dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Typy jazyků a jejich základní vlastnosti

Petr Sgall

[Articles]

(pdf)

The types of languages and their basic properties

Skaličkova typologie jazyků beze sporu patří k nejcennějším výsledkům klasické pražské školy funkčně–strukturní lingvistiky. Kdysi se na ni z různých stran útočilo ve jménu marxistické ideologie; někteří z domácích kritiků však i tehdy vystupovali na mezinárodním fóru s jejím kladným hodnocením. Je známo, že poskytuje řadu velmi cenných impulzů k synchronnímu i diachronnímu zpracování jazyků a jejich skupin a že vybízí k dalšímu promýšlení různých teoretických a metodologických problémů. Přesto se však její potenciál jen málo využívá, mladí čeští lingvisté poměrně zřídka přicházejí s aktivním zájmem o využití možností, které se jim na tomto úseku otvírají.

Snad tedy nebude zbytečné připomenout hlavní body tohoto přístupu k porovnávacímu studiu jazyků a poukázat přitom na otevřené otázky vybízející k další empirické i teoretické práci.

Termín typologie jazyků se užívá k označení různých pojmů, které je třeba jeden od druhého odlišovat. Na jedné straně (v užším, vlastním významu) jde o nauku o typech jazyků; v jiném významu se o typologii mluví ve smyslu nauky o jazykových univerzáliích, tj. o jevech (prvcích, vlastnostech) společných všem přirozeným jazykům, a kromě toho se ovšem termínu typologie užívá i ve smyslu ještě volnějším, prostě pro synchronní porovnávání nebo konfrontační studium jazyků bez ohledu na jejich příbuznost či nepříbuznost.

Mluvíme-li v dalším o typologii v užším smyslu slova, je pro nás tedy nutné zastavit se nejdřív u pojmu typ jazyka. Vl. Skalička (1935; 1965) chápe typ jazyka jako ideální extrém (konstrukt) sestávající z navzájem si příznivých vlastností, který není v plné míře uskutečněn v žádném jazyku. Z toho vyplývá, že se v jednotlivých jazycích vždycky kombinují vlastnosti různých typů. Tato charakteristika typu dobře vystihuje i přístup řady dalších typologů, počínaje Georgem von der Gabelentz (o jeho úvodním vkladu do dějin typologie nyní viz Plank, 1991) přes Fincka (1910) k Sapirovi (1921), Ramatovi (1985) a dalším, nechceme-li tu pojednávat o předchůdcích typologie, ke kterým patřili zejména Fr. Schlegel, W. von Humboldt a H. Steinthal.

Existují i jiné přístupy k pojmu typ jazyka, např. (jak uvidíme dále) chápání typu jako podstatné charakteristiky daného jazyka, ze které by se žádná jeho vlastnost nevymykala. Pro vývoj typologie je však charakteristický spíš postupný odklon od chápání typů jako neměnných kategorií determinovaných psychologií národů a přechod k střízlivé analýze kombinací typologických vlastností jazyků z hlediska synchronního i diachronního.

Samo pojetí typu jako extrémní kombinace příbuzných vlastností umožňuje různá východiska pro specifikaci takových kombinací a tedy typů. Můžeme mluvit o různých typologiích v tom smyslu, že se typologicky důležité vlastnosti spatřují v různých oblastech jazykového systému, že se zpracovávají různé soubory vlastností.

 

Východiska Skaličkovy typologie je možné spatřovat jednak v Mathesiově (1927; 1928) lingvistické charakteristice, jednak v Jakobsonově (1929) pojetí univerzálních vlastností fonologických subsystémů majících podobu implikace (existuje-li v daném jazyce jev A, existuje v něm i jev B). Skalička (1935) ukázal, že mimo omezenou oblast fonologie lze spíše počítat s implikací pravděpodobnostní (existuje-li A, je praděpodobné, že existuje i B), tedy s tím, že jedna vlastnost jazyka může být příznivá vlastnosti jiné. Vycházeje z předpokladu, že některé vlastnosti jsou si příznivé navzájem, vytvořil teorii svých pěti typů.

