Nová historická mluvnice češtiny

Igor Němec

[Rozhledy]

(pdf)

Новая историческая грамматика чешского языка / A new historical grammar of Czech

1. Zpracování historické mluvnice na úrovni soudobé jazykovědy je náročný úkol. Hloubka tohoto zpracování odpovídá šíři problematiky, kterou je dnes při tom třeba znát i za hranicemi úzce pojímaných gramatických jevů daného jazyka, tj. zejména v oboru obecné jazykovědy, historickosrovnávacího jazykozpytu a v oblasti vývoje slovní zásoby, jehož popis se dnes posouvá z periférie k centru lingvistiky (Bogatovová, 1984, s. 3). Takové široké předpoklady pro hlubší pojetí historické mluvnice češtiny měl ve své době J. Gebauer, autor podrobného Slovníku staročeského, jazykovědný teoretik (viz Michálek, 1972; Petr, 1988), znalec starých slovanských jazyků a překladatel z litevštiny, sanskrtu aj. (Macháčková, 1986; Petr, 1987). Proto se také jeho Historická mluvnice jazyka českého (1894—1929) vyznačuje tak podrobným zpracováním, že patří dodnes k prvořadým pramenům bohemistiky. Zejména na ní budují pozdější historické mluvnice (Trávníček, 1935, aj.). Patří k nim také ta nejnovější — Historická mluvnice češtiny A. Lamprechta, D. Šlosara a J. Bauera, vydaná Státním pedagogickým nakladatelstvím v Praze r. 1986, 423 s. (dále HMČ).

2. Je nová na první pohled především tím, že vedle kapitol o hláskosloví, tvarosloví a skladbě obsahuje také kapitoly o slovní zásobě a slovotvorbě. Ty vlastně rozšiřují tematicky užší obsah staršího kompendia týchž autorů (Lamprecht, Šlosar a Bauer, 1977), které mělo kupodivu širší název Historický vývoj češtiny. Tato nová, lexikální tematika je v HMČ rozdvojena také teoreticky: v úvodě (s. 15—24) D. Šlosar vedle plánu fonologického a gramatického rozlišuje „plán pojmenovací“ a „plán slovotvorný“ (s. 19). Plán pojmenovací je chápán jako systém, s nímž interferuje plán slovotvorný podobně jako plán fonologický. Slovotvorná interference má však jiný charakter. Adekvátnější se nám jeví považovat slovotvorný plán za podsystém systému pojmenovacího, za „morfematizované jádro lexikálního systému“ (Němec, 1968, s. 167). Samo zařazení lexikální problematiky do historické mluvnice ovšem umožňuje komplexně vidět morfologický vývoj jako výslednici střetání hláskoslovného vývoje s potřebami plánů mimohláskoslovných (s. 18) a v jejich rámci zase postřehnout souvislost s vývojem myšlení a života společnosti (s. 19). Orientace na historii slovní zásoby se zde projevuje i tím, že HMČ užívá zkratek stč. jazykových pramenů podle StčS (1968). V značné míře ovšem přihlíží i k pramenům mladším (po r. 1500) a k materiálu teritoriálních dialektů, které představují „prostorovou projekci jazykového vývoje“ (s. 23). Tato projekce naznačuje i pravděpodobný směr dalšího vývoje ve spisovném jazyce (s. 24).

3. Již tradičně se v české diachronní lingvistice zkoumá do nejpodrobnějších souvislostí vývoj jazyka v oblasti hláskosloví. Platí to i zde o Lamprechtově zpracování (s. 25—128), jež se vyznačuje výrazným uplatněním symetrie v pojetí fonologického systému (viz již Lamprecht, 1966). Na rozdíl od starších prací (např. Komárka, [297]1956, s. 24—27), které připisují vokalickému systému češtiny kolem r. 1300 asymetrické, izolované postavení dvojhlásky ě (i͡e), Lamprecht vykládá tehdejší ě jako „úzké ẹ snad se slabší prejotací“ a dlouhé ie jako dlouhé ẹ́, obojí začleněné symetricky do protikladu pe - ṕě, se - śě, še - š'ě, né - ň'ie, tj. fonologicky pe - ṕe, se - śe, še - š'e, né - ňé apod. (s. 68 a 104). To mu také umožňuje osvětlit následný vývoj nikoli dvěma různými procesy, ztrátou jotace (ě > e) a diftongizací (ó > uo), nýbrž procesem jedním — rozvinutím jotace i labializace (u dlouhých úplně, např. ḿẹ́ra > ḿi̯éra > míra, dól > d^uól > duol, u krátkých jenom zčásti, např. zeḿẹ > zemi̯e, boha > buoha); v takovém pojetí se ovšem změna ě ('ẹ) > e nechápe jako vokalická ztráta jotace, ale jako depalatalizace předchozího konsonantu, kterou přední 'ẹ splývá se svou zadní variantou e, např. cěna (ćẹna) > cena (s. 103). Tímto důsledkem depalatalizace souhlásek a depalatalizační změnou 'ě > je po retnicích (pěna, tj. ṕẹna > pi̯ena > pjena) se zde připisuje závažná úloha zániku měkkostní souhláskové korelace ve vývoji vokalického systému (s. 104—106): pro zachování fonetické odlišnosti slabik b'í - bý se fonologizuje rozdíl í - ý změnou v bí - bý (> be͡i); tato diftongická výslovnost ý (e͡i) dává podnět k diftongické výslovnosti ú (> o͡u), srov. pejcha, mouka; tím (ú > o͡u) je umožněna změna u͡o > ú (kuoň > kůň), paralelně s ní i monoftongizace ͡ie > í (miera > míra). Lamprechtovo úsilí o postižení změn ve fonologickém systému „z jednotného hlediska“ (s. 68) zde navazuje na Komárka (1958, s. 110), který hodnotí zánik párové měkkosti souhlásek jako „hlavní vývojový impuls ke změnám vokalického systému ve 14. století“. Plní se tak požadavek poválečné diachronní jazykovědy postihnout vývojové procesy, které „spojí a organicky vysvětlí řetěz změn sice dobře známých, ale neuvedených dosud na společného jmenovatele nebo aspoň v náležitou souvislost“ (Mareš, 1956, s. 443). Svým zaměřením na symetrii v českém fonologickém systému je Lamprechtova koncepce blízká i novějšímu bádání, kde se tradičním označením ě také rozumí „vokál 'e (≐ i̯e)“ a základní princip vývoje systému — tendence k zachování symetričnosti — se dále rozpracovává rozlišováním symetrie kvalitativní a kvantitativní (Vintr, 1974, s. 155—157). — Hláskoslovná část HMČ má tedy nesporné klady (3.1.), ale také podněcuje úvahy o možnostech širšího uplatnění novějších poznatků (3.2.) a o problémech, které zde zasluhují ještě pozornost (3.3.).

