v jeho strukturních souvislostech, v jeho interních a externích relacích, v jeho mikro- a makrostruktuře. Těžko bychom našli teoretika (ať už z jakékoli oblasti), který ve svých pracích neužívá pojmy systém a struktura. Nicméně neexistuje všemi vědami (ani v rámci jedné vědy) všeobecně uznávaná definice systému. Prakticky všechny definice systému mají společné to, že hovoří o množině prvků (o nenáhodném seskupení prvků) a o vztazích mezi nimi. Struktura pak zpravidla představuje způsob uspořádání těchto prvků.

Systémovost a strukturnost se chápou jako jazykové danosti, které mají ontologickou platnost. Úlohou vědy je tuto systémovost odhalit. Děje se tak poznávací činností, jejímž výsledkem jsou modely systémů, představující různé stupně (a také různé zorné úhly) poznání podstaty systému. Lze tedy chápat systémovost nejen jako záležitost ontologickou, ale i gnozeologickou (srov. např. Petr, 1984).

Z užití pojmu systém v lingvistické literatuře lze shromáždit jistý počet podstatných vlastností, které tento pojem konstituují (srov. např. Filipec, 1973; Němec, 1980; Kořenský, 1986; Hoffmannová, 1987). Všechny tyto vlastnosti nejsou ve všech užitích pojmu systém vždy přítomny (lze tu mluvit o „silném“ a „slabším“ pojetí systému), ani se nevyskytují u všech autorů v úplnosti; syntézou lze dojít k následujícímu výčtu (bez toho, že by pořadí určovalo jejich závažnost):

 

(1.) systém je celostní komplex souvztažných prvků — jednotek,

(2.) tvoří specifickou jednotu s okolím,

(3.) je prvkem nadřazeného systému,

(4.) je funkční,

(5.) každý prvek systému je sám systémem (subsystémem),

(6.) prvky systému jsou uspořádány hierarchicky podle míry společných rysů, podle stupně začlenění do systému (centrum a periférie systému),

(7.) má schopnost autoregulativní,

(8.) je adaptabilní,

(9.) prvky systému jsou propojeny sítí vztahů se svými složkami konstituujícími i se subsystémy, které samy konstituují, a také se systémy okolními (struktura systému).

 

Syntetizujícím prvkem systému je struktura, nejčastěji chápaná jako uspořádání prvků systému, jako síť vztahů, které ze souboru prvků vytvářejí celek, chovající se [240]jako (relativně) uzavřená a (relativně) samostatná entita (s vlastnostmi, které se nerovnají sumě vlastností konstituujících prvků).

Za základní aspekty struktury se považují

(1.) počet elementů,

(2.) jejich rozmístění,

(3.) charakter závislostí mezi nimi.

Specifické chápání jazykového systému nacházíme ve funkčním generativním popisu (FGP) jazyka, který se u nás rozvíjí od 60. let. Navazuje se tu na funkční přístup pražské školy (vychází se z funkčního pojetí jazykového systému, jeho rozčlenění do rovin, jejichž jednotky jsou k sobě ve vztahu formy a funkce — Sgall, 1967, s. 186). Pod systémem se rozumí „soubor prvků a relací, které jsou mezi nimi“, takže jazykový systém zahrnuje relace mezi elementárními a komplexními jednotkami různých rovin od fonetiky po významovou stavbu věty. Dále se navazuje na generativní metodologické principy (pojmově i terminologicky[3] se liší současné pojetí FGP od Chomského (1966) pojetí) — popis (model) jazyka má podobu nejen statického systému, ale i „zařízení“ se vstupem (a výstupem), které má svou vnitřní strukturu (obvykle jde o množinu nebo posloupnost pravidel, o určitý typ paměti aj.) a které svou činností vymezuje určitou množinu prvků (vstupních nebo výstupních) (Sgall, 1967, s. 8). (Systém tedy není v generativním popisu jazyka chápán jako inventář jednotek a jejich klasifikace, nýbrž jako soustava pravidel … — ibid., s. 8.) FGP „má povahu strukturní procedury, a to procedury generativní“ (Sgall a kol., 1986, s. 123).

V jedné z posledních prací (Sgall a kol., 1986, s. 116) se mluví o členění jazykového systému prostřednictvím popisu jevů gramatických a sémantických. Některé vztahy v systému jsou popisovány jako struktury (srov. struktura slovního tvaru).

Jazykový systém se tedy ve FGP chápe jednak jako jazyková danost, záležitost ontologická (mluví se „o popisu jazykového systému“, tj. langue, Sgall, 1967, s. 40), jednak je systém i prostředkem formálního popisu jazyka (pomocí prostředků matematiky a formální logiky), srov. „Z těchto předpokladů jsme pak vyšli při vlastní formulaci systému, který má sloužit ke generativnímu popisu jazyka“ (Sgall, 1967, s. 186).

