Pražské inspirace v mém jazykovědném myšlení

Eugenius M. Uhlenbeck

[Articles]

(pdf)

Prague inspiration in my linguistic thinking

Přednáška proslovená při příležitosti udělení doktorátu filozofie honoris causa dne 4. října 1991 na Univerzitě Karlově v Praze

 

Vaše Magnificence, Spectabilis, drazí kolegové, dámy a pánové,

je pro mne milou povinností vyjádřit na tomto historicky významném místě své upřímné a hluboké poděkování za poctu, která je mi dnes udělována. Zvláště bych chtěl poděkovat panu děkanovi a nemenší díky patří mému promotorovi za jeho laskavá slova uznání.

Rád bych vás ujistil, že tento čestný titul, který mi je udělován světoznámou Karlovou univerzitou, má pro mne velký význam. Považuji to za potvrzení i výraz silných vazeb, které existují již po mnoho let mezi mnou a tím, co mohu díky jeho sémantické víceznačnosti označit jediným slovem Praha. V mé vlastní koncepci zastupuje toto slovo současně tři úzce propojené skutečnosti: (1) samo nezapomenutelné město, do kterého mne před více než dvaceti lety uvedl profesor Vachek, (2) ve smyslu kolektivním všechny dobré přátele, které zde mám, a pro tento případ bych k Praze mohl přiřadit ještě Brno, a konečně (3) všechny průkopnické práce vzešlé z Cercle Linguistique de Prague od jeho založení 6. října 1926.

Doufám, že mi prominete, když se nebudu pokoušet nastínit historii vzájemných vztahů mezi Holandskem a Československem od doby Comenia, zde bych měl spíše říci Komenského, jehož hrob v Naardenu jsem jako mladík navštívil. Nejsem historik, a navíc takové obsáhlé téma nemůže být probráno odpovídajícím způsobem v čase, který máme k dispozici. Zdá se mi být vhodnější a přirozenější pro tuto chvíli promluvit o některých přímých i nepřímých vlivech, které měl Pražský lingvistický kroužek na mé lingvistické vzdělání a na postupný rozvoj mých názorů a teorií. Mělo by to být jakési skromné pokračování vynikající inaugurační řeči prof. Vachka, nazvané „Holandští lingvisté a pražská lingvistická škola”. Řeči, kterou přednesl, když se stal profesorem anglické lingvistiky na univerzitě v Leidenu v roce 1968. V oné řeči prokázal hlubokou znalost holandské lingvistiky.

Při uvažování o své lingvistické minulosti jsem dospěl k určitým závěrům, s nimiž bych vás chtěl nyní seznámit. Tento přehled bych zahájil citací důležitých Tezí, připravených Pražským lingvistickým kroužkem pro první kongres slovanské filologie v roce 1929. V těchto Tezích jsem objevil obdivuhodně jasnou formulaci obecné strategie, kterou jsem já sám sledoval ve většině svých lingvistických snažení. Hned na první stránce Tezí, které byly otištěny v prvním svazku Travaux, stojí, že „nejlepším způsobem, jak se dobrat podstaty (l’essence) a charakteru jazyka, je synchronní analýza aktuálního stavu, která jako jediná poskytuje kompletní popis a umožňuje přímý kontakt (le sentiment direct)”.

Nejsem si zcela jist, že to byla právě tato slova, která na mne měla přímý vliv, ačkoli jsem ve svém exempláři Travaux u nich našel poznámku tužkou na okraji. Spíše to znamená, že pasáž, kterou jsem citoval, shrnuje myšlenky obsažené v celém svazku Travaux du Cercle Linguistique de Prague, ale v každém případě je shoda s mojí současnou lingvistickou činností tak výrazná, že se jen stěží může jednat o pouhou náhodu.

Vždy jsem velmi silně pociťoval, že se nemám zabývat žádnou z forem historického, diachronického studia, protože to by mne odvedlo od studia toho, co mne postupně začalo stále více a více zajímat: podstata jazyka, tak, jak se to píše v Tezích, to znamená to, co bychom dnes pravděpodobně nazvali jazyková universalia. Ve snaze dopracovat [82]se takového cíle jsem se držel strategie doporučené v Tezích a snažil jsem se o to, co Mathesius nazývá horizontálním studiem jazyka. Vždy se mi znovu potvrdilo, že lingvistické údaje mohou být zkoumány v celé své bohatosti a rozličnosti jen na současném, živém jazykovém materiálu.