[272]Můžeme tu jen zcela stručně připomenout, jak Skalička (1935; úplněji 1941; 1951; 1966) repertoár typů charakterizoval:

1. Aglutinace, známá z turečtiny, maďarštiny, finštiny, gruzínštiny, baskičtiny aj. (i když není nikde realizována úplně důsledně), se vyznačuje tím, že

a) k slovnímu základu se připojuje řada afixů vyjadřujících gramatické významy (např. u substantiva číslo, pády včetně mnoha adverbiálních významů, přivlastňovací vztah aj.),

b) slovní základ s různými afixy může mít roli různých slovních druhů (např. maď. folyó znamená zároveň ‚řeka’ a ‚tekutý’),

c) při důsledné realizaci typu jako extrému by tedy jazyk vystačil s jediným slovním základem, od něhož by se afixací odvozovala všechna slova,

d) afixy jsou samostatné sémanticky (bez větší synonymie nebo homonymie) i zvukově (zpravidla tvoří vlastní slabiku),

e) protože mají afixy mnoho funkcí v tvarosloví i odvozování, není tu prostor pro takové redundantní funkce jako gramatická shoda; vztah mezi substantivem a přívlastkovým adjektivem i mezi slovesem a podmětem se spíš vyjadřuje slovosledem, který je gramatikalizován,

f) závislé sloveso tu má podobu odvozeného slovesného jména.

2. Flexe (dosahující vysokého stupně v latině a jiných starých indoevropských jazycích i ve většině jazyků slovanských) je charakterizována těmito jevy:

a) každý výskyt (autosémantického, tj. svým lexikálním významem samostatného) slova má jednu koncovku,

b) koncovky, které vyjadřují různé mluvnické hodnoty, umožňují třídění slov do slovních druhů a jejich podtříd (jako jsou rody substantiv nebo i jejich třídy v bantuských jazycích),

c) koncovky slouží nejen tvarosloví, ale i tvoření slov, srov. dvojice jako lat. deus ‚bůh’ – dea ‚bohyně’ nebo č. tvary chotě choti,

d) pokud se ve flexívním jazyce vyskytují aglutinační odvozovací přípony, jsou od koncovek jasně odlišeny,

e) pravidlo jediné koncovky u slovního tvaru (viz a) je spojeno s tím, že se mluvnické funkce koncovek kumulují (např. č. –mi vyjadřuje zároveň instrumentál i plurál), je rozšířena synonymie koncovek (týž morfém, např. instrumentál plurálu, se u různých vzorů vyjadřuje různě) i jejich homonymie,

f) protože má každé autosémantické slovo koncovku, je tu i mluvnická shoda, což umožňuje mít tzv. volný slovosled (dodejme, že ten není libovolný, ale je především výrazem aktuálního členění, Firbasovy výpovědní dynamičnosti),

g) jasné rozdíly mezi slovními druhy jsou spojeny s tím, že pro postavení závislého slovesa jsou typické vedlejší věty (řízené slovesným tvarem určitým).

3. Analytičnost (Skalička dával přednost termínu izolace, především proto, že starší termín byl spojen s mylnou představou, jako by i tzv. syntetické jazyky byly typologicky jednotné) převládá v angličtině, francouzštině aj. a záleží zejména v těchto jevech:

a) vedle slov autosémantických je i mnoho slov synsémantických (pomocných, vyjadřujících mluvnické hodnoty),

b) nerozlišují se slovní druhy (např. angl. love se jako sloveso spojuje s pomocnými slovesy a spojkami, ale zároveň jako substantivum s členy a předložkami),

c) ve slovní zásobě je velké množství tzv. nemotivovaných (základních, neodvozených) slov (např. angl. veal ‚telecí’ nebo beef ‚hovězí’ není odvozeno od angl. jmen zvířat, janitor ‚vrátný’ neprojevuje svým tvarem významový vztah k vratům nebo podobně),

d) velký počet pomocných slov nedává prostor pro tzv. volný slovosled,

e) i postavení závislého slovesa je vyjádřeno pomocným slovem, spojkou, běžné tedy jsou vedlejší věty.

