dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Za profesorem Karlem Horálkem

Miroslav Komárek

[Chronicles]

(pdf)

Parting from Professor Karel Horálek

Prof. PhDr. Karel Horálek, doktor filologických věd, člen korespondent ČSAV, dlouholetý a pilný přispěvatel časopisu Slovo a slovesnost a až donedávna člen jeho redakční rady, nar. 14. listopadu 1908, zemřel 26. srpna 1992 ve věku 84 let.

V prof. Horálkovi odešel významný vědec, který stál téměř půl století v přední řadě naší československé slavistiky a lingvistiky a reprezentoval ji svými pracemi nejen u nás doma, ale i v zahraničí. V naší době patřil K. Horálek jakožto slavista k těm několika osobnostem, které svou vědeckou činností zasahovaly téměř celou tradiční oblast široce pojaté slavistiky v jejích různých a často i různorodých aspektech: slovanskou lingvistickou problematiku historickou i synchronní, a to v pohledu komparatistickém i konfrontačním; otázky nejstaršího slovanského spisovného jazyka, tj. staroslověnštiny a pozdější církevní slovanštiny, i jeho literárních památek a písma; otázky geneze a vývoje slovanských jazyků a jejich vzájemných vztahů v tomto procesu. Za hranice jazykovědy sahá Horálkův intenzívní zájem o slovanský lidový i umělý verš a o slovanskou lidovou slovesnost, zejména epickou, a také o literaturu slovanských národů. Není proto nadsázka, řekneme-li, že Karel Horálek je šíří svých slavistických zájmů dědicem a pokračovatelem velkých slavistů 2. poloviny 19. a začátku 20. století.

Z metodologického hlediska se ovšem K. Horálek od svých předchůdců podstatně liší. Rozhodující pro jeho vědecký vývoj a metodologické zaměření byla především těsná souvislost s Pražským lingvistickým kroužkem, jehož průkopnická aktivita v druhé polovině třicátých let, kdy K. Horálek studoval na brněnské Masarykově univerzitě, dospívala ke svému vrcholu. Velký význam pro jeho další vývoj měly zvláště dvě osobnosti, které působily v Brně: B. Havránek a R. Jakobson. K tehdejšímu Havránkovi ukazuje Horálkovo zaměření ke staroslověnštině, církevní slovanštině a ke slavistice vůbec a také jeho zájem o spisovný jazyk s jeho složitou funkční diferenciací; z Jakobsona pak vychází jeho stálý zájem o fonologii, synchronní i diachronní, ale také o gramatické kategorie, o sémantiku a sémiotiku a vůbec o obecnou lingvistiku. Byl to rovněž Jakobson, kdo obrátil Horálkovu pozornost k teorii verše, kdo ho přivedl k ruským formalistům – k Tomaševskému, Šklovskému a zvláště k Proppovi, teoretikovi vyprávění a pohádky. Už ve svých studentských letech se tedy Horálek dostává do vědeckého prostředí, ve kterém dominují lingvistické myšlenky Ferdinanda de Saussura a Baudouina de Courtenay a ve kterém jsou zcela samozřejmé pojmy znaku, struktury, synchronního systému. Přichází do prostředí, v němž se neklade – ovšem podstatně jinak, než tomu bylo u mladogramatiků – ostrá hranice mezi jazyk a slovesnost a dokonce ani mezi jazyk a kulturu materiální. Je třeba vidět, že široká oblast Horálkových vědeckých zájmů, které se na první pohled mohou jevit jako disparátní, rozbíhavé, má přece jen společného jmenovatele, a to právě ve znaku, znakovosti. Znakový charakter má totiž nejen jazyk, ale i literatura a jiné druhy umění, znakovou povahu mají také nejrůznější projevy lidové i umělé slovesnosti, a dokonce i projevy lidové hmotné kultury. Takové pojetí nabízel Horálkovi Pražský lingvistický kroužek (k jehož předním členům zesnulý patřil), přijímající pod svou střechu lingvisty i literární vědce, hudební teoretiky i estetiky, teoretiky divadla i etnografy.