3.1. K obecně uznávaným přednostem Lamprechtova zpracování patří vedle uvedeného systémového pojetí zejména precizní zapojení nářečních jevů do celkového obrazu vývoje českého fonologického systému (viz Komárek, 1969, s. 6; Vintr, 1974, s. 153 aj.). Srovnáním s vývojem v nářečích je zde vhodně dokreslován vývoj historický, stejně jako je srovnáním s příslušnými fakty v jiných slovan. jazycích osvětlován vývoj předhistorický. Přitom v obou etapách — historické i předhistorické — autor podává absolutní chronologii jednotlivých hláskoslovných změn. Složitější změny jsou zde instruktivně znázorňovány graficky, a to jak v širším rozsahu celoslovanském (např. rozrůznění původního tort, s. 40), tak v zaměření na dílčí systém spisovné češtiny nebo jen českého dialektu (např. vznik horského nářečního typu soustavy krátkých samohlásek, s. 122). I když hlavní podnět k systémovým změnám autor spatřuje v tendenci k symetrii, k vyrovnání systému, neomezuje se na vysvětlování vývoje jen touto jednou příčinou. Tak např. ve svém výkladu vzniku depalatalizace v slabikách ṕe, b'e atd. (s. 86—87) počítá nejen s potřebou lépe (tj. symetricky) začlenit ě ve vokalickém systému po provedení přehlásky 'a > 'ě, ale také se slabším stupněm palatalizovanosti před ě a s tendencí k vyrovnávání morfologického střídání (srov. metu s tvrdým t a ḿeťeš s palatálním ť). Pokud jde o vnější vlivy na změny hlásek, autor se právem přiklání k názoru J. Vachka (1962, s. 45), že z hlediska historickospolečenských podmínek lze připustit i možnost vlivu cizího jazyka, ale jen jako podpory domácích vývojových tendencí (HMČ, s. 109).

[298]3.2. Na základní práce Vachkovy a jiných českých fonologů odkazuje Lamprechtovo hláskosloví v míře, která odpovídá potřebám vysokoškolské učebnice. Ale i k tomuto účelu by zde bylo vhodné doplnit některé výklady o důležité novější poznatky a bibliografické údaje. Tak např. o dlouhém ó v nové spisovné češtině je řečeno, že ještě není plně integrovaným fonémem a vyskytuje se ve slovech přejatých (s. 119); přesnější formulace však zní, že ó se zde „funkčně uplatňuje jako signál synchronické cizosti nebo emotivního zabarvení“ (Vachek, 1968, s. 41). Nelze tu totiž pominout emotivní zabarvenost (expresívnost), která je zvlášť příznačným rysem periferních, ne plně integrovaných jednotek, a to nejen v rovině fonologické, ale i morfologické a lexikální (viz Vachek, 1966, s. 28—31). Neúplnou integrovaností se vyznačuje také příslušný přední protějšek, dlouhé é, a to má zákonité důsledky pro jeho vývoj. Učebnice, která na mnoha místech vykládá hláskoslovné změny v teritoriálních dialektech, měla by se tedy zmínit i o tomto vývoji v obecné a hovorové češtině — o změně é > í (dobré mléko > dobrý mlíko) a jiných procesech zatlačování dlouhého é na periférii nč. vokalického systému do funkce signálu expresívnosti a stylistické příznakovosti. Autoři však soudí, že dynamika novočeského systému se „vymyká z rámce této historické studie“ (s. 126). Ovšem funkce signalizovat expresívnost nebo stylistickou příznakovost měly periferní hláskoslovné jednotky i v době starší. Např. skupiny hlásek nepřesmyknutého typu tort/tart — na rozdíl od centrálního typu trat — se nápadně často vyskytují v takových stč. slovech něm. původu, která označují záporně hodnocené jevy (frýnort, mord, pankhart apod., viz Němec, 1968, s. 34). Podobně skupina aj — na rozdíl od centrálního přehlasovaného ej — je příznačná pro pozdější slova „veřtatní“ (jako firnajz, majzlík, plavajs), která se časem stávají expresívními (tamtéž, s. 127). Od dnešní vysokoškolské učebnice očekáváme i takovéto osvětlení vývoje „vnitřní struktury“, tj. funkčně diferencované struktury „systému vyššího řádu“, v nějž se spojují složky centrální a periferní, navzájem rozlišující ryze sdělný přístup nepříznakový od přístupu stylisticky příznakového (Vachek, 1966, s. 34; 1968, s. 31). V analytické fonologii se zase „vnitřní strukturou“ rozumí hierarchie komponentů (zvl. distinktivních rysů) a korelací v hláskoslovném systému (Mareš, 1970; Vintr 1974). Protože tato koncepce umožňuje novým způsobem osvětlit zde vývojové procesy, neměla by se HMČ (s. 126) omezovat jen na zmínku o rozboru nč. fonologického systému, jak jej s akustickou terminologií distinktivních rysů popsal Kučera (1961) a z hlediska pražské školy Vachek (1968). I po stránce pedagogické je jistě žádoucí aspoň stručně konfrontovat autorský výklad (Lamprechtův) s výkladem novějším (analytické fonologie) i starším (Komárkovým), aby vynikly přednosti jednotlivých koncepcí. Jako vhodný příklad se tu nabízí už sám výchozí proces — vznik slovan. vokalické soustavy: zatímco Lamprecht (HMČ, s. 31) jej vykládá splynutím vokálů a a o (i ā a ō) a následným rozdělením samohlásek na přední a zadní, což potlačilo u samohlásek všechny ostatní příznaky včetně labiálnosti (u > ъ, ū > y), Mareš (1970, s. 24) vychází z delabializace celého pozdně ide. vokalického trojúhelníku, kterou se stal rozdíl palatálního a velárního tónu jediným distinktivním rysem mezi e a a i mezi i a u (krátkými i dlouhými).