4. Polysyntéza (dříve zvaná izolace) je známa z čínštiny, vietnamštiny aj. a projevuje se zejména tím, že

a) některá autosémantická slova se užívají i ve funkci slov pomocných (v čínštině např. ‚dávat’ odpovídá i dativu, ‚říkat’ naší spojce že) a jiná pomocná slova ani morfémy neexistují,

[273]b) rozdíly slovních druhů nejsou výrazné,

c) v tvoření slov je rozšířeno skládání,

d) slovosled je gramatikalizován,

e) závislé sloveso bývá částí složeného slova.

5. Introflexe, známá ze semitských jazyků, není dost silná na to, aby sloužila k vyjádření základu mluvnické stavby, a má mnoho vlastností společných s flexí, od které se liší především v těchto bodech:

a) slovní základ může být přerušen a určité fonémy v jeho středu pak mají mluvnické funkce, srov. i angl. foot ‚noha’ s plur. feet nebo tvary slovesa ‚zpívat’ sing, sang, sung,

b) vnitřní flexe slouží i odvozování, např. arab. hamala ‚nést’, himlun ‚břemeno’, hamma:lun ‚nosič’.

Studie o typologických vlastnostech jednotlivých jazyků, zejm. češtiny, francouzštiny, latiny, čínštiny a jazyků bantuských i ugrofinských, publikoval Skalička (1941; 1965; 1974; souborně 1979), přičemž vždy rozbíral souhru různých typů v jednom jazyce. Zabýval se i specifickými otázkami závislého slovesa (1942), omezeními pravidelnosti jazykových systémů (1949), pády a jejich funkcemi (1950) a transpozicí mezi rovinami jazyka (1959).

Ve svých posledních statích Skalička (1986; 1987) porovnává svoji typologii s koncepcí Coseriovou (přitom poukazuje zejména na to, že vývoj jazyka od jednoho typu k druhému by nebyl možný, kdyby se vlastnosti různých typů nekombinovaly uvnitř jednoho jazyka) a Klimovovou (jehož aktivní a ergativní typ jsou pak kriticky hodnoceny u Skaličky a Sgalla, v tisku).

Skaličkovi následovníci uplatňovali jeho přístup na další jazyky a jazykové jevy. Neustupný (1978) při typologickém porovnání ruštiny a japonštiny ukazuje, že i ve fonologii lze nalézt projevy aglutinace. Nizozemštinu rozbírá se zřetelem na souhru analýzy, flexe a dalších typů Čermák (1978). Weiss (1983) detailně porovnává češtinu s polštinou a Popela (1985) analyzuje otázky kombinací různých typů se zjištěním, že zejména spojení flexivní morfologie s aglutinačním tvořením slov je přirozené vzhledem k povaze obou těchto subsystémů.

Pro typologické aspekty porovnávací lingvistiky jsou důležité i práce konfrontující češtinu s ruštinou, popř. i s ukrajinštinou, viz Ďurovič (1973) a Zatovkaňuk (1968; 1985). V podobném kontextu rozbírá obecné otázky kontrastivní lingvistiky Barnet (1983) a češtinu srovnává s polštinou z hlediska překladu Lotko (1986).

Prostředky pro kvantitativní analýzu, která je při pravděpodobnostním pojetí typologie nezbytná, charakterizoval Sgall (1960), zejména se zřetelem k vysokému stupni flexivnosti české deklinace. Index kumulace funkcí v koncovkách se tu chápe jako poměr počtu koncovek k počtu hodnot tvaroslovných kategorií (pro českou deklinaci vychází číslo 2.23); ukazatel synonymie tu činí 2.00, zatímco index homonymie má hodnotu 3.41. Tyto údaje porovnali (s určitým zjednodušením) s daty pro jiné slovanské jazyky I. I. Revzin a jeho spolupracovníci (viz Volockaja a kol., 1963), dosud však nedošlo k širšímu uplatnění tohoto postupu.