Chápání jazykového systému jako předpokladu řeči (řečové činnosti) se uplatňuje při procesuálním, dynamickém modelování komunikace (srov. práce J. Kořenského, J. Hoffmannové, O. Müllerové). V této koncepci se ruší protiklad langue a parole, jazyk a řeč jsou jediným globálním objektem. Uplatňuje se tu dialektická jednota předpokladové, činnostní a rezultativní složky řečové činnosti, s důrazem na kreativní proces, který má své předpoklady (jazykový systém) a své výsledky (texty).

Abychom získali nejsoučasnější názor na oba pojmy, položili jsme 15 lingvistům dvě otázky: (1.) jak se dívají na vztah pojmů systém a struktura, (2) jak by oba pojmy definovali.

Shrneme-li všechny odpovědi (což předpokládá jisté zjednodušení), vyplývají z nich dva přístupy:

[241]a) Vzhledem k variabilitě a nedostatečné vyjasněnosti vztahu obou pojmů (která reflektuje filozoficko-metodologické diference ve způsobech systémového myšlení) se s pojmem/termínem struktura nepracuje, užívá se jen pojmu/termínu systém, chápaného jako konceptuální abstrakce způsobu organizace (uspořádání) objektivní reality (v tomto rámci i řečové činnosti a jejích předpokladů) a konceptuální abstrakce způsobů teoretické interpretace uspořádání objektivní reality (J. Kořenský).

b) Pracuje se s oběma pojmy/termíny, a to tak, že se považují za hierarchizované (nikoli synonymní) v tom smyslu, že systém je obecnější, hierarchicky vyšší a struktura je, možno říci, vlastnost systému.

Pokud jde o definice obou pojmů, lze je shrnout takto:

Systém: uspořádaný (vnitřně organizovaný) celek souvztažných prvků

— charakterizovaný jak vnitřní jednotou, tak reprezentativními funkcemi ve vztahu k jiným systémům (O. Šoltys);

— lišící se od jiných systémů svým uspořádáním a funkcemi a fungující podle zákonů dialektiky (J. Petr);

— charakterizovaný a) dynamickou rovnováhou, vytvářenou působením usouvztažněných strukturních prvků, b) určitou specifickou celostní kvalitou (tj. tím, co představuje systém jako celek v protikladu k nestrukturované množině jednotlivých elementů), která je založena c) na vztahu systému k okolí, k jiným systémům atd., na různé míře otevřenosti/uzavřenosti, d) na schopnosti fungování systému v tomto okolí, na stupni adaptability, schopnosti autoregulace, stabilizace/destabilizace, e) na schopnosti vývoje systému, jeho dynamické existence v prostoru a čase, který je výsledkem vzájemné aktivity prvků mezi sebou, prvků a celku i systému a okolí (J. Hoffmannová);

— prvky systému jsou navzájem dialekticky spjaty nejen koexistencí, ale i vzájemnými vztahy a také vztahy (přímými nebo zprostředkovanými) k témuž souboru funkcí (M. Komárek);

— jsou hierarchicky uspořádány podle míry společných rysů, takže v rovině horizontální ty s největším počtem společných rysů tvoří centrum systému a ty s nejmenším počtem společných rysů tvoří jeho periférii a v rovině vertikální jsou tyto prvky propojeny sítí vztahů se svými prvky konstituujícími i s dalšími systémy sousedními (I. Němec);

— jsou jednak elementární, jednak samy mají systémový charakter, tj. systémy vyššího řádu jsou konstruovány systémy řádu nižšího a předpokládají je (M. Komárek).

Struktura: vlastnost objektu (Z. Hlavsa), existenční forma systému (M. Komárek), pragmatická presupozice každého systému (O. Šoltys), úhrn vztahů v systému (J. Nekvapil), uspořádanost, vnitřní organizace, množina vztahů určitého typu mezi elementy (J. Petr, J. Hoffmannová), síť (abstraktní schéma) konstrukčních (stavebních) vztahů mezi elementy, členy nebo částmi systému (F. Daneš, M. Dokulil, N. Savický), způsob uspořádání komponentů nějakého celku (I. Němec, O. Müllerová).

Uvedené charakteristiky pojmů systém a struktura se v zásadě shodují s těmi, které jsme shromáždili z lingvistické literatury.

 

Principy strukturace jazykového systému

Pojmy systém a struktura jsou definovány pomocí korelativních (vzájemně koexistujících) pojmů vztah a nositel vztahu (element). V klasickém období byla relace element — vztah propracována především v subsystému fonologickém — šlo tady o poměrně omezený počet v zásadě jednoduchých elementů (fonémů, popř. distinktivních rysů fonémů), které byly ve vzájemných binárních vztazích (protikladech). Kvalita těchto elementů byla určována jejich místem ve (fonologickém) systému, jejich vztahem k ostatním elementům na základě společných a odlišných rysů.