Avšak když jsem se zabýval studiem javánštiny v Indonésii, uvědomil jsem si, že mi chybí to, co Teze nazývají „le sentiment direct”. Pochopil jsem, že musím udělat vše pro to, abych tuto nevýhodu překonal. Musel jsem se naučit mluvit a psát javánsky, takže přímé a rozmanité pozorování bezprostředně mluvené a psané řeči nebylo pro mne problémem a samozřejmě, a to bylo neméně důležité, mohl jsem vést rozhovory s informanty přímo v javánštině. Taková kombinace přístupů a simultánní využívání dvou odlišných zdrojů informací, osobní přímé pozorování na jedné straně a reakce a odpovědi rodilých mluvčích na druhé straně, se ukázaly být nejlepší alternativou k „le sentiment direct”, ke kterému odkazují Teze.

Nezbytná péče, kterou jsem musel věnovat zvládnutí zvukové a jí odpovídající faktové bázi měla pro můj výzkum několik výhod. Již v počátečním stadiu, a zvláště když jsem začal svá deskriptivní studia javánské morfologie, jsem si uvědomil, že shromažďování, hodnocení a interpretace velké části dat, což je nezbytná podmínka pro dosažení trvalých výsledků, zdaleka není jednoduchou záležitostí. Když se lingvistika snaží zhodnotit často protichůdné reakce a prohlášení svých informantů, střetává se se základním problémem ve vztahu mluvčího a jeho jazyka, a obecně, mezi užitím jazyka a jeho reflexí. Pochopil jsem, že lingvistický rozhovor není jednostranná záležitost, kdy lingvista prostě získává informace od rodilého mluvčího, ale že se jedná o dialog, ve kterém informant a lingvista ovlivňují jeden druhého a učí se jeden od druhého. Tak jsem pochopil, jak nebezpečným zjednodušením je názor, že rodilý mluvčí zná svůj jazyk uvědoměle, nebo dokonce pouze podvědomě. Některá fakta ze svého jazyka zná mluvčí s jistotou, o některých si už tak jistý není, o dalších je na pochybách, a to vše je zcela pochopitelné, protože jazyk je komplexní směsicí toho, co je nutné, a toho, co je pouze možné.

Pro tuto chvíli bych však skončil své úvahy o problémech obsažených ve sbírání jazykových fakt, tedy takových problémech, kterým se nelze vyhnout v žádném typu synchronního výzkumu, a určitě ne při studiu jazyka, s výjimkou jazyka vlastního.

Teď chci obrátit svoji pozornost na zkoumání podstaty jazyka, nebo řečeno jinými slovy: k svým snahám vybudovat teoretický rámec pro svá studia javánštiny, teoretický rámec, který je stejně nezbytný jako extenzívní faktový základ. Budu citovat z klasika lingvistiky, který už určitě není znám současné, a možná ani předešlé generaci, z Prinzipien der Sprachgeschichte Hermanna Paula: „Člověk klame sám sebe, když si myslí, že je schopen konstatovat i nejjednodušší historická fakta bez použití spekulace.”

Pro rozvoj použitelné teorie bylo pochopitelně nutno vypořádat se s definicí věty. A právě za vyřešení tohoto důležitého bodu své teorie vděčím dvěma publikacím známých členů pražské školy: Karcevského „Sur la phonologie de la phrase” (1931) v Travaux 4 a Danešovu článku ve Word 16 „Sentence intonation from a functional point of view” (1960), ve kterém využil výsledků svého předchozího bádání v Intonation in Standard Czech (1952).

Karcevského článek měl veliký význam především pro mé studium javánské syntaxe. Jeho názor, že intonace je určující charakteristikou věty, jsem snadno přijal, protože mi bylo jasné, že tradiční pojetí věty jako kombinace subjektu a predikátu se jen těžko může aplikovat na skutečnosti v javánštině. Pod vlivem Karcevského článku jsem ve své stručné mluvnici javánštiny popsal různé struktury vět na základě jejich intonačních vzorců. Karcevského článek mi byl užitečný i v jiném ohledu. Mám na mysli jeho názor, že intonace je to, co nazývá un procédé d’actualisation (prostředek aktualizace). Tím mi objasnil důležitý prvek komplexního vztahu mezi slovem a větou a díky jemu jsem také pochopil, proč de Saussure prohlásil, že v syntaxi je hranice mezi langue a parole nejasná.

[83]Danešova analýza různých funkcí větné intonace jen posílila můj názor, že jazyk je vybudován na dualistickém schématu, jehož nosnými jednotkami jsou slovo a věta, každá se svojí vlastní charakteristikou a vlastním významem.