 

Podíváme-li se blíže na Skaličkovy typy a jejich charakteristické vlastnosti, zjistíme, že není nutné zůstávat u jeho pojetí těchto vlastností jako vzájemně si příznivých. Nemusíme předpokládat, že jde nutně o vztah vzájemný, symetrický. Např. velké množství pomocných slov v analytických jazycích je jistě vlastností příznivou pro gramatikalizaci slovosledu (vyjadřovat předložkami i vztah podmětu a předmětu ke slovesu by bylo těžko možné – snad jen ve španělštině najdeme náběh k něčemu podobnému); na druhé straně však gramaticky pevný slovosled sám o sobě není bezprostředně příznivý právě pro analýzu, nýbrž stejně tak i pro polysyntézu nebo pro aglutinaci.

Chápeme-li vztah příznivosti jako asymetrický, lze využít i výhody univerzálních implikačních zákonů, o které v souvislosti s Jakobsonovým pojetím píše Holenstein [274](1985, s. 207): na rozdíl od Wittgensteinova pojmu ’Familienähnlichkeiten’ i od teorie prototypu umožňují implikační univerzálie bezprostředně dospět k uspořádání vztahů příbuznosti.

Pak můžeme dojít i k tomu, že má každý typ svou základní vlastnost, která je bezprostředně nebo nepřímo příznivá pro ostatní vlastnosti daného typu (viz Sgall, 1958; 1986). Tyto základní vlastnosti lze vidět jako soustředěné kolem jedné z nejpodstatnějších opozic, vlastní snad všem přirozeným jazykům: opozice slovníku a gramatiky. Zatímco lexikální jednotky (slovní základy) jsou vždy nebo téměř vždy vyjadřovány posloupnostmi fonémů (morfy), u jednotek gramatických (u hodnot mluvnických kategorií) mají přirozené jazyky několik možností vyjádření, a to jsou právě základní vlastnosti jednotlivých typů:

Vzhledem k materiální povaze přirozeného jazyka, ke zvukové podobě jeho výrazových prostředků, jsou tu jen tři základní možnosti; mluvnické hodnoty mohou být vyjádřeny (a) morfy, podobně jako jednotky lexikální, (b) jen obměnami (alternacemi) lexikálních morfů, nebo (c) jen pořadím lexikálních jednotek. Přitom je uvnitř možnosti (a) ještě volba mezi (aa) gramatickými morfy v podobě (pomocných) slov, tj. svou vnější podobou blízkými lexikálním jednotkám, a (ab) gramatickými morfy připojenými k lexikálním, tedy afixy. Také uvnitř možnosti (b) je přítomna další volba, protože alternace vyjadřující gramatické významy mohou být (ba) na konci lexikálních kmenů nebo (bb) uvnitř lexikálních morfů.[1]

Není těžké uvědomit si, že právě tyto vlastnosti lze pokládat za příznivé dalším rysům jednotlivých typů:

(aa) Analýza: Z toho, že se mluvnické hodnoty vyjadřují pomocnými slovy, vyplývá jak pravděpodobnost velkého počtu předložek, spojek (tedy i vedlejších vět) a pomocných sloves, tak i existence členu; protože chybějí koncovky a pomocná slova jen stěží mohou nahradit kongruenci a rekci, je nasnadě gramatikalizace slovosledu. Množství jednoslabičných slov vede k potřebě mnoha samohlásek atd.[2]

(ab) Aglutinace: Mluvnické hodnoty se vyjadřují afixy, a ty slouží také k odvozování slov. I tady je málo pravděpodobná kongruence a tzv. volný slovosled, afixy mohou sloužit i k odvození tvarů pro závislé sloveso, značná délka slovních tvarů vede k tomu, že počet samohlásek a jejich rozlišovací schopnosti nejsou zvlášť důležité, takže může dojít i k vokalické harmonii.