3.3. Nelze ovšem říci, že by v hláskoslovném oddíle HMČ nebyly uváděny odlišné názory na vykládaný jev (viz např. různé výklady přehlásky 'u > 'i, s. 72). Ale k nedořešeným problémům zde patří otázka, v jaké míře a u jakých jevů by se mělo na jiné výklady ukazovat. Jistě by vhodně charakterizovalo poválečné koncepce českého historického hláskosloví např. konstatování, že zatímco češtině na počátku 14. stol. připisuje Komárek (1958, s. 72) celkem 35 významotvorných souhlásek a Vintr (1978, s. 221) jenom 33 (tj. bez f a f'), Lamprecht (1966, s. 57) jich předpokládá vcelku 39 (tj. navíc ć, č', ž', š', ř', j' a bez měkkého ť, ď). Takovéto kvantitativní rozdíly jsou projevem podstatných kvalitativních rozdílů v teorii a umožňují si je lépe ozřejmit. — Jako ještě naléhavější se ovšem jeví dořešení některých fonologických problémů [299]dílčích. Příkladem zde může být měkkost retnic před e k r. 1300. Podle Gebauera (1894/1963, s. 417) i Komárka (v dodatku tamtéž, s. 748) se tato měkkost v staré češtině nezachovala a HMČ, považující historický vývoj palatalizovaných labiál za delší proces (s. 89), zabývá se napořád skupinami typu ṕě, ṕi, nikoli však ṕe z psl. *pje (s. 68, 72, 87, 90, 95 aj.). Přitom Gebauerův materiál (1894/1963, s. 146) jasně dokumentuje, že v starých dokladech se původní pe píše odchylně jen jako pie, pye a — kromě slova veliký (wyelyk-) — pouze v sousedství slabiky s ě (do nyemyecz apod.), takže tu jde spíše o písařskou chybu-analogii než o grafické vyjádření palatálnosti retnice; proti tomu původní pje se vyjadřuje nejen skupinou typu pie, pye (např. zahanbien, vikupyenye), ale také pomocí diakritického znaménka (leṗe, děvku přistav̇enu apod.), takže zde už o písařské chybě nemůže být řeč, zvláště když je takových dokladů více a mohou být ještě rozhojněny materiálem StčS (1977 aj.). Sám Gebauer již později (1903) předpokládá k r. 1300 ṕe aspoň u jo-kmenových sloves vzoru tesati (tj. drápati, -ṕu, -ṕeš apod.). Je tedy otázka, zda se tehdy opravdu aspoň zčásti nezachovala palatálnost retnic změkčených kdysi praslovanským j (zvláště když se zde stč. pe dnes vysvětluje popsl. vývojem z psl. *pĺe < *pje, viz Mareš, 1969, s. 79). Jestliže HMČ (s. 86) předpokládá rozšíření měkké retnice z tvaru typu svěťí do tvaru svatému[*] (psáno suiatemu), kde po pračes. delabializaci nebyla, tím spíše musíme předpokládat pro počátek 14. stol. vliv tvarů s měkkou retnicí typu dráṕu (> drápi) na zachování měkké retnice tam, kde původně byla, tj. v tvarech typu dráṕe (z psl. -pje). Z téhož důvodu lze k r. 1300 rekonstruovat nom. sg. m. jo-kmenových substantiv s měkkou koncovou retnicí (viz praxi StčS, 1968, s. 47), neboť zde měkká labiála existovala ve většině tvarů; platí to zejména o místních posesívech typu Boleslav, -ě lišících se měkkým zakončením od základního o-kmenového jména osobního (tuto grafiku sdílí i HMČ, s. 298). Podobně i rekonstrukci typů oslavený, oslavenie (k r. 1300) zdůvodňujeme jednak vlivem tvarů s výraznější palatalizovaností retnice (oslavu, oslavíš, oslaviti aj.), jednak tendencí touto palatalizovaností rozlišit význam ve dvojicích oslaven (pasívní participium) - oslaven (jmenný tvar adj. oslavný).

4. Problémem hláskového vyrovnávání různých tvarů téhož slova a rozlišování stejně znějících tvarů různých slov se již dostáváme k tvarosloví. V Šlosarově zpracování tohoto oddílu HMČ (s. 129—246) je takovýmto obecnějším tendencím věnována dostatečná pozornost a jsou zde soustavněji než v části hláskoslovné vykládány základní pojmy, zvl. gramatické kategorie. Vzhledem k didaktickému zaměření HMČ by ovšem stály za vysvětlení i některé pojmy speciálnější (jako onomaziologická funkce rodu, s. 134, introflexe, s. 185, apod.). Proti hláskosloví je tu obsah rozšířen také o žádoucí výklady novočeského vývoje (např. s. 136), o tabulky komplexně znázorňující vývoj hlavních typů v řadě etap (s. 140, 202) a o přehledné výčty tvarů i slovních jednotek v rámci jednotlivých tvaroslovných tříd. Tyto přehledy si ovšem vynucuje tematika oddílů tvarosloví — deklinace (4.1.) a konjugace (4.2.).

4.1. Výklad vývoje české deklinace je paralelní s hláskoslovným zejména v tom, že také vychází z ide. východiska, přihlíží k faktům nářečním a je promítnut na pozadí obecnějších principů. V nejstarší vývojové etapě je to rozvoj gramatické kategorie rodu (s. 134), v praslovanštině diferenciační působení kmenotvorného -j- (s. 139) a v době historické pět „faktorů“: (1.) prosazování principu — podle nás kategorie — životnosti a neživotnosti, (2.) odstraňování tvarové homonymie, (3.) snaha zabránit nefunkční souhláskové alternaci v kmeni, (4.) tendence k unifikaci koncovek v jistých pádech a (5.) vliv jiných deklinačních typů (s. 141). Nejnovější vývoj zde pak charakterizuje ústup rodů v plurálu (s. 136, 144) a pronikání kategorie personálnosti/nepersonálnosti (s. 142). V návaznosti na starší práce (zvl. F. V. Mareše, 1963; M. Komárka, 1981) Šlosarův výklad vývoje u jednotlivých deklinačních typů zpravidla vychází z hláskových změn, které vytvářejí podmínky pro uplatnění uvedených [300]obecnějších principů, a působením mimotvaroslovného plánu někdy vysvětluje i výjimky z očekávaného vývoje: např. homonymií tvarů vzniklou v důsledku přehlásek a úžení zdůvodňuje zánik deklinace ьja-kmenů (laní → laň, pradlí → pradlena, hrabie → hrabě apod.) a zachování substantiva paní přitom vysvětluje většinovým syntaktickým určením, které tvarovou homonymii kompenzuje (k paní Novákové, tou paní atp., s. 160). Vidíme v tom doklad soudobého systémového pojetí, jež správně chápe fungování a vývoj tvaroslovného podsystému jazyka v kooperaci s podsystémem hláskoslovným a syntaktickým. Stálo by ovšem za zdůraznění, že zatímco u deklinace vokalické převažuje vývojový princip odstraňování tvarové homonymie, u deklinace konsonantické a zájmenné se zvláště uplatňuje tendence k unifikaci kmenové struktury v tvaroslovném paradigmatu (rámě/ramene → rameno/ramen, s. 168, máti/mateře → matka/matky, s. 171, čso/čemu → čeho/čemu, s. 181, všěcka/všucku → všechna/všechnu, s. 185, aj.); s unifikací koncovek se pak setkáváme především v nespisovné češtině (dobří lidé/dobré ženy → dobrí lidé/ženy, s. 136, o kom/s kým → o/s kým, s. 181, aj.). Uplatněním celého souboru různých principů autor zdůvodňuje vývoj složené deklinace adjektiv (s. 189): zabráněním nefunkční souhláskové alternace a vlivem deklinace zájmen (např. dobrému/dobŕiem → dobrému/dobrém podle mému/mém), tendencí k vyrovnání tvarů gen., dat. a lok. sg. f. (dobré/dobŕiej/dobŕiej → dobré), odstraněním „introflexe“ (*dobromьjimь > *dobrъjimь > dobrým, s. 189) aj. Dodejme, že slabší rušivé působení tvarové homonymie ve vývoji deklinace složené a u zájmen blízkých adjektivům — na rozdíl od deklinace jmenné — je dáno kooperací se syntaktickým subsystémem jazyka, tj. pozicí v syntagmatu s řídícím jménem, jež rozlišuje příslušné pády svými koncovkami, srov. např. té tekúcie vody / tej tekúcí vodě → té tekoucí vody / té tekoucí vodě. Dokumentuje se tím důležitá tendence vývoje jazykového systému jako celku — odstraňování nadbytečných formálních prvků rozlišujících význam souvztažných forem (viz níže, 5). HMČ s takto obecně pojatým procesem nepracuje a pojem introflexe v podstatě zužuje na zdvojení pádových koncovek (akuz. všucku, s. 185), ačkoliv v historické mluvnici se introflexí rozumí i rozdíl v kmenotvorné příponě nebo kořenné hlásce (stč. Dol-an-y / lok. Dol-á-s, stsl. kъto / instr. cěmь, Mareš, 1963, s. 59) a také nestejnoslabičnost (ženám / žen, Mareš, 1965). Ta se uplatňuje zejména ve vývoji české konjugace.

