Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K osmdesátým narozeninám Aloise Jedličky

Olga Martincová

[Chronicles]

(pdf)

The 80th birthday of Alois Jedlička

Letos v červnu oslavuje své osmdesáté narozeniny univerzitní profesor dr. Alois Jedlička. S jeho jménem se pojí nejen dlouholeté vysokoškolské učitelské působení, spoluautorství nejrozšířenějších mluvnic češtiny, autorská a redakční účast při tvorbě základních bohemistických prací lexikografických, kodifikačních příruček aj., redakční práce časopisecká, působnost v oblasti vyučování češtině, aktivita popularizační, organizace lingvistické práce v domácím prostředí i na úrovni mezinárodní, ale také – a to zejména – rozsáhlé a soustavné studium spisovného jazyka. Významné životní jubileum je tedy vzácnou příležitostí, abychom soustředěněji, byť jen v náčrtu, obhlédli vklad jubilantova tvůrčího a pracovního úsilí do moderní československé jazykovědy.

Ústřední oblastí Jedličkova vědeckého zájmu je teorie spisovného jazyka, jejíž syntetické zpracování v monografii Spisovný jazyk v současné komunikaci (1. vyd. 1974, 2. vyd. 1978) mělo po zásluze značný ohlas i v zahraničí. (Mimo jiné teoretická část práce byla přeložena do němčiny – Die Schriftsprache in der heutigen Kommunikation. Linguistische Studien. Leipzig 1978 – a také do polštiny.) Jestliže v ní Jedlička usiluje o to, aby obecnou problematiku spisovného jazyka vyložil v značné šíři, jako teorii spisovného jazyka a jejích složek (teorii normy a kodifikace, stylové diferenciace a jazykové kultury), táž [316]charakteristika platí, pokud jde o rozpětí jeho studia v této oblasti vůbec. Jak v cit. monografii, tak v četných teoretických statích, rozsáhlejších studiích i v příspěvcích určených širšímu okruhu adresátů se zabývá základními pojmy (spisovný jazyk, spisovnost, psanost, mluvenost, hovorovost, typ spisovného jazyka aj.), propracovává otázky spisovné normy, její variantnosti, funkčního rozvrstvení a stylového rozrůznění, poměru normy a kodifikace, nověji – v souvislosti s prohlubováním sociolingvistického přístupu (viz jím propracovávaný pojem jazykové situace) – typologii norem, vyslovuje se k funkční a útvarové diferenciaci národního jazyka, promýšlí lingvistickou charakteristiku jazyka (monolingvální i porovnávací) z hlediska dynamických procesů a tendencí, otázky jazykové kultury aj. Přitom všem vychází nejen z konkretizace problémů v české jazykové situaci, ale vidí je také v širší perspektivě, zvláště slavistické.

Vedle teorie spisovného jazyka lze ovšem jmenovat i další pracovní úseky, resp. tematické okruhy, na které se A. Jedlička soustřeďuje. Soustavně věnuje pozornost charakteristice současné češtiny z hlediska synchronní dynamiky, při přístupu konfrontačním pak zvláště současným jazykům slovanským. Osobité postavení v oblasti konfrontačního studia zaujímá porovnání současné češtiny a slovenštiny, při kterém přináší prohloubené osvětlení problematiky jazykového kontaktu (např. ukazuje, že jedním typem variantnosti jsou kontaktové prostředky). Další práce, na jejichž počátku stojí knižní publikace z r. 1948 Josef Jungmann a obrozenská terminologie literárněvědná a lingvistická, se řadí do oboru dějin spisovné češtiny. Se zkoumáním jejího vývoje (i ve vztahu k jiným slovanským jazykům) souvisejí Jedličkovy stati o významných osobnostech vědeckého a kulturního života; pojetím se týkají dějin bohemistiky a slavistiky v řešení problematiky spisovných jazyků. Neméně významnou položkou jubilantova zaměření je obor stylistiky. Pozornosti se dostává také problematice překládání, lingvistické terminologii aj.

Ačkoli na tyto připomenuté okruhy je možno pohlížet jako na relativně samostatné úseky Jedličkovy vědecké práce, nelze nevidět, že u něho znamenají dílčí složky celistvého pohledu na mnohostrannou problematiku spisovného jazyka v aspektu teoretickém i materiálově analytickém. Přesvědčivě to již ukázaly předcházející jubilejní stati B. Havránka (NŘ, 1972), M. Čechové (NŘ, 1982), J. Chloupka (SaS, 1982) aj.