(ba) Flexe: Alternace na konci kmenu, tedy pravidlo jediné koncovky u slovního tvaru, dává půdu pro kumulaci funkcí v koncovkách; koncovek nemůže být dost, aby byly všechny kombinace funkcí vyjádřeny bez vysokého stupně homonymie. Protože jde o alternace různě zakončených kmenů, pravděpodobně je tu i mnoho různých tvaroslovných vzorů a tedy vysoký stupeň synonymie v gramatice. Koncovku má např. i adjektivum, což poskytuje prostor pro kongruenci, ta zase umožňuje tzv. volný slovosled, tedy vysokou citlivost jazyka k aktuálnímu členění; opozice určitosti pak nehraje tak závažnou úlohu (protože je výrazně vyjádřena opozice tzv. dané a nové informace, která se s rozdílem mezi určitostí a neurčitostí do značné míry překrývá), aby bylo zapotřebí vyjadřovat ji gramaticky (členem). Má-li každý slovní tvar jedinou koncovku, je nasnadě, že koncovkou je vyjádřena jak funkce závislého slovesa (infinitivem bez předložky, popř. přechodníkem ap.), tak i řada funkcí odvozovacích (flexivní konverzí, popř. tzv. zpětným odvozováním).

[275](bb) Souvislost jednotlivých vlastností u introflexe se vcelku podobá situaci ve flexi.

(c) Polysyntéza: Z vyjadřování mluvnických hodnot především pořadím autosémantických slov vyplývá gramatikalizace slovosledu, četné složeniny v tvoření slov, z nedostatku pomocných slov vyplývá fungování některých autosémantik i v gramatické funkci; slovní tvary mohou často být jednoslabičné, takže záleží na rozlišovací schopnosti samohlásek (popř. i intonace se pak využívá k rozlišování slov).

 

Viděli jsme, že Skaličkova typologie i její pokračování založené na existenci základních vlastností jednotlivých typů zdaleka necharakterizuje jen morfologii jednotlivých jazyků (mluvnickou i slovotvornou), ale je bezprostředně důležitá i pro syntax a hláskosloví. Jejím základem ovšem je právě vztah mezi tvaroslovím a významovou rovinou, jak to vyplývá i z toho, co bylo právě řečeno o základních vlastnostech jednotlivých typů.

Z hlediska diachronie lze říci, že česká typologie chápe Gabelentzovu spirálu jako hlavní tendenci typologického vývoje. Jak ukázal Skalička (1941) ve své charakteristice vývoje od indoevropského prajazyka k nové češtině, existují tu i výjimky. Po vyvrcholení flexe, která ve starých indoevropských jazycích patrně vystřídala aglutinaci, dochází ve východní části těchto jazyků, včetně jazyků slovanských, ke zpětnému obratu a sílí opět aglutinační tendence, aspoň v jejich deklinaci (i když čeština ovšem zůstává vysoce flexivní).

Zdá se, že takové výjimky jsou omezeny na ty případy, kdy je typologický vývoj jazyků silně ovlivněn vnější historií a kdy přitom vnitřní struktura jazyka poskytuje předpoklady pro takový odchylný vývoj proti směru spirály. Takové předpoklady byly u starých slovanských jazyků dány tím, že v době urychleného civilizačního vzestupu jimi mluvících národů (spojeného se značným stupněm bilingvismu i s tvořením mnoha nových slov) se jejich tvarosloví, zejména v deklinaci, vyznačuje koncovkami stále ještě dost podobnými aglutinačním příponám (s vlastní samohláskou ap.). Sám vliv sousedních aglutinačních jazyků by k vysvětlení takového specifického vývoje nestačil.

Typologické změny ve Skaličkově teorii nejsou spojovány se základní tendencí vývoje jazyků, s jejich obohacováním. Koloběh jazykových typů se neztotožňuje s podstatným „pokrokem” ve vývoji jazyků.

Je třeba konstatovat, že prediktivní síla typologie je oslabena tím, že v mluvnické stavbě jazyků se zajímavé skupiny navzájem spojených vlastností jazyků dají najít asi jen tam, kde jde o pravděpodobnostní, ne o absolutní vyplývání (implikaci). Výhodou výše charakterizovaného přístupu k typologii však je, že vychází ze základních vlastností jednotlivých typů založených na jedné z nejobecnějších dichotomií v jazykové stavbě a že pracuje s poměrně velkými skupinami vlastností; v tomto směru se dá dobře srovnávat s jinými typologiemi, např. se slovosledně zaměřeným přístupem greenbergovským nebo s typologií Coseriovou, jejíž integrativní charakter je spojen s pojmem typu jako ideálního principu obsaženého ne přímo v empiricky zjišťovaných vlastnostech jazyků, ale na postulované vyšší rovině jazykových systémů.

