Synchronní, diachronní a srovnávací metoda v onomastice

Jana Matúšová

[Rozhledy]

(pdf)

Синхронный, диахронный и сопоставительный метод в ономастике / Synchronic, diachronic and comparative methods in onomastics

Vztahům onomastiky (nauky o vlastních jménech) k učení Pražského lingvistického kroužku (PLK) nebyly dosud věnovány zásadní studie ani články, takže by se mohlo zdát, že onomastika stojí mimo veškeré jazykovědné dění spojené s prací této skupiny lingvistů. Při pozornějším pohledu nám ovšem nemůže uniknout, že onomastika jaksi mlčky a nenápadně rozvíjí mnohé myšlenky lingvistů PLK a užívá metod vytyčených už v jeho Tezích.

V tomto příspěvku bychom chtěli naznačit jemné souvislosti onomastické práce s teorií PLK a ukázat na využití synchronní, diachronní a srovnávací metody v onomastice.

Využití synchronní a diachronní metody je v onomastice do určité míry odlišné od jejich aplikace v apelativní slovní zásobě. Na rozdíl od apelativní slovní zásoby jsou systémy jednotlivých druhů vlastních jmen omezenější a jejich vnitřní vztahy i vývojové tendence lze sledovat komplexněji. Na druhé straně jsou ovšem často vztahy jednotlivých součástí systému vlastních jmen v určitém čase natolik nevýrazné, že k jejich uspokojivému vysvětlení nelze dospět bez kombinace synchronního a diachronního výzkumu.[1]

Další zvláštností vlastních jmen je jejich vysoká determinovanost mimojazykovými faktory. Onomastika není disciplína čistě lingvistická, ač „páteří onomastiky je filologie“ (Šmilauer, 1963, s. 55), ale má výrazné vztahy především k historii, archeologii, k sociologii, psychologii, přírodním vědám atd. Výrazný vztah onomastiky – konkrétně toponomastiky – k historii si onomastici uvědomovali velmi záhy. Zdůraznil ho např. V. Šmilauer, který se ztotožnil s výrokem L. Steinbergera: „Toponomastika má dvě duše, duši filologickou a historickou“ (Šmilauer, 1963, s. 9).

[238]Vyjdeme-li z poznatků PLK o nutnosti zkoumat jazykový systém ve vývoji a vývojové tendence v systému určitého časového úseku, pak v onomastice je nutné doplnění o paralelní výzkum mimojazykového historického vývoje a o současný výzkum dynamizujících faktorů působících na systém vlastních jmen, tj. faktorů sociologických, psychologických atd.

V důsledku dichotomie jazykového a mimojazykového v onomastice lze sledovat, že se při zkoumání vlastních jmen kombinují různé přístupy, a to synchronní a diachronní přístup na rovině filologické a výzkum vývojový (diachronní) a současný (synchronní) na rovině historické, sociologické, přírodovědné atd. Přitom zastoupení těchto postupů je různé u různých druhů vlastních jmen (např. u toponym se uplatní více diachronní lingvistický postup v kombinaci s výzkumem historickým, archeologickým atd.) a závisí na stupni zobecnění (při výrazné generalizaci ve filologickém výzkumu se setkáme spíše se zaměřením synchronním).

Výzkum orientovaný filologicky vychází z povahy vlastního jména jako specifického jazykového znaku a zkoumá jména – stejně jako je tomu u apelativ – s minimálním ohledem na realitu. Sleduje systémy vlastních jmen jako autonomní jazykové útvary a zkoumá jejich vnitřně jazykový vývoj, uspořádání v určitém časovém okamžiku a jejich fungování. Synchronní a diachronní metoda se zde uplatňuje obdobně jako u ostatních jednotek jazyka, ovšem s ohledem na zvláštnosti vlastních jmen.

Cílem synchronního, převážně filologického výzkumu v onomastice – parafrázujeme slova F. de Saussura – je stanovit základní principy onymického systému a „konstitutivní faktory každého“ (onymického) „jazykového stavu“ (de Saussure, 1989, s. 127). V onomastice jde o řešení obecných otázek týkajících se charakteru onymické jazykové jednotky a jejího fungování v systému vlastních jmen. Ačkoli je takovýto přístup k vlastním jménům u nás poměrně nový, učinila československá onomastika od V. Šmilauera v tomto směru značný krok kupředu. Vznikly různé práce, ve kterých se onomastici zaměřili na charakteristiku vlastního jména jako základní jednotky onomastického výzkumu, vytyčili zvláštnosti této propriální jazykové jednotky v protikladu k apelativům, zajímali se o formální a sémantickou stránku jmen, možnosti jejich systematického uspořádání a jejich fungování v jazykové komunikaci (tzn. v apelativním, popř. i onymickém kontextu).[2]

Diachronní onomastika se zaměřením na jazykovou stránku jmen jednak využívá poznatků o vývoji systému apelativní slovní zásoby (změny hláskového stavu, slovotvorné struktury jmen, jejich sémantiky ap.), jednak ukazuje na rozdíly mezi vývojem apelativním a propriálním (na rovině obecné, u jednotlivých podsystémů jmen i v konkrétních případech).[3]

