dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Synchronní, diachronní a srovnávací metoda v onomastice

Jana Matúšová

[Discussion]

(pdf)

Синхронный, диахронный и сопоставительный метод в ономастике / Synchronic, diachronic and comparative methods in onomastics

Vztahům onomastiky (nauky o vlastních jménech) k učení Pražského lingvistického kroužku (PLK) nebyly dosud věnovány zásadní studie ani články, takže by se mohlo zdát, že onomastika stojí mimo veškeré jazykovědné dění spojené s prací této skupiny lingvistů. Při pozornějším pohledu nám ovšem nemůže uniknout, že onomastika jaksi mlčky a nenápadně rozvíjí mnohé myšlenky lingvistů PLK a užívá metod vytyčených už v jeho Tezích.

V tomto příspěvku bychom chtěli naznačit jemné souvislosti onomastické práce s teorií PLK a ukázat na využití synchronní, diachronní a srovnávací metody v onomastice.

Využití synchronní a diachronní metody je v onomastice do určité míry odlišné od jejich aplikace v apelativní slovní zásobě. Na rozdíl od apelativní slovní zásoby jsou systémy jednotlivých druhů vlastních jmen omezenější a jejich vnitřní vztahy i vývojové tendence lze sledovat komplexněji. Na druhé straně jsou ovšem často vztahy jednotlivých součástí systému vlastních jmen v určitém čase natolik nevýrazné, že k jejich uspokojivému vysvětlení nelze dospět bez kombinace synchronního a diachronního výzkumu.[1]

Další zvláštností vlastních jmen je jejich vysoká determinovanost mimojazykovými faktory. Onomastika není disciplína čistě lingvistická, ač „páteří onomastiky je filologie“ (Šmilauer, 1963, s. 55), ale má výrazné vztahy především k historii, archeologii, k sociologii, psychologii, přírodním vědám atd. Výrazný vztah onomastiky – konkrétně toponomastiky – k historii si onomastici uvědomovali velmi záhy. Zdůraznil ho např. V. Šmilauer, který se ztotožnil s výrokem L. Steinbergera: „Toponomastika má dvě duše, duši filologickou a historickou“ (Šmilauer, 1963, s. 9).

[238]Vyjdeme-li z poznatků PLK o nutnosti zkoumat jazykový systém ve vývoji a vývojové tendence v systému určitého časového úseku, pak v onomastice je nutné doplnění o paralelní výzkum mimojazykového historického vývoje a o současný výzkum dynamizujících faktorů působících na systém vlastních jmen, tj. faktorů sociologických, psychologických atd.

V důsledku dichotomie jazykového a mimojazykového v onomastice lze sledovat, že se při zkoumání vlastních jmen kombinují různé přístupy, a to synchronní a diachronní přístup na rovině filologické a výzkum vývojový (diachronní) a současný (synchronní) na rovině historické, sociologické, přírodovědné atd. Přitom zastoupení těchto postupů je různé u různých druhů vlastních jmen (např. u toponym se uplatní více diachronní lingvistický postup v kombinaci s výzkumem historickým, archeologickým atd.) a závisí na stupni zobecnění (při výrazné generalizaci ve filologickém výzkumu se setkáme spíše se zaměřením synchronním).

Výzkum orientovaný filologicky vychází z povahy vlastního jména jako specifického jazykového znaku a zkoumá jména – stejně jako je tomu u apelativ – s minimálním ohledem na realitu. Sleduje systémy vlastních jmen jako autonomní jazykové útvary a zkoumá jejich vnitřně jazykový vývoj, uspořádání v určitém časovém okamžiku a jejich fungování. Synchronní a diachronní metoda se zde uplatňuje obdobně jako u ostatních jednotek jazyka, ovšem s ohledem na zvláštnosti vlastních jmen.