Stupeň systémové organizovanosti je v jednotlivých subsystémech jazyka odlišný. Ve fonologickém subsystému jde o daný počet prvků spojených souborem spočetných a charakterizovatelných vztahů. Ve vyšších subsystémech se s binárními vztahy nevystačí, vyskytují se vícedimenzionální vztahy, popř. i vztahy jednodimenzionální, srov. P. Novák (1980, s. 127): „Vztahy mohou být nejen dvoučlenné, nýbrž [242]na jedné straně troj- a vícečlenné, na druhé straně tak říkajíc jednočlenné: vlastnosti.“ Převládají vztahy hierarchické — především vztahy nadřazenosti a podřazenosti.

Pojetí systému jako celku složeného z částí navzájem souvztažných ukazuje, že celek a části existují současně a totéž platí i o jejich vztazích. Vztahy nemohou být absolutizovány jako prvotní, realizují se mezi dvěma objekty a na základě jejich vlastností (srov. o tom např. Filipec, 1967, s. 375). Vztahy jsou nedílnou součástí jazykového systému (struktury), mají tedy platnost ontologickou. Zároveň však mají i platnost gnozeologickou — při zkoumání a popisu objektu lingvista vztahy, které jsou pro tento objekt typické, nekonstruuje svévolně, ale objevuje je (srov. Krupa, 1980, s. 118).

Se vztahy v jazykovém systému souvisí i integrovanost elementů: stupněm integrovanosti elementů je míněn stupeň jejich participace na relacích, charakteristických pro daný systém jako soubor elementů (Vachek, 1966, s. 23). — Dialektický charakter strukturních vztahů, multilaterálnost relací respektuje také koncepce centra a periférie jazykového systému (srov. dále).

Při analýze vztahů v jazykovém systému se pracuje také s aparátem logiky, užívá se i matematických procedur, ty však se teprve postupně propracovávají k možnosti formálně postihnout dynamiku, pružnou stabilitu jazykového systému.

Elementy, které vstupují do vztahů ve vyšších subsystémech (syntaktickém, textovém), nejsou jen jednoduché, ale i komplexní (samy mají systémový charakter: to, co je z hlediska jedné úrovně zkoumání prvkem, může být z hlediska jiné úrovně systémem a naopak, srov. Novák, 1980, s. 117), složené z řady rysů, mezi kterými existuje jistá hierarchie. Komplexnost jednotek jazykového systému bývá také spojována s redundantností některých rysů (srov. Neustupný, 1966, s. 45). V hierarchii rysů se uplatňuje i princip centra a periférie.

 

Rysy jazykového systému

Za základní rysy jazykového systému jsou považovány funkčnost, dynamičnost, otevřenost a komplexnost.

a) funkčnost

Už v klasickém období naší lingvistiky byla funkčnost chápána jako určující vlastnost jazykového systému, která souvisí s hlavní funkcí jazyka — komunikací.

V návaznosti na toto období se dále rozvíjí funkční chápání jazyka jako systému, který uspokojuje vyjadřovací potřeby členů daného společenství, jako univerzálního prostředku komunikace, tj. prostředku komunikace o všem, včetně jazyka.

Funkční chápání jazyka se netýká jen jeho vnějších relací, ale i relací vnitřních, srov. Kořenský (1986, s. 34): „Klasický pojem funkce souvisel s otevřeností systému jazykových prostředků směrem ke kulturním a sociálním systémovým útvarům. V další etapě se systémové myšlení rozšiřuje nejen na některé vnější interakce systému jazykových prostředků (především na interakce sémiotické), ale prohloubeně se uplatňuje i při výkladech systémových mechanismů.“

Celé uspořádání jazykového systému (jeho dynamismus, neustálá restrukturace, rozčlenění do subsystémů, otevřenost) má hlavní cíl, aby jazyk plnil svou komunikativní funkci. Funkčnosti, komunikativní efektivnosti je podřízeno také množství a povaha neintegrovaných (periferních) elementů v jazykovém systému. (Je zřejmé, že jazykový systém připouští těchto elementů mnohem víc, než byli ochotni připustit lingvisté klasického období.) Rovněž působení vnějších činitelů na jazykový systém je limitováno tím, aby nebyla ohrožena jeho komunikativní funkce (srov. Vachek, 1966). Fungováním jazykového systému v komunikaci jsou motivovány také jazykové změny, jeho vývoj. (Podrobně o funkci srov. N. Svozilová, 1988.)

[243]b) dynamičnost

Dialektický přístup ke zkoumání systémových (strukturních) vztahů v jazyce, odmítání představy jazykového systému jako dokonale pravidelně, rovnoměrně, symetricky uspořádané soustavy jednotek (různých ranků) jako v principu falešné se od 60. let projevuje v teorii centra a periférie (dále C—P) jazykového systému. (Přístupu k jazykovému systému z hlediska C—P jsou věnována především TLP 1966, tam především stati Vachkovy a Danešovy, dále Daneš, 1965, 1982; Vachek, 1968.) Dialektický vztah obecného a zvláštního lze u těchto pojmů chápat tak, že každý obecnější (abstraktnější) komponent jazykového systému je centrálnější než komponent konkrétnější (Popela, 1966, s. 79).