 

Pro dnešní teoretickou lingvistiku může být přínosem zjištění, že popis jazyka mající podobu rovin uspořádaných lineárně od významu k výrazu je pro zachycení typů vhodnější než jiné modely. Vztahy mezi jednotlivými rovinami by pak měly být popsány jednodušším aparátem (jako prototypické, primární) tam, kde odpovídají typu pro daný jazyk dominantnímu; způsoby vyjádření mluvnických hodnot charakteristické pro jiné typy by měly vyžadovat popis méně ekonomický (jakožto jevy sekundární, příznakové). Tyto požadavky jsou stále ještě nesplněným programem a jejich naplnění slibuje podstatný pokrok nejen pro typologii, ale i pro obecnou teorii popisu jazyka.

 

[276]LITERATURA

 

Barnet, V.: K probleme jazykovoj ekvivalentnosti pri sravenii. In: Sopostavitel’noje izučenije grammatiki i leksiki russkogo jazyka s češskim jazykom i drugimi slavjanskimi jazykami. Moskva 1983, s. 9–29.

Čermák, F.: Typology of the Germanic languages with special reference to Dutch. Folia linguistica, 12, 1978, s. 65–106.

Ďurovič, Ľ.: Tipologija flektivnoj osnovy v slavjanskich jazykach. Scando–Slavica, 19, 1973, s. 225–243.

Finck, F. N.: Die Haupttypen des Sprachbaus. Leipzig 1910.

Holenstein, E.: Sprachliche Universalien. Bochum 1985.

Jakobson, R.: Remarques sur l’évolution phonologique du russe. TCLP 2. Prague 1929.

Leška, O.: Poznámky k teleologickému pojetí jazyka. In: Teoretické otázky jazykovědy. Linguistica XVI. Praha 1986.

Lotko, E.: Čeština a polština v překladatelské a tlumočnické praxi. Ostrava 1986.

Mathesius, V.: Lingvistická charakteristika a její místo v moderním jazykozpytu. ČMF, 13, 1926–1927, s. 35–40; upravené znění s názvem Stylistika a lingvistická charakteristika viz ve sb. Mathesius (1947, s. 9–16).

Mathesius, V.: On linguistic characterology with illustration from modern English. In: Actes du Premier congrès international des linguistes à la Haye. Leiden 1928, s. 56–63.

Mathesius, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

Neustupný, J. V.: Post–structural Approaches to Language. Tokyo 1978.

Plank, F.: Hypology, typology: The Gabelentz puzzle. Folia linguistica, 35, 1991, s. 421–458.

Popela, J.: K otázce kombinace typologických vlastností v jazycích. Bulletin ruského jazyka a literatury, 26, 1985, s. 37–67.

Ramat, P.: Typologie linguistique. Paris 1985.

Sapir, E.: Language. New York 1921.

Sgall, P.: Vývoj flexe v indoevropských jazycích. Academia, Praha 1958.

Sgall, P.: Soustava pádových koncovek v češtině. AUC. Philol. I. 2. SlavPrag 2, 1960, s. 65–84.

Sgall, P.: Classical typology and modern linguistics. Folia linguistica, 20, 1986, s. 15–28.

Skalička, V.: Zur ungarischen Grammatik. Praha 1935.

Skalička, V.: Vývoj české deklinace. Praha 1941.

Skalička, V.: Problém druhého slovesa. Český časopis filologický, 1, 1942, s. 9–14.

Skalička, V.: O analogii a anomalii. SaS, 11, 1949, s. 145–162.

Skalička, V.: Poznámky k teorii pádů. SaS, 12, 1950, s. 134–152.

Skalička, V.: Typ češtiny. Praha 1951.

Skalička, V.: Über die Transposition. AUC. SlavPrag 1, 1959, s. 45–52.

Skalička, V.: Über die Typologie der finnisch–ugrischen Sprachen. In: Congressus secundus internationalis fenno–ugristarum I. Helsinki 1965, s. 494–498.