Cílem synchronního, převážně filologického výzkumu v onomastice – parafrázujeme slova F. de Saussura – je stanovit základní principy onymického systému a „konstitutivní faktory každého“ (onymického) „jazykového stavu“ (de Saussure, 1989, s. 127). V onomastice jde o řešení obecných otázek týkajících se charakteru onymické jazykové jednotky a jejího fungování v systému vlastních jmen. Ačkoli je takovýto přístup k vlastním jménům u nás poměrně nový, učinila československá onomastika od V. Šmilauera v tomto směru značný krok kupředu. Vznikly různé práce, ve kterých se onomastici zaměřili na charakteristiku vlastního jména jako základní jednotky onomastického výzkumu, vytyčili zvláštnosti této propriální jazykové jednotky v protikladu k apelativům, zajímali se o formální a sémantickou stránku jmen, možnosti jejich systematického uspořádání a jejich fungování v jazykové komunikaci (tzn. v apelativním, popř. i onymickém kontextu).[2]

Diachronní onomastika se zaměřením na jazykovou stránku jmen jednak využívá poznatků o vývoji systému apelativní slovní zásoby (změny hláskového stavu, slovotvorné struktury jmen, jejich sémantiky ap.), jednak ukazuje na rozdíly mezi vývojem apelativním a propriálním (na rovině obecné, u jednotlivých podsystémů jmen i v konkrétních případech).[3]

Vysoká podmíněnost stavu a vývoje jmen mimojazykovými faktory však způsobuje, že čistě filologický výzkum, ať synchronní nebo diachronní, musí být doplňován a zpřesňován – jak již bylo řečeno – výzkumy mimojazykovými. Fungování a proměny jmen mají pozadí historické, psychologické atd. Onyma tedy v sobě nesou informaci o reálných faktech a naopak skutečnost je třeba zkoumat jako pramen pro poznání vlastních jmen. Dodejme jen, že kombinací jazykovědných metod s metodami historickými, sociologickými, přírodovědnými atd. vznikla vynikající díla jako Šmilauerovo Osídlení Čech ve světle místních jmen (Praha 1960), Luttererův Vývoj místních jmen a osídlení v povodí Orlic (Choceň 1969) a vypracovaly se specifické metody onomastické práce.[4]

Pokud jsme dosud hovořili o synchronní a diachronní metodě v onomastice zvlášť, musíme si uvědomit, že takovéto oddělení je do značné míry umělé. Onomastický [239]výzkum totiž potvrzuje tezi PLK, že „nelze klásti nepřekonatelné hráze mezi metodu synchronickou a diachronickou“ (s. 36). Vztahy v současné propriální slovní zásobě jsou totiž značně zastřeny, ať již jde o souvislosti formální či významové (na rovině původního významu jmen). Je to dáno charakterem vlastního jména jako jazykové jednotky, která nedenotuje, ale identifikuje a po formální stránce často konzervuje starý stav. Při objasňování vztahů v současném systému vlastních jmen se bere proto na pomoc hledisko jazykově historické (diachronní). Navíc je neoddělitelnou součástí onomastiky výzkum etymologický, jako „speciální uplatnění principů, které mají vztah k synchronním a diachronním faktům“ (de Saussure, 1989, s. 127).

Lze tedy v onomastických výzkumech sledovat různý stupeň propojení obou výzkumných metod od téměř výhradního využití synchronní metody přes kombinaci postupu synchronního a diachronního až po studie zaměřené diachronně. Přitom propojení obou metod se zdá v onomastice ještě těsnější než u výzkumů apelativní slovní zásoby.

Na závěr úvah o metodě synchronní a diachronní v onomastice připomeňme, že stejně jako tomu bylo v jiných lingvistických oborech, tak i v onomastice se výzkumy zprvu orientovaly diachronně. Jméno se chápalo v podstatě „atomisticky“ jako etymologický problém. V novější době se ovšem onomastika propracovala k systémovému pojetí vlastních jmen a věnuje velkou pozornost zkoumání synchronnímu (srov. Šrámek, 1985).

Nezbytným doplněním synchronních i diachronních onomastických výzkumů je srovnávání, jehož význam členové PLK též zdůraznili ve svých Tezích.

