dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nelleke Gerritsen: Russian Reflexive Verbs

František Štícha

[Book reviews]

(pdf)

Nelleke Gerritsen: Russian Reflexive Verbs

Nelleke Gerritsen: Russian Reflexive Verbs. In search of unity in diversity. Rijksuniversiteit te Leiden. Amsterodam 1990. 322 s.

 

Spojování slovesa s volným morfémem, resp. postfixem (mnohdy dosud ve shodě s tradicí málo vhodně zvaným zájmeno)[1] se, resp. sja, sich, self, sig ap.[2] je pro neobyčejnou polyfunkčnost tohoto jazykového aktu a jeho výsledného tvaru trvalou výzvou lingvistické teorii. Výjimečnost fenoménu reflexívních útvarů v systémech přirozených jazyků potvrzuje paradoxně i fakt, že vzhledem k některým jiným kategoriím, např. kategorii vidu nebo času, je „aspekt reflexívního fenoménu” lingvistickou teorií poněkud opomíjen. Zdá se, že na rozdíl od mnohých jiných jazykových jevů, jimž se soustavně věnují týmy teoretiků, monografie o reflexívech vznikají spíše ojediněle, nekoncentrovaně a rozptýleně v čase i prostoru.

Zatímco autorem první knižní monografie o ruských reflexívech je známá ruská lingvistka N. A. Janko–Trinickaja (1962), jejíž práce vyšla před třiceti lety, autorem druhé monografie o témž jevu je holandská lingvistka Nelleke Gerritsenová.

Kniha N. Gerritsenové patří k tomu typu lingvistických prací, které lze na rozdíl od „čisté” lingvistické teorie označit za lingvistickou teorii empiricky fundovanou. Převládající podíl detailních pozorování a analýz nad obecnými výklady a postuláty přitom snad může snižovat teoretické niveau (o něž však autorka zajímavě a myslím že ne zcela neúspěšně jistým způsobem usiluje), zato však přináší objevná zjištění.

Je samozřejmé, že vzhledem k rozsáhlé speciální literatuře na dané téma není vše z velkého množství konkrétních analýz zcela nové a zcela objevné. Avšak autorčino dílo také zcela jistě není pouhý kompilát. Naopak. Je kritické a samostatné, jeho soudy jsou uvážlivé, podložené a konstruktivní. Bezvýhradný souhlas se vším však samozřejmě nelze očekávat.

Kniha má 12 kapitol ve dvou částech. Část první je věnována osobním –sja konstrukcím, část druhá konstrukcím neosobním.

První tři kapitoly (1. One or more –sjas? 2. Interpretational types of –sja, 3. Theory) podávají základní východiska a koncepty pro „kontinuum interpretací” obsažené centrální, čtvrtou kapitolou.

Kdybychom za (jediný) účel studie pokládali s autorkou snahu „nalézt jediný univerzální význam –sja” (s. 2), museli bychom celou studii označit za nezdařilou, resp. nepřesvědčivou. Autorka totiž zavádí jako sémantické role (SR) značně obecně a dosti vágně chápané relace nazývané „starting point” a „terminal point” a jejich koexistencí u osobních reflexív a přítomností první z nich u neosobních reflexív vysvětluje jediný invariantní význam reflexívních konstrukcí (RK). Tuto autorčinu hypotézu lze sice sotva vyvrátit, ale také s ní lze málo co podniknout. Např. pro pedagogické účely, o nichž se také autorka úvodem zmiňuje, je myslím zcela nepoužitelná.

Soustředíme se nyní na autorčina pozorování a analýzy a upozorníme na ty z nich, které nás nejvíce zaujaly.