Pojmy C a P jsou vzájemně korelativní, tj. periferní jevy mohou být stanoveny pouze s ohledem na centrální a naopak. Koncepce C a P vychází z předpokladu, že jazykové prostředky (jazykové kategorie) jsou organizovány v útvary, které mají zpravidla kompaktní jádro (centrum), přecházející v periférii čím dál tím více uvolněnou (difúzní); ta zase plynule přechází do periférie kategorie druhé (nastává tzv. infiltrace periférií). — Chápání jazyka jako prostoru s nerovnoměrnou hustotou elementů, strukturovaného (uspořádaného) jakožto množství „silových polí s gravitačními centry“, vzájemně se stýkajících, prostupujících a hierarchizovaných nacházíme už u Karcevského (1927). (Na základě této koncepce je zpracováno české sloveso M. Dokulilem ve sb. O češtině pro Čechy.)

Vlastnosti „centrálnost“ a „perifernost“ jsou vlastnosti graduální, mezi C a P neexistuje ostrá hranice, ale kontinuální přechodná zóna (princip centrum — tranzice — periférie). Tyto tři pojmy vedou k adekvátnějšímu pojetí systému (srov. o tom Daneš, 1982), odpovídají současnému vědeckému myšlení, které opouští představu pevných, statických kategorií.

U centrálních složek jazykového systému vystupují vzájemné vztahy poutající složky jazykového systému velmi jasně. U periferních složek jsou vzájemné vztahy značně uvolněny a mohou i mizet (Vachek, 1968). Rozdíl mezi jednotkami centrálními a periferními je v tom, že jednotky centrální jsou k sobě poutány větším počtem společných rysů, takže jsou v daném systému pevněji zakotveny, kdežto jednotky periferní nemají všechny rysy společné jednotkám centrálním, takže jsou izolovanější a v souvislosti s tím i méně stabilní, a proto snadněji podléhají změnám (srov. Němec, 1980, s. 12). Kvalita systémového zařazení jednotek je tedy dána kvantitou společných klasifikačních rysů.

Koncepce C a P bere ohled na dialektický charakter strukturních vztahů a umožňuje odrážet vícedimenzionální vztahy (vzájemné pronikání periférií). Základní význam periferních složek jazykového systému je v tom, že jsou cenným vodítkem v rozpoznávání, v kterých bodech jazykové struktury se projevuje její specifická dynamičnost, jež je hnací silou jejího vývoje. Periferní jevy ukazují směrem k nové strukturaci daných jevů, jíž má být překonána strukturace dosavadní, již nevyhovující (Vachek, 1968).

Synchronní dynamika jazyka se projevuje v tom, že každý jazyk se snaží o rovnováhu mezi „centralizací“ a „decentralizací“ (Daneš, 1982). Příliš silná decentralizace může způsobit vágnost systémovosti jazyka — na druhé straně jistý stupeň vágnosti je nutný, propůjčuje jazyku elastičnost, která umožňuje pružně reagovat na nové komunikační potřeby. S centrálností a periferností složek jazykového systému souvisí i jejich integrovanost (termín A. Martineta). Všechny elementy jazykového systému nejsou do něho zapojeny ve stejném stupni, všechny nejsou stejně integrovány. Stupeň integrovanosti elementů se chápe jako stupeň jejich účasti na relacích, charakteristických pro daný systém jako soubor elementů (Vachek, 1966, s. 23). V jazyce existují tendence nejen integrační, ale i antiintegrační. Permanentně nedokonalá rovnováha jazykového systému je podmíněna právě působením těchto dvou [244]diametrálně odlišných tendencí, jejich vzájemné napětí se odráží v každém vývojovém stadiu. Jazykový systém může obsahovat poměrně značný počet neintegrovaných prvků. Rozhodující je zachování efektivnosti komunikativní. Napětí mezi tendencí integrační a antiintegrační odráží jiné napětí v promluvách — konflikt funkce komunikační a emotivní. Kdyby uvolnil jazyk cestu působení integrační tendence, připravil by se o výhodné prostředky pro signalizování funkce emotivní. Pravděpodobně z těchto důvodů je integrace v jazykovém systému uplatňována diferencovaně (Vachek, 1966).

c) otevřenost

Otevřenost jazykového systému souvisí s jeho zapojením do okolí (do objektivní reality chápané jako soubor systémů v interakci), vyplývá ze zákona o všeobecné souvislosti jevů (podle kterého neexistují uzavřené, izolované systémy). Současná jazykověda tedy nechápe jazyk jako imanentní jev, ale jako „strukturovaný jev s vnitřními vazbami na extralingvistické faktory, zvláště na myšlení a sociální činitele“ (Petr, 1985, s. 156).