4.2. Také v oddíle konjugace (s. 192—246) HMČ vykládá tvaroslovný vývoj češtiny odstraňováním rušivých účinků vývoje hláskoslovného, zvláště odstraňováním hláskových alternací v kořeni (tnu / tieti → tnu / tnouti, hlozu / hlodati → hlodám / hlodati, s. 206—207). Ale jako vývojový motiv se zde uvádí již také nestejnoslabičnost vzniklá stahováním (dělaju / děláš → dělám / děláš apod., s. 234), jejíž odstranění podnítilo převod atematické koncovky -m (1. os. sg.) do několika slovesných tříd. Více pozornosti by zasloužilo také odstranění tvarové homonymie, zvláště u tvarů rozvíjející se kategorie vidové (pf. rozlúčíme / ipf. rozlúčieme > rozlúčíme → rozlúčíme / rozlučujeme, viz Němec, 1968, s. 54). A rovněž tendenci k stejnoměrnosti, vyrovnanosti tvarů by bylo možno chápat šíře: tak, jak např. Kopečný (1962a, s. 97) osvětluje syntetizaci nč. préterita, tj. formálním vyrovnáním se syntetickým prézentem (srov. chodí-š / chodí a chodil-s / chodil). Vhodným příkladem výkladové metody HMČ může být právě výklad historie a předhistorie této préteritální formy (4.2.1.), na jehož základě lze nově osvětlit i vývoj opisného futura (4.2.2.).

4.2.1. Vývoj préterita dal jsi / dal je v HMČ (s. 194n.) objasňován jak důsledky faktů hláskoslovných — nevýhodnou homonymií tvarů 2. a 3. os. sg. u konkurenčních jednoduchých časů minulých (aor. da / da a imperf. dadieše / dadieše po předhistorickém zániku jejich rozlišujících konsonantických koncovek), tak potřebami systému syntaktického — schopností nového préterita vyjadřovat i jmenný rod (dal, dala, dalo ..…); při tom se jako další vývojový faktor uvádí i gramatikalizace vidu, s nímž se ony starší minulé časy obtížněji vyrovnávaly. A vývoj tohoto préterita se vyvozuje až ze [301]stavu předhistorického, kdy rezultativní význam typu dalъ jesmъ ‚jsem ten, kdo dal‘ patrně vznikl ze starobylejšího významu ‚jsem davatel‘.

4.2.2. Paralelně s takovým výkladem vzniku složeného perfekta, označujícího trvání důsledku minulého děje v přítomnosti, bylo by možno nově osvětlit i vznik složeného futura, označujícího trvání důsledku přítomného děje v budoucnosti: *da(va)lъ bǫdǫ ‚stávám se davatelem‘ → (a) ‚budu davatelem‘ → ‚budu dávat/dám‘, (b) ‚stávám se (> budu) tím, kdo d(áv)al‘ a po perfektivizaci ingresívního prézentu ‚stanu se tím, kdo d(áv)al‘. Počínavé bǫdǫ ovšem nemůžeme interpretovat ‚začínám‘, jak činí HMČ (s. 196), nýbrž ‚začínám být, stávám se‘ v souvislosti s litev. bùnu ‚zůstávám‘, lat. -bundus ‚stávající se‘ aj. (Němec, 1958, s. 69). Historický význam ‚budu‘ je zde ovšem starobylejší než dokonavý ‚stanu se‘ (viz též Kopečný, 1962b, s. 81). — Podobně jako z času předminulého neslъ bychъ se vyvinul kondicionál vyjadřující děj neuskutečněný, možnou podmínku (HMČ, s. 197), také konstrukce neslъ bǫdǫ se v historické češtině neomezuje na předčasnost v budoucnosti (futurum exactum), ale vyjadřuje i děj dosud neuskutečněný, budoucí (prosté futurum). Je ovšem třeba zdůraznit, že značně okrajové formy tohoto stč. typu budu (při)nesl nejsou prostředky systémově diferencovaných gramatických kategorií futura I a futura II (Křížková, 1960, s. 96). Nedokonavé budu nesl a budu nesa však lze považovat za pozůstatky předhistorické konstrukce s budoucím významem (‚budu nositelem‘ > ‚budu nésti‘), v níž participium nahrazoval infinitiv. Ten totiž nahradil participium i v jiných konstrukcích, mj. u sloves fázových (viz ještě stč. stanu tluka → stanu tlúci ‚přestanu tlouct‘). Jako výraz děje následného, zamýšleného, který se vyvinul z významu účelového (srov. stč. kto má uši slyšeti ‚k slyšení‘ a chcu pověděti, počě tlúci), pronikl tedy i do předhistorické participiální konstrukce s významem ingresívním ‚stávám se tlukoucím, začínám > budu tlouct‘ (*budu tluka / tlúkl → budu tlúci). Vývoj opisného futura tedy nelze oddělit od vývoje funkcí infinitivu, který se z výrazu účelu a následného děje stal také výrazem „neempirického času“ (srov. VSMJČ, s. 61), tj. děje ještě neuskutečněného (budu tlúci, mlčet!, být či nebýt?), a nakonec i formou pro vyjadřování děje nenásledného a skutečného, např. mlčeti zlato, vidím tě ležet místo staršího viźu tě ležiec (Němec, 1977).

