Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K stému výročí narození Václava Vážného

Pavel Jančák

[Chronicles]

(pdf)

Václav Vážný born 100 years ago

Posluchači pražské filozofické fakulty po druhé světové válce měli vzácnou příležitost, že zde ještě zastihli řadu vynikajících vědců staré generace (Bedřich Hrozný, František Lexa, Jan Rypka aj.). Dnes už přicházíme do období, kdy nás dělí sto let od narození i těch mladších z nich. Z řady takových jubilejí týkajících se významných bohemistů a slavistů připadá na letošní rok sté výročí narození prof. Václava Vážného. Narodil se 6. července 1892 v Praze. Na fakultě se zaměřil hlavně na starou češtinu a na dialektologii. Podrobnější zhodnocení jeho osobnosti a díla (s některými dobově podmíněnými soudy) najdeme v Naší řeči, a to od A. Kellnera, E. Jóny (36, 1953) a J. Běliče (45, 1962).

Když se Vážný v r. 1939 vrátil do svého rodného města a přešel na bohemistiku, byl to vyzrálý badatel a uznávaný odborník v otázkách jazykového zeměpisu, který celé své dosavadní vědecké úsilí věnoval Slovensku. Zabýval se tam zvláště studiem slovenských nářečí, a také péčí o slovenský jazyk spisovný i jeho historií. Z obou těchto tematických okruhů zpracoval už pro Československou vlastivědu základní souhrnné stati (Praha 1934 a 1936). Zejména jeho práce o slovenských nářečích se stala na dlouhou dobu zásadním dílem daného oboru, které mělo živou odezvu v pracích jeho četných žáků a dalších badatelů. Autor zde využil výsledků své rozsáhlé korespondenční ankety, která se měla stát také výchozím materiálem pro jazykový atlas Slovenska. Tento jeho záměr se podařilo splnit až jeho žákům a pokračovatelům, a to na základě nového, samostatného programu (Atlas slovenského jazyka I.–IV., Bratislava 1968–1984).

Vážného zaujala také problematika bilingvismu, která je i v současné lingvistice stále živá. Na Slovensku studoval nářečí v jazykových ostrovech charvátských a stal se též znalcem složitých poměrů v přechodových úsecích slovensko–polských. Z tohoto hlediska kriticky prověřil věrohodnost regionálního atlasu polského Podkarpatí, jednoho z prvních atlasů slovanských, který byl zároveň přípravou na atlas celopolský. Na toto téma měl přednášet na neuskutečněném slavistickém sjezdu v r. 1939 v Bělehradě a ani vydání jeho knihy Z mezislovanského jazykového zeměpisu věnované této otázce protektorátní cenzura už nepřipustila. Práce vyšla v r. 1948 a dodatečně prezentovala svého autora i jako zasvěceného znalce jazykovězeměpisné teorie.

Bylo proto jen přirozené, že po návratu do Prahy chtěl Vážný přispět také k rozvoji jazykového zeměpisu českého. Jako řádný člen býv. České akademie věd a umění se významnou měrou podílel na práci v dialektologické komisi (později byl jejím předsedou), kde se už za války připravoval rozsáhlý dotazníkový výzkum českých nářečí. Ten se pak po r. 1946 také postupně uskutečňoval v Ústavu pro jazyk český a stal se základem příprav Českého jazykového atlasu založeného na později shromažďovaném materiálu přímém. S pracovníky provádějícími tento výzkum, mezi nimiž pak byli i někteří jeho žáci, byl Vážný v neustálém kontaktu, ale změnou politické situace po r. 1948 byla jeho iniciativa na tomto úkolu stále více pomíjena. Patřil totiž k těm, kteří nebyli přijati za členy nové ČSAV. Na dialektologické konferenci v Brně v r. 1954 sice ještě přednesl programový referát K otázce jazykového atlasu českých zemí (SaS, 16, 1955), ale z toho vyplývající vlastní jeho spolupráce byla pak utlumena. Přesto neztratil nikdy k tomuto dílu vnitřní vztah a svým přátelům a žákům zůstal i nadále velkou vědeckou i morální oporou. Na okraji je možno připojit, že malý doklad jeho statečného postoje v padesátých letech si můžeme vyhledat v Naší řeči (36, 1953, s. 228): nenápadnou poznámkou pod textem svého článku upozornil, že jeho text byl ideologicky upraven a že se s těmito úpravami neztotožňuje.

Vyvrcholením vědecké činnosti V. Vážného bylo vydání jeho sémaziologické jazykovězeměpisné studie O jménech motýlů v slovenských nářečích (Bratislava 1955), v podstatě zpracované už za protektorátu. Šlo tedy o práci týkající se zeměpisu slov, oblasti u nás málo [238]známé a v dané době dokonce oficiálně přímo odmítané. A přitom – jak o tom tento náš velký znalec a ctitel románského jazykového zeměpisu píše v úvodu své knihy – to byl právě Gilliéron a jeho žáci, kdo spojováním zeměpisu slov a studia jejich historie s historií věcí a historií vůbec „uvedli do jazykovědy, která již začala trpět upřílišněnou snahou studovat jazyk sám o sobě bez ohledu na jeho širší a hlubší spojitosti s člověkem a s lidským společenstvím, život a jeho složitost”.

Vážnému, jehož zaujala neobyčejná pestrost slovenských nářečních jmen pro motýly, nešlo v knize jen o vysledování hranic jednotlivých výrazů. Na základě zjištěného zeměpisného obrazu odhaluje také motivaci pojmenování, jejich vzájemnou sémantickou spojitost. Sledováním paralelních pojmenovávacích procesů v různých jiných jazykových oblastech dospívá k pohledům obecnějším a ukazuje „na nevyčerpatelné zdroje lidového tvoření” a na „spontánnost lidového ducha a jeho neustálé tvůrčí aktivity”. Toto dílo, ojedinělé v slovanské a patrně i v evropské literatuře a náležitě doceněné zvl. až v nekrologu J. Voráče (NŘ, 1966), předběhlo dobu. Teprve autoři některých map a komentářů prvního sešitu Evropského jazykového atlasu (Atlas linguarum Europae I, 1, Assen 1983, viz rec. SaS, 47, 1986, s. 216–231) se při probírání některých analogických témat evropského lexika mohli dobrat dalších kapitolek „z úžasně bohaté a jedinečně pestré historie prazákladů myšlenkového a jazykového života”. S politováním je však třeba konstatovat, že v důsledku izolace a jazykové bariéry (Vážného kniha tehdy nesměla mít francouzské résumé) ani takto souhlasně zaměření odbornící mladší generace o této závažné studii patrně ani nevěděli. Pro naši dialektologii je tato práce významná ještě také tím, že její mapová příloha je zároveň naším prvním lexikálním atlasem.

Na dialektologické konferenci v Brně vyslovil V. Vážný poněkud nerealistické přání, aby Český jazykový atlas začal vycházet v roce 1964, na který připadlo sté výročí vydání památné knížky Aloise Vojtěcha Šembery Základové dialektologie československé. Pro současné ekonomické obtíže nebylo však bohužel realistické ani to, aby připravený a už vysázený první svazek tohoto díla vyšel k letošnímu jubileu Václava Vážného. Je to škoda také proto, že by to bylo důstojné připomenutí osobnosti a díla tohoto zakladatele a významného představitele českého a slovenského jazykového zeměpisu.

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 3, pp. 237-238

Previous Svatava Machová: Rostislav Kocourek: La langue française de la technique et de la science

Next Milada Hirschová: Konference o sémantické teorii