Tento aspekt jazykového systému byl v klasickém období jen naznačen, nebyl dále rozpracován. Souviselo to i s tehdejší situací v lingvistice, s potřebou osamostatnit ji jako vědu, chránit její autonomii (nicméně i tehdy byla věnována pozornost výsledkům jiných věd) — na rozdíl od situace současné, kdy lingvistika znovu hledá kontakty s jinými vědami, v těchto kontaktech, v interdisciplinaritě, vidí možnost komplexnějšího, úplnějšího poznání a popisu jazykového systému (ve všech vnějších i vnitřních vztazích a souvislostech); projevuje se „mezioborová aktivita jazykovědy směrem k sociologii, psychologii, teorii společenské komunikace aj.“ (Kořenský, 1986, s. 34).

Na Havránkovu myšlenku o tom, že vnitřní důvody (tj. systémové, strukturní) rozhodují o tom, jestli vnější vlivy na jazykový systém působí, nebo zůstanou bez účinku (srov. jeho vystoupení v diskusi na zasedání PLK, otištěné v TCLP, 4, 1931, s. 304), navazuje J. Vachek (1962). Podle něho jazykový systém neakceptuje takové vnější působení, které by bylo v rozporu s jeho strukturními potřebami — vyhrazuje si právo kontroly vůči vnějším vlivům, s nimiž jeho struktura přichází do styku. Úloha jazyka je tu tedy spíše regulativní než iniciativní. (Zároveň je však zřejmé, že jazykový systém neakceptuje jen takové vnější zásahy, které jsou ve shodě s jeho strukturními potřebami.) — Působení vnějších činitelů nikdy nemůže dát v sázku základní, tj. komunikativní funkci jazyka; jakmile se takový moment ohrožení objeví, vyvolá to nezbytně adaptaci jazykového systému (Vachek, 1966, s. 35).

O možnosti vnějších zásahů[4] do jazykového systému píše podobně i Horálek (1954, s. 375): „To, co lze spisovnému jazyku umělým zásahem vnutit, je vlastně jen jednou z vývojových možností, danou vlastnostmi jazykového systému. Nikdy, za žádných okolností nemůže být zásah takového rázu, že by znamenal úplné přerušení vývojové kontinuity.“ (To souvisí s kodifikačními zásahy do jazykového systému.)

Působení vnějších činitelů na jazykový systém je výrazně odstupňované. Není stejné na všech jeho rovinách. Bezprostředně se projevuje v subsystému lexikálním, ale mohou působit (i když mnohem méně často) i v ostatních subsystémech jazyka. V takových případech jde o to, že měnící se struktura vnějšího světa způsobuje i jisté změny ve struktuře jazyka (srov. o tom např. Vachek, 1958).

Otevřenost jazykového systému tedy spočívá jednak v tom, že je vystaven vlivu systémů, které jej obklopují, a jednak v tom, že se jako systém adaptabilní s těmito vlivy vyrovnává.

[245]d) komplexnost

Podle dnešních lingvistických představ je jazyk systém kooperujících systémů, jež mají společnou vývojovou tendenci k vyváženosti (souměrnosti) a optimální ekonomičnosti (Němec. 1988). (Charakteristika jazyka jako systému systémů je od V. V. Vinogradova; srov. SaS, 28, 1957, s. 98.) Takovéto pojetí implikuje především (srov. Vachek, 1958, s. 94), že v jazyce existuje jistý počet subsystémů (o tom srov. Prouzová, 1988), z nichž každý je charakterizován svou specifickou strukturou. Systémový charakter jazyka předpokládá jednak skutečnost, že každý z těchto subsystémů konstituuje více nebo méně (ale nikdy absolutně) vyvážený systém a dále (a především) každý z těchto subsystémů je více nebo méně těsně spjat s ostatními subsystémy. Jsou-li subsystémy jazykového systému více či méně vzájemně závislé, logicky z toho plyne, že změna v jednom z nich vyvolá změny v subsystému (subsystémech) dalších. Potřeby jednotlivých jazykových subsystémů musí být mezi sebou vzájemně koordinovány, jenom tak může jazyk plnit svou základní funkci, tj. komunikaci v nejširším smyslu (srov. Vachek, 1983, s. 244). Vzájemné působení subsystémů jazykového systému nejen že neruší celkovou jednotu jazykového systému, ale naopak ji podtrhuje a upevňuje.

Je třeba připomenout, že tento druh interdependence v jazykovém systému byl znám a uznáván už v klasickém období, tedy dávno před tím, než se začal jazyk chápat jako systém systémů. Už tehdy se předpokládalo, že jevy jednoho subsystému (zvukového) jsou těsně spojeny s vyššími subsystémy jazyka, tvoří s nimi strukturní celek a mohou být jimi ovlivněny.