Jedním z centrálních pojmů při analýze reflexív je pojem kauzace. N. Gerritsenová se přiřazuje k těm lingvistům, kteří rozlišují nekauzativní a kauzativní tranzitiva, a to tak, [301]že za kauzativní situace se pokládají pouze jisté makroudálosti obsahující dvě kauzálně spjaté mikroudálosti. V tomto pojetí se jako kauzativní neoznačují slovesa jako oblékat, stavět apod., neboť např. „stroiť cannot be paraphrased as ‚zastavljať stroiťsja‘ i. e. it does not denote two events” (s. 32). Toto autorčino stanovisko je plně i naším stanoviskem. Dodali bychom jen, že ony mikroudálosti by měly být explicitně definovány jako takové, které jsou jazykově reprezentovány výrazy jsoucími v jistém systémovém vztahu korelace (např. zlomit zlomit se; sušit schnout ap.; viz k tomu Štícha, 1984).

Významové kontinuum osobních reflexívních konstrukcí u Gerritsenové zahrnuje tyto typy: pasívní, medio–pasívní, mediální, procesuálně dekauzativní, reakčně (reactional) dekauzativní, akčně dekauzativní, akčně reflexívní, agentivně reflexívní, posesívně reflexívní, benefaktivně reflexívní, konsekventně reflexívní, potenciálně aktivní, reciproční, autokauzativní a kauzativní. Zejména pro československou lingvistiku, která výzvě „reflexívního fenoménu” vytrvale odolává, je to požehnaná řádka typů, která může vzbuzovat nedůvěru. Avšak RK je vskutku v mnohých jazycích natolik polyfunkční, že tato klasifikace se nemusí jevit jako nepřiměřená.

Přesto bych klasifikaci Gerritsenové vytkl dvě věci základní povahy. Především se mi zdá z pojmoslovně–terminologického hlediska nevhodné nazývat pasívní a neosobní reflexívní konstrukce reflexívními slovesy, neboť jde nikoli o lexikální jednotky, nýbrž o gramatické tvary; výrazy reflexívní sloveso a reflexívní konstrukce by se neměly, jak činí autorka, užívat promiskue. Druhá výtka je obdobná té, kterou jsem již učinil na adresu E. Geniušieneové a její Typology of Reflexives (viz Štícha, 1990): přes množství typů se mnohdy v typu jediném slučují reflexíva vyjadřující výrazně odlišné relace. Např. k typu mediálních reflexív, která jsou mj. sémanticky charakterizována tak, že „no reference is made to the subject of V” (V = základové nereflexívní sloveso), autorka řadí nejen slovesa typu raznestis’ ve větách jako Vesť o pojavlenii Pugačeva razneslas’ po kreposti, kde představa konajícího subjektu (zde roznášejícího zprávu) rozhodně není součástí významu těchto reflexív, ale i případy jako Respublika osnovalas’, které mohou být chápány buď čistě jako konání všeobecně pojatého subjektu (jde pak o reflexívní deagentiv), anebo snad též ve významu, v němž se slučují významy intranzitivního vznikat a pasívního tranzitiva být zakládán. Autorka však jde ještě dále a vedle deagentivu osnujetsja a intranzitiva raznestis’ řadí k mediálnímu typu i reflexíva vyjadřující statickou relaci konverzní k relaci vyjádřené základním slovesem, např. V ovoščach soderžatsja vitaminy (konverzní struktura k Ovošči soderžat vitaminy). Mediální jsou konečně pro autorku i některá reflexíva odvozená od intranzitiv, např. belet’sja (od belet’). Zde však musíme naopak kladně ocenit autorčin výklad sémantického rozdílu mezi nereflexívní a reflexívní formou těchto sloves: reflexívní formou se vyjadřuje vlastnost podmíněná okolnostmi, zatímco formou nereflexívní se vyjadřuje trvání vlastnosti. Je to mj. i v souladu s naším zjištěním (Štícha, 1975), že reflexívní forma v konkurenci s nereflexívní (např. koukat koukat se) zdůrazňuje situativnost, tj. kvalitu situace subjektu s různými jejími atributy.

Na rozdíl od typu reflexív mediálních jsou procesuální dekauzativa třídou poměrně homogenní. Jsou to reflexívní intranzitiva derivovaná ze základních kauzativ a vyjadřují různé druhy procesů: přírodní jevy (solnce skrylos’), tělesné projevy (golova kružitsja) aj. Avšak i zde je skryto množství sémanticko–syntaktických relací, které lze řešit velmi různě.

