Časopis Slovo a slovesnost
en cz

F. de Saussure po česku v roce 1990

Oldřich Leška, Petr Sgall

[Discussion]

(pdf)

F. de Saussure in Czech in 1990

České lingvistice se dostalo výjimečně hodnotného díla, jehož název vlastně svou prostotou zakrývá, o jak bohatý nový impuls jde: Ferdinand de Saussure: Kurs obecné lingvistiky; vydal Ch. Bally a A. Sechehaye za spolupráce A. Reedlingera; komentáře napsal T. de Mauro; přeložil Fr. Čermák. Odeon, Praha 1989, 467 s.

Uveďme především, že nejde zdaleka jen o překlad. Český překladatel, Fr. Čermák, vykonal i obrovskou práci redakční a přiřadil se k předním znalcům de Saussurova díla, jako jsou Tullio de Mauro, E. F. K. Koerner a R. Engler. Dovedl podstatně využít výsledků jejich mnohaletého úsilí směřujícího k podrobnému a co nejpřesnějšímu poznání překládaného autora, který sám nepovažoval své dílo za uzavřené, vůbec je nechtěl napsat a taky nenapsal (viz s. 16 v překladatelově předmluvě). Je Čermákovou zásluhou, že se klasická de Saussurova kniha dostává českému čtenáři do rukou nikoli v té podobě, jak byla původně vydána v r. 1916 podle rukopisných poznámek jeho studentů, ale obohacená textově kritickým poznámkovým aparátem, který má řadu vrstev a ukazuje, že hloubka de Saussurova myšlení byla v podání jeho posluchačů z r. 1916 do značné míry zploštěna; to má i dnes ještě svůj podíl na nepochopení de Saussurových myšlenek např. ze strany některých průkopníků textové nebo formální lingvistiky (včetně Chomského, viz o tom v recenzovaném svazku komentář de Maura na s. 338–343, opět se závažnými poznámkami Fr. Čermáka, který je také autorem dvou úvodních statí recenzovaného překladu, s hlubokým pochopením i značnou akribií charakterizujících problémy exegeze de Saussurova díla).

Všichni čtyři výše uvedení vykladači a komentátoři, včetně překladatele, s vysokou mírou pečlivosti a se značným rozhledem přispěli s doplnění knihy o řadu de Saussurových formulací, kontextových souvislostí v původním vydání nezachycených nebo nezřetelných, a na druhé straně i k upřesnění včetně specifikace některých později kritizovaných výroků, které ve skutečnosti nejsou přesnou reprodukcí přednášených slov ženevského učitele. Ne všechna taková doplňující nebo omezující zjištění mají sama o sobě převratný význam; upozorňuje-li např. Fr. Čermák na s. 24, že výrok „jazyk není substance, ale forma” nebyl de Saussurem vysloven, vyplývá přece jen jak z textu na s. 139–141 a připojených poznámek, tak i z de Maurových formulací na s. 293, že formu (strukturu) jako výsledek kombinace myšlenky a zvuku (ve vzájemné delimitaci jejich jednotek, hodnot) chápal de Sausure jako základní „terén lingvistiky”.

Do jaké míry bylo zjednodušeným podáním ženevských žáků způsobeno, že jen čtenáři přistupující ke klasické knize s pochopením mohli proniknout k jádru myšlenkového bohatství jejího autora, to lze nejlíp posoudit podle de Maurových poznámek 65, 291 a 305 (na s. 362 a dalších), kde se uvádí, jak některé formulace později často necitlivě kritizované vznikly nepřesnostmi, které umožnily věcně neoprávněné napadání autorových východisek ze strany těch, kterým ono pochopení chybělo. K první z uvedených poznámek připojuje překladatel jednu ze stovek poznámek svých, osvětlující nejen problematiku vztahu jazyk – mluva – řeč, ale také zrod pojmu mluvního aktu: obdobný termín autor užívá a charakterizuje na s. 51.

Je známo, že de Saussure se projevil jako vynikající teoretik už ve svém raném díle Mémoire sur le système primitif des voyelles dans les langues indoeuropéennes (Lipsko 1878), které bylo ještě orientováno k cílům genetické rekonstrukce; na základě strukturní analýzy hláskosloví doložených jazyků tu došel k hypotéze o starších hláskách, které před svým zánikem nebo při něm ovlivnily kvalitu sousedních samohlásek. Patří k nejzajímavějším etapám vývoje indoevropeistiky, že tato hypotéza byla téměř o šedesát let později potvrzena, když J. Kuryłowicz objevil shodu předpokládaných hlásek s hetitskými laryngálami. V rámci mladogramatické školy však nebyl objev doceněn (autor sám mluví o tom, jak byly jeho výsledky ignorovány, srov. o tom v de [66]Maurově komentáři na s. 267) a to vedlo spolu s vědomím rozsáhlosti problematiky teoretické lingvistiky (srov. F. Čermák, s. 17, o „duševní depresi a krizi” prožívané „tváří v tvář nesmírnosti práce, kterou je třeba v lingvistice vykonat, aby se z ní stala věda” a dopis A. Meilletovi, citovaný obsáhle de Maurem na s. 292) k přenesení de Saussurovy pozornosti po většinu jeho lingvistické dráhy k otázkám starých indoevropských jazyků a kultury jimi nesené (porovnání Nibelungů s théseovskými motivy, studium hláskových pravidelností v poezii homérské a jiné) a ovšem na práci pedagogickou (zvlášť po dalších projevech nezájmu u současníků, viz de Mauro na s. 295).