Pro klasické období naší lingvistiky je charakteristické zkoumání těch subsystémů jazykového systému, jejichž systémový charakter je nesporný, tj. subsystému hláskoslovného a tvaroslovného. V současném období se princip systémovosti hledá i v subsystémech vyšších — syntaktickém a textovém.

Systémové pojetí syntaxe se odráží v (Danešově, např. 1963) koncepci větných vzorců, která vychází z Mathesiova chápání syntaxe jako systému větných vzorců (z jeho postulátu, že v syntaxi existují abstraktní vzorce, podle kterých se tvoří věty s týmiž strukturními vlastnostmi — srov. 1974, s. 157, 174). Větné vzorce tvoří systém založený na protikladech; každý vzorec představuje strukturu těch syntaktických prvků (rysů), kterými se liší od ostatních členů daného systému (Daneš, 1963, s. 119). V současnosti se větný vzorec (srov. Daneš - Hlavsa a kol., 1981; Hlavsa, 1988) chápe jako bilaterální jednotka s komponentem výrazovým, funkčně gramatickým (gramatický větný vzorec) a významovým (sémantický větný vzorec). Jejich vztah je takový, že jednotlivým pozicím v gramatickém větném vzorci se připisují sémantické funkce (role) — agens, patiens, nositel děje ap. Obě složky pak vytvářejí vzorec komplexní.

Chápání textu jako nejvyššího subsystému jazykového systému (nejvyššího stupně systémové hierarchie jazykových jednotek) je už za hranicemi tradičně, saussurovsky chápaného jazykového systému. Jednotky tohoto subsystému a jejich relace se výrazně liší od jednotek a relací v subsystémech nižších („komplexnost jednotek v této oblasti a charakter pravidel, jimiž se komunikace a produkce textu řídí, vyžaduje podstatně odlišné systémové prostředky, než jsou ty, které byly s úspěchem uplatňovány při konstrukci a popisu rovin nižších“, Kořenský, 1984, s. 23). Proto se v této souvislosti klade otázka mezí jazykového systému (Daneš, 1977). V teorii textu se uvažuje o podobě textových vzorců, což potvrzuje závažnost systémových aspektů textu (srov. např. Hoffmannová, 1983; 1987). Text je chápán jako základní prvek dialektické jednoty předpokladové, činnostní a rezultativní složky komunikace (Hoffmannová, 1987; Kořenský, 1987). Je charakterizován jako systém otevřený, dynamický, adaptabilní, s cílově orientovaným chováním (otevřenost a dynamičnost systému textových typů je spatřována v jejich prakticky permanentním doplňování, [246]restrukturaci a modifikaci v konkrétní komunikační praxi, adaptabilnost se chápe jako optimalizace systému směrem k jeho účelnějšímu chování, lepšímu plnění společenských funkcí; srov. Hoffmannová, 1987, s. 87).

 

Závěr: Pro současnou lingvistiku je analýza jazyka jako systému se složitými vnitřními vnějšími relacemi samozřejmým metodologickým předpokladem. Pojmů systém a struktura se užívá diferencovaně. Vzhledem k tomu, že neexistuje jejich obecně přijatá definice, lze rozdíl mezi nimi stanovit jen v hlavních rysech: pojmu/termínu systém se užívá pro označení uspořádaného celku tvořeného jistou množinou elementů, které jsou ve vzájemných vztazích, pojmu/termínu struktura pak pro uspořádání, vztahy elementů v systému. Oba pojmy jsou tedy vymezeny pomocí korelativních pojmů vztah a nositel vztahu.

Skutečnost, že vztahy elementů v celém jazykovém systému nejsou dokonale pravidelné a vyvážené, že jednotlivé prvky jazykového systému nejsou od sebe ostře odděleny, ale jsou mezi nimi pozvolné přechody, vzájemně se prolínají, že v jazyce jsou elementy, mezi kterými se systémové znaky uplatňují velmi výrazně a zřetelně, zatímco u jiných jsou velmi vágní, řeší koncepce centra a periférie jazykového systému, která představuje dynamický, dialektický přístup k výkladu vztahů v jazykovém systému.

Charakteristickým rysem současné lingvistiky je důraz na otevřenost jazykového systému vzhledem k systémům, které jej obklopují — interdisciplinární spolupráce při zkoumání především jeho funkce komunikační.

 

LITERATURA

 

BOSÁK, J.: Kategórie marxistickej dialektiky a jazykoveda. In: MMJ, s. 78—87.

ČECHOVÁ, M.: K vztahu normy a kodifikace současné češtiny. In: Přednášky z 28. běhu LŠSS v r. 1984. Praha 1986, s. 11—22.

ČERNÝ, J.: Stručné dějiny lingvistiky II. Strukturální, generativní a stratifikační jazykověda. Praha 1980.

DANEŠ, F.: Syntaktický model a syntaktický vzorec. In: Čs. přednášky pro V. mezinár. sjezd slavistů v Sofii. Praha 1963, s. 115—124.