Podobně jako u mediálních reflexív i u typu akčních reflexív vysvětluje autorka sémantické rozdíly v některých případech konkurence základového intranzitiva a z něj odvozeného reflexíva, např. celiť celiťsja, a i zde její výklady odpovídají našim vývodům ve výše citovaném článku z r. 1975. Při hodnocení sémantických diferencí mezi on brosajet kamňami a on brosajetsja kamňami autorka podle nás rovněž správně [302]tvrdí, že „the fact that people have started to use –sja with these verbs means that they apparently want to stress a feature of V by means of sja” (s. 77).

V typu posesívních reflexív je upozorněno i na příklady typu ubraťsja (dále by sem patřila reflexíva jako stroiťsja, pečataťsja aj.), avšak podstatu těchto reflexív, která tvoří samostatný typ, vidíme na rozdíl od autorky jinde: v tom, že reflexívní forma těchto sloves je formálním prostředkem vyjádření bezobjektového užití tranzitivních sloves, přičemž tranzitivní proces je směřován k jisté relativně vymezené třídě objektů (např. prostor(y) a/nebo předměty, které je třeba uklidit; vlastní dům; textová díla ap.).

Do typu konsekvenčních reflexív jsou zahrnuta reflexíva předponová, která by vyžadovala zevrubnější samostatné pojednání.

Do typu kauzativních reflexív zařazuje autorka případy, které F. Kopečný ve své známé studii označil jako „podnícené pasívum” (Holím se u pana Nováka), např. Babuška sšila sebe novoje plat’je (u modnoj portnichi). Je otázka, do jaké míry má autorka pravdu v tom, že „kauzativní nuance” není vlastností reflexívní formy, neboť existuje i u sloves nereflexívních (např. On zapisal ženu na prijom k vraču). Kdybychom totiž zjistili, že některá reflexíva, resp. některé reflexívní konstrukce vykazují daný typ kauzativní sémantické struktury, zatímco jejich nereflexívní pendanty nikoli, byli bychom oprávněni pokládat daný typ sémantické struktury za vlastnost některých reflexív, nikoli obecně např. za vlastnost některých tranzitiv. Jestliže autorka pokládá větu … ona posle tancev ili kina ne provožalas’ za „a causative variant of a passive Vsja” (s. 108), je to nejspíše proto, že zde jednak není ani explicitně vyjádřen ani implikován konkrétní subjekt činnosti (jako je tomu v případě vět typu Holím se u pana Nováka), jednak tu objekt kauzace (ona) je (např. na rozdíl od českého informovat se u někoho) zcela neaktivní. Do češtiny bychom toto zajímavé užití RK museli přeložit jako ‚nenechala se doprovázet‘, popř. opisem např. ‚nedopustila, aby ji doprovázeli“ ap.

Jestliže autorka v závěru první části své práce tvrdí, že intranzitivita reflexívních sloves je pouhý důsledek faktu, že subjekt RK má roli nazývanou „terminal point“, jde tu podle nás o důsledek nepřesvědčivé autorčiny snahy o stanovení obecné funkce reflexív v termínech adaptované fillmorovské „pádové sémantiky” některých rolí. Intranzitivnost reflexív považujeme naopak za jednu z centrálních funkcí slovesné reflexivizace.

Část druhá je věnována neosobním reflexívním konstrukcím (NRK) a zahrnuje 7. – 11. kapitolu. V kapitole 7. se pojednává o terminologicko–pojmoslovných otázkách, v kapitole 8. o „nevlastních” (impropre) NRK, představujících jisté modifikace osobních RK. Centrální kapitolou druhé části je kapitola 9., v níž se popisují jednotlivé typy: chočetsja, nezdorovitsja, ikajetsja, rabotajetsja, pridetsja, udastsja jakožto mediopasívní NRK, a dále mediální a procesuální dekauzativní NRK.