4.3. Vývoj gramatické kategorie vidu se tedy výrazně podílel na proměnách systému českého slovesa, a to nejen co do utváření slovesných kmenů (což náležitě osvětluje HMČ na s. 201, 204, 229 aj.), ale i pokud jde o utváření slovesných tvarů a jejich funkcí. Proto vývoj vidu musíme považovat za společného jmenovatele celé řady procesů, podobně jako v hláskosloví zánik párové měkkosti souhlásek (viz zde odst. 3 a Němec, 1958, s. 99). Jde přece o vývoj zasahující i do hláskosloví, slovní zásoby a syntaxe. Kdybychom tedy měli navrhnout, co by bylo vhodné doplnit v tvaroslovném oddíle HMČ, jednalo by se o hlubší pohled na vývoj gramatických kategorií v jejich vzájemné souvislosti a vztahu k jiným subsystémům jazyka. V nové historické mluvnici by např. nemělo chybět konstatování, že ještě v době historické probíhá proces dotváření slovního druhu číslovek po stránce tvaroslovné (pět / instr. pěťú → pět / pěti), sémantické (‚pětice‘ → ‚pět‘ v pojetí přívlastkovém) a syntaktické (všěcka pět → všech pět, pěťú pramenóv → pěti prameny aj.). Vývojové souvislosti mezi jednotlivými slovními druhy jsou zde informativně naznačeny, např. tendence k adverbializaci u archaických pádů substantiv (s. 144, 167), substantivizace upadajících jmenných tvarů adjektiv a adjektivizace participií téhož jmenného charakteru (s. 174). Ale u jednotlivých slovnědruhových typů postrádáme údaje o některých závažných diachronně diferenčních jevech. Např. ve výkladu o vzniku genitivu - akuzativu tebe, sebe u osobních zájmen (s. 180) by mělo být uvedeno, že s tím souvisí znepřízvučnění krátkých tvarů tě, sě (> se), takže souřadné spojení stč. typu sě neb jiné drážditi dnes už není možné. Zájmena jako slovní druh tvoří uzavřený systém se specifickou sémantikou i vnitřní organizací na základě jistých významových distink[302]tivních rysů (viz Křížková, 1973, s. 155), a tento systém se v době historické mění; stálo by např. za zmínku, že se rozrůzňují zájmena s příznakem neurčitosti, že zaniká stč. korelace nikte - nikté, nikohéhož a ničse - ničsé, ničehéhož s příznakem zdůraznění v rozšířeném členu apod. Vznik takových korelací se projevuje jako dotváření příznakového členu. Tento obecnější explikativní princip je použitelný také při výkladu gramatických kategorií. Např. výklad HMČ (s. 197 a 245) o pozdním vzniku tvaru pro minulý kondicionál lze prohloubit poznatkem, že stč. forma nesl bych vyjadřovala ještě kondicionální význam přítomný i minulý, takže dnešní „asymetrický protiklad obou forem kondicionálu se jeví průmětem jejich historického vztahu na rovinu současné struktury jazyka“ (Dokulil, 1958, s. 92). Na pozadí asymetrických privativních morfologických opozicí (korelací) lze také — ve srovnání s HMČ (s. 198 a 246) — hlouběji osvětlit vývoj českého pasíva: v 14. stol. převažovalo reflexívní pasívum nad příčesťovým (opisným) už jen v nepříznakovém prézentu a s paradigmatizací příčesťového pasíva i odtud ustoupilo z příznakových tvarů 1. a 2. osoby (Vintr, 1984); v souvislosti s tím, jak tato gramatická reflexívní forma omezovala sféru svého užití (viz Štícha, 1987) a stávala se příznakovým výrazem deagentnosti, ustupovala tedy z příznakových tvarů kategorie času a osoby. Takto pojatý vývoj je zapojen do hlubších souvislostí, na jedné straně s vývojem syntaktickým — se zánikem určení agentu u reflexívního pasíva (křtiechu sě ot ňeho), vyvažujícím šíření předložkového genitivu na místě prostého genitivu odlukového (koho → ot koho, viz níže 5), na druhé straně s vývojem kmenoslovným — redukce reflexívních forem pasíva vyvažuje expanzi nových, reflexívních intranzitiv (probednúti → probuditi sě, běleti → běleti sě), augmentativ typu napracovati sě aj. (Vintr, 1984, s. 112).

5. Důležitý historický proces rozvoje reflexívních intranzitiv je v HMČ zmíněn jednou větou (s. 329), ačkoliv autor slovotvorného úseku učebnice (s. 251—340) mu věnoval ve své monografii kapitolu (Šlosar, 1981, s. 141—144). Souvisí to ovšem s rozsahem HMČ, který nutí autora omezit výklad na centrální slovotvorné postupy, na sufixaci a prefixaci u slovesa (5.2.), stejně jako na slovotvorný vývoj centrálních autosémantických druhů jména, tj. substantiv a adjektiv (5.1.). Ale tvoření sloves zvláštním formantem se je v systému českého slovesa závažný proces, jak ukazuje nejen dnešní produktivita reflexív „daná především množstvím opozic“ (HMČ, s. 254), srov. typy probudit - probudit se, černat - černat se, pracovat - napracovat se aj. Jestliže autor sám mluví o nerovnoměrnosti svého popisu vývoje slovotvorby s popisem historie hláskosloví a tvarosloví (s. 251), pak hlavní příčinu vidíme v tom, že zde popisovaný vývoj není tak soustavně spojován s vývojem hláskoslovným a gramatickým. Právě rozvoj intranzitiv s formantem se (stejně jako kmenů s formanty příponovými nebo předponovými, hlouběji osvětlíme obecným principem, který takovéto širší souvislosti postihuje: „vede-li hláskoslovný vývoj k formálnímu ztotožnění (homofonii) nebo k formálně nadbytečnému rozlišení (nastolením výrazné alternace nebo nestejnoslabičnosti) slov tvořících kmenoslovnou korelaci rozvíjející se systémové kategorie, pak se takto narušená kmenoslovná korelace renovuje vytvořením distinktivního znaku chybějícího nebo odstraněním distinktivního znaku nadbytečného“ (Němec, 1968, s. 73). Podle tohoto principu byla přebudována stará formálně symetrická korelace tranzitivnosti/intranzitivnosti probuditi - probednúti na asymetrickou probuditi - probuditi sě, stejně jako stará symetrická korelace vidová naroditi sě - narázěti sě na asymetrickou naroditi sě - roditi sě (srov. též kvůli homofonii rozlúčíš - rozlúčieš > rozlúčíš → rozlúčíš - rozlučuješ, 4.2.). Intranzitivní formant sě (> se) má tedy v systému českého slovesa podobné produktivní postavení jako pouze vidová předpona, protože oba formanty plní v důležité korelaci svou funkci nejúsporněji — jako jeden formálně distinktivní znak na místě dřívějších několika formálně distinktivních znaků (souhláskové alternace v kořeni a rozdílných přípon). HMČ, která je zaměřena na změny slovotvorných kategorií a hlavně na změny v produkti[303]vitě během čtyř období (psl./stsl., stč., stř.č., nč.), pracuje s tímto ekonomickým faktorem produktivity — s distinktivní nadbytečností — v tom smyslu, že vzrůst produktivity jednotlivých příponových typů zdůvodňuje vyloučením alternací. Ale je třeba vidět, že odstraňováním formální nadbytečnosti se vyrovnává rozpor mezi složitým rozdílem formálním a jednoduchým rozdílem obsahovým, právě tak jako odstraňováním formální homonymie se vyrovnává rozpor mezi totožností formy a růzností obsahu (Komárek, 1962).