Vysoká podmíněnost stavu a vývoje jmen mimojazykovými faktory však způsobuje, že čistě filologický výzkum, ať synchronní nebo diachronní, musí být doplňován a zpřesňován – jak již bylo řečeno – výzkumy mimojazykovými. Fungování a proměny jmen mají pozadí historické, psychologické atd. Onyma tedy v sobě nesou informaci o reálných faktech a naopak skutečnost je třeba zkoumat jako pramen pro poznání vlastních jmen. Dodejme jen, že kombinací jazykovědných metod s metodami historickými, sociologickými, přírodovědnými atd. vznikla vynikající díla jako Šmilauerovo Osídlení Čech ve světle místních jmen (Praha 1960), Luttererův Vývoj místních jmen a osídlení v povodí Orlic (Choceň 1969) a vypracovaly se specifické metody onomastické práce.[4]

Pokud jsme dosud hovořili o synchronní a diachronní metodě v onomastice zvlášť, musíme si uvědomit, že takovéto oddělení je do značné míry umělé. Onomastický [239]výzkum totiž potvrzuje tezi PLK, že „nelze klásti nepřekonatelné hráze mezi metodu synchronickou a diachronickou“ (s. 36). Vztahy v současné propriální slovní zásobě jsou totiž značně zastřeny, ať již jde o souvislosti formální či významové (na rovině původního významu jmen). Je to dáno charakterem vlastního jména jako jazykové jednotky, která nedenotuje, ale identifikuje a po formální stránce často konzervuje starý stav. Při objasňování vztahů v současném systému vlastních jmen se bere proto na pomoc hledisko jazykově historické (diachronní). Navíc je neoddělitelnou součástí onomastiky výzkum etymologický, jako „speciální uplatnění principů, které mají vztah k synchronním a diachronním faktům“ (de Saussure, 1989, s. 127).

Lze tedy v onomastických výzkumech sledovat různý stupeň propojení obou výzkumných metod od téměř výhradního využití synchronní metody přes kombinaci postupu synchronního a diachronního až po studie zaměřené diachronně. Přitom propojení obou metod se zdá v onomastice ještě těsnější než u výzkumů apelativní slovní zásoby.

Na závěr úvah o metodě synchronní a diachronní v onomastice připomeňme, že stejně jako tomu bylo v jiných lingvistických oborech, tak i v onomastice se výzkumy zprvu orientovaly diachronně. Jméno se chápalo v podstatě „atomisticky“ jako etymologický problém. V novější době se ovšem onomastika propracovala k systémovému pojetí vlastních jmen a věnuje velkou pozornost zkoumání synchronnímu (srov. Šrámek, 1985).

Nezbytným doplněním synchronních i diachronních onomastických výzkumů je srovnávání, jehož význam členové PLK též zdůraznili ve svých Tezích.

Srovnávání v onomastice jednak slouží k rekonstrukci výchozí podoby a původního významu jména (metoda genetickosrovnávací), jednak má význam při hledání systémových souvislostí jednotlivých druhů jmen (příklon k metodě analytickosrovnávací; Mathesius, 1972). Nauka o vlastních jménech tedy stejně jako jiné lingvistické obory zároveň potvrzuje i vyvrací tento výrok F. de Saussura; „jestliže jediným prostředkem rekonstrukce je srovnávání, pak naopak srovnávání nemá jiný cíl než rekonstrukci“ (de Saussure, 1989, s. 242).

Vlastní jméno je zapojeno do různých vazeb a vztahů. Jsou to vztahy uvnitř systému vlastních jmen, které se realizují na ose vertikální (časové) i horizontální (v rámci jedné časové periody), dále vztahy k apelativní slovní zásobě i vztahy směřující mimo jazyk (k pojmenovaným objektům). Jsou to v podstatě i směry onomastického srovnávání. Všimněme si nejprve úlohy srovnávání při onymické rekonstrukci.

Vyjdeme od srovnávání proprií s apelativní slovní zásobou (od tzv. lexikálně–onymické komparace), které se věnoval R. Krajčovič (1990): odlišil komparaci interní (srovnávání jména se slovní zásobou jazyka, ve kterém jméno vzniklo), komparaci externí (srovnávání jména s lexikou geneticky příbuzných jazyků) a etymologickou (srovnávání jména s lexikou jiných jazyků, především s rekonstruovanou indoevropskou slovní zásobou). Jména lze podle R. Krajčoviče dále srovnávat s apelativní slovní zásobou doloženou v době vzniku jména (komparace synchronická) nebo s apelativy jiných časových period v podstatě do vzniku jména, jeho prvního doložení[5] (komparace asynchronická).