Právě proto se u Horálka soustavně projevoval zájem o sémiotiku, o Fregeho, o francouzské strukturalisty – Lévi–Strausse, Bartha aj. A nakonec z celkového znakového zaměření Horálkova vědeckého úsilí vyplývá – přes motivace zcela praktické – i jeho pozornost věnovaná teorii překladu: lingvistu vzrušuje to, že člověk, třebaže používá různých znakových systémů, může vyjádřit totéž.

Z toho všeho je zcela pochopitelná a vlastně samozřejmá i Horálkova záliba ve filozofii jazyka. Je třeba připomenout, že filozofie byla [157]vůbec prvním předmětem Horálkova studijního zájmu při jeho příchodu na filozofickou fakultu. A zase je zde možno konstatovat plodný vliv tehdejších brněnských učitelů filozofie na formování příštího lingvisty. Sám K. Horálek s úctou (v publikaci Kdo je kdo 1991/2) uvádí jméno filozofa J. Tvrdého, v jehož monopluralitním pojetí jednoty světa byly výrazné prvky dialektiky; a bez vlivu na K. Horálka jistě nebyla ani strukturální filozofie J. L. Fischera, s nímž se po letech znovu nakrátko setkal jako s rektorem na olomoucké univerzitě. K. Horálek u nás v minulých desetiletích soustavně připomínal metodologickou důležitost filozofických a gnozeologických aspektů jazyka. Nesmí nás klamat, že v období, kdy za skutečně vědeckou filozofii byl prohlašován marxismus, činil tak Horálek v mezích, které byly pro takové úvahy určeny; v tomto úzkém prostoru se mu podařilo připomenout tak významné koncepce v sémiotice a filozofii jazyka, které jsou spojeny se jmény Morris, Peirce, Carnap, Husserl, Wittgenstein, Bühler.

Horálek je autorem stovek článků a recenzí, referátů na sjezdech a sympoziích, diskusních příspěvků, desítek samostatných publikací v oblastech, o kterých jsme se zmiňovali.

V různých obdobích jeho činnosti se jeho zájem o jednotlivé okruhy problémů měnil, ale nikdy žádný z těchto okruhů zcela nezmizel z jeho zorného úhlu. Jestliže na počátku jeho činnosti převládala textová problematika staroslověnská a církevněslovanská, popř. versologie, pak v druhé půli jeho vědecké činnosti byl to nesporně folklór, lidová slovesnost a její vztahy k literatuře. Značnou část jeho velké tvůrčí potence pohltily úkoly, jež pro něho vyplynuly z praktických požadavků kladených na naši slavistiku a bohemistiku nebo i z vnitřních potřeb slavistiky samé; sem patří např. Horálkova podstatná účast na velkých slovnících ruského jazyka a na ruských gramatikách, na slovníku jazyka staroslověnského, později na akademické mluvnici češtiny. Mezi Horálkovými pracemi je řada vysokoškolských skript a také hodnotných vysokoškolských učebnic. Mnoho energie zesnulého pohltila redakční práce a organizační činnost na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v ČSAV nebo v komisích Mezinárodního komitétu slavistů. V tzv. konsolidačním období po r. 1968 se pak organizační funkce (zvláště funkce ředitele Ústavu pro jazyk český) staly pro profesora Horálka darem opravdu danajským. Složité politické poměry tohoto období stavěly před něho problémy, které byly nad jeho možnosti a síly.

Prof. Horálkovi byla udělena řada našich i zahraničních vyznamenání a cen – připomeneme jen prestižní cenu Herderovu. Prof. Horálek byl vědec nesmírně pracovitý a plodný, který po celý svůj zralý život vášnivě, až horečně usiloval o svou vědeckou pravdu. V tu vždy věřil a byl za ni ochoten – i velmi tvrdě – bojovat.

Odkaz prof. Horálka bude jistě žít dále, budoucnost bezpochyby spravedlivě vybere z něho všechno, co má trvalou hodnotu. Já sám vděčně vzpomínám na zesnulého jako na svého učitele, protože patřil k těm, kdo dávají opravdu hodně všem, kdo o to stojí.

Slovo a slovesnost, volume 54 (1993), number 2, pp. 156-157

Previous Jiří Homoláč: Robert H. Robins – Eugenius M. Uhlenbeck (ed.): Endangered Languages

Next Petr Sgall: Patnáctý mezinárodní sjezd lingvistů