Těm, kteří mne znají, je v tuto chvíli jasné, že jsem nemohl pokračovat dál, aniž bych se o své vděčnosti nezmínil svému kolegovi Antonu Reichlingovi, který mne během dlouhých let vzájemné spolupráce naučil vnímat druhý prvek dvojice věta – slovo: slovo jako citlivý sémantický nástroj, zásadně odlišný od bloomfieldovského morfému. To samozřejmě neznamená, že by mezi členy pražské školy nebyl žádný ohlas na slovo jako základní jednotku. Stačí uvést jméno Slottyho, připomenout Bühlerův „Strukturmodel der Sprache” v TCLP 6 a referát Romana Jakobsona napsaný pro pařížský kongres v roce 1948, ve kterém výslovně říká, že slovo je nejmenší dělitelná složka fráze, a tak se shoduje se Sapirem, že hodnotu slova jako aktuální a živé entity neruší existence okrajových pádů.

Když jsem se zabýval těmi počátečními roky, v nichž člověk dochází k závěrům o základních teoretických otázkách, které předurčují jeho další cestu, uvědomil jsem si tajemství procesu osobního vědeckého vývoje. Nastínit jej je velmi obtížné. Co to je vlastně vliv? Jak asimilujeme nové pohledy? Kterými zřeteli jsme sami vedeni, když jsme přinuceni zaujmout stanovisko k něčemu, co je cizí našemu myšlení? Nebudu se pokoušet najít odpověď na otázky tohoto druhu, ale v jednom bodě jsem si jist. Teoretické koncepce jsem přijímal pouze v těch případech, kdy se nerozcházely s mojí vlastní zkušeností, získanou během mnoha hodin strávených při studiu javánštiny. Moje kladné hodnocení intonace jako důležitého prvku při studiu syntaxe je toho dobrým příkladem.

Dovolte, abych se po tomto krátkém odbočení vrátil k vlastnímu tématu a k svému pokusu vysvětlit co nejjasněji význam pražské školy pro můj lingvistický vývoj. Dosud jsem se zmínil o dvou hlavních bodech: o směru mé práce pod vlivem odstavce v Tezích a o úloze, kterou sehráli Karcevský, Daneš a Reichling v mém chápání základní duality jazyka. Existuje ještě třetí obecný bod, o kterém se musím zmínit předtím, než v poslední části své řeči upozorním na specifičtější názory, za které přímo vděčím lingvistům z Prahy.

Ve svém příspěvku do prvního poválečného čísla Travaux, kde společně s Vachkem a Trnkou charakterizoval pražskou lingvistiku, zdůraznil Daneš, že důraz kladený na dynamický charakter jazyka je jednou z jeho nejdůležitějších charakteristik. Bylo to ukázáno především na fonologii. Já jsem zjistil, že dynamické vlastnosti jazyka spočívají především v morfologii, ve významu slov, v první řadě v apelativech, čímž míním jména, slovesa a adjektiva, a v omezeném rozsahu také v syntaxi. Pro morfologii to znamená, že musí počítat s potenciálností, produktivitou a tvůrčím charakterem. Bez nich by byla cesta k odpovídajícímu pojetí morfologických systémů uzavřena. Význam pojetí tvůrčího charakteru jazyka se odvozuje – jak mi jednou na kongresu v Oslo v roce 1957 zdůraznil Jakobson – od obecné schopnosti rodilého mluvčího uvažovat o své řeči a vytvářet nová slova a výrazy na základě neproduktivních, ustálených kategorií, individuálních slov a idiomů, o čemž se můžeme denně přesvědčovat v inzerátech nebo televizních reklamách.

Je čas, abych přešel k několika konkrétním bodům týkajícím se vlivu pražské školy. Omezím se jen na svoji knihu o struktuře kmenových morfémů v javánštině, která by podle mne nemohla být nikdy napsána bez přístupu k Travaux, a především ke dvěma Mathesiovým článkům o kvantitativní fonologické analýze v Travaux 1 a 4, Trubeckého monografii o morfologickém systému ruštiny a konečně monumentálním Grundzüge der Phonologie. Tyto publikace, všechny otištěné v Travaux, byly prakticky jediné práce týkající se principů kvantitativní fonologie, které mi mohly pomoci při budování vlastní metody pro poněkud odvážný projekt, který vyžadoval kvantitativní analýzu celého slovníku javánštiny. Mým cílem bylo objevit, do jaké míry je fonematická forma javánského slova a kmenového morfému řízena pravidly, což je výzkum, který, pokud je [84]mi známo, nebyl dosud proveden na žádném jazyku. Taková otázka mohla být zodpovězena jenom poté, kdy byl hotov kompletní inventář fonematických podob všech existujících kmenových morfémů, takže bylo možné stanovit, jak často se různé morfémy objevují v různých pozicích a kombinacích.

Jen na takovém základě bylo možno utvořit podrobný přehled toho, co bylo upřednostněno, co bylo vyloučeno a co bylo možné ve výjimečných případech. Je jasné, že předpokladem pro takový rozbor byl popis fonologického systému jazyka, pro který jsem použil Jakobsonovu metodu analýzy pomocí distinktivních rysů, inspirován jeho originálním a rozsáhlým dílem „Observations sur le classement phonologique des consonnes”, které přednesl jako příspěvek na Mezinárodním fonetickém kongresu v Gentu v roce 1938.