5.1. V kapitole o substantivech a adjektivech HMČ postupuje tím způsobem, že v rámci slovotvorných kategorií zkoumá distribuci formantů a měnící se produktivitu jednotlivých typů, při čemž shledává výrazný rozvoj produktivity tam, kde formant není provázen alternacemi: např. že jména konatelská na -ář/-ař se stávají produktivnější než na -íř (s. 256), že v důsledku jerových změn formant -ec-/-c- s alternací e/∅ omezuje svou distribuci na adjektivní základy znemožňující hromadění tří konsonantů, tj. na typ lakomec/lakomce (s. 270), že ze stejného důvodu upadá deminutivní typ nehtec (s. 290) aj. Vcelku popis změn zde poskytuje plastický obraz vývoje slovotvorného systému postižením hlavních tendencí zvýhodňujících a znevýhodňujících jednotlivé sufixy, procesů funkční diferenciace a krystalizace nových kategorií, tendencí k terminologickému i stylistickému využití periferních typů apod. (u adjektiv je významová diferenciace derivačních kategorií také znázorněna tabulkami). Prohloubit takový popis by bylo možno přihlédnutím k výsledkům novějšího bádání, které zkoumá slovotvorné podsystémy v kooperaci se systémem gramatickým, např. kategorii posesívních adjektiv s kategorií genitivu (Fiedlerová, 1981). Větší pozornost, neomezující se jen na dílčí zmínky, by pak zasluhoval slovotvorný podsystém kompozit.

5.2. Jinak postupuje HMČ v oblasti slovotvorby slovesa. Vývoj od psl. do nč. zde popisuje a graficky znázorňuje především na změnách modelu tvořeného kmenovými protiklady (s. 318—330), jejichž měnící se kvantita u jednotlivého kmenového typu naznačuje jeho měnící se kvalitu (např. vznik n-kmenů okamžitých, s. 326) i jeho měnící se produktivitu. Při tom správně uvádí i hláskoslovné impulsy některých změn (chuděti → chudnúti, s. 325), ale bylo by jimi možno vysvětlit i více. Protože HMČ vidí reprezentanty slovotvorných příponových typů pouze v kmenech infinitivních (s. 318), splývá jí v protikladu kmenů s příponou ě a ∅ psl. typ sěděti - sěsti/sędǫ s typem stojati - stati/stanǫ a oba jsou odtrhávány od typu svьtěti - svьt(nǫ)ti (s. 319), ačkoli právě prézentní n-kmeny protikladné k stavovým ě/i-kmenům hrály důležitou roli v procesu geneze vidu (srov. infixové bǫdǫ výše, 4.2.). Z popisu stč. etapy tak vypadly frekventované kmenové opozice dokonavého děje a výsledného stavu typu uváznúti - vězěti, poniknúti - ničěti, zatknúti - tčieti, jejichž rušivé alternace v důsledku hláskových změn měly svůj podíl na úpadku stč. ě/i-sloves stavových (Němec, 1968, s. 52). Proto za úplnější i výstižnější zde považujeme popis vývoje předponových typů (s. 330—340), zahrnující i jejich funkce gramatické (futura a dokonavého vidu) a závažný proces vidové deprefixace (s. 338). Stálo by za připomenutí, že stará čeština ještě zachovala ve větší míře nezdokonavující předponové typy jako příležěti nebo město oplove řěka, srov. strus. nedokonavé priležati a rěka vъtečetь vъ ozero (Němec, 1958, s. 87; Kopečný, 1962b, s. 13 a 81). Prostorově modifikační funkce mohla být také jedinou funkcí stč. slovesné předpony, nejen funkce vidová (jak uvádí HMČ na s. 331).

6. Prostorově modifikační funkce předpon by měly být v historické mluvnici uvedeny v širší rámec vývoje vyjadřování prostorových vztahů — od prostého adverbálního pádu přes předhistorické příslovce blíže určující jeho lokální funkci až k předponě v pozici preverbální a předložce v pozici prenominální (stúpiti čeho - stúpiti čeho *ot - otstúpiti čeho - stúpiti ot čeho, srov. Zubatý, 1921). K takovým širším vývojovým souvislostem, které překračují hranici syntaxe, zpravidla nepřihlíží Bauerova sklad[304]ba v HMČ (s. 341—405). V minimálním učebnicovém rozsahu však podává maximum nejdůležitějších informací o diachronních rozdílech mezi stč. a nč. syntaxí, o hlavních vývojových procesech a tendencích od doby psl. do nč., o přehodnocování starých konstrukcí a nástupu nových. Při tom v dílčích výkladech upozorňuje i na procesy obecnější povahy, např. na ústup bezpředložkových pádů kromě akuzativu (s. 361—362), na ústup participiálních konstrukcí (s. 365—369), na záměnu vztažných slov j-ových k-ovými (s. 385—388), na ustalování souvětných typů vnitřním sjednocováním a navenek vzájemnou diferenciací (s. 377, 396n.) aj. Také tato skladba v náležité míře uvádí i fakta nářeční a zčásti také jinoslovanská (jako 3.1. a 4.1.), ale více přihlíží k vnějšímu faktoru — k společenským podmínkám růstu komunikativních funkcí jazyka, a méně k faktoru vnitřnímu — k systémové potřebě odstraňovat homonymii či polyfunkčnost a nadbytečné distinkce (srov. 4.1., 5.). Tendencí k funkční vyváženosti až monofunkčnosti (k ustálení jednoho základního prostředku „pro každou syntaktickou funkci“, s. 344) lze např. zdůvodnit nejen zánik substantivního nominativního doplňku vedle nominativního podmětu (s. 359), ale i ústup adnominálního infinitivu (pokrm jésti ‚k jídlu‘, s. 363) v souvislosti s jeho expanzí adverbální (na místo participií a supina) i ústup adverbálního genitivu (předmětového, partitivního, záporového, s. 350, 361) v souvislosti s jeho expanzí ve funkci adnominální, přívlastkové. Přitom jak tuto expanzi adnominálního genitivu, tak onu expanzi adverbálního infinitivu nám dobře osvětlí jejich společný jmenovatel — odstraňování nadbytečných formálně distinktivních znaků: ve všech těchto případech jde totiž o náhradu rodově kongruentního tvaru tvarem nekongruentním v době, kdy již byla struktura č. věty natolik zpevněna (srov. s. 405), že se rodová kongruence mezi jejími jistými členy pociťovala jako nadbytečná; srov. nedostatek vodný → nedostatek vody, hladné léto → léto hladu, jitrocělovo sémě → semeno jitrocele, viźu tě ležiecě → vidím tě ležet, nevědieše co otpověda → nevěděl co odpovědět, stanu tluka → přestanu tlouci aj. S odstraňováním nadbytečné shody ovšem souvisí i jiné procesy, především v mluveném jazyce odstraňování rodových rozdílů v plurálu adjektiv (zvířata sú podobné k opicem, s. 357) a ustrnování přechodníků (vyjdouc my zase na síň, uzřím já, s. 368). Na první pohled by se zdálo, že z téhož důvodu „ustrnoval v příslovce nebo byl příslovcem nahrazen“ shodný doplněk (s. 358), srov. starobylé varianty typu chovajž tvrdá moje slova // chovajž tvrdě moje slova. Ale příslovce zde není novým, nastupujícím nekongruentním prostředkem, nýbrž od původu starobylým bezpředložkovým lokálem abstrakta (tvrdě ‚v pevném stavu‘), který naopak upadá, mj. v důsledku homonymie-dvojznačnosti u sloves objektových, srov. otec vidí tě tajně ‚v skrytu‘ (tj. ‚jsa skryt‘) i ‚tebe skrytého‘ (Němec, 1981, s. 246).

