Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Německo-český slovník právní terminologie z roku 1850

Viktor Petioky (Vídeň)

[Discussion]

(pdf)

German-Czech dictionary of juristic terminology

Jak známo, byla oktrojovanou (Stadionovou) ústavou ze dne 4. března 1849 stanovena rovnoprávnost národů rakouské monarchie. Rovnoprávnost se vztahovala i na jazyky. Císařský patent – také ze dne 4. března 1849 – uveřejněný jako úvod k říšskému zákoníku, stanovil, že tento zákoník a rovněž vládní věstník se budou vydávat ve všech jazycích zemských (srov. Růžička, 1957, s. 145). Tak mezi jiným čteme v nařízení c.k. ministerstva vnitra a spravedlnosti ze dne 2. dubna 1849, s poukazem na patent, že říšský zákoník má od nynějška vycházet v deseti jazycích, a sice: v německém, italském, maďarském, českém (zde ještě doslovně: „zároveň moravském a slovenském spisovném jazyce“), dále v polském, rusínském, slovinském, „srbsko-illyrském“ s cyrilským písmem a „srbsko-illyrském“ („zároveň chorvatském“) s latinskými písmeny, jakožto i v „románském“ („moldavsko-valašském“) jazyce (srov. Fischel, 1901, s. 76).

Když se přistoupilo k uskutečnění tohoto opatření, ukázalo se, že je potřebí přemoci nemalé potíže s právnickou a úřední terminologií v jednotlivých jazycích, obzvláště těch národů, které se delší dobu „jazykově“ nepodílely na státní správě. Potřebnost důkladné terminologické průpravy se pociťovala zejména u slovanských jazyků. Předpokládalo se, že pro adekvátní legislativní a administrativní vyjadřování bude nutno v každém literárně kultivovaném slovanském idiomu buď zjišťovat patřičné termíny výběrem z příslušných starších právních pramenů, nebo je vytvářet znova s ohledem na přirozené bohatství daného jazyka. Tehdy rozhodlo ministerstvo spravedlnosti svolat do Vídně komisi složenou z osvědčených znalců slovanských jazyků, právníků a filologů, které byl svěřen úkol vypracovat pro tyto jazyky právnickou a úřední terminologii. (Dle pozvání ministerstva, č. spisu: 5226 J M ze dne 10. července 1849, se členové komise už brzy poté sešli na ustavující schůzi, totiž 1. srpna ve Vídni; srov. Term. 1850, s. IV.)

Komise, které předsedal proslulý slavista P. J. Šafařík, byla rozdělena na pět sekcí: českou, polskou, rusínskou, slovinskou a illyrsko-srbskou. Pro dnešní poje[56]tí je pozoruhodné, že existovala také představa, že by se snad mohlo využitím kmenoslovných shod nově vytvořit téměř úplně společné (obdobně znějící) právní názvosloví pro všechny uvedené jazyky. Přirozeně se museli této myšlenky vzdát. Avšak aby alespoň poněkud vyhověli takovému nesplnitelnému přání, bylo v komisi dohodnuto, že se budou v případech, kdy se pro daný pojem nabízí několik rovnocenných názvů, přednostně vybírat slova navzájem si podobná a vyskytující se ve většině slovanských jazyků. Podle jednacího řádu komise byl zřízen přípravný výbor, který z velkého počtu soudobých i některých starších rakouských zákonů, nařízení a jiných právních norem excerpoval vhodné textové materiály a ty potom po rozmnožení (státní tiskárnou) doručoval pro překlad jednotlivým sekcím. Sekce své návrhy překladu termínů pravidelně předkládaly celé komisi; členové komise se mohli vyjadřovat i k řešením jiných sekcí, ale definitivní rozhodnutí přijmout nebo zamítnout daný překladový variant bylo vyhrazeno jedině členům sekce jazyka, do kterého byl výraz přeložen. Ostatně shromažďovaná slovní zásoba poskytovaná sekcím pro překlad značně rostla; během tří měsíců sekce měly k dispozici víc než osm tisíc výpiskových lístků (srov. Term. 1850, s. VIII).