Z těchto typů nás vzhledem k situaci v češtině nejvíce zaujal typ rabotajetsja a zde zejména autorčino tvrzení, že „if an explicit qualifier is absent …, it is always implied” (s. 176). Autorka si tímto předpokladem dost zjednodušila situaci, neboť ji vzhledem k němu příliš nezajímá poměr mezi větami, v nichž je daný typ NRK doprovázen kvalifikujícím adverbiem (např. Jemu rabotalos’ legko) a větami bez tohoto adverbia (Jemu ne čitalos’). Zdá se, že věty s kvalifikačními adverbii (dobře, špatně, lehko, těžko ap.) nejsou zde vždy sémanticky ekvivalentní větám bez těchto adverbií. Např. autorkou citovaná věta z Turgeněva Litvinov vzjalsja za knigu, no jemu ne čitalos’ má zřejmě spíše ten smysl, který bychom v českém překladu vystihli např. větou ‚Nebylo mu do čtení‘, popř. který by bylo možno explikovat jako ‚Neměl chuť číst‘ či ‚Nemohl se na čtení soustředit’ ap. Zatímco autoři akademické Ruské gramatiky (1979, s. 292) předpokládají ekvivalenci mne ne spitsja = nemohu spát, N. Gerritsenová píše, že „the use of ne (ve větě jemu ne spalos’) means that either the sleep did not appear or the quality of the state was bad” (s. 185). To jsou však zcela různé situace, které v češtině nacházejí i rozdílné formální vyjádření: Nemohl spát Nespalo se mu dobře. Autorka si kupodivu nevšímá ani rozdílu mezi kladnými větami, kde se v jejích příkladech napořád objevují kvalifikační adverbia, a zápornými větami bez těchto adverbií, a pouze několikrát opakuje, že [303]adverbia zde nejsou obligatorní. A tak se ani z monografie N. Gerritsenové např. nedozvíme, zda jsou v ruštině přijatelné věty jako Jemu ne spalos’ chorošo, či nikoli. V rozporu s tvrzením autorů Ruské gramatiky (1979) však N. Gerritsenová uvádí jako příklady neobligatornosti adverbia i věty kladné (Mne rabotajetsja, Jemu govoritsja aj.).

Přestože se N. Gerritsenové myslím nepodařilo dobrat se úspěšně cíle v jejím proklamovaném úsilí o hledání „jednoty v různosti”, pokládám její knihu za cennou, hodnotnou a smysluplnou. Typologie ruských reflexív N. Gerritsenové je opřena o důkladnou znalost rozsáhlé literatury a je vybudována na integrující bázi kritické konfrontace vlastních pozorování s existujícími analýzami a popisy. Vedle staršího díla N. A. Janko–Trinické je tak kniha N. Gerritsenové dosud hlavním zdrojem teoretického poznání „reflexívního fonoménu” v současné ruštině.

 

LITERATURA

 

Janko–Trinickaja, N. A.: Vozvratnyje glagoly v sovremennom russkom jazyke. Moskva 1962. Russkaja grammatika. Praha 1979.

Štícha, F.: K problematice významu slovesných reflexívních forem fakultativních. , 58, 1975, s. 127–131.

Štícha, F.: Utváření a hierarchizace struktury větného znaku. Praha 1984.

Štícha, F.: Sovětská monografie o typologii reflexív. SaS, 51, 1990, s. 230–237.


[1] Volný morfém, resp. postfix se, -sja, etc. plní v současných jazycích ze synchronního hlediska funkci zájmena jen z malé části, přestože tato funkce je z vývojového hlediska jeho funkcí základní. Za centrální (nikoli však obecnou) funkci tohoto prostředku se obecně pokládá jeho funkce intranzitivizační.

[2] Dativní tvary si, sobě a jejich ekvivalenty v jiných jazycích nechávám zde záměrně stranou pozornosti; jejich postavení v systému jazyka je relativně samostatné, funkční spektrum je vzhledem k tvarům akuzativním značně omezené a v zásadě nemají intranzitivizační funkci, jež je u tvarů akuzativních funkcí ústřední.

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 4, pp. 300-303

Previous Ludmila Uhlířová: Slovosledné principy v jazykovém systému a v řeči (Na okraj evropského typologického projektu)

Next Igor Němec: Jiřina van Leeuwen-Turnovcová: Rechts und Links in Europa