7. Jinak ovšem příslovce, která mají největší frekvenci z nč. neohebných slovních druhů (v širším pojetí FSČ, s. 51) a patří dnes k prostředkům preferovaným (srov. Daneš, 1985, s. 95), byla zjevně prostředkem výrazně se rozvíjejícím. HMČ (s. 362) zde mluví o značných lexikálních změnách, jež „se syntaxe dotýkají jen nepřímo“; avšak na různých místech uvádí dost příkladů adverbializace starších neproduktivních, periferních jednotek nejen systému syntaktického (jako když utne, s. 353, jedno > jen, 354, jednoho dne, 362, aj.), ale i systému tvaroslovného (v lese, s. 144, Dolás, 149, ve dne, 167), a bylo by možno uvést i příklady ze slovotvorby (do třetice, na zavolanou). Domníváme se, že právě o takovýchto přesunech z mimolexikálních podsystémů jazyka do slovní zásoby má především pojednávat lexikální kapitola nové historické mluvnice. V Šlosarově zpracování je tato kapitola HMČ (s. 247—250) zaměřena na staré slovní dědictví češtiny — z doby psl., ide. i předide. (nostratické); vyčleňuje sémantické okruhy slov závislé na společenských podmínkách té které doby, včetně vlivu sousedních jazyků, přijetí křesťanství apod. Neméně důležité by ovšem bylo dokumentovat ten obecný princip vnitrosystémového vývoje, že slovní zásobu umožňuje obohacovat a funkčně diferencovat jednak přetrvávání neživých [305]periferních tvarů, slovotvorných typů a syntaktických konstrukcí (Němec, 1968, s. 71—72), jednak periferní nerespektování živých hláskových změn, vlastních normální, nocionální, neinterjekcionální slovní vrstvě jazyka (Kořínek, 1934, s. 107n.; Kopečný, 1978).

8. Závěr. Vývoj mluvnické stavby jazyka nemůžeme oddělovat ostrou hranicí od vývoje hláskoslovného a lexikálního, protože podle dnešních lingvistických představ je jazyk systém kooperujících systémů, jež mají společnou vývojovou tendenci k vyváženosti (souměrnosti) a optimální ekonomičnosti. Ve vývoji fonologickém, tvaroslovném, slovotvorném i syntaktickém jsou hybatelem jednotky, které narušují vyváženost systému svou izolovaností a jeho optimální ekonomičnost svým nedostatkem nebo nadbytkem formálně distinktivních rysů („odchylka od ideálu vytýká ta místa systému, která by mohla sloužit jako vzor pro vnitřní remodelaci“, Leška, 1986, s. 71). Je třeba říci, že HMČ přihlíží jak k těmto obecným vývojovým tendencím, tak k vývojovým souvislostem mezi různými podsystémy jazyka. Obojím prohlubuje své mluvnické výklady, které díky jasnému slohu, grafickým znázorněním a mapkám i plastickému srovnávání s nářečními a jinojazyčnými fakty zpřístupňují množství informací, až neúměrné rozsahu knihy. Zvláště vzhledem k tomuto omezujícímu faktoru nejsou zde plně využity uvedené explikativní vývojové principy (viz naše připomínky sub 3.2., 4.2., 5., 6.) a také ne některé nové speciálnější poznatky. Pro příklad se vraťme ještě k problému produktivity. Na úpadku produktivity typu jěščeřicě (→ ještěrka) se podílí nejen alternace r-ř zmnožující formální distinktivní znaky vzhledem k základu (jěščer), ale i vícefunkčnost formantu a jeho složení z hlásek s nízkou distinktivní kapacitou a také homofonie (homonymie) nerozlišující zde nom. a gen. sg. Přitom dnešní vyrovnaná frekvence hlásek formantu -ic(e) naznačuje, že jejich výskyt zvýšený v staré češtině provedením jistých hláskových změn (snižující jejich distinktivní kapacitu) byl vykompenzován právě úpadkem produktivity takovýchto formantů (Němec, 1973). Podobně zase na homofonii nom. a gen. jako překážku produktivity ukazuje zjištění, že právě tyto pády mají dnes ze všech pádů největší frekvenci (Těšitelová, 1973, s. 205); vývojová tendence k formální diferenciaci této důležité pádové opozice (HMČ, s. 131, 344) odporuje tomu, aby na dnešní frekvenci nominativu a genitivu měla podíl produktivita tohoto typu, který ony pády v sg. nerozlišuje. I historická mluvnice může tedy cílevědomě čerpat ze skutečnosti, že soudobý stav jazyka, dostupnější kvalitativní i kvantitativní analýze, je výsledkem minulého vývoje (Havránek, 1957). Naznačili jsme, jak důležitým pramenem jsou zde některé popisy současné češtiny a zvláště její synchronní dynamiky (3.2, 4.2., 4.3., 7.). Ale ovšem neméně to platí i naopak. I popis minulého jazykového vývoje slouží k hlubšímu poznání jeho výsledku — dnešního stavu. Proto také vysokoškolská učebnice Historická mluvnice češtiny, výstižně popisující její hláskoslovný, slovotvorný a gramatický vývoj až do současnosti, bude patřit mezi hlavní příručky ke studiu českého jazyka vůbec.