V české sekci pracovali: právník a spisovatel, od roku 1850 redaktor české verze říšského zákoníku na ministerstvu spravedlnosti a později ředitel státní tiskárny ve Vídni, A. J. Beck (1812–1895), veliký básník, historik a právník, guberniální translator v Praze, K. J. Erben (1811–1870), právník a spisovatel, translator na ministerstvu vnitra, A. F. Rybička (1812–1899), a právník a filolog, spisovatel, guberniální translator v Brně, od roku 1850 spoluredaktor českého říšského zákoníka, A. V. Šembera (1807–1882). Kromě nich zde byl také činný už vzpomenutý P. J. Šafařík (1795–1861). S ohledem na slovenštinu – totiž aby se nezanedbávaly slovenské odchylky – spolupracovali v sekci ještě dva Slováci: slavný básník, slavista a evangelický teolog J. Kollár (1793–1852), jakož i básník a evangelický teolog K. Kuzmány (1806–1866).

V komisi vznikly mezi sekcemi rozpory ohledně otázky, zda má být výsledek práce všech sekcí uveřejněn až ve velkém souborném vydání pro všechny jazyky, anebo má-li se ještě před uskutečněním celého projektu přikročit k vydání jednotlivých výtisků pro každý jazyk zvlášť. Nakonec ministerstvo spravedlnosti, kterému byla předložena obě stanoviska, rozhodlo, že se nejdřív začne s tiskem česko-slovenského separátního vydání a poté s vydáním polským a vydáním rusínským; jihoslovanské jazyky pak měly být – podle výslovných přání dotyčných sekcí – nakonec pojaty do souborného velkého vydání slovanské právnické a úřední terminologie (srov. Term. 1850, s. IX). O jihoslovanském právním názvosloví nyní ovšem víme, že 1853 vyšla rovněž separátní kniha, a sice vydání trojdílné s díly: německo-chorvatským, německo-srbským a německo-slovinským (srov. Pavlovic’, 1958, s. 114). (Zmíněná předtím rusínská terminologie vyšla už 1851.)

Úsilí české sekce o brzké samostatné vydání české terminologie nebylo marné. Nehledě na některé průtahy s tiskem, počatým v únoru 1850, přece jen už v červenci téhož roku vyšel tento odborný překladový slovník pod názvem:

 

Juridisch-Politische Terminologie für die slawischen Sprachen Österreichs.

Von der Commission für slawische juridisch-politische Terminologie.

Deutsch-Böhmische Separat-Ausgabe. Wien.

Aus der kaiserlich-königlichen Hof- und Staatsdruckerei 1850.

 

[57]Předmluvu k slovníku, obsahující mnoho zajímavých podrobností o komisi a obzvláště o práci české sekce, napsal P. J. Šafařík.

Práce vykonaná českou sekcí je hodna obdivu. Vždyť vzhledem k bohatství starší české právnické literatury, nakupenému od druhé poloviny 14. do začátku 17. stol., bylo třeba prolistovat nejenom knihy takových vynikajících právníků, jako byli Viktorin Kornel ze Všehrd (1460–1521) nebo Pavel Kristian z Koldína (1530–1589), ale i nemálo jiných památek, aby se zjistilo, které termíny jsou ještě použitelné. Bylo nutno prohlédnout i novější prameny, totiž zhodnotit tehdy již existující publikace v oboru české právní terminologie, což nebylo vždy snadné a což vyžadovalo kritický přístup. Také překlady rakouských zákonů pořizované koncem 18. a začátkem 19. stol. nebyly ve všem zdařilé. V mnohém nepochybně pomohly znamenité slovníky J. Dobrovského (1753–1829) a J. Jungmanna (1773–1847). Pro práci byla příznivá i okolnost, že členové české sekce měli díky vlastní překladatelské a jiné publikační činnosti cenné zkušenosti s právnickým jazykem. Úhrnem musíme konstatovat: tento v krátké době sepsaný odborný německo-český slovník byl výsledkem veliké píle. Obsahuje na 263 stránkách víc než 7150 výchozích hesel a heslových hnízd. Slovník svědčí o vyspělosti tehdejší české právnické terminologie. Šafařík ve své předmluvě právem připomíná vynikající zásluhy Erbena o rychlé sestavení slovníku, jakož i důkladnost a vytrvalost, se kterou při tom spolupracovali Rybička a Šembera.