DANEŠ, F.: Vztah „centra“ a „periférie“ jakožto jazykové univerzále. JA, 1965, č. 2—3, s. 1—6.

DANEŠ, F.: The relation of centre and periphery as a language universal. TLP, 2, Praha 1966, s. 9—21.

DANEŠ, F.: O pojmu „jazykový prostředek“. SaS, 28, 1967, s. 341—349.

DANEŠ, F.: Zum Status der Textebene. In: Probleme der Textgrammatik II. Ed. F. Daneš - D. Viehweger. Berlin 1977, s. 153—159.

DANEŠ, F.: Zur Theorie des sprachlichen Zeichensystems. In: Grundlagen der Sprachkultur. Beiträge der Prager Linguistik zur Sprachtheorie und Sprachpflege. Teil 2. Berlin 1982, s. 132—173.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

DANEŠ, F. - VACHEK, J.: Prague studies in structural grammar today. TLP, 1, Praha 1964, s. 21—31.

FILIPEC, J.: K otázce vztahů v jazyku, zvl. vztahu podobnosti. SaS, 28, 1967, s. 373—378.

FILIPEC, J.: Ke konfrontaci dílčích sémantických systémů v slovní zásobě různých jazyků. In: Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů ve Varšavě. Lingvistika. Praha 1973, s. 279—295.

HAJIČOVÁ E.: Agentive or actor/bearer. In: Theoretical linguistics. Berlin - New York 1980, s. 173—190.

HAVRÁNEK, B.: Aktuální metodologické problémy marxistické jazykovědy. SaS, 22, 1961, s. 77—86.

[247]HAVRÁNEK, B.: Aktuální metodologické problémy marxistické jazykovědy. In: Problémy, s. 9—19.

HAVRÁNEK, B. - HORÁLEK, K. - SKALIČKA, V. - TROST, P.: Co nového přinesla strukturní lingvistika do historického a historickosrovnávacího zkoumání slovansských jazyků. VJaz, 1958, č. 2, s. 40—42.

HLAVSA, Z.: Koncepce větného vzorce v gramatickém popisu slovanských jazyků — čtvrt století zkušeností a problémů. In: Československá slavistika 1988. Praha 1988, s. 99—107.

HOFFMANNOVÁ, J.: Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu. Linguistica VI. Praha 1983. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

HOFFMANNOVÁ, J.: Modelování textových typů ve vztahu ke komunikačním procesům. SaS, 48, 1987, s. 81—97.

HORÁLEK, K.: K problematice dějin spisovného jazyka. In: Studie a práce lingvistické I. Praha 1954, s. 369—375.

HORÁLEK, K.: Možnosti a úkoly popisné jazykovědy. In: O vědeckém poznání, s. 13—17.

HORÁLEK, K.: K aplikaci nových metod v marxistické jazykovědě. In: Problémy, s. 36—39.

HORÁLEK, K.: Dynamika fonologických systémů. SaS, 42, 1981, s. 115—123.

HORECKÝ, J.: K pojmu hľbkovoj štruktúry. In: MMJ, s. 126.

HORECKÝ, J.: Vývin a teória jazyka. Bratislava 1983.

HORECKÝ, J. - BOSÁK, J.: Z novších diskusií o strukturalizme a jeho koreňoch. JČ, 28, 1977, s. 63—75.

CHOMSKY, N.: Syntactic structures. The Hague 1957. Český překlad. Praha 1966.

JIRSOVÁ, A.: K pojetí systému a struktury v klasickém období české lingvistiky. SaS, 49, 1988, s. 155—164.

KARCEVSKIJ, S.: Système du verbe russe. Prague 1927.

K MARXISTICKÉ METODOLOGII V JAZYKOVĚDĚ. Praha 1980. Dále MMJ.

KOMÁREK, M.: K dialektice jazykového vývoje. SlavPrag, 4. Praha 1962, s. 19—26.

KOMÁREK, M.: K pojetí povrchové a hloubkové struktury. SaS, 39, 1978, s. 285—287.

KOŘENSKÝ, J.: Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Praha 1984.

KOŘENSKÝ, J.: Ke vztahu obecné a speciální teorie systémů z hlediska lingvistiky. In: Linguistica XVI. Ed. J. Nekvapil - O. Šoltys. Praha 1986, s. 17—45.

KOŘENSKÝ, J.: K procesuálnímu modelování řečové činnosti. SaS, 48, 1987, s. 177—189.

KOŘENSKÝ, J. - HOFFMANNOVÁ, J. - MÜLLEROVÁ, O.: Metoda analýzy komunikačního procesu. NŘ, 70, 1987, s. 57—68.

KRUPA, V.: Kategória systému v jazykovede z hľadiska filozofie. JČ, 25, 1974, s. 11—19.

KRUPA, V.: Kategória systému a štruktúry v jazyku. In: MMJ, s. 114—125.

LEŠKA, O.: K systémovému a funkčnímu pohledu na jazyk. In: Problémy, s. 129—132.