 

LITERATURA

 

BOGATOVA, G. A.: Istorija slova kak ob’jekt russkoj istoričeskoj leksikografii. Moskva 1984.

DANEŠ, F.: Věta a text. Praha 1985; srov. rec. v SaS, 49, 1987, s. 315—319.

DOKULIL, M.: K otázce morfologických protikladů. SaS, 19, 1958, s. 81—104.

FIEDLEROVÁ, A.: Denominativní vztahová adjektiva ve Staročeském slovníku. LF, 104, 1981, s. 212—221.

GEBAUER, J.: Historická mluvnice jazyka českého I. Praha 1894/1963.

GEBAUER, J.: Historická mluvnice jazyka českého IV. Praha 1929.

GEBAUER, J.: Slovník staročeský I. Praha 1903.

HAVRÁNEK, B.: Závěr diskuse. In: K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků. Olomouc - Praha 1957.

[306]JELÍNEK, J. - BEČKA, J. V. - TĚŠITELOVÁ, M.: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. Praha 1961. Dále FSČ.

KOMÁREK, M.: Zur Entwicklung des tschechischen Vokalsystems. Zeitschrift für Slawistik, 1, 1956, s. 14—32.

KOMÁREK, M.: K dialektice jazykového vývoje. SlavPrag IV, 1962, s. 19—26.

KOMÁREK, M.: Historická mluvnice česká I. Praha 1958, 3. vyd. 1969.

KOMÁREK, M.: Nástin morfologického vývoje českého jazyka. Praha 1981.

KOPEČNÝ, F.: Základy české skladby. Praha 1962a.

KOPEČNÝ, F.: Slovesný vid v češtině. Praha 1962b.

KOPEČNÝ, F.: Poznámka k tzv. elementárním souvislostem. SaS, 39, 1978, s. 215—217.

KOŘÍNEK, J. M.: Studie z oblasti onomatopoje. Praha 1934.

KŘÍŽKOVÁ, H.: Vývoj opisného futura v jazycích slovanských, zvl. v ruštině. Praha 1960.

KŘÍŽKOVÁ, H.: Sémantická analýza zájmenného systému a klasifikace současných spisovných jazyků slovanských. In: Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů ve Varšavě. Praha 1973, s. 155—164.

KUČERA, H.: The phonology of Czech. s’-Gravenhage 1961.

LAMPRECHT, A.: Vývoj fonologického systému českého jazyka. Brno 1966.

LAMPRECHT, A. - ŠLOSAR, D. - BAUER, J.: Historický vývoj češtiny. Praha 1977.

LEŠKA, O.: Poznámky k teleologickému pojetí jazyka. In: Linguistica XVI. Praha 1986, s. 63 až 93.

MACHÁČKOVÁ, E.: Jan Gebauer na pražské univerzitě. NŘ, 69, 1986, s. 89—90.

MAREŠ, F. V.: Vznik slovanského fonologického systému a jeho vývoj do konce období jazykové jednoty Slovanů. Slavia, 25, 1956, s. 443—495.

MAREŠ, F. V.: Vznik a raný vývoj slovanské deklinace. In: Čs. přednášky pro V. mezinár. sjezd slavistů v Sofii. Praha 1963, s. 51—69.

MAREŠ, F. V.: Vývoj české deklinace v době historické. JA, 2, 1965, č. 2—3, s. 33—35.

MAREŠ, F. V.: Diachronische Phonologie des Ur- und Frühslavischen. München 1969.

MAREŠ, F. V.: Analytische Phonologie. In: The Slavic Word. Los Angeles 1970 (preprint), s. 1—33.

MICHÁLEK, E.: Poznámky ke Gebauerově koncepci jazykového vývoje. SaS, 33, 1972, s. 244 až 247.

NĚMEC, I.: Geneze slovanského systému vidového. Rozpr. ČSAV. Praha 1958.

NĚMEC, I.: Vývojové postupy české slovní zásoby. Praha 1968.

NĚMEC, I.: Podíl distinktivní kapacity hlásek na stavbě produktivních slovotvorných formantů v slovanských jazycích. In: Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů ve Varšavě. Praha 1973, s. 251—258.

NĚMEC, I.: K vývoji funkcí infinitivu v češtině a litevštině. SaS, 38, 1977, s. 229—237.

NĚMEC, I.: Příslovce se vztahem k subjektu nebo objektu a jejich vývojové souvislosti s příslovci způsobovými. Slavia, 50, 1981, s. 242—248.

PETR, J.: Jan Gebauer jako slavista. SaS, 48, 1987, s. 259—277.

PETR, J.: Ke Gebauerovu pojetí jazyka. SaS, 49, 1988, s. 3—29.

STAROČESKÝ SLOVNÍK. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. Praha 1968. Dále StčS (1968).

STAROČESKÝ SLOVNÍK. Praha 1977. Dále StčS (1977).

ŠLOSAR, D.: Slovotvorný vývoj českého slovesa. Brno 1981; rec. v SaS, 44, 1983, s. 220—227.

ŠTÍCHA, F.: K vývoji zvratného pasíva ve spisovné češtině. LF, 111, 1988, s. 22—28.

TĚŠITELOVÁ, M.: Kvantitativní analýza českých morfologických kategorií jména z hlediska jejich funkce sémantické a stylistické. In: Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů ve Varšavě. Praha 1973, s. 203—210.

TRÁVNÍČEK, F.: Historická mluvnice československá. Praha 1935.

VACHEK, J.: K otázce vlivu vnějších činitelů na vývoj jazykového systému. In: SlavPrag IV. Praha 1962, s. 35—46.

[307]VACHEK, J.: On the integration of the peripheral elements into the system of langue. TLP, 2, 1966, s. 33—37.

VACHEK, J.: Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny. Praha 1968.

VĚDECKÁ SYNCHRONNÍ MLUVNICE SPISOVNÉ ČEŠTINY. Praha 1974. Interní tisk. Dále VSMSČ.

VINTR, J.: Die Symetrie im phonologischen System des Alttschechischen. Wiener Slavistisches Jahrbuch, 20, 1974, s. 152—163.

VINTR, J.: Das Systemmodell in der diachronen Phonologie. Wiener Slawistischer Almanach, 1, 1978, s. 207—217.

VINTR, J.: Pasívní konstrukce ve staročeském žaltáři. Wiener Slawistisches Jahrbuch, 30, 1984, s. 105—114.

ZUBATÝ, J.: Předložky vъ, sъ, kъ. In: Prace lingwistyczne ofiarowane Janowi Baudouinowi de Courtenay. Kraków 1921, s. 78—80.

Slovo a slovesnost, ročník 49 (1988), číslo 4, s. 296-307

Předchozí Alla Bémová, Květa Králíková: K otázkám automatického zpracování českého tvarosloví

Následující Jan Petr: K Lamprechtovu výkladu o praslovanštině