Vím, že toto není vhodná situace, abych se zabýval výsledky získanými ze statistického výzkumu, ale musím se zmínit o třech hlavních bodech.

Především musím říci, že mi můj výzkum umožnil potvrdit hodnotu a význam rozlišení mezi centrem a periférií, rozlišení, které bylo hlavním námětem druhého svazku poválečných Travaux z roku 1965. Byly to hlavně příspěvky Danešovy a Vachkovy, které mne v tomto důležitém svazku zaujaly a které byly v mnoha ohledech v souladu s mým vlastním výzkumem periferních morfologických kategorií s onomatopoickou a afektivní expresívní hodnotou. Tyto kategorie vykazují systematické odchylky od pravidel platných kdekoli uvnitř systému. Těší mne, že jsem o svých výsledcích mohl informovat ve svém příspěvku do čtvrtých poválečných Travaux – skromný dárek za mnoho intelektuálních darů, kterých se mi dostalo ze dvou cyklů Travaux.

Za druhé, chtěl bych se zmínit o tom, že asi v této době, počátkem padesátých let, jsem začal chápat, že myšlenka – nebo bych měl říci – dogma – strukturalismu, totiž že jazyk je systém, musí být modifikována. Především v následujících letech, kdy jsem se začal zajímat o vyšší roviny jazykové struktury, jsem si čím dál víc uvědomoval, že je třeba ustoupit od tvrzení, že jazyk je systém, a podpořit tvrzení, že jazyk je převážně, ale ne zcela systematický. Vím, že extrapolace zmínky o systému, poprvé užitá ve fonologických studiích, nás nutí k tomu, abychom přijali skutečnost, že vše v jazyce je organizováno týmž způsobem, ačkoli, podle mého názoru, existuje základní asymetrie mezi formou a významem, takže možnosti rozšířit naši zkušenost z fonologie na další oblasti jazyka jsou značně omezené. To ukazují např. diskutabilní výsledky složkové analýzy.

Třetí poznámka je zcela jiného rázu. Při mém studiu javánštiny jsem si uvědomil, že jediný způsob, jak se přiblížit pochopení jazyka, je kombinace teorie s rozsáhlou a podrobnou popisnou prací. S lítostí si uvědomuji, že do dnešního dne bylo vytvořeno mnoho teorií vybudovaných na příliš malém faktovém základě.

Několik poznámek na závěr tohoto krátkého pojednání. Moje vzpomínky na lingvistickou minulost a výsledky v ní dosažené se vám mohou zdát poněkud neuspořádané, protože jsem se nedržel časového sledu událostí. Moje pojednání je také zřejmě neúplné. Nezmínil jsem se o všech pražských vědcích, se kterými jsem v osobním kontaktu a jejichž práci obdivuji. Teď mne napadají jména jako Pavel Trost, který se podujal úkolu zrevidovat moji holandskou inaugurační řeč, slavista Havránek a fonetik Romportl, Trnka, Krámský, který, stejně jako já, spojil zájem o kvantitativní analýzu se studiem slova jako jazykové universalie. Dokulil se svojí prací o slovních derivacích, Poldauf, jehož studium anglických kompozit mne zaujalo, a konečně Mukařovský, jehož významné práce o slovesném umění se mi po mnoha letech konečně dostaly do rukou v anglickém překladu.

Stejně tak jsem se nezmínil o současných výsledcích pražských lingvistů, o pozoruhodných pokusech Petra Sgalla, Evy Hajičové a Jarmily Panevové, kteří se snaží o syntézu strukturního pohledu a formálních postupů. Nezmínil jsem se o posledních pracích Danešových, které se týkají analýzy promluvy, o pracích, které mi jsou blízké jako všechno, co během let napsal. Ani o Firbasových studiích o funkční větné perspek[85]tivě, které se snažím sledovat, protože jsou v některých bodech spřízněny s tím, co jsem zjistil o větné struktuře staré javánštiny.

Předpokládám však, že publikum je už mírně netrpělivé. Je opravdu nejvyšší čas přejít k závěru. Doufám, že i přes všechny nedostatky a neúplnosti jsem dnes ukázal, i snad dokázal, že ve složité stavbě mého intelektuálního života tvoří názory pražských lingvistů základní prvek a nepřestávají mne inspirovat.

Z angličtiny přeložila L. Weissová

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 2, pp. 81-85

Previous Miloslava Knappová: 17. mezinárodní kongres onomastických věd v Helsinkách

Next Psanost a mluvenost: jazyk, text, diskurs, komunikace