MATHESIUS, V.: O soustavném rozboru gramatickém. In: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1974, s. 157—174.

NEBESKÁ, I.: Ke klasickému pojetí normy v české lingvistice. SaS, 48, 1987, s. 334—342.

NEBESKÁ, I.: K současnému pojetí normy v české lingvistice. SaS, 50, 1989, s. 152—167.

NEUSTUPNÝ, J. V.: On the analysis of linguistic vagueness. TLP, 2, Praha 1966, s. 39—51.

NĚMEC, I.: Vývojové postupy české slovní zásoby. Praha 1968a.

NĚMEC, I.: Strukturní předpoklady zániku slov. SaS, 29, 1968b, s. 152—158.

NĚMEC, I.: Principy studia slovní zásoby a jejího vývoje. SaS, 36, 1975, s. 92—103.

NĚMEC, I.: Rekonstrukce lexikálního vývoje. Praha 1980.

NĚMEC, I.: Nová historická mluvnice češtiny. SaS, 49, 1988, s. 296—307.

NOVÁK, P.: K pojmům vztah a systém. In: MMJ, s. 127—128.

O ČEŠTINĚ PRO ČECHY. Praha 1963.

O VĚDECKÉM POZNÁNÍ SOUDOBÝCH JAZYKŮ. Praha 1958. Dále O vědeckém poznání.

PAULINY, E.: Systém v jazyku. In: O vědeckém poznání, s. 18—28.

PETR, J.: Filozofie jazyka v díle K. Marxe a B. Engelse. Praha 1980.

PETR, J.: Základy slavistiky. Praha 1984.

[248]PETR, J.: K marxově filozofii jazyka. In: Karel Marx (tvořivě si osvojovat a dále rozvíjet Marxův metodologický odkaz) 1883—1983. Praha 1985, s. 155—171.

POLDAUF, I.: Strukturalismus a americký deskriptivismus. In: Problémy, s. 79—104.

POPELA, J.: The functional structure of linguistic units and the system of language. TLP, 2, Praha 1966, s. 71—80.

POPELA, J.: K povaze jazykového systému. In: MMJ, s. 129—130.

PRAGUIANA. Some basic and less known aspects of the Prague Linguistic School. Praha 1983.

PROBLÉMY MARXISTICKÉ JAZYKOVĚDY. Praha 1962. Dále Problémy.

PROUZOVÁ, H.: K pojmu rovina v českém lingvistickém myšlení. SaS, 49, 1988, s. 329—341.

SGALL, P.: Stalinovy články o jazykovědě a pražský lingvistický strukturalismus. SaS, 13, 1951/52, s. 1—11.

SGALL, P.: Ještě k otázkám strukturalismu. SaS, 17, 1956, s. 181.

SGALL, P.: Generativní popis jazyka a česká deklinace. Praha 1967.

SGALL, P. a kol.: Úvod do syntaxe a sémantiky. Praha 1986.

SKALIČKA, V.: O tzv. vnitřním modelu v jazyce. SaS, 34, 1973, s. 21—26.

STRAKOVÁ, V.: K otázce tzv. vázaného významu (Sémantické reprezentace syntaktických pozic). SaS, 47, 1986, s. 42—47.

SVOZILOVÁ, N.: K vývoji pojetí funkce. SaS, 49, 1988, s. 64—71.

TRAVAUX LINGUISTIQUES DE PRAGUE 2. Lex problèmes du centre et de la periphérie du système de la langue. Praha 1966. Dále TLP.

TRÁVNÍČEK, F.: Český jazykozpytný strukturalismus ve světle Stalinova učení o jazyce. Praha 1951.

TRNKA, B.: Hlavní principy strukturální jazykové analýzy. SaS, 45, 1984, s. 83—87.

TRNKA, B. a kol.: K diskusii po voprosam strukturalizma. VJaz, 1957, č. 6, s. 44—52.

VACHEK, J.: Notes on the development of language seen as a system of systems. SPFFBU, A6, 1958, s. 94—106.

VACHEK, J.: K otázce vlivu vnějších činitelů na vývoj jazykového systému. SlavPrag, 4. Praha 1962, s. 35—46.

VACHEK, J.: On some basic principles of ‚classical‘ phonology. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, 17, 1964, s. 409—431.

VACHEK, J.: On the integration of the peripheral elements into the system of language. TLP, 2, Praha 1966, s. 23—37.

VACHEK, J.: Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny. Praha 1968.

VACHEK, J.: Remarks on the dynamism of the system of language. In: Praguiana, s. 241—254.

ZIMEK, R.: Hodnocení pražského strukturalismu v současné jazykovědě. In: MMJ, s. 199—214.

Slovo a slovesnost, ročník 50 (1989), číslo 3, s. 238-248

Předchozí Jana Hoffmannová: K problému chápání v práci sovětských filozofů

Následující Pavel Novák: Prof. Vladimír Skalička osmdesátiletý