Při prohlídce slovníku si všimneme, že autoři nebyli puristy za každou cenu; najdeme v něm již zdomácnělá cizí slova jako advokát, datování, duplikát aj. Při tvoření nových slov ovšem neměli vždy šťastnou ruku, ale řada jimi nově vytvořených českých právnických termínů se zachovala dodnes. Než se budeme zabývat některými příklady, dovolíme si upozornit na jeden zajímavý detail ze záslužné a převážně kladné recenze J. Malého (1850). Stať J. Malého, jenž byl asi prvním recenzentem slovníku, se i dnes čte s požitkem. Na sympaticky (pro nás snad trochu květnatě) stylizované úvahy o přirozeném růstu jazyka a problematičnosti umělých zásahů navazují pochvalné a kritické připomínky k jednotlivým termínům. V posouzení použitelnosti a životnosti novotvaru velvyslanec pro Botschafter se Malý arci zmýlil (Malý, 1850, s. 629; Term. 1850, s. 39). Velvyslanec se udržel, zatímco se obdobné tvary jako veldílna pro Fabrik a veldělník pro Fabrikant (Term. 1850, s. 77; srov. také Růžička, 1957, s. 148) nedochovaly.

Kromě Malého věnuje našemu slovníku větší pojednání V. Růžička ve svém obsažném článku o vědeckém zpracování české právní terminologie (Růžička, 1957). Ke konci této části svého článku Růžička podotýká: „Námitky proti terminologii měli J. V. Pelikán a Josef Kohout, praktičtí právníci […] Jinak tento německo-český právnický slovník zapadl bez většího ohlasu. Ani vydavatelé pozdějších lexikografických děl si této – na svou dobu významné – práce celkem nepovšimli“ (Růžička, 1957, s. 148). Abychom poněkud zmírnili toto Růžičkovo politování, uvedeme slova A. Grunda k našemu předmětu v jeho výtečné monografii o K. J. Erbenovi: „Terminologie až na několik příliš osobitých výtek mladých právníků byla přijata v Čechách s porozuměním. Stala se základem podobných prací jiných […]“ (Grund, 1935, s. 60).

Do našeho, třebas i krátkého referátu o slovníku musíme pojmout i některé konkrétní poznámky ohledně zpracované slovní zásoby. Nebylo by však účelné citovat a opakovat zde příklady, které ve svých úvahách o terminologii již uvádějí Malý, [58]Grund a Růžička, ať už se týkají termínů šťastně vybraných ze starší češtiny, nebo zdařile znovu vytvořených. Rovněž by nebylo rozumné usilovat zde o rozšíření řady nezdařilých řešení, protože by spravedlivé hodnocení těchto případů vyžadovalo nejenom prověření některých z důležitějších českých právních překladů 19. stol., nýbrž i přesnější přihlédnutí k sémantickým změnám jak v češtině, tak v němčině. Proto možná postačí omezit se na uvedení několika příkladů z velkého počtu termínů platných dodnes. S takovými slovy se všude setká každý, kdo bude listovat v slovníku. Jejich bývalou i dnešní použitelnost si může ověřit jak v starším, tak v novějším Kadlecovi – Hellerovi (1898–1900, 1926). Zcela se ujistí kontrolou opačným, česko-německým směrem u Ehlemanna – Volfa (1937). Každý si tedy všimne, že terminologie obsahuje pro veliké množství výchozích německých termínů ekvivalenty, které se osvědčily. Do malého výběru takových ekvivalentů, doložených také pozdějšími slovníky, například patří:

Abgeordneter

poslanec

(Uvedený ještě překlad zřízenec se dnes více používá ve smyslu Bediensteter; Ehlemann – Volf, 1937, s. 599.)

Absicht, Vorsatz

úmysl

Beklagter

žalovaný

Beschwerde

stížnost

Besitzer

držitel

Bevollmächtigter

zmocněnec, plnomocník

Beweis

důkaz

Dienstbarkeit

služebnost

Enterbung

vydědění

Ermittlung

vyšetření

Geldstrafe

pokuta

Gemeinde

obec

Geschworener

porotce

Gesellschafter

společník

Pfandrecht

právo zástavní

Testament

závěť

Uneinbringlichkeit

nedobytnost

Vermögen

jmění, majetek

 

(Vzhledem k českým ekvivalentům pro německá slova Eigentum, Besitz, Vermögen srov. zajímavé úvahy o výrazech vlastnit, držet a jmění v knize „Dědictví řeči“, Němec – Horálek, 1986, s. 296–298.)