Skalička, V.: Ein „typologisches Konstrukt”. TLP 2, Praha 1966, s. 157–164.

Skalička, V.: Typologischer Vergleich der Balkansprachen. Les études balkaniques tchécoslovaques, 5, 1974, s. 5–14.

Skalička, V.: Typologische Studien. Hrsg. P. Hartmann. Braunschweig – Wiesbaden 1979.

Skalička, V.: Ist eine Typologie möglich? Folia linguistica, 20, 1986, s. 81–86.

Skalička, V.: Bemerkungen zur Typologie. In: Probleme und Perspektiven der Satz– und Textforschung. Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textbearbeitung, 14. Praha 1987, s. 31–38.

Skalička, V. – Sgall, P.: Praguian Typology of Languages. The Prague School of Structural and Functional Linguistics. Amsterdam, Benjamins (v tisku).

Volockaja, Y. M. – Mološnaja, T. N. – Nikolajeva, T. N. – Revzin, I. I. – Civjan, T. V.: Ob odnom podchode k tipologii slavjanskich jazykov. In: Slavjanskoje jazykoznanije. Doklady sovetskoj delegacii. 5yj meždunarodnyj s’jezd slavistov. Moskva 1963, s. 510–552.

[277]Weiss, D.: Zur typologischen Stellung des Polnischen. In: P. Brang – G. Nivat – R. Zett (Hrsg.), Schweizerische Beiträge zum Neunten internationalen Slavistenkongreß in Kiew. Bern 1983, s. 219–245.

Zatovkaňuk, M.: K voprosu o mikrotipologii vostočnoslavjanskich jazykov. Slavia, 37, 1968, s. 203–209.

Zatovkaňuk, M.: Slovoizmenenije suščestvitel’nych v vostočnoslavjanskich jazykach. AUC. Philol. Monogr. LVIII. Praha 1975.

 

R É S U M É

The types of languages and their basic properties

V. Skalička has established his view on the typology of languages with the use of probabilistic implicitional laws of ’mutually favorable’ language properties. If the probabilistic implicational laws are understood as asymmetric, then basic properties of the individual types can be established as concerning the ways of expressing grammatical values. While lexical items are always expressed by morphs, the expression of grammatical items varies, although its possibilities are strongly restricted by the character of natural language.

The following options are present, each of them constituting the basis of one of the types of languages:

(a) Grammatical items are also expressed by morphs having the shape of words: analysis (Skalička’s ’isolation’).

(b) They are expressed by morphs attached to lexical ones: agglutination.

(c) They are expressed by alternations at the end of lexical morphs (the rule of one ending at every word form): inflection.

(d) They are expressed by alternations in the middle of lexical morphs: introflection.

(e) They are expressed by the order of lexical morphs: polysynthesis.

The implication laws state that each of these properties is (directly or indirectly) favorable for the other properties of the given type. It is illustrated how the degree of inflectional properties can be established.


[1] Třetí možnost, (bc), s alternacemi na začátku kmenů, není v jazycích světa soustavněji využívána. Jen okrajové jsou např. takové jevy jako č. jemu k němu; poněkud širší uplatnění alternací v počátcích kmenů by bylo lze hledat v keltských jazycích, ale ani tam nejde o typický výrazový prostředek gramatických hodnot. Okrajovost počátkových alternací zřejmě souvisí s psychologickými podmínkami identifikace lexikálních jednotek, pro kterou je počátek lexikálního morfu důležitý.

[2] Tento teleologický způsob vyjadřování ponechává ovšem otevřenou otázku po mechanismu, který zajišťuje, že potřeby sdělování (včetně nároků na srozumitelnost i na úspornost vyjádření) vedou koneckonců k udržení jazykového systému v určitých mezích, bez přílišné víceznačnosti i vysoké redundance; o různých aspektech problematiky teleologie pojednává Leška (1986).

Ústav teoretické a aplikované lingvistiky
Malostranské nám. 25, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 54 (1993), number 4, pp. 271-277

Previous Palaeobohemica

Next Palaeobohemica