Pro onomastickou rekonstrukci je však nezbytná i komparace vlastních jmen navzájem (řekněme komparace onymicko–onymická). Musíme ji především chápat jako nezbytné doplnění komparace lexikálně–onymické. Má totiž napomoci k vydělení původního kořene a slovotvorných částí jména. Zvláště významná je v tomto směru u jmen starých a nejasných. Onymicko–onymické srovnávání se zaměřením na rekonstrukci jmen lze opět rozdělit na srovnávání interní (srovnávání jmen jednoho jazyka) a externí (srovnávání jmen více geneticky příbuzných jazyků). Na rozdíl od srovnávání lexikálně–onymického se zde ovšem neuplatní komparace etymologická, neboť vlastní [240]jména indoevropského základu nelze rekonstruovat. U vzájemného srovnávání vlastních jmen je problematická i otázka chápání synchronické a asynchronické komparace. Izolovaný vývoj vlastních jmen může totiž způsobit, že příbuzná jména mohou být ve stejný okamžik na různém stupni vývoje.

Srovnávání v onomastice slouží ovšem nejen k rekonstrukci, ale je prostředkem k objasnění systémů vlastních jmen. Při v podstatě synchronním přístupu k vlastním jménům sleduje tyto cíle: (1) Systematizace a modelování vlastních jmen jednoho druhu (osobních, místních jmen, chrématonym atd.). Modelování toponym se věnoval např. R. Šrámek (1972). (2) Hledání příčinných souvislostí v celém systému vlastních jmen (např. zkoumání vztahů místních a osobních jmen).[6] (3) Zjišťování vztahů mezi systémy vlastních jmen různých geneticky příbuzných jazyků (např. zpracování slovanských místních jmen ve Slovanském onomastickém atlasu). (4) Analýza obecných zákonitostí systému vlastních jmen a jeho fungování v různých jazycích (jde o zjišťování obecných rysů všech vlastních jmen). (5) Stanovení základních rysů vlastních jmen ve srovnání s apelativy.

V této oblasti je v onomastice zřejmý posun od hlediska genetickosrovnávacího k hledisku analytickosrovnávacímu.

Onymické systémy můžeme srovnávat i z hlediska vývojového a pozorovat proměny jejich struktury co do formy i lexikálních základů (jak učinil např. V. Šmilauer, 1960).

Pokud jsme se zmínili o srovnávání vlastních jmen s realitou, pak jde o vyjádření víceméně obrazné. Týká se především toponym a v podstatě je úkolem takového „srovnávání“ jednak verifikace výsledků jazykového bádání v oblasti původního významu jmen, jednak lze zjišťovat např. systémové souvislosti slovotvorby jména s charakterem objektu (např. spojení osobního jména s příponou –ovka je časté pro označení místních částí).

Shrňme tedy na závěr tohoto rozboru, že všechny tři metody – synchronní, diachronní a srovnávací – žijí v onomastice v neobvyklé symbióze. I tato jazykovědná disciplína čerpá z poznatků PLK a potvrzuje jejich životnost do dnešních dnů.

 

LITERATURA

 

BLANÁR, V.: Spoločenské fungovanie osobného mena. In: Spoločenské fungovanie vlastných mien. Bratislava 1980.

KNAPPOVÁ, M.: Rodné jméno v jazyce a společnosti. Praha 1989.

KRAJČOVIČ, R.: Miesto komparácie v rekonštrukcii starej onymickej lexiky. In: Metódy výskumu a opisu lexiky slovanských jazykov. Bratislava 1990, s. 123–130.

LUTTERER, I. – MAJTÁN, M. – ŠRÁMEK, R.: Zeměpisná jména Československa. Praha 1972.

MAJTÁN, M.: Spoločenské fungovanie toponyma. In: Spoločenské fungovanie vlastných mien. Bratislava 1980, s. 43–47.

MATHESIUS, V.: Nové proudy a směry v jazykovědném bádání. In: Z klasického období pražské školy 1925–1945. Praha 1972, s. 5–17.

SAUSSURE, F. de: Kurs obecné lingvistiky. Praha 1989.

ŠMILAUER, V.: Metoda „malých typů“ v toponomastice. In: Sborník slavistických prací věnovaných IV. mezinárodnímu sjezdu slavistů v Moskvě. Praha 1958, s. 44–51.

ŠMILAUER, V.: Osídlení Čech ve světle místních jmen. Praha 1960.

ŠMILAUER, V.: Úvod do toponomastiky. Praha 1963.

ŠRÁMEK, R.: Toponymické modely a toponymický systém. SaS, 33, 1972, s. 135–145.

ŠRÁMEK, R.: Česká onomastika ve čtyřiceti svobodných poválečných letech. Onomastický zpravodaj ČSAV, 26, 1985, s. 9–15.

ŠRÁMEK, R.: Teorie onomastiky a roviny propriálního pojmenování. SaS, 47, 1986, s. 16–28.

TROST, P.: Poznámky k teorii vlastních jmen. Zpravodaj Místopisné komise, 20, 1979, s. 307–315.

Slovo a slovesnost, ročník 52 (1991), číslo 3, s. 237-240

Předchozí Jan Králík: Matematické modelování a Teze PLK

Následující Jan Kořenský: Osobnost, sociální role, komunikace, rozpor, konflikt