Vermächtnis

odkaz

Veruntreuung

zpronevěra

Vorbehalt

výhrada

Wechsel

směnka

Zeuge

svědek

Zoll

clo

 

Koncem našeho tisíciletí, již tedy brzy, bude tomu sto padesát roků od vyjití terminologie. Snad by vzpomínka na tuto lexikografickou publikaci mohla být podnětem pro vypracování velkého německo-českého a česko-německého právnického slovníku. Takový projekt není těžké zdůvodnit; vždyť už uplynulo téměř 70 let od 2. vydání již vzpomenutého, na více než půl druhém tisíci stránek otištěného [59]příručního slovníku německo-českého úředního a právnického názvosloví Kadlece – Hellera (1926). Také slovník opačného směru, totiž Česko-německé právní názvosloví Ehlemanna – Volfa (1937), bude brzy 60 let starý. Ačkoli většina termínů v těchto objemných slovnících ještě nezestárla, potřeba nového překladového slovníku pro obory jurisprudence a administrativy je nesporná. České právní názvosloví je v současné době jak z vědecky-odborného, tak i z lingvistického hlediska velmi vytříbené a ustálené. Pro excerpční účely máme k dispozici daleko víc než dostačující slovní zásobu. Jak víme, existuje mnoho paralelních česko-německých textů ve sbírkách zákonů a nařízení ještě z první Československé republiky, a to kromě novějších právnických publikací, nových zákoníků, jakož i překladů právních děl a bohatého materiálu v odborných časopisech (jako např. Právník). Jistě: výběr hesel pro česko-německou část nebude vždy snadný. Ale i hesla pro směr německo-český budou působit potíže; vzpomeňme si jenom na okolnost, že bude třeba mít na zřeteli terminologické zvláštnosti Rakouska, Německa a Švýcarska. Podrobný popis programu pracovního postupu pro přípravu soudobého překladového právnického slovníku by vyžadoval zvláštní obsáhlý článek. Také již jen pokus o pouhý náčrt plánu nutných přípravných prací by přesahoval dané téma, věnované terminologii z roku 1850. Proto závěrem zbývá vyslovit naději, že se idea nového velkého dvojjazyčného právnického slovníku z pořadu dne neztratí a že se tato vize přece jenom v dohledné době uskuteční.

 

LITERATURA

 

Ehlemann, F. – Volf, F.: Českoněmecké právnické názvosloví – Tschechisch-deutsche juridische Terminologie. Praha 1937.

Fischel, A.: Das Österreichische Sprachenrecht. Brünn 1901.

Grund, A.: Karel Jaromír Erben. Praha 1935.

Juridisch-politische Terminologie für die slawischen Sprachen Österreichs. Von der Comission für slawische juridisch-politische Terminologie. Deutsch-böhmische Separat-Ausgabe. Wien 1850. V textu Term. 1850.

Kadlec, K. – Heller, K.: Německo-česká terminologie úřední a právnická. Praha, 1. díl 1898, 2. díl 1900.

Kadlec, K. – Heller, K.: Německo-české názvosloví úřední a právnické. 2. vydání značně rozmnožené. Praha 1926.

Malý, J.: Juridish-politische Terminologie für die slawischen Sprachen Österreichs (rec.). ČČM, 24, 1850, sv. 1, s. 624–632.

Němec, I. – Horálek, J. a kol.: Dědictví řeči. Praha 1986.

Pavlović, M.: Vuks Anteil and der Ausarbeitung eines terminologischen Wörterbuches im J. 1853. Südostforschungen, 17, 1958, 1. Halbband, s. 114–124.

Růžička, V.: Vědecké zpracování české právní terminologie, zvláště v 19. století. Právněhistorické studie, 3, 1957, s. 137–176.

Slovo a slovesnost, volume 56 (1995), number 1, pp. 55-59

Previous Světla Čmejrková: Žena v jazyce

Next Jiří Homoláč: Jan Chloupek – Jiří Nekvapil (ed.): Studies in Functional Stylistics