Ústřední tematiku svého vědeckého zájmu nepouští A. Jedlička ze zřetele ani v uplynulém desetiletí. I v tomto období zůstává v popředí jeho studia teorie spisovného jazyka. Zejména opakovaně klade otázku základních typů norem jazykové komunikace a jejich vzájemného vztahu (viz především Typy norem jazykové komunikace. SaS, 43, 1982, s. 272–281) a styčných bodů stylistiky a funkčně orientované teorie spisovného jazyka. Skutečnost, že mnohé práce publikuje v cizojazyčných antologiích nebo v zahraničí, znamená, že jím konstituovaná pražská teorie spisovného jazyka neustále vstupuje do širšího vědeckého kontextu. (Např. viz stati Theorie der Literatursprache. In: Grundlagen der Sprachkultur 2. Berlin 1982, s. 40–91; Bemerkungen zur Normentypologie. In: 10 Jahre–brüderliche Zusammenarbeit. Beiträge zur Sprachwissenschaft. Potsdam 1982, s. 118–130; Die Sprachsituation und die Normentypologie. Recueil linguistique de Bratislava, 7, 1984, s. 173–179; Zu Quellen und Entfaltung der Literatursprachelehre aus funktionaler Sicht. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, 37, 1984, s. 185–190; Basic types of norm in language communication. In: Reader in Czech Sociolinguistics. Praha 1986 – Amsterodam 1987, s. 57–82. Srov. i vypracování slovníkového hesla (spolu s J. Chloupkem) Sprachnormierung und Kodifizierung pro mezinárodní encyklopedii Sociolinguistics. Soziolinguistik. Berlin – New York 1988.) Pro A. Jedličku je však charakteristické, že otázku české teorie spisovného jazyka vidí v její obecnosti, ve vývojových souvislostech lingvistického myšlení.

Značným tematickým rozpětím se vyznačují také práce stylisticky orientované. V okruhu teoretickém a metodologickém se vrací k problematice stylové diferenciace, a to z hlediska pojmoslovného i vývojových souvislostí v jejím řešení (např. Wege zur Erarbeitung einer Systematik der Stile und Stilerscheinungen. In: Linguistische Studien A/186. Berlin 1988, s. 9–26). Druhý okruh tvoří zkoumání jednotlivých stylů a žánrů, zvláště esejistiky (K jazyku a stylu esejistických textů. SaS, 50, 1989, s. 114–127). Nemálo pozornosti věnuje jazyku a stylu předních [317]spisovatelů (P. Bezruč, K. Čapek, J. John, J. Tomeček).

Řada prací se týká významných osobností naší a světové lingvistiky (J. Dobrovský, J. Jungmann, J. Gebauer, J. Zubatý, B. Havránek, M. Dokulil, N. I. Tolstoj, V. Karadžić). Způsob výkladu, který zde Jedlička volí, naznačuje, že jde o závažné příspěvky jak k dějinám lingvistického bádání o spisovných jazycích, tak k dějinám jejich vývoje samého. K oběma tematickým okruhům se vážou i další práce: porovnávací pohled na konstituování spisovných jazyků přináší např. studie Entwicklungstendenzen der Literatursprache aus vergleichender Sicht. In: Entwicklungstendenzen der deutschen Sprache seit dem 18. Jahrhundert. Berlin 1983, s. 50–60; Probleme der tschechischen Schriftsprache während der Wiedergeburt und ihre Lösung im Hinblick auf das Wirken von Vuk Karadžić. Zeitschrift für Slawistik, 33, 1988, s. 645–656; k dějinám slavistického zkoumání spisovných jazyků – např. Rozvoj bádání o slovanských spisovných jazycích v dějinách slavistických sjezdů. Československá slavistika 1988. Lingvistika, historie. Praha 1988, s. 187–198.

Je třeba zde také připomenout metodologicky podnětné a v rovině jazykového materiálu cenné a zajímavé konfrontační česko–slovenské studie (Kořeny a rozvoj konfrontačního studia češtiny a slovenštiny. SlavPrag, 25, 1982 (1985), s. 11–24; Projevy a prostředky dynamiky v současné spisovné češtině a slovenštině. SlavPrag, 30, 1989, s. 57–75).

Nicméně i při tomto výčtu zůstává mnoho položek jubilantových prací stranou – redakční činnost v Naší řeči a v Českém jazyku a literatuře, předsednictví v mezinárodní komisi pro slovanské spisovné jazyky při Mezinárodním komitétu slavistů, činnost recenzní aj. Za rozsáhlou Jedličkovou aktivitou stojí vědecká poctivost, ukázněnost a obětavost, s kterou se vždy setkávali jeho četní žáci i kolegové. Není pochyby o tom, že se jubilant stal významnou osobností naší moderní jazykovědy. Při tom vždy zůstal skromným člověkem.

Přejeme mu pevné zdraví, aby jeho pracovní mnohostrannost a široký rozhled nacházely uplatnění v další tvůrčí práci.

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 4, pp. 315-317

Previous Jan Kořenský: K životnímu jubileu Miloše Dokulila

Next Zdeněk Starý: À propos Pavel Novák