Teprve po r. 1906, kdy byl ženevskou univerzitou pověřen také výukou obecné lingvistiky, obrací de Saussure svou pozornost na vlastní problematiku jazyka jako systému. Kursy, které jeho žáci v klasické knize zaznamenali a vydali, způsobily převrat v dějinách lingvistiky. Ale nejen to; můžeme říci, že z výše zmíněné nezměrné rozsáhlosti problematiky lingvistické teorie a z nedostatečnosti současných metod (viz o tom už na začátku předmluvy Ch. Ballyho a A. Sechehaye k prvnímu vydání Kursu, v recenzované knize na s. 35) vyvodil správné důsledky: zdůraznil nutnost formální rigoróznosti a definičního vyjasňování vztahů mezi pojmy (viz zejm. s. 298 a např. i de Maurovu poznámku 291 na s. 425, kde se mluví i o teorémech de Saussurovy lingvistiky) a na tomto základě předestřel před teoretickou lingvistikou historický program, který jsme dodnes – včetně Chomského revoluce – nedokázali naplnit (Chomského dnešní důraz na principy tzv. univerzální gramatiky není příliš vzdálen od formulace, podle níž „jazyky jsou… řízeny jistými principy, které jsou shrnuty v představě řeči, ‚langage’, s. 291).

Nelze tedy říci, že de Saussurovi žáci vykonali málo; vždyť jejich zásluhou se celý tento program začal uskutečňovat, vznikla moderní lingvistika, v jejíž epoše žijeme. Studium Kursu není zdaleka jen záležitostí historie lingvistiky, je potřebné pro každého dnešního lingvistu. Je proto důležité, že právě český lingvista má dnes k dispozici důkladnější vydání Kursu než mnozí jiní. Vedle klasického textu a všech vrstev poznámek k němu je tu zahrnuto i stručné úvodní slovo Vl. Skaličky a podrobný de Maurův komentář, který se zabývá bibliografií autora samého a úvahami o jeho vztahu k předchůdcům a o vztahu dalších k jeho dílu (od Noreena přes Wackernagela, Croceho a další až k Chomskému). Překladatel vypracoval i novou, obsáhlou bibliografii (pojatou velmi široce) i podrobný rejstřík. Odevzdal tedy dílo, které je jedním z nepříliš početných dokladů o úrovni české lingvistiky a které podněcuje k další práci v ní.

Na závěr je dobré si připomenout, že se od doby vydání de Saussurova díla složení jeho čtenářů výrazně změnilo. To, že dnes jeho texty čtou a vykládají filozofové, upozorňuje na vliv, který měly na vytváření myšlenkové atmosféry doby. Kurs musel na toto zhodnocení poměrně dlouho čekat, ale dočkal se ho a stal se východiskem – přímým, nebo jen nepřímým – všech významných proudů v současné filozofii jazyka, zejména v sémiotice; nemůže ho pominout nikdo, kdo se zabývá problémem významu.

Je vlastně s podivem, kolik ze svého myšlenkového bohatství de Saussure do svých přednášek vložil, když si uvědomíme, že suploval za zemřelého kolegu Wertheimera, jehož jméno jedině díky této okolnosti nezůstane zapomenuto, a že tedy nemohl očekávat, že mu z posluchačů v nejdůležitějších věcech vůbec někdo porozumí, když mezi nimi nebyli ti, kdo mu byli nejblíž a díky kterým se mluví o ženevské škole – A. Sechehaye a Ch. Bally. De Sassurovy přednášky z obecné jazykovědy nebyly jistě v jeho okolí svým obsahem nečekaným zjevením. Uvážíme-li, že v r. 1908 vyšla kniha Programme et méthode de linguistique théorique s dedikací A. Sechehaye svému Mistrovi, v níž vděčný žák vyjadřuje naději, že kniha udělá milovanému učiteli radost tím, že rozvíjí jeho myšlenky, a porovnáme-li myšlenkový obsah Sechehayova Programu a de Saussurova Kursu, získáme dost určitou představu o tom, čím asi žilo okolí ženevského génia někdy na přelomu století, tedy před první verzí Kursu. Je ale také s podivem, jak se tvrdošíjně opakují některé nesmysly týkající se dokonce samého jádra jeho učení – sémiologie, sémiotiky –, která se tak radikálně rozešla s tradičním reprezentačním modelem a ukázala zcela nové cesty dalšímu vývoji.

[67]Čteme-li de Saussura nyní, poučeni tím, co se v lingvistice a ve filozofii jazyka všechno stalo, neubráníme se myšlence, že první čtenáři byli většinou vlastně velmi povrchní; jinak bychom si nedovedli představit, že první vlna strukturalismu pracovala s apriorními taxonomiemi. Ale to by bylo asi příliš nespravedlivé.

Český čtenář musí zvlášť bolestně pociťovat – jistě mimo jiné věci –, že Pražský lingvistický kroužek nemohl realizovat svůj záměr ohlášený v redakční stati v prvním čísle Slova a slovesnosti – soustředit se na sémiotiku jako na hlavní předmět zájmu, nebo že alespoň nemohl léta po r. 1968, kdy v sémiotice docházelo k tak důležitým událostem, prožít v Evropě.

Nyní máme příležitost de Saussurovo dílo číst pohodlně v češtině; čtěme je nejen jako historický dokument, ale i jako východisko k stavu současnému. Uvidíme pak také jasně cesty, které vedou dopředu.

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 1, pp. 65-67

Previous Světla Čmejrková: Jazykové vědomí a jazyková kultura (zamyšlení nad tzv. lidovým jazykozpytem)

Next Marek Nekula: Günter Grewendorf etc.: Sprachliches Wissen