Srovnávání v onomastice jednak slouží k rekonstrukci výchozí podoby a původního významu jména (metoda genetickosrovnávací), jednak má význam při hledání systémových souvislostí jednotlivých druhů jmen (příklon k metodě analytickosrovnávací; Mathesius, 1972). Nauka o vlastních jménech tedy stejně jako jiné lingvistické obory zároveň potvrzuje i vyvrací tento výrok F. de Saussura; „jestliže jediným prostředkem rekonstrukce je srovnávání, pak naopak srovnávání nemá jiný cíl než rekonstrukci“ (de Saussure, 1989, s. 242).

Vlastní jméno je zapojeno do různých vazeb a vztahů. Jsou to vztahy uvnitř systému vlastních jmen, které se realizují na ose vertikální (časové) i horizontální (v rámci jedné časové periody), dále vztahy k apelativní slovní zásobě i vztahy směřující mimo jazyk (k pojmenovaným objektům). Jsou to v podstatě i směry onomastického srovnávání. Všimněme si nejprve úlohy srovnávání při onymické rekonstrukci.

Vyjdeme od srovnávání proprií s apelativní slovní zásobou (od tzv. lexikálně–onymické komparace), které se věnoval R. Krajčovič (1990): odlišil komparaci interní (srovnávání jména se slovní zásobou jazyka, ve kterém jméno vzniklo), komparaci externí (srovnávání jména s lexikou geneticky příbuzných jazyků) a etymologickou (srovnávání jména s lexikou jiných jazyků, především s rekonstruovanou indoevropskou slovní zásobou). Jména lze podle R. Krajčoviče dále srovnávat s apelativní slovní zásobou doloženou v době vzniku jména (komparace synchronická) nebo s apelativy jiných časových period v podstatě do vzniku jména, jeho prvního doložení[5] (komparace asynchronická).

Pro onomastickou rekonstrukci je však nezbytná i komparace vlastních jmen navzájem (řekněme komparace onymicko–onymická). Musíme ji především chápat jako nezbytné doplnění komparace lexikálně–onymické. Má totiž napomoci k vydělení původního kořene a slovotvorných částí jména. Zvláště významná je v tomto směru u jmen starých a nejasných. Onymicko–onymické srovnávání se zaměřením na rekonstrukci jmen lze opět rozdělit na srovnávání interní (srovnávání jmen jednoho jazyka) a externí (srovnávání jmen více geneticky příbuzných jazyků). Na rozdíl od srovnávání lexikálně–onymického se zde ovšem neuplatní komparace etymologická, neboť vlastní [240]jména indoevropského základu nelze rekonstruovat. U vzájemného srovnávání vlastních jmen je problematická i otázka chápání synchronické a asynchronické komparace. Izolovaný vývoj vlastních jmen může totiž způsobit, že příbuzná jména mohou být ve stejný okamžik na různém stupni vývoje.

Srovnávání v onomastice slouží ovšem nejen k rekonstrukci, ale je prostředkem k objasnění systémů vlastních jmen. Při v podstatě synchronním přístupu k vlastním jménům sleduje tyto cíle: (1) Systematizace a modelování vlastních jmen jednoho druhu (osobních, místních jmen, chrématonym atd.). Modelování toponym se věnoval např. R. Šrámek (1972). (2) Hledání příčinných souvislostí v celém systému vlastních jmen (např. zkoumání vztahů místních a osobních jmen).[6] (3) Zjišťování vztahů mezi systémy vlastních jmen různých geneticky příbuzných jazyků (např. zpracování slovanských místních jmen ve Slovanském onomastickém atlasu). (4) Analýza obecných zákonitostí systému vlastních jmen a jeho fungování v různých jazycích (jde o zjišťování obecných rysů všech vlastních jmen). (5) Stanovení základních rysů vlastních jmen ve srovnání s apelativy.

V této oblasti je v onomastice zřejmý posun od hlediska genetickosrovnávacího k hledisku analytickosrovnávacímu.

Onymické systémy můžeme srovnávat i z hlediska vývojového a pozorovat proměny jejich struktury co do formy i lexikálních základů (jak učinil např. V. Šmilauer, 1960).

Pokud jsme se zmínili o srovnávání vlastních jmen s realitou, pak jde o vyjádření víceméně obrazné. Týká se především toponym a v podstatě je úkolem takového „srovnávání“ jednak verifikace výsledků jazykového bádání v oblasti původního významu jmen, jednak lze zjišťovat např. systémové souvislosti slovotvorby jména s charakterem objektu (např. spojení osobního jména s příponou –ovka je časté pro označení místních částí).

Shrňme tedy na závěr tohoto rozboru, že všechny tři metody – synchronní, diachronní a srovnávací – žijí v onomastice v neobvyklé symbióze. I tato jazykovědná disciplína čerpá z poznatků PLK a potvrzuje jejich životnost do dnešních dnů.

 

LITERATURA

 

BLANÁR, V.: Spoločenské fungovanie osobného mena. In: Spoločenské fungovanie vlastných mien. Bratislava 1980.

KNAPPOVÁ, M.: Rodné jméno v jazyce a společnosti. Praha 1989.

KRAJČOVIČ, R.: Miesto komparácie v rekonštrukcii starej onymickej lexiky. In: Metódy výskumu a opisu lexiky slovanských jazykov. Bratislava 1990, s. 123–130.

LUTTERER, I. – MAJTÁN, M. – ŠRÁMEK, R.: Zeměpisná jména Československa. Praha 1972.

MAJTÁN, M.: Spoločenské fungovanie toponyma. In: Spoločenské fungovanie vlastných mien. Bratislava 1980, s. 43–47.

MATHESIUS, V.: Nové proudy a směry v jazykovědném bádání. In: Z klasického období pražské školy 1925–1945. Praha 1972, s. 5–17.

SAUSSURE, F. de: Kurs obecné lingvistiky. Praha 1989.

ŠMILAUER, V.: Metoda „malých typů“ v toponomastice. In: Sborník slavistických prací věnovaných IV. mezinárodnímu sjezdu slavistů v Moskvě. Praha 1958, s. 44–51.

ŠMILAUER, V.: Osídlení Čech ve světle místních jmen. Praha 1960.

ŠMILAUER, V.: Úvod do toponomastiky. Praha 1963.

ŠRÁMEK, R.: Toponymické modely a toponymický systém. SaS, 33, 1972, s. 135–145.

ŠRÁMEK, R.: Česká onomastika ve čtyřiceti svobodných poválečných letech. Onomastický zpravodaj ČSAV, 26, 1985, s. 9–15.

ŠRÁMEK, R.: Teorie onomastiky a roviny propriálního pojmenování. SaS, 47, 1986, s. 16–28.

TROST, P.: Poznámky k teorii vlastních jmen. Zpravodaj Místopisné komise, 20, 1979, s. 307–315.


[1] Například vztahy mezi současnými toponymy lze často odhalit pouze za předpokladu, že známe jejich etymologii.

[2] Zejména od 70. let vyšla celá řada prací zaměřených na tyto oblasti bádání. Otázkami onomastické teorie se zabývali např. V. Blanár (1980), I. Lutterer (1976), M. Majtán (1980), R. Šrámek (1986), P. Trost (1979) a další.

[3] Např. vývoj hláskové formy jména je v centru pozornosti při výzkumu etymologie jmen.

[4] V oblasti toponomastiky jmenujme např. vypracování metody tzv. malých typů V. Šmilauerem (1958), v antroponomastice se využívá např. statistického zpracování jmen ap. (např. Knappová, 1989).

[5] Toto ohraničení považujeme za velmi striktní, neboť nelze předpokládat, že apelativum obsažené ve jméně zaniklo v době vzniku jména. Naopak musíme počítat s tím, že v době vzniku jména bylo základové apelativum produktivní a muselo tedy existovat i po vzniku jména.

[6] Body 1. a 2. se týkají jmen v rámci jednoho jazyka.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 3, pp. 237-240

Previous Jan Králík: Matematické modelování a Teze PLK

Next Jan Kořenský: Osobnost, sociální role, komunikace, rozpor, konflikt